Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

FILIPÍNY, THAJSKO, MALAJSIE - BORNEO

14.12.2008 - 5.2.2009

  

1.den,  14.12.2008  ODLET Z PRAHY

 

Je neděle 14.12. a my na necelé dva měsíce opouštíme naší drahou, mrazivou matičku Prahu. Na letišti v duty free kupujeme litrovčičku Becherovky, zbavujeme se dvou asi tunových krosen a odbavujeme se na palubu malého turboláčku do Vídně, kde nás místo padesáti lidí nastupuje jen devět. Po necelé hodince přistáváme ve Vídni, kde snad poprvé nečekáme dlouho a během další hodinky a půl se odbavujeme do naprosto natřískaného Boeingu 777 200 do Bangkoku. Let byl až na pár turbulencí klidný, rakouské letušky kupodivu milé. Jen těch deset hodin letu mi tentokrát utíkalo nějak pomalu…

 

 THAJSKO  

 

2.den,  15.12.2008  PŘÍLET DO BANGKOKU

 

Okolo půl čtvrté místního času dosedáme na nové obří letiště Suvarnabhumi v Bangkoku. Bereme si taxíka a jedeme se ubytovat. Tentokrát do úplně jiné části Bangkoku, než jsme znali a bydleli do teď. Nikde žádný bílý čičmunda*. Dáváme si rychlou spršku a na motorkách vyrážíme do nedalekého supermarketu vyměnit peníze. Během chvíle je úplná tma. Kurz báthu k dolaru je nyní 34,50, což je mnohem méně než před třemi lety. Co se týká politické situace v Thajsku, tak dnes proběhly volby. Vítěznou stranou se stali thajští demokraté, což by snad mělo politickou situaci, jenž se vyhrotila během uplynulých týdnů, uklidnit. Večeříme v pouliční restauraci. Dáváme si masa na několik způsobů s miskou pálivého koření, isánskou rýži, thajský salát „som tam“. Nechybí pivko a moje oblíbené šumivé vínko.

 

* čičmudnu, prosím nebrat jako nic hanlivého či špatného, prostě se nám to slovo tak zalíbilo, že všichni pro nás byli čičmundy. Byla jen otázka zda-li se jednalo o bílého či o černého čičmundu:-). Opravdu myšleno jen a jen v dobrém.

 

3.den,  16.12.2008  BANGKOK, HŘÍŠNÝ PATPONG

 

V noci se nám moc nedařilo spát, asi časový posun maličko pozlobil. Posnídali jsme a vyrazili něco málo nakoupit. K obědu jsme si dali thajskou klasiku Khao Man Kai (kuřecí kousky s rýží a vývarem). Odpoledne jsme jen odpočívali u thajské whisky s colou a sbírali sílu na večer. Okolo půl deváté večer si bereme taxíka a odjíždíme necelých dvacet kilometrů do oněch proslulých hříšných to ulic Bangkoku. Proč? Prostě zvědavost a asi to i zkrátka nějak k návštěvě Bangkoku patří. A když už se nám to nepodařilo při minulých cestách, daří se nám to alespoň tentokrát. Taxikář nás stojí neuvěřitelných 130 bth. (jeden kilometr zde vychází na 3 Kč), což je pro nás bílý čičmundny docela úsměvný údaj.

Za necelou půlhodinku vystupujeme v rozsvícených ulicích Patpongu, které křižuje nemálo turistů. Ve dne je to jedna z normálních nákupních bangkokských čtvrtí s obchody a supermarkety. Ve večerních hodinách se ulice uzavřou pro dopravu, vynoří se stovky stánkařů s jídlem, suvenýry a otevřou se bary. Hned se nás chytají nahaněči a ukazují bary. Nakouknete, líbí, nelíbí a podle toho se rozhodnete zda zůstanete nebo popojdete dál. My zůstáváme hned v druhém. Každý bar má svojí „bordel mamá“ a podmínkou vstupu je jediné. Útrata za pití, které je zde bez rozdílu, jedná-li se o pivo, colu či tvrdý alkohol 200,-bth. Mnoho holek pracujících zde pochází z těch nejchudších částí Thajska (např. Isán) a i když zde pracují dobrovolně, je mi jich vlastně líto. Patpong prožíval velký boom především v šedesátých letech, kdy sem na dovolenou přijížděli američtí vojáci z Vietnamské války a právě kteří zde vyvolali velkou poptávku po sexuálních službách. Sedíte, koukáte co holky předvádějí a popíjíte si svůj drink, o nic víc nejde. Najdou se zde samozřejmě i lokály, kam bych normálním lidem vstupovat nedoporučovala. Bohužel dokud bude poptávka, bude i nabídka a tak těch typů s všemožnýma úchylkama je zde nespočet. Okolo půlnoci si bereme taxíka a razíme domů.

 

 

4.den,  17.12.2008   BANGKOK- Khaosan Rd., Wat Pho

 

Vstali jsme okolo půl desátý, posnídali jsme a vyrazili městskou hromadnou do staré části BKK na Khaosan Rd. a jejího okolí. Kolik kilometrů jsme jeli netuším, ale tipla bych si, že tak patnáct. Jízdenka stála necelých 30 bth. (15 Kč). Odtud jsme vyrazili po kanálech na Siam Square, juknout do našeho oblíbeného obchoďáku MBK. Okolo třetí jsme se vrátili ke Khaosan, pěšmo se prošli podél řeky okolo university a docela slušnou procházkou došli až k Wat Pho, kde je otevřeno do 18.hodiny. Když jsme tam dorazili, bylo pět a nikde žádný další čičmunda. Dali jsme si thajskou masáž a než se dostali znovu ven, setmělo se úplně. Paláce se nasvítily, nikde ani noha. Zase to byla úplně jiná atmosféra než při minulých návštěvách. Jen do paláce, kde odpočívá největší ležící Budha na světě nás už nepustili. Ale vzhledem k tomu, že už jsme ho tam viděli několikrát, nevadilo nám to ani v nejmenším. Z Wat Pho jsme okolo Královského paláce vyrazili zpátky na Khaosan, která ožila davem turistů. Davem rádoby individualistů, davy pokérovaných a vydredovaných hippis týpků. Povečeřeli jsme v jednom z desítek barů a kolem velkého náměstí vyrazili chytit si autobus, abychom se vůbec dostali domů. Na náměstí stálo obrovské pódium, davy lidí ke kterým promlouval jakýsi řečník. Zřejmě příznivce před pár dny padlé vlády. Náměstí i okolní ulice se každý večer proměňují v noclehárny, vývařovny a v stovky stánků se vším možným. Bus jsme stopli celkem záhy a do hodinky i s pěší cestou od busu se dokodrcali domů.

 

5.den,  18.12.2008   BANGKOK- plovoucí trh, ISÁN- večer přejezd na severovýchod

 

Je jedna hodina ráno a my se u whisky s colou a Bacardi s citronem domlouváme kam dnes vyrazíme. Na severovýchod nakonec odjíždíme o den později než jsme plánovali. Navrhla jsem návštěvu plovoucího trhu, ale jelikož se na něj musí vyrážet brzo ráno, tak čím později jdeme spát, tím více se můj nápad, stává nerealizovatelným. Nejdříve se navrhovalo, že se vyrazí taxíkem, přitakám tedy a nařizuji budíka na sedmou ráno. Záhy se však mluví o tom, jestli by se tam místo taxíků nedalo dojet rovnou po řece. O půl hodiny později se už mluví o tom, že by vlastně nebylo tak špatný, kdyby ty lodě přijeli za námi a verze poslední je už ta, jestli by teda na ten trh nejel někdo místo nás…s hladinou alkoholu zkrátka roste i logika…

Můj poctivý budík zazvonil v 7.20, tak jako zvoní každý den do práce. Trošku nad lidským výkonem se mi všechny podařilo vzbudit. Tvrdošíjně jsem si šla za svým. Jede se na trh.

Z bytu jsme se nakonec vykodrcali asi v až devět a vyrazili pěšky k zastávce minivenů, kterým jsme jeli asi půl hodiny. Cesta nekonečně dlouhá, cena neuvěřitelně levná. Nevím sice kde, ale někde jsme z minivenu přestoupili na korbu miniautobusu a opět kamsi popojížděli. Jeli jsme já, Petr, Na a malá Natascha. Došli jsme k onomu trhu, kde však místo stovek lodiček nebyla ani noha. Utřeli jsme. Trh na vodě je na tomto místě pouze o víkendu. Z turisticky nejvíce navštěvovaných plovoucích trhů je trh v městečku Damnoe Saduak a právě sem se nám moc nechtělo. No nic, popojeli jsme dalších asi < xml:namespace prefix = st1 />< xml:namespace prefix = "st1" />15 kilometrů na jiný trh, jehož dominantou je krásný buddhistický klášter. Po turistech ani vidu ani slechu, jen samí místní. Před klášterem jsme do džberů naházeli mince pro štěstí, na hliněné štítky napsali svá jména, datum narození, prý aby se nám dařilo v práci. Na trhu jsme poobědvali krevety a slávky s rýží a sakra pálivým kořením. Pak jsme vyrazili na hodinovou projížďku po řece. Bylo to fajn, ale na nás poněkud zdlouhavý. Nevychytali jsme totiž jednu maličkost. Tou maličkostí byl jazyk průvodce a kormidelníka v jedné osobě. Nějak nám nedošlo, že jak turisté do těchto míst nejezdí, nemluví ani průvodce jinak než thajsky. Na řece byly na kůlech postaveny domy, kam lidé přijížděli na svých bárkách. Pobavila mě na vodě postavená garáž (samozřejmě, že pro loďky). A pár bárek s ženami prodávající ovoce tam připlulo také, takže jsme nakonec vlastně o nic nepřišli. Na cestu zpátky si už chytáme taxíka, který za necelých padesát kilometrů bere dle taxametru 270 bth (150 Kč).

Doma si dáváme šlofíka a večer ještě vyrážíme nakoupit nějaké to jídlo do Isánu. Ve 21hodin nás vyzvedává miniven a my vyrážíme do devět set kilometrů vzdáleného Isánu mezi domorodce (Khoratská plošina, thajci nazývána Isán je nejchudší částí celého Thajska). Na cestu z obchodu si zase bereme motorkáře, který nás za 10 bth. háže domů. Balíme a záhy zjišťujeme, že těch věcí na vesnici máme pořád zoufale hodně. Miniven dorazil opravdu v čas. Vystoupili z něj dva totálně vysmátí řidiči a naše tunový krosny začali bez řečí pěchovat kamsi dozadu a které se během cesty, jak jsme postupně sbírali další lidi, ještě několikrát přesouvaly. Asi po pěti minutách jízdy jsme si vzpomněli, že jsme tam zapomněli ještě jednu tašku. Řidič to se smíchem otočil a tak se všichni s úsměvy na rtech vraceli pro naší tašku. Jsou vážně neuvěřitelní. Pak jsme ještě necelé dvě hodiny jezdili po Bangkoku a sbírali další lidi. Když už to několikrát vypadalo, že jsme plní a že se k nám fakt už nikdo nemůže vejít, tak to zase vždy nějak přeskládali, vyndali další sedadlo a další flek byl hned na světě. Tašky jsme měli postrkané snad úplně všude. I když nás bílý čičmundy ještě hodně šetřili. Třebas žabka za námi nejdřív skoro až seděla na našich krosnách. A to do doby, než přistoupil někdo další a krosny putovaly kamsi dozadu, kde pro změnu celou desetihodinovou cestu padaly na dva mladé týpky. Nikdo neřekl ani slovo. Prostě pohoda, vysmáto. Poslední člověk se napěchoval do předu, kde se sklopilo další sedadlo. Byli jsme narvaní k prasknutí a Bangkok jsme opouštěli až po 23 hodině. V minivenu vyhrávala na plný pecky muzika, řidič si zpíval, někdo pospával, zima z klimošky tam byla jako v Rusku, na kluky v zadu padaly naše krosny, ale nikdo nic, žádný problém.

Ani jednou jsme nestáli v koloně, všude to jede a i když se každý cpe před každého, řidiči si vyhoví a jede se dál. Mezi náklaďáky, autobusy, auty se prodírají malé motorky. V asijských zemích je však úmrtnost motorkářů obrovská a divit se není čemu. Tam když to hold jednmou nevyjde, konce jsou fatální. Cestou jsme stavěli asi dvakrát, což jsme opravdu uvítali, páč naše zdřevěnělý nohy měli vážně dost.

Okolo půl šesté začalo svítat a to už jsme frčeli na krásných silnicích mezi jednotlivými vesničkami, které svůj asfalt část od času proměnily jen v udusanou hlínu. Opět jsme všechny ty umordované thajce našimi krosnami, usmívající se babičku sedící za mnou, žabku sedící za Petrem, rozváželi domů. Pasáci odváděli na pastvu své vodní buvoly a kravky. My se jim snažili uhýbat a kupodivu se snažila i ta velká zvířata. Asi vi „o co go“. Pasáci byli nabalení v bundách a čepicích. Chladněji než v Bangkoku tu po ránu opravdu malinko je (+20C), ale že by to bylo na péřovku, tak to se nám vymrzlým Evropanům fakt nezdá. Cestou jsme v nějaké vísce stavěli a řidiči nám koupili pivko, pořád totálně i po těch deseti hodinách jízdy vysmátí. V řízení se střídali každé tři hodiny. Jeden z nich se vždy vyspal v zadu v minivenu, kde si prostě místo vyměnil s cestujícím, který si šel místo něj sednout do předu. Tak to zkrátka je a tak to prostě berou, žádný problém.

Rudá koule se strašně rychle vydrala nad vyprahlá rýžoviště a po chvíli začala pěkně hřát. Sem tam je vidět zelené políčko, které je obehnané bambusovým plotem a řádně zalíváno a opečováváno. V šest tu jsou na nohou už opravdu všichni. Pasáci mají dobytek vyhnaný na chudé pastvě, jenž Isán nabízí, ženy zalévají svojí zeleninu, školáci v uniformách čekají na autobus. Mniši vycházejí z klášterů a lidé jim dávají jídlo. Do naší vesničky přijíždíme až okolo osmé. Miniven nám staví až před domkem, kde už na nás všichni čekají a s neuvěřitelnou radostí nás vítají, objímají a muchlují. Sice si vůbec nerozumíme, ale to tu nikomu nevadí. Jedinou jazykovou spojkou je buď Na nebo malá Natascha. Řidiči se s námi se smíchem loučí a odjíždí do svých domovů. Bydlí v sousední vesnici. Z Bangkoku tyto miniveny odjíždí každý den na noc. Jak a kde je však objednat netuším, to snad jen thajci dokáží. Běloch nemá šanci. Řidiči nemluví anglicky, na turisty nejsou zvyklí a nikdy je de facto nevozí. Už cestou se na nás všichni usmívali a bylo vidět, že jsme tam zase pěknou raritkou. Máme tu připravený „náš“ malý pokojíček, kde se tentokrát velký gekon zabydlel ne za stěnou jako minule, ale bydlí teď přímo v pokojíku za takovou malou knihovničkou. V růžku má dvě vajíčka a brzy se mu prý mají vylíhnout mladý. Snad nás bude mít rád a nebudeme mu tady moc vadit. Umí se totiž pěkně zakousnout a jeho stisk jde dost těžko rozevřít. Sám ale neutočí, je velmi mírumilovný a vykonává dobročinnou činnost. Loví krysy a myši, které by sem nevědomky zavítaly. Je teritoriální a své místo si hlídá. U tohohle to je tento pokojíček. Je to proste frajer. Teda frajerka, ta hlídá vajíčka a je mnohem menší než samec, který však prý do pokoje nechodí.

Na došla koupit vajíčka a udělala nám snídani. Na terasu za námi chodili další a další sousedi zdravit nás. Dědičky, které byly před třemi lety, když jsme tam byli naposledy, miminy teď zvesela běhají. Po snídani se jdeme vyspat, protože v autobuse se nám to moc nedařilo. Cesta nakonec trvala necelých jedenáct hodin.

 

6.den,  19.12.2008  ISÁN

 

Usnuli jsme jako špalci. Z postele nás vyhnalo až příšerné vedro. Okolo poledne jsme vyrazili na farmu sousedky Pakom. Na vyprahlých rýžovištích se všude popásají kravky a buvoly, které zde místní chovají kvůli hnojení a to velmi na živiny chudé půdy a také na maso. Od naší poslední návštěvy se změnilo docela podstatné. Na si pořídila slečnu krávy, která dostala jméno Natálka. Takže teď drahá kráva Natalie spí přes noc pod naším obydlím. Brzo ráno je stejně tak jako ostatní dobytek vyváděna na rýžoviště. Rýže je po sklizni a je až k nevíře, jak rychle se příroda bez dešťů změní. Teď tu je opravdu vyprahlo a zelené jsou snad jen stromy, které si drží vláhu v kořenech a malá políčka na kterých domorodci pěstují zeleninu a která každý den zalévají. Mezi rýžovišti jsou přírodní vodní nádrže kam krávy a buvoli chodí pít. Na farmě Pakom se konal výlov rybníka. Teda výlov… Moc se tu s ním nemažou. Vezmou prostě čerpadlo a vodu z nádrže přečerpaní na jinou část teď již sklizeného rýžoviště. Ryby posbírají a následně připravují. Přimotal si tam i vodní had, kterého samozřejmě čekal stejný osud jako ryby. Ryby se připravují na ohni a jedí s rýží a pálivou omáčkou. Než jsme se stihli vrátit z farmy, Na nám připravila vynikající obídek. Hovězí, pro které hned po našem příjezdu zajela na motorce, s dušenou zeleninou. Pochutnali jsme si a jako mrtvoly usnuli na terase. A jelikož tu je už okolo šestý večer tma, tak jsme se šli hned, co jsme se probudili projít po vesnici a pak k jednomu velkému jezeru obklopeného mangovníky, kam jsme se minule chodili koupat. Na nám ve vsi ukazovala místní školu. Dnes se učili jen ti nejmenší, tříletí, kam chodí do třídy i „náš“ malý Bím. Bíma pamatujeme z naší poslední návštěvy jako miminko. Nakoukli jsme dovnitř a tam místo výuky probíhal odpolední spánek. Prťata spala na zemi jako zabitá. Všichni mají na sobě malý uniformičky, na kterých ti nejmenší mají vestičky, aby si uniformy nezašpinily jídlem. Až se prospí, dostanou školní mlíčko a maminky si je pak vyzvedávají.

K jezeru se s námi vydalo několik dětí. Měla jít jen Natascha, ale přidaly se k nám ještě její malé kámošky. Pamí, Ťupťenk a ještě dva kluci nám dělali doprovod. Nikdo z nich nebyl starší devíti let. Na nám kladla na srdce, ať Natascha nechodí do vody, že je nastydlá. Jenže ti malí hadi jen co uviděli vodu, tak do ní prostě naskákali. Oblečení je samozřejmě netrápilo. Provinile a šibalsky se na nás podívala Natascha. Řekla jsem jí, že jestli tam skočí, takže jí máma doma přetrhne. Usmála se, zakoulela očima a už letěla do vody, i v šatech samozřejmě. Zpátky se všichni prckové klepali jako osiky jaká jim byla zima. Jedna holčička udělala z jílu mističku, dala do ni kytičky a nesla jí domů mamince… asi jako že omluva.

Cestou zpátky jsme potkali ženu na motorce co pořád cosi volala, opakovala jedno slovo a koukala se do koruny stromů. Pak zase o kus popojela. Zvědavost nám nedala a šli jsme se podívat ke stromu kam se před chvílí dívala. V koruně stromu jsme uviděli krásného barevného papouška, který ač je to neuvěřitelné jí následoval. Pak jsme se dozvěděli, že ona s ním takhle na procházky jezdí každý den. Ona na motorce, on za ní následně přelétá ze stromu na strom. Jmenoval se Leo tuším.

