Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

THAJSKO, LAOS, VIETNAM, KAMBODŽA

 

17.12.2005 - 10.2.2006

 

   

 

Konečně jsme se dočkali. Je 17. prosince a my odlétáme na jak jinak než zaslouženou a vytouženou dovolenou. Naše cesta by měla směřovat do Thajska, Laosu, Vietnamu a Kambodže. Jak to celé dopadne, co se uskuteční a co ne uvidíme. Letadlo nám letí v 18.10h., letíme přes Vídeň, kde máme tranzit zhruba 4 hodiny a ve 23.15 odlétáme do Bangkoku, kde by nás podle všeho měl čekat Míša. Jestli se tak stane či ne uvidíme. Možná zaspí, možná mu ujede autobus nebo kdo ví co ještě. Náš odlet z Prahy  byl jak jinak než maličko chaotický. Krosny jsme měli alespoň částečně sbalené ze dne předešlého, ale pořád tu bylo spoustu věcí, které se ještě museli vyřídit.

A tak k Veronice a Honzovi, kteří nás vezli na letiště jsme se po strastiplné zasněžené cestě dostali až po třetí hodině. Rychle jsme se rozloučili s koníkama a vyrazili směr letiště, kam se nám podařilo dorazit  krásnou a poctivou hodinku před odletem.

S Verčou a Honzou jsme se rozloučili na bezmála dva měsíce a přes pasovou kontrolu jsme se vydali k prohlídce osobních věcí. Vše vypadalo (až na zabavené prskavky, které si Petr chtěl vzít do batůžku do letadla) dobře. Ale to by nebylo, aby nebylo a když jsme už čekali na vstup do letadla ozvalo se v letištní hale nechť se slečna Exnerová urychleně dostaví k přepážce č.17. Učinila jsem tak a následně byla odeslána na místo, kde se kontrolují zavazadla. Leželo tam jen to naše a pracovník mající tyto věci na starosti mi povídá: „máte v zavazadle prskavky?“ Asi ano, odpověděla jsem a už jsem rozbalovala náš pečlivě zabalený bágl a vyndavala z něj prskavky, které jak jsem až tady zjistila nastrkal Petr snad všude. Měl smulu. Zavazadlo označili štítkem „v pořádku“ a tak mohlo putovat k ostatním zavazadlům do zavazadlového prostoru.

Teď sedíme už asi dvě strašně dlouhé hodiny ve Vídni a čekáme na naše letadlo do BKK a doufáme, že se tam s našimi bágly setkáme. Protože, pokud by se tak nestalo, tak nás Evža a Filip zabijí pro ztrátu jejich batohů, Míša pro ztrátu vánočních dárků a to hlavně smetánků, piškotů, sýrů a cukroví a my se bez věcí ocitneme 10 tisíc kilometrů daleko od domova. 

 

 

             THAJSKO

 

1.den  18.12.2005  -  Přílet do Bangkoku, zařizovaní víz do Kambodže, Laosu, Vietnamu

 

Po zhruba jedenácti hodinovém letu jsme přistáli v BKK. Zvládli jsme několik ne moc příjemných turbulencí a kolem 15.13h. místního času jsme dosedli na obrovské bangkokské letiště. Po přistání jsme několik kilometrů popojížděli po dlouhatanánské ranveji, kde jsme si s naším obrovským airbusem křížili cestu s osobními auty, které od nás dělila jen závora a my je div ne křídlem šimrali po zádech, pár metrů od nás hráli thajci na překrásném trávníku golf, v rybníčku rybář chytal rybky, zprava jsme dávali přednost dalšímu vzlétávajícímu boingu, zkrátka pohoda. Po pasové kontrole a registraci na nás v letištní hale čekal Míša, což bylo takové po pravdě řečeno (hlavně pro Petra) druhé překvapení. Přivítání bylo úžasné a během chviličky nás před letištní halou porazilo dusno a krásné teplíčko. Bágly naštěstí dorazili s námi.

Chytili jsme si taxíka a za 260bt. uháněli přecpanou bangkokskou dopravou na hotel, který Míša zamluvil a během asi dvaceti minut jsme se ocitli nedaleko Kaosan Rd, před hotelem, kde nás přivítala Na s malou Nataschou, která se na nás vrhla asi jako kdyby nás znala léta. Setkání jsme řádně oslavili vanilkovou vodečkou a večer se vydali na Kaosan Rd., kde jsme si v ulici 5-7 Soi Rongmai, Chao Fa Rd. nechali zařídit víza do Laosu, Vietnamu a Kambodže, která budou hotová zhruba za 5 dní a která nám abychom tu na ně nemuseli čekal zašlou na vesnici na sever k Míšovi, kam se chystáme. Nám nezbývá nic jiného než doufat, že thajská EMS pošta nezklame. Na s malou odjeli na vesnici a my zašli na večeři navečeři a pak do odlehlejší uličky do baru na pivko a Baccardi. Na hotýlku usínáme příjemně unavení z perného dne.

 

VÍZA:  (zhotovení cca. 5 dní)

Laos                 950 bt./os   (24 USD)

Vietnam           1600bt./os   (40 USD)

Kambodža       1200 bt./os  (30 USD)

 

 

2.den   19.12.2005 -  Odjezd na Pattayu

 

Ráno jsme vstali okolo deváté, nasnídali se a vyrazili na Kaosan Rd a do pokrajních uliček vyměnit peníze (kurzem 40,6 bt. Za 1 USD) a zaplatit víza. Po vyřízení formalit si dáváme výborný mangový shake a Petr panáčka laoské whisky.

Ještě před polednem jsme se vrátili na quest house, zaplatili 400 bt. za jednu noc, vzali si věci a taxíkem se nechali odvést na místo ze kterého odjíždí taxi na Pattayu, které vyjdou mnohem levněji než normální taxi (cena 800bt./os) a o něco málo dráž než autobus (cca. 110bt./os). Cesta nás každého stojí 160 bt. a trvá asi 2,5 hodiny.

Ubytování jsme sehnali v malém guest housu nedaleko Yomtien beach. Cena za noc 250 bt. za pokoj se studenou vodou, ale s televizí. Jinak ceny tu jsou mnohem vyšší. Když bych to pojmenovala jinak, tak bydlíme kousek od pláže rusů, všude nápisy v azbuce.

Na pokoji jsme se maličko zkultivovali a vyrazili na pláž. Dlouhá pláž je malinko rozkouskovaná a každý si tu musí najít ten svůj kousek. Pro mě je Pattaya jak ji někdo někde popsal hříšným Babylonem a každou chvíli mě šokuje. První část „ruské pláže“ se opravdu skládá z 90% rusky mluvících a kde se i thajci místo angličtiny snaží „komunikovat“ v ruštině. Další úsek pláže je nepsaně řečeno pro homosexuály a já jen žasnu, jak jsou tu všichni zvyklí na oblizující se páry pánů pod palmičkami u šumícího moře - no, romantika se vším všudy. Když nad tím tak přemýšlím, tak homosexuální páry by mě asi tolika nešokovali jako mě šokují starší muži líbající se s thajskými droboučkými mladičkými hochy. Na další části pláže najdete směsici turistů z celého světa. Snad obyčejní smrtelníci jako jsme my. O kus dál nám místní slečny nabízí isánské oříšky, které si u nich za 20 bátů kupujeme.

Dál od pláže se ponořujeme do útrob uliček, obchůdků a restaurací. Dáváme si ovoce a vychutnáváme si západ slunce v tak rušné části, kterou je právě tato část Pattaye. Je zde mnoho bělochů ať už trvale žijící s mladičkými thajkami nebo jen výletníci, kteří thajky mají jako společnice na pár dní. Pokud někoho láká právě onen hříšný Babylon, má zde zelenou.  Dáváme si pane cake, chytáme si místní městský dopravní prostředek v podobě picku upu a na její korbě odjíždíme k našemu guest housu.

U sousedů si ještě Petr s Míšou dávají příšerně pálivé kuře a vepřové s rýží a odcházíme na pokoj. Utahaní jako koťata jdeme spát. Kulisu nám dělá thajský zřejmě jakýsi zábavný pořad v televizi, kde učinkují nesmírně falešně zpívající zpěváci.

 

3.den   20.12.2005 -  Pattaya

 

 

Dnešní noc byla více než příšerná. Postel vrzala jako zrezivělá vrata, v noci se thajci vraceli z práce a jejich zvuky motorek a aut nebrali konců, soused si v televizi pustil a to pěkně nahlas nějaký asi fajn zábavný pořad, no byla to zkrátka veselá noc. A to ke všemu jsme se s Petrem pár minut po sobě probudili a mysleli si, že je ráno. Popřáli jsme si dobré ráno a div se nezačali chystat na pláž. Naštěstí  jsem se podívala na hodinky a zjistila, že je teprve asi jedna hodina ráno. Časový šesti hodinový rozdíl s námi prostě udělal své. Naštěstí se nám po chvíli zase podařilo usnout. Po snídani jsme se vydali na pláž, kde jsme se poflakovali a slunili celý den. Poobědvali jsme opět za pár kaček v pouličním stánku tolika díky výskytu ptačí chřipky zatracované kuře s rýží a zbytky jsme nakrmili krásnou fenku s modrým jazykem a šli se opět slunit. Míša si na pláži našel podivného ruského moskevčana Víťu se kterým propovídal a popíjel wisku s colou celý den. My jsme se naštěstí trhli a večer vyrazili do centra. Navečeřeli jsme se v japonské občerstvovně. Domů jsme doťapali kolem pul noci s taškou úžasného místního ovoce. Doma jsme ještě jukli na thajský pořad v televizi, který mi svoji „zábavou“ dost často připomíná naše frašky na Nově a šli jsme spát.

 

 

 

4.den   21.12.2005 -  Pattaya

 

Dnešní noc celkem ušla (na vrzající postel jsme si už zvykli), ale ten budíček v půl osmé si mohli odpustit. Do tichého poklidného rána nám před okna přijel bagr s několika místními dělníky, kteří tu začali cosi kopat. Nedalo se proste jinak, než vstát.

Nasnídali jsme se a zase vyrazili na pláž, kde jsem myslela, že mě už nikdo a nic nemůže překvapit a přesto překvapilo. Nad námi se dál od pláže pod plamami povaloval starší chlápek ke kterému po nějaké době přišel mladičký thajec. Povídali si spolu jako by se nechumelilo, dali si vychlazené pivečko a mladý hoch ho při tom hladil po noze. Zvykli jsme tu za těch pár dní byli na ledacos, takže něco takového nás překvapit rozhodně nemohlo. Co se však odehrálo následně mě ne že překvapilo, ale jedním slovem šokovalo. Dopili pivko a chlápek si přes plavky přehodil malý ručníček a klučíkova ruka pod něj zajela a začala se rytmicky pohybovat. Plná pláž lidí, slunce, pěkné moře, my a homosexuálové, kteří se tu uspokojují. Netrvalo dlouho a chlápek odkrývá ručník, dává peníze hochovi, který odchází, ulehá na ručník, otáčí se na bok a usíná... No comment.

Navečeřeli jsme se společně v restauraci vedle našeho guest housu. Míšu jsme pak nechali na hotelu a sami vyrazili do centra. U pobřeží jsou ulice lásky. To vejdete do ulice, kde je jeden homosexuál na druhém a kde měl Petr jako blonďatý evropan veliký úspěch, to do ulice, kde je jedna lehká děva na druhé a kde vám nabízí z erotiky snad naprosto vše, co je jen možné nabídnout. Opodál můžete vzhlédnout thajský box, kde jsme zrovna viděli, jak jeden thajec knock-outuje druhého. Dostal takovou ránu, že jen odlétl a tvrdě dopadl na zem. Zachvěl se měl co dělat, aby se po nějaké době vůbec postavil na nohy, teda přesněji řečeno aby ho vůbec mohli z ringu odvést. Všude v barech i ulicích jsou spárovaní homosexuálové (bílý starý muž a mladý thajec) nebo bílí starý muž a mladá thajská „společnice“, jenž mnoho z nich jsou ještě opravdu jen děti. Cestou domů jsme si ještě nakoupili nějaké to ovoce a poseděli venku v bárku, kde bylo caraoke a kde místní zpívali jako o závod. Jak jinak než falešně, ale s radostí tak jak to má být. Nikdo se nestydí a všichni se dobře baví. Okolo půlnoci jsme vyrazili domů.

Ráno musíme brzy vstávat a dojet na autobusové nádraží koupit večerní jízdenky do městečka Yasothon na severu Thajska, jenž je odtud vzdálené asi < xml:namespace prefix = st1 />< xml:namespace prefix = "st1" />900 kilometrů. Máme namířeno do maličké vesničky, která ani není značená na mapě.

 

5.den   22- 23.12.2005  -  přejezd na severovýchod Thajska, město Yasothon

 

Ráno jsme si malinko přivstali. Zhruba půl osmá to jistila a vzhledem k tomu, že jsme den před tím usínali okolo třetí ráno, tak jsme se moc vyspale necítili. Nasnídali jsme se a vyrazili pro jízdenky. Odjezd je odpoledne v 17.30 hodin. Cena jedné jízdenky VIP autobusem je 459 bátů. Večer nás tak čeká zhruba jedenácti hodinová cesta na severovýchod do náhorní plošiny Isánu, směr Mukdahan nedaleko laoských hranic. Okolo čtvrté jsme si na guest housu vyzvedli batohy a opět na pick-upu vyrazili na autobusové nádraží. Bohužel už z venku náš VIP autobus vypadal tisíckrát hůř než všechny autobusy postávající opodál a ani uvnitř to nebylo o nic lepší. Mezi sedačkami bylo strašně málo místa a i výškově to moc nezvládli. Sedačky jsou zkrátka výškově dělané pro místí. Byly o pěkný kus menší než pro nás evropany, takže hlavu už jsme si kam opřít opravdu neměli.

Autobus se dal do pohybu a po chvilce nám k naší nelibosti pustili film. Nějakou americkou zhovadilost v jejich hatmatilce, která se však za chvíli naštěstí začala kousat, ale to je nějak moc nerozhodilo. Strčili tam hned nějaký další americký nesmysl, jak jinak než v hatmatilce. Petr po chvíli prohlásil, že tam hrají  nějací béčkový herci a Míša, který se asi v polovině filmu probudil nezávisle na Petrovi polospící povídá, že to je nějaká pěkná debilita a že tam hrajou nějací tak céčkový až éčkový herci. Film se také neustále kousal, ale to už nikdo moc neřešil, byl stejně asi jediný, který tam měli. Znuděni dlouhou cestou jsme si otevřeli vodečku a Petr s Míšou pivko a hnedle se cestovalo líp. V ceně VIP dálkových busů často bývá i jedno jídlo, takže okolo půl jedné ráno jsme stavěli na nějakém odpočívadle na jídlo. Moc jsme toho v těch půl jedný ráno nesnědli, ale naštěstí jsme nestáli dlouho, takže krátce po jedné hodině jsme vyrazili dál. Po vodečce se nám úspěšně podařilo usnout. Usnuli jsme tak tvrdě, že jsme jen tak tak stihli na zastávce vystoupit. Celý rozespalí a rozlámaní jsme se vykodrcali ven do tmy. Bylo asi půl páté ráno a my tři a naše batohy jsme se ocitli v městečku Yasotthon, ještě asi tak padesát kilometrů od našeho cíle. Byla tma, zima a jen u ohně postávalo pár motorikšů, kteří neuměli ani půl slova anglicky. Nebyla jiná možnost, než zavolat Na a domlouvat se s nimi přes ní za kolik nás kdo může odvést do „naší“ vesnice. Během chvilky přijel pick-up a jeho řidič nám naše věci futroval na korbu. Domluvili se na 400 bt. Naštěstí to byl pick-up pro 4 lidi, takže jsme nemuseli jet na korbě, protože pochybuji, že by jsme cestou někde neumrzli. Na sobě jsme měli jen tenké mikiny. V noci tu v tuto dobu teplota klesá i na 15-20C. Řidič byl moc milý, ale bohužel jak řekla i Na do telefonu Míšovi hodně dost natvrdlý, ostatně jako mnoho domorodců. Michal ho dokonce musel navigovat jak se ve svém městě, kde tento místní bydlí dostane do obchodu, protože na poprvé nás odvezl někam úplně jinam, než mu Na do telefonu řekla. Na podruhé a po opětovném rozhovoru s ní se trefil a my tak mohli v potravinách nakoupit co jsme potřebovali. Zhruba po třiceti kilometrech jsme ještě u silnice stavěli pro maso.

Ve stánku, kde jsme si z části krávy, která tam i s kopyty visela na provaze koupili asi kilo masa na které jsme si ukázali. Paní jsme si i s krávou, respektive s jejíma nohama vyfotili a ona z nás měla nesmírnou legraci. Pořád byla úplná tma. Maso z brzo ráno poražených zvířat se prodává ještě než vysvitne slunce a každý den bývá čerstvé. Míša nám o té paní vyprávěl, že kdysi byla hodně bohatá. Její manžel choval v Barmě krávy na maso, vozil je do Thajska, kde se poráželi a maso prodávali. Jednou mu však přišli na to, že v útrobách těch zvířat pašoval drogy a to se mu i stalo osudným. Nemilosrdně ho nechali zastřelit.

Další obdobný případ se stal přímo u nich na vesnici. Jeden ze sousedky synů obchodoval s drogami a když byl doma, tak se nechoval zrovna dvakrát tak jak by se slušelo. Posledním jeho počinem bylo to, že udeřil tuším svojí sestru. Matka zavolala policii. Tušila už asi, že její syn v něčem nekalém lítá a udala ho. Policie přijela a přímo ve vsi ho na útěku samopalem rozstřílela. 

Do vesnice jsme dorazili okolo půl šesté. Stále byla naprostá tma. Přivítala nás celá rodina, příbuzní, sousedé, známí… Popili jsme s nimi vodečku, meruňkovici co jsme dovezli a povídali si hlavně prostřednictvím Na a Míši.

Celý jejich prostý život se odehrává ne veliké terase domečku, který je postaven na několika tak 2,5 metrových kůlech. Pod svými domky má mnoho obyvatel přístřešky pro svůj dobytek. Míšovi se zázrakem podařilo u nich v domku vola zrušit. Prý strašně moc smrděl, což si dokážu celkem živě představit a když udělal to svoje bůůůůů, tak se asi domek od „základů“ otřásal. Teď už jen slýchají dobytek sousedů, než je ráno vyvedou na pastvu. Sedí se tu jen na zemi, spí se tu defakto také jen na zemi, prostě a zkrátka se tu žije jen na té dřevěné podlaze. Nám vyčlenili jeden maličký pokojík, kde normálně bydlí Míša, Na a Natascha. Ti teď bydlí v pokoji vedle nás. Jsou tam s maminkou Na a dcerou Mňau po zemřelém bratrovi, která tu s nimi žije. Náš pokojíček je útulný a našimi spolubydlícími jsou malincí gekoni co nám tu chytají hmyz, kterého tu naštěstí teď v tomto ročním období moc není.

Kuchyňka, kde se každé ráno na ohni připravuje rýže a skladují se tam suroviny je hned vedle male koupelničky, kterou se Míša snaží trošku marně zvelebit a postavit. To se nesmí stavět protože je nějaký svátek nebo se nesmí tlouct kvůli duchům nebo někdo zemřel a tak se také nesmí stavět a takhle se to s jistými obměnami vleče už asi pět let. Poslední rok však na to už rezignoval. Když jsme poseděli a popili se všemi lidmi, co se na nás přišli podívat usnuli jsme na vytápěné matraci.

Prospali jsme se několik hodin a dál se seznamovali s dalšími zdejšími lidmi, kteří se na nás stále chodí dívat. Mladí, staří chodí zkrátka všichni a zdraví nás. Starší paní včetně maminky Na nám na ruku namotávají provázky a u toho říkají nějaká zaříkávadla FOTO. Provázky jsou pro štěstí a lepší život. Mnoho žen tady žvýká jakousi směs kůry stromů, tabáku a kdo ví čeho ještě.

Od maminky Na dostáváme pytel isánských oříšků, které zde sbírají, sousedka Pakom nám přináší rýžové víno, které nám moc chutná. Je totiž krásně slaďoučké a nejlépe chutná s ledem. Lihovina se po sklizni rýže připraví a zakopá do země. Pakom ho k našemu příjezdu vykopala a přinesla nám jej.

K obědu nám Na připravila rýži s hovězím masem, které jsme nad ránem kupovali. Z isánské rýže se ve dlani dělají kuličky, které se máčejí do ostrého koření. Isánská rýže není ta klasická rýže jakou známe. Je moc dobrá a krásně voní. Při obědě i po něm k nám přichází noví a noví lidé. Dětem dáváme sladkosti a oni nám se sepjatými dlaněmi, mírným úklonem hlavy a krásným nevinným úsměvem děkují. Jsou to lidé prostí, chudí a nezkažení světem ve kterém žijeme my. Mnoho z nich ani nikdy nebylo dál než je jejich vesnička a přilehlá rýžová pole. Mnozí nikdy nebyli v hlavním městě v Bangkoku.

Po obědě nás bratr Na, který pracuje v Bangkoku jako profesionální osobní vládní bodyguard vzal na výlet na jeho farmu, která je nedaleko. Ti movitější místní zemědělci mají takové pidi traktůrky za které připřahají ručně stlučený dřevěný vozíček ve kterém jsme s Na a ještě pár místními dětmi na farmu vyrazili. Cestou jsme potkali několik jiných farmářů, kteří po silnici hnali své lichokopytníky z každodenní pastvy a které na noc zavírají do vesnice pod svá obydlí. Traktůrek jel rychlostí šneka. Kdybych šla pěšky, tak tam snad dojdu rychleji. Na farmě jsme na korbu naložili snůšku vysušených rýžových stonků, kterými přes noc krmí své přežvýkavce. Bratr vlastní tři krávy FOTO. Jednoho prý moc drahého plemeníka, kterému říkají Patlom, pak jednu samici a mládě. Cena samce je prý okolo 100 000 bt., což je pro místní opravdu hodně. Na farmě jsme si natrhali takové divné plody. Jejich hatmatilkou se to jmenuje Makam a mě to vůbec nechutnalo. Večer jsme zkoukli film a usnuli.

 

Khoratská plošina - severovýchod Thajska je Thajci nazýván právě již zmiňovaný Isan. Patří k nejméně úrodným a najchudčím oblastem Thajska. Khoratská plošina oplývá kulturním dědictvím z dob, kdy zde panovala khmerska říše. Žije zde přibližně třetina obyvatelstva a turisty je velice málo navštěvovaná. Severovýchod Thajska je nyní považován za jednu z prvních oblastí, kde se začala pěstovat rýže, odlévat bronz a tkát hedvábí.

 

6.den   24.12. 2005 -  Isan, severovýchod Thajska

 

 

Noc až na kokrhání kohoutů celkem ušla. Svou první árii rozjeli už okolo jedné ráno a dál pokračovali zhruba v šest, ale to už jsme stejně byli díky nákupčím a prodejcům s amplionem vzhůru. Jsou to obchodníci, kteří časně ráno objíždí vesnice a buď něco prodávají, vyměňují, opravují nebo od vesničanů něco vykupují. V tuto dobu to je hlavně rýže, jelikož je po sklizni. Místní lidé rýži skladují v malých domečcích na kůlech, jenž stojí hned vedle jejich obydlí. Zmiňovaní kohouti, kteří nás ráno tak násilně probouzí zde chová defakto každý a mají je buď za účelem bojových zápasů, kterými se baví a nebo jako chovné. Ukryti jsou pod ručně pletenými bambusovými klecemi. Když prý budeme chtít, můžeme se na nějaký ten zápas zajít podívat. No, uvidíme.

 

Posnídali jsme míchaná vajíčka od místních slepic, tak doufám, že nás ptačí chřipka opravdu mine. Loni či předloni i oni zde měli hodně přísná opatření co se týká převozu ptáků mezi vesnicemi. Před každým vjezdem byli postavené závory a dvacet čtyři hodin denně tam hlídky kontrolovaly projíždějící auta. Na hlídání se střídali vždy muži z každého domu a jelikož je náš Míša jediným chlapem v „našem“ obydlí, tak i na něj došla řada a musel se na hlídku dostavit, což si však ani při té největší fantazii nedovedu představit.

Snídali jsme jak jinak  než na terase, když se najednou na stromě před naším domečkem ocitl muž. Lezl pomaličku s hlavou otočenou k nám. Lezl do koruny co nejvýše a když si pak zřejmě uvědomil, že dál už cesta nevede a že se pohybuje na sakra tenkých větvičkách, pomalu zase slezl. Měli jsme si zřejmě myslet, že snad na tom stromě něco sbírá. Ale byla to jen záminka, aby se na nás bílé mohl podívat a prohlédnout si nás. Legrační.

Pak k nám přišel Míša a povídá: „děti, máte štěstí, včera umřel soused a tak bude pohřeb“. Ne, že by nás smrt souseda těšila, ale zažít pohřeb těchto vesničanů podle vyprávění co jsme od Míši slyšeli jsme si moc přáli zažít. Smrt souseda nastala včera a dnes bude pálení těla. Co si prý vezmeme na sebe je celkem jedno, hodně lidí tam prý stejně přijde v nějakých vytahaných trenkách. Oblékli jsme se dle našich možností slušně a pak nás na motorce odvezli do vedlejší vesnice, kde se pohřeb konal. Obřad a samotná kremace zesnulého se koná v areálu místního kláštera. Hostina za něj probíhá v  jeho domě.  Tam nás také po našem příjezdu dovedla manželka mrtvého a kde se už v plném proudu hodovalo. Jedlo se, pilo se pivo a laoská wiska a povídalo se. Tentokrát byla zádušní mše (v jejich případě spíše piatika) kratší než bývá obvykle. Pokud totiž člověk zemře po dlouhé nemoci, trvá hostina pět dní, ale zemře-li člověk nenadále, tak jako tento muž, trvá pouze dny dva. Tento muž zemřel včera, jeho tělo zůstalo doma, kde se umylo, nabalzámovalo a nechalo se odpočívat. Druhý den po smrti je obřad a tělo se pálí. Lidé ať už příbuzní nebo jen známý a sousedé pak právě v jeho domě popíjí a jedí celou noc, nikdo by neměl jít spát. Další den si popel spáleného odnesou pozůstalí domů. V čem si kdo popel odnese si nikdo moc hlavu nedělá. Jednou to je prý obyčejná krabička od čehosi, jindy zase plechovka od Coca Coly. Popel se pak odnese na nějaké místo, kde bude odpočívat.

Petr měl na hostině, která už byla opravdu v plném proudu mnoho obdivovatelů. Jedna žena, místí učitelka, se netajila tím, že nemá manžela a že se jí Petr moc líbí, tak jestli by si jí prý nevzal za ženu. Dalším obdivovatelem byl také místí učitel, který se se zaobalováním myšlenek taktéž moc nepárat a na férovku Petrovi řekl, že se mu moc líbí a že ho má rád. Od Míši jsme se záhy dozvěděli, že to je homosexuál jako poleno. Jako dárek od něj, Petr dostal alespoň láhev laoské wisky a při odchodu pěkného to fousatého hubana na krk. Krátce před jednou hodinou odpolední se všichni včetně nás odporoučeli na místo obřadu a kremace, kde už mniši nějakou tu dobu cosi pobrukovali. Zatímco jedna část lidí seděla se sepjatýma rukama u mnichů, tak část druhá vzadu opodál zvesela popíjela, jedla a někteří dokonce hráli o peníze nějakou hru, vypadalo to asi něco jako ruleta a obřad je rozhodně nerušil.

U překrásně zdobené a ručně vyřezávané rakve, kde ležel nebožtík jsme i my zapalovali vonné tyčinky, tak jak nám ukázali Míša s Na . Před obřadem se rakev otevírá, rozbíjí se kokosový ořech a jeho mlékem se polévá tělo. Po skončení mše odnášejí pozůstalí rakev k místu, kde proběhne upálení. K rakvi po schodech ještě pak přichází každý mnich zvlášť, cosi tam pobrukuje a opět odchází. Všichni včetně nás se pak shromáždili před schody, kde u pece ležela rakev a pozůstalí do lidí rozhazují drobné zabalené mince a kdo je prý chytí, bude mít štěstí. I nám se jich pár podařilo ulovit. Pak celý ten dav lidí včetně nás jde nahoru po schodech k rakvi, kam se pokládají vonné tyčinky a takové ručně vyrobené kytičky ze dřeva. Tímto obřad končí.

Horní část rakve se odkryje a spodní část i s nebožtíkem se zasune do pece, která však zatím zůstává otevřená. Záhy jsme pochopili proč. Pak jsme totiž viděli něco, co nás opravdu nemálo šokovalo. Od svatyně, kde se konal obřad vylétla neskutečnou rychlostí hořící světlice, která dolétla přesně naproti místu, kde již v peci ležela rakev s nebožtíkem, zapálila tak druhou světlici, která vlétla přímo do pece a vzňala rakev. Toto celé trvalo asi tři vteřiny a to ta první světlice letěla tak padesát metrů ke druhé světlici a třicet metrů k rakvi. Opravdu něco neuvěřitelného. O kus dál se pak pálily věci zesnulého, včetně oblečení, osobních věci a matrace. Tímto kremace skončila a všichni se rozešli. Někdo domů, tak jako my a někdo opět na hostinu do domu zemřelého, kde zůstanou tak jak jsem už psala do druhého dne.

Míša nám pak doma o zesnulém sousedovi vyprávěl příběh. Jak si ho prý někdo jednou najal na nějakou práci na domku. A jelikož tu je prý zvykem, že pracujícím majitel nabídne panáčka wisky, nějak se to v tomto případě malinko zvrtlo. Soused a jeho další makáči, co měli na domku pracovat prý poslali majitele domu koupit další lahvičku. Vypili toho zkrátka tolik, že sotva stáli na nohou. Večer prý odcházeli aniž by sáhli na práci na kterou tam byli najati naprosto opilí a majiteli domu při odchodu povídají: „za dnešek nám peníze dávat nemusíš, dnes jsme pracovali zadarmo“. To teda od nich bylo slovo do pranice :-).

Odpoledne nám to přeci jenom nedalo a zašli jsme se podívat o pár domků dál na kohoutí zápas. Baví se tu tím především starší hoši. Kohouti bojují jako o život a kluci je pak po zápase s péčí ošetřují a něčím omývají. Nohy mají kohouti zavázané, aby si zřejmě až tolik  neublížili. Hlavy ale měli pokousané do krve. Kluci však zápasy nikdy nenechávají dojít až do konce. Hezky se o své kohouty starají a hýčkají si je.

Pak jsme se šli ještě projít kousíček po silnici a cestou zpátky jsme se stavili v místím obchodě, kde toho k mání opravdu moc nebylo. Teda spíše tam nebylo de facto nic a tak jsme si koupili jen Pepsi v plechovce a pár sušenek. Žena měla opravdu co dělat, aby to vůbec spočítala a ani obrovská kalkulačka jí moc nepomohla. Spočítali jsme si to sami, dali jí peníze a na její kalkulačce jí ukázali kolik nám má vrátit. Tak šáhla pro peníze a s úsměvem nám je vrátila. My jen odcházeli s údivem, jak tato žena může prodávat, když neumí ani trošku počítat.. No což, jiný kraj, jiný mrav.

Stále jsme středem pozornosti všech obyvatelů vesnice. Všichni jsou nesmírně milí, usměvavý a nikdo z nich však není ani malinko vtíravý. Opravdu příjemní úžasní prostí lidé.

U nás na terase je pořád někdo. Jména si však ani trošku nepamatujeme, teda spíše si už ani nepamatujeme kdo je kdo a koho jsme už viděli a koho vidíme poprvé. Dnes tu mimo jiné byla i jedna moc stařičká paní, která má patnáct dětí a kteří už ani ne všichni jsou mezi živými. Kolik let jí však je, to se nedozvídáme, nikdo to vlastně totiž přesně ani neví.

Zbloudilým návštěvám dáváme cukroví, co jsem napekla v Praze a dětem rozdáváme bonbóny, žvýkačky a různé jiné sladkosti, které jsme jim dovezli.

Večer zase zkoukáváme nějaký ten film a jdeme spát. Zítra, 25. slavíme vánoce. Přijde prý strašně moc lidí, budou se dávat dárečky, popíjet a jíst. Stromeček (umělý samozřejmě) už máme na terase rozsvícený.

 

 

7.den   25.12. 2005  -  Isan, oslava vánoc

 

 

Noc a ráno bylo jako každé jiné. Kokrhání kohoutů, zhruba od jedné ranní, tentokrát však nonstop tak do osmé hodiny, prodejci s ampliónem, návštěvy sousedů atd. Dnešní den jsme pojali především odpočinkově a pomalu se chystali na vánoce.

 

Maminka Na zabila dvě kachny a pomocí místních je u sousedky Pakom připravovala. Udělali salát, rýži a další jiné jejich dobroty. Kachnu na večer jsme potom, co ji donesli domů ochutnali. Je však tak pálivá, že se pomalu ani nedá jíst, ostatně jako všechno tady.

Na motorkách jsme pak zajeli do vedlejší vesnice nakoupit. Jednu z motorek řídil Míša a vezl Petra. Na druhé jsem jela já s velkým bratrem Na. Je moc fajn, jen je škoda, že si moc nepopovídáme. Nikdo z místních nemluví anglicky. A ani velký bratr není výjimkou. Nakoupili jsme thajskou wisku, colu, sodu a další dobroty.

Petr pak doma jakožto jediný odborník na elektroniku zřejmě z celé vesnice zapojoval Míšovi a Na domácí kino. A že to rozhodně nebylo nic jednoduchého. To nestačil drát, takže se musel několikrát nějakým jiným z něčeho jiného napojovat, to nebylo kladivo na zatlučení beden na zeď, takže se muselo zajít k nějakým sousedům, to se nemohly najít kleště na seštípnutí atd. Co by u nás trvalo několik desítek minut tady trvalo několik hodin. Ale což, čas tady nikoho netlačí, takže na všechno je času dost.

