Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

RUSKO, CAHKT-ΠETEPЂЧPГ   7.8 - 18.8.2008

Do Petohradu jsem zamířili s ruskou společností KLD, zlákala nás cena letenek, která činila krásných 8300,- Kč vč.tax (ovšem, děkujme pěkně, už nikdy víc). Petrovi jsem jen zcela nezávisle a spíše z legrace než vážně na icq napsala „nechceš letět do Petrohradu?“ Odpověď přišla záhy a byla jasná a strohá „chci“.

Odlet byl poměrně klidný. Na letiště jsme dorazili asi ¾ hodinky pře odletem. Odbavili se, prošli pasovkou a usídlili se v duty free. Když se mi začalo zdát, že se tam mrcasíme už poněkud dlouho, šla jsem k našemu gatu 2. S úsměvem od ucha k uchu té ženě povídám „za mnou jdou ještě dva pasažéři, ještě máme maličko času, že?“ Strohá odpověď na sebe nenechala dlouho čekat „máte jednu minutu do odletu“. Prozřela jsem a začala nahánět ty dva pohodáře, kteří si stále spokojeně stáli v duty free a nakupovali Campary a Ferneta. Že jim letí letadlo je moc netankovalo. Po chvilce se přišourali. Prošli jsme posledními rentgeny, kde Petrovi zabavili jeho dvě vychlazené plzničky a konečně se ocitli na palubě poměrně malého boingu 737-300.

Máma naivně vyhlížela noviny. Nedočkala se. Občerstvení bylo opravdu mega nízko nákladové. Bonbón, něco k pití a zase bonbón. Po hodině a pěti minutách jsme přistáli v Kaliningradu, kde jsme měli tranzit. Letiště vypadalo chudě. Petra dotaz, zda-li půjdeme chobotem byl také jak jinak než naivní. Buď rád, že se nacpeš do autobusu, říká máma a taky že jo. Už už jsme se pěchovali do nacpaného autobusu. Ocitli se v letištní hale, prošli pasovkou, kde ruská úřednice odhalila mezery našich českých úřednic. Máma si totiž letěla bez podepsaného pasu. Pak jsme ještě prošli rentgeny a ocitli se v narvané poměrně malé hale, kde klimatizace nebyla příliš v kondici. A jelikož jsme měli necelé dvě hodiny do odletu, vyměnili jsme pár dolarů za ruble, v duty free si koupili placatku whisky a následně ukořistili dvě a půl místa v růžku haly. Čas utíkal pomalu a tak jsme po chvilce uháněli pro další malou lahvinku. Okolo půlnoci jsme nastoupili na palubu letadla, kde nás uvítal neidentifikovatelný hlas pilota, který zněl tak, jako by se i on osvěžil nějakým tím koňáčkem. Hlavami nám prolítlo, že jestli pilotuje stejně tak jako mluví, bude to ještě hodně zajímavý let. Při každé turbulenci jsem se začala smiřovat s myšlenkou, že pro tentokrát se hold do Petrohradu nepodíváme (ani v nejmenším jsme však v tuto chvíli netušili, co nás teprve čeká při zpáteční cestě). Na zem jsme naštěstí sice tvrdě, ale dosedli. Pilot se s námi ještě snad drmolivěji rozloučil a my se ocitli v letištní hale v Petrohradu, kde jsme si už bez jakýchkoliv kontrol došli pro naše batohy. Bylo půl třetí ráno a nám nezbylo nic jiného než oslovit jednoho z lačtichtivých taxikářů. Domluvili jsem se na 20USD a nacpali se do auta. Po chvilce jsme dorazili na místo. Zazvonili u bytu našich přátel. Nikdo neotvíral. Petr se začal ptát na plán B (plán B samozřejmě, že neexistoval). Po chvilce se naštěstí dveře otevřely a nám spadl kámen ze srdce. Přivítali nás, ubytovali a šlo se spát.