Večer jsme si na terase dali horký čaj se sušenkama a pustili si dívko s filmem, který Petr sestříhal z naší poslední návštěvy. Terasa se během chvíle zaplnila několika dětmi i dospělými. Děti se poznávaly, křičely svá jména a hihńaly se jako protržený. V devět jsme to kino rozpustili a šli totálně mrtví spát.

7.den,  20.12.2008  ISÁN- fisch párty

Vstali jsme v půl devátý. Skoro dvanáct hodin v kuse jsem nespala ani nepamatuju. V noci bylo maličko chladno, ale co jsme otužilí češi, takže jsme to při těch 20C zmákli. Posnídali jsme zase vajíčka s chilli. Zdar ptačí chřipko. Po snídani jsme se vyrazili koupat a maličko chytit barvu k jezeru, kde jsme se byli projít včera. Jezero je uměle vytvořené, je mezi rýžovišti obklopeného stromy mangovníku. Připadáme si jako v ráji. Horká voda bez soli, což je pro mě opravdovou slastí. Zatímco my se sluníme, Na opodál chytá brouky. K jídlu samozřejmě. My s díky odmítáme. Chrousty fakt nejíme:-).

V poledne se zvedáme, protože i za ty necelé dvě hodinky, kdy na nebi není ani mikro mráček a slunce pere neuvěřitelnou silou se začínáme přismahovat.

Odpoledne jsme pozvaní na fisch párty k Rung Deng na farmu. Takže balíme pár vod, pivko, Na nám připravuje opět výbornou rýži s hovězím a vyrážíme. Mě bere na motorku Bó, Petr jede s Tifi. Není to daleko, ale oni se tu na motorkách přibližují ať jednou kamkoliv.

Farma je jak jinak než mezi rýžovišti na kterých se pasou krávy. Rung Deng jich vlastní 14, což je na místní poměry fakt slušný pracháč a velký zemědělec. Pod pojmem "farma" se skrývá prosté bambusové obydlí, kde se přespává, když je třebas období sklizně, malou bambusem obehnanou zahrádku, kde se zelená zelenina a různé koření, rybník a to je asi tak všechno. Pak už tu jsou rýžoviště, mangovníky a zase jen ty rýžoviště.

Obědváme co nám přichystala Na. Kolem nás pobíhá spousta dětí, jenž postupně přijíždí a zase odjíždí. Ani pomalu nevíme komu jaké dítě patří. Většina z nich má totiž rodiče v Bangkoku, kde pracují. Nejmenší je tříletá Lýdia. Je úžasná a z nás maličko vyjukaná. Zatímco my se poflakujeme na rohožích a pozorujeme ten okolní rumec, kolem nás se každý chopil nějaké práce. Rádi by jsme pomohli, ale moc se nechytáme.

Z jezera trhají lekníny, jejich stonky lámou a připravují z nich pálivý salát s chilli, limetkou a dalším kořením. Je dobrý, ale i na nás, kteří máme rádi opravdu pálivé je už hodně silný kafe. Hoří nám pusa a jen s úžasem pozorujeme tříletou Lydii, která se s ním s radostí láduje. Připravují také zelené mango, které máčejí do pálivého koření. Nechutná nám, ale děcka se s ním cpou o sto šest.

Pak Rung Deng vytahuje sítě a děti, včetně jeho lezou do rybníka. Voda je ve stínu a je dost studená. Moc jsem si nedovedla představit jak se sítí naloží. S jednou sítí přeplavali rybník a z rybníka odstranili klacky ze stromu, které tam napadaly. Pak vzal Rung Deng síť druhou, kterou v té půlce zkrátka rozhodil. Hoši se začali potápět a z pod ní vytahovali ryby. Velký, ne čudly jako včera. Jedna byla velikosti kapra, vlastně vypadala jako kapr, jen byla taková růžovo oranžová. I tu jsme zbaštili, samozřejmě.

K výlovu se přimotala i želva a ve mně hrklo, že jí zbufnou taky. Naštěstí jim ale asi nejede, tak si s ní jen chvilku pohrávaly děti. Jeden kluk si jejím krunýřem rozlouskával oříšky, druhý jí zase stéblem ponoukal ať vystrčí hlavu ven. Ale želva samozřejmě nic, takže je záhy přestala bavit. A tak jistě, k její radosti putovala zpátky do jezera, kde jí zase na pár let, než jí třebas znovu vyloví bude líp.

Tentokrát ryb bylo spoustu. Pekli se na ohni, vařila se z nich polívka, udělala se pálivá pomazánka. Opečené na ohni byly vynikající. K tomu všemu samozřejmě nechyběla rýže a koření.

Pak se Paťom s dětmi pustila do výroby isánských pochoutek. Přinesli syrovou rýži, spoustu kokosu a dva velké několika metrové bambusy. Kokosy očistily od zeleného obalu a rozpůlili je. Pak pomocí ostří kokos ze skořápek vystrouhali. Strouhaný kokos vyprali ve vodě a vymačkali. Získali tak sladkou kokosovou vodu. Bambusy rozsekaly na asi tak 30cm dlouhé kusy a začali je plnit syrovou rýží, kterou pak zalili onou kokosovou vodou. Naplněné bambusy postavili do země a kolem nich rozdělali oheň, který asi tak dvě hodinky udržovali. Rýže nabyla a zhutněla. Bambus pak rozsekli mačetou a z něj vyndali vynikající rýžovo kokosový váleček. Pochutnali jsem si.

Pomaličku se začalo stmívat. Dobytku jsme na jedno z rýžoviští, kde nocují přinesli v kýblech vodu. Paťom a Rung Deng je přivedli a uvázali na dlouhé provazyKrávy jsou mírumilovní, ale poněkud bázliví. Někteří se nedají pohladit, jiní se bojí a odcházejí od nás. Nevím co proti nám maj. Posbírali jsme co bylo potřeba a na malém traktůrku vyrazili k domovu. Petr řídil. Traktor jede rychlostí nula nula nic, takže legrace. Domů jsme se dostali až kolem šesté a to už byla úplná tma. Na terase jsme si dali horký čaj a onu dobrotu z bambusu, která jak byla ještě horká, náramně voněla. Naučili jsme se pár thajských slovíček (Isánci mluví thajštinou s příměsí jazyka laoského) jako „co je to“, „kolik to stojí“, „hezký“ a nebo „čaj“.

V místím obchodě jsem hned večer využila „Kí bát“? (kolik to stojí). Pán mi s úsměvem a s nadšením, že snad mluvím thajsky odpověděl a to samozřejmě že jak jinak než v thajštině, takže stejně i přes veškerou snahu jsme věděli kulový:-).

Umyli jsme se studenou vodou z kádě, všem popřáli dobrou noc a odporoučeli se do svého pokojíčku. Isánci chodí spát velmi brzo a brzo i vstávají. Dá se říci, že se probouzí se slunečním svitem a se slunečním svitem i usínají.

 

8.den,  21.12.2008  ISÁN - flákání se

 

Dnešní den byl ve znamení flákání se. Až jsme se řádně prospali, řádně jsme posnídali co nám Na připravila, vyrazili jsme k našemu jezeru mezi mangovníky. Slečna Natalie už byla na pastvě. Za to ráno bučela jako protržená a to nemluvím o drůbeži co kokrhala jako smyslu zbavená.

Voda byla horká jako kafe, nikde nikdo, jen v dálce se pásl dobytek. A jelikož na nebi nebyl obligátně ani mráček, museli jsme se už okolo druhé schovávat do stínu. A to nemluvím o tom, že krém s faktorem 50 na obličej fakt bodnul. Po dvou dnech na vesnici přestáváme být nechutně bílí a začínáme dostávat zdravou barvičku.

Kolem druhé za námi přijela na kole Na a dovezla nám oběd v podobě masa se zeleninou a s rýží, oloupaný ananas a šťávu z lichi a pomeranče. Větší servis si snad ani nemůžeme přát. Jestli takhle vypadá ráj, tak doufám, že neposmažíme do pekla, páč takhle se nám to fakt moc líbí.

Doma jsme se osprchovali a na chvilku zalehli na terase. Dali jsme se do loupání isánských oříšků, které nám Na opražila. Jsou výborné a jsou jako mor, nedá se od nich vůbec odtrhnout. Člověk je nepřestane jíst, dokud je všechny nespořádá, no hrůza.

Navečír jsme vyrazili na pole pro Natálii. Chuděra už tam byla skoro poslední, ostatní hospodáři si svůj dobytek už odvedli do stájí pod své příbytky. Cestou zpátky jsme se odtrhli od Na a od Natalie a vyrazili na procházku do sousední vesnice, kde jsme před třemi lety byli velké pozdvižení. Tentokrát jsme ji prošli až na úplný konec. Všichni nás zdraví, usmívají se a mávají nám. Někteří bohužel vůbec nechápou, že jim nerozumíme, že existuje i jiný jazyk, než ten, kterým mluví oni. Jsou úžasně bezprostřední. Všude polehávají psiska. V pidi krámku jsme si koupili pivko a šumivé thai víno. Cesta zpátky byla ještě dlouhá, tak abychom doplnili tekutiny. Měli jsme tak hodinku do tmy.

Večer jsme odpočívali na terase. Místní posedávali a polehávali jen na rohožích, co sami vyrábí, zatímco pod nás dávali měkké deky. I staré ženy leží na dřevěné tvrdé zemi, což nám zhýčkaným Evropanům hlava moc nebere:-).

Naučili jsme se dalších pár slovíček „jak se máš“ a „mám se dobře“. Bohužel s tím si vystačíme pouze v této oblasti, jelikož zde se mluví maličko slátanou thajštinou s laoštinou. Je to sakra složitá hatmatilka. Zítra ráno razíme do okresního města Yasothonu. Bus jede plus mínus v půl osmý, takže si musíme trošku přivstat.

 

9.den,  22.12.2008  ISÁN - Yasothon

 

Jelikož jsme včera usnuli už asi v osm, vzbudili jsme se okolo čtvrtý ráno. Zdálo se nám, že prší, teda byli jsme přesvědčení, že prší.

Samozřejmě, že nepršelo a když jsme to ráno říkali Na, smála se nám a od té doby nám začala říkat „raining peoples - /“děšťový lidi“/. Jasný, že víme, že v tomhle období tady de facto neprší, ale o dnešním nočním vydatném dešti jsme byli prostě přesvědčení.

Ve čtyři hodiny ráno se rozsvítilo na terase a v tu ránu se rozkokrhali snad všichni kohouti ve vsi. Maminka šla rozdělat oheň a uvařit rýži, kterou každé ráno odnáší mnichovi do místního kláštera. Mnich v klášteře žije sám a má amputovanou jednu nohu. Jakmile maminka zhasla a odešla do temnoty, kohoutí kokrhání ve vteřině ustalo a nám se naštěstí ještě podařilo usnout. Ne však na dlouho.

V půl sedmý zazvonil budík. Za hodinu nám jel autobus do asi 50 kilometrů vzdáleného okresního městečka Yasothon, kam jsme dnes měli namířeno. Rychle jsme se nasnídali a šli do vsi čekat na autobus. Jeden nám už odjel, ale že prý nevadí, že pojede ještě jeden. Na dotaz „kdy“? se nám dostalo standardní odpovědi „brzo“. Čas tu pro nikoho nic neznamená. Pět minut sem, hodina tam. Všichni jsou spokojení, nikdo není ve stresu, až prostě přijede, tak přijede. A když nepřijede, zajede se do města zítra. Do půl hodinky opravdu přijel, pěkný rozkodrcaný a jak jinak než, že s přírodní klimoškou. Na korbě byla po ránu pěkná kosa. Za necelou hodinku jsme dorazili do Yasothonu. Obědvali jsme záhy, asi v půl 11. Naše oblíbené kuře s rýží a polévkou. Oběd na osobu vyšel na necelý jeden dolar a byl opravdu vynikající. Známe další dvě thajská slovíčka, kuře a rýže.

Ve městě lze najít snad úplně všechno. V otevřené místnosti na ulici posedávaly desítky a desítky lidí. Na dotaz „na co čekají“ nám Na odpovídá „doktor“. Hmmm.

Lékárny, tržiště, optiky, lékaři, úřady, zkrátka vše co k městečkům patří. Uličky jsou jedna jako druhá, všude spousta stánků, prodejci jídla, ovoce a také kolo ryškové, kteří nabízejí svoje služby. Ale nejsou vlezlí, jako například ti ve Vietnamu. Jen se usmívají a pokyvují hlavou. Ani tady nejsou na bělochy příliš zvyklí. Za celou dobu jsme nepotkali ani jednoho. Je to tu slušný zapadákov světa.

Všude pobíhají psíci, každý má svoje teritorium a nedej bože, že se do něj přiloudá vetřelec. Jednoho takového jsme viděli, dostal pěknou nakládačku. Utíkal co mu nohy stačily, pajdal na zadní, chuděra malý. Jinak psi tady umí přecházel silnice snad lépe než lidi. Respektují auta a přesně vědí, kdy se přes silnici vydat a kdy je ještě lepší počkat na chodníků. Jeden takový nás převezl v Bangkoku. Čekáme na červenou, tříproudovka sem, tříproudovka tam. Pes čekal s námi. Pořád byla červená, ale z chodníku najednou vyjel policista a pes se vydal za ním, počkal s ním na ostrůvku a pak s ním zase vběhl do silnice. Zatímco my stále čekali na svoji zelenou, pes už byl dávno na druhé straně a uháněl si to spokojeně dál. Museli jsem se fakt smát.

Po týdnu tady jsme se konečně dopachtili na internet. Cena opět úsměvná, šest kaček za hodinu.

Na trhu měli snad vše na co si jen člověk vzpomene. Mušle, ještěrky, želvy, všemožný mořský potvory, krysy…všechno samozřejmě, že k jídlu. Ale nad krysami (potkany?) se ofrňovala i Na, to prý běžní isánci nejedí. Tak si koupila jen kilčo mušlí, které večer zbaštili s rýží a s kořením, syrové.

Mnoho postarších žen zde žvýká něco na podobu Betelu, takže večer už tu „lítají“ skoro všechny. Na trhu jsme si dali ananasový a mangový shake, v supermarketu jsme nakoupili potraviny a pití domů a vydali se ke škole, kde je autobusová zastávka. Odpoledne autobusy jezdí už jen do většího města směrem k naší vesnici a to do městečka Saymon. Odtud to pak máme ještě asi 15 kilometrů. V Saymonu jsme ještě obešli trh a jelikož se už začalo stmívat, začali jsme se shánět po autobusu do naší vesnice. Jakási žena sedící na schodech u trhu řekla Na, že autobus pojede. Na otázku „kdy“ se nám dostalo odpovědi „nevím“. Tak říkám, že možná zítra, Na mi se smíchem odvětila, že jo, že možná zítra ráno. No fajn. Seděli jsme na schodech a čekali na náš imaginární autobus. Paní si zatím kamsi odběhla, její tašky zůstaly ležet vedle nás, když nejednou z nich vyskočila chudák ryba. Paní se vrátila, rybu strčila zpátky do igelitky a pevněji si zavázala. Hold tady se s tím vážně nemažou.

Autobusu jsme se ani po hodině nedočkali. Nezbylo nic jiného, než si připlatit za pick-up, který Na domluvila. Přijel veselý chlapík a my se k němu naskládali i s tou tunou tašek, co jsme vezli z města. Petr na něj zkusil naší obligátní větu, kterou jsme se naučili den předešlý „jak se máš“? Týpek se zasmál a že nerozumí, že bohužel mluví pouze thajsky:-). Ehm no.

Jeli jsme zkratkou, ne po asfaltové silnici. Byla sice trošku křivolaká a prašná, ale co, hlavně, že jsme byli doma o hodně dřív. Na terase jsme si dali rychlou večeři, Petr si pohrál s Nataschou a asi v osm jsme šli spát. Na s maminkou si daly svoje syrové mušle s ryží a s kořením.

 

10.den,  23.12.2008 ISÁN – návštěva místní školy
 
Po zase asi jedenácti hodinovém spánku jsem se probudila krátce před sedmou, Petr ještě spal, Natascha se akorát chystala do školy. Snídala kuře s chilli a rýží. Hold jiný kraj, jiný mrav.
V noci bylo slyšet, jak gekon loví krysy. Chvílemi jsme měli až pocit, že je u nás v pokojíčku, jak strašně moc dupal.
Na na terasu vyndala umělý stromeček a dala se do jeho strojení. Ozdobila ho spoustou vánočních ozdob a jala se balit dárky jenž jsme dovezli. Po chvilce bylo pod stromečkem spousta dárečků a vzhledem k tomu, že štědrý den se tu slaví až 25.12., tak jsem moc zvědavá, jestli tu vydrží.
Na terasu dorazil Ťo (syn sousedky Pakom), šel si do kuchyně pro jídlo. Jsou vážně bezprostřední. Nedokážu si představit, že by u nás doma zazvonila naše sousedka, vlezla nám bez řeči do kuchyně a dále se do našeho jídla.
Celé dopoledne se poflakujeme na terase, i my balíme dárečky, Petr čte o Filipínách a kouká kam odsud povedou naše další kroky.
K obědu nám Na udělala těstoviny s tuňákem a s česnekem. Za posledních osm dní to je první jiné jídlo než rýže. Těstoviny, sýry a máslo jsou oproti jiným potravinám poměrně drahé a thajci je de facto nejedí.
Po obědě jsme vyrazili do místní školy. Nejprve nakoukli do třídy těch nejmenších. Akorát se probouzely z odpoledního spánku. Na sobě měly žluté vestičky. Prý kvůli jídlu, aby si nezamazaly uniformy. Odtud jsme popošli do sousední budovy, kde jsou tři třídy těch starších. Tuším od 5-10 let.
A jelikož je málo místností, jdou dvě třídy v jedné. Jsou to třídy těch nejmladších. Také akorát spaly a bylo jich tam opravdu požehnaně.
Učitelky je měly rozdělené podle vestiček. Půlka byla modrá, půlka červená.
Pak byla třída těch asi 7-8 letých, kam chodí naše Natascha. Ti už seděli u stolů a něco si tam dělaly, prý snad vánoční přání. Každý si lítal kam chtěl, štěbetaly a při našem příchodu nás se sepjatýma ručičkami a se slovy „sa-va-di-ka“ zdravily. Hoši a děvčata mají různé uniformy. Holky měly bílé košile s jakousi modrou mašličkou na krku, modré sukně, bílé ponožky a černé boty. Kluci bílé košile a světlehnědé kalhoty se zdobeným páskem. Učitelky byly upravené, oblečené v růžových kostýmech. Kdo by to byl čekal v takovýhle díře světa.
Poprosily nás, ať jim něco napíšeme do třídních knih. Poděkovali jsme jim za milé přijetí a pochválili školu.
I ve škole na nás dýchla pohoda a klid. Žádný stres ze školních lavic se nekonal. Rozloučili jsme se a přes budovu těch tříletých šli k domovu. Děcka stála nalepená u plotu a pila mlíčko. Někteří se usmívaly, ale většina z nich vypadala poněkud poplašeně.
Doma jsme si vzali rohože a vydali se k jezeru, kde jsme až do večera hráli karty, plavali a slunili se.
Dnes je už od rána neobvyklý vítr. Okolo páté začali zemědělci stahovat svůj dobytek do svých příbytků.
Nejprve přišlo k vodě pít stádo kravek. Zíraly na nás a my zírali na ně. Horší to bylo, když se nám nad hlavami objevili tři vodní buvoly. Vedl je malý chlapec a bylo vidět, že buvoli očividně iritujeme. Nechtěli kolem nás projít, trhali se a upřeně se na nás dívali. Kluk je tahal za provazy a oni si po chvíli naštěstí dali říct. Hodně je asi prudily moje svítivě oranžové plavky. Odešli.
K jezeru na jednom obrovském kole přijely dvě malé holčičky. Pořád se chichotaly a očividně se s námi chtěly přátelit, jen strach a bázlivost je maličko odrazovala.
Po chvíli jsme sbalili věci a šli domů. Jedna z nich se osmělila a chytla Petra za ruku. To ale bylo haló. Pak chytla za ruku i mě. Kolo si pak vystřídaly a i ta druhá nás chtěla vést za ruku. Byly skvělý. Doprovodily nás až domů, smály se, mávaly. Dokonce ze sebe vytlačily i „good bay“.
K večeři nám Na udělal lívance, který jsme snědli se slazeným mlíkem. Mlask.
Poseděli jsme na terase a po chvíli se odebrali do našeho pokojíčku. Je už úplná tma a pořád fičí šílený fichr, jdeme spát.
 