Na terase je rozsvícený stromeček a pod ním je strašně moc dárků. Děti tu celý den posedávají a dohadují se od koho a pro koho jaký dáreček pod stromečkem je.

Okolo pátý se postupně sešli i všichni dospělí. Sedělo se kde jinde než na terase a jak jinak než na zemi na ručně dělaných bambusových rohožích. Na zemi se v mísách a talířích rozneslo jídlo v podobě ryb a kachen, jenž se zabili a připravili dopoledne. Nechyběla samozřejmě lepkavá isánská rýže a pálivého koření. Litry alkoholu na zapití byli samozřejmostí. Pilo se, jedlo se, popíjelo se a rozbalovali se dárečky.

Od maminky Na jsme dostali ručně tkané a přírodně barvené přehozy a látky. Od Míši jsme dostali kožené peněženky a já ještě od Na náramek na ruce.

Když jsem nás tam tak večer počítala, dostala jsem se až k číslu 26 a to stále ještě někdo přicházel. S tolika lidmi jsem zkrátka vánoce ještě nikdy neslavila. Jedna paní mi pak ukázala ať jdu k ní. Sedla jsem si pře ní a ona mi do ruky položila padesát bátů. A když člověk ví, jakou hodnotu pro tyto chudé lidi má tato bankovka, která pro nás je opravdu zanedbatelný drobák cenu, tak nezbývá nic jiného než jen s údivem děkovat. Od další sousedky jsem dostala srolované plátky manga, které roste všude okolo a které tu někteří sami lisují a rolují.

Našel se tu i jeden domorodý týpek, co za mě nabízel čtyři krávy a jednu motorku. Je to soused, co loni za naší máti chtěl dát těch krav asi čtrnáct. Hodně movitý to muž. Petr s Míšou však s díky odmítli. Míša od sousedky Pakom, dostal krásnou opět jak jinak než ručně dělanou ozdobu. Je to jako ty cingrlátka, která se dávají na terasy a pokud se nepletu, tak to sem dávají z důvodu odhánění zlých duchů. Tato od Pakom však prý je pro to, aby se jim narodil syn.

Každé z těch desítek dětí od nás dostalo malý dáreček ze kterého měli samozřejmě jak jinak než velikou radost. Byly to drobnosti, ale i později večer jsme viděli klučíka jak si hraje s malým skládacím letadýlkem a jak si ostatní děti pohrávají se svítícími barevnými větráčky. Děkovali nám po jejich sepjatýma ručičkama a my si jen tak mohli uvědomovat jak odlišné hodnoty mají tito lidé. My jsme už jen zkažení, rozmazlení a přesycení vším možným a nevážíme si a snad se už ani neumíme radovat z maličkostí jako oni, prostí, chudí a nezkažení…

Když se setmělo, začali k nám nalítávat různí brouci ze kterých měl radost snad jedině Petr. Místní mu později začali říkat mistr brouk. Jeden takový obrovský brouk se ocitl přímo uprostřed nás. Petr ho chtěl chytit, ale velký bratr Na to nedovolil. Odchytl ho sám a odešel kus stranou, kde mu mačetou v hubě vylámal zuby nebo jakési tesáky co tam měl. Zkusil mu dát k hubě svůj prst a když už byl neškodný, podal ho Petrovi. S přehledem prý tento zelenkavý krasavec jak ho Petr nazval prokousne svými tesáky prst. Když jsme slyšeli, jak mačetou ty zuby křuply, když je odstraňoval,  nezapochybovali jsme. Brouk nebyl rozhodně malý. Měl tvrdý krunýř a vydával příšerné hlasité zvuky. Pak k nám často přilétl takový ten větší barevný brouk, u nás se tuším jmenuje střevlík a když jsme ho chytili, dělal, že je mrtvý a že se ho to tady rozhodně netýká. Někteří místí je tu prý jedí. Jo, tohle mi připomnělo, že tu u nás včera byla na návštěvě mladičká kmérka Én, která prý pro změnu loví krysy a baští je.

Vánoce se prostě vydařily. Byl stromeček, byla ryba, byly dárečky. Jen ten bramborový salát tu snad trošičku malinko chyběl. Co nám ale rozhodně nechybělo bylo blátíčko, sníh, zima a mráz..nám tu je v teplíčku prostě náramně dobře.

 

8.den   26.12.2005 – Isan

 

Než jsme vystrčili nos z našeho pokojíčku, byla už terasa po včerejší pohromě krásně uklizená. Nataschu odvedli do školy, takže zhruba do tří hodin bude od malého křiklouna klid.

Maminka prý odešla na farmu, kde sbírá oříšky, cibuli a thajské brambory. My odpočíváme a pospáváme na terase. Míša nám říká jak se který soused jmenuje, ale moc si jich opravdu za těch pět let co tu žije nezapamatoval. Když to však pak člověk slyší, není se ani moc čemu divit. Paťom je manželka velkého bratra, který se jmenuje Rung Deng. Spolu mají tři děti. Syn se jmenuje Tifi, mladší dcera Bou a ta nejmladší se jmenuje Tupťeng, což v překladu znamená pusinka. Pakom je naše moc hodná sousedka. Za manžela má malého človíčka Rung To. Jejich syn se jmenuje Ťó a jedna z dcer Lantom a druhá Mén. Kmérka Én, co jí krysy je snoubenka Ťó. Mňau a Mén jsou děti po mrtvém bratrovi Na, kterého loni zabili ve válce. Je to jen zlomek jmen lidí, co nás v tuto chvíli napadlo.

Na nám mezi tím připravila moc dobrý oběd a poprvé za celou dobu tady to snad bylo první nepálivé jídlo. Hovězí se zeleninou s rýží a k tomu okurkovo-rajčatový salát s česnekem. Opravdu jsme si moc pochutnali.

Sousedka Pakom nám přinesla podobnou ozdůbku co od ní včera dostal Míša a krásný opět ručně tkaný přehoz. Máme velikou radost, jen si moc dobře nedovedeme představit jak to celé odvezeme domů.

Zatímco Petr s Míšou po obědě usnuli, my s Na jsme došli do školy pro Nataschu, kde na mě malé děti, které sem dojíždí z okolních vesnic zíraly jako na zjevení. Děti ve škole jsou rozděleni jako nás do tříd podle věku. U těch nejmenších školáků, kteří jsou ve věku zhruba od 3 do 4 let neprobíhá klasická výuka. Děti si hodně chodí hrát ven, ale číst, psát a počítat se opravdu začínají učit už od tohoto útlého věku. Když jsem tam pozorovala ty mrňata v uniformách které mají povinné vloudil se mi úsměv na tváři. Byli tak roztomilé a těch uniforem mají dokonce hned několik. Klasické, tuším že modro-bílé nosí v jiné dny než „sportovní“ oranžovo-modré atd. Rodiče na ty nejmenší tu už okolo té třetí čekají. Místí chodí pěšky, ti z okolních vesnic, co sem dojíždí vozí buď na motorkách nebo na kolech. Starší děti většinou dojíždí buď místním autobusem nebo na kolech, jenž u těch menších vzbuzuje také úsměv. Maličké krásně upravené dětičky na strašně obrovských kolech jak si to s aktovkami šlapají do školy. Cestou zpátky jsem pozorovala tři ženy, jak u svého domku ručně melou praženou rýži. Drtili jí na mouku tak, že dvě ženy nohou šlapali na velké dřevěné kladivo, které na druhé straně ve velké kamenné misce rozbíjelo a drtilo zrna. Vypadalo to asi jako houpačka pro děti. Z této rýžové „mouky“ pak prý pečou  nějaké speciální sladkosti. Cestou nám jakási jiná sousedka dala malý meloun, který byl velikostí asi jako grep a který byl nesmírně sladký.

Doma jsme vzali Petra a šli jsme se s Na a Nataschou projít na jejich farmu, která je nedaleko. Všechna rýžoviště okolo jsou v tuto roční dobu vyprahlá a jen sem a tam jsou místa, kde se drží voda a kam se zvířata chodí plavit a kam chodí pít. Potkáváme jako vždy buvoly a krávy sousedů, které sem místí každé ráno vodí na pastvu a opět večer je odvádí domů do přístřešků pod jejich obydlí. Rostou tu i obrovské stromy na kterých se rodí právě ty moc dobré isánské oříšky, které pořád jíme. Překvapilo mě z jakých velikých a tvrdých skořápek se ještě musely oříšky než se k nám dostali vyloupat. Mezi rýžovišti jsou sem a tam oplocené maličké plochy, kde místí pěstují rajčata, cibuli, feferonky, kukuřici či thajské brambory atd. Pole kolem dokola jsou vyprahlá a žlutá, jen ta oplocená místečka bijí do očí svou zářivě zelenou barvou. Kdo zde vlastní půdu, tak je ten nejbohatší člověk. Půda v celém thajsku nemůže být prodána cizinci a většinou se dědí z generace na generaci.

Na polích Na dlouhou úzkou lopatkou vykopává malé díry a my jen čekáme co z nich vyleze. Na poprvé to byl suchozemský krab, z jiné díry a na jiné části rýžoviště to byla zase žába a opodál zase nějaký velký brouk, který vypadal jako saranče, ale saranče to asi opravdu nebylo. Všechno, co jsme teď viděli si místí připravují k jídlu, takže všude na polích jsou od nich stovky a stovky děr.

Když jsme se vrátili domů, měla tam pro Petra maminka Na připravené malé překvapení. V košíku pro něj měla nasbírané velikánské brouky, které vypadali jako střevlíci, ale střevlíci to asi nebyli, nevíme.. Krunýř mají tak silný, že je asi jen tak něco nerozdrtí, vydávají hlasité zvuky a někteří místí je prý také jedí. Ve druhém košíku bylo několik právě suchozemských krabů, které maminka nakopala na rýžovištích a které ještě tentýž večer s Na slupli k večeři... Nám naštěstí udělali omeletu z vajec s pár feferonkama a k tomu rýži jako přílohu. Normálně by mě takhle kombinace omeleta a rýže moc nepotěšila, ale tohle bylo opravdu moc dobré a my to sluply do posledního kousku.

Večer jsme ještě u nás v pokojíčku koukali na film „Pan a paní Smithovi“, když tu od někudy vylezl odporný brouk. Míša na něj očividně šahat nechtěl a tak křikl na malou Nataschu ať ho rychle chytí. Ta se po něm vrhla a maličkou ručičkou ho začala nahánět. My tři dospělí koukali na čtyřletou holčičku jak nám nahání brouka, kterého se ani jeden z nás dospěláků rozhodně chytat nechystal. Petr byl líný se zvednout, Michal se ho bál a já bych na něj nesáhla ani za nic.

 

9.den   27.12.2005 – Isan, výlov rybníka u Rung Deng a Paťom na farmě

 

Dnešní noc byla příšerná. Velký gekon, který bydlí za našima dřevěnýma stěnama se asi rozhodl, že má hlad a že by bylo dobré si něco k snědku ulovit a jelikož pojídá i myši a krysy, nějakou tam tu noc zřejmě zamordoval, protože tam nějaká vřískala příšerně. Jak jí loví si moc dobře nedovedu představit, ale nějaký fígl na to asi mít bude. Petr tam pořád svítil baterkou, protože jak jsou stěny tenké, měli jsme pocit, že už snad musí být u nás v pokoji. Naštěstí se tam nemají moc kudy dostat, takže jsme plašili zbytečně. Ale v tu chvíli nám to tak opravdu nepřišlo.

Nasnídali jsme se a s velkým bratrem Rung Deng, jeho manželkou Paťom, Na, Míšou a sousedkami Lamtom a Én vyrazili na korbě malého traktůrku na farmu velkého bratra na výlov rybníka, který tu probíhá hodně zajímavým způsobem. S sebou nám nechyběla thajská a laoská wiska, isánský rýže, různé koření, vařený květák, kýble a čerpadlo. Než došlo na samotný výlov rybníka, který byl spíše menším jezírkem mezi rýžovišti, tak se holky rozutekli a začali ze země lovit různé potvory o kterých jsem psala včera. Myslela jsem, že už nás nic co vyloví ze země překvapit nemůže, ale mýlila jsem se. Rudá kmérka Én za pomocí ostatních šla lovit krysy. Velká matka jim prý utekla, takže polapili jen mláďata, která si pak doma Én dala k večeři. Já se na tuhle divočinu koukat nechtěla, jen jsem bohužel sem tam něco zaslechla…

Samotný zmiňovaný výlov rybníka probíhal tak, že se celá voda čerpadlem přečerpala do jiné části rýžoviště a rukama pak všichni (kromě nás) v bahýnku sbírali snad všechno co se podle nich dá jíst. Největší ryba měl asi 15 cm a to ještě ke všemu byli jen dvě. Zbytek byli malí čudlové, které mi v čechách prodáváme v akvaristikách. Asi po pul hodině měli nasbíráno spoustu šneků, krabů a asi kýbl právě těchto malých ryb, které se pak pekli na ohni. Co prý zbude, tak budou doma zakonzervovávat. Já se na celý výlov rybníka koukala jen z povzdálí a spíš se celou dobu povalovala a slunila na dece a zaangažovala jsem se až když byli ryby na ohni hotový. Na malých ohništích se ve dřevěných „roštech“ opékali ryby, krabi a až na to příšerné množství kůstek co ryby měli to bylo moc dobré.

Ve větším z rybníků velkého bratra byl na vodě trs překrásných leknínů. Rudo-růžové květy, které jsme tu ještě před chviličkou s Petrem obdivovali však byli najednou pryč. Zahlédli jsme jen Lamtom jak oblečená a celá zmáčená vylézá ven z vody a v ruce drží dlouhatánský svazek silných stonků s květy ještě před chvilkou námi obdivovaných leknínů. Když jsem se zeptala na co to, dostalo se mi stručné odpovědi, že prý na salát. Za chviličku to holky rozkrájely, zpracovávaly, přidávaly koření a kdo ví co ještě a servírovali to na stůl.

Okolo druhé jsme přejedení a přepití vším možným odjížděli z farmy a Petr alias mistr bag  dokonce i řídil traktůrek z čehož byli všichni nesmírně odvázaní. Večer už o tom podle mě věděla celá vesnice. Prý ho příští rok budou čekat na sklizeň rýže, že prý bude přínosným pomocníkem. Nevím, jak moc vážně to mysleli, ale myslím, že docela vážně.

Okolo třetí jsme zase ze školy vyzvedli malou Nataschu a cestou domů  si v místím obchůdku u paní, co neumí moc počítat koupili asi osm zmrzlin. Napočítala nám 15 bátů, což mi přijde i při té největší představivosti opravdu málo. No, uvidíme, kolik to bude zítra.

K večeři nám Na k největší radosti nás tří bílých udělala lívance se slazeným kondenzovaným mlékem. Svého nejoblíbenějšího jídla jsem spucla tolik, že jsem se večer jen stěží mohla hýbat. Prokládala jsem to melounem a na konec to zakončila isánskými oříšky a tím jsem se dokonale dorazila a tak se jen tak tak dokoulela do postele, schoulila se a usnula. Petr ještě koukal na nějaký film, ale také hodně brzo odpadl. Ráno vstáváme okolo šesté. V sedm hodin nám totiž jede autobus do města Yasothon kam máme namířeno za nákupama.

Pozítří by nám měli EMS poštou dorazit naše pasy s hotovými laoskými, vietnamskými a kambodžskými vízy. Vzhledem k tomu, že tahle vesnice je od Bangkoku vzdálená asi 700 kilometrů a ani jí nenajdete na mapě, tak jsme na ně opravdu moc zvědaví…

 

10.den   28.12.2005  - Isan, výlet do okresního města Yasothon, asi 50 km od vesnice

 

V noci náš velký gekon opět strašně řval. Asi měl zase hodně práce s krysama. V šest jsme sice vstali, ale autobus na sedmou to nějak nezvládl. Přijel v půl osmý a to jsme prý ještě měli být rádi, že vůbec dorazil.

Na už i tak plnou korbu jsme se vydrápali a sedli si kam se dalo. Petr se uhnízdil na zemi na pytlích s rýží. My s Míšou se vecpali jako sardinky na lavičku mezi ostatní. V sousední vesnici nám poněkud zkomplikovala průjezd jakási žena, co si očividně koupila nové auto, ale řídit se ho ještě nestihla naučit. Ulice ve vsi jsou poměrně úzké a minout se na nich autobus s autem moc dobře nemůže. Čekali jsme, že žena s autem zacouvá do postranní uličky. Čekali jsme však marně. Auto bylo pěkné a naučit se s ním couvat by také určitě nebylo na škodu. Po marných pokusech ženy někam odcouvat se řidič rozhodl couvnout do postranní uličky s autobusem sám. Netušíc však, že i toto se mine účinkem. Žena byla asi tak zblblá z marných pokusů o jízdu zpět, že z toho zapomněla i jízdu v před. Auto se jen opět několikrát hopsajíc rozjelo ale tím i také svou jízdu rychle ukončilo. Řidič i toto po chvíli vzdal a raději to objel po jiných uličkách. Když jsme ovšem vyjeli na naší hlavní trasu ve vesnici, tak jsme se s naší „řidičkou“ zase na neštěstí na křižovatce potkali, kde opět stála jako solný sloup a očividně nevěděla co dál. V další vesnici se autobus totálně přeplnil lidmi a různým harampádím co dotyční přepravovali. Do Yasothonu to je asi padesát kilometrů a cesta trvala necelou hodinku a stála pouhých dvacet bátů.

Ve městečku jsme prošli trh, kde měli snad úplně všechno. Od želv, úhořů, ještěrů až po všemožné cetky na všechno možné použití. Do města jsme jeli hlavně koupit chleba, jed na krysy, pro maminku Na její žvýkací směs kůry, tabáku, listí a kdo ví čeho ještě, co pořád žvýkají a na čem jsou pořád tak trošku na mimóze, nějaké to jídlo a sluchátka do diskmena, která se nám porouchala.

Koupili jsme asi šest balíčků toustového chleba, protože tohle je jediné snad nejbližší místo od naší vesnice, kde se dá chleba koupit. Thajci mu moc neholdují a tak se do malinkých obchodů na vesnici nedováží. Okolo deváté, jsme posnídali nebo poobědvali, nevím, moc dobré kousky kuřete s rýží a takovým vývarem se zeleninou. Toto celé stálo na osobu, za což by jsme u nás nekoupili ani bochník chleba. Všechny autobusy, co na zpátek jeli až do naší vesnice jsme prošvihly a tak jsme si museli připlatit aby nás tam jiný autobus, co jezdí jen do sousedství odvezl. Cestou zpátky jsme na trhu nakoupili ovoce, zeleninu včetně nám dobře známých brambor, které se v thajsku nepěstují s jelikož se jen dovážejí, tak jsou na místí poměry drahé a ne všude se dají koupit. Z trhu jsem odcházeli ověšení taškami, že jsem vypadali jako vánoční stromečci.

U autobusu jsme si s ještě s sebou koupili tři kusy na ohni pečených kuřat a pivo, které vždy potěší. Než jsem dojeli domů, Petr s Míšou každý zežahl asi tři. Usadili jsme se do autobusu a ještě netušili jaká cesta a s čím vším možným nás ještě bude čekat.

Nejprve si k nám přisedla paní s pytlemi s rýží. jiná paní zase měla podivné dráty a tyče. Další člověk začal na zem soukat asi deset hliněných kamínek na zátop. Co však následovalo po tom bylo i na místí poměry k podivení. Nějací chlapy začali do uličky mezi nás a už i tak přeplněný autobus soukat celou obrovskou dřevěnou stěnu do obýváku. Narvali tam dva kusy i s prosklenými dvířky. Kus čouhal ven, ale to očividně nikomu nevadilo. Teď, když už by si člověk myslel, že místo tu opravdu žádné není a že si vlastně ani nemá kam dát nohy, tak se mýlil. Ujeli jsme pár bloků a stavěli. Z obchodu s elektronikou jacísi dva chlapy táhli obrovskou bednu a my jen zírali kam asi tak hodlají tu asi sto kilogramovou reprobednu narvat. A narvali. Nacpali jí na jednu ze dvou částí toho obýváku. Když jsme vystoupili s těmi našemi oproti jiným cestujícím zanedbatelnými zavazadly v podobě několika obrovských tašek, pomysleli jsme si, že je celkem fajn, že místí neznají klavír…

Pak jsme si ještě došli do krámku pro zmrzlinu a povečeřeli kuřátka co jsme si koupili ve městečku. Jako příloha byla jak jinak než isánská rýže a pálivé koření. Večer jsme ještě lovili brouky a kdo ví co ještě se nám uhnízdilo v pokojíčku. Snad bude dnešní noc klidnější.

Zatímco maminka na verandě ujíždí na žvýkacím „letadýlku“ co jí Míša ve městě koupil, my u nás v pokojíku popíjíme poslední doušky Becherovky. Maminka jako nezřízená vyrábí z papíru takové krásné ptáčky pro štěstí. Už jich tam má opravdu spousty, tak uvidíme ráno, kolik jich tam nadělá. Zítra by snad už konečně měli dorazit naše pasy…

 

Yasothon - najdete tu dva chrámy, které stojí za vidění. Wat Thung Sawang a Wat Mahathat Yasothon, který je situován v centru města a pyšní se čedí Phra That Anon, zbudovaný údajně v 7. století pro relikvie Phra Ánona, nejvěrnějšího Buddhova učedníka, pobočníka a bratrance.

 

 

11.den   29.12.2005 - Isan

 

Papírové ptáčky maminka pověsila dolů na strom a že jich tam  je opravdu spousty.

Dneska jsme se převážně váleli na velikém bambusovém stole na sluníčku. Schladit jsme se chodili do dřevěné „koupelničky“ hned vedle baráčku. Uvnitř jsou obrovské kamenné kádě plné vody a polévat se studenou vodou z nich je vážně prima. Dřevené domky na kuřích nožkách ve kterých celá vesnice bydlí jsou prý staré tak 200-300 let. Na to, že jsou úplně celé ze dřeva (jen pilíře jsou z betonu), tak je to opravdu ctihodný věk a naprostý zázrak, že ještě stojí a že stát prý budou klidně další stovky let. Poobědvali jsme hovězí s bramborama, což je tady pro nás opravdu svátek a šli jsme se projít na farmu. Tam nám Na ukazovala místo, kde jsou samé bažiny a nichž rostou maličké bílé kytičky a kde prý několikrát viděli obrovskou Anakondu, silnou jako stehno člověka. Cestou domů jsme si utrhli trs sladkých pidi banánů a vrátili se domů. K večeři byly špagety (ty tady a nikdo je tu defakto nejí) s tuňákem. Popili jsme thajskou wisku, skoukli další film a za hlučného caraoke, které vyhrávalo u sousedů, kteří už začali s oslavou nového roku usnuli. Pasy stále nedorazili. Trošku nás to začíná znervózňovat.

 

 

12.den   30.12.2005 – Isan, pošťák z Bangkoku přivezl naše pasy

 

Caraoke muzika a bujará oslava sousedů skončila podle mě až nad ránem. Zpívali tak falešně, že jsem to slyšela i já, která má absolutní absenci hudebního sluchu.

Když píšu tyhle řádky, tak je něco okolo osmé večer a ti trotlové vyhrávají znovu. Asi nepochopili, ze Nový rok je až zítra. Zítra je celá vesnice včetně nás pozvaná místním starostou na oslavu. Prý se ráno zabijí dvě krávy a já nevím co ještě.

Míša dnes večer odjíždí, takže tu až do našeho odjezdu do Laosu zůstáváme sami. Maminka, on naší návštěvy města, co ji Míša koupil první třídu jejího žvýkacího letadýlka, jak tomu říkáme dost ulítává a občas i tancuje. Dnes jsem od ní dostala ručně dělanou šálu.

Petr si okolo desáté ráno šel zaběhat. Že se tu prý jen válíme a jíme. Za půl hodinky se vrátil a my mysleli, že to s ním snad šlehne. V deset už tu je fakt docela dost husté vedro (na slunci asi 35C), takže na můj vkus na běhání nic moc.

Naše úžasně příjemné zchlazování v kamenných kádí dole v „koupelničce“ je asi u konce. Odpoledne tam totiž Mňau viděla kobru. Vylítla ven jako střelená a začala brečet. Hned zavolali jakéhosi místního hado-loviče s baterkou a elektrikou, ale had byl už dávno v čudu. Čas od času jí tam prý takhle někdo zahlídne, ale ještě se jim nikdy nepodařilo jí zabít. Nás už tam nikdo neuvidí. S kobrou se koupat asi nemusíme. Po obědě konečně dorazil pošťák a dovezl pasy s hotovými vízy. Musím říci, že EMS počta opravdu nezklamala a abych pravdu řekla, tak jsem nějaký ten zádrhel očekávala. Že to půjde tak hladce a naše pasy skutečně dorazí tak, jak bylo slíbeno asi 700 kilometrů z Bangkoku na vesnici, která ani není zaznamenaná na žádné mapě, moc jsem v to nevěřila. Přijel chlápek na motorce s černou kuklou na hlavě, vidět mu byli jen oči, s pantoflema na nohou, nechal tu pasy, Na něco podepsala a on uháněl s balíčkama dál. Jak jednoduché. Alespoň jsme tak v Bangkoku nemuseli čekat minimálně pět dní, než nám naše víza vyřídí. Vietnamské vízum máme platné na jeden, Laoské na dva a Kambodžské na tři měsíce.

Večer jsme opět popili wisku, něco pojedli a Míša odjel. Do vedlejší vesnice ho na motorce vezl soused, odtud mu pak jel autobus až do Bangkoku. Řekl si o 70 bátů, zloduch. Míšovi musíme dát za pravdu, když říká, že za vším vidí peníze a že de facto nic nedělají bez zištnosti. Jsou jednodušší a v tomhle se malinko chovají jako zvířátka. Ale to pořád nemění nic na věci, že jsou milí a oproti nám evropanům nezkažení. Dnes nám Na řekla, že sousedi ob dva domky od nás, co je vídáme jen s lahví v ruce s laoskou wisky, která fakt vymývá a do doslova vymývá mozky, jedí psi. Hnusáci hnusní.

Karaoke sousedů hraje už asi od té dvacáté hodiny. Je to příšerný a nedá se před tím nikam v těch dřevených domečcích schovat. Ani televizí se to přehlučit nedá. Řve to na celou vesnici, je to falešný a nejhorší na tom je, že nevypadá, že by to chtěli brzo ukončit…no, vážně rachot.

 

13.den   31.12.2005 -  Isan, Silvestr

 

V kolik hodin skončili bujaré oslavy s falešným zpěvem sousedů nevím. Do uší jsme si narvali sluchátka od diskmena, poslouchali Izera a usnuli. Po snídaňi mi Na s Mňau upletli copánky. Na moje dlouhé vlasy to je fakt dobrá pohodička. Nemusím se teď pár dní česat.

Pak jsme se zase opalovali na bambusovém stole a kobra ne kobra se vodou polévali dole v koupelničce. Člověku rychle otrne a my jen doufáme, že je opravdu tak plachá jak se říká... Mamince Na se tu prý jednou v životě stalo, že cestou na farmu potkala dokonce kobru královskou. Kobra se proti ní postavila a byla připravena zaútočit. Maminka jak pořád žvýká ty svoje kůry jí začala říkat nějaké zaklínávadla a možná si tím i zachránila život..kdo ví. Asi něco mezi nebem a zemí. Ale stát se to nám, tak tu dnes mezi živými už asi určitě nejsme. Při ušknutí kobrou královskou smrt nastává defakto ihned.

Jak jsem tam jen tak v plavkách polehávala na sluníčku mezi banánovníky, tak ke mně přišla ta stará přestará paní, co má asi patnáct dětí, co loni málem zemřela. V nemocnici jí už nedávali žádnou šanci a na vesnici jí už připravovali pohřeb. Zmátořila se, utekla hrobníkovi z lopaty a dnes tu žije spokojeně dál. Přišla ke mně, strašně se pořád smála až rozesmála i mě a pořád na mě šahala. To mi sáhla na ruku a zasmála se, to mi sáhla na břicho a zasmála se, to na nohu, kde mi na stehnech chytala moje světlé chloupky a řezala se smíchy jako protržená. Byla úžasná. Před místím obchůdkem kam chodíme pro drobnosti pořád vysedávají stařečkové a jedna babička ke mně vždycky přijde, chytá mě za ruku a tasí na mě svůj bezzubý úsměv…

Celý den všude vyhrává muzika a místí se chystají na večer. Někdo si své chýše vyzdobil barevnými balónky, někdo třpytivými fáborky, někdo nápisem HAPPY NEW YEAR. Večer jsme však nakonec zůstali doma v naší chatrčce.

Kolem šesté už bylo nemálo vesničanů z popíjení laoské wisky totálně na šrot, čemuž se samozřejmě není co divit a Na říkala, že tam kromě právě těch opilců nic není. Tak jsme se tam šli jen podívat. U některých chýší na plný pecky hraje caraoke, ostatně jako již dny předešlé a kde zpívají totálně falešně nadraní místní. Nakonec ta naše večerní procházka za tu podívanou docela stála. Mávají na nás a ukazují ať jdeme k nim. Jedna žena k nám dokonce přišla a začala nás brát za ruce a zase šahat na břicha.. Nerozumíme jim ani ťuk a tak se jen zoufale usmíváme. Vřelé pozvání odmítáme a mizíme na terasu k nám.

Všechno tu je malinko postavené na hlavu, takže nás tu ani Nový rok zase tolik netankuje. Když si teď uvědomuji, že dnes je vlastně první den, co nepijeme v nějakém větším množství ať už thajskou, laoskou wisku nebo nějaký jiný alkohol. Každý den jsme tu totiž slavili ať už to bylo cokoliv a to opravdu jako o závod, takže se zase tolik nestane, když na Nový rok budeme abstinovat a zapíchneme to už v deset. No, vždyť říkám, že vše je tu na ruby. Náš český Nový rok tady bude stejně až v šest hodin ráno místního času a to 1.1.06, takže to je stejně asi jedno. Dobrou noc, sladké sny a všem ostatním bujarou noc!

 

 

14.den   1.1.2006 -  Isan, návštěva sousední vesnice, oslava narozenin místí paní učitelky

 

Je půl desáté ráno a místí ještě nepřestali slavit. Už teda nezpívají, ale muzika hraje o sto šest. Dnes jsme byli opravdu rozmazlováni, ostatně jako každý den tady. Na nám kolem půl desáté nesla snídani do postele a pak ne že by jsme se celý den povalovali na sluníčku, ale povalovali. K obědu nám připravila výborné hovězí steaky s mladičkými klasy kukuřice.