 

8.8.2008  návštěva nedalekých kostelů a vzpamatování se z cesty

 

Ráno jsem se probudila okolo desáté. Petr si přispal do půl druhé místního času (časový posun je +2h). Posnídali jsme čerstvý tvaroh, čerstvou smetanu s čerstvými borůvkami a vyrazili na trh pro zásoby jídla. Trh je nacpaný naprosto vším na co si jen člověk vzpomene. Vše je čerstvé a čisté. Levno tu rozhodně není. Něco málo je levnější než u nás, něco je však mnohem mnohem dražší než u nás. Doma jsme vyložili nákup a vyrazili na další tzv. „jižní trh“, který už bohužel není to co býval. Vše je zastřešené a ztratilo to takový ten kolorit trhu - šrumec, špína a tisíce cetek jsou bohužel ta tam.

Domů jsme se dohrabali okolo šesté, povečeřeli a okolo desáté vyrazili na procházku k nedalekým kostelíkům. Obrovský park ve kterém se nacházejí tři malebné malé kostely, kam místní chodí běhat, procházet se nebo jen odpočívat je čistý a krásně upravený. Okolo jednoho z kostelů je uměle vytvořena vodní plocha, kam chodí rybařit. Ještě teď tu jsou pozůstatky tzv. bílých nocí a okolo půl jedenácté tu je ještě světlo jako ve dne. Paráda.

 

9.8.2008 oslava narozenin

 

Dnes má mamka narozeniny, takže plán tohoto dne je jejich řádná oslava.

 

10.8-13.8.2008     Luga

 

Odjíždíme do < xml:namespace prefix = "st1" />170 kilometrů vzdálené Lugy. Panenská příroda, léčivá jezera, hluboké lesy ve kterých ještě i dnes žijí volně medvědi. Naštěstí jsme neměli tu čest potkat je. Naši přátelé zde mají chatu a my zde budeme tři dny relaxovat. Houby rostou jako zběsilý, takže lozíme po lesích a sbíráme co se jen dá. Od hub po maliny, brusinky nebo lesní jahody. Všude jsou vřesoviště, les je pokryt mechy a močály, rostou tu obrovské a krásné borovice a příroda celkově vypadá trošku jinak než u nás. Je nekultivovaná, je čistá, je divoká.

Večer pro nás topí ruskou báňu (saunu). Užíváme si to a to do slova a do písmene. Báňa je vytopená na více než 100C, horkou vodou se polévají lávové kameny a tím se vytváří horká pára, naše těla si šleháme svazkem větviček z mladých bříz. Studené pivko mezi horkou saunou a odpočívadlem bodne.

Místní vzduch nás totálně zmáhá. Spíme 11 hodin denně, což hlavně u mě je tak trošku zázrak. Snídáme kaviár s čerstvou bagetkou a černým čajem.

Po snídani vyrážíme do 20 kilometrů vzdáleného kláštera. Klášter z 15.století se nachází na ostrově, který je ze všech stran obklopen obrovským jezerem mezi hlubokými lesy a vede k němu jen jedna příjezdová cesta. V klášteře stále žijí mniši. Legenda praví, že se na tomto místě carovi Ivanu III, otci Ivana Hrozného, zjevil obraz pany Marie a tak právě zde založil tento klášter. Měli jsme to štěstí, že nás jeden z místních vzal na místo, kde je uchováván originál svaté ikony z 15.století.

V úterý večer jsme se vraceli zpátky do Petrohradu. Vlak nám měl jet ve 21,30h a opravdu přijel v čas. Cesta trvala něco málo přes dvě hodinky. A jak ušetřit na jízdném? Zcela jednoduše. Místo, abychom si koupili jízdenky za 180 rublů, zaplatili jsme si pokutu 108 rublů. Takže logika všech logik. Co tu však mají dost vychytané je to, že se z budovy vlakového nádraží nedostanete aniž by jste si nekoupili ať už jízdenku nebo nezaplatili pokutu. U východu jsou jízdní doklady kontrolovány. Takže černí pasažéři? Neexistují.