11.den,  24.12.2008 ISÁN – návštěva kláštera, městečko Saymon
 
Dneska je štědrý den, který tady ovšem nikoho netankuje. Ráno nás budí místní hlášení amplionem. Starosta začal s hlášením už v šest ráno, to asi proto, aby ho vyslechli všichni, i ti, kteří odchází s dobytkem na pastvu. K naší nelibosti, samozřejmě. V tu ránu se totiž okamžitě probudili všichni kohouti v okolí a pozadu nezůstala ani Natálka se svým bučením či jaké zvuky to ona vlastně vydává. Cirkus hadr.
Po půl sedmé jsme vstali, nasnídali se (opět vajíčka s chilli) a pomalu, tentokrát sami se vypravili do Yasothonu. Na nám jen u řidiče domluvila, aby nás dovezl k velkému obchodnímu domu, jenž má síť po celém Thajsku, nazývá se Big C. Big C je asi pět kilometrů od centra Yasothonu. Nakoupili jsme co bylo potřeba i nepotřeba a když jsme vyšli ven, slunce už pražilo neuvěřitelnou silou. Slíbení motorkáři nebo autobus, jenž nás odveze do centra v nedohlednu. Až tady jsme poprvé potkali jednoho bělocha s thajkou.
Nezbylo nic jiného, než se na cestu vydat pěšmo s tím, že se určitě nějaký ten autobus nebo motorkář objeví. Šli jsme po kraji pěkné asfaltky, slunce nám pražilo přímo do obličeje. Kolem nás projížděli auta se vším možným. S kravami, s rýží, s nábytkem, jen ten náš autobus jaksi taksi stále v nedohlednu. A jak se slunce krásně opíralo do černé silnice, začínali jsem pomalu cítit jak se smažíme i my. Po asi kilometru a půl u nás zastavil motorkář, starý dědula a jestli prý chceme vzít. Dali jsme mu 60 bth. Dostala jsem slušivou helmu (na Petra nezbylo) a jeli jsme. Bylo cítit, že dědula i stará motorka má se třemi lidmi na palubě co dělat. Ujeli jsme tu nejhorší část, když dědula zastavuje a ukazuje na zadní kolo. Ano, dědula píchnul a nám nezbylo nic jiného než se rozloučit a šlapat dál pěšmo.
Dědula tlačil motorku k nejbližší opravě. Naštěstí byla jen pár desítek metrů, takže to neměl daleko.
Dál se už šlapalo docela dobře. Podél silnice už byl chodník a chvílemi horké paprsky slunce zakryl stín ze stromů. Autobus ani další motorka se už neobjevila.
Naštěstí jsme si pamatovali pár orientačních bodů při cestě tam, takže jsme ani nezabloudili a po chvíli dorazili ač trošku přismahnutí zdárně do města. Zchladit jsme se odkráčeli na internet, kde je klimoška, předpotopní počítače a klídek. Dali jsem si tam colu, ice tea a asi hodinku a půl poserfovali na netu. Cena za všechno více než lidová, 45 bth což je něco málo přes 1 USD.
Pak jsme vyrazili na naše oblíbené kuře s rýží, kořením, vývarem, bílou ředkví a koriandrem. Dokonce se mi to podařilo objednat v thajštině. Ale nedělám si iluze, zadařilo se asi jen proto, že si nás pamatovali z před včerejška. Ať se člověk snaží jak se snaží, oni nám stejně nerozumí. Mnoho z nich zde neumí ani číst, takže se stane, že ani nepomůže, když nám něco Na napíše na papír v Thajštině, třebas kam to vlastně chceme jet. V tomhle jsou fakt hodně zpomalený.
V Big C jsem nakoupila tyčinky pro psy, tak je těm chudákům na ulici rozdávám. Někteří vypadají, že už to opravdu mají za pár. Nic moc život. Ale je fakt, že nažraní ze zbytků od stánků asi budou. Horší jsou ty blechy a paraziti, kteří jim otravují život. Někteří jsou zdrbaní až do krve. Mojí tyčinkou zatím pohrdl jen jeden pažravec, ostatní se do ní s chutí pustili.
Okolo čtvrté jsme se snažili dostat k místu, odkud autobusy odjíždí do Saymonu. V Yasothonu je totiž jedna ulice jako druhá. S orientačními body jako je optika, zlatnictví, lékárna se moc nechytáme. Je jich tu totiž v každé ulici hned několik. Nakonec jsme školu a silnici před školou, která se každé odpoledne promění ve stánky s jídlem našli. Dali jsme si dva banánové šejky. A jak jsme čekali, než nám jej žena připraví, viděli jsme jakýsi přeplněný autobus jak vyjíždí z kraje silnice. Zastavuje se a nejede dál. Máme své dva šejky a popocházíme dál, když tu najednou na nás všichni začnou pokřikovat „Saymon, Saymon“. Řidič, cestující na korbě a pak se přidali i motorykšové postávající opodál. Ukazovali se smíchem na autobus. V páté minutě třetího poločasu nám to celé docvaklo. Čekali na nás. Přeběhli jsme silnici, nastoupili na korbu autobusu, kde nám dva muži uvolnili poslední místečka, poděkovali jsme a vyrazilo se směr Saymon. Asi si nás někdo z cestujících pamatoval a tak zburcoval tuhle akci, věděl, že jiná možnost jak se dostat do Saymonu, než je tenhle autobus už není. Horší ovšem bylo, jak se dostat ze Saymonu k nám na vesnici. Žádný autobus tu totiž odpoledne už nejezdí. Jedinou možností prý je motorka. Od Na jsme měli thajsky napsanou adresu, kam nás mají odvést. Jak prý vystoupíme z autobusu, bude tam postávat spousta mladých kluků s motorkami, kteří nás za 70 bth hodí do vesnice. Tentokrát tam ovšem nepostával nikdo. Jen jeden starý dědula a snad ještě staří motorku měl opřenou o plot. Šli jsme tedy nejdřív na trh, že tam naivně koupíme brambory. Po bramborách samozřejmě ani vidu ani slechu.
Vrátili jsme se ke starému motorkáři a zkusili štěstí tam. Říkáme mu název vesnice, několikrát, bohužel výsledky nejsou dobré. Neví, nerozumí nám. Pak mu ukazujeme Na napsanou adresu, ale také nic. Pak kamsi odešel a vrátil se spolu s mladým hochem. Ten maličko vládl angličtinou, ale naši vesnici taky neznal. Museli jsme mu ukázat kudy se tam jede, aby se vůbec chytli. Pak jim svitlo a že jako jo, že nás tam hodí. A jelikož cesta vede děravou prašnou silnicí, ani nás nenapadlo, že s tímhle dědulou pojedeme oba dva na jedné motorce, Petr i já. Ale ono jo. Nasedli jsme na stoletý motorbike a vyrazili. Cestu nám několikrát zkřížilo stádo dobytka vracejícího se z pastvy. Nedisciplinovaná byla hlavně mláďata, která nám asi dvakrát vlezl pod motorku. Dospělí, ti už měli rozum a včas se klidili ke straně. Staroušovi jsme zaplatili víc než si řekl. Byl očividně rád, poděkoval, nakopl „mašinu“ a odjel zpět po prašné hrbolaté cestě. Přijel Míša a přivezl vanilkovou vodečku, tak jsme si na terase dali pár panáčků a v osm jsme byli tak unavení, že jsme šli spát. V Praze byly teprve dvě hodiny odpoledne a asi v mnoha domácnostech vrcholily přípravy na štědrý večer no a my tady už skoro spali, Vánoce nevánoce. Na terase je pořád spoustu dárečků a tak prý maminka bude dneska spát na terase. Zítra slavíme Vánoce, moc se těšíme.
 
12.den,  25.12.2008 ISÁN – oslava Vánoc
 
Ráno nás zase probudilo hlášení z amplionu. Na terase ještě polehávala maminka.
Natascha se chystala do školy. Měla na sobě sváteční uniformu. Stavil se tu i jeden hoch ve svátečním. Vypadal jako skaut, i klobouk měl. Líbí se mi, že zde děti chodí čisté, upravené, mají uniformy. Všichni jsou si rovni, nikdo se nepovyšuje.
Posnídali jsme na terase a zatímco my ležíme a žvaníme, Na se jala shánět dvě motorky. Chceme jet pro maso na večeři, tak musíme do Saymonu a cestou se chceme stavit v nedalekém klášteře.
Rozhodla jsem se vyfotit vajíčka, která má náš gekonek za knihovničkou. Byli jsme přesvědčeni, že tam jsou vajíčka opuštěná. Ze tmy byly vidět jen ty dvě vajíčka. Jenže jak si do té tmy vzal foťák blesk, koukám na display a ejhle, vedle vajíček seděl gekon, který se na nás přišel podívat, když jsme přijeli. Byli jsme moc rádi, že neutekl a že svá vajíčka i v naší přítomnosti pilně opatruje.
Na sehnala dvě motorky. Jednu nám půjčil její brácha Rungdeng a druhou soused, který mě chtěl vyměnit za 14 krav a navrch pak přihodil i motorku. Je to fešák. Je mu asi sto let a na horním patře má jen dva zuby. Ale jinak to je moc fajn týpek.
Než jsme odjeli pro maso, šli jsme se projít ke škole. Děti tam poletovaly, vypadalo to víc jako škola v přírodě, než výuka. Ne všechny děti měly onu sváteční uniformu. Prý ne všechny rodiče si ji mohou dovolit.
Paní učitelky si nás vyfotily a také nám představily učitele naší Nataschy. Příjemný chlápek.
Rozloučili jsme se a vyrazili na motorkách, já s Petrem, Na s Míšou ke klášteru. Ke klášteru, který je celý postavený z lahví foto. Klášter, dům pro mnichy, věz na vodu, krematorium, to všechno vypadá jako v pohádce. Klášter je postavený na vodě a k němu vedou dva mostky. Zapálili jsme tam vonné tyčinky, napsali na hliníkový svitek naše jména, ať se za nás mniši pomodlí a do kasičky hodili pár drobných. Nastartovali jsme motorky a odjeli.
Já jsem motorkový srab, tento povoz mi nic neříká, bojím se, takže víc než 50km/h jsme nejeli, ale i tak to byl pro mě zážitek. Petr řídil jako by z motorky slezl včera. Po prašné silnici a přes několik vesnic jsme se dostali do Saymonu, kde jsme u potravin zaparkovali a vyrazili nakupovat. V potravinách jsme potkali vůbec první bělošku v tomhle okolí. Mladá holka, ovšem žádná turistka, nýbrž učitelka na místní škole.
Na hlavní ulici jsme poobědvali rýži s hovězím a zeleninou (25 bth za oběd = 15 Kč), v pouliční masně nakoupili tři kilča hovězího, na trhu nakoupili zeleninu a ovoce a dokonce tam sehnali i slovy jednu bramboru. Ale byla velká, když už nic jiného. S milióny tašek jsme se vrátili k našim motorkám. Něco jsme naskládali dopředu do košíků, zbytek jsme drželi v ruce.
Doma Na začala připravovat dobroty na večer. Nevěděli jsme kolik lidí přijde, ale že jich bude hodně jsme tušili. V malé dřevěné kuchyňce rozdělala oheň a začala péct maso, které před tím naložila do česneku, koření a nevím ještě do čeho. Každopádně výsledek byl vynikající. I já, která jí maso spíše z nutnosti jsem se na něj vrhla jako tržená ze řetězu.
S Petrem jsme se na chvilku odebrali dolů na velkou rohož, kde jsme zahlédli asi deseticentimetrového pavouka a mě málem klepla pepka. Malá Natascha se smála. Na říkala, že není jedovatý, ale kousnout to že prý umí. Těžko říct, jak moc jí můžeme věřit. A aby toho nebylo málo, Petr o pár metrů dál zahlédl asi metrového hada jak se odplazil za koupelničku.
K večeru se na terasu začaly scházet děti. Nakonec se jich tam usadilo asi třicet, takže půlka terasy byla zaplněná malým potěrem. Asi tu na vsi nemají na práci nic jiného než vyrábět děti.
Později se tu sešli dospělí. Někdo donesl například Colu, jiný zase nějaký ten dáreček. Všichni jedli, pili a dobře se bavili. Na ruce nám stejně tak jako před třemi lety navazovali provázky pro štěstí a u toho říkali nějaká přání. Alkoholu se vypilo požehnaně a lidi postupně odpadali. Za vlast padla thajská whisky, slivovice, pivko, irská whisky, ruská vodka.. no hrůza foto. Jídlo bylo opravdu vynikající.
Dětem se rozdaly dárečky, tak měly na večer o zábavu postaráno. I my s Petrem jsme dostali spoustu krásných dárečků. Byly to krásný vánoce.
 
13.den,  26.12.2008 ISÁN
 
Celé dopoledne jsme lízali rány ze včerejší bujaré oslavy. Vlastně jsme se poflakovali asi až do tří hodin, kdy jsme začali zjišťovat možnost odletu do Manily, kam mají vést naše další kroky. Nejlevnější lety jsme našli s Cebu Pacificair, filipínskou společností. Ideálně nám vyhovoval odlet 28.12. a to ve 12.20. Cena krásná 4700 bth/os vč. tax. Let s pozdějším datem ať už 29 nebo 30 byl už jednou tak dražší.
Do pobočky Cebu Pacific v Bangkoku jsme poslali rezervaci a dál se váleli na terase. Odpověď z Cebu přišla záhy. Rezervace letenek je udělána, je však nutno zakoupit letenky dnes do 17.30h.
A začal kolotoč. Obléci se, sehnat auto, řidiče, který nás odveze do Yasothonu, kam hned hotovost vložíme. Moc času jsme na to neměli. Samozřejmě že bylo potřeba objednat na zítřejší večer minivan do Bangkoku, abychom dopoledne 28.12. byli na letišti. Hotovost jsme vložili v bance na účet, volali jsme do Cebu, kde již mezitím vystavili letenky, páč peníze tam byly ihned. Jen jedna maličká chybička se vloudila… Pán na telefonu povídá „ ček in je 27.12.“. Jak 27? Vždyť to letí 28.12. kolem poledne“. Ne ne, letí to sice 28, ale dvacet minut po půlnoci“.
Buch, změna, odjezd z vesnice musí být hned zítra ráno, nikoliv až na noc jak jsme si pěkně naplánovali. Nebýt upozornění pána z Cebu, byli by jsme přijeli do Bangkoku o půl dne později a nejen, že by nám letadlo dávno odletělo, nejen ani to, že by jsme skoro 10 000 bth spláchli do kanálu, ale vlastně by jsme ani nevěděli co dál. Letenky do Manily byly na dny následující už za dvojnásobné ceny a to už jsme si vlastně nebyli ani jistí, jestli by se nám tam vlastně ještě chtělo. Prostě malá chybička se vloudila. Po náročné oslavě hold nikdo z nás neřešil PM a AM.
V supermarketu jsme nakoupili maso, brambory, zeleninu a spoustu dalších dobrot, aby nám Na mohla udělat poslední výbornou isánskou večeři. Řidič na nás zatím čekal v autě. Cestou zpátky jsme se ještě stavili v Saymonu, kde jsme si koupili jízdenky na bus do Bangkoku. Cena je 422 bth/os a jede nám to v deset ráno. Jízdenku jsme si kupovali v potravinách na ulici. Neuvěřitelné, jak oni fungují. Žádné počítače, žádná technika, žádný internet. Prostě kamsi zavolají a vypíší místenku, zaplatíte jí a prostě jedete.
Večeře byla vynikající a my se přejedli k prasknutí. Kuřecí, hovězí, vepřové maso na ohni s kořením, naložené ve vynikajícím česnekovém sosu. Prostě obžerství hadr.
Kolem sedmé začalo hrozně pršet a vypadávala elektrika. Lilo celou noc a to pěkně intenzivně. V tomhle ročním období to je v této části spíše raritou. Déšť jsme tu vlastně zažili vůbec poprvé. Kapky bušily do střechy a my usínali se steskem, že se zítra musíme rozloučit. Maminka spala opět na terase. Spali tam s ní i dva mladí hoši, stejně tak, jako noc předešlou. Sama se tam prý bojí, bojí se duchů.
V noci se na terase servaly dvě kočky, které přes den díky velkému množství psů vidět de facto nejsou. S deštěm se i docela ochladilo, asi na 17C.
 
14.den,  27.12.2008 odjezd z Isánu do Bangkoku, odlet Manila FILIPÍNY
 
Ráno jsme vstali krátce po šesté a zjistili, že jediné kalhoty, který tu Petr má a který jsem mu včera vyprala jsou stále totálně mokrý. Spolu s nimi je mokrá i moje jediná mikina, jediné moje tepláky, Petra tílko atd.
Stále pršelo a nezbylo nic jiného, než v kuchyni rozdělat oheň a sušit tam. Po třech hodinách sušení to relativně uschlo, ale má to nepatrný háček. Hadry samozřejmě smrděli ohněm. Ale smrdí tak, že bude vůbec k podivu, jestli nás nevykáží z nějakého dopravního prostředku. Musíme v nich doletět až na Filipíny. Nejde to přestříkat vůbec ničím, ani lakem na vlasy, ani parfémem, ani mýdlovou vodou, zkrátka ničím. Takže jsme teď moc voňaví tchoříci.
Posnídali jsme na terase a dobalili zbytek věcí. Na terase se najednou ocitla stará paní, kterou jsme tam do teď nikdy neviděli. Že nám prý přišla na ruku navázat provázek pro štěstí. Říkala zaklínávala, byla kouzelná.
Loučení bylo dojemné, smutné a já se zase neudržela a brečela jsem jako tur. I mamince ukápla slza a i Petr si raději nandal sluneční brýle. Loučilo se s námi hodně moc lidí a nám se strašně těžko odjíždělo.
Nalítli jsme do pickupu a odjeli do Saymonu, kam měl na desátou přijet autobus. Dorazili jsme tam ve třičtvrtě na deset a dali se do čekání. Čekali jsme na místě, kde jsme včera jízdenky kupovali, takže u stánku s jídlem. Autobus nejel a nejel, takže jsme si pořád chodili něco nakupovat. To pivko, to sušenky, to sušené rybky.. Horší bylo, že autobus nepřijel ani za hodinu a půl a nám už pomaličku začínalo téct do bot. Čekala nás desetihodinová cesta do Bangkoku, pak jsme se ještě z nádraží museli dopravit na letiště a to všechno nejlépe do 23 hodiny.
Autobus se dokodrcal před dvanáctou. Aleluja. Nastupovali jsme tam já s Petrem a ještě nějaké dvě žabky. Jinak byl autobus do posledního místečka obsazený a to především laosany. Autobus totiž vyjížděl z Mukdahanu, thajsko-laoských hranic.
Zpoždění a to bezmála dvou hodin měl prý z důvodu šíleného lijáku, který se spustil u Mekongu a kde již silnice jsou hodně špatné.
Dostali jsme vodu, sušenky, deky a nechyběl ani film v telce, samozřejmě, že v thajštině, páč zase ani jeden bílý krom nás se tam nekonal. A jelikož jsme sem na severovýchod do teď vždy přijížděli jen v noci, konečně jsme si mohli prohlídnout okolní krajinu, která čím více jsme se k Bangkoku blížili, měnila z vyprahlých rýžovišť, plných jaků a buvolů, chudých vesnic a hliněných silnic v zelené pláně střídající zastavěná městečka.
Na pozdní oběd jsme se stavovali v městě Khorat, jenž je vzdálený asi 4 hodinky od Bangkoku. Dali jsme si naše oblíbené kuře s rýží, vývarem a kořením. Cena klasika, 30 bth a to jsme ještě od autobusové společnosti dostali každý kupon na slevu 12 bth, no legrace.
Do BKK jsme dorazili o dvě hodiny později než jsme měli a tak místo zastávky na Khaosan Rd, jak jsem nejdříve plánovali jsme si museli hned vzít taxíka přímo na letiště. Taxikáři jsme řekli, ať jede přes high way a že spěcháme, ale pochopil to asi tak, že to je životně důležité a hnal se ulicemi jako smyslu zbavený. Za půl hodinky jsme stáli před letištní halou. Náš let společnosti Cebu Pacifik už odbavovali.
Rychle jsme se ještě stavili na internetu, vytisknout si letenky. Je potřeba si koupit kartu buď na 20, 40 minut nebo na jednu hodinu. Cena za dvacet minut je sto báthů.
V klídku jsme se odbavili a dali se do čekání. Let měl skoro hodinu zpoždění, takže místo dvacet minut po půlnoci jsme vylétali asi až krátce po jedné ráno. Let trval něco málo přes tři hodinky a byl naprosto v pohodě. Nízkonákladovka BKK-Manila za necelé 3000 kaček, no neber to.
 