Po obědě jsme se vydali na procházku do sousední vesnice. U silnice jsme potkali pasáka, který plavil buvoly v řece. Fotili jsme je a po chvíli si Petr všiml, že ten největší s velikými rohy na nás dost nehezky zírá. Za chvilku se začal chovat dost podivně. Vybíhal z vody, házel hlavou a pořád nás sledoval. Pasák nám s úsměvem na rtech začal mimikou ukazovat, že Petrovo červené tričko není úplně tak skvělý nápad zdržovat se s ním v blízkosti tohoto roháče. Vzali jsme nohy na ramena a pokračovali dál v cestě. Uznali jsme, že nemá cenu tohoto sta kilového drobečka provokovat. Ve vesnici jsme u místních obyvatel vzbudili nevídanou pozornost. Hned z kraje jsme narazili na anglicky mluvící paní ve středních letech. Než jsme s ní prohodili pár vět naší lámanou angličtinou, stálo okolo nás v hloučku pár dětí a další nás z uctihodné vzdálenosti pozorovaly. Paní  nás navedla do místního piďi obchůdku, kde jsme si koupili něco k pití. Její manžel, asi majitel obchodu taky mluvil trošku anglicky. Ptali jsme se, jestli náhodou nemají víno, protože nám ho Na od někud přinesla a nám moc chutnalo. On se začal smát a povídá, že je to malinkatý obchůdek a že tu skoro nic nemá, ale kdybychom prý chtěli pivo, tak že tu jedno najde. Dali jsme si Coca Colu a venku před krámkem chviličku poseděli. Okolo nás byl hlouček smějících se maličkatých dětiček a když je Petr začal natáčet na kameru, tak byly radostí bez sebe a předháněli se, kdo z nich bude stát ve předu. Řechtaly se a byly nesmírně bezprostřední. Pán nám povídá, že mnozí z nich opravdu nikdy nebyly dál než ve škole v naší vesnici a že bílé lidi jako jsme my nikdy v životě neviděly. U každého domku se kupili další a další lidé s dětmi. Tahle vesnička je prý ještě mnohem menší než ta naše. Za zády jsem slyšela, jak jedna paní povídá něco druhé. Rozuměla jsem jen Natascha, takže asi jí povídala, že patříme k naší malé Nataschce. Když jsme pak večer Natasche v televizi pouštěli, co jsme natočili ve vedlejší vesnici, tak hned v davu poznala svého malého kamaráda. Dopili jsme Colu a vesničku opustili. Než jsme došli domů, byla už pomalu tma (krátce po 18.hodině). Doma jsme se převlékli do kalhot a dlouhých rukávů, nastříkali se proti komárům a s Na jsme vyrazili do místního telefonní budky zavolat Míšovi. Cestou zpět nás v jednom z domků pozvali na návštěvu. Od Na jsme se dozvěděli, že to je místní paní učitelka a její manžel. Venku jsme se zuli a uvnitř, kde na čistoskvoucí podlaze posedávalo a jedlo několik lidí, ocitli jsme se na místní poměry jako v jiném světě. Bambusovou chýši vystřídal zděný dům, tmavá skla v oknech s krásnými dřevěnými okenicemi, překrásný ručně vyřezávaný dřevěný nábytek, dlážděná podlaha a počítač na caraoke, které venku vyhrávalo na plné pecky a kde děti a dospělí tancovaly a zpívaly. Začali nám servírovat nějaký prý ne moc pálivý salát (pálil hrozně moc) a pak rybu s omáčkou a nějakou zeleninou. Legrační bylo, že jsme si v obchodě, než jsme došli sem koupili trs banánů. Když nás pozvali dál, nevěděli jsme, kam banány odložit. Vše se tam lesklo a na krásný dřevěný nábytek se nám je položit zdálo hloupý. A tak je Petr odložil vedle své levice na stolek, kde se podle nás povalovali různé věci. Až když po nás přišla nějaká paní a majitelce domu cosi říkala a krásně zabalený dárek odkládala na stolek kam jsme si před chvilkou položily naše banány. Začalo nám pomalu svítat. Do teď jsme si totiž mysleli, že se jedná o jednu z dalších novoročních oslav. Ptám se tedy Na, proč ta paní k ostatním věcem na stolek položila ten dárek..? Na mi s klídkem odpověděla, že majitelka domu dnes slaví narozeniny a že na ten stolek jí lidé přináší různé dárky. Úplně se mi zatmělo před očima, když jsem tam upřela zrak na naše banány. Na to došlo a začala se strašně smát. Prý se nic neděje, jen ať si prý ty naše banány zase odneseme. Zcela v barvách jsem si představila, co si o nás asi tak mohli myslet, že jsme jí k narozeninám donesli trs banánů. Najedli jsme se, poděkovali a jako velevážená návštěva se svými banány odešli…. Venku jsme Na poděkovali za trapas do kterého nás přivedla a ona se smála jako protržená. Cestou domů jsme potkali paní, které nás pokaždé když nás potkají se smíchem osahávají a tahají nás za ruce. Ještě jsme se stavili u sousedky Pakom na oslavu Nového roku, kam jsme vlastně původně měli namířeno a kam nás pozvali už ráno. Na verandě, kde se dalo najít od televize, jídelny až po ložnici snad úplně všechno. Sedělo tu asi 20 lidí, dětí a všichni jedli a dobře se bavili. Z Bangkoku přijela i nejstarší dcera Pakom, která tam celoročně pracuje a která má u své matky Pakom svojí tříletou holčičku, která má v překladu do češtiny opravdu zajímavé jméno. Jmenuje se okurka. Jezdí za ní prý tak třikrát do roka. Zde to není ni neobvyklého. Jmenuje se Mém a hned u vchodu mě i Petrovi dala dáreček. Petr dostal korálky na ruku a já korálky na krk. Mém na nás pořád sahala a opakovala, že jsme její přátelé a dokola nás objímala. Pakom má na verandě pověšený obrovský plakát D.Beckhama, kterého má prý moc ráda a že prý mu je Petr podobný. No, fakt nevím čím, ale podle mě jsou mu podle ní podobní všichni blonďáci (Petr je totiž možná jediný blonďák, kterého kdy osobně viděla). Když jsme se jí rukama nohama ptala, jestli jí baví fotbal, tak odpověděla, že ne, že ji baví jen David Beckham. Na ruce nám namotávali další a další provázky pro štěstí. Jestli to tak bude pokračovat dál, budeme celí zamotaní v provázkách. Všichni byli strašně vysmátí a spokojení. Po chvíli jsme odešli domů. Na verandě ještě Na zneškodnila dva odporné brouky, kteří se tam rozhodli souložit a kteří prý, když se dostanou do úzkých vystříknou tekutinu, kterou můžou člověka při zasažení do očí i na čas oslepit.                                      

 

15.den   2.1.2006 – Isan, návštěva chlapce v klášteře Amnat Charoen

 

Na nás vzbudila v půl 7, což byl hlavně pro Petra dost šibeniční čas. Odjížděli jsme totiž do asi sto kilometrů vzdáleného kláštera kde je třináctiletý chlapec, syn bratra Na. Jeli jsme pick-upem a nikdy bych nevěřila, že se tam může naskládat 14 lidí, ale naskládalo. Řidič, bratr Na, jeho manželka, já a Petr jsme prominentně seděli ve předu, ale ani tak to žádná velká výhra nebyla, zadek mě bolí ještě teď. Zbytek osazenstva se namačkal do uzavřené korby. Klášter se jmenuje Amnat Charoen, Je zde mnoho chlapců zhruba od 12 let, kteří zde studují. Petr mohl vstoupit i do míst, kam ženy nesmějí. Mladičcí chlapci chodí oblečeni v oranžovém rouchu, vlasy mají vyholené na krátko a pokud jim někdo něco donese, musí se s ostatními rozdělit. Chlapci tam rodiče přinesli sladkosti a něco k pití. Od nás, respektive od Petra (já mu nic dát nesměla) dostal symbolických 40bátů. V areálu kláštera byl úžasný klid. Nikdo zde nikam nespěchá a člověk má pocit, že se tu zastavil čas. Rodiče si tak hodinku popovídali se synem a pak jsme vyrazili přes Yasothon, kde jsme v rychlosti něco málo nakoupili domů. Doma se nám na terase usídlila žába. Měla úžasnou barvu a na prstících měla takové ty kuličky, co některé žáby mívají. Krasavice nám zapózovala na fotku a odskákala pryč. Jen mi moc rozum nebral, jak se tam po těch schodech mohla vůbec dostat…Poobědvali jsme kuře s isánskou rýží máčenou v pálivém koření a usnuli na terase. Ráno byla ve vesnici svatba, ale tu jsme už bohužel nestihli. Tak snad někdy příště.

K večeru tu bratr Na chystá jednu z dalších oslav Nového roku. Nevím, do kdy ten Nový rok budou slavit, ale není to vůbec špatný. Ve městě nakoupili obrovský pytel mušlí, zeleniny a kdo ví čeho ještě. Thajci dle Buddhistického kalendáře letos slaví rok 2549 a že ho řádně oslavují o tom není pochyb. Večer se u nás sešlo více jak dvacet dětí a dospělých. Pilo se, jedlo se a všude kolem se stále vyhrávalo a zpívalo se. Thajci jsou vášnivý zpěváci a milovníci caraoke…bohužel :-))))))

 

 

16.den   3.1.2006 – Isan

 

Nespali jsme celou noc. Bylo mi strašně moc zle a průběh střevní chřipky je zcela zbytečné popisovat. Každopádně toaleta se mi na noc stala tím nejlepším kamarádem. Už včera odpoledne jsem se necítila nejlépe a tak jsem si vzala tolik doporučovaný Endiaron, jak bylo popsáno ve všech cestovatelských příručkách. Večer jsem musela sníst několik Reasec, ráno další dva a nic se nezměnilo. Zle mi bylo pořád stejně a já myslela, že tu noc opravdu nerozchodím. Příšerné bolesti břicha, kloubů, horečka a zvracení neustupovaly. Odpoledne mi Na když už se na mě nemohla dívat a já jí pořád dokola opakovala, že mám ty nejlepší léky vrazila jakýsi sirup, který mi prý určitě zabere. Když už jsem nevěděla kudy kam a moje léky nezabraly, nechala jsem se přesvědčit. Sirup jsem vypila a Na mi připravila oběd. Mrkev, cibuli, kukuřici, česnek a toto vše bylo zalité v příšerně pálivé omáčce. Chtěla to připravit na oleji, ale to se mi jí podařilo v rámci jakési střevní diety vymluvit. Poobědvala jsem malé množství tohoto pálivce, což bylo moje první jídlo od včerejšího oběda. Nevím, co mi pomohlo, ale každopádně po pozření sirupu mi za pár hodin bylo o 100% lépe a kupodivu jsem ani nevyzvracela ten příšerně pálivý pozdní oběd. Ve vesnici se asi rozkřiklo, že mi není dobře, protože jak jsem celý den polehávala střídavě na terase a v pokojíku, tak se na mě přišlo podívat několik sousedek, včetně milé a vždy usměvavé Pakom. Sahali na mě, jestli nemám teplotu a maminka Na mi dokonce přinesla nějakou zelenou mast s kafrem a začala mi s ní potírat břicho. Pak mě otočila a vmasírovala mi jí ještě dole v kříži na záda. Teď je večer a mě je mnohem lépe. Doufám, že zítra odjedeme do Yasothonu, tak jak jsme plánovali na dnešní den, ale to doopravdy nešlo. Nesešla bych ani dolů ze schodů, natož abych dojela do městečka.

Mysleli jsme, že bychom ve čtvrtek odjeli do Laosu, ale asi se ještě jeden den zdržíme a tak máme odjezd naplánovaný na pátek brzo ráno (kolem 3.h.). Na nás pojede vyprovodit na thajsko-laoské hranice. Přejet by jsme měli hraniční přechod Mukdahan, přes řeku Mekong. Pokud to jen půjde, přejedeme nejkratší cestou Laos a dostat by jsme se chtěli na laosko-vietnamské hranice Lao Bao.

Odpoledne si Petr udělal malý výlet na motorce s manželkou Na bratra. Jeli do sousední vesnice do supermarketu. Prý jela jako smyslu zbavená, ale naštěstí se i s nákupem vrátili ve zdraví. Když nás Míša varoval, že v tyto dny nemáme nikam jezdit, měl svatou pravdu. Když sem odpoledne 31.12. z BKK přijel jeden z bratrů Na, tak říkal, že na každém desátém kilometru byla nehoda. Ve zprávách ukazovali, že na Pattaye se srazil minibus s autobusem. Několik rusů bojuje v nemocnici o život. Brr, Nový rok a opilí thajci je vražedná kombinace! Dnes v noci by už snad měl být s caraoke a oslavami Nového roku klid.

 

17.den   4.1.2006 – Isan, Yasothon

 

Ráno jsme totálně přeplněným autobusem odjeli do Yasothonu, kde jsem zevlovali až do odpoledne. Prolezli jsme všechny možné i nemožné krámky a nakoupili co bylo potřeba. V lékárně jsme koupili lék, který mi včera Na dala, polštářky do odpuzovače do zásuvky proti komárům, protože Raid, který jsme měli s sebou z Prahy na ně moc nezabíral. Míša i místní nám doporučili ARO Mat 12, takže zkusíme a uvidíme. Dnes jsme se také konečně dostali na internet. Hodina nás stála 30 bt., pro nás opravdu symbolická částka. V obchodě Fuji jsme si na CD nechali stáhnout fotky, což nás potěšilo, cena opět symbolická. 70bt.a nepotřebujete nic než jen paměťovou kartu z foťáku. Já už se cítím čilá jako rybička, jen to sluníčko mě za celý den trošku zmáhalo, ale na to, že jsem den před tím trpěla jako zvíře při porážce, bylo to fajn. Poobědvali jsme opět vynikající kuře s rýží Khao Man Kai za neskutečných 25 bt. (cca. 12 Kč). Vážně mi to bodlo. Zpátky jsme museli trošku složitěji, než prve, protože autobusy už takto odpoledne k nám na vesnici nejezdí. A tak jsme se přeplněným autobusem se školáky v uniformách dostali asi na půl cesty do města Saymoon a odtud jsme museli tuk tukem, který nás za 150 bt. odvezl až domů. V Saymoonu jsme ještě na trhu koupili dva melouny a zeleninu k večeři na salát. Náš velký ještěr a velký pracant v chytání všeho možného dá čas od času o sobě hlasitě vědět. Zrovna dnes se o slovo hlásil docela dlouho. Nikdy jsme ho ale bohužel neměli možnost vidět. Petr měl štěstí a nahoře v koupelničce viděl dva celkem také velké takové stříbrné ještěry. Míša říkal, že nekoušou a že prý nejsou ani tak plaší, takže je prý mohl i chytit. Škoda, nechytil. Malí gekonci pracují neustále. Teda hlavně v noci, když se zvětší aktivita komárů a všeho možného hmyzu, je jich tu opravdu všude spousta. Hned druhý den po našem příjezdu sem na vesnici Petr jednoho chytil. Zůstal mu však v ruce jen jeho ocas. A vzhledem k tomu, že jsme ho zrovna dnes viděli, ocas mu už dorůstá, má se čile k světu, je vidět, že jsou zde stabilními nájemníky.

 

 

18.den   5.1.2006 – Isan, skvělé koupání v nedalekém jezeře

 

Dnes jsme se konečně vyspali. Caraoke už nevyhrávalo a nikdo nezpíval... Ani párem volů by nás nikdo z postele nevytáhl, takže snídaně na desátou to jistila. Po snídani jsme vyrazili k úžasné vodní nádrži mezi rýžovišti a farmami zemědělců. Škoda, že nám jí ukázali až dnes, když zítra odjíždíme. Jezero obklopují stromy mangovníků, palem banánovníků, prostě pohádka. Voda je teploučká, čisťoučká a všude kolem je jíl a tak pár metrů, než se ponoříte do hloubky šlapete v mělkounkém bahýnku. Holky včetně naší Na a kmérky Én tam občas chodí prát prádlo. Vzali dvojkolák, na něj naložili prádlo a vyrazili k jezeru, které prý patří celé vesnici prát prádlo. Tak čisté a voňavé prádlo nemáme ani my doma z automatické pračky. Je usušené na slunci a bílá je opravdu bílá. Holky vypraly prádlo, vykoupaly se a my si skvěle zaplavali a povalovali se na sluníčku. Ještě, než jsme tam vlezli, ptali jsme se jich, jestli tam nejsou hadi. Odpověděli, že hadi ne, ale že Anakondy ano… Chvíli jsme na sebe koukali a ony se pak začaly strašně smát, že je to prý legrace.

Jinak se už balíme. Jednu krosnu (Evžo, snad se s ní ještě shledáš) necháváme tady i s dárky, které jsme dostaly od místních. Buď se pro ní budeme muset těch 700 kiláčků vrátit a nebo nám jí Na s Míšou přivezou do BKK, kde by jsme se s nimi měli ještě setkat. No, uvidí se. Druhou krosnu a batoh na záda bereme samozřejmě s sebou. Večer jsme se byli rozloučit se známými a hlavně se sousedkou Pakom. Bylo to moc smutné a mě tekly slzy…snad se nám podaří a poštěstí ještě někdy přijet. Všichni do jednoho byli prostě úžasní a budou nám strašně moc chybět...

 

               LAOS

 

19.den   6.1.2006 – odjez z Isanu do Laosu přes hraniční přechod Mukdahán a slavnou to řeku Mekong

 

Vstávali jsme v půl čtvrté ráno. Šibeniční čas, ale nedalo se jinak. Na čtvrtou nám Na objednala pick up do Saymoonu. Ve čtyři hodiny opravdu přijelo auto až před náš domek. S maminkou jsme se rozloučili, dali jí nějaké báthy a její sušené mléko, co má ráda, rozloučili se s malou Nataschou, která trůnila na záchodě a vůbec asi nechápala, co se děje, rozloučili jsme se s pejskem Judy a ponořili se temnotemné tmy. Loučení s maminkou bylo opět moc těžké a mě to rvalo srdce. Prý ať zůstaneme, že jí budeme moc chybět… Nám se bude také moc stýskat, ale nedá se nic dělat, než říci sbohem a doufat, že se ještě někdy shledáme..

V Saymoonu jsme byli zhruba za půl hodinky. Okolo páté měl tudy projíždět autobus z BKK do hraničního městečka Mukdahan. Naštěstí tudy opravdu projížděl a my měli veliké štěstí, že se tam pro nás našli i tři místečka. Na nás doprovázela až do Laosu. Jízdenka stála 80 bt. a cesta trvala asi dvě hodiny. Místy se asfaltová silnice proměnila v písek, kaolín a kdo ví v co ještě, ale nebylo to horší, než jízda po silnicích v čechách. Do Mukdahanu jsme dojeli jen my tři a ještě nějací dva podivíni. Všichni ostatní vystoupili už dříve. Před odjezdem jsem četla, že thajsko-laoské hranice mohou turisté překročit jen na třech místech, ale pravda to není. Thajský Mukdahan a Laoský Savannakhet, kde máme v plánu strávit jeden-dva dny je taktéž pro turisty otevřený a několik jich i s námi přes Mekong cestovalo. Z autobusového nádraží jsme museli tuk tukem k hraničnímu přechodu, odkud jsme se do Laosu přes Mekong přeplavili na lodi. Pokladna, kde se prodávají lístky na loď se otevírá v půl deváté ráno a první loď odplouvá krátce před devátou. Jízdenka stojí 50 bt. na osobu a 20 bt. se platí za zavazadlo. Víza jsme měly zařízená už v BKK, takže s přechodem hranic jsme neměli sebemenší problém ani zdržování se. Zavazadla nám nekontrolovala ani thajská ani laoská strana. Thajská strana hranic byla čistá, upravená a působila příjemným dojmem. Loď nás přepravila na laoskou stranu hranic a už při východu z lodi, kde jsme museli vylézat přes jinou loď u břehu a že to s těmi batohy nebyla úplná legrace nemá cenu povídat. Chyběly zde schody, místo nich tu byl jen jakýsi náznak „schodiště“ z písku a po nichž jsme se museli vydrápat na kopec, kde je pasová kontrola. Na hranicích jsme vyplnili průvodky, do pasu jsme dostali razítko a vyšli ven z budovy. Na říkala, že zpátky jí thajská strana bude na rozdíl od laosanů kontrolovat i se psy, že to tak je pokaždé. Peníze jsme tam mohli ve směnárně vyměnit, ale neměnili jsme, doufáme, že vystačíme s thajskými báty. Většinou vám totiž obchodníci vrátí laoské kipy a to ať už platíte v thajských bátech nebo v amerických dolarech. Často se ale zeptají v jaké měně to chcete vrátit. Tuk tukem jsme odjeli do guest housu, který nám Na doporučila a který se nachází zhruba dva kilometry od hranic. Máme příjemný pokojík s teplou vodou, televizí, lednicí a se dvěmi dvoulůžkovými postelemi. Cena je 300 bt. za noc (cca. 7,5 USD). Na přepočet peněz to tu je velmi jednoduché. 1 USD = 40 thaj.batů = 10 000 laoských kipů. Když jsme se ubytovali a na pokoji se převlékli, vydali jsme se s Na hledat autobusové nádraží odkud jezdí autobusy do Vietnamu. Když opomenu to, že nás místní posílali od čerta k ďáblu, tak tu na nás působí velice mile. Na potřetí jsme nádraží našli. Autobusy, co tu stáli nás malinko děsí, ale nedá se nic dělat. Jízdenky si prý musíme koupit až ten den, co budeme chtít odjet, takže sem zajdeme až pak. Přímé autobusy do Vietnamu do města Dong Ha odjíždí každý den ve 22.00h. Překračovat bychom měli hraniční přechod Lao Bao a ráno okolo osmé by jsme měli být na místě. Odtud k vietnamským hranicím to je asi 230 km a od hranic pak už asi jen 70 kiláků. Na nám pak ještě ukázala obrovský dvouposchoďový zastřešený trh, ve kterém najdete opravdu, opravdu snad všechno. Pak jsme ji tuk tukem jeli vyprovodit na hranice. Rozloučili jsme se a doufáme, že v únoru pře naším odletem se ještě setkáme. Už večer se nám po všech moc stýskalo. Na quest housu jsme se pár hodinek prospali a vyrazili jsme do městečka. Tak jestli nás v Isánu brali jako bílé zjevení z Marsu, tak tady to nebylo o nic jiné. Děti na nás z kol a motorek pokřikují anglicky „hallo“ a usmívají se od ucha k uchu. Někteří dokonce málem z těch kol jak urputně volali upadli. Vrátili jsme se k obrovskému tržišti a procházeli ho křížem krážem. U vchodu akorát probíhali veliké přípravy na uvítání nějaké moc důležité oficiální návštěvy z Thajska. Připravili šerpu na rozstřižení, obrovské množství květin, děti v uniformách tam v pozoru postávali. Připraven byl i mikrofon, sedačky a televizní kamery. Samotný příchod a řeč jsme v zápalu prohlížení si všelijakého zboží prošvihli, ale v útrobách tržiště nás pak policista zastavil a my čekali co bude dál. Po chvíli se z davu vynořil jakýsi muž se ženou a za ním kameramani. Byla to právě ta návštěva, kvůli které se tady tak panáčkovalo. Obyčejné lidi z davu to ale moc nebralo a dál si v poklidu nakupovali. Nevím, kdo tu byl více středem pozornosti. Jestli oni nebo my dva bílí blonďáci. Kudy jsme procházeli, tak jsme vždy viděli, jak jeden prodejce se naklonil ke druhému, něco mu pošeptal a v zápětí se i jeho hlava otáčela směrem k nám a usmívala se na nás. Byla to jako řetězová reakce. Všichni se smáli, děti na nás pořád cosi pokřikovaly, mávaly nám a občas za námi i v závěsu cupitaly. Na trhu jsme si koupili meloun a ještě pár drobností. Jelikož většina prodejců moc anglicky nemluví, byla s nimi často domluva opravdu hodně moc složitá. Cestou zpátky jsme narazili na krásný chrám, ve kterém žili mladí manové, jak jim říká Na. Jeden se s námi dal do řeči a vůbec nás nechtěl od tamtud pustit. Mluvil slušnou angličtinou a mě bylo až stydno, že mu úplně ne všechno rozumím. Prý žil pět let v Číně, takže mluví dobře čínsky, pak mluví samozřejmě laosky, trošku vietnamsky, trošku francouzsky a trošku prý anglicky…tu se učí teprve pět měsíců. A to mu bylo teprve 18 let. No, chytrý to hoch. Rozloučili jsme se a vyrazili domů, kde jsme si dali teplou spršku, podívali se na thajský box v televizi a usnuli.

 

 

Guest house:  Saudavon guesthouse, Sautanau Rd., B latsvongsay, Savannaket province

 

Mukdahan - je správním střediskem jedné z nejnovějších provincií, vytvořené v roce 1980. Nejzajímavější ulicí je Samran Chai Khong Rd., nábřežní promenáda podél řeky Mekong. Na opačném břehu leží druhé největší Laoské město Savannaket.

 

 

20.den   7.1.-8.1.2006 – Laos, Savannaket a přejezd do Vietnamu aneb jak nás tam zatkli

 

Teplá ranní sprška opravdu bodla. Posnídali jsme tuňáka s výborným bílým pečivem (hodně podobný našim rohlíkům, které nám tu malinko začínají chybět) a vyrazili koupit jízdenky na autobus do Vietnamu. Slečna už věděla jaké lístky a kam chceme, takže to proběhlo v pohodě. Na kus papíru nám soci laosky napsala, na nějaký jiný papír jsme pak vyplnili svoje jména, čísla pasů, podepsali jsme se, zaplatili 700 bt. za oba a tak byly jízdenky nakoupeny. Moc nechápeme, jak jejich systém funguje, každopádně se ani nikam nepodívala, jaká sedadla jsou volná…no, doufáme, že stát snad těch deset hodin nebudeme. Teď když opisuji tyto řádky, musím se tomu opravdu smát, jelikož jsme v té době opravdu ani v nejmenším netušili, co nás ještě teprve čeká… Odtud jsme zašli do „našeho“ velkého obchoďáku, kde jsem si jako utržená ze řetězu dala hned dvě zmrzliny od Algidy a s nenasytností si je vychutnávala. Stále tu jsme středem pozornosti a stále nás někdo zdraví hlasitým „hallo“ nebo „sava di“ (thajsky dobrý den), ale při tom opravdu nejsou ani v nejmenším vtíraví či něco takového. Nic nám nevnucují, nic nenabízejí. Jen se mile usmívají a zdraví. Jsou tady, ostatně jako všude, veliké rozdíly v životním standartu. Někdo žije v polorozpadlé chatrči de facto na ulici, někdo zase ve vile, kterou by kdejaký Evropan jen tiše záviděl a před domem mají zaparkované gigantické luxusní terénní auta, které ani u nás v Evropě neuvidíte. Co jen tu je opravdu hodně slabý článek je chodník. Nejde po něj jít aniž by jste se nedívali pod nohy kam šlapete. Troška nepozornosti a propadnete se mezi betony do nějakých splašek. K obědu jsme si opět koupili tuňáka s pečivem, na pokoji si malinko odpočinuli při příšerné zabijárně Fight Club, kde se mlátí hlava nehlava (kam se na to hrabe box) a vyrazili do druhé části městečka. Došli jsme až k Mekongu, když se už začalo stmívat a kdy slunce jakožto rudá velká koule začala zapadat nad druhým břehem nad Thajskem. Opravdu úžasný pohled. Slunce zde zapadá krátce po 18. hodině a někteří lidé tu teprve začínají žít. Vybalují pouliční stánky, osvětlují restaurace, pouliční prodejci vaří jídla jako o závod. Je sobota večer a místní omladina vyráží do ulic za zábavou. Všude vyhrává hudba a jinak celkem poklidné městečko ožívá. Za šera jsme procházeli kolem domu, před kterým stáli desítky opravdu luxusních terénních aut a když jsme nahlédli dovnitř, uviděli jsme tam přepychové zastřešené osvětlené kurty na nichž chlapci a muži hráli batbinton. Bylo to tu jako z jiného světa a tady mě to nemálo překvapilo. O kus dál se srazili dvě motorky, ale naštěstí se to obešlo bez jakéhokoliv (kromě pár odřenin) zranění. Během vteřiny se tam seběhlo tolik lidí, že nevidět to na vlastní oči, tak neuvěřím. Seběhli se jako vosy na bonbón. V obchodě jsme si nakoupili nějaké to jídlo na cestu, na pokoji si odpočinuli, hodili si spršku a v devět hodin se všemi věcmi vyrazili na autobusové nádraží, kde máme být v půl desáté. Americké dolary tu nikdo nechce, takže jsme tu museli vystačit jen s thajskými báthy a zbavit se laoských kipů, které jsme tu za ty dva dny nasbírali. Smlouvat se nám tu tak jako v Thajsku nedařilo. Něco samozřejmě usmlouvat šlo, ale tak běžné jako v jiných asijských zemích tu smlouvání nebylo. V devět jsme tedy opustili pokoj, zaplatili za 1 a ½ dne i když ze začátku trvali na dvou, ale v pohodě jsme se domluvili. S batožinami odcházíme na nádraží a ještě nevíme, co nás za děsivosti čeká!

Ve tři čtvrtě na deset jsme se ocitli v černočerné tmě na nádraží. Děsivý autobus značky Hyundai tam už postával. Nejdříve si nás podivně vypadající hlouček u autobusu nevšímal. Chvilku jsme tam jen tak postávali, v ruce drželi ručně vypsané jízdenky a ono se stále nic se nedělo. Jen co ale Petr malinko zvýšil hlas, začal ukazovat na naší krosnu a dávat jim naše jízdenky tak až potom se probrali a začali fungovat. Jinak to s nimi asi nešlo. Většinu času „spí“ a mozek příliš nezapojují, takže když od nich čas od času něco potřebujete, tak je dobré na sebe malinko upozornit, vzbudit a vyrušit je ze snu, aby věděli, že něco musí vykonat. Krosnu nám hodili k ostatním pytlům do zadní části autobusu, který měl sedačky jen zhruba do poloviny. V té bez sedadlové části se válely různé pytle, bágly a než se celý autobus zaplnil podivně vypadajícími cestujícími, váleli se mezi nimi i další podivně vypadající lidi. Kromě jednoho páru se dvěma malými dětmi, jednoho mladého páru, jednoho pána ve středních letech a nějaké starší paní tak byli samí opravdu podivní mladí kluci. Nesmím zapomenout, že nikdo z celého autobusu neuměl ani půl slova anglicky a to opravdu nepřeháním. Proč to tentokrát bylo ještě mnohem horší a co se nám vlastně přihodilo hned napíši. Sednout jsme si mohli tam, kam jsme chtěli. Na místenky se tady nehrálo. Vybrali jsme si poslední sedačky, tak abychom viděli na naší krosnu. Byla to jediná místa, kde ještě na oknech vlály záclonky. Všude jinde už byly stržené. Že se přes noc vyspíme jsme si v tuto chvíli ještě naivně mysleli. Okolo čtvrt na jedenáct se náš autobus s hrozným rachotem dal do pohybu. Jak se rozjel, okno vedle nás začalo pěkně do rytmu a pěkně hlasitě bouchat. Za chviličku se ale rámus našeho okna sjednotil s ostatním rámusem v autobuse, takže jsme ho až zase tolik nevnímali. Obě existence na sedačkách vedle nás si zuly boty a svoje špinavé bosé nohy si zahákly div ne za uši a spokojeně se uvelebily do sedaček. Existence před nimi udělal to samé, jen si k tomu ještě zapálil cigaretu a my čuměli jako vyorané myši. Přesto, že na předním skle autobusu byl piktogram zákaz kouření, nikoho, včetně řidiče to neznepokojovalo. Jen co dokouřila existence před našimi bosonohými sousedy, tak si zapálili další existence před nimi. Byl to tak trošku začarovaný kruh. Autobus měl naštěstí tolik různých škvír a děr, že se kouř velice rychle rozptyloval a my si na zakouřené prostředí jako v hospůdce rychle zvykli. V přední části autobusu se o kouřovou clonu postaraly asi metrové vonné tyčinky, které si řidič jednu za druhou zapaloval a skvěle tak doplňoval celý kouřový folklór. Autobus většinou po asfaltových silnicích jel v celku rychle a tak jsme moc nechápali, jak 270 kilometrů můžeme jet předpokládaných deset hodin, jenž nám byli sděleny. Záhy jsme pochopili a než se rozepíši, co se dělo dál, upřesním, že jsme na cestě těchto 270 kilometrů strávili skoro 24 hodin… Že nemožné? Ano, jooo, je to možné

Necelé tři hodiny jsme jeli celkem v pohodě. Mě se podařilo i na chviličku usnout, Petr však pořád hlídal krosnu. Okolo půl jedné ráno náš autobus zastavil v jakémsi městečku či vesničce u jakéhosi občerstvení. Byla tma a strašná zima. Uvítala jsem i ten podivný záchod, který se uvnitř nacházel. Netušili jsme však, že zde skejsneme více jak hodinu. Za hodinu se autobus dal opět do pohybu. Ne ovšem na moc dlouho. Ujeli jsme pár desítek metrů a zacouvali do jakési tmavé postraní uličky. Otevřely se dveře autobusu a k nám přispěchali tři ženy. Jedna začala cosi strašně rychle podivnou angličtinou drmolit. Mluvila strašně nahlas, v ruce držela pakl peněz a z toho, co jsme jí rozuměli bylo něco, že mluví o našich pasech, vízech a dolarech. Dělala, že někam bude volat a ty dvě ostatní na nás pořád svítili baterkami. Po chvilce, když jsme se vzpamatovali z tohoto šoku, nám bylo jasné, že to je domluvené a že to jsou obyčejné překupnice, které se z nás za těchto podivných okolností snaží vytáhnout dolary. Dali jsme jí pár laoských kipů, které by nám stejně zůstali a ona nám za to dala pár vietnamských dongů. Že nás natáhla nemůže být pochyb. Bylo nám to ale při částce, kterou jsme jí dali jedno, hlavně, aby už dali pokoj. Zkoušela to pořád dokola a nechtěla se nechat odbýt jen touto troškou. Teprve, když na ní Petr zvýšil hlas, tak nás nechali být. Cestou jsme je zažili ještě několikrát, ale to už jsme byli opravdu naštvaní a nekompromisní. Vystoupili a autobus se dal znovu do pohybu. Ujeli jsme opět jen pár metrů a zůstali zase stát. Bylo nám jasné, že se tu něco nekalého děje. Jen jsme nevěděli co a co bude následovat už vůbec ne. Byli jsme v temné ulici mezi samými podivíny, kde nikdo nemluvil anglicky. Najednou nám řidič začal ukazovat, že máme vystoupit z autobusu. Vzali jsme si batůžek a s ostatními lidmi se ocitli před autobusem a nevěděli jsme, co bude následovat. Bylo půl třetí ráno a nám byla strašná zima. Během chviličky se tu vyrojilo několik dalších kluků, kteří s těmi našimi podivíny z autobusu začali nanášet nějaké krabice. Otevřela se garáž, ve které byly desítky a desítky, možná stovky krabic, a jak jsme záhy dobře pochopili, budou se nakládat do našeho autobusu. Nakládali to pod vedením jakési ženy v kloboučku. Ať dělali co dělali, trvalo jim to více jak 3,5 hodiny. Tak hodinu jsme venku zmrzlí s ostatními, kteří si i s dětmi vlezli a celí se naskládali do prázdných papírových krabic s otevřenými ústy pozorovali co se to vlastně děje a ani v nejmenším nechápali, kam takové gigantické množství krabic chtějí naskládat. Skládali je kam se jen dalo. Měli systém a bylo vidět, že to nedělají poprvé. Ke konci byly krabice naprosto všude. Byly nahoře kam se za normálních okolností dávají zavazadla, byly pod, mezi a někdy i na sedačkách, byly až u stropu vzadu v autobuse, tam, kde sedačky nebyly, byly zkrátka všude kam se jen člověk podíval. Pokud bylo někde malinké místečko, kam se nevešla celá krabice, tak jí otevřeli a zboží z ní rozstrkali do děr. Jednalo se snad o celou drogerii a o nějaké sušenky. Po hodině čekání venku, kdy se před autobus nanášeli stále nové a nové krabice, prodrali jsme se zadními dveřmi k našim sedačkám, kam už také ládovali krabice. Dali jsme se pryč a nekompromisně se usadili. Že jsme měli nervy na pochodu nemá cenu povídat. Nejraději by jsme jim dali pár kulek do hlavy, ale v naší situaci jsme si nemohli moc vyskakovatJ. Nikdo nám tu nerozumí a stejně, i kdyby rozuměl, nic nám rozhodně vysvětlovat nebude. Bylo více než jasné, že si z linkového autobusu udělali vlastní kšeft, který jak se i později ukázalo a jak hned napíši rozhodně nebyl legální. Žena v kloboučku stále křičela a komandovala. Okolo sedmé hodiny naložili poslední krabici a autobus se dal opět po zhruba čtyřech hodinách do pohybu. Opět ne však na dlouho. Ujeli jsme pár stovek metrů, možná kilometr, dva, teď opravdu nevím a opět jsme zastavili. Naštěstí už začalo svítat. Přišel k nám nějaký muž v maskáčích a vybral všem pasy. Každý jsme mu museli dát 100 báthů. Asi malý úplatek či co. Opět jsme neměli moc na výběr. Vyřídil nám Laoské razítko do pasů a my se ocitli v mezi hraničním pásmu. Procházeli jsme ho pěšky. Šlo se přes příšerné, špinavé a prášící se staveniště, na kterém jezdil jeden ruský Gamaz za druhým a kde jsme vídali ženy s roušky na ústech, které tahali přeplněné trakaře vším možným. Slušná otročina. Přidala se k nám ještě jedna mladičká japonečka, která jela ze severního Laosu z Vientien a teď také moc nevěděla, kam má jít. Cestovala asi jedenáct hodin malým minibusem a nadšená z cesty také nebyla. Ani v nejmenším však netušila, co všechno jsme už absolvovali my a my zase netušili, co nás teprve čeká ...