Nasedli jsme na noční metro. To zde jezdí do půl 1 a ráno začíná jezdit snad v půl šesté. Jedna cesta vyjde na 17 rublů (žeton lze zakoupit v každém vestibulu metra). U baráku jsme ještě zaskočili do večerky, respektive nonstopu a koupili nějaké to jídlo a chtěli ještě koupit malou vodečku. Utřeli jsme však. Od 22.00-7.00h. je zde přísný zákaz prodeje alkoholických nápojů nad 15%. Vzhledem k velkému alkoholismu v Rusku se tomuto nařízení vůbec nedivím.

 

13.8.2008 Něvský prospekt, Zimní palác - Ermitáž, Palácové náměstí

 

Vstali jsme okolo 10h, posnídali a opět vyrazili na nedaleký trh, kam je každé ráno navážená čerstvá zelenina a ovoce, opravdu radost pohledět.

Odpoledne jsme zamířili do centra, na Něvský prospekt a jeho blízkého okolí. Něvský prospekt je dlouhý 4,5km a začíná u budovy Admiraltiky a končí u kláštera Alexandra Něvského. Došli jsme na Palácové náměstí k Ermitáži, kde se před námi objevila tak kilometr dlouhá fronta. Naštěstí máma tak trošku začarovala a my se tam dostali bez čekání. Cena vstupu pro turisty je 350rub., pro místní 100 rub., pořizování fotografií 100 rub., kamera 350 rub.. Být v Petrohradě a nenavštívit Ermitáž považuji za tristní. Courali jsme tam asi 3,5 hodiny a stejně stihli vidět jen jeho malou část. Zvládli jsme renesanční umělce (Leonardo da Vinci, Rembrant Van Rijn a další), antiku, impresionisty (Picasso, Vincent Van Gogh..).. atd.atd.atd. Ermitáž sčítá skoro tři miliony uměleckých děl a je největší obrazárnou na světě.

Z Ermitáže jsme zamířili podél Něvy (nalevo od východu) k pomníku Petra Velikého a jeho ženy Kateřiny I. Odtud pak k Isaakjevské katedrále, kterou též doporučuji navštívit. Náměstí, na kterém se katedrála nachází je pojmenováno na počest svatého Izáka Dalmatského. Architekt, který tomuto chrámu věnoval neuvěřitelných 40 let života nebyl nikdo jiný, než vynikající O. Monferan.

Odtud jsme vyrazili zpět na Něvský prospekt, kde jsme povečeřeli. Ceny jsou zde poměrně vysoké. Dobře jsme povečeřeli a dál pokračovali k zastávce metra Něvský prospekt, kde jsme ještě koupili vstupenky do divadla na balet. Mariininské divadlo je zavřené, takže jdeme do překrásného Alexandrijského divadla. Na výběr jsme měli z Labutího jezera, Žizel a Romea a Julie. Labutí jezero a Žizel jsme už viděli posledně, takže v pátek vyrážíme na Romeo a Julii. Ceny vstupenek se pohybují mezi 490-1600 rub.a bývá vyprodáno do posledního místa.

Okolo 22h jsme se dopachtili domů. Jsme polomrtví a ucajdaní k smrti.

 

14.8.2008  chrám Vzkříšení Krista, Michailovský palác – Ruské muzeum, památník Puškina

 

Po snídani jsme už obligátně vyrazili na trh, tentokrát na „južnyj“. Nakoupili jsme si velmi užitečné věci jako dvoucédéčko Seala (kopie nerozeznatelná od originálu), kaviár a nějaké ty dárečky. Doma jsme poobědvali řízky z hříbků, co jsme nasbírali v Luze a hříbky na smetaně s čerstvým bramborem. Mňam.

Okolo půl třetí jsme vyrazili do centra. Metro tu je neuvěřitelně hluboké a co je ještě víc neuvěřitelné je to, že i v metru fungují mobilní telefony. No což, asi o něco málo silnější signál než u násJ. Vystoupili jsme na Něvském a prošli se ke chrámu Vzkříšení Krista („Spas na Kravi“). Opět doporučuji navštívit. Tento skvost je pokryt jednou z největších mozaik na světě (v interiéru 6000m2, po fasádě 1050m2) a je dílem A.A.Parlanda. Stavba trvala ctihodných 24 let.