 FILIPÍNY 
 
15.den,  28.12.2008  ostrov LUZON - přílet Manila, odjezd busem Baguio
 
V půl čtvrtý ráno jsme přistáli v Manile. Přivítali nás strozí úředníci a naštěstí prázdná příletová hala. V letadle jsme se rozhodli, že vzhledem k tomu, že je opravdu jen půl 4 ráno odjet hned do 250 kilometrů vzdáleného Baguia. Z letiště jsme si vzali taxíka s taxametrem a nechali se dovést k Viktoria Lines nádraží, odkud měl každou hodinu odjíždět autobus do Baguia. Jezdí každý den, jezdí každou hodinu. Netušili jsme však ještě bláhoví, jaké přivítání nás ve zmiňovaném městě čeká. V průvodci je popisováno jako hezké příjemné městečko, tak asi jak kdy:-). Z taxíku jsme pozorovali Manilu a chvílemi jen žasli nad nechutnými přecpanými slamy, ve kterých poráží zvířata přímo na ulicích. U stánku měli maso a vedle něj kozy, které až zkrátka někdo bude chtít porazí. Špína, bordel, tisíce lidí na pár metrech čtverečních. Slamy se střídaly s mrakodrapy, špína se střídala s relativně upravenými parky.
Taxikář nás vyhodil na nádraží, kde opět špína, davy lidí a zmatek. Na jednom z nádraží nám v půl sedmý ráno řekli, že první možný autobus kam se nacpeme je v jedenáct a představa, že tam zkejsneme 4,5 hodiny nás vyhnala zkusit nádraží opodál, které jsme náhodou zahlídli z taxíku.
Autobus se akorát chystal k odjezdu a na nás tam čekala dvě poslední místečka. Na krosnu zbylo místo někdo dole v bordelu.
Při každé zastávce nalítli do autobusu prodejci všeho možného a začali se překřikovat. Jeden prodával vejce, druhý hamburgery, třetí bůh ví co. Každopádně rachot to byl slušný. Filipíny nás uvítali svými specifickými dopravními prostředky zvané jepnee. Pak tu ještě jezdí motorky jako tříkolky s vozíčkem pro spolucestující, které když jsme autobusem předjížděli a míjeli je o deset centimetrů, říkala jsem si ještě naivně, že fakt nemusím mít všechno.
Pán v autobuse vedle nás se rozpovídal, ptal se nás na různé věci, ale nebyl vlezlý, spíš sám vyprávěl. Byl to pán, na kterého si v životě jistě ještě párkrát vzpomeneme.. Cestoval se svou paní.
Do Baguia jsme dorazili okolo půl třetí a jali se hledat ubytování. Pořád nic netušíc, co nás čeká. Petr s dvacetikilovým báglem na zádech, já s báglíkem menším. Během chvíle a po několika marných pokusech sehnat nocleh, jsme tady toho měli akorát tak dost. Že sem Filipínci odjíždí na svátky jsme věděli, ale že to bude až tak hustý jsme netušili. Nedalo se ani projít po ulici, jaký dav lidí tam byl. Tři hodiny jsme sháněli cokoliv, kam by se dala složit hlava a vzhledem k tomu, že jsme za sebou měli okolo třiceti hodin cestování bez přestávky, začínali jsme být zoufalí. Ceny ubytování jsou zde v tuto dobu vyšplhané na maximum. Už jsme byli ochotni zaplatit de facto cokoliv za nocleh, ale nebylo komu a za co. Našli jsme jeden hotel, kde nám nabízeli pokoj za 5000 PhP (asi 110 USD), což je na ceny zde pěkná pálka za kterou se dá v Asii žít deset dní. Už jen z principu jsme to odmítli.
Bylo půl sedmé a tma. Stáli jsme špinaví, ušmajdají a bezmocní na recepci, když se z výtahu hotelu vynořil muž s paní z autobusu. Dali jsme se do řeči a vyprávíme mu, jak jsme na tom a že nemůžeme sehnat pokoj, že všude je full. Pán se dal do řeči se slečnami na recepci. Bohužel ani v tomhle hotelu se ani jemu pro nás ubytování sehnat nepodařilo, ale řekli mu to samé co nám, že někde pět minut pěšky odsud se dá kdesi přespat.
Sedli jsme si a čekali na hocha, který nás tam měl odvést. Pán a paní z autobusu se s námi rozloučili a popřáli nám hodně štěstí. Hoch za chvíli opravdu přišel a my ho následovali. Hubený, nemluvný týpek se prodíral přecpanými ulicemi a my cupitali na ním. Prošli jsme nechutnou černo černou ulicí, kde posedávali partičky hodně podivných vzezření a zatočili k něčemu jako že recepci. Díra a ne recepce to byla. Byla to obrovská něco jako ubytovna se spoustou pokojů. Prošli jsme zase uličkami a vyšli po kovových schodech do patra. Pokoj s postelí, oknem a bez zásuvek. Záchod a koupelna společná. Nezbylo nic jiného, než to vzít, byli jsme rádi za všechno. Cena 500 PhP.
Osprchovali jsme se a relativně zkultivovaní vyrazili do města na večeři. Lidí neubylo a na ulici se pořád nedalo skoro ani projít, kolik jich tam bylo. To samé platilo i pro restaurace, holiče, banky, prostě jeden velký nechutný zmatek a špína je Baguio v době těchto svátků.
Došli jsme do místního největšího supermarketu. Nic světoborného, opět jen davy lidí, kteří u východu stáli stometrovou frontu na taxíky. Jsou fakt na hlavu, páč rychleji se tady chodí pěšky než jede taxíkem, který víc stojí než že jede.
I navečeřet se tu byl problém. Nakonec jsme zapluli do místí filipínské restaurace, kde se zrovna uvolnil stůl. Dali jsme si kuřecí s rýží. Nebylo špatný, ale nic objevnýho to nebylo. Najednou nám kdosi od zadního stolů mává. Naši staří dobří známi z autobusu. Neuvěřitelná náhoda potkat se tolikrát v tomhle blázinci statísícovek lidí.
Ještě večer se rozhodujeme, že hned ráno se pokusíme sehnat autobus do 250 kilometrů vzdálené Sagady. Do města ležícího ve filipínských Cordillerách. Cesta má trvat okolo šesti hodin. Ale vzhledem k tomu, co se teď o svátcích děje tady v Baguiu, bojíme se, že i v Sagadě bude situace s ubytováním hodně podobná.
Tentokrát nám pomáhá průvodce Rough Guides, kde nacházíme dva kontakty na ubytování v Sagadě. Dovolat se nám daří jen na jeden z nich a tak si tam na zítra děláme rezervaci. Filipínci a jejich angličtina je taky kapitola sama pro sebe. Na to, ze je jejich úředním jazykem, je to někdy pěkná slabota:-).
Na ulicích tu je spousta žebráků a taky podivných typů, ze kterých jde chvílemi až strach. Prošli jsme k naší ubytovně, kde se nám během chvilky daří usnout. No, ono po 34 hodinách cestování se asi ani není čemu divit…
 
BAGUIO NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH 
 
Baguio leží v nadmořské výšce 1400 m.n.m.
Cesta autobusem z Manily stojí 395 PhP, je dlouhá 250 kilometrů a trvá zhruba sedm hodin.
Autobusy do Sagady a Bontocu odjíždí každou hodinu z autobusového nádraží Danagua. Je několik autobusových společností, jenž tam jezdí.
Baguio rozhodně nedoporučujeme navštěvovat v době Silvestra (zřejmě i Vánoc), jelikož se sem sjíždí snad všichni Filipínci světa. Zažijete tu jen davy, davy a zase jen davy lidí. Bílé čičmundy jsme nepotkali de facto žádné. Jediné, které zde člověk často potkává jsou postarší chlápci, vedoucí se za ruku s mladičkými Filipínami.
Město se nám nelíbilo a krom snad katedrály tam není moc co k vidění. Spíš bychom jej brali jen jako přestupní bod na cestě z Manily dál na sever (Sagada, Bonton, Banaue...), ale mohlo to být opravdu jen právě tím Novým rokem.
 
16.den,  29.12.2008  LUZON – odjezd z Baguia do Sagady
 
Vstáváme po osmé a hned se vydáváme shánět jízdenky na bus do Sagady nebo Bontocu. Na nádraží, kam nás poslali včera jsme neuspěli. Odtud tam prý autobusy nejezdí, že musíme na jiné nádraží. I po ránu tu je šílené množství lidí. Autobusy do Sagady jezdily od šesté hodiny ráno, zhruba jen do 12-13 hodiny, pak zase až ráno.
Cestou jsme pochopili proč. Po menším bloudění jsme ono nádraží našli. Autobus na autobuse, jepnee na jepnee. Auta včetně střech naložená vším možným. Špína, bordel, davy lidí.
Vystáli jsme si frontu u pokladny a domáhali se své jízdenky do Sagady nebo Bontocu. Do Bontocu už autobus nejel, ale do Sagady by prý snad ještě jeden jet měl, že se na něj čeká, až se odtamtud vrátí. Jen že se neví kdy. Prý snad někdy okolo poledne. Něco nacvičovali, že jízdenky nejsou. Naštěstí tam posedával jediný běloch široko daleko s filipínkou, tak jsem jí poprosila, jestli se s nimi může nějak domluvit, že nám se nedaří. Najednou to šlo. Vystavili nám místenky, zaplatili jsme necelých 500 PhP a měli jsme 1,5 hodinky na to, vrátit se na ubytovnu, zabalit si, vyměnit peníze a vrátit se zase sem. Jako naschvál žádná banka dolary neměnila. Prý zítra. To nám je vážně hodně platný. Nezbylo nic jinýho než peníze vybrat z bankomatu, kde jsme si samozřejmě taky vystáli nemalou frontu. Vybrali jsme si 10 000 PhP a jelikož jsme měli ještě asi půl hodiny, usadili jsme se shladit a najíst se do KFC. Petr že se půjde podívat jak to vypadá s naším autobusem. Ani nám nestihli připravit jídlo, když se Petr vrátil, že tam už postávají dva autobusy do Sagady a že jeden z nich je z největší pravděpodobnosti náš. Jídlo jsme si nechali zabalit, za rohem si ještě koupili koblihy a dohartosili se k totálně narvanému autobusu. Z našich míst vyhodili dva týpky, kteří se tam mezi tím usadili a my se tam i s krosnou horko těžko prodrali. Jeli s námi i ten běloch s filipínkou, kteří v tý špíně na nádraží čekali už od rána. Usadili jsme se, rozbalili si jídlo a autobus se dal do pohybu. Docela to považuju až za zázrak jak nám to celý krásně klaplo.
Asi hodinu jsme popojížděli ucpaným městem. Autobus jel do nějaké díry mezi domy natankovat a až pak jsme opouštěli bláznivé Baguio.
A hned jsme vjeli do hor. Překrásný pohled na obrovské kopce s terasovitými políčky až to jejich vrcholků nám vynahradili příšerné Baguio. Silnice s neuvěřitelnými serpentinami a řidičem, který snad ani neví, kde má brzdy. Dobrý adrenalinek. Jen jednou jsme stavěli na jídlo. K autobusu se přiřítily desítky žen, které nesoucí na hlavách prodávaly vypěstovanou zeleninu foto. Brambory, salát, mrkev, zkrátka vše na co si člověk vzpomene. I masnu tam měli. Krásného výhledu na kopce a terasová políčka jsme se nemohli vynadívat. Natrhali jsme si hrášek. Byl krásně slaďoučký. Cestou jsme lidi různě vykládali a zase nakládali.
Do Sagady jsme dorazili v půl sedmý, už za tmy. Poslední více jak půl hodinky jsme sekali zatáčky po tmě, silnice se místy proměňovala v kamenitou udusanou cestu. Naklepaní jsme byli jako řízek.
Rezervace v hotelu naštěstí byla, ale jelikož to byl hotel jeden z nejdražších v Sagadě a kde se nám hlavně vůbec nelíbilo, i když ho v Rouge Guide hodně vychvalovali (prý čistý, útulny..pěkná hovadina teda), snažili jsme se ještě ten večer sehnat ubytování jinde, bohužel marně. Zalíbil se nám jeden maličký guest house na konci městečka, s příjemnou paní, která nám tam na zítra udělala rezervaci.
Osprchovali jsme se a vyrazili na večeři. Vesnice je jen minimálně osvětlená a ve 21 hodin se zavírají všechny restaurace a kavárny. Jsme moc zvědaví, jak bude Sagada vypadat za světla.
 
17.den,  30.12.2008  LUZON – Sagada, rakve ve skalách, trek jeskyněmi
 
Skoro celou noc jsme nespali. Nebýt špuntů do uší, nevyspíme se asi vůbec. Přeplněný hotel a milion filipínských čičmund, co celou noc lítají po chodbách, piští jako přiblblý a třískají dveřmi jako smyslu zbavení. Z umyvadla nám vylezl škvor, všude se válely černé vlasy, prostě humus všech humusů a to za 40 USD za noc. Prima obchod. Nevyspalí jsme se hotel rozhodli opustit hned ráno a začali se na recepci dohadovat s nepříjemnými Filipínami, že jim odmítáme zaplatit celou částku. Začaly zvyšovat hlas a rezolutně, že jim musíme zaplatit celou částku. Šla jsem se zeptat do turistického centra, kde najdu turistickou policii, prý asi 20 minut odsud. Utopie celý.
Nakonec jsme se na ně vyflákli a zaplatili, ale jen proto, aby jsme už odtamtud co nejdřív vypadli a nezabili si půl dne dohadováním se s nepříjemnými slepicemi.
Ubytovali jsme se u naší příjemné paní ze včerejška, v moc příjemném maličkém guest housu a vyrazili na snídani do nedaleké kavárničky, kde jsme si dali palačinku s banánem, tousty s vejcem a teplý čaj. Snažili jsme se dostat na internet, ale marně. Od rána tam vysedávají místní smradi a hrají hry.
Stavili jsme se v turistickém centru, koupili si mapku, zaregistrovali se a vyrazili asi půl hodinovou procházkou k tisíce let starým rakvím zavěšených ve skalách. Prošli jsme džunglí po trochu vyšlapaných cestičkách až k některým z nich. Někde ještě ležely lebky a kosti lidí, jenž tam byli pohřbení.
Na oběd jsme zašli do Mastérre restaurant, ale jídla se skoro ani nedotkli. Byl to jeden velký špek. Hlad nás donutil jít se najíst jinam, kde jsme si pochutnali na rybě se zeleninou a rýží.
Najedli jsme se a podle mapky z informačního centra vyrazili na krátkou procházku k jeskyním. Z krátké procházky se ovšem stal skoro pěti hodinový trek jeskyněmi. Z hlavní silničky jsme scházeli pořád dolů a dolů až jsme došli k jeskyni, kde jsme v dálce zahlédli skupinku asi deseti mladých Filipínců a tři průvodce s lucernami. Nic netušíce, co nás tam čeká jsme je poprosili, jestli by jsme se k nim nemohli přidat. Pořád naivně jsme se domnívali, že do jeskyně jen nakoukneme a pomažeme zase pryč. Ale je fakt, že když jsme tam viděli tři průvodce, mohlo nás to taky trknout. Průvodci se to moc nelíbilo, ale nakonec nás s sebou vzal. Začali jsme slézat po kamenech, prolézat skalními komíny, chvílemi mokré kameny dost klouzaly.. utekla hodina, dvě, tři. Překrásné labyrinty a skalní útvary tisíce let starých jeskyň brali dech. Na konci jsme se shodli na tom, že se to popsat vlastně ani nedá, to se musí opravdu zažít.
Filipínská skupina byla úžasná, pořád se něčemu hihňali, povídali si s námi. Všichni na rozdíl od nás šli v žabkách. My měli na nohou kotníčkové trekové boty, které nám, jak jsme záhy zjistili byly velikou přítěží. Jednak podrážka hrozně klouzala a jednak jsme se museli pořád zouvat, protože jsme procházeli hlubokou vodou a zase se obouvat, protože jsme šli po ostrých kamenech.
Po asi čtyřech hodinách klesání se nás průvodce ptal, jestli chceme jit i dál, že je tam vody až po hrudník a že tam jsou opravdu úzké průsmyky a průlezy. Chvíli jsme váhali, hlavně kvůli kameře, foťáku a veškerým dokladům, které jsme nic netušíc co nás čeká měli s sebou. Nakonec jsme do toho šli i za cenu, namočení věcí a nelitovali jsme, stálo to za to. Podle průvodce jsme byli až 750 metrů pod zemí (asi kecal:-)), v některých místech žilo tisíce netopýrů, fantastický zážitek to byl.
Teď už nás čekalo jen a jen stoupání. Místy byla lana, páč jinak se tam vylézt zkrátka nedalo. Byli jsme mokří, špinavý, pak i trošku vymrzlí, ale stálo to sakra za to.
Z jeskyně jsme vylezli úplně někde jinde a hlavně už za úplné tmy. Průvodci jsme zaplatili 800 PhP. Džípem nás odvezli zpět do Sagady, kde na pokoji bodla horká sprcha. Mokré a špinavé věci hodíme ráno vyprat paní domácí, tohle špínu sama fakt nezvládnu.
V půl devátý jsme zašli na internet, jestli náhodou nebude volný. Byl volný a  my se tak po týdnu spojili s civilizací a trčeli tam asi do jedenácti. Když jsme vylezli ven, všude byla tma, ani pouliční lampy nesvítily. Bez večeře jsme usnuli jako špalci.
 