Než jsme došli k Vietnamským hranicím, tak jsme si s milou japonečkou povídali. Prý žila rok v Austrálii a teď tři měsíce sama cestuje po Thajsku, Laosu, kde byla deset dní, Vietnamu, Kambodži a že domů odlétá z Kuala Lumpuru v Malysii. Projížděla sever Laosu a nebyla moc nadšená z lidí. Shodli jsme se, že thajci se s laosany nedají vůbec srovnávat a to i přes to, že my s nimi z příhraničního městečka měli jen ty nejlepší zkušenosti. Bída hold ale asi děla své. Kolem půl osmé jsme před Vietnamskými hranicemi stáli a čekali na náš autobus. V mezi čase jsme vyplnili vstupní průvodky a celníky si je nechali zkontrolovat. Následně nám je zkontrolovali ještě několikrát, když jsme jen chtěli projít na záchod. Japonečky minibus přijel za chviličku odjel a to i přesto, že z něj museli vyndávat úplně všechny zavazadla a sundávat je i ze střechy, kde byli přikartované. V rychlosti jsme se rozloučili a my tam asi další hodinu a půl dál stáli a čekali. Mezi tím se odbavilo několik autobusů, jen ten náš byl stále v nedohlednu. Představa, že budou všechno z našeho autobusu vykládat a následně nakládat byla více než děsivá. Vietnamci byli hodně nekompromisní a tak jsme si nedovedli představit, jak by to jinak chtěli udělat. Nemohu říci, že byli nepříjemní, to rozhodně ne, ale respekt z nich určitě šel veliký. Nakonec náš autobus k našemu velikému nadšení dorazil. Vykládali se veškerá zavazadla cestujících, krabice naštěstí jen kontroloval pohraniční pes v autobuse. Naše, i všech ostatních zavazadla se kontrolovala přes rentgen a pak následně po nich na zemi chodil i drogy hledající služební pes. Nikdy jsem neviděla v hraniční práci Kokršpaněla, ale tenhle se choval opravdu profesionálně. Celník, tam, kde se to psovi nezdálo pootevřel dlouhou pinzetou zavazadlo a nechal psa čichat. Všichni včetně nás tam stáli v pozoru a sledovali jejich práci. Pes po prohledání batohů a tašek odešel s celníkem do autobusu. Střechu autobusu mezi tím prohledával jiný celník. Bez problémů jsme opustili hranice a ocitli se v totálně zataženém a i mírně studeném Vietnamu. Okolní kopce byly zahalené v mlze a bylo vidět, že v dáli nad neprodyšnou junglí prší. Autobus opět zastavil a to hned pár metrů za hranicemi a na nás se zase vrhli překupnice v ruce s balíky peněz. Jsou nechutně dotěrné a tentokrát jsme se rychle poslali ke všem čertům. Jejich pohledy by si zasloužili pár facek, ale lepší je je opravdu ignorovat. Bylo asi čtvrt na jedenáct a my byli už asi dvě hodiny ve skluzu plánovaného příjezdu do Dong Ha.  Jelikož Dong Ha je asi 70 kilometrů od hranic, utěšovalo nás to, že bychom do oběda mohli být na místě. Netušili jsme však, co nás čeká a jaký koloběh teprve absolvujeme. Po několika kilometrech nás stavěla jakási policejní kontrola. Žena v kloboučku vystoupila z autobusu a cosi s policistou řešila. V ruce držela desky s nějakými doklady. Po chvilce jsme se zase rozjeli, ale opět ne na moc dlouho. Za pár kilometrů jsme stavěli v nějaké malé vesnici, kde chlapy začali strašlivou rychlostí pod vedením ženy v kloboučku vykládat menší část zboží. Muselo se to odehrát asi velice rychle, protože žena je komandovala a sama jim krabice přihazovala. Vyložili opravdu jen zanedbatelnou část zboží a jelo se dál. Mezi tím začalo pršet a pršelo až do večera. Ujeli jsme zase jen pár kilometrů kopcovitým terénem, kde měl do kopců totálně přeložený autobus co dělat. Kopce zvládal šnečím krokem na první rychlostní stupeň a po chvíli nás opět stavěla další kontrola. Bylo více než jasné a není se čemu divit, že mají na náš autobus spadeno. Žena v kloboučku opět něco řešila a my po chvíli jeli dál. Asi to celé zní jako dobře vymyšlený příběh, ale není. Nám se to opravdu bohužel stalo. Za dalších pár kilometrů nás stavěla další, od hranic již třetí policejní kontrola, která se nám však stala osudnou. Policisté se ženou v kloboučku nejdříve něco řešili, pak však nastoupili k nám do autobusu a jelo se. My neměli tušení co se bude dít dál. Věděli jsme jen, že to, co dělá žena v kloboučku a její kumpáni je nelegální, ale kam jsme teď jeli se dvěmi policisty jsme ani v nejmenším netušili. Záhy jsme se to však dozvěděli. Autobus v nějakém městečku zajel do postraní ulice, na policejní základu a za námi se zavřeli obrovská kovová vrata. Bylo tři čtvrtě na dvanáct a my místo toho, abychom poobědvali v našem cílovém městečku Dong Ha, jsme byli zavření i s celým autobusem na policii. Bohužel ani tady nikdo nemluvil ani půl slovem anglicky (až na jednoho mladého policistu, který uměl pár slov, ale taktéž nerozuměl). Nemohlo se nám tak ani dostat žádného vysvětlení nebo co se vlastně teď bude dít dál. Ženu v kloboučku si nějací důstojníci v zelených uniformách s frčkami na hrudi odvedli do své kanceláře, zatímco ostatní mladičcí policisté hlídali její zbylé kumpány a nepustili je od autobusu ani na krok. Bylo jasné, že autobus tu zůstane, jen jsme nevěděli jak dlouho. Ten policista, co malinko „mluvil“ anglicky něco říkal o čtyřech hodinách, ale pak jsme pochopili, že ani ten neví, o čem sám mluví. Z kanceláře, kde byla žena nejvyšší šarží vyslýchána začal znít hysterický pláč, řev a já nevím, jak bych to ještě jinak nazvala. Komediální výstup to byl opravdu slušný. Policisté jí tam nechali samotnou a já ji viděla, když jsem okolo ní procházela na pánské záchodky, jak klečí na zemi a stále vzlyká. Líto nám jí nebylo ani v nejmenším, jelikož i slepému a hluchému muselo být více než jasné, že se jedná jen o velice dobře zahraný divadelní výstup a že tato malá laosanka opravdu slušně v nějakém podvodu lítá. V autobuse jsme proseděli několik hodin a stále doufali, že každou chviličku pojedeme dál. Dokonce nám nabídli i něco k snědku, což jsme s díky odmítli. Nejhorší bylo, že jsme ani nevěděli, kde jsme a to, že nikdo neuměl anglicky nám to také neusnadňovalo. Ženu v kloboučku mezi tím převedli do větší budovy a my ji už nikdy více neviděli. Kolem tři čtvrtě na čtyři se autobus pohnul. Naivně jsme si mysleli, že si jí tady nechali a my tak budeme moci pokračovat dál. Naivní představa to pravdu jen byla. Autobus zacouval na parkoviště k jiné budově, ze které začali vycházet nový a nový policisté, kteří začali vykládat zboží. Bylo jasné, že zboží zabavují. Naší krosnu jsme si pro jistotu, i když k nám se chovali velice slušně dali stranouJ. Toho trošku „anglicky mluvícího“ policistu jsme se znovu zeptali, kdy autobus pojede dál. Dostalo se nám zajímavé odpovědi. Možná prý za čtyři hodiny, možná zítra, možná v úterý… Po této odpovědi nám bylo definitivně jasné, že musíme jít začít řešit, jak se odtud jiným způsobem dostaneme. Prošli jsme policejní stanicí na hlavní silnici a zkoušeli se ptát lidí na ulici, kde vůbec jsme a jak daleko je odtud město Dong Ha. Ptali jsme se marně, nikdo nám tu nerozuměl. U stánku se nám alespoň podařilo koupit nějaké sušenky za 25 000 dng, které jsme v noci vyměnili u překupnic za laoské kipy v autobuse. Měli jsme hlad a jídlo jaksi tak si došloJ. Petr naštěstí uviděl internet, kde nám konečně někdo malinko rozuměl. Radili se tam snad všichni a jeden kluk nám i v celku obstojně rozuměl. Vypadalo to, že není jiná možnost, než že nás nějací dva týpci do Dong Ha odvezou na motorkách. Za normálních okolností by jsme neváhali, ale teď jsme byli celí zmrzlí, promočení, měli jsme dva těžké batohy a navíc stále intenzivně pršelo. Od Dong Ha jsme byli prý vzdáleni asi patnáct kilometrů. Rozhodnutí jsme už byli, že v Dong Ha nezůstaneme a že se tak od tamtud musíme nějak dostat až do asi osmdesát kilometrů vzdáleného města Hué. Chlapec z internetu říkal, že z Dong Ha, kam nás motorkáři odvezou jezdí minibus do Hué, což nás maličko uklidnilo a my věděli, že nám nezbývá nic jiného, než risknout a nechat se v dešti na motorkách do Dong Ha odvést. Domluvili jsme se, že si na stanici skočíme pro batoh a že se tu za chvilku sejdeme. Policisty jsme vůbec nezajímali. Vzali jsme si krosnu, řekli buy buy a zmizeli. Venku už stáli připravené dvě motorky se dvěma fakt fajn týpkama. Složitě jsme se na motorky i s báglama poskládali a jelo se. Domluvení jsme byli na třech dolarech, ale za tuhle otročí jízdu v dešti jsme jim nakonec dali dolarů pět a všichni jsme byli spokojení. Oni, že mají o dva dolary více a my, že jsme se díky nim konečně v půl páté dostali do Dong Ha, kde jsme měli v plánu zůstat a město si prohlédnout. Nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo. Na motorkách zmrzlí a promočení jsme ho prolétli a zakotvili na autobusovém nádražíčku, od kud nám má jet autobus do Hué. Měli jsme štěstí a miniautobus za pár minut opravdu odjížděl. Každý jsme zaplatili 3,5 USD a usadili se do totálně přecpaného minibusu (napočítali jsme 18+3 lidi v kufru). Cesta trvala asi hodinu a půl a byla příšerná. Řidič jel jako smyslu zbavený a my chvíli co chvíli čekali, že to při tom nechutném předjíždění nestihne. Smrad výparů z aut byl tak děsivý, že si lidé nasazovali roušky a my si na obličej museli připlácnout mokré kapuce z mikin. Jedna paní sedící před námi nám dokonce nabídla takové mentolové kapičky, které jsme si s díky napatlali pod noc. Rozložitá postarší paní, sedící vedle Petra nám zase nabídla něco kulatého k jídlu a pak nějaká zrníčka, která louskala nejdříve do svého slaměného vietnamského kloboučku, ze kterého to pak stejně celé vysypala na zem. S díky jsme odmítli. Do Hué jsme dorazili kolem půl šesté. Pochodili jsme po hlavní třídě a na doporučení nějakých bílých turistů jsme si na druhém břehu řeky Huong sehnali ubytování. Nevyspalí a unavení jsme vpadli do prvního pokoje, co nám v hotelu nabídli a celkově jsme byli rádi, že žijeme. Máme ubytování za 7 USD s výhledem na tak zvanou parfémovou řeku Huong. Je tu skvělá teplá voda, kterou jsme využili hned, co jsme si z ramen sundali těžké batožiny, televize, bohužel jen se čtyřmi příšernými vietnamskými programy, lednička a hlavně – je tu měkká postel! J. Takže po únavném dni opravdu spokojenost.

Vysprchovali jsem se, dali se malinko do pohodičky a vyrazili na večeři a na krátkou procházku do okolních uliček. Je tu mnoho turistů, mnoho hotelů, spousta restaurací a každý si tu najde to své. Jsou tu luxusní pěti hvězdičkové hotely i ty levnější hotýlky a quest housy. Moc se nám tu líbí a to i přesto, že stále prší. Zůstaneme určitě minimálně dva dny. Musíme se stejně malinko zregenerovat a usušit promočené věci. Co nám ve městě vadí, jsou vlezlé a opravdu otrslé malé děti, co škemrají o peníze. Koukají nám na věci a přesvědčeni jsme o tom, že naskytnout se jim malá příležitost něco ukrást, využijí ji a nemají s tím sebemenší problém, což nám i později dokázali. Povečeřeli jsme ve vegetariánské restauraci, kde místo masa byly nejrůznější náhražky, které se pomalu ani nedali poznat od originálu. Opravdu jsme si pochutnali. Ceny jsou nízké a my za polévku, hlavní jídlo a pití zaplatili 96 000 dng, což je asi 6,5 USD. Pár dolarů jsme směnili v našem hotýlku kurzem 15 000 dng za 1 USD. V bance je kurz o něco výhodnější (15 900 dng/1USD), ale to jsme moc neřešili. Je to opravdu zanedbatelná částka. Cestou domů jsme si koupili krabici výborných kešu oříšků a to za pouhých 35 000 dng (2USD). Nějaký podivný týpek, co byl samé „hallo“, „how are you“, „where are you from“ nám začal nabízel marihuanu. Když jsme odmítli, vypařil se jako pára nad hrncem. Usnuli jsme jako zabití asi v půl desáté.

 

Hotel:  Nam Phuong hotel, 76 Le loi Str., Hué City

 

 

              VIETNAM

 

21.den   9.1.2006 – císařské město Hué, Purpurová řeka

 

Od rána nepřetržitě a vcelku intenzivně prší a tak z postele rozhodně nespěcháme. Odpočívali jsme po včerejším dvaceti hodinovém maratónu v autobuse a ven se vykopali až krátce po druhé hodině odpolední. Malinko ještě poprchávalo a tak jsme se rozhodli koupit si pláštěnky. Všichni tu v nich chodí, tak proč mi bychom měli být výjimkou a už jsme stáli u jakési babky v krámku, která jich tam měla několik druhů s nepřeberným množství barev. Ty levnější byli za 20 000 dng, ale nám se líbili ty dražší za 30 000 dng. Vyzkoušeli jsme si je, vybrali si krásné tmavě modré, zaplatili 60 000 dng a spokojení odešli. Ty dražší se nám zdáli být kvalitnější a lepší než ty levnější, jen jsme nevěděli, proč zrovna v rozkroku mají takový průhledný čtvereček. No, což líbili se nám a tak jsme s radostí, že na nás neprší (mají i pěknou kapuci s kšiltem) vyrazili pro jízdenky do Hoi An, kam pak máme namířeno. Záhy jsme však zjistili, na co na našich skvělých, kvalitních, úžasných pláštěnkách je právě ten průhledný čtvereček. Stačilo se podívat na v dešti projíždějící motorkáře a bylo nám to jasné. Nechápeme, že se nám nerozsvítilo už v obchodě, ale budiž. Nikdo není dokonalý. Motorkáři si pláštěnky přehazují přes řídítka, kde mají světla a právě v tomto místě mají i ty průhledné čtverečky, které teď my dva máme v rozkroku. Vypadáme asi dost komicky, protože jsem zaslechla, jak se nějací dva týpci zřejmě o nás baví. Koukali na nás, usmívali se a mezi slovy jsem zaslechla i slovo motorbike. No, což, jen ať se baví, hlavně, že my jsme i s našimi průhlednými čtverečky v rozkroku v suchu.

Po ne příliš úspěšné koupi pláštěnek s čtverečky na světlo od motorky jsme vyrazili koupit si jízdenky na autobus do Hoi An. Nakonec a to především kvůli počasí odjíždíme zítra v osm ráno. Doufáme, že čím více na jih, tím lepší počasí bude. Cestou máme asi tři zastávky na nějakých výletních místech. Cena jízdenky je opravdu moc příjemná. Tři dolary za osobu a ve 135 kilometrů vzdáleném Hoi An by jsme měli být zítra okolo půl druhé. Z cestovky jsme jak jinak, než v úžasných pláštěnkách vyrazili k jedné z nejvýznamnějších míst v Hué. Samotné město Hué leží nedaleko 17. rovnoběžky, která dříve oddělovala Severní komunistický Vietnam od Jižního. Cestou nám své služby neoblomně nabízel starý rikša, ale my opravdu nikam jet nechtěli. Zakázané město, kam jsme měli namířeno bylo opravdu už jen pár kroků. Petr měl rozpité pivo a rikša na něj začal ukazovat a usilovně přikyvovat. A tak mu Petr odnesl a dal svého rozpitého Heinekena a on byl nesmírně rád. Napil se, rozjel se a mával nám s ním jako o závod. Tak málo stačí ke štěstí. Takzvané Zakázané město, kam jsme záhy došli je posledním královské město, kde vládli vietnamští císaři rodu Nguyen. Bohužel počasí nám stále nepřálo a tak památky působili poněkud smutně. Zaplatili jsme 4 USD na osobu a krásnou zdobenou bránou jsme vešli dovnitř a za hradbami se ocitli v Zakázaném městě. Uvnitř jsme si prohlédli stavby, které se z války dochovaly. Město bylo poškozeno během ofenzivy Tet v roce 1968 a za pomocí UNESCO pak  rekonstruováno. Císařské město je podobné pekingskému Zakázanému městu. Uprostřed zdí se nachází desítky chrámů, paláců, pavilónů, pozorovací věže, císařská knihovna. Určitě stojí za vzhlédnutí. Při východu z brány se na nás vrhli rikšové a my se poprvé rozhodli jejich služeb využít. Stále poprchávalo, byli jsme uchození a začalo se stmívat, takže nám to i v celku bodlo. Za 40 000 dng nás rikšové odvezli k mostu, kam jsme měli namířeno. Trošku vražednou jízdu přeplněnými ulicemi jsme ve zdraví přežili a nemohu neříct, že by to nebyl zajímavý zážitek.  Ještě jsme pochodili ulicemi, na trhu koupili melou, dragon fruit, naschi a mě v optice nové obroučky na brýle. Výběr tu je nespočetný a za opravdu moc pěkný peníz. Smlouvat se nám tu ani nechce, vše je tu tak levné, že to snad ani nemá cenu. Jen ty obroučky jsme malinko usmlouvali. Dostala jsem k nim i pěkné pouzdro a bylo opravdu spokojená. Celý podvečer jsme se snažili sehnat obyčejný plechový hrneček na čaj. Máme spirálku na vaření vody, ale do plastového hrnku jí zkrátka jen stěží dáme. V Thajsku byly hrnky na každém rohu, ale tam jsme ho koupit prostě zapomněli. Petr ať se snažil jak se snažil, ať gestikulovat jak gestikuloval, hrneček se nám koupit nezadařilo. Nikdo nepochopil, co po nich vlastně chceme. Někdo nám přinesl vodu na pití, někdo zase termosku, na trhu dali hlavy dohromady desítky prodejců, ale ani ti nic nevymysleli. Jedna paní nám dokonce přinesla celou sadu nádobí, jiná zase sítko na sypaný čaj… Byli moc milí, usměvavý a snaživý, ale na hotel jsme se vraceli bez hrnkuJ. Přes most jsme přešli k nám na naší stranu hotýlků a v jedné z desítek restaurací se navečeřeli. Pochutnali jsme si na dvou druzích tuňáka, jenž jsme si trošku barbarsky objednali s hranolkama, ale rýže se nám už prostě malinko zajídá a změnu jsme už potřebovali jako sůl. Petr si dal pivko Tiger, já Sprite. Na konci jsme se ještě dorazili zmrzlinou a palačinkou s banánem a čokoládouJ. Celá večeře vyšla na 140 000 dng (necelých 9 USD=215 Kč). Milým slečnám jsme nechali spropitné a spokojení odešli. Jídlo tu je opravdu nesmírně levné. Grilovaný tuňák stál 29 000 dng (43Kč), zákusky 10 000 dng (15 Kč), pivo 12 000 dng (18 Kč), nealko nápoje 6 000 dng (9 Kč). Tak to jen tak pro představu, jak levně se dá ve Vietnamu jíst. Večer jsme si připravili a zabalili věci na ráno a šli spát.

 

22.den   10.1.2006 – odjezd z Hué do Hoi An se zastávkou v Mramorových horách

 

Na recepci, kde ještě na zemi na matracích pospávali dva mladíci, jsme zaplatili za nocleh a ve tři čtvrtě na osm jsme už v plné polní čekali před cestovkou na náš autobus. Slečna kamsi zavolala a za dvě minuty přijel autobus. Nasedli jsme a následně po městě posbírali zbytek turistů, kteří měli namířeno tam kam my. Až okolo pul deváté náš turisty přeplněný autobus vyjel z města a dal se na jih směr Hoi An. Na takové množství turistů jsme do teď nebyli zvyklí, ale což, nedá se nic dělat. Zhruba po dvou hodinách jsme stavili na jídlo. Příroda okolo je zdevastována a je vidět, že stále se jen pomalinku vzpamatovává z hrůzných následků války, kdy byla Američany vypalována chemickými postřiky Napalm, Agent Oringle a jinými dalšími svinstvy. V horách jsme jeli více jak šest kilometrů dlouhým tunelem a dál pokračovali přes město Danang k takzvaným Mramorovým horám, kde nás na dvacet minut rozpustili jako ovečky na pastvu a my mohli obdivovat práci tesařů a jejich díla z mramoru. Úzké uličky byly přeplněné obchůdky, dílnami, kde jste mohli koupit vše jak jinak než zde těžícího se mramoru a jiných kamenů.  Jen co jsme vystoupili z autobusu a nohou došlápli na zem, vrhli se na nás desítky žen prodávající a nabízející všelijaké sošky, korále, náhrdelníky, svícny.. Neodolali jsme a něco si od nich koupili. Pak už nás čekala jen asi dvacet kilometrů dlouhá cesta do Hoi An. V Hoi An nás nejprve odvezli na jakousi periférii, kde nám nabízeli hotel. Někdo se šel ubytovat tam, někdo vystoupil a využil služeb dohazovačů a nechal se na motorce odvést na jiný ji my doporučený hotel a někdo, včetně nás počkal až nás autobus doveze do samého centra města k jejich cestovce. Většinou to bývá to nejlepší, co můžete udělat. Nenechat se zkrátka nalákat na první hotel, který vám zjištně dohodí. My měli vizitku, kterou nám dal vysmátý majitel hotelu v Hué. Je to na jeho kamaráda, co tu má také hotel. Vzali jsme batožiny a vydali se po ulici skrz centrum. Cestou na nás stále někdo volá, že nás někam na hotel odveze. Přímo u nás zastavil kluk, co nám nabízel jak jinak než ubytování. Na krku měl zavěšenou stejnou vizitku na stejný hotel, jenž nám doporučili v Hué. Dobrá náhoda a my jeho služeb využili. Odvezl nás pár bloků na hotel, kde jsme se se spokojeností ubytovali. Hotel je v poklidné části města a přesto kousíček od centra. Přivítal nás sám majitel a nabídl pokoj s televizí, satelitem, vanou, teplou vodou, s klimatizací a se dvěma obrovskýma postelema. Cena je také krásná, 6 USD. Samozřejmě, je to obchodník, takže jistá přetvářka vstřícnosti tam zřejmě byla, ale kéž by se alespoň takový obchodníci našli i u nás a kteří by se pro 140 Kč tvářili také takto mile. No, utopická to představaJ. Hodili jsme si spršku a zhruba kolem jedné vyrazili na prohlídku městečka. Před odjezdem jsme četli, že Hoi An je město, které je vyhlášené zakázkovým krejčovstvím, ale tohle jsem opravdu nečekala. Obchod co obchod znamená překrásné obleky, šaty, sukně, košile, kalhoty a to opravdu z těch nejrůznějších, velice kvalitních materiálů, co jen trh nabízí. Nikdy bych nevěřila, že se tím nechám zlákat zrovna. A nechala jsem seJ. Městečko se nám až to strašné množství turistů moc líbí. Prohlédli jsme si krytý most Chua Cau, který pochází z 16. století. Jedná se o vůbec první propojení čínské a japonské komunity, který působila a žila v tomto městě. Z Čínské strany je most hlídán sochami psů, ze strany Japonské sochami opic. Uvnitř mostu je několik místností a malý oltář. Dají se tam koupit knihy o Vietnamu. Jednu moc pěknou jsme si za 5 USD odtamtud odnesli. Hned za mostem je jeden z nejstarších domů (cca. 200 let starý) Phung Hung. V malebných uzounkých uličkách jsme obdivovali práci několika žen, které vyšívali ubrusy, látky a to takovou rychlostí, že jsme se opravdu nestačili divit. Prostě kolbenka jak se sluší a patří. Poobědvali jsme v restauraci u řeky. Dali jsme si vynikající grilovanou rybu (Petr tvrdí, že to byla Pyraňa) připravenou v bambusovém listě a k tomu rýži. Slečna nám rybu vykostila. Maso jsme si dali do mističky, tak jak nám ukázala, pokapali jej citrónovou šťávou a namáčeli ho v slané omáčce a pepři. Opravdu vynikající. Pivko bylo samozřejmostíJ. Zaplatili jsme 115 000 dng a dál pokračovali v prohlídce. Došli jsme k malému přístavu, který byl moc krásný a malebný, ale zároveň díky lidem žijících a žebrajících na malých bárkách i smutný. U břehu nás z loďky zahlédl postarší pán. Připlul k nám a my mu dali nějaké peníze. Uklonil se, odrazil se bosou nohou od břehu a odplul ke druhé lodičce, na které plál oheň a kde stařičká paní cosi v kotlíku vařila. Prohlédli si „úlovek“ v podobě peněz, které jsme jim dali a žili si dál svým ne příliš veselým životem. Takových starých lidí, zřejmě trvale žijících na pár metrech na malé dřevené bárce tu je mnohem více. Pochybuji, že tito lidé umí třeba psát a číst. O kus dál byl rozestavěný domek nad kterým by kdejaký stavař jen nevěřícně kroutil hlavou. Lešení bylo příšerné a cihly do pater pomocí kladek tahali především ženy. Odtud jsme zašli na místní obrovský trh, kde jsme si koupili naší denní dávku ovoce a konečně po dlouhém hledání sehnali plechový hrneček na čaj. Cestou na hotel jsme přeci jen do jednom z nespočet krejčovství zašli a já jsem neodolala a nechala si zde ušít kalhoty a jedny dlouhé večerní šaty z hedvábí. Zítra po obědě budou hotové. Kalhoty jsou s vyšívaným drakem a šaty s ručně malovanými ornamenty. Opravdu si nedovedu představit, kdy to celé chtějí stihnout. Ceny jsou neskutečné a u nás v Evropě by kvůli tomu švadleny ani nevstali z postele natož, aby se dali do šití něčeho takovéhoJ. Za kalhoty chtějí 15 USD (360Kč) a za šaty 25 USD (600 Kč). Jsem na to opravdu zvědavá a nikdy bych nevěřila, že se tím nechám zlákat zrovna jáJ. Na hotelu jsme si na zítřejší den koupili výlet do My Son a pak zašli do internetové kavárny, kterých tu je na každém rohu nespočet. Cena je více než směšná. 5000 dng na hodinu je v přepočtu asi 8 KčJ. Po vzhlédnutí emailů jsme se šli navečeřet do sousední restaurace. Dali jsme si maso se zeleninou a že nebylo ze psa můžeme jen doufat, protože vypadalo nějak fakt, no divněJ. Pod stůl si k nám za chvilku přilehl malý chlupatý psík a tak jsme mu kousek nabídli a on ho s chutí spapal. O psech se říká, že by psa nejedli.. Co je na tom pravdy však netušímJ. Cestou na hotel jsme na ulici potkali několik gigantických krys, které tu v noci mají opravdové hody a v koruně stromu viděli páreček zmateně poletujících netopýrů. Trošku nám dělalo problém trefit se na hotel, jelikož jak se setmí, obchody a hotely zavřou velkými vraty a v té tmě pak dům co dům vypadá úplně stejně. Na podruhé jsme se naštěstí trefiliJ. Na zemi na matracích jsme tam našli polospícího majitele hotelu a jeho ženu. Prokličkovali jsme kolem nich a u nás na pokoji během chviličky usnuli.

 

 

23.den   11. 1. 2006 – Hoi An, výlet na posvátné místo My Son, jenž je pod ochrannou UNESCA

 

Na osmou hodinu ranní jsme měli domluvený odjezd na jedno z nejnavštěvovanějších míst Vietnamu. Posvátné místo leží zhruba 45 kilometrů od Hoi An (70 km od Danangu). My Son pochází z období 4.-13. století a bylo jedno ze dvou sídelních měst Říše Champů. Dnes je pod ochrannou UNESCA na jejíž seznam bylo zapsáno v roce 1999. Dokud Simhapura sloužila jako hlavní město Čampy, byl My Son nejdůležitějším duchovním centrem a zároveň sloužil i jako pohřebiště čamských králů. Stal se náboženským centrem za krále Bhadravarmana na konci 4. století a rozvíjel se nejdéle ze všech těchto měst v jihovýchodní Asii. My Son představuje komplex náboženských památek, jenž se skládá z více než 70 unikátních staveb z červených cihel a pískovce, které jsou k sobě pospojovány jedinečným způsobem a to pomocí rostlinných olejů. Vědci předpokládají, že Čampové nejprve postavili celou stavbu z nepálených cihel. Pospojovali je pastou a následně zapálili. Stavba byla několik dní v plamenech, ve kterých se cihly vypálili. Nejvýraznějším prvkem čamské architektury jsou věže, které byli převážně věnovány Šivovi, který je považován za zakladatele a ochránce dynastie. Většina z původních zachovalých 25 staveb dnes však k vidění není. Plných 20 jich bylo v roce 1969 během amerického útoku rozbombardováno.