Pak jsme zapluli do Ruského muzea (Michailovský palác), který se nachází jen pár metru od Spas. K vidění jsou zde díla ruských mistrů, ikony z 11.století, krásné sály, které jsme jen v tichosti obdivovali. Pro ty, kteří mají rádi umění, doporučuji určitě navštívit, díla zde rozhodně nezaostávají za díly v Ermitáži. Vstup pro místní byl 150 rub., pro turisty jsem si bohužel nevšimla. Fotografovat a natáčet se tam smí bez poplatku (zákaz používání blesku).

Odtud jsme vyšli na náměstí Puškina. V krásně upraveném parku, v jehož středu je monument Puškina jsme si dali zmrzku. Pak jsme po Něvském došli až k Ermitáži, kde jsme poseděli, dali si pivko a sledovali okolní šrumec. Začalo se honit počasí. Sluníčko střídaly temné mraky. Poseděli jsme asi hodinku a vyrazili ke gigantické Něvě k Rastralnym kolonám. Tam to jsou jedni svatebčané za druhými. Luxusní limuzíny, nafintěné nevěstky a bordel od rozbitých lahví od šampaňského. Na Něvě jsou fontány, které umocňují i tak hezký pohled na Petropavlovskou pevnost.

Odtud jsme se přes Palácové náměstí vrátili zpátky na Něvsky. Na náměstí nás přepadla asi tak ani ne pěti minutová smršť krup a intenzivního deště. Pak vše ustalo a opět vysvitlo sluníčko. My jsme se stihli schovat pod obrovské oblouky, kam nás déšť zasahoval jen minimálně. Někteří turisté, kteří byli dále ve středu náměstí to štěstí však neměli. Než doběhli pod oblouky, byli skrz na skrz promočení. Ale díky nim se mi podařila udělat moc pěkná a akční fotka, takže díky, drazí zmáčení turisté.

Pak jsme ještě pocourali po obchodech na Něvském, kde jsem utřela šok v podobě ceny černého kaviáru. Já na něm odmalička „odkojená“ ho zbožňuji a bylo mi divné, že jsem ho do teď nikde prodávat neviděla. Všude je jen kaviár červený, jehož cena se za 140g pohybuje okolo 230 rub. Cena černého však byla neuvěřitelná a mě málem vypadly oči z důlku. U 140g krabičky stálo 7000 rub., u 200g asi 10 500 rub… no masakr prostě. No nic, ráda se tedy spokojím jen s červeným.

Okolo deváté jsme nasedli na metro a odjeli domů. Ještě okolo půl jedenácté je stále světlo.

 

15.8.2008 Česmenský kostel, Alexandrinské divadlo, balet Romeo a Julie, otevírání mostu na Něvě

 

Stejně tak jako každý den jsem i dnes vyběhla pro čerstvé pečivo. Petr vstal okolo půl 12, posnídali jsme a jelikož večer jedeme do centra do divadla, kde pak zůstáváme na noční otvírání mostů, rozhodli jsme se pochodit jen po okolí.

Vyrazili jsme dlouhatananánskou ulicí až ke krásnému bílo-červenému Česmenskému kostelu. Cestou jsme viděli jeden vyhaslý život. Hrozný pohled na bezvládné tělo pod koly aut. Opodál ležela hůlka, asi babička nebo dědeček tu našli smrt. Mráz po zádech mi běhá ještě teď, když tyto řádky píšu. Na silnicích tu vládne anarchie. Mísí se tam prorezlé kraksny s luxusními limuzínami, řidiči se ulicemi řítí jako smyslu zbavení. Doporučuji obrovskou opatrnost při přecházení silnic.

Pomaličku jsme došli až k pěkně upravenému parku ve kterém se tyčí překrásný a musím říci i malinko usměvavý kostelíček. Je červeno-bílo proužkovaný, působí hezky a čistě. Uvnitř jako v každém kostele voní kadidlo a hoří svíčky.