SAGADA NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH 
 
Sagada je vzdálená 160 kilometrů od Baguia a cesta busem trvá okolo 7 hodin. Cena 250 PhP za osobu. Z Manily je vzdálená něco málo přes 400 kilometrů.
Autobusy v Sagadě staví hned vedle radnice a policejní stanice, odkud i jezdí jepnee do Bontocu.
Příjemné ubytování najdete hned v prvním guest housu, který se nachází v klidné uličce nedaleko autobusového nádraží (název snad časem dohledám někde doma.. ehm).
Vesnice usíná ve 21.00 hodin večer, restaurace se zavírají, světla zhasínají, večerka se tu opravdu dodržuje.
Určitě doporučujeme trek jeskyněmi (400 PhP/os.) a návštěvu rakví zavěšených ve skalách, ale to je asi tak trošku i povinnost (procházka asi na hodinku).
Doprava: Ze Sagady do Bontocu odjíždí jepnee každou hodinu a to do 13.00 h., pak už se tam nedostanete (jedině si snad najmout tříkolku, ale cesta je hodně krkolomná a zdlouhavá). To samé platí i pro cestu zpět. Poslední jepnee z Bontocu do Sagady odjíždí v 17.00 h.. Cesta trvá asi 45 minut. Jízdenka vychází na 45 PhP na osobu.
Rouge Guides uvádí, že penziony v Sagadě jsou velmi levné. Nevím, nemohu posoudit. Vzhledem k době našeho pobytu (Silvestr) jsou ceny vyšplhané slušně nahoře.
Naší oblíbenou restaurací byla Haddeku café and restaurant, moc příjemná obsluha i dobré jídlo. Naopak nás zklamala vyhlášená Masterré. Z jídel nám chutnalo filipínské Adobo, ale muselo být libové, naopak nechutnalo nám Paksiw Bangus.
 
18.den,  31.12.2008  LUZON – Bontoc
 
Celou noc pršelo. Vstali jsme kolem půl devátý a vyrazili jepneem do nedalekého Bontocu, jenž je hlavním městem horské provincie Bontoc a je prvním velkým městem severně od Baguia. Okolo jedenáctý jsme se po klikatý, kamenitý cestě, kterou sem tam vystřídaly panely dokodrcali do města.
Jezdí se tu na střeše, jezdí se tu uvnitř, jezdí se u řidiče, jezdí se zkrátka všude. Kde je volný flek, tam je nutné se nacpat. Cestou tam jsme cestovali třebas se zeleninou a s kuřaty.
Na růžku proti bance je výborná pekárna, tak si tam dáváme vynikající snídani. Koblížky, kávičku a vyrážíme na nedaleký trh. Odtud pak razíme do ač malého, ale v celku pěkného muzea Bontoc, který za tu návštěvu stojí. Jsou zde k vidění fotografie z dob, kdy domorodci holdovali kanibalismu, ukázky chýší, kde místní žili a mnoho dalšího z dob dávno minulých. Koupili jsme si mapku okolí, pohledy a cédečko místní horské muziky.
Podle mapky jsme pak vyrazili do asi deset kilometrů vzdálené vesničky Guinaano, od které jsou asi po dalších šesti kilometrech horské prameny. Až tam jsme však kvůli času nedošli. Cestu tam jsme si usnadnili v „trajciklu“. Bez něj by jsme se do těch kopců drápali ještě možná teď. Motorka sice měla co dělat, ale šikovný hoch, který ji pilotoval to zmáknul. Kdyby nás netlačil čas, šli by jsme pěšky, ale jelikož poslední jepnee do Sagady odjíždí v pět, museli jsme si to takhle urychlit. Cestu zpátky jsme už šlapali po svých, bylo to po většinou z kopce, tak to utíkalo rychle. Míjeli jsme kravky, vodní buvoly lezoucí po kopcích, místního domorodce s mačetou, který krom hadru kolem pasu neměl na sobě vůbec nic, ani ty trepky na nohou. Kochali jsme se krásným výhledem na okolní přírodu, údolí s terasovitými políčky vypadalo úchvatně.
Před čtvrtou jsme se vrátili zpátky do města, kde už místní střílely petardy jako smyslu zbavení. Nakoupili jsme pár věcí, které jsme potřebovali a posledním jepneem odjeli domů.
Dali jsme si spršku a vyrazili do nedaleké restaurace na obědo-večeři, kde jsme se konečně dobře najedli. Filipínská kuchyně nás zatím zklamala, ale s tím jsme už tak nějak počítali. Já si pochutnala na pečeném kuřeti se zeleninou a Petr na kuřeti v pepřové omáčce. Milá obsluha a příjemné ceny. V devět večer, kdy se všechno zavírá jsme se přesunuli k nám na pokojíček. Petardy a ohňostroje tu střílí už od rána a čím více se k Novému roku blížíme, tím více přidávají na intenzitě.
Cestou domů jsme si ještě stihli koupit rýžové víno. Jedno bylo klasické, druhé s příchutí borůvek. Z Bontocu jsme si ještě přivezli vynikající zde stáčenou Sangrii, takže nouzi o pití jsme neměli. Hráli jsme karty, pexeso, cpali se melounem a pili rýžové víno. Byla to sice hodně netradiční oslava Silvestra, ale i tak stála za to.
Venku lítala jedna rachejtle za druhou a nám bylo fajn. Když se tady odpočítával Nový rok, bylo v Praze teprve pět odpoledne. Kolem půl druhý jsme to zapíchli a usnuli. Ráno jsme se chtěli přesouvat do Banaue, ale jelikož tu „překvapivě“ 1.1. nic nejede, zůstáváme až do pozítří.
 
BONTOC NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH 
 
Bontoc je hlavním horským městem provincie Bontoc a je prvním velkým městem severně od Baquia.
Z Manily sem jezdí autobusy společnosti Victory Liner a Dangwa, cesta trvá přes 10 hodin, vzdálenost je něco okolo 400 kilometrů.
Ze Sagady do Bontocu jezdí jepnne každou hodinu a to do 13h.
Z Bontocu do Sagady vyjíždí poslední jepnee v 17h. Jedna cesta stojí 45 PhP.
Z Bontocu do Banaue trvá cesta tři hodiny, stojí 120 PhP/os..
V Bontocu stojí za to navštívit místní muzeum, vstup 100 PhP/os. a určitě si udělat trek po okolí.
 
19.den,  1.1.2009  LUZON – Sagada, výlet k vodopádům
 
Posnídali jsme koblížky, které jsme si koupili včera v Bontocu, koupili si pití a vyrazili na procházku po okolí. Naším cílem byl 75 metrů vysoký vodopád a křesťanský kostel v sousední vesnici k němuž se jde asi čtyři kilometry po příjemné silničce obklopené lesem z borovic a výhledem na terasovitá rýžová, zeleninová políčka a mandarinkové plantáže.
Kostel se tvářil poněkud opuštěně. Od něj jsme se vrátili pár desítek metrů a uhnuli po strmé silnici do lesa, které vystřídalo prudké klesání. Došli jsme až ke schodům, vedoucí mezi rýžová pole. Před námi šla jakási rodinka s malým chlapečkem, tak jsme je následovali. Došli jsme k několika chatrčím mezi políčky. Nahoru k nim vedly stovky schodů, dolů k nim vedly stovky schodů. Představa chodit je každá den do školy a ze školy byla šílenost.
Vodopád jsme sice v dáli viděli, ale tím to také skončilo. Rodina nás navedla, ať před prvním domkem uhneme do leva, kde dlážděné schody končily a vystřídaly je jen hrany políček. Po desítkách metrech jsme cestu ztratili úplně. Pár jakýchsi vyšlapaných cestiček tam bylo, ale představa, že je budeme hledat od spoda, kde nebudou vidět vůbec, nás to od dalšího pokračování odradilo. Dolů by jsme asi nějak nakonec sešli, ale nahoru by jsem se sami asi jen těžko vydrápali. A jelikož široko daleko nebylo nikde ani živáčka, vzdali jsme to a vodopádem se pokochali jen u dálky. Vrátili jsme se zpátky na schody a šlapali nahoru. Napočítala jsem 635 schodů. Nahoru jsme se k vzhledem obrovské vlhkosti vydrápali úplně mokří a ufunění. Ještě nás čekalo prudké stoupání do kopce, až pak jsme se ocitli na silnici. Teď už nás čekala jen asi čtyř kilometrová příjemná procházka domů.
Ve vsi zase střílely dělobuchy a v lese u chatrčí se scházely hloučky lidí. Tancovali a bušili do kovových velkých pánví.
Vysprchovali jsme se a vyrazili na oběd do naší oblíbené restaurace Haddeku café and restaurant s příjemnou paní domácí. Dali jsme rybu „milkfisch“ se zeleninou a já dostala po třech týdnech bez těstovin chuť na špagety. Na pokojíku jsme si pak příjemně schrupli. Všechny obchody, kromě snad dvou byly zavřené. Večer jsme si už jen zabalili věci na zítřejší přejezd do Banaue. Na večeři si zase zašli do Haddeku a šli brzo spát.
 
20.den,  2.1.2009  LUZON – Přejezd ze Sagady přes Bontoc do Banaue (trek rýžové terasy)
 
Vstali jsme v šest ráno a okolo tři čtvrtě na sedm už seděli v jepnee do Bontocu. Byla pěkná kosa. Za necelou tři čtvrtě hodinku jsme byli v Bontocu, kde jsme nasedli do zorkodrcaného autobusu do Banaue. Hodili si bágly dozadu a vyběhli si koupit čerstvé koblížky a kafčo.
Autobus vyjížděl přesně v osm. Silnice v horách byla spíše kamení a bláto, než betonový panel. Klimoška samozřejmě přírodní. Mrholilo a kopce byly zahalené v mlze.
V Banaue jsme „přistáli“ okolo tři čtvrtě na dvanáct. Na blint si našli ubytování za 500 PhP, ovšem se studenou vodou na chodbě a se záchodky, též na chodbě. Filipíny jsou zatím co se týká ubytování asi nejdražší asijskou zemí, jenž jsme doposud procestovali (mám na mysli s batohy na zádech).
Na guest housu máme obrovskou terasu s krásným výhledem na okolní kopce s rýžovými terasami. Dáváme si tam dobrý oběd za 300 PhP a domlouváme si výlet na rýžové terasy. Hoch nám na mapě, kde tento výlet není vůbec vyznačený ukazuje kudy půjdeme. Říká si o 1000 PhP a že to bude trvat zhruba čtyři hoďky. Nevíme do čeho jdeme. Naivně si myslíme, že pěkná jakože procházka mezi políčky. Omyl a naivní představa to samozřejmě byla.
V půl druhý vyrážíme. V guest housu nás vyzvedává trajcykl a vyváží nás asi dva kiláčky na kopec s několika pěknými vyhlídkami. Terasy patří k největším ikonám Filipín a občas bývají nazývány jako „Schody do nebe“ nebo „Osmý div světa“. Do horských svahů je před tisíci lety vysekali lidé kmene Ifugao a to za pomoci primitivních nástrojů. OSN nedávno terasy zařadilo na seznam památek světového dědictví. Na jedné z vyhlídek byly dvě staré babky v krojích kmene Ifugao se kterými se lze za pár drobáků vyfotit. Žvýkaly betel, ostatně jako mnoho lidí zde a měly fakt dost. Vysmáté stařeny s rudými ústy od betelu neměly chybu. Chlápek s tříkolkou, který měl taky solidně nažvýkáno odjel a my tam zůstali jen s naším týpkem z guest housu, údajně průvodcem, který měl taky nažvýkáno až běda. Cestou si odplivával rudý sliny od Betelu a zvesela si boxoval, že prý je boxer. Dali jsme se po příkrých schodech do klesání a opět si říkali, nač ten průvodce, to jsme mohli přeci zmáknout samy. Jak moc jsme byli naivní, jsme zjistili záhy. Po pár schodech nahoru jsme uhnuli z dlážděné cesty do rozbahněných rýžovišť a dali se do skoro až lezení příkrých kopců prorostlých husou džunglí. Cesta díky vodě, jenž ji vymlela občas zmizela úplně a my jsme museli přeskakovat nad hlubokými roklemi rýžovišť. Klouzalo to a vědět co nás čeká, nejdu do toho. Teď nebylo zbytí a cesty ven, museli jsme následovat našeho týpka a snažit se neuklouznout abychom se nezřítili kamsi do neprodyšné džungle.
Několikrát jsme se málem ocitli na zemi, ale naštěstí jen v místě, kde se bylo čeho zachytit. Když je sucho, musí to být moc příjemná a krásná procházka, ale teď za deštích to bylo opravdu o život.
Vydrápali jsme se na vrchol jedné z nejvyšších teras a dali se do klouzání dolů. Přecházení vodopádů a balancování po vratkých a hlavně příšerně klouzavých kamenech nebralo konců. Zážitek naprosto úžasný, i když adrenalinu nebylo málo.
Procházeli jsme obydlím domorodců. Najednou se zkrátka mezi terasami objeví pár dřevěných domků. Domků chatrných, stojících na kuřích nožkách, chráněných kulatou obručí na každém pilíři. Důvod byl jasný – hadi. Všude visí strašné množství vypraného prádla, které snad v tomhle počasí nemůže nikdy uschnout.
Začíná poměrně dost poprchávat a hory se zahalují do mlhy. U obydlí, kam se místní dostávají jen jako my teď, pěšky, skrz džungli pobíhají děti, v ohrádkách chrochtají prasata, kdákají slepice, všude štěkají psi. Místní si akorát ve sroubku vaří večeři. U ohně je přivázaná na obojku kočka. Všimla jsem si toho už dříve, že kočky tu často mívají „u boudy“, stejně tak, jako my u nás míváme psi. Týpka se ptám, jestli tito děti odsud chodí každý den do školy. Dostává se mi odpovědi, že ano, ale popravdě moc tomu nevěřím. V dálce vidíme čtyři postavy, nesoucí na hlavách do svých chatrčí pytle s rýží.
Terasy v dnešní době produkují pouze 35% místní spotřeby rýže a to i přes to, že by hravě měli zvládnout 100%. Ovšem mnoho mladých za prací odjíždí do větších měst či vyrábějí rukodělné výrobky ze dřeva, které pak prodávají turistům. Není tady kdo by pole obdělával.
Cestou nám týpek ukazuje několik druhů pavouků, orchideje, strom a plody chlebovníku, kávovník, papáju a láčkovky ze kterých nám dává pít. Ptám se ho, jestli to je dešťová voda, říká, že nikoliv. Chutná to jako voda s lehkou příměsí čehosi. Bůh ví, jestli kecá nebo ne.
Krápe čím dál tím víc a hrany teras po kterých se snažíme jít kloužou čím dál tím víc. Cestou pijeme horskou vodu z pramene u vodopádu. Teď už jen scházíme dolů. Klouže to. Za světla se dostáváme ke schodům, které jsou jak jinak kluzké jako led.
Po několika desítkách minut jsme zpátky ve městě. Špinavý od bláta, upocení, promočení od deště, ale nadmíru spokojení. U pramene si malinko omýváme boty od tuny bahna, ale moc se nám to nedaří. Ve městě přecházíme přes velký kovový houpací se most na druhou stranu města, kde bydlíme. Za mostem nás čeká opět několik desítek schodů a průchodem vycházíme na naší rušnou silnici.
Ještě máme v plánu stihnout muzeum jenž se nachází na kopci ve vile Banaue View Inn. Hoch jde s námi. Cestou si kupuje další betel a znovu odplivává rudé sliny. V muzeu je zachycen mimořádně zajímavý život amerického antropologa Henryho Otley Beyera, který se na počátku 20.století vydal poznávat kmeny Ifugao. Oženil se s místní domorodkyní a nakonec tu zůstal až do smrti. Někde by tu měli být i jeho ostatky, omotané jako mumie v duchu Ifuagské tradice, ale nebyli tam.
Muzeum je otevřené od 8-17h. a vstup, ač Rouge guides uvádí „zdarma“ stojí 50 PhP/os.
Vracíme se do guest housu a snažíme se ze sebe smýt špínu jak to jen jde. Boty jsou zevnitř suché, ale z venku jsou jedna velká koule bláta, takže ač se snažíme je nenamočit zevnitř moc se nám nedaří. Je poměrně chladno a my se ještě chceme jít projít ven a skočit někam na večeři. Nezbývá nic jiného, než na čisté suché ponožky natáhnout igelitové tašky a hurá do bot. Sice to chladí, ale necítíme vlhkost. Procházíme se po krámcích se suvenýry, kde místí prodávají překrásně ony ručně vyřezávané výrobky. Mít tu možnost odvézt si je domů, už je máme dávno v batozích, ale nedá se, před námi je ještě poměrně dlouhá cesta. Kupujeme tak jen něco menšího na památku.
Pak jsme zašli na internet. Hodina 35 PhP a docela to tam i šlapalo. Pak už jen dobrá večeře a jdeme spát. Na ráno na sedmou máme koupené jízdenky na bus do San Chosé odkud se pak nějakým jiným busem musíme dostat do Manily. Čeká nás pěkně dlouhá štreka. Přesto, že Banaue je od Manily vzdáleno pouhých 300 kilometrů , trvá cesta okolo deseti hodin. Leží totiž ve výšce 1300 m.n.m. a kus roviny se tu hledá jen ztěžka.
Sestoupit z hor, kde Banaue leží je poměrně náročné a autobusy jak jsme se i druhý den přesvědčili jsou v hrozném stavu. Do Manily jsme chtěli z Banaue jet přímo, ale jelikož zítra jede jen jeden autobus a ten už dávno hlásil jak jinak než full, museli jsme zvolit tuto variantu a to přes San Chosé.
Další možnou variantou bylo jet přes Baguio, ale to už fakt jako ne. Vytahujeme deku a spacák a okolo jedné ráno jdeme spát.
 
BANAUE NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH 
 
Bydlíme v obyčejném guest housu „House Rules“, ale s pěknou velkou terasou a výhledem na terasy. Pokoj za 500 PhP se společnou sociálkou.
Doprava: Z Manily do Banaue to je asi 350 kilometrů, cesta trvá okolo 10 hodin.
Z Bontocu cesta trvá okolo tří hodin a jízdenka stojí 120 PhP/os.
Z Banaue do Manily je možné jet buď přímo nebo přes Baguio či San Chosé. My museli přes San Chosé, přímý bus hlásil full. Banaue - San Chosé stojí 250 PhP/os., cesta trvala 5,5h. Ze San Chosé do Manily stojí 240 PhP/os., cesta trvala 5h.
Určitě stojí za to si zaplatit trek po terasách, které patří k největším ikonám Filipín. S průvodcem jsme šli jen Petr a já, asi 3,5 hodiny a stálo nás to 500 PhP/os. Jen když prší, dost to klouže, takže vhodná obuv není na škodu. Za sucha to musí být moc příjemná procházka. Terasy do horských svahů před tisíci lety vytesali lidé kmene Ifugao a to za pomoci primitivních nástrojů. OSN nedávno terasy zařadilo na seznam památek světového dědictví. Často jsou nazývány „Schody do nebe“ nebo „Osmý div světa“.
Za návštěvu stojí i místní muzeum (vstup 50 PhP/os.), které se nachází na kopci ve vile „Banaue View Inn“. Otevřeno je od 8.00-17.00h. V muzeu je zachycen mimořádně zajímavý život amerického antropologa Henryho Otley Beyera, který se na počátku 20.století vydal poznávat místní kmeny Ifugao. Nakonec se zde s místní domorodkyní oženil a žil zde až do své smrti. 
 