V osm hodin stál náš velký klimatizovaný autobus před naším hotelem. Musím říci, že odjezdy na výlety s cestovkami mají Vietnamci zorganizované dobře. Do půl hodiny jsme posbírali ostatní výletníky a vyrazili na cestu. Podél silnic na rýžových polích pracovali zemědělci, kteří obhospodařovali svá políčka. Někde se sázelo, jinde se oralo s buvoly, jinde zase s postřikovačem na zádech hnojilo. K tomu jim asistovali krásní velcí čápi, kterých tu je opravdu mnoho. V rýžovištích loví žáby a jiné mršky s sezobnutí. Po slabé hodince a půl jsme se ocitli ještě zhruba tak 1,5 kilometru od My Son a kde naše jízda velkým autobusem končila. Pěšky jsme přešli most přes řeku a ocitli se na kameny vykládané cestě v neprodyšné jungli. Dýchla na nás vysoká vlhkost a obrovské dusno. Za mostem nás naložili do několika amerických jeapů, zřejmě pozůstatek z války a popovezli blíže k památkám, kde jsme měli dvě hodiny na jejich prohlídku. Nebýt tam tolika turistů, kteří tu atmosféru, která tam na vás dýchne kazí, bylo to tam opravdu bez chybičky. Všude okolo krásně upravených cest na kterých se stále pracuje je neprodyšná jungle a v ní mnoho neprobádaných částí a nespočet dosud nevybuchlých min z války. Díky UNESCU sem plynou jisté finanční injekce na rekonstrukci a uchování této krásy. Cesta zpátky probíhala obdobně až na to, že jsme zhruba druhou polovinu cesty zpět propluli na lodi. Do řeči jsme se dali s párečkem starších Kanaďanů. Když došla řeč na to, odkud jsme my, ihne se řeč stočila na hokej. Hned si upřesňovali, kdy že to ta zimní olympiáda začne. Na lodi jsme dostali oběd, pití a banány. V jedné maličké vesničce nás vysadili a odvedli do dřevařské dílny, kde se vyrábí nesmírně překrásný ručně rytý nábytku, sošky, ozdoby a kde bylo zkrátka všechno jen a jen ze dřeva. Nestačili jsme se divit, co všechno lze ze dřeva vyrobit. Mají můj obdiv. Na souši se opravovali obrovské lodě, na vodě své sítě připravovali rybáři pro vyplutí na další plavbu. Odtud jsme odpluli do Hoi An, kde se s námi náš průvodce, takový mladý milí hoch rozloučil. Cena tohoto moc příjemného výletu je 60 000 dng (4 USD) na osobu.. Pokud by jste i zpět jeli autobusem a ne lodí, cena je 2,5 USD. Cestou na hotel, kde jsme si chviličku odpočinuli a vysprchovali se jsme v krejčovství vyzvedli moje šaty a kalhoty. Jsou naprosto dokonalé. Na večeři jsme vyrazili do restaurace podél vody, kterou jsme si tolika oblíbili a kde jsme si opět nesmírně pochutnali. Tentokrát jsme si místo pečené ryby v banánovém listě dali grilovanou rybu na česneku a Petr zkusil úhoře v chilli omáčce a s citronem. Jako předkrm nechyběla místní specialita, kterou je polévka Cao Lao. Petr si dal pivko vyráběné v nedalekém Danangu a já mangový šejk, který je prostě vynikající a neodolatelný. Všechny tyto dobroty včetně hranolek jako přílohy vyšli na 135 000dng (9 USD=216 Kč). Úhoř stál 30 000 (2 USD). Ceny neskutečné a mě nad nimi stále zůstává rozum stát. U nás by jsme za padesát korun nekoupili ani mražené file, natož piraňu nebo úhoře.. Domů jsme se vraceli až za tmy a opět neodolali skvělému krejčovství, které nás tu na každém kroku pronásleduje. Petr si v jednom z obchodů nechává šít oblek a já ještě jedny šaty. Nedá se jim zkrátka odolat, jsou tak pěkné.. O kus dál si ještě oba necháváme ušít maskáče s kapsami a s odepínacími nohavicemi. Zítra po obědě si vše můžeme vyzvednout. Petra oblek je podle nás tak trošku veliký risk. Neznám v Čechách jedinou švadlenu, která ušije oblek na míru bez jediné zkoušky a de facto za pár hodin. Nechává si šít kalhoty, sako a vestu. Záloha se platí polovina z celkové částky předem a  zbytek až při vyzvednutí. Smlouvat v kamenných obchodech jde jen někdy, za to na trhu se to nabízí samo a Vietnamci jdou často ihned sami s cenou dolů. Na trhu jsme si ještě koupili moje oblíbené ovoce (Longan) a poté se odporoučeli na hotel. Těšíme se na zítřejší oblek, šaty a maskáče a samozřejmě i na město Danang, kam máme ráno místním autobusem bez cestovky namířeno… 

 

24.den   12.1.2006 – Hoi An, výlet do Danangu a večer odjezd na jih do města Nha Trang

 

Okolo deváté jsme vyrazili na autobus do Danangu. Jelikož na večer máme koupené jízdenky do Nha Trangu, na recepci jsme zaplatili za ubytování, vrátili klíče od pokoje a batohy si nechali na recepci. Kde a kudy autobus jezdí nemáme ani tušení a tak jdeme podle jakési intuice. Cestou nám své služby nabízí nepřeberné množství motorkářů, ostatně tak to je i po celém Vietnamu. Na směr, kde hledat Danang jsme se sice stěží, ale doptali se a tak na 90% jsme věděli, že jdeme správně, ale dozvědět se odkud nebo kde autobus zastavuje bylo absolutně nereálné. Jestli Thajci mají pomalejší chápání, Laosani jsou nechápaví totálně, tak pak už nevím, jak bych nazvala chápání nebo spíše nechápání Vietnamců. Nedostanete z nich vůbec nic kloudného a začínám pochybovat, že mnozí používají mozek. Že nemluví anglicky je pochopitelné, ale že nepochopí gestikulaci, obrázky, nákresy, tak to už je na nás opravdu trošku moc.. De facto nikdy neodpoví, že ne, nebo že neví, ale raději vás pošlou někam úplně jinam nebo ukážou úplně něco jiného. No, tak trošku na mimóze. Ušli jsme tak 300 metrů a našli plac, na kterém stáli dva autobusy. Z tohoto jsme usoudili, že se zřejmě jedná o autobusové nádraží. Na jednom z nich byla cedule Danang, takže jsme tu opravdu byli správně. Několik ještě tupějších kousků v podobě řidiče a jeho pomocníků se nás snažilo natáhnout na jízdenkách. V hotelu nám řekli, že cesta „městskou hromadnou J“ do Danangu stojí 10 000dng na osobu. Ti uřvaní chytráci po nás chtěli 30 000dng za jednoho. Nakonec jsme se domluvili na 15 000dng, zaplatili a tak mohli nastoupit do žluté příšernosti bez oken, které se tu říká autobus. Přes vesnice jsme projížděli asi pět kilometrů v hodině a za příšerného zvuku klaksonů sbírali další cestující. Vietnamci na sebe neustále hlasitým troubením upozorňují a dělají to ať už v autobuse, na motorce nebo v autě. Zkrátka žádný dopravní prostředek není ušetřen této příšernosti. Troubí při objíždění, při předjíždění, při zastavovaní, troubí zkrátka pořád. Na silnicích vládne naprostá anarchie, právo silnějšího a ten vetší má samozřejmě přednost. Na nějaké přednosti zprava nebo na něco podobného se tady nehraje. Zhruba po více jak tři čtvrtě hodince jsme dorazili do obrovského a málo přehledného Danangu, jenž je významným přístavem a třetím největším městem Vietnamu. V novodobých dějinách je znám díky tomu, že se zde 8. března 1965 poprvé vylodili američtí vojáci. Již v autobuse jsme se snažili poptat, kde najdeme Hočiminovo válečné muzeum, ale ptali jsem se marně, což jsme pochopili až záhy. Tvářili se, že přesně vědí o čem mluvíme a tak nám zcela však nesmyslně řekli a ukázali, kde máme vystoupit. Vystoupili jsme, kde nám ukázali, ale žádné muzeum tu samozřejmě nebylo a tak jsme si počkali na další miniautobus a opět se ptali, jestli se s nimi dostaneme k muzeu. Prý že ano ať si nastoupíme. Po chvíli jsme se však ocitli na nějaké periférii na obrovském autobusovém nádraží a odtud že se prý dostaneme do Hočiminova města. Hočiminovo dobrý, ale my jsme nechtěli do Hočiminova města neboli Saigonu, vzdáleného 530 kilometrů odsud, ale chtěli jsme do Hočiminova muzea, někde taky kousíček. No, nic, z nádraží jsme se odporoučeli na hlavní silnici a stopli si klimatizovaného taxíka a doufali, že řidič bude vědět víc. Bohužel i tentokrát jsme se mýlili. Taxikář nás pro změnu odvezl na vlakové nádraží odkud zase jezdí vlaky do Hočiminova města. Takže i tentokrát jsme šlápli vedle. Milí postarší pán se nám velice omlouval, ale stejně tak, jako ostatní ani podle obrázku nevěděl kam nás má odvést. Poděkovali jsme a odešli. Cestou jsme měli ještě pár marných pokusů o zeptání se, kam máme jít, ale nakonec jsme hledání muzea vzdali. Frekventovanými ulicemi jsme prošli malou část rušného poblázněného Danangu a došli až k přístavu a velkému mostu přes řeku. Most byl otevřen v roce 2005 a spojuje dvě části města. Postaven byl za velké finanční pomoci mnoha zahraničních firem. V půl druhé ráno se most otevírá a velké lodě tak mohou proplouvat a pokračovat dál ve své cestě. Celkově na nás Danang až tedy na pěkný přístav nikterak nezapůsobil. Mnoho domů je rozestavěno a jak to tak vypadá, tak rozestavěny budou ještě pěkně dlouho. Cesta zpátky byla o něco lepší, než cesta sem. Zastavili jsme si obdobný žlutý autobus bez oken, zaplatili opět 15 000dng a usadili se na zadních sedadlech, kam nám ukázali. Cestovali jsme s babkami a jejich nůšemi přes rameno, s kupou jakéhosi toaletního papíru, s kupou zboží alias domácí potřeby, s mnoha krabicemi atd. Když babči se zkaženýma nebo vypadanýma zubama od věčného žvýkání Betelu vystupovali, autobus zastavil snad na tři vteřiny a jakýsi průvodčí je doslova vystrčil ven a jejich nůše jim pokládal na zem až za jízdy. No, jsou opravdu trošku zvláštní. Do Hoi An jsme se dostali kolem třetí hodiny. Vyzvedli jsme si skvěle ušité maskáče a šli pro oblek a šaty, které nám šili v jiném krejčovství. Šaty i oblek jsou také moc pěkné. Naposledy jsme se navečeřeli v restauraci u řeky, maskáče už mám na sobě a nemůžu si je vynachválit.. V šest hodin nás před hotelem vyzvedl autobus, který v celku ušel. Čeká nás teď dvanáctihodinová cesta do zhruba 500 kilometrů vzdáleného Nha Trangu a kde bychom měli být okolo šesté ráno…

 

25.den   13.1.2006 – letovisko Nha Trang

 

Je šest hodin a pět minut a autobus nás vyhazuje v Nha Trangu u jakéhosi hotelu (no, jak také jinak, žeJ?). Na autobus se sesypává hlouček dohazovačů, nabízející své služby v podobě odvozu na hotel. Nám se na rušné ulici, kam nás autobus přivezl nelíbí a tak využíváme služeb dvou týpků na motorkách, kteří nás odváží do klidnější části města na hotel. Pokoj co nám nabízí má být za 6 USD s výhledem na moře. Celý ufunění jsme se po obrovských schodech vyšplhali asi do čtvrtého patra. Pokoj, který nám nabídli byl tmavý a o výhledu na moře tu nemohla být ani řeč. Chybělo tam totiž oknoJ. Druhý hotel, hned vedle v zapadlé uličce se nám líbí a vypadá to, že tam opravdu bude klid. Máme i výhled na moře, které je teď ještě ráno zahaleno v mlze. Cena je stejná jako v hotelu s pokojem bez oknaJ. Nejvíce komické je to, že v Hué i v Hoi An jsme měli číslo pokoje 301. Brali jsme to jako slušnou náhodu, ale co už je opravdu náhoda jako trám je to, že i tady na potřetí máme pokoj číslo 301J. Na první dojem nejsme z města vůbec nadšeni. Opět davy turistů, děsivé množství hotelů a kus od široké pláže, která je naštěstí kupodivu de facto prázdná vede silnice. Když jsme před šestou hodinou ranní přijížděli do města, venku cvičili, běhali, protahovali se mladí i staří lidé. Obdivuji jejich chuť do brzkého ranního vstáváníJ. Na hotelu jsme se osprchovali a vyrazili do městečka, kde jsme využili služeb jednoho z rikšů. Vzal nás oba na jedno vozítko a za hodinu chtěl neuvěřitelný jeden dolar. Už vidím alespoň jednoho člověka u nás, jak bude hodinu šlapat na kole, vozit dva lidi a za to celé si řekne 25 korun. Neuvěřitelné a je vidět, že bída a chudoba donutí člověka kdečemu. Byl nesmírně upovídaní, mluvil lámanou „angličtinou“ a my se o něm během chvíle dozvěděli snad úplně všechno. Jak se jmenuje, kolik má dětí, odkud pochází jeho matka, odkud jeho otec atd. Co je na tom pravdy, netušíme a možná to neví ani on sámJ. Napovídal totiž i to, co jsme záhy zjistili, že pravda neníJ. Podél táhlé pláže jsme projížděli okolo obrovské sochy. Byla vidět jen ze zadu a z dálky, tak jsme se ho ptali, kdo to je. Odpověděl, že Hočimin. Přesto, že jsme i z té dálky viděli, že socha má podivné jakési brnění, neoponovali jsme, ale divné nám to opravdu trošku bylo. Cestou zpátky jsme ho poprosili, aby nám u sochy zastavil a z Hočimina se náhle vyklubal jeden z největších generálů Vietnamu z dynastie Nguyen- Tran Hung Dao, jenž pochází z konce 12. století a který má do Hočimina opravdu hooodně dalekoJ. Pak nám také napovídal, že zítra bude celý den pršet. Podívali jsme se na azurové nebe bez jediného mračku, podívali se na sebe a  shodli se na tom, že zase kecá. Na konci pláží, kam nás dovezl byl veliký přístav, odkud lodě odplouvají na moře a na okolní ostrovy. Přes ulici je zde možno navštívit oceánografický institut, který byl vystavěn v roce 1923. Odtud nás popovezl zpátky na pláž směrem k našemu hotelu. Zaplatili jsme mu dva dolary, přesto, že chtěl jen svůj jeden a rozloučili se. Byl rád a upaloval pryč. K obědu jsme si koupili ještě teplé krásně měkké pečivo se sýrem a na chviličku sebou sekli na pláž. Najedli jsme se, ale dlouho tu díky v celku studenému větru nevydrželi. Na motorkách jsme se nechali odvést přes dlouhý most do druhé části města. Asi do čtyř hodin jsme se povalovali v odlehlé části na obrovských kamenech u moře, kde se povalovali omleté korály a ulity korýšů. Moře bylo krásně průzračné, ale na náš vkus malinko studené. Od moře jsem se vydali na prohlídku chámských věží Tháp Bá Ponagar, které byly nedaleko. Vstup byl symbolických 4 500 dng za osobu. U chrámu bylo mnoho místních, kteří se modlili, zapalovali vonné tyčinky a přinášeli dary v podobě ovoce. Několik žen, klečelo na kolenou, ukláněli se a pořád dokola něco odříkávali. Žena v popředí tloukla do kokosového ořechu a ostatní po ní cosi opakovali. Dole u vstupu byli desítky žebrajících lidí a my jednomu z těch chudáků bez rukou, co k nám přes mříže natahoval jen své pahýly dali peníze. Není tu nic divného, že několikrát za den potkáte nemálo mužů bez nohou, kteří jezdí jen na takových malých kárkách poháněných rukama, muže bez ruky, bez rukou nebo člověka chodícího po rukou, protože místo nohou má jen maličké ovázané špalíčky. Tolik to kruté. Pozůstatky z války tu jsou patrné opravdu na každém kroku. Odtud jsme se na motorkách za dva dolary nechali odvést zpátky na hotel. Když už jsme o Nha Trangu slyšeli takovou chválu, jak skvělé tu je na okolních ostrovech koupání, šnorchlování a potápění se, nechali jsme se zlákat i my. Nečekáme od toho vůbec nic a tak nebudeme zklamaní, pokud tomu tak nebude a nebo možná budeme naopak mile překvapeni. Na každém rohu tu nejdete nespočet nabídek na potápění se, výlety lodí a návštěvy památek. Potápět jsme se učit nechtěli a tak jsme si za 6 USD koupili výlet lodí na čtyři okolní ostrovy. Program je následující. Ráno nás vyzvednou před hotelem a odvezou do přístavu. Lodí odplujeme na ostrov Mun Island, kde se bude šnorchlovat a koupat. Pak přeplujeme k ostrovu Mot Island, kde bude připraven oběd s místní lidovou tvorbou a pak plovoucí bar na vodě. Pak na ostrově Tam Island odpočinek, opalování se, vyzkoušení různých vodních sportů a ovocný švédský stůl. Odsud odjezd na ostrov Mieu Island kde navštívíme rybářskou vesnici a pak vyrazíme k přístavu od kterého nás rozvezou opět až před hotel. Zní to opravdu lákavě, tak na to začínám být opravdu zvědaváJ. Povečeřeli jsme v jedné z venkovních restaurací, kam jsme se nechali nalákat na venku grilovaná a na ohni pečená masa. Bohužel s obsluhou jsme malinko šlápli vedle. Dali jsme si tuňáka s chilli a bramborem. Přinesli nám však naprosto neochucený kus ryby s rýží. Tuňáka jsme si nechali ochutit. Prý že kuchař zapomněl. Brambory jsme už ale raději neřešili a tak tuňáka snědli s rýží. Ovocný koktejl z čerstvě rozmačkaného ovoce byl ale moc dobrý.  

 

26.den   14.1.2006 -  Nha Trang, výlet lodí na okolní ostrovy

 

 

Minibus nás vyzvedl okolo deváté, tak jak slíbili. Nemá cenu moc popisovat program, který jsem z letáčku opsala už včera. Jen zde zmíním, že opravdu, všechno, co jsem včera napsala byla pravda a my jsme z výletu opravdu nadšení. Nikdy jsem v moři neviděla tak překrásný podmořský život jako byl tady. Korálové útesy, nespočet různobarevných ryb a korýšů. To, co jsme do teď vídali opravdu  jen na obrázcích v katalogu cestovních kanceláří jsme tady zažili a na vlastí oči viděli. Vášnivý potápěči, kterých tu je opravu mnoho si zde přijdou na své. Průměrná viditelnost je 15-

30 metrů, ale v průběhu roku značně kolísá. Nejhůře je prý vidět od října do zhruba poloviny února. Když jsme připluli k prvnímu z ostrovů, průvodce nám rozdal brýle a šnorchly (my měli svoje) a kdo chtěl, tak tomu ještě záchranný kruh a hnedle se skákalo z lodi přímo do moře. Zatím, co jsme šnorchlovali, na lodi se připravoval oběd v podobě několik druhů jídel. Pochutnali jsme si na moc dobře připravených rybách, plátků hovězího a sóji. K tomu samozřejmě nechyběla rýže. Kdo chtěl ochutnat polévku z čerstvě vylovených mořských ježků, měl tu možnost. Cena byla 50 000 dng (3 USD). Když jsme ale viděli, jak ježky sekají a z pod bodlin je lžící vydlabují, neměli jsme chuť. Po obědě následovala malá hudební vsuvka, což byla v celku slušná fraška, ale, což, snaha se ceníJ. Průvodce v podobě falešně zpívajícího zpěváka všem zúčastněným zazpíval kousek z jejich národní písně. Zpíval pro Australany, Američany, Nory, Italy, Švýcary, Švédy, Vietnamce, Korejce, Němce a pro Rusy. Jen nám se omluvil, že pro Čechy fakt nic nemá. Možná totiž ani nevěděl, kde z jeho pohledu nějaké česko ležíJ. Na lodi jsme se sešli s našimi starými známými, kteří nám v Hué poradili s ubytováním a se kterými jsme se pak potkali i v Hoi An a teď i tady v Nha Trangu. Bydlí v hotelu vedle nás a zítra stejně tak jako my odjíždí do Dalatu. Je možné, že se tedy nevidíme naposledy.. Po kulturní vložce jsme popojeli k dalšímu z ostrovů, kde všichni vyfasovali plovací kruhy a vyskákali do moře. Na vodě byl malý plovoucí bar s občerstvením v podobě červeného vína a kousky ananasu. Asi hodinku jsme se povalovali v moři v ruce s kalíškem vína a odpočívaliJ. Popravdě řečeno, byla to trošku fraškaJ. Nejlepší ale byly tři moc milé a stydlivé Korejky, které stejně tak jako ještě další dva vietnamci neuměli plavat. Korejkám jsme začali říkat KejkaJ. Jsou zlaté, ale pro praktický život malinko nepoužitelnéJ. Stoupli si na okraj lodi a chystali se skočit do vody. Pak si ale všimli, že ostatní si berou kruhy a tak se zarazily. Asi si uvědomili, že neumí plavat a tak, že by nebylo dobré do hlubokého moře skákat. Za chviličku jsme je viděli, jak se navlékli do záchranných vest, nafukovacích rukávků a do kruhů. Trošku to předimenzovali, ale což, jsou to naše KejkaJ. Odtud jsme odpluli k jinému ostrovu, kde jsme si mohli zkusit paragliding, vodní skůtry, zahrát si plážový volejbal nebo se jen tak jako my koupat a opalovat. Na lodi mezi tím připravili ovoce a každý si bral co hrdlo ráčí. Cestou do přístavu jsme ještě stavili v jedné rybářské vesnici, která byla celá na moři. Malé děti tam plavali ve velkých kulatých proutěných koších, psi běhali po dřevech okolo chatrčí. Rybáři nám odkryli sítě, kde byli obrovské langusty, kraby a jiné velké barevné potvory. Cestou domů jsme se dali do řeči se dvěma fajn Rusama, kteří tu byli na dovolené a které jsme pak ještě tentýž den potkali ve městě v jedné z restaurací. Při tak obrovském návalu turistů to byla opravdu náhoda jako trám. Na hotel nás rozvezli minibusem. Bylo něco okolo půl páté. Program se skvělým šnorchlováním, jídlem a ovocem v přepočtu za 150 Kč za to rozhodně stojí. Na hotelu jsme se osprchovali a vyrazili se projít do města. Došli jsme až k velikému katolickému kostelu na kopci jménem Nha Thé Chanh Toa, kde akorát probíhali mše. Kostel byl plný k prasknutí a byl z něj krásný výhled na 14 metrů velkého sedícího Buddhy. Cestou zpátky jsme zašli na večeři, kde byla totálně natvrdlá obsluha, která se snad ani nesnažila něco pochopit. Místo hranolek, nám přinesli tři vařené brambory ve šlupce. Já si musela nechat dopéct tuňáka, protože uprostřed byl syrový. U vchodu jsme zahlédli Rusi z lodě, kteří si sedli k nám. Povídali jsme si a dobře se bavili. Chtěli si dát také hranolky, ale bohužel ani jim se nezadařilo a už jim servírovali tři vařené bramboryJ. Říkala, že tu už byli několikrát a že jim tu hranolky udělali, ale že záleží na právě okamžité mozkové kapacitě jednotlivé obsluhy…Záhy, co jim vařené brambory nekompromisně vrátila a ještě jednou jim groteskně a gestikulací vysvětlovala, že chtěla hranolky, nesli k vedlejšímu stolu nějakým vietnamcům kopec hranolek. Ruska nelenila, vzala slečnu za ruku a odvedla jí ke stolu, kde jí ukazovala, co ze svých brambor chtěla vyčarovat. Podle mě to ale ani tak té slečně nedocvaklo. K těm „úžasným“ bramborám jsem potřebovala sůl o kterou jsem poprosila. Nejprve mi donesli pepř, potom citron a až na potřetí se k mé velké radosti trefili do soliJ.

Na hotelu jsme si zarezervovali autobus do zhruba 215 kilometrů vzdáleného horského městečka Dalat. Cena jízdenky je 5 USD na osobu a na místě by jsme měli být mezi jednou a druhou hodinou odpoledne…

         

27.den   15.1.2006 – odjezd z Nha Trangu do horského městečka Dalat

 

Autobus přijel v čas a bylo poprvé co byl poloprázdný. Jeli s námi opět naši dobří známi němci z Norinberku. Dnešek nezačal vůbec dobře. Cestou jsme míjeli už odklizenou bouračku, kde u krajnice postával hlouček lidí a mrtvý člověk, přikrytý jen jakousi rohoží ležel opodál. Cesta ubíhala v celku v pohodě do doby, než jsme se přiblížili k horské oblasti k Dalatu. Úzké silnice, zatáčky, do kterých nebylo vidět, příšerné stoupání a parta bláznivých řidičů, kteří předjíždí jako smyslu zbavení. Několikrát to měli skutečně jen o chlup. Cestou jsme stavěli v podhorské vesničce, kde jsme asi na hodinku stavěli. Bylo asi půl dvanácté a tak oběd v podobě vepřového s hranolkama a špaget se zeleninou opravdu bodl. U restaurace žil krokodýl a opodál jeden pořád drbající se opičák. Vystoupali jsme do výšky zhruba 1400 m.n.m., kde se Dalat nachází. Čím výše jsme stoupali, tím více se krajina měnila a zelenala. Míjeli jsme obrovskou vodní elektrárnu, postavenou v neprodyšné jungli. Projížděli jsme vesničky, kde hlavní zdroj obživy jejich obyvatel je zemědělství. Na krásně zelených lánech pěstují od nám velmi dobře známých plodin jako je mrkev, květák, rajčata až po exotické ovoce, kávovníky a čajovníky. A nemohu opomenout i překrásně květiny nejrůznějších druhů a barev. Za celou naší cestu Asií jsme až tady poprvé viděli koně. Teda byli to spíše větší poníci, které tu místní zapřahají do nejrůznějších dřevěných ručně stlučených kárek na kterých vozí ovoce, zeleninu nebo dokonce i prasataJ. Samotné město Dalat, kam jsme dorazili okolo půl dvanácté je díky své poloze město s velice příjemným klimatem. Koncem minulého stolení toto místo objevil Pasteurův spolupracovník, francouzský vědec Jerzin a doporučil vystavět tu město. Francouzům se tento nápad velmi zalíbil. Dalatu se dodnes říká Malá Paříž. Je zde i zmenšená a v noci krásně nasvícená kopie Eiffelovi věže. Za války město uniklo bombardování jen díky tomu, že se zde nerekreovali jenom francouzi či američané, ale kousek odtud i příslušníci Viet congu. Autobus nás přivezl k hotelu, kde jsme se za 5 USD ubytovali. Pokoj je sice dost divoký, ale na tu jednu noc nám to je jedno. Zítra má Petr narozeniny a ty bychom chtěli strávit v Saigonu, takže zítra to stejně balímeJ. Byli tam teplé peřiny, které v noci opravdu bodli. Horské město je přeci jen horské a chladno tu malinko opravdu je. Navíc jen co jsme vyšli z hotelu začal takový slejvák, že nebýt toho, že jsme byli schovaní pod střechou v obchodě, byli by jsme během vteřiny promočení až na kost. Koupili jsme si obyčejné pláštěnky a pár metrů proběhli do internetové kavárny, kde jsme alespoň napsali pár mailů. Hodina internetu stojí neskutečných 2 000 dng a je tu opravdu nejlevnější za celou naší cestu. Hodina v přepočtu vychází na 4 korunyJ! Po chvíli déšť ustal a my vyrazili na rychlou prohlídku letního sídla posledního vietnamského císaře Bao Dai a k místnímu Crazy house, jinak také Hang Nga Gallery and Guest house, bláznivému domu šílené architektky Hang Nga. Využili jsme služeb motorkářů, se kterými jsme si památky objeli a kteří na nás vždy venku počkali. Byli moc fajn a řekli si o pouhých 40 000 dng (2,5 USD). Kdybychom měli více času, asi by jsme šli pěšky, ale v šest hodin tu je naprostá tma, takže, abychom to stihli a viděli neměli jsme moc na výběr. Cestou jsme míjeli jezero Xuang Huong, místní moc pěknou křesťanskou katedrálu, která dnes v neděli byla plná k prasknutí a z dálky jsme viděli kopii Eiffelovky. Palác Bao Dai, ke kterému jsme záhy dorazili a zaplatili vstupné 5 000 dng za osobu nás až na pěkně udržovanou zahradu nenadchl. Vilu ve třicátých letech postavil francouzský architekt a veškeré zařízení uvnitř je buď původní nebo věrně napodobené. Část vybavení si odvezla královna, když v roce 1945 odešla i se svými dětmi do francouzského exilu. V roce 1954 za ní odešel i sám císař, který tu však ještě se svojí milenkou stihl splodit dvě děti. Za povšimnutí stojí krásná perletí vykládaná mapa Vietnamu, kterou císaři darovali vietnamští studenti studující ve Francii a snad královský pěkně zdobený trůn. Jinak velmi strohý dům, strohé vybavení, no zkrátka třicátá léta, která mi nic neříkají. Byla jsem ráda, že jsme jak rychle přijeli, stejně tak i rychle odjeliJ. Crazy house, který je odtud nedaleko má na svědomí architektka, která studovala v Moskvě a po návratu do rodného Dalatu zde postavila tento opravdu bláznivý dům, který slouží jako galerie i jako hotel. Přespat se zde dá od 20-60 USD za noc a prý především američané jsou z toho nadšení. Jako turistické lákadlo za 7 000 dng vstupného za letmou návštěvu určitě stojí, ale ubytovat bych se tu asi opravdu nechtěla. Od hotelu jsme táhlou ulicí z kopce vyrazili kolem jezera vyrazili k místnímu trhu. Jen, co jsme zapadli do jednoho z obchůdků, uslyšeli jsme z ulice třeskot skla. Všichni, včetně násJ, jsme vyšli ven, kde se váleli dvě motorky a kde bylo strašně moc skla. Lidi se tam během vteřiny sesypali jako mravenci na cukr. Nikomu se naštěstí a tak trošku zázrakem nic vážného nestalo. Jeden z motorkářů na své motorce převážel obrovské akvárium, které se teď roztříštěné na tisíce kousků válelo všude kolem. Jeden z mladíků v jakémsi kloboučku posedával na obrubníku, držel si nohu a na něco čekal. My jsme vyrazili dál. Došli jsme až k lidmi natřískanému tržišti, na kterém se dalo koupit snad úplně všechno. Všude je spoustu mladých lidí a to ať už turistů nebo místních, kteří sem velice rádi jezdí na dovolenou. Dalat je velmi oblíbené místo, kde strávit svatební cestu a o kterém se říká, že to je město mladých. Už při cestě sem jsme z autobusu viděli asi tři veselky, kde se bavili desítky lidí. Na hotelu jsme si zamluvili jízdenky do Saigonu, povečeřeli manga, dragon fruit a usnuli…  

 

 

28.den   16.1.2006 – odjezd z Dalatu a přejezd do Saigonu

 

 

Dneska jak jsem už psala má Petr narozky, a tak doufám, že večer už budeme sedět v nějaké fajn hospůdce v Saigonu. Podle rozpisu z cestovky bychom tam měli dorazit okolo druhé odpoledne, ale i slečna z hotelu nám řekla, ať s tím moc nepočítáme, že prý budeme rádi, když tam dorazíme do čtyř. Bohužel měla pravdu. Rozkodrcaný autobus byl stejně tam příšerný jako jeho řidič, který krouhal zatáčky jako smyslu zbavený a který předjížděl i tam, kde jsme měli opravdu co dělat, abychom se stihli vrátit do svého pruhu tak, aby nás nerozšrotoval protijedoucí náklaďák. Ale na druhou stranu jsme na tom byli o něco málo lépe než minibusy, jejichž řidiči jezdili snad ještě mnohem hůř a hlavně mnohem rychleji než autobusy velké. Jak jsme míjeli jednu vesničku za druhou, všude jsme vídali stále stejný obrázek. Domek a před ním na zemi na plachtách sušící se zrnka kávy, která sem a tam někdo ať už hrabičkami nebo bosými nohami prohrabával. Na zelených kávových plantážích pracovaly ženy, které do svých nůší z malých upravených stromků sbíraly zrna. Sem tam jen kávu u domků vystřídala sušící se zrna kukuřice nebo celé její klasy. Pokud se nepletu, tak zhruba ve druhé polovině cesty jsem podél silnice viděla plantáže na kterých se pěstoval bavlník, jehož bílé smotky se také sušily u domků. V půl dvanácté jsme stavili na oběd. Do Hočiminova města jsme dorazili opravdu až po půl čtvrté odpoledne a té zdlouhavé cesty jsme měli už akorát tak dost. Čím více jsme se k Saigonu blížili, tím větší horko, dusno a vlhko bylo. Ubytovali jsme se v hotelu za 9 USD. Máme pokoj číslo 201, stejně tak, jako jsme měli v Dalatu. Nejdříve nás pronásleduje 301 a teď o sto méněJ. Máme pěkný pokoj s teplou vodou, lednicí, televizi, satelitem a hlavně balkon s výhledem na rušnou silnici. Hluk tu samozřejmě malinko je, ale kde také v Saigonu není, žeJ? Máme pocit, že všem řidičům zamrzla ruka na klaksonu. Všichni troubí a cinkají jako o závod. Saigon je snad to nejhorší v životě (kam se na to hrabe RuskoJ), co jsme na silnicích zažili a kde pouhé přejití přes silnici ve zdraví je takový pomalu malý zázrak. Pokud se někde nedodržují žádné předpisy, tak tady to platí několikanásobněkrát. Není se ale moc čemu divit. Saigon má zhruba 7 milionů obyvatel a pomalu nikdo, snad kromě batolat a slepých staříků nechodí pěškyJ. Působí to na nás asi tak, jakože každé ráno oněch zmiňovaných 7 milionů lidí nasedne na své lepší či horší Hondy a vyrazí do ulic. Ve směnárně jsme vyměnili několik desítek dolarů a zašli na večeři, kde jsem měla jednu z nejlépe připravených ryb za celou naší cestu. Byl to zřejmě tuňák, připravený ve speciální vietnamské omáčce a já se jí přejedla k prasknutí. Petr si dal jakési také moc dobré mořské příšerky. Nechybělo pivko a ovocný šejk. A cena 5,5 USD (130 Kč) opět neskutečně úžasná. Na ulicích se tu dá sehnat skoro všechno, co vás napadne. Hlavně knih a průvodců Lonely planet tu je přehršle a prodává je snad úplně každý. Jsou to samozřejmě kopie a však za naprosto bezkonkurenční ceny. My si koupili South Asia za 5 USD. Prodejci je tady většinou nabízí za 10-20 USD, ale smlouvání je v tomto případě opravdu na místěJ. Po večeři jsme zašli do jednoho z desítek barů a připili si na Petra narozeniny. Petr si zapálil svůj milovaný doutníček, který vozí už z Prahy a bylo nám opravdu fajn. Za večer k nám postupně přišlo několik mladíků, kteří nám nabízeli marihuanu, kterou jsme samozřejmě s díky odmítliJ. Na zítra jsme si koupili, ostatně stejně tak, jako 98% turistů, přijíždějící sem výlet do Cao Dai kláštera a do tunelů Cu Chi a na pozítří výlet lodí po Deltě Mekongu.

 

29.den   17.1.2006 – Saigon, klášter Cao Dai, tunely Cu Chi

 

Na balkóně jsme posnídali rambutany a při tom pozorovali ten příšerný šrumec na rušné ulici pod námi. Lidi jsou tu jako mravenci a vůvec Saigon je vlastně takové gigantické mraveniště s více jak sedmi miliony mravenců a s tisíci, tisíci a tisíci motorek. Po osmé hodině jsme se s ostatními výletníky sešli před cestovou T.M Brother´s café, od které jsme měli výlet koupený. Představil se nám průvodce ve středních letech, který celou tu zhruba dvouhodinovou cestu nezavřel tu svojí upovídanou pusu. Mluvil o všem možném a spláchl do toho kde co. Vzpomněla jsem si na přísloví, že někdy méně znamená více, ale což, nedalo se dělat nic jiného než přespříliš snaživého muže s hlasem připomínajícího Luise Armstronga poslouchat. Jen co jsme opustili spleť Saigonských ulic stavěli jsme asi na snídani, bylo okolo deváté hodiny. Zatímco v autobuse je díky klimatizaci příjemně, venku začíná být opravdu na padnutí. Zhruba po dvaceti minutách jsme se opět dali do pohybu. Cestou jsme míjeli na bok převrácené nákladní auto, které vezlo limonády, a které byli díky nárazu malinko roztříštěné. Nevíme a nechápeme jak se tohle řidiči na rovné silnici podařilo, každopádně se zřejmě nikomu nic nestalo. Jen řidič si to teď bude muset asi hodit, protože tuhle kupu rozbitých limonád nemůže snad ani nikdy ze svého platu zaplatit. Už z dálky jak jsme se k nehodě blížili, viděli jsme houf lidí, kteří se tam samozřejmě jak jinak než velice rychle a pohotově ze zvědavosti sesypali a zírali tam na to jako na zjevení. Náš průvodce si také neodpustil nemalý proslov. Okolo čtvrt na dvanáct jsme dorazili do městečka Tag Ninh ke chrámu Cao Dai z roku 1926. Vlastní náboženství tzv. caodaismus je směska již existujících vyznání jako jsou buddhismus, konfucianismu, taoismu, křesťanství a islámu. Vzniklo ve Vietnamu ve dvacátém století a na svědomí ho má učenec Ngo Minh Chicu.  