Domů na oběd jsme se dostali až okolo páté. Uvařili si čerstvé brambory ve šlupce a orestovali filety z tresky, kterou jsme včera kupovali na trhu. Vynikající. Odpočinuli jsme si a večer vyrazili do centra na Něvský prospekt, kde se Alexandrinské divadlo, které pochází z roku 1832 nachází. Viděli jsme balet Romeo a Julie, který je doprovázeno překrásnou hudbou Sergeje Prokofjeva. Divadlo a ruský precizní balet jistě stojí za vzhlédnutí. Doporučím především balet Labutí jezero v Mariinském divadle.

Po divadle jsme měli plán jednoznačný a tím byla noční návštěva otevírání mostů na Něvě. Noc byla teplá a krásná. Od divadla jsme se po Něvském prošli až k Zimnímu paláci a velkému Palácovému náměstí.

V parku se usadili u stánku a dali si pivko a teplý čaj. Noc teprve začínala a nás teď čekaly tak 2-3 hodinky do otevírání mostů. Mosty se začínají otevírat okolo půl jedné, otevírají se postupně a rozevřeny jsou až do čtvrté hodiny ranní. U stánku hrálo caraoke a po chvilce si k nám přisedla ruská omladina a bez skrupulí se dala do zpěvu. Zpívali své ruské hity, tancovali a všichni včetně nás se skvěle bavili. Musím říci, že to bylo velmi příjemné čekání. Čas utíkal nesmírně rychle. Dali jsem si libový šašlik (špíz) z vepřového. Mezi tím policie uzavřela hlavní tah přes mosty i silnice kolem Palácového náměstí. Okolo půl jedné se k Něvě začali scházet místní i turisté. Zážitek, když se několika tunový kolos rozevřel nad gigantickou Něvou stál za to. Při tzv. bílých nocích musí být zážitek ještě umocněn. Pod rozevřenými mosty postupně začnou proplouvat obrovské tankery a přeobrovské zaoceánské lodě. Dav se začal postupně rozptylovat. Naše omladina od stánku se přesunula k Něvě, kde začala hrát a zpívat. Kolem nich se tancovalo, zpívalo a nikomu rozhodně nevadilo že je půl třetí ráno. Opodál nějací týpci hráli zběsile na bubínky a házeli ohněm. Umí se nenuceně bavit, vypadali spokojeně. Okolo třetí jsme si na Něvským chytili taxíka a vyrazili domů. Skvělá noc, moc jsme si to užili.

 

16.8.2008  Zábavný park Kristův ostrov

 

Posnídali jsme a vyrazili na oslavu narozenin malého synka našich přátel. Nakonec se z toho vyvrbil moc fajn půlden. Sraz jsme měli v 11hodin na stanici metra Kristův ostrov. Tato čtvrť je prý jednou z nejvíce lukrativních a to díky svojí lokalitě. Šlo se do parku plného kolotočů a atrakcí. Kam se na to hrabe náš „Julda fulda“. Škoda snad jen, že počasí nám příliš nepřálo. Bylo zataženo a chvílemi i nepříjemně poprchávalo. Na své si zde přijdou ti nejmenší i ti nejstatečnější. Atrakce nad kterými se tají dech se mísí s něžnými dětskými kolotoči a příšerkami. Vstup je zdarma, jen atrakce si samozřejmě musíte zaplatit. U vstupu je ochranka, která kvůli zvýšené bezpečnosti kontroluje batožiny. Všude je čisto a pohádkově. Okolo poledne už všechny atrakce jely na plné obrátky.

Okolo půl třetí jsme se rozloučili a vyrazili do centra. Začalo pršet a my zalezli na oběd do restaurace. Dali si rybku a salát s bramborem. Pak ještě pochodili po městě, koupili CD Romea a Julie od Sergeje Prokofjeva, které Petr nemohl v Praze sehnat ani náhodou a vyrazili domů. Na trhu jsem si ještě koupila neuvěřitelně sladký meloun, pak jsme už jen doma relaxovali.