21.den,  3.1.2009  LUZON – Odjezd z Banaue přes San Chosé do Manily
 
Vstáváme ráno v šest. Balíme věci, na recepci platíme 500 PhP a v plné polní vyrážíme na autobus. Zastávka je asi jen 500 metrů do kopce. Postávají tam tři autobusy. Jeden vypadá hůř než ten první a ten druhý vypadá hůř než ten třetí. Nasedáme do našeho, který vypadá snad ještě hůř, než ten nejhorší.
V sedm se mělo odjíždět, v sedm sedl řidič za volant, v sedm zmáčknut spojku a otočil klíčkem, v sedm jsme zjistili, že autobus nestartuje. Nějací týpci všetně řidiče kolem něj začali pobíhat a cosi řešit. V půl osmý jsme vyjeli. V zadu sedí asi pět mladých kluků, z nich jeden z nich drží pod bundou kohouta. Urazili jsme asi kilák za město, když se do autobusu začal valit příšerný kouř. A jelikož smrad šel někde od nás, dva hoši ze zadu vylítli za řidičem. Opět jsem stáli, opět se něco řešilo. Něco tam pošolichali a autobus se dal znovu do pohybu. Občas bylo cítit, že se cosi někde pálí, občas, teda z kopce skoro pořád pískaly brzdy jako protržený, občas se z pod autobusu linul ještě jakýsi podivný zvuk. Jako by o sebe drhly dva kotouče. Ale dobrý, jeli jsme. Sjížděli jsme z hor a příroda se měnila. Terasovitá políčka vystřídala klasická políčka a kopce se vzdalovaly. Do San Chosé jsme přijeli okolo jedný a dali se do hledání terminálu pro autobusy do Manily. Město je příšerný zmatek, samé trhy a miliony tříkolek. Autobus byl už až na dvě poslední místečky zaplněný. Takže jsme se tam s radostí nasoukaly a autobus se dal do pohybu. Pěkný, čistý, klimatizovaný autobus, nesrovnatelný tím z hor.
Města, která jsme projížděli byla ucpaná tříkolkami, takže jsme se pohybovali opravdu jen krok za krokem. Začínal nás bolet celý člověk. Jednou jsme stavěli na rychlou zastávku, kde jsme si dali poněkud pozdní oběd. Než jsme dojedli, všichni se už sápali do autobusu a jelo se dál. Do Manily jsem dorazili okolo půl sedmý. Vyložili nás na neidentifikovatelném nádraží, odkud jsme si vzali taxíka. Mladýho fajn týpka, který nás odvezl do staré části města zvané Ermita, kde jsme si podle Rouge Guides vyhlídli ubytování. Guest house jsme našli, ale rozhodně nebyl tak levný a už vůbec ne tak čistý jak průvodce popisuje. Ale jelikož je už tma a my toho máme po jedenácti hodinách v buse plný kecky, ubytováváme se tam. 1000 PhP za noc v pokoji s klimoškou, teplou vodou, snídaní a jako bonusem na závěr s nechutnou špínou a se škvory ve skříni.
Horká sprcha bodne a jdeme se projít ven. Drahé hotely, luxusní nákupní centra se zde střídají s neuvěřitelnou chudobou. Lidé spí na špinavých chodnících, ušmudlané děti žebrají peníze. Fakt špína a bordel je všude kam se člověk podívá. Ale ono to v noci vypadá všude hůře než to pak vypadá přes den za světla. No, uvidíme zítra.
Večeříme ve fast foodu a před půlnocí se vracíme na pokoj. Vyndáváme naší čistou deku a jdeme spát. 
 
22.den,  4.1.2009  LUZON – Manila
 
Dneska zůstáváme celý den v Manile. V ceně našeho příšerného brlohu je i snídaně, takže kolem desátý snídáme horkou, docela dobrou kávu a vajíčko s toustovým chlebem, máslem a ždibečkem marmelády. Slečen na to, aby nám uvařili jednou horkou vodu na kafe a dvě vejce bylo celkem pět. No, což, někde se ty lidi zaměstnávat musí.
V sousední cestovce řešíme letenky na naše další přelety. Zítra chceme odlétat na ostrov Cebu a zhruba za tři dny pak z Cebu na ostrov Palawan. Slečna vše ochotně vyřizuje, obvolává, zjišťuje a rezervuje. Na zítra ráno let opravdu mají a cena je více než lidová. 34 USD na osobu. Na osmého nám rezervuje letenky z Cebu. Asi stokrát a na milion papírků přepisuje čísla letů, čas, datumy a taky naše jména, která tu všem malinko dělají problém. Než slečna zjistí další lety, jdeme si o pár metrů dál vyměnit peníze. Za dolar je o něco lepší kurz, než když jsme měnili po příletu (46,45 PhP/1USD). Směnáren tu je v části Ermity v ulici Mabiny, kde i bydlíme nespočet, takže vyměnit peníze tu není nejmenší problém. Mezi tím nám slečna za poplatek 200 PhP za osobu vyřídila obě letenky, které jsme si však bohužel museli jet zaplatit přímo na letiště. Na Cebu odlétáme zítra v devět hodin ráno se společností Philippines Airlines a o tři dny později z Cebu na Palawan s Cebu Pacificair.
Chytáme si taxíka a necháváme se odvést na letiště terminal II, kde sídlí Philippines Airlines. Z Ermity na letiště to vychází na 130 PhP. Vystáli jsme si docela dlouhou frontu, kartou zaplatili letenky a opět se nechali taxíkem převézt na terminal III, kde sídlí Cebu Pacificair. Letiště opouští strašlivá masa lidí a nám se nedaří taxíka chytit. Přisedáváme si k týpkům, kteří též údajně jen popojíždí z terminalu II na terminal III a i přesto, že víme, že přisedávat si k někomu je ta největší blbost co můžeme udělat, nasedáme. A taky že jo. Hned se domáháme, ať zapne taxametr, ale týpek jen co vyjedeme z letiště ukazuje cedulku s cenou 580 PhP a že nás odveze do kanceláře Cebu. Málem jsme vyletěli z kůže a když viděl, že jsme jakože fakt naštvaní, naštěstí zastavil. Přesedli jsme si do normálního taxíku s taxametrem a v klídku za 80 PhP přijeli na správný terminál, který patří pouze pro lety společnosti Cebu Pacificair. Koupili jsme si letenky a taxíkem se nechali odvézt k nejbližšímu metru. Vezl nás moc fajn chlápek a když už jsme měli u metra vystupovat, stavěla nás silniční policie. Petr neměl ve předu zapnutý pás. Řidič pokutu bez řečí ihned zaplatil. 100 PhP o které si ani neřekl. Cestou nás upozorňoval, ať se zacvakneme, že se občas stává, že ve stojící koloně vtrhnou do auta typy, co okrádají turisty. Nebyl první taxikář, který nás na tohle upozorňoval. Za cestu chtěl 85 PhP, ale dali jsme mu 150 PhP, ať má i na tu pokutu...
Vysadil nás u zastávky metra, kde byla šílená masa lidí a celé to tam působilo dost tragicky. Mizíme do útrob obchoďáku, kterým se po eskalátoru prochází přímo na zastávku nadzemsky. K obědu si dáváme ovocný šejk a koblížky. Kupujeme si jízdenky na metro, které jsou délkou jízdy stupňovány od 5-15 PhP. Metro je čisté a v naprostém klídku. Máme namířeno na dostihové závodiště San Lazaro, ale cestou vystupujeme už dříve. Hipodrom vzdáváme kvůli času a tak rovnou míříme do staré části města. Přešli jsme několik silnic a ocitli se u golfového hřiště za nímž jsou hned začínající hradby staré části zvané Intramuros „uvnitř zdí“. Návštěvu tohoto starého španělského města Manily jsme si nechtěli nechat ujít a udělali jsme moc dobře. Jakoby se tam zastavil čas. Chaos aut je během chvilky ta tam. Jen rykšové a kočí s povozy taženými malinkatými nebohými koníčky nabízejí své služby.
Za hradbami jsme si prohlídli pěknou Manilskou katedrálu, kde akorát probíhal svatební obřad, ostatně jako i v dalším námi navštíveným kostele San Agustin, jenž je nejstarším kamenným kostelem v Manile. Barokní interiér a nástěnné olejové fresky stojí za návštěvu.
Vstup do pevnosti Fort Santiago, jenž pochází ze 16.století a nachází se nedaleko Manilské katedrály je zpoplatněn 75 PhP/os. Začalo se stmívat a my se ještě cestou z města zastavili v třípatrové prodejně se suvenýry a rukodělnými výrobky „made in Philippines“, kde si nakoupili doutníky a kávu. Než jsme se vyhrabali z města, byla úplná tma a my se podél dlouhé frekventované silnice ubírali směrem k našemu obydlí.
Došli jsme až nakonec a ocitli se u Manilské zátoky, kde kotvily obrovské lodě a byl tam čilý ruch jako ve dne. Spousta rodičů s dětmi, mraky stánků a před námi stál veliký komplex podvodního světa. Za 400 PhP/os. se nám dostalo úžasné podívané. Ryby, korálové útesy, podmořští živočichové z mnoha částí světa. Procházeli jsme proskleným tunelem, kde nám nad hlavami proplouvali žraloci, bojové rybky,  rejnoci a další stovky a stovky různých ryb. K vidění tu je krokodýl Filipínský, obrovské murény a spousta dalších pro nás neznáme druhy podmořských živočichů.
Okolo osmé jsme odtamtud vypadli a prošli se skoro až k nám domů, kde jsme ještě na chvilku zapadli do velkého obchodního centra. Navečeřeli se a pocourali se po obchoďáku. Ovšem jen krátce, páč většina nákupních center zavírá ve 20.00h, jen některá mají o víkendu otevřeno do 22.00h.
Venku se opět vynořily snad stovky žebrajících dětí a spících lidí na ulicích. Manila se zase proměnila ve špinavou stoku chudoby mísící se s luxusem. Ve dne vypadá Manila zcela jinak než za tmy.
Okolo půlnoci jsme vyhnali škvory ze skříně a šli spát. Ráno v šest vstáváme a odlétáme na ostrov Cebu, tak ať se ještě alespoň na chvilku prospíme.
 
MANILA NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH  
 
Manila je špinavá stoka mísící se s luxusem. Drahé hotely, velká obchodní centra střídají slumy, žebrající děti a mraky bezdomovců. Za tmy se Manila proměňuje ve slušnou špínu (čtvrt Eremita – ulice Mabiny, kde jsem bydleli), ve dne se tváří bezpečně.
Nejlepší je po Manile se pohybovat metrem či taxíkem, ale silnice bývají často velmi ucpané (popřípadě pěšky, ale to ne všude jde). Jepnee je taky možnost, ale ne vždy dojedete tam, kam máte zrovna namířeno, tudíž vás to může stát více času než si vůbec myslíte.
Co se týká zlodějů nebývá příliš bezpečno ve velkých davech, například na stanicích metra. Jízdenka na metro stojí od 5-15 PhP, dle vzdálenosti.
Taxi: sedat do taxi pouze s taxametrem a nikdy si k nikomu nepřisedávat! Z letiště si brát žluté taxi, jejich nástupní taxa je 70 PhP, ostatní bývají dražší. Cena taxíků vychází na zhruba 4 PhP za 300 metrů, dvě minuty čekání stojí také 4 PhP. Není od věci se v taxíku zacvakávat, občas jsou v koloně aut turisté okrádání týpky, kteří nezvaně vtrhnou dovnitř.
Ubytování: Levnější guest housy lze hledat ve čtvrti zvané Ermita, kde jsme bydleli i my. Náš guest house ovšem nedoporučuji, pokud nechcete bydlet se škvory ve skříni. Jinak se snídaní, teplou vodou a klimatizaci vyšel dvoulůžkový pokoj na 1000 PhP.
Letiště: pokud se nepletu má tři terminály. Terminál I. je tuším pro mezinárodní lety, na druhém sídlí například společnost Philippines Airlines a třetí terminál patří pouze pro přílety a odlety filipínské společnosti Cebu Pacificair, kde samozřejmě i sídlí. Taxi z Ermity na letiště stojí okolo 130 PhP, přesun taxíkem z terminalu II na terminal III 80 PhP, pěšky to není moc dobrá volba.
V Manile za návštěvu určitě stojí stará část španělského města zvaná Intramuros. Za hradbami lze najít Manilskou katedrálu (vstup zdarma), kostel San Agustin (vstup zdarma) či pevnosti Fort Santiago (vstup 75 PhP/os.). Nedaleko staré čtvrti je třípatrový obchod se suvenýry. Vřele doporučujeme, k mání mají vše, od doutníků, přes čaj, kávu či krásné vyřezávané výroky /ceny rukodělných prací samozřejmě o něco vyšší než na severu/.
U manilské zátoky, kde kotví obří zaoceánské lodě je moc pěkný a nový komplex podvodního světa (za nás byla otevřena jen vstupní a pravá část). Vstup je 400 PhP. i
Obchodní domy zavírají většinou ve 20,00h., jen některé mají o víkendech otevřeno „až“ do 22,00h. U vstupu vám obsah batožin kontroluje ochranka se samopalem. Žena kontroluje ženy, muž, muže. Filipíny nemají o atentáty a únosy turistů muslimskými povstalci nouzi, tudíž není se vůbec čemu divit. Například v roce 2001 obsadili luxusní hotel na ostrově Palawan, kde zajali 20 zahraničních turistů z čehož pěti z nich zťali hlavu.
 
23.den,  5.1.2009  Odlet z Manily na ostrov Cebu, přeplutí na ostrov Bohol
 
Vstali jsme v šest, dobalili zbytek věcí a došli si na snídani, kde otvírali akorát v sedm, takže se nám to náramně hodilo. Jen slečny tam byly pouze dvě, tak to trošku dýl trvalo. Ono uvařit kafe a jedno vejce dá prostě zabrat. Ano, opět vajíčko s toustem, jak jinak taky.
Chytili jsme si taxíka a odjeli na letiště. Letiště bylo plné zahalených muslimek a křesťanských jeptišek, no zajímavé. Přísnými kontrolami, včetně zutých bot, sundání pásku, osahávání a zaplacení výletové taxy jsme se ocitli na palubě Boeingu Jumbo Jet 747 400. Petrovi se zcela znenadále splnil sen, kterým bylo právě proletět se Jumbo Jetem. A kdo by to byl býval řekl, že se mu to splní zrovna za 34 USD (600 Kč). Dostali jsme na rozdíl od letu BKK-Manila s Cebu Pacificair kávu, vodu, sušenky a noviny. Paráda.
Za hodinku jsme přistáli na ostrově Cebu, na informacích si vzali mapu ostrovů i měst jenž jsme potřebovali a taxíkem odjeli k přístavišti (30 minut), odkud nám za necelé dvě hodinky odplouvala rychlo loď společnosti Super Cat. Na Bohol (Tagbilaran), kam jsme mířili my, vyplouvají denně lodě 3-4 různých společností. Super Cat, Weesam Expres a Ocean Jet. Cesta trvá okolo 1,5-2 hodin. Při vstupu na loď jsou prováděny důkladné kontroly a jelikož si tentokrát velkou krosnu bereme na palubu, nechávají nás z ní vyndat nůž. Policie si ho bere k sobě a je nám předám ihned po vystoupení z lodi v Tagbiliranu. Bereme si tříkolku (50 PhP) a odjíždíme k nákupnímu centru, kde je zároveň i autobusové nádraží, odkud jezdí autobusy do menších měst. My máme namířeno směr Carmen, do Chocolate Hills, kde má být na doporučení našich přátel pěkné ubytování.
Ale už od vystoupení z lodě nám každý tvrdí, že tam žádné ubytování není a hned nám nabízejí svoje služby. Například, že nás do Chocolate Hills odvezou za 1200-1800 PhP, blázni. Asi vypadáme bohatě...ha.
Nastupujeme do místního busíku, který je narvaný k prasknutí, protože se akorát děti vrací ze škol. Každou chvilku někdo nastupuje a zase vystupuje, takže cesta, která měla trvat asi hodinu, trvala hodiny dvě. Zaplatili jsme 100 PhP za oba. Hoch od lístků nám ukazuje, kde máme vystoupit. Bylo kolem tři čtvrtě na šest a začínala být úplná tma. Vyškrábali jsme se na jeden z kopců Čokoládových hor, kde nás čekalo moc milé překvapení. Celou cestu, vycukaní ze Silvestrovského severu Filipín, jsme se báli, aby tam nebylo plno, páč by jinak nebylo kde složit hlavy. Slečna přikyvuje, že pokoje volné má. Nabízí nám jeden za 1200 PhP s překrásným výhledem na okolní kopce, čistý, s klimatizací a teplou vodou. Druhý byl ve staré zástavbě za 800 PhP, taky s klimatizací a s teplou vodou. Nakonec jsme vzali ten dražší a dva dny si tam připadali jako v pohádce.
Omyli jsme ze sebe celodenní špínu a zašli do místní restaurace na večeři. Ceny o něco vyšší, ale na druhou stranu se není čemu divit. Bydlíme v „srdci“ Čokoládových hor, kam se přes den sjíždí davy turistů.
Na mě začíná něco lézt. Asi chřipka z klimošek se hlásí o slovo. Začíná mě pěkně bolet hlava a v krku.
 
24.den,  6.1.2009  BOHOL – Chocolate Hills, Carmen 
 
Je mi mnohem hůř než včera. Dávám si Paralen a Strepsils. K snídani si dáváme horký čaj a tousty se sýrem a tuňákem. Čistá restaurace s krásným výhledem na okolní kopce je vážně parádním zážitkem.
Počasí se venku pěkně honí. To svítí sluníčko a je horko k zalknutí, to se spustí silný monzun a leje jako z konve.
Po snídani se konečně jdeme projít na vyhlídku, kde už zevluje spoustu turistů, jenž sem dovezli cestovky z města. Fotí se jako smyslu zbavení. Vyskakují a že jako „van-tu-trí džamp“. Jsou směšní. Fotky sice vypadají dobře, jako když letí nad těmi kopci, ale ta šaškárna kolem to je trošku už moc.
Je vidět jak v dálce hustě prší. Jdeme se schovat na pokoj, než to přejde. Od večera sušíme vyprané věci, ale marně. Při více jak 90% vlhkosti to jde prostě špatně. Všechno se hned rosí, člověk se potí a i z těch kopců se line pára jako z horkých hrnců. Po lijáku vysvituje prudké sluníce a Petr si jde zaplavat do bazénu. Já jen sedím na břehu a kochám se tou krásou okolo. Po Paralenu mám 37,5C, uvidíme co večer.
Po půl jedný vyrážíme na krátkou procházku směrem k silnici a dál směr městečko Carmen, vzdálené asi šest kiláků odsud. Opět se spouští šílený liják, tak se schováváme v přístřešku u silnice. Mezi tím nás míjí autobus, stopujeme ho a razíme s ním do Carmen. Jízdenka je za 7 PhP.
V Carmen se snažíme sehnat něco normálního k snědku, ale marně. Na trhu si kupujeme manga, projdeme se uličkami a zaplouváme na snad jediný internet ve městečku. Cena opět více než lidová 20 PhP (8 Kč) na hodinu. Po chvíli se venku zase spouští šílený liják, který ani po dvou hodinách neustává. Mě je už hodně bídně, tak se i přes déšť vydáváme na autobusové nádraží.
Místní když nás vidí, tak se hned ptají, kam jedeme a snaží se nám pomoci. Do toho busu ne, ten jede na druhou stranu ukazuje hoch. Jdeme si naproti koupit místní koblížky, když za námi přibíhá hoch a ukazuje, že náš autobus je tady, tak ať jdeme. Nasedáme do poloprázdného busu a razíme domů. Vyšlapáváme si kopec, dáváme si spršku a jdeme na večeři do restaurace. Už mám krásných 38C a cpu do sebe další dávku Paralenů a horký čaj. V šest už ležíme a relaxujeme. Tady se zkrátka opravdu zastavil čas…
 
25.den,  7.1.2009  BOHOL – Chocolate Hills, Loboc, Corella – Tarsier centrum, lodí do Cebu City
 