Kolem kláštera jsou překrásně upravené parky ve kterých posedávají převážně starší ženy oděté v bílých tunikách. Četli si knihy, povídali si nebo jen tak posedávali a odpočívali. S jednou takovou postarší ženou jsme se s velkou radostí vyfotili. Byla to maličkatá nesmírně milá a usměvavá bytůstka oděta v bílém a se slaměným kloboučkem na hlavě. Focení jí nedělalo žádný problém ba naopak. Sundala klobouček, chytila nás za ruku a nesmírně bezprostředně se do objektivu umívala. My ještě chviličku pochodili po parku, ona odešla. Za chviličku jsme jí ještě potkali v klášteře opodál. Chtěla, abychom vyfotili i další osůbky ženského pohlaví a my rozhodně nebyli proti. Stále se usmívala a mávala nám. V jedné části kláštera posedávají muži, ve druhé právě zmiňované ženy. A to že jich je opravdu požehnaně. Bohoslužby se zde konají čtyřikrát denně a my akorát pospíchali, abychom stihli tu v pravé poledne. Ostatně jako další stovky návštěvníků. Venku jsme se zuli a své trepky nechali ladem s dalšími stovkami cizích trepek. Ochozy kláštera odkud mohou návštěvníci bohoslužby sledovat jsou plné k prasknutí. Klášter na mě nepůsobil rozhodně nikterak kýčovitě jak někdo někde popisoval. Je zkrátka jiný, barevný, ale to neznamená, že je to snad nějaký kýč. Na hoře u oltáře hráli dva muži na hudební nástroje a všichni klečíc zpívali. Dole, kde se soustředila většina věřících jsou takové táhlé „schody“ na kterých klečí modlící se věřící. Na „schodech“ nejvyšších klečeli muži a ženy oděty ve žlutých, červených a modrých tunikách s čepci na hlavách. Za nimi byli už jen roucha bílá. Škoda, že tam člověk nemůže být alespoň na pár minut sám. S tolika turisty to tu zde bohužel působí zřejmě zcela jinak než kdyby měl člověk možnost navštívit tento klášter sám, bez stovky blesků, cvakání fotoaparátu a kamer. V půl jedné jsme městečko Tag Nigh opustili a krátce na to stavěli v nedaleké vesnici na oběd. Poobědvali jsme za 82 000 dongů (5USD) a vyrazili k tunelům Cu Chi. Cesta trvala zhruba hodinu. Zaplatili jsme vstupné 65 000 dongů (4USD) za osobu a šli do jedné z místností, kde nám na malé obrazovce pouštěli autentické záběry z války. O rozumné kvalitě tu nemohla být ani řeč. Nebýt tolika spěchajícího průvodce, mohla být procházka junglí (až na to dusno a horko) se zastávkami u tunelů, ukázek pastí, skrýší atd. celkem fajn. Takhle to byl bohužel jen trošku zrachlený maratón a my neměli moc čas si to v klidu bez dalších desítek a desítek lidí prohlédnout. Prolezli jsme si tunely (opět velmi zrychleně), mohli si zastřílet z vietnamských a amerických zbraní a v polní kuchyni nám k ochutnání nabídli teplý čaj a vařený maniok. Maniok nám chutnal jako vařená brambora, takže v celku dobrý. Za války to často bylo jediné jídlo, které tu měli k dispozici. Prohlídka skončila a na jejím konci byli jak jinak než stánky s různými suvenýry, občerstvení a toalety. Opět kvapem jsme si to prohlédli, já si koupila zmrzlinu a uháněli jsme do autobusu. V půl páté jsme opuštěli Chu Chi a kolem šesté dorazili do Saigonu, kde nás před cestovkou vyložili. Večerní průjezd Saigonem byl jak jinak než v davu tisíce motorek pro nás s nepochopitelným systémem děsivý. Zkrátka Saigon jak se sluší a patří… Cestou domů jsme na ulici viděli malou holčičku s maminkou. Na tom samozřejmě není nic divného. Ta holčička se sedla na chodníku na bobeček, tak jak to malé holčičky dělají a začala čůrat. Maminka se na ní usmívala a něco jí povídala. Ani na tom samozřejmě není nic divného. Jen jedno bylo trošku překvapivé. Ta holčička si totiž nesundala kraťásky a tak čůrala skrze něJ. Nechala za sebou malý potůček a s úsměvem obě odešli.

Povečeřeli jsme v restauraci Kim kafé, tak jako včera. Já si dala tu samou rybu co včera, jen místo rýže jsem si dala hranolky. Petr si dal pálivou krabí pochoutku s lotosem, také s hranolkama. Cena 123 000 dng (8USD). Večer jsme zkoukli předávání zlatých Globů a usnuli.

   

30.den   18.1.2006  -  Saigon, válečné muzeum, místní katedrála Notre Dame, pošta

 

Na dnešek jsme si naplánovali pěší procházku městem. Vyzbrojeni mapou jsme se okolo deváté vydali do ulic. Mají tu velice pěkné a přehledné značení ulic, takže orientace podle jednoduché mapy, kterou jsme dostali v cestovce je naprosto snadná. Pokud zvládáte přecházení silnic v tomto šíleném blázinci, máte vyhráno. Silnice se musí přejít rozvážným stále stejným tempem a nezmatkovat. Neuhýbat do předu ani do zadu, jinak nebudou vědět co zamýšlíte a těžko se budou vyhýbat. Posnídali jsme v naší oblíbené restauraci Kim kafé ovoce a ovocný šejk a vyrazili k muzeu války. Cestou nás v té šílené spleti motorek a aut míjeli asi tři houkající sanitky se svítícími majáčky. Že by se jim někdo snažil, tak jako u nás uhýbat nehrozilo, takže si nejsem úplně tak jistá, jestli je tady dobré sanitkám říkat rychlá záchranná pomoc. Záchranná asi možná, pomoc snad také, ale to rychlá o tom bych asi polemizovalaJ. Po půl hodince jsme došli k branám muzea, kde jsme u vchodu zaplatili 15 000 dongů (1USD) a hned venku si mohli prohlédnout americké stihačky, bombardéry, vrtulník, tanky a další válečné zbraně a bomby. Fotografie, které najdete v budově, jsou děsivé, kruté a tolik reálné. Tolik zla, kterého se za války dopouštěli obě strany tady máte naservírované přímo před vámi a nejeden člověk odsud odcházel více či měně otřesený. Film, který jsme tam vzhlédli už nenechal jedno oko suché. Těžko tu cokoliv popisovat, bylo to opravdu kruté a kruté a následky tu jsou až do dnes a vidíte je na každém kroku. Určitě doporučuji vidět, aby si člověk alespoň na chviličku uvědomil, jaké následky má a co to válka vlastně znamená. Věřím, že lidé, kteří nějakou válku zažili nemohou tyto obrázky zvěrstva vůbec unést.

Odsud jsme se vydali  kolem paláce sjednocení, který se do roku 1975 nazýval presidentským palácem ke katedrále zasvěcené panně Marii, které se zde říká Notre Dame. Pokud by však člověk na vlastní oči neviděl Notre Dame v Paříži, možná by jim to i uvěřilJ. Hned vedle katedrály najdete hlavní poštu. Obě tyto stavby pochází z konce 19. století. Takovouto krásnou poštu, bez nekonečných front by jsme jim mohli závidět. Jen ten veliký obraz, který nás hned trkl do očí, obraz jejich milovaného Hočimina by si mohli odpustit. Strýčka Ho tu zkrátka najdete a vidíte snad úplně všude. Občas jsme ho hledali i na záchodové míse, jestli i tam ho nahoru nepropasírovaliJ. Katedrálu Notre Dame, postavenou v novorománském stylu jsme mohli okouknout jen z venku, jelikož bylo asi půl jedné a katedrála jak jsme si u vstupu přečetli je od 11-15 h. zavřená. Odtud jsme vyrazili po táhlé klidnější ulici Dong Khoi k řece Saigon. Tato část města je našlapaná drahými, luxusními a honosnými hotely a obchody. Míjeli jsme v celku pěknou budovu městského divadla. Touto rovnou táhlou ulicí jsme došli až ke špinavé řece Saigon ve které se u břehu myly děti a sbírali vyhozené odpadky. Sedli jsme si na lavičky, které řeku v této části lemují a chvíli pozorovali malého kluka jak tam cosi sbírá. Zápach z řeky byl nemalý. Špinavý klučina nejdříve u břehu vyndaval nějaké vyhozené kovové tyče. Pak na vodě našel plavající kus polystyrenu a nějakou igelitku. Přebrodil se nánosem bahna, který u břehu je a ponořil se do útrob řeky. Před sebou tlačil polystyren s prázdnou igelitkou. Po chvilce nám zmizel z očí. Byl to kluk, kterému mohlo být ztěží dvanáct let a jeho život je už teď skutečně nezáviděnihodný a tolik krutý. Prošli jsme kousek podél vody a ulicí Hám Nghi a dostali se až na obrovský kulaťák, kde jsme v rychlosti prosvištěli trh a vyrazili k domovu. Na trhu najdete všechno jako kdekoliv jinde. O nic víc, o nic míň. Cestou jsme ještě zapadli na internet a kolem půl šesté se dopachtili domů. Vysprchovali se a vyrazili na večeři do Kim Café. Já si dala výbornou palačinku s banánem a čokoládou, Petr vepřovou kotletu s hranolkama a vajíčkem. Zajedli jsme to ovocným salátem, zapili pivem a ovocným šejkem, zaplatili krásných 70 000 dongů (4,5 USD) a procházkou došli do hotelu. Hlavní ulici jsme si zkrátili přes uzoulinkou uličku mezi domky, kde bydlí místní, kteří de facto žijí celou dobu venku před svými domky. Vidíte jim do obýváku, vidíte co jedí, co vaří, kde spí a co právě dělají. U většiny z nich pohrává televize, někteří a to jich opravdu nebylo málo loupali hromadu česneku, někteří měli své motorky zaparkované přímo u telky a postele v obýváku. No, jsou malinko jiníJ

 

Naše oblíbená restaurace KIM CAFÉ, 268 De Tham St., Dist.1, Saigon

 

31.den   19.1.2006  -  Saigon, výlet po deltě Mekongu

 

Posnídali jsme jak jinak než v Kim Café palačinku s banánem, čokoládou a čerstvé ovoce. V osm jsme nasedli do autobusu směr městečko My Tho, které často bývá výchozím bodem nalodění se a vyplutí na deltu Mekongu. Řeka Mekong je jednou z největších asijských řek. Pramení v Tibetu a její celková délka je uctihodných  4500 kilometrů. V deltě má Mekong devět ramen, kterými se vlévá do jihočínského moře. Kolem desáté (místo slíbené hodiny a čtvrt trvala cesta dvě hodiny) jsme z autobusu přestoupili na loď, která nás odvezla na jeden z ostrovů, který na deltě Mekongu najdete. Ocitli jsme se v malé výrobně, kde se zpracovávají kokosové ořechy, listy palem i samotné palmy. Z kokosu se tu vyrábí snad naprosto všechno. Od kokosových bonbónů, nádobí, ozdob do vlasů, přívešků na klíče atd. Odtud jsme nastoupili na menší loďky, které nás úzkým kanálem dopravili k místu, kde se chovají včely. Vyrábí se tu med a alkohol v lihu naložených hadů. Vše je samozřejmě možné si za levný peníz koupit. Dali nám ochutnat medový nápoj s alkoholem a čaj s medem a limetkou. Nechyběla ani ukázka tak dvoumetrové krajty, kterou jsme si mohli „pochovat“. Já s díky poděkovala a odmítla. Petr si tu možnost ujít nenechal a dokud se mu moc nezačala stáčet kolem těla, moc se mu líbilaJ Asi po půl hodině nás loďkami převezli na jiný ostrov, kde jsme dostali polévku a kopeček rýže s masem, které jsme na talíři dlouho nemohli najít. Nic tak malého jsem opravdu dlouho neviděla. Kdo si nedal vepřové, dostal dva maličké jarní závitky. Po obědě jsme se znovu nalodili na loďku a přesunuli se na místo, kde byl pro nás (a z výrazů soudě nejen pro násJ) slušný hřeb tohoto dne. Naservírovali nám čaj a ovoce a k tomuto všemu nám jako zpestření místní zahráli a zazpívali. Zpestření v podobě nesmírně falešně zpívajících děvčat, falešně brnkajících mužů a žen na hudební nástroje nám vážně bralo dech. Měla jsem pocit, že každý z tohoto úžasného souboru hraje a zpívá zcela jinou píseňJ. Jeden z angličanů, co tam s námi byl se musel tutlajíc smích odporoučet na toaletu. Zážitek to byl skutečně jedinečný. Pak jsme nasedli na malé bárky, poháněné vesly jednoho muže a jedné ženy a proplouvali uzounkým kanálem obklopeni krásnou junglí až k naší větší lodi na kterou jsme si záhy přesedli. Překrásní a velikánští motýli, kteří tam poletovali byli opravdu velkolepí a tak velké krásné motýli jsem do teď viděla akorát tak usušené a přišpendlené za sklem a určené k prodeji. Tady poletovali a těšili se dobrému zdravíJ. Kromě kokosových palem tam rostly stromy s plody longanu, mangovníky, palmy ananasů a jiné exotické stromy. Na pevninu jsme se vraceli okolo půl čtvrté a ve čtvrt na šest nás vyhazovali u cestovou v Saigonu. Bohužel jsme od výletu očekávali malinko něco jiného a tak nás to popravdě řečeno trošku zklamalo. Nebylo to o nic jiné než plavba po jakékoliv jiné řece tady v Asii. Jungle a to opravdové a ne už přizpůsobené tisíce turistům kam cestovka stále dokola vozí jako cvičené opice turisty jsme si užili tři týdny v Thajsku, takže ani tohle nás po této stránce neuspokojilo. Za vším jsou peníze a vše se tu dělá zcela zjištně. Zjištně si něco máte koupit na kokosové farmě, zjištně si něco máte koupit u včelařů, zjištně si něco máte koupit tam a tam. Samozřejmě, že vím, že při takovémto návalu turistů to ani jinak dělat nejde, ale když čtu v letácích, že při 2-3 denních výletech přespáváte v jungli u domorodců, tak se tomu musím jen usmívat. V lokalitách, které jsou hojně navštěvovány turisty už toho mnoho naturálního a domorodého není. Je to tak trošku sehraná komedie s dobrým koncem. Možná bych to nazvala prostituce a těm lidem mnohdy ani nic jiného nezbývá. Určitě to nechci zcela zatracovat. Pro lidi, kteří nemají tu možnost pobýt v opravdové „divočině“ mezi banánovníky a skutečnými domorodými obyvateli, tak určitě doporučuji a za ten den-dva-tři to snad stojí. My měli to štěstí a v Thajsku jsme mohli strávit tři týdny mezi lidmi, kteří třeba ani nikdy v životě neviděli jediného bělocha, mezi lidmi co žijí v domečcích v zapomenuté jungli a jejich rýžovými polemi, mezi lidmi, jejichž vesnice ani není vyznačená na mapě. Takže tato jak říkám nemálo zinscenovaná výprava nás až tak nenadchla. Určitě ale nezatracuji. Někteří lidí přijížděli nadšení a spokojení. Na večer jsme už asi naposledy potkali naše staré známé z Norinberku. Oni teprve do Saigonu dorazili, my ho zítra brzo ráno budeme opouštět. Naposledy jsme povečeřeli v Kim Café. Já mojí oblíbenou rybku (40 000 dongu) ve vietnamské omáčce, Petr vepřové s hranolkama, pivkem a mangovým šejkem. Zaplatili jsme 110 000 dongů a naposledy se prošli okolními uličkami a poseděli na rohu v jedné z desítek restaurací. Po chvíli si k nám přisedl známý pár angličanů, které jsme tak průběžně vídali od Hoi Anu a se kterými jsme vždy prohodili jen pár slov. Teď jsme tu zkejsli  asi do půl noci a naší lámanou angličtinou jsme si povídali.Byl to moc příjemný večer. Oni i my máme nezávisle na sobě na ráno koupené jízdenky do Phom Phenu. Bohužel jak jsme se zapovídali, zapomněli jsme, že jsme si v půl deváté měli vyzvednut vypálené fotky z paměťové karty na CD. Obchod byl už zamčený a nikde nikdo. Jen slečna vedle od internetu když jsme jí vysvětlili, že brzo ráno musíme odjet nám moc pomohla. Poslala svojí kolegyni ať jde vzbudit majitele ochodu. Za chviličku přišel jeho syn a přinesl nám vypálené cédečko i paměťovou kartu. Místo 25 000 dongů co to stálo jsme mu dali 30 000. Byl nesmírně rád a moc tomu ani nechtěl uvěřit. Poděkovali jsme si navzájem a rozešli se vyspat… alespoň na závěr nečekaně pozitivní přistup místních aniž by nešlo úplně až tak o ty peníze…

 

Příklady cen běžných potravin ve Vietnamu:

 

Velká voda 1,5 l   5 000-6 000 dng

Sýr Veselá kráva, President   25 000 dng

Pivo (záleží na značce)  cca.  12 000 dng

Cola, mirinda  8 000 dng

Ovocný šejk   8 000 dng

Mango šejk   10 000 dng

Bageta   2 000 dng

 

            KAMBODŽA

 

32.den   20.1.2006 - odjezd ze Saigonu do Kambodže do hlavního města Phom Phenu

 

Když jsme si v kavárně pojídali mojí oblíbenou palačinku, uslyšeli jsme z protější strany silnice přímo naproti nám nějaký křik. Otočili jsme tím směrem hlavy a s otevřenými ústy zírali na totálně, ale opravdu totálně vyšinutý výstup jednoho zřejmě dost naštvaného Vietnamce. Rozčiloval se v cestovce, kam dorazil na kole. Byl slušně oblečený a my nevíme co ho k tomuto výstupu přimělo. Ale kdyby tohle měl sehrát herec v divadle, asi by mu to dalo nemálo zabrat. Nejdříve k někomu rozmlouval a mlátil do stolu pravítkem. A pak to začalo. Pak mu asi ruplo úplně a pravítko o zem roztříštil na desítky malých kousíčků. Pak vylítl ven a nějakému turistovi, co tam seděl na židličce a čekal na autobus rozkopal batoh, pak začal kopat do svého kola, které sebou řachlo o zem. Pak vzal kovovou židli a celý brunátný s ní praštil o zem. Někdo jí tam začal zvedat a on vzal pohotově nějakou jinou židli co mu vpadla do ruky a začal s ní vší silou do toho člověka mlátit. Ten nemít tu židli, co chtěl zvednout v ruce a nemít se tak čím chránit, tak nevím, nevím jak by to s ním dopadlo. Ten cvok pak nasedl na svoje na zemi válející se kolo a v bílé nažehlené košilce vyrazil pryč. Netušíme proč se tak rozčílil, ale nikdo se ho každopádně nesnažil zastavit, jen se mu všichni odklízeli z cesty a kluci z naší restaurace se tím dobře bavili.

Naposledy jsme posnídali palačinku, ovoce a šejk. Zaplatili za hotel, kde na nás zkoušeli více peněz za pití, než jsme skutečně vypili a když jsme se ohradili, že tomu tak není, tak místo omluvy následoval jen ukřivděný pohled. Jinak tento hotýlek mohu jen doporučit. Hluk z ulice v noci ustal a dalo se tam i v celku v klidu spát. Každý den byl pokoj uklizený, čistý a s novými voňavými ručníky. Ve 22.00h. se hotel zamykal a dovnitř jsme se dostávali jen na zazvonění. Chrání tím tak své zákazníky před vniknutím jiných osob, což zde určitě není na škodu. První zrada tohoto ne příliš vydařeného dne nastala tehdy, když jsme v cestovce ve které jsme si včera večer koupili jízdenky a dnes ráno čekali na svůj skvělý, velký, klimatizovaný autobus, jak se včera slečna dušovala a ukazovala nám ho samozřejmě na obrázku. K cestovce ale žádný takový nedorazil. Jen k nám přišla nějaká slečna ať jdeme za ní, že autobus stojí opodál, že sem zajet nemůže. Přišlo nám to celkem logické, že do této vcelku úzké uličky náš velký autobus zajet nemůže. Netušili jsme však, že už tohle byla naprostá lež. Nalákala nás, jen abychom šli s ní do autobusu a když už jsme táhli takovou dálku tak těžké batohy do něj i nasedli. Autobus opodál sice stál, ale rozhodně ne velký, ne klimatizovaný a rozhodně ne ten, co byl v kanceláři vyfocený na obrázku.. Místo toho tam stála malá plečka totálně napěchovaná turisty, že jsme se tam sotva i s našimi bátohy vešli. Ještě, než jsme s úžasem a naštvaní do autobusu nastoupili, ptali jsme se, kde je ten jimi slibovaný BIG BUS. Opět se nám dostalo odpovědi v podobě jak jsme záhy zjistili lží, jen aby nám pro tuto chvíli zavřeli pusu. Prý, že tímhle pojedeme jen kousek a tam že na nás náš big bus bude čekat. Pravda, čekal, ale až za dvě a pul hodiny příšerné jízdy v nedýchatelném minibusu příšerně přecpaným lidmi a batohy. Ti zmetci, když řekli, že za chvilku si do velkého autobusu přesedneme přesně věděli, že další autobus na nás čeká až na hranicích na kambodžské straně. Bohužel v tomhle případě už nemůžete dělat nic než buď se rozčilovat, což tady nikam nevede a nebo držet pusu a krok a to je přesně to, co oni chtějí. Okolo půl dvanácté jsme se dohrcali na hranice Moc Bai, které byly naprosto až na asi kilometrový přechod pěšky s naší to plnou polní v šílením dusnu a vedru v pohodě. Vietnamcům jsme odevzdali výstupní průvodky, dostali razítko do pasu a už si to mašírovali ke kambodžské celnici, která je kupodivu moc pěkná a tváří se dost nově. Kambodžané nám nekontrolovali kromě víza, která si mnoho lidí dělala až na místě lautr nic. Je potřeba jen jedna fotka a dvacet dolarů a za chviličku máte vízum vyřízené. Prostě jsme se tam jen tak prošli jako na procházce a ocitli jsme se na kambodžské straně. Na hranicích jsme se opět viděli s našimi známými angličany Petrem a Pamelou se kterými jsme den před tím do večera seděli v baru a v rámci naších jazykových možností si povídali. Big bus byla samozřejmě zrada na třetí. Čekal tam na nás sice o něco málo větší autobus než ten, kterým jsme se sem připachtili, ale big a ani s klimatizací rozhodně nebyl. Odjížděl v jednu hodinu, takže jsme si tam asi tři čtvrtě hodiny poseděli v jakési restauraci, dali si pivo a vyrazili do Phom Phenu. V restauraci čekali další desítky a desítky lidí právě na autobus do Phonm Phenu. Autobusy tam stáli tři. Náš malý a dva celkem velké, ale také slušné plečky. Co jsme opravdu nepochopili a opět jen hlavami kroutili nad logikou jejich počínání, kterým bylo to, že jsme do autobusu nastoupili dle papírku, co nám dali v prvním minibusu slovy tři  (Já, Petr a ještě jedna trošku pomatená němka) a autobus se rozjel. Ostatní tam zůstali a jen nechápavě stejně tak jako my koukali. A koukali ještě víc, když jsme čekali na nalodění u řeky Tien, v níž se mísí vody Mekongu, kterou jsme na velké lodi v autobusech přeplouvali. Oni byli i s batohy narvaní v autobuse jako sardinky a my tři měli autobus sami pro sebe a spali jako králové na sedačkách. Humor nás však záhy přešelJ. Kolem čtvrt na tři jsme stáli v malém městečku a asi půl hodiny čekali na nalodění a přeplutí přes rameno Mekongu na druhý břeh odkud to už je do Phom Phenu asi šedesát kilometrů. Čekání tam bylo nemálo deprimující. Jakýkoliv autobus, který tam zastavil, samozřejmě i náš byl záhy obklopen desítkami a desítkami lidí, převážně však malými holčičkami a chlapci, kteří něco prodávali a žebrali o cokoliv. Ruce nám natahovali do autobusu, někteří tam prostrčili celé hlavy, jedna holčička se tam dokonce ocitla celá. Ale jen nedopatřením. Oknem jí tam prostrčili ostatní děti, kteří se k nám tlačili a natahovali ruce. Oknem prolezla zpět a zmizela někde v davu. Němka z batohu vytáhla pár bonbónů a rozdávala jim je. Děti se mohli přetrhnout, škemrali a udělali by snad cokoliv, aby ten bonbón přistál právě v jejich dlani. Petr u sebe také vyštrachal pár sladkostí a všechny jsme jim je rozdali. Někteří se usmívali, jiní byli naštvaní rozzuření, že právě oni sladkost nedostali. Na jednu stranu jich máte po chvíli plné zuby, jak vám nekonečně dlaněmi bouchají do oken a na druhou stranu je omluvite a litujete. Jsou to děti ulice, bez nějaké výchovy a dělat tohle všechno je přinutila především vůbec ne dobrá finanční situace, spíše se dá říci bída. Chovají se jako divoká zvířata v přírodě s pudem sebezáchovy a shánění si obživy. Na trajekt jsme se nalodili s dalšími auty a autobusy, že místa tam na zbyt rozhodně nebylo. S námi se převáželi i autobusy s turisty, které jsme zanechali u hranice na pospas dvoum autobusům a které jsme z autobusu zahlédli při čekání na loď. Tentokrát aniž by tušili se opravdu mohli smát oni nám. Vylodili jsme se a náš autobus popojel několik stovek metrů, zavezl nás do úzké uličky v jakémsi městečku a zastavil. Řidič vstal a k nám čtyřem (cestou jsme přibrali ještě jednoho staršího pána v košilce) povídá. Tenhle autobus dál nejede, za vámi stojí osobní auto, tak do něj přesedněte. Jen co dořekl poslední slovo, tak už naše bágly ládoval do kufru auta s úplně jiným řidičem. Naštěstí to až tak děsivé jak se na první pohled zdálo nebylo. Mačkali jsme se sice i s němnou vzadu na sedačce, zatímco přibraný pán seděl ve předu, ale přežít se to až na to dusno a vedro dalo. Silnice jsou skutečně plné děr a výmolů, ale když to nevymlacovalo čepy na mým autě, bylo mi to celkem fuk. A jejich auta jsou jistě zvyklý...J. Řidič se jim i ostatním vyhýbajícím se řidičům vyhýbal opravdu bravurně. Nemálo zajímavé je to, že mnoho aut má volant na druhé straně a to i přes to, že se zde jezdí vpravo, stejně tak jako u nás. Takže když chtějí někoho předjíždět, moc toho vidět opravdu nemohou, ale to je rozhodně nikterak na rozdíl od nás nevyvádí z rovnováhy. Auta s volanty vpravo sem v nemalém množství přiváží ze sousedního Thajska a nejčastěji to je Toyota Camry. O Toyotě se asi ne nadarmo říká, že to je držák všech držáků. Když totiž zvládají takovéhle silnice po kterých se tu místní bezhlavě řítí, tak na tom asi něco budeJ. Cestou jsme míjeli překrásné khmérské stavby postavené ve spleti rýžovišť, banánovníků a jiných palem. Co všechno tu jsou schopni nacpat na střechu jednoho auta a čím vším jsou schopni se tady přepravovat zůstává nad tím rozum stát. Zcela normálním dopravním prostředkem (takové místní MHD) je obyčejná motorka za kterou je zapřažen ručně stlučený dřevěný vozík na který se vejdou desítky lidí a který vozí i školáky do a ze školy (ti, kteří nejedou na kole nebo na motorce). Toto všechno opravdu tahne jen malá motorka. Zapřahají tu i voly do podivně ručně vyrobených postrojů táhnoucí podivný ručně vyrobený vozík.

Po páté hodině jsme konečně dorazili do Phom Phenu. Auto nás vyložilo v uzounké uličce mezi domky, kde jsme si i našli ubytování. Není to sice žádný přepych, ale telku, větrák a teplou vodu to má. Cena je 5 USD s pěkným výhledem na jezero Boeung Kak, které je hned za quest housem, takže posnídat můžeme dole u recepce v restauraci přímo na břehu jezera. Před šestou v dáli nad jezerem zapadalo překrásné rudé slunce a nesmírně rychle se schovalo za horizont. Ubytování se tu dá sehnat i levněji. Bez televize a bez teplé vody, ale se záchodem a sprchou na pokoji ho tady nabízí za 3 USD za noc. Pokud budete ještě méně náročnější a spokojíte se záchodem a sprchou na chodbě, seženete i o něco levněji. Velice slušná a milá paní nám nabízela velice pěkný pokoj v hotelu hned za rohem. S větrákem za 10 USD, s klimatizací ještě o něco více a byla stále příjemná i když jsme s díky odmítli a ještě nám doporučila jiný levnější quest house. Nakonec jsme se ale vrátili k jezeru a ubytovali se tam. Našimi sousedy jsou slušný ale fakt fajn huliči. Nějací dva Novozélanďané, které jsme na chodbě potkali se zapálenou mariánkou v ruce a kterou nám i hned nabízeli. S díky jsme odmítliJ.

Velice mile nás tu překvapili místní, kteří defakto všichni na rozdíl od Vietnamců, kteří se jak blbý pořád dokola naučenou frází ptají „where are you from“ a kteří jinak nevědí vůbec nic a Česko jim nic neříká, věděli a znali Česko (někteří Československo) a fandí fotbalu. Vzhledem k tomu, že v čechách je vietnamců jako hub po dešti, čekala bych spíše tam než tady v trošku zapomenuté Kambodži, že budou vědět, že nějaké Česko vůbec existuje, ale je tomu skutečně naopak. Kdybychom možná Vietnamcům řekli Holešovická tržnice, tepláki, mikini, tak by se třeba chytliJ.

No, uvidíme jak kambodžané překvapí dál, abych je moc nepřechválilaJ. Každopádně na první dojem jsou slušní a milí, teda alespoň tam, kde jsme s nimi za tu chviličku přišli do styku. Navečeřeli jsme se ve velice příjemné baro-restauraci, kde hráli Beatles a kde dobře vařili. Já si dala špagety s houbami, zeleninou a olivami (2 USD), Petr zeleninový salát (2 USD), colu v plechovce (1 USD) a ovocný šejk (1 USD). Ceny tu jsou uvedeny rovnou v amerických dolarech, platit kartou jde ve většině cestovek a vyměnit peníze také problém není. Směnáren jsme potkali hned několik. Za jeden USD dostanete 4 000 rielů. Petrovi se z oparu udělal nějaký zánět, tak jsme zkusili antibiotika (Klacid 500), uvidíme co to udělá. Ret má jako černoška a teplota ho také neminula. Snad to bude dobré a nebudeme muset shánět doktora. Popravdě řečeno, nedovedu si to tady moc dobře představit, ale třeba by tu v nemocnicích také překvapili. Doufám ale, že nic takového potřebovat nebudeme.

 

33.den   21.1.2006 - Kambodža, hlavní město Phnom Phen – chrám Phnom a Toul Sleng muzeum

 

Noc byla skvělá a konečně po dlouhé době opravdu naprosto tichá bez jakéhokoliv hluku klaksonů motorek a aut. Posnídali jsme ovoce a vydali se na prohlídku města. Dnes jsme měli namířeno ke chrámu Wat Phnom a k Toul Sleng muzeu. Prošli jsme kolem lačtichtivých motorkářů a tuk-tukářů a razili si cestu podle mapy, kterou jsme si den před tím vzali v jedné z cestovek. Minuli jsme islámskou mešitu, přešli frekventovanou ulici Monvong Blvd (kterou se mimo jiné dostanete de facto až k muzeu genocidy Toul Sleng), cestou jsme míjeli pěkný chrám s velmi pěknými malbami po všech stěnách i stropu a došli až k Wat Phnom. Legenda praví, že město Phnom Phen bylo založeno právě na tomto kopečku starou ženou jménem Phen, která zde postavila domov pro Buddhův obrázek. Kolem kopce, jemuž se začalo říkat Phnom Phen (kopec Phen) a na kterém teď stojí krásný chrám se postupně stavěla obydlí až vzniklo celé město.

Jakémusi strážníkovi jsme zaplatili 1 USD a ocitli se na krásném místě, které mělo zvláštní atmosféru. Jednak tam nebylo až zase tolik turistů a jelikož začali přípravy na oslavu Nového Čínského roku, který zde oslavuje mnoho věřících, kteří sem přinášení různé dary v podobě ovoce, květin, různého jídla nebo peněz, které dávali sochám Buddhy do dlaní. Všude hoří zapálené vonné tyčinky a má to tu v tuto dobu zkrátka jinou atmosféru. Všude se tu volně pohybují celé tlupy opiček, které mě opravdu dostali. Strávili jsme tam s nimi více jak hodinu a já se od nich nemohla vůbec odtrhnout. Jsou úžasné a ukradly by nejraději úplně všechno. Přišli k nám a brali nám z ruky bonbóny a lotosové květy, které jsme jim dávali, lezly po nás a následně se s námi přetahovali o náš batoh. Je jich tu opravdu mnoho a lidí se nebojí. Lezou si v korunách stromů, lezou si po khmérských památkách, perou se v trávě, jsou prostě všude. Za jeden dolar si u chrámu můžete pustit malého ptáčka z klece, jenž místí pro tento účel chytají. Pouští se prý pro štěstí buď přímo venku nebo je lidé odnáší do chrámu a tam je pouštějí a ptáčci za moment vylétávají okny ven na svobodu. Pod kopcem se můžete povozit na obrovském slonovi, který tam celý den postává a chroupe bambusové listy. Chrám byl přeplněný dary od věřících a navštěvovali jej stále noví a noví návštěvníci. Zapalovali vonné tyčinky a modlili se. Až však sejdete dolů po schodech, ocitnete se ve velmi smutné realitě každodenního života některých kambodžanů. Mnoho žebrajících lidí bez nohou, bez rukou či jinak znetvořených. Pozůstatky min z vietnamské války, kterých tu je dodnes stále mnoho. Z tohoto důvodu je naprosto nevhodné pro svojí i ostatních bezpečnost navštěvovat či vůbec chodit mimo cesty. 