 

17.8.2008  křižník Aurora, Petropavlovská pevnost, Katedrála sv. Petra a Pavla

 

Posnídali jsme a okolo 11 vyrazili na trh dokoupit drobnosti v podobě kaviáru a dalších dobrot. Doma se pak naobědvali a na třetí vyrazili do centra.

Namířeno jsme měli na slavnou či zatracovanou to Auroru a do Petropavlovské pevnosti a tak celkově rozloučit se s krásným to městem.

Vystoupili jsme na zastávce metra Gorkovského a přes park, kolem mešity se po nábřeží dostali až k Auroře, která od roku 1957 slouží jako muzeum. Tento ruský křižník byl nasazen v rusko-japonské válce a v první světové válce. Dne 7.listopadu 1917 na Leninův rozkaz vystřelil křižník Aurora salvu slepých nábojů jako signál pro dělostřelecký pluk, který zahájil útok na Zimní palác. Byla tak zahájena Říjnová revoluce.

Odtud jsme vyrazili na nedaleký Zaječí ostrov, kde se majestátně tyčí Katedrála sv.Petra a Pavla v níž jsou umístěny hrobky téměř všech ruských carů, počínají Petrem I, jeho ženou Kateřinou ad. Petropavlovská pevnost je nejstarší částí města. Byla postavená v roce 1703 a ačkoliv jí Petr I. vybudoval na obranu proti švédům, z jejích děl se nikdy nestřílelo a pevnost se prakticky používala jen jako vězení pro politické vězně. Vstup do Katedrály sv.Petra a Pavla je za 250 rub.a to bez rozdílu jde-li o cizince či o místní.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili u skromného domku, kde žil Petr I, prošli se na Vasilivský ostrov a k večeru vyrazili domů.

 

18.8.2008     dramatický odjezd i odlet z Kaliningradu

 

Plánovaný odjezd z bytu byl v 8 hodin. Čas odletu 9.40h. Z bytu jsme se vykopali v 8.10 a před domem si chytli taxíka, který nás za 300 rublů odvezl na letiště. Za 20 minut jsme stáli před odletovou halou Pulkovo 2. Taxikář neměl na zpět, takže jsme šli rozměnit do letištní haly a rovnou vzali vozík na naše tunový zavazadla. Zaplatili jsme taxikáři a vyrazili do asi 400 metrů vzdálené haly, abychom tam záhy zjistili, že odlet vnitrostátních letů, což byl i let náš je z Pulkovo 1, nikoliv z Pulkovo 2, kde jsme se právě nacházeli. Za normálních okolností by na tom nebylo nic divného, v Rusku však bylo. Měli jsme 60 minut do odletu. Stáli jsme s tunovými zavazadly a se zoufalou odpovědí, která se nám dostala na otázku „kde se nachází Pulkovo 1“?. Odpověď zněla „odsud asi tak 15 minut autem“. Čas do odletu se stále zkracoval a naše finanční možnosti v podobě ruských rublů se snížila na minimum. Taxikář si řekl humusoidních 700 rublů, který jsme nejen že už u sebe neměli, ale ani kdyby nám snad to letadlo mělo uletět, by jsme mu už jen z principu nedali.