V noci jsem se, ač to i smrti nenávidím vypotila a ráno se cítila o krapet líp. Nasnídali jsme se dole v restauraci, zabalili si věci a vyrazili dolů na hlavní silnici stopnout autobus. Přijel poměrně záhy a my se vydali do městečka Loboc, kde jsme museli přestoupit na jiný autobus do Corella. Jeli jsme do centra, kde je možné spatřit malé Tarsierky Filípínské. Spustil se šílený monzun, že i autobus musel jet skoro krokem. Lidi si začali rychlostí blesku zatahovat okna a to jakýmisi dřevěnými deskami. Na zastávce přistoupila babi, která vypadala, že to má už za pár, ale omyl byl pravdou. Babi nás fakt překvapila. Babi se usadila, babi po chvíli vytáhla doutník, babi si zapálila, babi vyčmudila celý zabarikádovaný bus, babi típla doutník o podrážku, babi vystoupila, babi nás fakt dostala.
Dorazili jsme do Lobocu, který je z okolních městeček poměrně zajímavým. Lze tam navštívit místní muzeum „Museo de Loboc“ a kostel, který byl však tou dobou zavřený. V Lobocu je také možné najmout si loď a vyrazit po řece do okolí.
Všichni se nás hned ptají, kam jedeme a snaží se nám poradit odkud kam co jede. Posílají nás na konec náměstí, teda jestli se to tak dá nazvat, kde parkují busy a jepnee. Bus do Corella prý odjíždí v jednu, což bylo akorát za patnáct minut. Došli jsme se ještě podívat k muzeu a nasoukali se do autobusu, kde ač chyběla okna, bylo asi sto stupňů. Na zadních sedačkách chrápal mladý týpek, na kterého kdosi přesně v jednu hodinu zavolal „Johny“. Johny sebou škubl, Johny zmateně vstal a Johny se odporoučel k volantu. Rozespalý nakopl svůj bus a jelo se. Johny byl náš řidič.
Asi za půl hodinky nám zastavují u rozbočky, která vede k Tarsier centru. Platíme nějaké drobné, nandáváme krosnu a batoh na záda a vyrážíme. Je tu klid, džungle vydává neuvěřitelné zvuky, všude lítají motýli, kvetou kytky a z nás leje jako z konve. Je vedro a dusno k zalknutí. Centrum, kde chovají a kde je možno spatřit Tarsiery ve „volné“ přírodě je sice malinké, ale pěkně upravené. Otevřeno je od 9.00-16.00h a z hlavní silnice to sem může být okolo půl kiláčku. Platíme drobný poplatek (20 PhP/os.) a hned si nás vyzvedává ošetřovatel. Prošli jsme brankou a po pár krocích nám cosi ukazuje do koruny stromu. Ani při té největší představivosti nic nevidíme. Jdeme dál a týpek zase cosi ukazuje. Opět to cosi je příliš daleko, abychom to mohli rozeznat. Fakt prima výlet, když je ani neuvidíme. A že jsou určitě umělý. Takový ty nacvakávací, jak dříve bývali mončičáci a že je tu určitě každý ráno rozmístí a pak že tím balamutí turisty, smějeme se. Přesně totiž věděl kde jsou a ani jednomu z nich nebylo vidět víc než kus mikro zadku a ani jeden z nich se ani nepohnul. Po chvíli jsme se ale dočkali. Týpek prstem ukazuje před sebe, koukáme do dáli, vycvičení z předešlých ukázek. A ejhle, přímo před námi si to na větvi trůní jeden tarsierek. Koulí svými obrovskými kukadly a otáčí hlavou. Je úžasný. Po chvíli ho přestáváme bavit a bez jakéhokoliv náznaku odskoku mizí v džungli. Jdeme dál. Další tarsier chrní opodál a nevypadá, že by ho něco chtělo rozházet. Je nám na dosah ruky, mhouří oči a vlastně ho vůbec nezajímáme. Byla to kratičká procházka, ale stála za to. V centru je místnost, kde je možné zhlédnout film o životě tarsieru a taky tam je větrák, který fakt bodnul. Je možné si prohlédnout spoustu knih a fotografií. Na jedné z fotek je britský princ Charlese, držící na dlani malinkatého tarsierka.
Chvilku si oddycháváme u větráku, zkoukáváme film, bereme krosny a razíme zpátky na hlavní silnici. Autobus nám odjíždí přímo před nosem. Široko daleko nic není, takže nezbývá nic jiného, než čekat a doufat, že přijede další. Ani vodu v centru neprodávají, ani suvenýry, zkrátka nic. Opět to vypadá, že se spustí déšť, ale nakonec spadlo jen několik obřích kapek a zase to ustalo. Za námi na stromech přeskakují z větve na větev ještěři nebo co to je, je jich tam spousty.
Autobus přijel asi za hodinu a my se opět za pár babek přesunuli do Tagbiliranu. Odtud chceme poslední lodí přeplout na Cebu. Najedli jsme se v obchodním centru, pochodili po krámech a alespoň na chvilku se příjemně zchladili.
Vzali jsme si tříkolku a nechali se odvézt k přístavišti. Koupili si jízdenku zase od Super Cat a tentokrát už dobrovolně odevzdali nůž ochrance, který nám vrátí při vylodění.
V Cebu jsme si na hlavní silnici chytili taxíka a nechali se odvézt na guest house. Ubytovali se, osprchovali a vyrazil na noční procházku. Všude byla špína, spousta lidí, děti žebraly, zkrátka klasický večerní výjev velkých filipínských měst. Cebu City je velevýznamným dopravním uzlem Filipín a to je znát. Bezdomovci vlastní jen kus kartonu na který si lehnou nebo se jím na ulici přikryjí a tím to celé hasne.
Povečeřeli jsme na ohni pečenou rybu a jakési maso na špejli s rýží a přesunuli se do fajn baru s caraoke. Filipínci milují zpívat a caraoke vyhrává snad úplně všude. Okolo půlnoci jsme se odebrali aspoň malinko se prospat, páč zase ráno v šest vstáváme.
 
26.den,  8.1.2009  CEBU - Cebu City, přelet na Palawan do Puerto Princessa
 
Vstali jsme krátce po šestý a ještě před odjezdem na letiště vyrazili na procházku ke katedrále, Megalhaesovi kříži (nazván podle portugalského námořníka ve španělských službách Fernao Magalhaes) a pak k pevnosti San Pedro.
V katedrále akorát probíhala mše, takže všude byly davy modlících se lidí. Na každém kroku prodávali Jezulátka, květiny a svíčky. Pevnost San Pedro byla celá obestavěná výstavbou, páč se někdo „moudrý“ rozhodl, že tudy povede nadzemka. Ani výhled na moře už z pevnosti neexistuje. Vstup je 21 PhP a k vidění tam toho krom pěkně upravené zahrady moc není.
Ulice se začaly probouzet. Ti, co spali na chodnících akorát vstávali. Koupili jsme si snídani, došli si do guest housu pro bágly, vzali si taxíka a odfrčeli na letiště. Cesta z města na letiště trvá zhruba půl hodiny, ale hodně asi záleží na aktuální dopravní situaci. U chodníku na bobku seděla totálně špinavá a zarostlá holka. Po silnici z kopce stékala dešťová voda. V ruce držela hrneček, kterým vodu nabírala a pila. Napít se toho my, jsem už asi dávno pod drnem.
Z taxíku jsme zase viděli „našeho starého známého“. Onoho zarostlého naháče jsme viděli už při našem příletu. Seděl v podřepu u silnice a podřimoval. A teď, když odtamtud po několika dnech odjíždíme ho vidíme zase. Bosý, zarostlý, na sobě neměl de facto krom spadlých trenek nic. Kamsi si to šinul přes křižovatku.
V rychlosti a bez problému jsme se odbavili a po hodince poklidného letu jsme přistávali na malém letišťátku v Puerto Princessa, hlavním to městě ostrova Palawan. Při přistání jsme pěkně dlouho manévrovali nad mořem a pilot vypadal, že tu ranvej nebo spíše i to letiště teprve hledá. Křídlem několikrát skoro pošimral vlny, ale dobrý, celí jsme přistáli na poměrně krátké ranveji, otočili letadlo o 180º a vraceli se po ranveji k příletové hale. Tedy, lépe řečeno, jednalo se průchod se střechou, kam nám růčó fúčo na hromadu vyskládali naše zavazadla. Ale šlo to rychle, žádný velký zdržování.
Vzali jsme si bágly a vyrazili sehnat ubytování, kterého je v Puerto spousty. Vše se zde točí kolem jedné hlavní silnice, takže krásně přehledné městečko. Ubytovali jsme se v guest housu Amelie za 600 PhP na noc. Amelie je v poklidné boční uličce a my se tam konečně po dlouhý době dobře vyspali.
Hodili jsme si spršku a vyrazili shánět někoho, kdo by se nám pokusil opravit naší kameru, která v Čokoládových horách definitivně vypověděla službu. Posílali nás od čerta k ďáblu a my záhy zjišťujeme, že tudy cesta nevede, že opravit nám jí tu nikdo neopraví. Ale i naše druhá alternativa se nesetkává s úspěchem. V Puerto Princessa nelze koupit jedinou videokameru, prostě jí tu nikde neprodávají. Obešli jsme obchod po obchodu a dám hlavu za to, že v době našeho pobytu nebylo obchodu, kde by se dala kamera koupit. Máme smůlu, smiřujeme se s tím, že minimálně týden budeme bez kamery. Snad až po přeletu na Borneo se nám poštěstí něco sehnat.
Na přejezdy si najímáme tříkolky, jsou levné a ušetří to hodně času. Na večeři jsme vyrazili do příjemné bambusové restaurace, která má spoustu zákoutí, kde se dá sedět a v klidu při jídle poklábosit. A když něco potřebujete, prostě si jen zazvoníte na zvonek. O půlnoci to balíme a jdeme spát.
 
27.den,  9.1.2009  PALAWAN - Puerto Princessa a přejezd do Sabangu
 
Dopoledne jsme ještě udělali pár marných pokusů a obešli ochody s elektro, kde už včera bylo zavřeno, ale ani tam jsme s dobrou nepochodili. Kdybychom snad chtěli tunu větráků, tunu mikrofonů nebo snad tunu žehliček, tak to jako jo, ale chtít videokameru? To jsme chtěli na tenhle ostrov asi už opravdu hodně.
V poledne jsme si vzali věci a tříkolkou vyrazili na asi sedm kilometrů vzdálené autobusové nádraží, odkud jezdí busy na sever. Teda autobusy, jepnee to byly a jeden byl lepší než druhý. Naložené někdy až několik metrů nad střechou a to fakt vším možným. Do jepneeho stojícího hned vedle toho našeho přikurtovali dvě obrovské krabice s rybami, takže to tam smrdělo jako v rybárně. Prý že náš jepnee odjíždí v jednu hodinu. Hodili jsme si bágly na střechu a šli se najíst do jediné vývařovny na nádraží.
V půl třetí, kdy byl i náš jepnee narvaný k prasknutí jsme se dali do pohybu. Popojeli jsme ovšem jen pár desítek metrů k benzínce, aby ti týpci, kteří ony desítky a desítky kanistrů, které před chvilkou pracně naskládali na střechu, opět sundávali, začali je plnit benzínem a znovu je nakládávat nahoru. Další půl hodina v čudu. Při čekání se nám naskytl příšerný pohled, který už doufám v životě nikdy neuvidím. Psa, který měl zřejmě přeraženou páteř a který chodil jen po předních tlapách. Chvilku co chvilku se zastavoval a sbíral síly na dalších pár kroků. Krok po kroku se kamsi sunul, hrozný.
Po třetí jsme se dali konečně do pohybu. První část cesty vedla po docela dobré silnici, jen sem a tam byla od dešťů stržená krajnice.
Po hodině cesty nám nohy zdřevěněly úplně. Řidič naznal, že má hlad a že je nutno se najíst (Filipínci jedí všude a pořád), odstavil svůj přeplněný autobus a zmizel do místních stánků. My zmizet nemohli, nebylo kudy se dostat ven. Do autobusu nám prodejci začali nabízet ráno ulovené ryby, krabi a další mořské potvory. K naší smůle se žena vedle nás rozhodla nakoupit pytel ryb, takže kromě totálně vyřízených kolen nás ještě čekala jízda s vůní rybiny.
Po asi dvaceti minutách se dal autobus do pohybu a během chvíle se strhl liják, kdy nebylo vidět ani na krok. Najednou jsme se ocitli u jakési zastávky, kde krom pár místních čekali i tři cizinci. Dva kluci a jedna holka se začali soukat mezi nás, mluvili anglicky. Jeden z kluků si vylezl nahoru, jeden kluk se vecpal mezi místní dozadu a holka se začala soukat mezi nás. Kluk ze zadu křičí na holku soukající se před nás, že John je nahoře, ona mu cosi odpovídá. Naše reakce je v tu chvíli jednoznačná „hlavně ať se ta bílá čičmunda nenacpe vedle nás, roztáhni se co to jen jde“. Nebylo to myšleno nikterak zle, ale prostě představa, že se ještě vecpe vedle nás byla scifi, nohy už nechutně bolely. Holka se nakonec narvala přede mě, byla krásně opálená a moje „ty jó, ta čičmunda je ale pěkně opálená, odkud asi ty čičmundy jedou“ a další podobný hlášky.
Ano ano… Čičmunda se po chvíli otočila a povídá „my jsme taky češi“ (anglicky mluvili jen proto, že kluk vzadu k nim nepatřil, byl němec a seznámili se spolu teď, při dlouhém čekání na busík). Byli to první češi, které jsme za celou naší cestu potkali. Kristýna a Franta, taky Pražáci, stejně jako my.
Pořád příšerně leje a silnice se postupně vytrácí. Jedeme už jen po blátě, kamenech a pěkných to výmolech. Leje tak, že není vidět ani na krok, což ovšem řidiče očividně netrápí. Cestou postupně vyhazujeme lidi u jejich obydlí. S nimi se vyhazují i pytle s rýží, kanystry s naftou a jiná to zavazadla.
Do Sabangu jsme dorazili za tmy. Všechny chatky u moře, jenž jsme obešly jsou plné. Jednu se nám nakonec daří ukořistit. Zíráme kolik bílých sem jezdí. Vlastně jsou tu snad jenom bílí.
Na večeři a na pivko se potkáváme s Kristýnou a Frantou a kecáme až do noci. Tedy já už spíš jen vydávám jakési podivné skřeky. Pořád mě bolí v krku a hlasivky mi už službu vypověděli úplně.
 
PUERTO PRINCESSA NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH 
 
Hlavní a zřejmě i jediné větší město ostrova. Přehledné, ubytování spousty, všechno se točí kolem hlavní silnice, kde jsou restaurace, obchody, guest housy. My bydleli v guest housu „Amélia“, nacházejícího se nedaleko letiště, je tam klid, čisto a fajn týpci. Cena 600 PhP za dvoulůžkový s větrákem a nebo 750 s klimo.
Podle průvodce je prý možné na Borneo, kam jsme měli dál namířeno přeplout na lodí, ale nikdo tu o tom nic neví. Volíme jinou a to jedinou možnost, kterým je přelet. Letadlo společnosti Sea Air za nás lítalo jen jednou týdně a to každý pátek. A i to byla novinka, letadlo létalo tento let (Puerto Princesa-Kota Kinabalu) teprve necelé dva měsíce. Letenka stojí 101 USD (4650 PhP)/os. Let trvá zhruba hodinu, výletová taxa pro mezinárodní lety je 500 PhP/os., pro vnitrostátní 40 PhP.
V Puerto je samozřejmě spoustu turistů, ale nám to tam přišlo fajn. K viděni toho sice moc není (snad jen místní katedrála), spíše to je asi dobré brát jako přestupní stanici na cestu na jih či na sever. Nebo na celodenní výlety na okolní ostrovy Honda Bay, ale i na to postačí bohatě den, dva na odpočinek... Na přejezdy městem je dobré využít tříkolek, jsou levné a ušetří spoustu času (většinou jim postačí 10-30 PhP za cestu).
V okolí si lze udělat výlet na motýlí nebo krokodýlí farmu či do „věznice bez mříží“. Jezdí tam miniven i jepnee asi za 20 PhP/os. nebo lze zase využít dražších tříkolek. Vstup na motýlí farmu je 50 PhP/os. Je to maličká, ale v celku příjemná zahrádka s motýli. Odtud je krokodýlí farma vzdálená asi 7km, tam je vstup za 40 PhP a prohlídky jsou každou půl hodinu. Za 30 PhP se lze s malým krokodýlkem vyfotit. „Věznice bez mříží“ je od centra vzdálená asi 20km a trestanci v ní žijí jako v normální vesničce. Na tričkách mají označení s přísností trestu. Ti s těžšími zločiny jsou za mřížemi pod ochrankou, samozřejmě.
I ten největší obchodní dům ve městě NCCC má otevřeno pouze od 9,00- 19,00 h.
 
28.den,  10.1.2009  PALAWAN - Sabang
 
Moje hlasivky zesnuly. Dnes bude doma asi hodně tichá domácnost. Daří se mi jen šeptat a i to dost bolí. Včera vyprané prádlo krásně schne a po slejváku ani památky. Nebe je úplné ažuro. Posnídali jsme arašídové trubičky a šli se projít po pláži směrem k informačnímu centru, odkud se dá lodí dopravit do asi čtyři kilometry vzdálené podzemní řece, jenž je jednou z nejvíce navštěvovaných přírodních míst na Palawanu. Tato nejdelší podzemní řeka na světě se klikatí více než osm kilometrů pod povrchem země a správným jménem se nazývá „Národní park St.Paul Subterranean“. V info centru jsme se dozvěděli, že cena výletu lodí k řece je 1000 PhP, takže už jen s principu půjdeme pěšky. A nelitovali jsme. Před vstupem do parku je v info centru nutné zaplatit 200 PhP a zaregistrovat se. Je možné využít i průvodce.
Prošli jsme se na druhý konec pláže, poobědvali tuňáka s rýží a vyrazili. Mapky se nám už nedostalo, tak nám tam jen ukázali kudy půjdeme. Vše je dobře značené, takže zabloudit se snad ani nedá. Nejlepší je ovšem vyrazit nejpozději do jedné hodiny, později se treky k řece už nedoporučují a po třetí hodině se už dokonce zakazují.
Vyrazili jsme v půl druhý a i to už na nás nekoukali moc nadšeně. Přeci jenom je v šest hodin tma a v džungli se smráká ještě rychleji, což jsme se i na vlastní kůži přesvědčili. Zapsali si nás znovu při druhé kontrole a řekli, že smíme jít už jen „jungle trek“ nikoliv „monkey trek“, který vede více podél moře a čím více moře k večeru stoupá, tím hůře se tam dá projít. Později stoupne natolik, že se tam tudy nedá projít vůbec.
Ve čtvrt na čtyři jsme dorazili k řece a místní průvodce na nás koukal jako na zjevení. Byli jsme tam sami a poslední. První jeho dotaz, když nás viděl bylo „jak dlouho jste to šli?“. Odpovídáme, že 1,5 hodiny. Přikývl, usmál se a že tedy jo, že nás ještě po řece sveze. Rozdal nám baterku a my se nasoukali do lodě. Výlet trval něco málo přes půl hodinku. Spoustu netopýrů, skalní útvary, ale zase tolik nás to teda nenadchlo.
Okolo čtvrté jsme se vydali na cestu zpět a potkávali skupinky, které jsme potkávali při cestě tam a kteří nám přáli hodně štěstí a taky si tak trošku klepali na čelo, kam se to tak pozdě ženeme. Před půl šestou jsme byli doma. Sice se už lehce smrákalo, ale světlo ještě bylo.
Dáváme si spršku a na večeři se potkáváme s Frantou a Kristýnou.
Ve vchodu do naší chatky polehávají dva psíci, kteří nehnou ani brvou, když je překračujeme. Balíme a pomalu jdeme spát. Zítra ráno v sedm nám odjíždí jepnee do Princessy. Další pak jede až v deset, což je už malinko pozdě, jelikož máme ještě v plánu přesunout se na ostrovy v Honda Bay.
 