 Odtud jsme se vydali další jednou z cest (Norodom Blvd.) o několik ulic dál k bankám s bankomaty. Peníze jsme si vybrali u Canadian bank, které tu jsou více než běžné a kterými lze platit naprosto všude ba i dokonce ceny jsou v nich všude uváděny. Samozřejmě mluvím o amerických dolarech. Poté jsme se znovu napojili na hlavní ulici a došli skoro až k muzeu genocidy ve čtvrti Toul Sleng. Procházka to je skutečně vcelku dlouhá, ale dá se se v pohodě zvládnout. Míjeli jsme několik budov ministerstev, mnoho drahých obchodů a obchodních center. Ti, kteří procházkám moc neholdují stačí skočit do kteréhokoliv tuk-tuku nebo na motorku a oni vás tam za levný peníz odvezou. My to takhle udělali cestou zpět, protože to už jsme byli na procházení a na slunění až až. Vstupné do muzea, které je bývalou školou, kde byli vězněni a brutálně mučeni a vražděni civilní obyvatelé rudými khméry jsou 2 USD na osobu a určitě to stojí za vzhlédnutí. Toto muzeum bylo zřízeno v bývalé střední škole, proměněné za Pol-Potova režimu ve vězení, nazývané "S21". Z dvaceti tisíc lidí, kteří zde byly vězněni, jich přežilo pouze devět. V některých celách jsou ponechány postele a na nich předměty, kterými byli vězňové mučeni. Zrůdnost Pol-Potovců nespočívala totiž pouze v tom, že se snažili vymítit veškerou inteligenci národa, ale navíc vymýšleli pro každou z profesí speciální způsoby mučení (zubařům trhali zuby, instalatérům lili trychtýřem do hrdla vodu, na elektrikáře používali elektrický proud apod.). Na všech stěnách visí fotografie obětí z dokonale vedeného archivu. O to podivnější se jeví skutečnost, že po pádu režimu Rudých Khmerů nebylo možno jeho prominenty potrestat, protože nebyli známí. Kambodžané navíc dodnes nevěří tomu, že je mrtev skutečný Pol-Pot.V poslední místnosti vidíme na zdi mapu Kambodže, sestavenou z lebek a kostí umučených dětí. Pozůstatky tisíců dalších obětí jsou umístěny v mohyle poblíž Phnom Penhu na Vražedných polích (Killing Fields), což je také název filmu, který byl o této době natočen.V návštěvní knize, kam každý návštěvník, chce-li může napsat. V rychlosti jsme knihu prolistovávali jestli tam náhodou nenajdeme nějakou poznámku od českých turistů. A náhodou jsme našli. Stálo tam: „Při dnešní návštěvě mám stejně stísněné pocity jako před 25 lety, v roce 1981 kdy jsem zde pracoval jako lékař v nemocnici v Taken“. Podepsán Eduard. Čekali jsme asi kde koho, ale tohle by nás asi nenapadlo. Pokud to je pravda, tak klobouk dolů před tímto mužem, že se sem vůbec přijel znovu podívat. O stísněném pocitu by zřejmě mohl mnoho vyprávět. My tam napsali také pár vět, tak pokud tam někdy pojedete, zdravíme i VásJ. V muzeu se dvakrát denně promítá film, který je zpracován jako výpověď ženy, která zde přišla o své děti a jiné otřesné povídání dalších lidí. Strašlivé a tolik kruté. My jsme stihli promítání od tří hodin a které trvá něco málo přes hodinu. To první je dopoledne, tuším, že od jedenácti. Do areálu bývalé školy, kde se muzeum jak jsem se zmínila nachází a které je obehnáno tisíci metry ostnatého drátu procházíte skrz nával prosících lidí o peníze, lidí bez končetin nebo jak jsme viděli člověka s naprosto znetvořeným obličejem buď od ohně nebo do nějaké těkavé látky jako je kyselina, nevím, ale otřesné to rozhodně bylo. Cesta ven vede kromě žebrajících i skrz tuk-tukáře a motorkáře, kteří urputně vnucují své služby a kteří jsou dost neodbytní. Popošli jsme na hlavní ulici a tam si nasedli na motorku k jednomu klidnějšímu týpkovi, který se nikomu nevnucoval a nechali se odvést k centrálnímu marketu, do kterého jsme nakonec nešli a zavítali do nedalekého obchodního domu. Dali jsme mu 2 USD tak jak si řekl. Kdybychom jen malinko smlouvali, odvezl by nás i za polovic, ale pro nás to nemělo žádný smysl a on si alespoň něco málo přivydělal. Pochodili jsme po klimatizovaném asi šesti patrovém obrovském domě se stovkami butiků a jiných obchůdků a až za tmy došli domů. Jako tradičně jsme se vysprchovali a vyrazili na večeři, která se nám dnes vůbec nevydařila. Ani mě ani Petrovi moc jídlo nechutnalo. Poseděli jsme asi hodinu a půl, já mezi tím stihla prohrát v kartách, zaplatili jsme 7 USD a zašli si o pár metrů dál na tradiční thajskou masáž, kterou zde prováděli nevidomí. Petra masíroval muž, mě žena a oba byli nesmírně citliví a vnímaví. To, že jsou nevidomí jsme nějak venku přehlédli, protože když jsme vyšli ven, opravdu to tam bylo napsáno a všimli si toho až tak v polovině masáže. Ani jednomu nám to nějak nedocvaklo. Dělali vše tak automaticky, že se to de facto nedalo moc poznat. Cena byla 4 USD za hodinu na osobu, takže moc milé. Cítili jsme se jako znovuzrození. Z Petrova oparu, pak zánětu se teď vyklubal pěkně hnisavý bolák, takže doufám, že antibiotika zaberou..

 

 

Vstupné ke chrámu Phnom  1 USD

Vstupné do Toul Sleng muzea   2 USD

 

34.den   22.1.2006 - Phnom Phen  - Královský palác

 

Vstali jsme v půl sedmé, posnídali a vyrazili ke Královskému paláci. Za 1 USD nás tam odvezl motorkář, který se nabídl hned, co jsme jen překročili práh našeho hotelu. U paláce jsme byli okolo tři čtvrtě na osm a udělali jsme moc dobře, že jsme si na nás malinko přivstali. Turistů tu bylo opravdu po skromnu, spíše tu bloudili sem a tam jeden či dva, sluníčko ještě tolik nehřálo a tak návštěvu paláce doporučujeme navštívit určitě co nejdříve ráno (otevřeno je od 7.30h.). Chvílemi to vypadalo, že se strhne pěkná bouřka, ale naštěstí jí vítr odfoukl jinam a my tak zůstali suchý. Vstupné do paláce je 3 USD na osobu, fotoaparát 2 USD a kamera 5 USD. Zaplatili jsme si vstupné a fotoaparát. Na kameru jsme také něco natočili a všem to bylo jedno, nikdo nás nekontroloval. Hned za branou jsou dva obrovské stromy, které určitě stojí za povšimnutí. Jeden je mangovník a druhý strom neznám jménem, ale má překrásné voňavé květy a veliké plody podobné velikému trošku šišatému kokosu. Tam mu říkají Buddhův strom.

Královský palác, který byl postaven v roce 1813 a svou honosností, stavbou a krásou připomíná Královský palác v Bangkoku nelze nenavštívit. Z většiny věží na jeho zlatých střechách se dívá tvář Buddhy, směřující do všech čtyř světových stran. Také v Kambodži je podobně jako v Thajsku naprostá většina obyvatel buddhistického vyznání. Královský palác v Phnom Penhu je rezidencí i současného krále Norodoma Sihanouka. Král dnes ovšem nemá v Kambodži prakticky žádnou pravomoc, protože vládne jeden, resp. dva premiéři. Nejznámější budovou královského paláce je Stříbrná pagoda, která dostala své jméno podle stříbrné podlahy a nachází se v ní podobně jako v thajském královském paláci socha Smaragdového Buddhy. Dlouhé kalhoty a zahalená ramena jsou samozřejmostí. Ve většině chrámů není povoleno natáčet ani fotografovat. Z Královského paláce jsme odcházeli kolem půl jedenácté. Mezi 11.30-14.30 se palác pro veřejnost uzavírá. Odpoledne je otevřen jak uvádí Lounly planet do 17.00 hodin.  

Z paláce jsme se vydalili procházkou podél řeky táhlou a frekventovanou ulicí Sisawatk Qug a pak se uličkami propletli až k Pesar Thmey tzv. centrálnímu marketu. U řeky místí hojně navštěvovali malou kapli s Buddhou a přinášeli tam různé dary. Chudí a znetvoření žebrali o peníze, staré babky sedíc na zemi s turbany ze špinavých ručníků na hlavách a hadrů žvýkali asi betel a k tomu všemu vyhrávala jakási podivná kapela. Všude byla strašlivá špína a lidé tu nepůsobili vůbec pozitivně, ale co chtít od těchto zubožených chudáků, kteří se zde v hojném počtu pohybovali. Slušný to kontrast života prostých, postižených a života krále v Královském paláci. V paláci vládne řád, pořádek, úcta a možná snad i jistá pokora. Jen pár metrů za vysokou zdí je chudoba a krutá to realita života „obyčejných“ smrtelníků. Prošli jsme touto částí podél řeky a dál po hlavní ulici míjeli jen drahé či o něco levnější hotely a restaurace. Pak jsme z hlavní uhnuli do leva a propletli se až k centrálnímu marketu, který poznáte a vidíte ho už z dálky. Obrovský jednopodlažní dům, uprostřed je veliká kopule a pro stranách jsou jakási čtyři ramena. Kolem i v ně najdete stovky a stovky stánků se vším možným. Před tím, než jsme se pěkně dlouhou dobu procházeli po stáncích, naobědvali jsme se v nedalekém obchodním domě, kde jsme byli včera. V jakési rychlé restauraci á la Mc. Donalds (Happy eleven) a však za zcela jiné, levnější peníze než u nás a bylo to opravdu moc dobré. Něco jako hamburger koupíte kolem 1-1,2 USD, hranolky za 0,8 USD nebo celé meňíčko s colou, hamburgerem a hranolkama za 2-2,4 USD. Posilněni a odpočatí v klimatizovaném obchodě, kde jsme se ještě pro něco stavovali ve skvěle zásobených potravinách, ve kterých měli naprosto vše a vidět tu profesionalitu obsluhy, čistou a balení potravin naši, měli by se rozhodně co učit. Na trhu jsme pak skejsli docela dlouho a za opravdu krásné penízky si koupili pár moc pěkných věcí. Smlouvat se tu prostě nabízí. Pokud nesmlouváte a třeba se jen opravdu nemůžete rozhodnout a tak se díváte, začnou prodejci smlouvat sami. Mnohdy se dostanete až na polovinu nabízených cen, někdy i níže. Opět jsme zde míjeli třeba i jen na rukách po zemi se plazících mužů bez nohou. Vždy nás cosi zatahalo za šortky a když jsme se ohlédli, u země byl muž jen s trupem a rukama. Nešlo jim prostě něco málo nedat a tak většinou od nás pár korun dostali. Nejde dát všem, ale alespoň na malou chvíli někoho potěšit za to určitě stojí. Po asi dvou hodinách jsme se z trhu vymotali a razili si to domů. Cestou jsme si dali vynikající osvěžující šťávu z vylisované cukrové třtiny, kterou na strojích lisují přímo před vámi, ochutí jí šťávou ze zelené tuším že mandarinky, proloží ledem a vy si pak už jen pochutnáváte na skvělém to osvěžujícím moku. Cena je 500 rielů a je to prostě skvělý. Za tmy jsme pak došli k fotolabu, kde jsme si nechali udělat fotky z cédeček, co jsme měli za cestu už vypálené. Nejdříve jsme mysleli, že se vejdeme okolo 100-200 fotek, ale nakonec jsme vybírali, vybírali až jsme vybrali. V půl deváté jsme z obchodu odcházeli se čtyřma sty fotkami 10x15 cm a se čtyřmi velkými fotkami, které jsme si zdarma ke každým sto fotkám mohli vybrat. Trošku hustý úlet, ale za ty peníze? No, nekupte toJ. Jedna fotka nás vyšla na necelé dvě koruny. Fotolab zavíral v půl osmé, ale několik hochů se nám tam s našimi fotkami pachtili až do třičtvrtě na devět. Byli milí, usměvavý a domluva s nimi, přesto, že neuměli ani slovo anglicky byla tisíckrát lepší než s místními ve Vietnamu. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale prozatím nás lidé ve Vietnamu hodně zklamali a naopak Kambodžané velice mile překvapili. Rychlost jednoho z hochů, co nám upravoval na počítači barvy a jas na fotkách byla neuvěřitelná. Jestli mu jedna fotka trvala tři vteřiny, tak je to mnoho. Neznám moc takových fachmanů v oboru ani u nás.

Povečeřeli jsme v restauraci jako první večer a opravdu se dobře za 7 USD najedli. Na zítra na 6.30 máme koupené jízdenky do Siem Riep a na cestu jsme skutečně nemálo zvědaví. Bude-li cesta stejná jako s imaginárním klimatizovaným big busem jako z Vietnamu, tak se máme na co těšit. No, necháme se překvapit a uvidíme zítra…

Petra opar, teda spíše teď už dvakrát tak velký nateklý ret než je normálně a který nevypadal vůbec dobře jsem se rozhodla ošetřit po svém. Stejným způsobem jako koni, když se mu do rány dostane infekce. Rána se musí otevřít a nesmí se v žádném případě zacelit. Bylo jasné, že to není normální otok, ale že to nejspíše bude plné hnisu. Nemýlila jsem se. V místě, kde byl zpočátku opar a následně se jím tam zřejmě dostala nějaká infekce jsem strup strhla a vydesinfikovala Betadinem (taky ho používám na koně J). Bolest, když jsem z rány vytahovala hnis a že ho opravdu nebylo málo byla asi příšerná a skoro nesnesitelná, ale po dokončení mého mučení se Petrovi o sto procent ulevilo a ret se okamžitě zmenšil o polovinu. Jsem přesvědčená, že nebýt toho otevření rány, nepomohli by ani antibiotika a pokud by se rána zacelila, muselo by se to nechat odborně rozříznout a hnis vyndat. Na druhou stranu nebýt antibiotik bylo by to asi mnohem horší a nebo se to teď minimálně mnohem déle hojilo a kdo ví, jak by to dopadlo. Teď už by to podle mě mělo být v pohodě…

 

Guest house: Lake side guest house 10, street 93, Phnom Phen

 

Vstupné do královského paláce 3 USD za  osobu, 2 USD fotoaparát, 5 USD kamera

Vyvolání digitální  fotografie 10x15 cm  necelé  2 Kč

 

 

35.den   23.1.2006 - odjezd do Siem Riep

 

Vzhledem k tomu, že jsme včera, respektive dnes usínali okolo jedné ráno, tak vstávání bylo opravdu hororové. V 5.30 zazvonil budík a v 6.30 jsme stáli i s bágly před cestovkou a čekali na autobus. Nejdříve nás podle nich menší autobus odvezl na autobusové nádraží, kde jsme si přestoupili do tzv. big bus. Žádnou změnu jsme sice nezaznamenali, ale nevadí, autobus je vcelku v pohodě, dokonce máme i své sedačky podle jízdenek, takže po poslední cestě z Vietnamu do Phom Phenu určitě spokojenost.

V půl osmé jsme opouštěli hlavní to krásné a moc příjemné město, které doufáme nevidíme naposledy. Oproti obchodníkům z Vietnamu určitě obrovská změna. Lidé tu jsou převážně milí a neusmívají se na vás pouze tehdy, když jdete okolo jejich obchodu a jakmile nic nekoupíte a oni udiví už jen vaše záda, úsměv se nevymění za kyselý obličej. Samozřejmě, nemohu a ani nemám právo globalizovat a všechny házel to jednoho pytle, ale příjemněji než Vietnam na nás určitě zapůsobila Kambodža.

Vyjeli jsme z města  i jeho příměstských částí a pak už jen míjeli malé velice chudé vesničky s překrásnou okolní přírodou. Na oběd jsme stavěli asi okolo půl dvanácté a za 2 USD za oba jsme se dobře naobědvali.

Nemalý šok nastal tehdy, když náš autobus zastavil na autobusovém nádraží v příměstské části Sien Riepu. Bylo okolo půl druhé a my zrovna na malou chviličku usnuli, takže než jsme se vůbec rozkoukali ostatní lidé začali z autobusu vystupovat a my jen s otevřenými ústy přes sklo zírali jak se na ně sesypal dav tuk-tukářů nabízející své služby a odvoz do hotelů. Byli jsme už zvyklí na ledacos, ale tohle jsme nezažili nikde. Byl to takový dav tuktukářů se svými cedulkami na kterých stálo, že nás na hotel odvezou za 500 rielů, že je policie s tyčemi v rukách musela od lidí odhánět. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi chtělo vyjít ven. Ta představa, že nás „sežerou“ za živa byla prostě hrozná. Sesypali se na nás jako kobylky, že jsme ani nemohli dojít k našim báglům. Všichni lidi z autobusu byli už pryč a v otevřeném zavazadlovém prostotu se válela jen jedna z našich dvou krosen. Těžko budu popisovat, jak nám v tu chvíli bylo. Představa, která nám v první chvíli proběhla hlavou, že jsme přišli o polovinu našich věcí včetně nově ušitého obleku, kalhot, šatů..byla děsivá a mě polito horko. Do toho se na vás tlačí desítky a desítky nedočkavců, kterého si vy teda vyberete. Pro tentokrát jsme měli více štěstí než rozumu. Naše krosna se v prachu válela mezi davem kousek od autobusu a nikdo si jí naštěstí zatím nevšímal. Petr obcházel autobus a hledal krosnu a já za ním táhla tu druhou krosnu i s naším menším příručním batohem. Pomohl mi s tím jeden týpek, který se jediný moc nevnucoval a to už když jsme z autobusu vystoupili působil celkem klidně. Po tom, co jsme několika žebrajícím ušmudlaným dětem rozdali pár bonbónů nechali jsme se jím odvést k centru na hotel.

V tom prvním bylo plno a ve druhém kam nás popovezl jsme se ubytovali. Stačí jim říct, zhruba kde a za kolik dolarů hotel hledáte a oni už něco vymyslí a někam vás odvezou. Máme opravdu to nejlepší bydlení za celou cestu. Cena je také na tento čistý, slušný, dřevem vyřezávaný vnitřek hotelu  moc příjemná. 8 USD s větrákem, teplou vodou, televizí. Na oknech mají moskytiéry a všude se to jen leskne čistotou. Na hotel jsme si jen hodily batohy, rychle se vysprchovali a s tím samým tuktukářem, který na nás čekal venku se nechali popovést k hlavní silnici a domluvili se s ním, že zítra v osm nás vyzvedne v hotelu a odveze do sedm kilometrů vzdáleného Ankor Watu. Za cestu chce 3 USD, za celý den popojíždění tam a zpět a čekání chce 10 USD.

Ceny tu jsou opravdu nízké vše tu koupíte opravdu za babku a na trhu usmlouváte defakto všechno. Jen cesty na ulicích mají poněkud bídné. Než jsme autobusem přijedli k městu, trvalo to přes ty výmoly na kaolínových silnicích, která byla navíc naprosto kluzká a rozmočená od deště celou věčnost. I tady v centru to s kvalitou cest malinko hapruje. Buď se někde kope nebo absence asfaltu je tu zcela normálním jevem. Navíc jak zřejmě vydatně pršelo, musíte se tou šílenou špínou doslova přečvachtat. Koukala jsme na jednoho bělocha, jak v rukou nese asi tři kameny naskládané na sobě a v duchu jsem si říkala, co ten tady s těma špinavýma butrama asi dělá. Záhy jsme pochopili. Udělal si z nich malé ostrůvky přes cestu, přes kterou chtěl chodit a která byla nemálo zaplavená vodou. Pročvachtali jsme se do internetové kavárny a rychle zfoukli pár mailů. Cena je 0,75 USD za hodinu. Povečeřeli jsme za 3 USD v pouliční vývařovně, kde nám donesli rýži v přikryté míse, k tomu horkou vodu v hrnečku a v něm namočený příbor, aby se nám na něj rýže nelepila, konev s čajem a sklenice s ledem. Takové stolování se ne vždy vidí ani v těch lepších restauracích u nás a cena je více než komická. O kus dál jsme si dali cukrovou třtinu a zase litovali, že jí není možné koupit a lisovat u násJ. Je prostě skvělá! Po večeři jsme si došli na thajskou masáž a dvě mladičké slečny nám dali opravdu zabrat a ty naše ztuhlé svaly alespoň na chviličku rozhýbali. Cena je 8 USD za osobu na hodinu. A pokud bych si dovolila srovnávat s masáží ve Wat Po v Bangkoku, tak tyto slečny byli stejně tak dobrý jako slečny tam. Na každém kroku tu vidíte nápisy „praní a žehlení prádla“, takže tu není žádný problém nechat si prádlo za levný peníz vyprat, vyžehlit a tak si ušetřit svůj čas.

Cesta domů kolem jiných hotelů a restaurací bylo prodírání se žebrajícími ženami s batolatami v náručí, dětmi a muži bez končetin. Strašlivý to pohled a já si na něj prostě nemůžu zvyknout. Pokaždé nás přepadne lítost, soucit a pokaždé nějakému tomu ubožákovi něco dáme. V duchu si říkám, že než tohle nedůstojné a strastiplné přežívání, tak to raději rychlou smrt. Oni se na to ale zřejmě nedívají tak, jak se na to díváme my.

Petr si v moc pěkné a čisté lékárně koupil se stejným složením lék, jen pod jiným názvem než „náš“ Bromhexin na kašel a šli jsme domů. Koukli jsme na televizi a usnuli.

 

Internet 0,75 USD za hodinu

Vypálení fotek na CD 2 USD

 

36.den   24.1.2006 - Siem Riep, chrámový komplex Ankor Wat

 

Tuktukář, kterého jsme měli na ráno domluveného na výlet do Ankor Watu na osmou nedorazil. Teda dorazil, ale s jiným týpkem a omluvou, že on má rozbitý motorbike či co a že s námi pojede jeho kamarád. Popravdě řečeno si malinko myslím, že měl domluvený nějaké jiný lepší kšeft, ale nevím, nerada bych mu křivdila.

Navštívit Ankor Wat můžete buď s cestovní kanceláří, které tyto výlety v hojném počtu i s průvodci nabízí nebo si ve městě zapůjčit kolo a udělat si výlet na kole a nebo tak jako my nechat se odvést tuktukem. Sami vám to na každém kroku nabízejí a pořád dokola se vás někdo na ulici ptá, co máte zítra v plánu a jestli nechcete odvést do Ankor Watu. Najmete si ho-li na celý den (cca. 8-17.00 h.) chtějí 10 USD a povozí vás od chrámu ke chrámu. Určitě doporučuji využít jejich služeb. Počkají jak dlouho chcete, není to drahé a hlavně vám v rozlehlém chrámovém komplexu ušetří váš drahocenný čas.

Vstupenky si koupíte cestou, která vede ke chrámovému komplexu. Někde jsme četli, že se tam lze dostat i bez vstupenek, ale z naší zkušenosti musím tento výrok popřít. Nám by se to tedy přes těch několik kontrol opravdu nepodařilo a když jsme to viděli, nenapadlo nás to ani zkoušet. Jsou-li jiné příjezdové nekontrolované cesty opravdu netuším, každopádně k několika chrámům nám ještě jednou vstupenky kontrolovali a odtrhávali nám její části. Cena za den je 20 USD, za tři dny 40 USD a tuším, že za týden 60 USD, při více denních vstupenkách vam vystaví zalaminované karty s vaší fotografií.

Měli jsme štěstí a když jsme přejížděli od jednoho chrámu ke druhému, vynořil se před námi ze zelené jungle slon na hřbetě se svým ošetřovatelem, který si v puse žmoulal nějaká list a v ruce držel veliký kokosový ořech. Poprosili jsme tuktukáře aby zastavil a já si letěla slona vyfotit. Usměvavý muž slona zastavil a podal mu kokosový ořech, který si slon chobotem vzal a celou dobu, co jsme si ho hladili a postávali u něj si ho podával do pusy a zase ven. Úžasný zážitek. Muž se na nás jen tak mile usmíval a byla z něj cítit naprostá pohoda. V ústech si stále žmoulal ten velký zelený list. Přesto, že nic nechtěl, dali jsme mu symbolický jeden dolar a s díky odešli. Muž byl rád, usmál se, slon mu vrátil kokos a vyrazili dál zelenou junglí…

Na mnoha místech jsou stánky s různými tretkami, s jídlem a ovocem a všude je plno dětí, kteří vám chvíli co chvíli nabízejí různé pohledy, píšťalky, šátky a jiné drobnosti. Po chvíli jich opravdu máte plné zuby a zároveň je chápete. Nic jiného jim prostě nezbývá. Od malého klučíka jsme si za jeden dolar koupili bambusovou píšťalku a malinký bambusový nástroj, něco jako jsou kastaněty. V jednom ze stánků si Petr splňuje svůj dávný sen a kupuje si bubínek, který usmlouvává z patnácti dolarů na dolarů pět. Takže k našim dvěma asi dvaceti kilogramovým krosnám, jednomu batohu s osobními věcmi, kamerou a foťákem a tašce s jídlem od teďka přibil ještě buben, který s sebou budeme vláčet až do Prahy. No, jsme teď spíš jako kočovní cikáni než turistiJ.

Na hotel jsme se vraceli okolo páté hodiny, opět se vysprchovali a vyrazili do města na večeři, vybrat peníze do bankomatu (Canadian bank) a nechat vyvolat fotky z dalšího cédéčka, které jsme si za 2 USD nechali vypálit. Cena fotografie byla stejná, jen kvalita se bohužel nedala srovnávat. Byla mnohonásobně horší než z Fudži v Phom Phenu, kde nám dělali fotky poprvé. Škoda. Povečeřeli jsme v restauraci jako den předešlý, opět ze vším všudy za krásné 3 USD a vyrazili se vyspat na zítřejší přejezd do Thajska na ostorov Koh Chang. Jízdenka nás stála 17 USD a cesta má trvat okolo čtrnácti hodin. Jinde v cestovkách chtěli čtrnáct, ale my už se v noci nikde nechtěli hartusit nebo už jsme spíš byli tak unavení, že by jsme tam snad ani nedoťapali a tak si nechali cestu zařídit rovnou na hotelu. Cesta jen na kambodžsko-thajské hranice bude prý trvat pět hodin a vzdálenost? 120 kilometrů! To si dovedu představit, jak asi ty cesty budou vypadat J. Slíbený nám je malý autobus až na hranice a tam si prý přesedneme na big bus. Něco takového jsme už ale někde myslím slyšeliJ. Uvidíme zítra, jak to celé dopadne. Na Koh Chang by jsme podle jejich propočtů měli dorazit okolo půl šesté.

Zítra v 7.30 nás vyzvednou před hotelem, tak jdeme spát.

 

Vstupné do Ankor Watu  20 USD/ 1 den, 40 USD/ 3 dny, 60 USD/ 7 dní

Jízdenka na autobus ze Siem Riep na Koh Chang (cca. 350 km)   13-18 USD

 

              THAJSKO

 

37.den   25.1.2006 – přejezd do Thajska na ostrov Koh Chang

 

V 7.30 jsme s naší plnou polní stáli připraveni před hotelem. Zaplatili jsme ubytování, dopravu a čekali až pro nás něco přijede. Okolo osmé přijelo Mitsubischi Pajero a popovezlo nás k našemu mini autobusu. Autobusu, který tam na nás čekal jsme se malinko zhrozili, ale jak jinak nebyla možnost volby, takže což..  Jelo s námi několik Kejk (tak říkáme Korejkám) a nějaký angličan pod kterým se rozpadla sedačka a tak si musel přesednout k nám. V uličce byl obrovský kámen, který podepíral jedno z dalších porouchaným sedadel.

Okolo deváté se náš autobus s hodinu a půl druhým zpožděním rozjel. Projeli jsme městem a ocitli se na prašných silnicích s takovými výmoly, které nás nadhazovali několik čísel nad sedačky. Jednou jsem se majzla do hlavy tak, že jsem myslela, že jsem si jí snad rozbila. Naštěstí náraz vydržela a žádné drama se nekonalo. Kejka i my jsme vytáhli koupené roušky na nos a ústa a byli jsme relativně až na totálně zaprášené věci a oblečení v pohodě. Na hranicích jsme měli prach snad opravdu všude. I angličan to po nějaké době nevydržel. Sundal si tričko a zavázal si ho okolo obličeje a nám řekl, že se máme, že máme roušky a že je vidět, že se vyznámeJ. Měli jsme radost, že se nám konečně naše roušky koupené v Hué hodili a že jsme je nenosili zbytečně. Všechno včetně vesnic, které jsme cestou míjeli bylo neskutečně zaprášené. Na všem ležely nánosy prachu a my nechápali, jak tam ti lidé mohou vůbec žít. Je nám jich opravdu líto. Cestou jsme stavěli na oběd, kde jsme se za 4 USD najedli moc dobře připraveného vepřového a kuřete a dál celí špinavý a zaprášení pokračovali po křivolakých silnicích a chvílemi měli pocit, že se každou chvíli musíme s autobusem převrátit někam do pole. Naštěstí se tak nestalo. Jen jednou autobus zastavil a vypadalo to, že se nikam dál nepojede, že svojí službu vypověděl motor. Po chvilce čarováni řidiče se motor umoudřil a my se znovu dali do pohybu.

Všude kolem hořeli pole, které vesničané záměrně, ještě dle tradičního způsobu obhospodařování půdy vypalují. Nejčastěji se s tímto tradičním způsobem vypalování půdy a následném setí můžete setkat u kmenů žijících v horách, thajsky nazývaných Chao Kao a u nejpočetnějšího kmene příslušníka Kharů, kteří sídlí podél celých hranic mezi thajskem a Myanmarem (Burma).

Okolo třetí hodiny nás vyložili před Kambodžskou hranicí a nějaký týpek, který se najednou v autobuse zjevil nám na trička nalepil nějaký malý kousek lepenky. Ten, kdo dál pokračoval na Koh Chang, tak jako my, dostal samolepku žlutou. Kdo měl namířeno do Bangkoku, tuším, že černou. Někdo dostal i modrou, ale to nemáme nejmenší tušení, kam měl namířeno.

Před kambodžské i přes Thajské hranice jsme přešli bez sebemenších problémů. Kambodžané nám zkontrolovali pas a vzali si výstupní průvodku. Na Thajských hranicích jsme naopak vyplnili průvodku vstupní, kterou jsme zároveň i hned odevzdali. Zkontrolovali si platnost víz a pasu. Ani jedna strana nám ani náznakem nekontrolovala batohy, bylo jim úplně jedno, co v nich vezeme. O kambodžanech jsme cosi takového slyšeli, ale u thajců nás to dost překvapilo. Pašovat tam plnou krosnu drog, ani by si toho nikdo nevšiml… Hranice se hemží místními převážející na takových dřevěných sáňkách s koly poháněné vlastní silou všechno možné zboží od ovoce, oblečení až po celé rodiny s dětmi.  

Za hranicemi nás nějaký člověk odporoučel k místu, kde jsme si měli přesednout na slibovaný big bus. Prošli jsme jakýmsi trhem a s ostatními turisty se samolepkami na hrudích jsme čekali před jakousi cestovkou na svůj autobus. Mezi tím, co jsme tam asi tři čtvrtě hodiny čekali, chodily k nám děti prosíc o limonády, které jsme měli rozpité. Půlku jsme jednomu klučíkovi dali a on jí nemírně rychle až do dna vypil. Jeden tak desetiletý kluk tam pořád chodil se svojí asi tak čtyřletou mladší sestřičkou, kterou nosil v takovém špinavém hadru na zádech a také škemral o cokoliv. Tolik to kruté..