Zbýval přesun autobusem. Vzal nás nějaký minibus se slovy, že nás popoveze na hlavní silnici, kde si máme přestoupit na autobus č.39, který nás odveze na Pulkovo 1. Zaplatili jsme 70 rublů a asi po 5minutách se ocitli na osmiproudový silnici. Čas do odletu byl už necelých 50 minut a my stáli s pořád tunovými bágly v nějaké prd..i a nezbývalo nic jiného než se po schodech nadchodem dopachtit na druhou stranu. Přechod přes tu osmiproudovku znamenalo sebevraždu, do toho jsme fakt nešli. Táhli jsme tři dvacetikilový batohy, jeden menší ale taky pěkně těžký batůžek, jednu kabelku a dvě tašky. Prostě šerpa by se u nás uživil. Sedření jsme se ocitli na druhý straně, kde nám před nosem ujel náš autobus 39. Čas do odletu byl 40 minut. Snažili jsme se chytit soukromníka nebo taxi, ale všichni jeli buď plní nebo na nás zvysoka dlabali. Situace začínala být beznadějně k smíchu. Asi po deseti minutách marného stopování se přihartosila naše spásná třicetdevítka. Zuby nehty jsme se nacpali do naštěstí nízkopodlažního autobusu, zaplatili dalších 80 rublů a asi po dalších 5 minutách se ocitli tentokrát už na správném letišti. Náš „ček in“ do Kaliningradu byl už ukončen a čekalo se už jen na nás. Sice jsme byli poslední, ale vzali nás a to bylo nejdůležitější. Zbavili jsme se tunových báglů a dospěchali k pasovce a rentgenům, kde nic nenechali náhodě. Sundat boty, opasky a jako na potvoru se jim nezamlouvali zrovna naše batohy. Oba jsem musela otvírat. Petrova plechovka Jinu s Tonikem neprošla, takže jsme ji vypili na místě. A že jak jsme byli uřícení fakt bodla. Bylo asi 15 minut do odletu. No co, sice poslední, ale přeci jenom. I autobus na nás naštěstí počkal. Dveře se za námi zavřely a my zamířili k letadlu. A jak jsme byli u dveří, tak jsme na palubu nastupovali vlastně jako první. No, nejsme my to ale šikovní?

Let byl až na samý závěr poklidný. Přikodrcali jsme se na ranvej, prošli kontrolami a ocitli se v tranzitní hale. Měli jsme hodinu do odletu. Plánovaný odlet byl ve12.45.

Teď je půl třetí a my stále čekáme na letadlo. Let je už po několikáté díky technické závadě letadla odložen. Jsme zvědaví jak dlouho tu ještě budeme tvrdnout. Klimatizace nefunguje, k jídlu se tu koupit nic nedá, nic tu nemají. Po dvou hodinách se omluvili za zdržený let a nabídli nám sklenici vody, vody bez bublinek. Už tu čekáme jen my na Prahu. Odletěl už Hamburg, Paříž, Miláno, Tel Aviv, jen Praha nic. Právě hlásí, že se odlet posouvá o další hodinu, tudíž na půl 4. Po chvíli se dovídáme, že se akorát nyní naše letadlo vrátilo se zkušebními piloty ze zkušebního letu a teď se už jen bude čekat, zda-li naši piloti s letadlem vzlítnou. Ke vzteku se přidal strach. Z prosklené haly jsme viděli vše, co se dělo kolem našeho letadla. Pokud by piloti odmítli letět, museli by nás někde ubytovat, náhradní letadlo k dispozici nebylo. Po chvilce začali k letadlu navážet zavazadla, tankovat kerasin, přivezli letušky, vše začínalo nasvědčovat tomu, že letadlo do vzduchu pustí. Strach se stupňoval. Naložili nás do autobusu a popovezli k letadlu, dveře se stále neotvíraly. U schodů se dohadovali mechanici s jakýmsi kravaťákem. Dveře se otevřeli a nás vpustili do letadla. Sedíme na samém chvostu. Je mi špatně a nejsem si vlastně jistá, že chci někam letět. Jenže možností moc na výběr není, nezbývá než letět. V letadle jsme čekali další půl hodiny, než si piloti vše znovu překontrolovali. Nahazovali turbíny, zkoušely klapky, mechanici s nimi cosi řešili v kokpitu. Pocit to byl naprosto nepopsatelný a přísahám, že vědět o té katastrově v Madridu (ten samý boing se zřítil tuším včera a zahynuli všichni, o pár dní následoval pád letadla v Rusku, opět ten samý boing), nesednu do toho letadla ani omylem. Dva mechanici s námi letěli až do Prahy. Před startem jsme se opravdu pomodlili a doufali, že náš osud není zahynout při pádu letadla. Nebyli jsem jediní. I těm do tý doby vysmátým a alkoholem posilněným mladých hochů vedle nás sklapla pusa. Zapadli do křesel a nastalo hrobové ticho. Po chvíli jsme se ocitli ve vzduchu a po hodině a něco v Praze. Živí a zdraví, naštěstí.

TOPlist