Zhruba před čtvrtou hodinou nám nějaký další člověk řekl, že kdo jede na Koh Chang, ať jde za ním. Popadli jsme tedy krosny, bágl, tašku s ovocem a bubínek a následovali ho. Zrada na sebe nenechala dlouho čekat. Místo slíbeného big bus tam stál malý miniven pro 9 lidí, který už byl až na naše dvě místa beznadějně naplněný. Na otázku, kde je big bus nám thajec s úsměvem na tváři odpověděl, že žádný big bus tam nejede, že on jezdí s minivenem. A tak vám opět nezbude nic jiného, než to skousnout a nasednout do toho, co vám milostivě přistaví. Nakonec to tak strašné nebylo. Mělo to klimatizaci i s televizí, kterou však řidiče pustit nenapadlo. Po zhruba dvou hodinách jízdy, kdy už se začalo smrákat a další asi hodince, kdy už byla úplná tma, jsme dorazili před jakousi cestovku s nápisy „jízdenky na loď“. Řidič vystoupil a za chvíli nám oznámil, že dnes už žádná loď nejede, takže ať se tady ubytujeme, najíme se a že ráno nás loď přepraví na ostrov. Vrátil nám jízdenku pro devět osob s dnešním datem, tudíž zítra by již byla neplatná a že odjede. Ten rachot co nastal nyní by stálo za zfilmování. Všem to bylo proti srsti a všem bylo jasné, že musel vědět už dávno do předu, že loď nestihneme. Nikomu se nechtělo platit za hotel v místě, kde vůbec nechtěl být a kde se mu vůbec nelíbí. Dnes jsme měli dorazit na ostrov a za tím si všichni stáli. Byli jsme v jakémsi městečku Trat, byla úplná tma a nás postavili před hotovou věc. Přespat zde, ráno se nalodit na loď s jízdenkou, která je defakto neplatná a nám se to samozřejmě vůbec nelíbilo. S řidičem to především řešil jeden švýcar a když jsem to pak ani já nevydržela a prohodila jsem, že si budeme stěžovat na cizinecký polici řekl, že už kdysi s nimi něco řešil, ale že to stejně nikam nevedlo. Že jen sepíší dlouhatánskou výpověď a tím to i celé zhasne. Řidič se na mojí hlášku jen usmíval a řekl, ať si klidně stěžovat jdeme, že on za nic nemůže, že on je jen řidič. Petr mezi tím odešel někam k přístavu, kde se krkolomně po telefonu domlouval s nějakou paní, a ta řekla, že nám loď za peníze zařídí. Na to ale nechtěl řidič vůbec přistoupit, že žádné peníze nemá. My se odmítli ubytovat tam, kam nás přivezl a donutili ho, ať nás přiveze jinam, že tyhle vydřiduchy, kteří jsou na tomto zřejmě spolu domluvený financovat nebudeme. Nerad, ale odvezl. Někam, kde se však nedalo ani najíst a kde za ubytování chtěli 7 USD, což jsme zaplatit už jen z principu odmítli. Popovezl nás tedy k jinému ubytování, kde hned opodál opravdu náhodou byla cizinecká policie, kterou jsem tak bezmocně plácla do větru a kterou švýcar stejně zamítl, že to nikam nevede. Když si však i zde řekli o nekřesťanské peníze za ubytování (17 USD se studenou sprchou a pavouky na pokoji) nelenil a na policii ještě s jedním švédem ještě rád zamířil. Policie od tud byla asi padesát metrů a i přesto po chvíli přijeli opravdu s nějakým policistou a trenkách a zlatým řetězem kolem krku autem. Prý tam přišli, vysvětlili situaci a policista, že pojede s nimi na místo. Oni mu řekli, že to je opravdu jen přes ulici, ale autu se stejně nevyhnuli. Policista na něm i na těch padesát metrů prostě trval. Po příjezdu policie bylo ubytování už ne za 700, ale za 200 báthů a šlo se najednou domluvit, takže to od věci úplně nebylo a v tomto případě určitě stálo za to tam zajít. Policista defakto řidiče omluvil, že on za noc nemůže, že se v tuto chvíli opravdu nedá dělat nic jiného než tady přespat. Pokud by prý zítra byl problém s jízdenkou na loď, máme zavolat 1155 a on tam do dvou minut bude a vyřeší se to. Zítra ráno v osm nás prý od cestovou vyzvedne pick up a odveze nás k přístavu. Nemělo cenu a ani nešlo dále vzdorovat. Takže opět nezbylo nic jiného, než na jejich rozehranou hru přistoupit. Na pokoj jsme si hodili bágly, Petr zneškodnil jednoho pavouka a řidič nás odvezl k restauraci, kde se dalo najíst. Najedli jsme se za asi za 200 báthů a s plnými žaludky jsme po svých došli na pokoje. Řidič pak odjel. Byli jsme špinavý z celodenní cesty, prach jsme měli úplně všude, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme se najedení mohli svalit do postele a to kdekoliv. Usnuli jsme snad ještě dřív, než jsme na postel dopadliJ. Že nás pick up ráno vyzvedne, můžeme jen doufat…

 

 

V období sucha, na cestu si pořídit roušky na obličej - opravdu se hodí a nejsou od věci:-)

 

 

38.den   26.1.2006 – z Tratu jsme lodí přepluli na ostrov Koh Chang

 

Noc na rozvrzané posteli byla opravdu šílená, ale naštěstí už bez dalších pavouků a komárů. V zásuvce jsme měli náš skvělý odpuzovač s thajskými polštářky, které na ty bestie opravdu zabírají. V osm hodin se všech nás devět trosečníků sešlo u recepce, kde jsme zaplatili 200 báthů za noc a čekali na slíbený pick up, který naštěstí opravdu před půl devátou dorazil a popovezl nás kus od přístavu, kde jsme opět asi hodinu museli čekat na další auto, které nás popovezlo až k lodi.

Mezi tím jsme se v cestovce ptali na bungalovy, které by se nám líbili a za kolik kde jsou. Slečna nám mile zodpověděla naše dotazy a na obrázkách nám vše ukázala. To, co jsme si vybrali bylo opravdu tak jak řekla. Loď odplula v 9.30 a cesta na ostrov trvala necelou hodinku. S jízdenkou neštěstí žádný problém nenastal. Okolo pul jedenácté jsme připluli ke břehům ostrova, kam průběžně přijížděli taxi pick up, které turisty rozváží podél ostrova tam, kam mají namířeno. Nástupní a nejbližší cesta je za 40 bt. a čím dále na jih jedete, tím je to dražší. Nás to stálo 80 bt. za osobu a naše vyhlídnuté pláže s bungalovy jsou až v druhé polovině ostrova dolů na jih. Jeli jsme podél pobřeží po pěkné vyasfaltované silnici, která se místy nemálo klikatila a se slušným stoupáním měla auta co dělat, aby to vůbec vyjela. Pick up vám zastaví kde chcete a když ho pak kdykoliv potřebujete, tak si ho i kdekoliv zastavíte a on pokud není plný, vezme vás.

My se ubytovali na části ostrova zvané H.U.T.. Bydlíme v dřevěných bambusových bungalovech u překrásné pláže, kterou člověk vídá pokud nevyrazí někam do končin převážně na ostovy jen na fotkách v časopise. Bílý písek, průzračné a nesmírně teplé moře, palmy, jungle, málo lidí a slunce. V bungalovech je připravená moskytiéra pod kterou tady budeme poprvé za celou naší cestu spát. Tu naší taháme celou dobu zbytečně. Ani na vesnici jsme ji opravdu nepotřebovali. Máme prostý bungalov se sprchou, záchodem a větrákem za 350 bt (asi 9 USD). Bungalovy bez toalety a sprchy někde seženete i za 200 bt, ale jinak jsou ceny poměrně vyšší. Jsou tu samozřejmě i bungalovy s teplou vodou, ale ceny jsou většinou od 500 bt ceny hotelů a apartmánů od 1200 bt.

Je tu celá dřevěná restaurace, kde se můžete osvěžit, najíst se nebo se jen ukrýt před sluncem. Večer na pláži na ohni pečou ryby a jiné mořské potvory, kukuřici nebo jen brambory v alobalu. My se dali k večeři barracudu (90bt.) s bramborou (20bt.) a klasem kukuřice. Ryba byla výborná, bez kostí a zítra si jí určitě dám zase. Na oběd jsme zašli asi pět minut chůzí do vesničky u silnice, do bankomatu pro peníze a do potravin pro vodu. U pojízdného ovoce-zelenina jsme si ještě koupili trs malých banánů (25 bt.) a meloun (30 bt.).

U pláže je malý domeček, kde je několik počítačů s internetem. Cena je o něco málo vyšší než jsme do teď byli zvyklí (2 bt za min.), ale i tak se to opravdu dá přežítJ. Napsali a přečetli si pár mailíků a u jídla, pivka a ovocného šejku pak až do večera mastily karty. Pokud máte zájem o tetování, není tu problém, pokud máte zájem o půjčení si motorky, není tu problém, pokud máte zájem o potápění se, není tu problém, pokud se rádi bavíte a chcete zajít někam si zatancovat, ani to není problém. Zkrátka každý si tu najde co má rád a my jsme opravdu moooc spokojení. Je tu takový malý ráj na zemi. Večer jsme se zamotali pod moskytiéru a usnuli.

 

Půjčení motorky – 1 h./ 60 bt., 6 h./ 180 bt., celý den tuším, že 300 bt.

 

 

39.den   27.1.2006 – Koh Chang

 

Ráno jsme posnídali a vyrazili sousední vesnice. Cestou jsme potkali krásně barevné ještěrky a v korunách stromů viděli papoušky. Asi okolo půl jedenácté jsme si nechali ty nejdůležitější věci, jako jsou pasy, letenky, peníze a platební karty ve skříňce u recepce, na kterou si musíte dát vlastní zámek, který jsme naštěstí u sebe měli a vyrazili jsme na pláž. Tato úschovna funguje od 7.00-21.00 a je zdarma.

Poobědvali jsme meloun, ananas a kokos, který roznáší jedna postarší paní. Za jeden dolar jsme si to u ní koupili. Když jsme se okolo čtvrté vraceli do bungalovu, přilítla k nám jedna američanka a prosila, jestli se může podívat k nám do našeho bungalovu, že tam před námi bydlela. Vůbec jsem nechápala o co jí jde, ale dál jsem jí samozřejmě pozvala. Vlítla tam jako vichřice, nadzvedla tu naší příšerně tvrdou až bych řekla dřevěnou  matraci a vyndala z pod ní nějakou kapsu. Skákala radostí a nesmírně spontálně se radovala. Rozevřela zip kapsy a ukazovala mi v ní svůj pas. Vůbec nechápu, že si až po dvou dnech po tom, co odtud odjela všimla, že jí chybí něco tak vcelku zásadníhoJ. Dost by mě zajímalo, kde už zrovna byla, když to zjistila. Celá šťastná zmizela tak rychle, jak se zjevila a tak jsem se jí na to ani nestihla zeptat.

Okolo šesté se slunce, které se proměnilo v rudou kouli a rudě ozářilo celé nebe nad mořem, ve kterém se překrásně odráželo začalo zapadat a během chviličky se celé schovalo za horizont.

Večer jsme vyrazili do vesničky a vraceli se z ní až za tmy. Cestou jsme potkali lovce, kteří se s baterkami ponořili do tmavé a pro nás tolik ne příliš bezpečné jungle, ze které se teď za tmy ozývá ještě více různých zvuků než ve dne. Když jsme došli na pláž, ryby a jiné potvůrky se už rožnily a tak jsme neodolali a dali si ještě jeden výborný kus barracudy s bramborem a k tomu klas kukuřice. Najedli jsme se té skvělé a chutné ryby bez kostí až k prasknutí. Popili pivko a ovocný šejk a při tom mastili karty. Konečně jsem vyhrála, takže to teď máme 2:2.

 

Před příjezdem na ostrov si koupit zámeček na skříňku, bude se Vám hodit

 

 

40.den   28.1.2006 – Koh Chang

 

Noc na dřevěných „matracích“ byla příšerná a k tomu tu asi tak do pěti do rána hrála muzika tak nahlas, že se opravdu stěží dalo spát. Pro toho, kdo se den co den rád baví a je noční živel, má tady o zábavu postaránoJ.

Posnídali jsme v restauraci na pláži vejce se šunkou a ovocným šejkem a vyrazili na pláž. Nemá cenu rozepisovat to, o čem jsem už psala dříve. Je tu zkrátka nádherně. Šnorchlovali jsme v průzračném moři plného ryb, házeli jsme si fresbee a opalovali se až do večera. Pokud máte zájem o masáž, není tu žádný problém. Cena je od 200-250 bt. Nikdo vás tu neotravuje s vodními skůtry, paraglidingem a tak podobně. Na večer jsme vyrazili na procházku do vesničky a na internet. V cestovce jsme se zeptali na cenu jízdenky na Pattayu, kam pak máme namířeno. Cena 800 bt., kterou si řekli je skutečně přehnaná. Jinde se tu dá sehnat okolo 400-450 bt. na osobu. Komáři tu žerou jako vzteklí a ani Autan na ně moc neplatí. Musela bych se v něm asi vykoupat, aby mi dali pokojJ.

Západ slunce byl opět neskutečně krásný. Šli jsme si omrknout ryby, které se už rožnily na ohni. Nějaký běloch postávající vedle obsluhy kouká na Petra tričko a po chvilce povídá! Kenvelo! Are you czech? Nechápu, jak dospěl k této dedukci, jelikož Kenvelo patří Izraelcům, nikoliv a v žádném případě ne čechům, ale záhy jsme pochopili. Povídá, že je z Londýna a jeho žena, obsluhující u baru je z Brna a asi teda často a ráda nakupuje u Kenvela, že díky tomuto dospěl k takovému závěruJ. Slečna za barem nás už několikrát obsluhovala, ale ani náhodou by nás nenapadlo, že je z čech. Prý tu žije už více jak čtyři roky a čeština jí už malinko dělala problém. Povečeřeli jsme kuře s chilli a bazalkou a z jakési nerozvážnosti Petr prohodil aby to bylo spice (pálivé). Ovšem asiatům říci, že to chcete spice je holé pohřbení za živa. I my, kteří máme moc rádi  pálivá jídla , při jídle spice jen kulíme oči, orosíme se snad úplně všude a spustí se nám taková rýma, že máme co dělat, abychom ji vůbec zastavili. Jestli jsem v jídle měla tak pět chilli papriček, tak je to ještě asi hodně střídmý odhad. Já, která nepije pivo jsem se to jím pokusila zapít. Bohužel bez výsledkuJ.

 

41.den   29.1.2006 - Koh Chang

 

 

Dnešní noc byla o něco klidnější, než ta předešlá, hráli asi „jen“ do dvou do rána, pak hluk ustal a byl klídekJ. Tvrdou postel jsme si vypodložili spacáky, takže i to v celku ušlo. Komáři, díky moskytiéře i thajské potvoře v zásuvce neštípali a my se tak konečně pořádně vyspali. Došli jsme si do vesničky pro meloun a mandarinky a pak u nás na pláži posnídali dobrou a vydatnou snídani. Petr si dal vejce se šunkou, párkem, slaninou a toustem a k tomu byl ještě čaj nebo káva a moc dobrý mandarinkový džus (80bt.). Já si dala papaya šejk a tousty s máslem a jahodovým džemem a vyrazili jsme na pláž, kde jsme zevlovali asi do půl třetí. Opět jsme neodolali masáži a šli se domu vysprchovat a pak jsme se vrátili na pláž na masáž ke dvěma velice příjemným thajkám ve středních letech. Zkusili jsme pro změnu olejovou masáž (250bt.), která je nemálo podobná masáži thajské, jen je s olejem a nám se zalíbila rozhodně nejvíce. Po moc příjemné hodince a něco jsme se opět svalili na pláž, četli si a hráli karty a já psala pár těchto řádkůJ. Sluníčko začalo pomalu zapadat a tak jsme se šli projít do vesničky a zpátky k nám na pláž na večeři. Dali jsme si opět moc dobře připravené kuře a vepřové. Tentokrát naštěstí ne tak pálivé jako včera. Pivo a papaya šejk je samozřejmostíJ. (270bt, tj cca. 7USD). Povídali jsme si s fajn češkou, co jsme se den před tím seznámili a která tu pracuje. Docela jí to celoroční teplíčko opravdu závidímJ. Potěšila jí její rodná slivovička, kterou jsme jí nabídli. Vozíme jí celou dobu z Prahy, ale kapánek tam ještě zbyl. Je to náš lék na vypálení všech bacilů a musím zaklepat, fungujeJ! Já se tedy musím dost přemáhat, abych jí pozřela, jelikož než jsme odlétali, tak s jsme to s ní s kamarádkami nemálo přehnali. No co budu povídat, každý to jistě zná..:-).

 

 

 

 

 

42.den   30.1.2006 - Koh Chang

 

Noc byla až na psy, kteří se někde před našim domečkem servali fajn. Posnídali jsme to samé co včera a mastili na pláž, kde jsme opět jen odpočívali, hráli karty, slunili se, šnorchlovali a házeli si freesbee až asi do půl čtvrtý, kdy jsme se šli domu vysprchovat a namazat svá malinko přismahlá těla. Pak jsme poseděli v bárku na pláži a popíjeli pivko, ananasový šejk a při tom zase hráli karty. Vedu už 5:3J).

Sluníčko začalo pomalu zapadat a my zase neodolali včerejší skvělé masáži a dopřáli si jí ještě jednou. Za tmy jsme se krásnou procházkou po pláži vrátili na bar, kde jsme povečeřeli barracudu s bramborem a popili pivko a šejk. V kartách mám kliku, zase jsem vyhrálaJ. S naší českou kamarádkou jsme si povídali asi až do půl noci. Takových zážitků a příběhů co má, dala by se z toho napsat celá knížka. Rozpovídala se a čeština jí přestala dělat problém. Kolem nás se motala smečka psíků, které neustále trápí jejich zablešený kožich a drbou se jako o závod. Příběhy lidí či jejich přátel, jenž zažili a přežili ničivou vlnu Tsunami a jí o tom vyprávěli jsou ohromné. Když tehdy ta obrovský vlna udeřila a smetla všechno až do více jako deseti kilometrů od pobřeží, plavila se zrovna partička kanaďanů na lodi a pevninu viděli už jen v dálce. Když si někdo z nich všiml, že se na ně něco velikého z druhé strany řítí. Zachránil je kormidelník, co ihned, když tsunami spatřil otočil svou loď přídí k vlně a tím jim i všem zachránil životy. Měli štěstí a opravdu se znovu narodili. Jak byla loď kolmo k vlně, tak tu ohromnou vražednou příšeru přepluli a pak jen z dálky pozorovali, co udělala s pevninou. Jiný příběh vyprávěla maminka holčičky, která celé rodině tehdy na 99% zachránila životy. V té době jí bylo 12 let a ve škole se krátce před odjezdem na dovolenou do Thajska učili o silách tsunami a než ta děsivá vlna dorazila k pobřeží nastal na plážích během chviličky nesmírně rychlý a velký jinými slovy odliv. Moře, jako by se vcuclo do jeho útrob a když se toto stalo, byla akorát malá slečna s rodiči na pláži. Utíkala k nim a křičela tsunami. První slova jí matka samozřejmě nevěřila, ale po pár vteřinách sama viděla, že něco je jinak a že to asi opravdu není normální. Vzala dceru, řekli všem okolo nich, že se blíží tsunami a utíkali nejvýše do vnitrozemí. Vlna opravdu přišla, vše smetla a oni si život díky své dvanáctileté dceři zachránili. A těch neskutečných příběhů, které se opravdu stali bylo mnohem více a já je jen s otevřenými ústy poslouchala. Okolo půlnoci jsme se rozloučili, dali jsme jí maličkou flaštičku s jejím rodným mokem, slivovičkou a šli spát. Jízdenky na ráno máme koupené. Nekomplikovali jsme si to a koupili si jízdenku minibusem rovnou až na Pattayu. Druhou variantou bylo jet lodí asi za 100bt. a pak v Tratu najít autobusové nádraží a zde si koupit jízdenku na Pattayu. Cenu neznáme, ale moc bychom neušetřili, takže jednodušší pro nás byla varianta první. Cena je 450 bt. na osobu. V 10.30 nás má minibus vyzvednout u restaurace a okolo čtvrté bychom měli dorazit na Pattayu. Z Tratu to je něco okolo 260 km.

 

43.den   31.1.2006 – odjezd z ostrova Koh Changu a příjezd na Pattayu

 

Ráno jsme vstali a naposledy se šli projít do vesničky. Pak jsme se u nás na pláži nasnídali a v 10.30h na nás opravdu tak jak slíbili čekal minibus. Naskládali jsme do zadu co to jen šlo své bágly a jako první se usadili na zadní sedadla. Pak následovala zdlouhavá asi hodinka, kdy jsme cestou k přístavu sbírali ostatní, kteří měli stejně tak jako my namířeno na Pattayu, Koh Samet nebo až do Bangkoku. Okolo 11.30 jsme dorazili k přístavu a stoupli si do fronty aut čekající na trajekt. Než trajekt dorazil, málem jsme se v autobuse s hodně bídnou klimatizací se usmažili za živa. Asi v poledne jsme se nalodili na veliký trajekt, kde nás v prvním patře příjemně překvapilo občerstvení, kde se dalo koupit, ovoce, zmrzlina i něco teplého k snědku. Asi hodinu, než jsme dorazili do Tratu vlezli jsme si s Petrem do druhého patra, kam lidé nesměli, ale my se tam nenápadně a trošku drze propašovali. Pozorovali jsme okolní ostrovy a vychutnávali si ten klid a překrásně moře. Okolo jedné jsme dorazili do Tratu. V rychlosti se vylodili a vyrazili podél pobřeží po silnici, kterou by jim i dálnice D1 mohla závidět na Patttayu. Thajská infrastruktura je zkrátka opravdu jedna z nejlepších a nejrozvinutějších v Asii. Cestou jsme asi dvakrát stavěli, ale naštěstí ne na moc dlouho. Bohužel čas, který slíbili že dorazíme na Pattayu se nekonal. Nejen, že jsme nedorazili ve 4, tak jak slibovali, nedorazili jsme asi v 5, ani v 6, ale dostali jsem se tam až za tmy okolo sedmé. Cestou jsme ještě stavěli ve městečku, kde se jeden postarší pár naloďoval na ostrov Koh Samet. Ve městě jsme viděli krásného slona s páníčkem sedíc za jeho velikánskýma ušima, kteří se tam procházeli rušnou silnicí v provoze aut, motorek a autobusů. Docela komické. Na Pattaye nás řidič rozvezl, tam, kam kdo měl namířeno, takže nám se tak ušetřil další už i tak hodně zabitý čas v autobuse. Bydlíme u Míši se kterým jsme se potkali po zhruba měsíci a půl, co jsme se s ním rozloučili. Zašli jsme si na večeři, kde si Petr dal vynikající smažený obalovaný řízek s hranolkama a já kuře s chilli, česnekem a pepřem. Prozíravě jsem si řekla, že to nechci spicy a tak jsme se i dobře najedlaJ. Kluci usínali až nad ránem, já to zabalila mnohem mnohem dříve a o sobě jsem až do rána opravdu nevěděla.

 

44.den   1.2.2006 - Pattaya

 

Noc byla asi po pěti dnech na Koh Changu na tvrdé posteli, kterou jsme tady vyměnili za měkkou obrovskou postel prostě fakt skvělá. Ráno jsme se nasnídali a my s Petrem malinko přebordelili naše věci v báglech.

Za postelí se nám bohužel zabydlel obrovský pavouk, kterého se nám zneškodnit podařilo, až když jsme celou postel rozebrali. Petr v ní totiž díky své nesnášenlivosti k pavoukům odmítl dál přebývat. I já tentokrát souhlasila. Tenhle asi tak osmi centimetrový gigant byl i na mě moc. Když jsme sundali obrovskou matraci a položili jí na koberec, rozebrali jsme dřeva, po pavouku nebylo ani vidu ani slechu. Záhy jsme pochopili kde se obr skrývá. Vylezl od někud zpoza prostěradla z matrace a nesmírně rychle si to někam utíkal. Naštěstí ho Míša po chvíli zneškodnil. Já bych na tohle asi fakt neměla. Pavouky mám ráda, ale tenhle byl prostě odporně veliký a nechutně rychle na těch svých silných nohách běhal a to nemluvím o tom, že určitě uměl i kousnout.

Okolo půl druhé jsme se pick upem, jenž tu jak jsem už psala jezdí něco jako naše MHD a které si můžete zastavit kde chcete, dojeli jsme každý za 10 bt. až do centra. Poobědvali jsme v obrovském klimatizovaném obchoďáku a pak až do večera se courali po obchodech. U babky na ulici, která loupala veliké ovoce podobné Durianu (zřejmě se jednalo o plod chlebovníku) a která jej i zároveň prodávala jsme si trochu koupili. Uvnitř je ovoce žluté a po kouskách se vyloupává. Uvnitř každého toho žlutého kousku je pecka, kterou oni také vypeckovávají. Za 20 bt. jsme si koupili takovou vetší hrst a všichni jsme si až na Petra moc pochutnali. Ted pochutnal si i Petr, ale po chvilce co to snědl se mu dostavila jakási alergická reakce, kterou má mimo jiné i na kiwi nebo některá jablka. Natekl mu ret, začalo se mu špatně polykat i dýchat. Naštěstí to pak během pár hodin odeznělo. Nám všem to jinak opravdu moc chutnalo, určitě doporučuji vyzkoušet. V bance jsme měnili dolary, které nám ještě zůstali z Kambodže. Kurz dolaru je díky politické situaci v zemi, která právě nastala o něco nižší než před měsícem a půl, kdy jsme Thajsko opouštěli. Dolar klesl zhruba na 38 bt./1 USD. Slečny za přepážkou byli nesmírně pomalý a představit si je v bance u nás...? no, nevím nevím…

Domů jsme se dobelhali okolo půl osmé a byli jsme rádi, že jsme rádiJ. Kluci si nakoupili pivo, já takové podivné rýžové víno a baccardy a malinko jsme popíjeli. V noci pak ještě ztrestali banánový hodně silný mok, který jsme kupovali a přivezli z Vietnamu. Spát šli díky tomuto moku nemálo zmožení až k ránu.

 

45.den   2.2.2006 – Pattaya

 

Posnídali jsme jogurt a tousty s marmeládou a opět se vydali do centra. V plánu jsme měli jen něco málo vyřídit a do jedné jsme se chtěli vrátit zpátky domů a hurá na pláž. V centru jsme se však poněkud zasekli s telefonama, s obědem a s dalšíma pochůzkama, že jsme se domů dostali až okolo čtvrté. V centru jsme procházeli menšími chrámy, ve kterých se den co den konají pohřby a kde je kousíček pěkné uměle vybudované jezírko ve kterém žijí stovky a stovky ryb a stejně tak i gigantické množství želv. Uprostřed je lávka k malé svatyni s Buddhou, s mnoha ostatně jako všude se povalujících psíků. Pozorovali jsme tam slečnu, která si to po lávce s kabelčičkou přicupitala až ke schodům k jezírku. V ruce nesla jakési dva pytlíky. Klekla si k vodě, pomodlila se a my si mysleli, že přišla i mimo jiné krmit želvy a ryby. Byli jsme však na velkém omylu. V jednom z pytlíků nesla želvu a ve druhém měla několik ryb, které do jezírka vypustila. Mile se na nás usmála a odkráčela pryč. Vše, až na tu špínu a odpadky, které se sem a tam povalují to působí moc roztomile a malebně. Došli jsme k velikému nákupnímu centru Royal Garden Plaza (vedle pěti hvězdičkového hotelu Marriot), který vás upoutá a kterého si není možné nevšimnout velikým letadlem, jenž jedna část trčí ven a druhou uvidíte až zevnitř. Prostě červené letadlo, které letělo a nedoletěloJ. V posledním patře tohoto obchodního domu najdete hned několik lákadel pro turisty i bohatší místní. Ceny jsou na thajské poměry dost vysoké (ale na naše opět v celku nízké), ale to si na Pattaye musíte zvyknoutJ. Teď, okolo čínského Nového roku jsou všechny hotely beznadějně obsazeny a ceny? Ty se zvedli o mnoho procent. Jedno z lákadel v obchodním domě je muzeum Ripley´s Belivere It od Not. Otevřeno je od 10-24 h a cena je tuším něco málo přes 200bt./os. Můžete zde vidět věci přímo neuvěřitelné. Od třínohého koně po římského císaře Vitelin, největšího žrouta v dějinách. Druhou atrakcí je strašidelný dům. Cena je 400bt. Taky můžete zajít na simulátor a zajezdit si po světě ve 4D obraze a nebo se ponořit do magického světa v nekonečném bludišti. Nemůžeme hodnotit ani jednu z atrakcí, nezkusili jsme jeJ. Na večer jsme si pěšmo udělali malý okruh po okolí a zašli na večeři. Dala jsem si moc dobré kuře s kešu oříškama a zeleninou a Petr hovězí s pepřem. Doma jsme si dali partičku karet. Petr je už za chvíli nechtěl už ani vidět. Zase prohrál, tentokrát 8:2 (J).

 

46.den   3.2.2006 – Pattaya

 

Na noc jsme si zapomněli dát do zásuvky nový polštářek na komáry a tak nás málem sežrali za živa. Všichni jsme se v noci probudili díky štípancům, jenž nám ti lotři uštědřili a které začali pěkně svědět. Záhy jsme jim ale vyhlásili válku a postříkali se nějakým thajským vražedným sprejem a dali do zásuvky nový polštářek. Zbytek noci byl úúúžasnýýýý. Nic neštípalo, nic nám nebzučelo okolo uší, no zkrátka paráda. Po snídani jsme vyrazili do centra, ale opět nechtěně tam skejsli až do večera. Petr si za moc pěkné peníze koupil nový telefon. Fungovat se dá snad jen v klimatizovaných obchodních domech. Venku je vedro a dusno na padnutí. K obědu jsme si někde cestou koupili trs úžasných maličkých banánů (20bt.) a v obchodě pár čokoládových koblížků. Cukrárny, pekárny a kavárny tu jsou prostě vynikající. K večeru jsme zašli na hoďku na internet do Royal Garden Plaza, který tu je teď  v jedné internetové kavárně v akci a vše tu je za polovic. Takže hodina internetu tu je za krásných 40 bt.. jinak všude jinde stojí okolo 90 bt/hod. Můžete si tam dát skvělé ať už teplé nebo studené nápoje nebo něco sladkého k zakousnutí. No, mě se tam zkrátka moc líbí. V tom samém obchodním domě jsme i povečeřeli. V posledním patře, které už je de facto pod střechou a kde je i velká terasa s pěkným výhledem na město a moře jsme si dali moc dobrou pizzu, která opravdu konkuruje těm skvělým italským. Zkrátka thajci mě v tomhle docela překvapiliJ. Osminka stojí 45 bt. Povečeřeli jsme a vyrazili domů. V kartách jsem prohrála. Je to 8:4

 

47.den   5.2.2006 – Pattaya

 

Posnídali jsme a konečně vyrazili na pláž, která se bohužel ani náhodou nedá srovnávat s plážemi na Koh Changu, ale moře ač tu je kalné je teď v tuto dobu krásně teplé. Můžete v něm prosedět třeba celou věčnost a zima vám určitě nebude. Když jsme tu byli asi pře měsícem a půl (konec prosince), než jsme odjeli na sever Thajska a dál do Laosu atd., bylo tu moře strašně studené a foukal protivný vítr, že jsme měla co dělat, abych do něj vůbec vlezla. Teď mám spíš co dělat, abych z moře vylezlaJ. Jsou tu opravdu rušné pláže a pokud hledáte klid a pláže bez lidí, tak sem určitě nejezděte. Pokud se sem přesto vydáte a máte rádi hodně živo, doporučuji spíše pláž Yomtien Beach než pláž u samého centra Pattaye. Yomtien, přesto, že je tu hodně živo, je o něco klidnější a hezčí než ta v centru, která je hned vedle hlavní silnice. Na každém kroku tu slyšíte ruštinu a pokud jí kolem sebe slyšíte, máte vlastně vyhráno. Může se vám totiž velice lehce stát, že pokud si pořádně neprohlédnete, na jakou části pláže se zrovna usazujete, můžete se ocitnout v obklopení desítek a desítek homosexuálů, travestitů, lesbiček (těch je tu oproti homosexuálů poskromnu), kteří tu mají části pláže a kde jich je opravdu mnoho (nám nevadí, ale někomu třeba ano). Jezdí sem podivíni z celého světa a někteří a že jich není málo sem jezdí prznit mladé chlapce, na které když se podíváte, tak vidíte, že to jsou ještě opravdu jen děti. Thajské úřady se s dětskou prostitucí a pornografií snaží bohužel trošku marně bojovat. Pattayu si zkrátka buď zalíbíte a nebo už sem nikdy nepřijedete. My se sem klidně rádi na pár dní vrátíme a ten místní šrumec si rádi užijeme. Není dlouhé chvíle aby vám někdo na pláži nenabízel ať už ovoce, jídlo, zmrzlinu nebo různé brýle, šátky a suvenýry. Pochůzkáři zmizí z pláže a to opravdu velice rychle pouze v případě, že buď zahlédnou nebo je na to upozorní místí nebo turisté taktéž jako u nás nechutně zkorumpovanou policii, která pokud je chytí, zabaví jim veškeré zboží a teď je jen na prodejcích, zda-li se mu vyplatí policisty vyplatit, aby mu zboží vrátili nebo jim jej nechat. Ne vždy a u každého to zřejmě jde, ale úplatní zkrátka jsou. Známe z čech, nemá cenu to tu rozebírat. Asi do čtyř jsme se proflákali na pláži. Kluci popíjeli pivko, já si dala Baccardi a bylo nám fajn. K obědu jsme si na pláži dali rýži s masem, doma se pak vysprchovali, smyli ze sebe všechnu sůl a vyrazili jak jinak než do centra, kde jsme zevlovali až do večera. Prošli jsme se hříšnou ulici Strip, souběžnou a kousek od moře ve které jsou desítky a desítky barů s lehkými děvami a která se od večera pro auta uzavírá a otevřena je pouze pro pěší, což turisté jistě rádi uvítají. Nemusíte tu přecházet přes přeplněné silnice aut a tak můžete jen nasávat atmosféru tohoto hříšného Babylonu. Povečeřeli jsme zase pizzu a okolo půl noci vyrazili k domovu. Karty jsme chvíli hráli, ale nedohráli. Usnula jsme pomalu ještě dřív, než jsme je stihli rozdatJ.

 

48.den   6.2.2006 – Pattaya

 

Posnídali jsme a na celý den vyrazili na pláž. Pozítří odlétáme a jen těžko se se sluníčkem budeme loučit. Včera mi přišla sms od kamarádky Markéty, že v Praze je sněhová kalamita a že opět mají udeřit silné mrazy. Mluví se o -25 C a nás to opravdu děsí. Dva měsíce +30-40C a teď -25C nás asi zabije…brrrrJ

 

49.den   7.2.2006 – Bangkok, Wat Pho

 

Wat Pho - jehož oficiální názvev zní Wat Phra Chetuphon, je nejen nejstarším a největším watem v Bangkoku, ale také předním centrem státního vzdělávání v zemi. Na rozdíl od Velkého paláce pulzuje v jeho schátralých zdech život. V 80. letech 18. století dal Ráma I. původní objekty z 16. století přestavět a rozšířit. V roce 1832 zbudoval Ráma III. kapli Ležícího Buddhy se skvostnou sochou uvnitř a wat přeměnil v místo vzdělávání. Dnes je tradičním léčebným centrem, k němuž spadá masážní institut. Na druhé straně Chetuphon Road stojí klášter - domov 300 mnichů.

 

50.den   8.2.2006 - Bangkok

 

51.den   9.2.2006 -  Bangkok a odlet do Prahy

 

52.den   10.2.2006 - přílet do Prahy

 

 

TOPlist