SABANG NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH
 
Z Puerto Princessa do Sabangu odjíždí jepnee každý den a to z nádraží sever, vzdáleného asi 7km z města. Dostat se na nádraží lze jepneem z hlavní silnice a nebo tříkolkou, což vychází o něco málo dráž (cca.80 PhP). Poslední jepnee odjíždí zhruba ve tři hodiny odpoledne. Cesta tam nás stála 200 PhP/os, zpátky už jen 150 PhP/os. Cesta tam trvala něco přes tři hodiny, zpátky asi 2,5 h.
Jelikož je Sabang, potažmo Underground River jedno z nejvíce navštěvovaných míst na Palawanu, je tam i spoustu turistů (i asiatů).
Samotná řeka nás příliš nenadchla, ale park je to pěkný, procházka hezká. Turistů spousty, ale ne všichni zde naštěstí bydlí. Mnoho z nich tam přiváží cestovky z města na výlet a zase odváží. Vstup do parku a podzemní řeky je 200 PhP/os. Lze si tam udělat výlet i na lodi, cena 1000 PhP/os. Nám to přišlo zbytečný.
K podzemní řece se doporučuje vyrazit do jedné hodiny. Ve tři už je vstup přísně zakázán a nepustí vás tam. Před vstupem do parku se každý musí zaregistrovat v informačním centru (u mola, staví tam také jepnee). K podzemní řece vedou dvě trasy „Jungle“ a Monkey“. Monkey trek vede podél pobřeží, takže je přístupný jen do určité hodiny. Pak se zvedne moře a nelze tam tudy projít. Lze na ní vidět opice, ještěry. Jungle je pěkná, kopec dolu, kopec nahoru.
Ubytování spousty, ale hodně resortů bylo plných. My platili 800 PhP za chatku, ale lze sehnat levnější, i mnohem dražší. Moře v tu dobu o ničem.
 
29.den,  12.1.2009  PALAWAN – Puerto Princessa, výlet na krokodýlí a motýlí farmu
 
Ráno jsme se rozhodli vyrazit na výlet na motýlí a krokodýlí farmu. Nic jiného nám jaksi taksi ani nezbylo. Byli jsme nesmyslně sešněrovaní tím pátečním letem na Borneo.
Na cestu tam si bereme tříkolku, na cestu zpátky si chytáme miniven. Odpoledne se ještě snažíme řešit případný odlet na dva dny do Manily, kde by jsme si mohli koupit kameru, ale lety vychází poměrně draze, tak na to nakonec dlabeme. Couráme po městečku a na večer se potkáváme s Frantou a Kristýnou. Popíjíme pivko, rum s colou a kecáme až do půlnoci.
 
30.den,  13.1.2009  PALAWAN – odjezd na jih do Tigmanu
 
Ráno se ještě poflakujeme a krátce před polednem se rozhodujeme vyrazit maličko na jih. Rychle balíme jen malé dva batůžky a s klukama na recepci se domlouváme, jestli si někde můžeme nechat velkou krosnu, že tu pak chceme přespat ještě jednu noc ze čtvrtka na pátek. Nechávají nám klíče od „našeho“ pokoje, ať si ji prý necháme klidně tam, že žádný problém, že se dnes odhlásíme a že zaplatíme jen tu jednu noc až se vrátíme.
Na lehko vyrážíme na autobusové nám již dobře známé nádraží San Chosé. Miniven tam jezdí za 8 PhP/os a za chvilku jsme tam. Bus se už plní lidmi a že prý ve dvě odjíždí. Nakonec jsme se odpíchli až asi ve třičtvrtě na tři. Ještě se dofoukla pneuška a jelo se. Řidič se řítil jako smyslu zbavený. Chvílemi už nejel ani po silnici, ale krosil to po šutrech vedle krajnice.
Na sedačce před námi se nejednou z okna vyklonil kluk a já sedící u okna říkám Petrovi „on bleje“. Petr po mě s podivem opakuje „leje?“. Já na to „jo, a hodně“. Načež zmatený Petr vystrkuje ruku z okna a já mu jí rychle strhávám zpátky a v setině vteřiny mi dochází, co mi rozuměl. Ne „leje“ ale „bleje“ opakuju. Naštěstí zásah do ruky nedostal, ale jako jo, zasmáli jsme se fest.
Asi za hodinu a půl jsme dorazili na místo. Tato silnice je jedinou silnicí na jih ostrova a de facto celá vede podél pobřeží. Projížděli jsme jedno z větších (místo náměstí je volejbalové hřiště a lékárna) městeček Aborlan. Jízdenkář, mladý hoch nám ukázal kdy máme vystoupit a my se podle cedule a mapy vydali na čtyř kilometrovou procházku k moři, kde mělo stát (opět dle průvodce) několik poklidných resortů. Cesta vedla příjemnými vesničkami s pár domky, kolem kostela z bambusu, kolem rýžovišť jenž akorát zemědělci obhospodařovali. Malý dřevěný pluh zapřažený za vodního buvola byl běžný výjev tohoto venkova.
Šlo se parádně, pěkně na lehko. Okolo páté jsme dorazili k moři do vesničky zvané Tigman, kde akorát probíhaly zápasy kohoutů a kde začínal třídenní festival, takže všude bylo abnormálně rušno. Kohoutí zápasy jsou zde velmi oblíbené. Zatímco však thajci většinou nenechávají skončit zápasy smrtí kohoutů, filipínci ano. Kohouti zde bojují s ostrými břity na nohou, uzavírají se poměrně vysoké sázky, kdy vždy jeden z kohoutů zemře. Většinou jsou souboje krátké a rychlé.
Došli jsme až na pláž, kde se zastavil čas. Byl odliv, takže se nám po mokrém písku, který se tím pádem nebořil celkem dobře šlo. Minuli jsme první resort, s několika bambusovými chatkami, ale zvědavost nám nedala a šli jsme dál. Záhy nám ovšem cestu přeťala zátoka, která nešla přebrodit, takže jsme hledali jinou alternativu. Našli. Jednoduchý dřevěný vor a dvě lana, která fungují na způsob kladky. Lidé se na něm ručně přitahují a dostávají se tak na druhou stranu.
Na vor jsme naskočili s několika malými holčičkami a se starým dědulou a jak tam nesvítilo slunce, protože zátoka byla spíše močál obklopený džunglí než cokoliv jiného začali nás brutálně žrát komáři. Než jsme se stihli dostat na druhou stranu a z batohu vyndat repelent byli jsme zkousaní až běda a jelikož v Tigmanu visí obrovská cedule „Pozor, malarická oblast“, nebyl to moc uspokojivý pocit. Petr málem i s báglem zahučel do bláta, ale naštěstí jsme dopadli celkem dobře, byli jsme i relativně suší. Pak jsme už jen šlapali po pobřeží, abychom záhy zjistili, že naše snaha se míjí účinkem. Našli jsem tam jen jeden nově postavený resort. Dál už tam byly jen a jen chatky rybářů a jinak nic. Nezbylo nic jiného, než se vrátit zpátky k prvnímu resortu. Znovu jsme na voru přebrodili zátoku a vrátili se vlastně skoro až na začátek. Totálně opuštěné místo, jako by tam chcípnul pes. Jen v dřevěné restauraci, kde se krom vody, piva a snad prý rýže s kuřetem (nezkoušeli jsme) se nedalo koupit vůbec nic jsme našli naše staré dobré známé ze Sabangu, Kristýnu s Frantou. Ubytovali jsme se do chatky na kuřích nožkách, kde skrz dřevo prosvítal písek a představa, že tady budeme spát bez moskytiéry nebylo něco nemyslitelného (naše moskytiéra zůstala v Princesse v krosně). Chlapec, co resort provozoval, neuměl ani slovo anglicky a na jakoukoliv otázku se jen usmíval a odpovídal „yes“. Když jsme ho poprosili o klíč od chatky, jen se usmíval a že jako „yes“, jen se pořád ne a ne hnout z místa. Nakonec se nám ho podařilo rozhýbat a šel nám připravit postele a moskytiéry. Byl sice moc milý, ale poněkud docela dost zpomalený.
Do chatky jsme si hodili batohy, převlíkli se do dlouhých kalhot, ještě jednou se nastříkali repelentem a vydali se juknout na festival, který byl v plném proudu. Vše se odehrávalo na volejbalovém hřišti, okolo byly stany s jídlem a pitím. Sice skromné, ale když má člověk hlad, bodne všechno. Akorát probíhala volba malého prince a princezny osady Tigman. Děti byly navlečené v oblečcích a vypadali, že vlastně ani nevědí, proč je tam vlastně rodiče nastrkali. Bylo jim tak sedm let, řekla bych. K večeři jsme si dali to jediné, co se alespoň trošku tvářilo snesitelně. Vepřové a rýži. Já měla rýži, pejskům jsem rozdala tlustý vepřový. Cena jídel „z kastrůlku“ se pohybuje okolo 40-50 PhP (0,75 USD) i s rýží. Jinak restaurace ani nic tomu podobného v osadě samozřejmě není. Něco málo si tu lze koupit jen v malých pidi obchůdcích. Na snídani máme vařená vejce, tuňáka v konzervě a jejich nasládlý chleba. Slané pečivo jako naše rohlíky nebo tak něco na Filipínách de facto neexistuje.
Okolo jedenácté jsme se odporoučeli do svých chatrčí a zabarikádovali se pod moskytiéry. Moře šumělo jen pár kroků od našich bambusových chatiček a z dálky se ozývala muzika z oslav. Zase se mi spustil šílený kašel a jen těžko se nám usínalo. Zítra musíme sehnat nějaké léky, protože mi to leží na průduškách a bez léků se toho asi sama nezbavím.
 
31.den,  14.1.2009 PALAWAN – odjezd z Tigmanu, přes Aborlan, návštěva „věznice bez mříží“
 
Posnídali jsme na terase a kochali se prázdnou a opuštěnou pláží. Jen chlapec správce tam cosi zametal. Moře bylo v odlivu a koupání nás tam vůbec nelákalo, tak jsme se rozhodli, zvednout kotvy a vyrazit zpátky do Princessy. V poledne jsme zaplatili hochovi, posbírali si věci a vyrazili na autobus. Dali jsme se na čekání na cokoliv, co by nás bylo ochotno vzít do Princessy. Po půl hodince jel miniven se kterým jsme popojeli aspoň pár kiláčků do Aborlanu, kde jsem si aspoň v lekarno-drogerio-domací potřebo koupila Bromhexin. Nic jiného k mání nebylo. Na trhu jsme si dali banán v těstíčku a nějakým dalším minivenem vyrazli směr Princessa.
Cestou jsme se ještě stavili v tzv „Věznici bez mříží“, kde trestanci žijí jako v normální vesničce, obhospodařují půdu, pěstují plodiny, vyrábějí rukodělné výrobky, které si pak lze ve vesnici koupit. Trestanci s těžšími zločiny jsou ve vesnici odděleny zdí a jsou hlídáni bachaři. Výši trestu mají napsanou na tričkách. U některých jsme viděli „minium“ u jiných zase „midium“. Ti „hard“ byli asi právě ti za zdí. Do vsi se z hlavní silnice jde asi tak 1,5 km. Cestou tam jsme si naskočili na korbu malého náladičku a cestu zpět šlapali pěkně po svých. Cestou jsme potkali jednoho týpka jedoucího na vodním buvolovi.
Před nosem nám akorát ujel autobus, takže nezbylo nic jiného, než zase čekat. Slivovička na zpestření bodla. Za pár desítek minut jsme naskočili do minivenu a jeli až do Princessy. Ubytovali se v „naší“ Amélii, hodili si spršku a vyrazili do centra nakoupit si zbytek drobností, které jsme si chtěli z Filipín odvézt. Jen je to tu celé na hlavu postavené. I ten největší obchoďák NCCC zavírá v 19h, takže jsme toho už moc nestihli.
Zítra v devět máme spicha s Frantou a Kristýnou u mola. Razíme na celý den šnorchlovat, opalovat a válet se na ostrovech v Honda Bay.
 
32.den,  15.1.2009 PALAWAN – Honda Bay
 
S našima čičmundama Kristýnou a Frantou jsme se sešli jak bylo domluveno. Už na nás čekali u mola. Zaplatili jsme dohromady 1300 PhP a čekali na naší loď. Prý zvanou Nany. Se dvěma týpky, kteří nám byli celý den k dispozici jsme vyrazili k prvnímu z ostrovů „Fisch islend“, kde jsme se dlouho nezdrželi, ale zato se mi podařil brilantní kousek. Podařilo se mi ztratit boty. Ano, moje oblíbené korkáče od Scholle, takže celý zbytek dne mi nezbylo nic jiného, než chodit bosa.
Druhý ostrov na kterém jsme zakotvili se jmenoval „hadí ostrov“. Rybáři tam akorát připravovali na ohni ryby, takže jsme si jich od nich pár koupili a nechali si je ugrilovat. Nebylo to špatný maso. Pak jsme se odporoučeli na skoro konec dlouhatánského uzoučkého ostrova, kde nebylo ani živáčka. Kluci šnorchlovali a já s Kristýnou se slunila. Počasí bylo náramné, lehce pofukoval větřík a nám ani nepřišlo, že slunce tolik pražilo. Po druhé jsme se nechali odvézt na další z ostrovů. Ovšem omyl, nešlo o ostrov jakožto takový, nýbrž o jakýsi plovoucí domek na moři, kde se nacházeli korálové útesy. Jediný, komu se nakonec ještě chtělo do vody byl Franta. Nezdrželi jsme se ale dlouho a jelikož už bylo ke čtvrté hodině, rozhodli jsme se odplout na pevninu.
S Kristýnou a Frantou jsme se rozloučili a odešli po hlavní silnici s tím, že si cestou chytneme tříkolku. Bohužel marně. Nikde nikdo a tak jsme pořád šlapali a šlapali podél rozpálené asfaltky, já bez bot. Nakonec nám zastavil fajn týpek, který jel se svojí ženou do města. Dal se do vyprávění a povídal a povídal. Místy se zakecal tak, že zapomínal přidávat plyn, takže jsme skoro stáli na místě. Normální cena za centra do Honda Bay je 70-100 PhP, on si řekl 15 PhP a to nás odvezl až domů. Dal nám na sebe adresu, že prý kdybychom někdy něco potřebovali.. Usmíval se pořád jako sluníčko. Rozloučili jsme se s Antoniem a jeho ženou, vysprchovali se, pobalili si věci na zítřek a ještě vyrazili na poslední procházku po městečku.
 
  MALAJSIE - BORNEO 
 
33.den,  16.1.2009 odlet z Puerto Princessa na Borneo do Kota Kinabalu
 
Na letišti jsme vyplnili několik všelijakých papírů, zaplatili výletovou taxu (200 Php/os) a okolo půl dvanáctý přistáli na Malajské části ostrova Borneo, ve statě Sabah, v jeho hlavním měste Kota Kinabalu {Malajska federace se skládá z ostrova Malajsie a dvou státu Sabah a Sarawak, jenž se nachází právě na ostově Borneo}. Letěli jsme malým turboláčkem něco okolo hodinky. V letadle byli dva piloti, dvě letušky, dva technici a sedm pasažérů, takže skoro 1:1. Všichni jsme museli sedět na zadních sedadlech za křídlem, ze prý kvůli vyvažování, prostě paráda. Letiště v Kota Kinabalu se s letištěm na Palawanu nedá absolutně srovnávat. Je mnohem vetší a civilizovanější. Malajsie je z 60% muslimskou zemi a je to zde i velmi znát. Ubytovali jsme se v malém guest housu, kde zustávame do 18.1., kdy právě na tento datum máme domluvený výšlap na nejvyšší horu jihovýchodní Asie Mt.Kinabalu měřící něco málo přes 4000 m.n.m. Počasíi se tu za dobu naší krátné přítomnosti vyměnilo několikrát. Dusno a vedro vystřídal prudký liják, pak zase slunce a opět déšť. Doufáme jen, ze na výstup na horu budeme mít alespoň trošku štěstí a nebude jen pršet.
Slavíme dnes Petra kulaté narozeníny. Večer popíjíme ještě filipínský rum s colou a je nám fajn. Jen já mám pořád šílený kašel a předevčírem jsem musela začít brát, ač nerada, silnější lék, než jen sirupek jakým je Bromhexin.
 
Ubytovali jsme se v guest housu Stay in Lodge, cena dvoulůžáku 50 RM, v ceně internet.
 
34.den,  17.1.2009 BORNEO, Kota Kinabalu
 
Vstali jsme, vysprchovali se, posnídali sušenky ještě z Filipín (výborný, arašídový) a vyrazili do Air Asie koupit letenky. Podařilo se nám sehnat poslední levnější let ze Sandakanu do Kuala Lumpuru a to na 21.1. na pátou večer. Druhý den a dny následující už ceny, díky Čínskému Novému roku vylítly o více než dvojnásob. Let trvá necelé půl hodiny a my jsme záhy byli lehčí o 750 PM.
Pak jsme konečně vyrazili koupit kameru. Nakonec vyhrála malá sonka a Petr s ní je nad míru spokojený. Na oběd jsme zašli na naše oblíbené kuře s polévkou a Petr si dal ještě libové plátky hovězího. Cena opět lidová.
Na každém kroku tu probíhají velké oslavy blížícího se konce onoho Čínského roku {19.-23.1.2009}, takže pěkný šrumec. Číňané opravdu netroškaří a přehlídky probíhají ve velkem stylu, fakt blázni. Jinak máme docela prekérku, zlobí nás tu auta. Odjíždíme z Praglu, kde auta jezdí samozřejmě vpravo do Thajska, kde si musíme hlídat levou stranu, páč tam se jezdi naopak. Jen co si zvykneme, přelítame na Filipíny, kde se jezdí zase vpravo. No a teď zase hoňka, protože auta útočí opět z leva... ještě, že jsme na to přecházení silnic dva.
Pak jsme se už jen celý den poflakovali po městečku. Na večeři jsme zašli k nám do ulice, kde nás zlákala masa grilovaná na ohni. Moc příjemná restaurace, kde opravdu výborně vařili. Hrála tam na živo muzika a my si to tam plnými doušky užívali. Okolo půlnoci jsme vyrazili přes ulici domů. Všude byl klid. Z okna jsem si vyfotila rozsvícené lampiony, které vysely nad poloprázdnou silnicí.
 
35.den,  18.1.2009 BORNEO, Kota Kinabalu a Mount Kinabalu
 
Vstali jsme a já vykoukla z ona a nevěřila vlastním očím. Myslela jsem, že se mi to jen zdá, vždyť jsme nespali tak dlouho, bylo teprve šest ráno. Ulice byla celá zastavěná stánky a to tak, že nebylo vidět ani kousek chodníku.
Že jsou Číňané megalomani, jsme věděli, ale že jsou až takoví cvoci, to jsme fakt netušili. Popadli jsme včera zabalené batůžky, zbytek věcí nechali na guest housu a vyrazili na nedaleké autobusové nádraží, odkud od sedmé ranní jezdí miniveny a autobusy k národnímu parku Kinabalu. Nejsou zde pravidelné odjezdy. Prostě až se dopravní prostřed naplní, jede se. My čekali necelou hodinku a cesta tam trvala okolo dvou hodin.
V buse jsme se seznámili s jednou novozélanďankou, takže jsme si průvodce vzali do trojice. Měli jsme s sebou jen dva batohy s nezbytnými věcmi. Narozdíl však od Melánie, která pobrala celou krosnu, blázen. Přidělili nám našeho týpka a v půl dvanácté jsme vyrazili na 6km vzdálenou chatu, která se nacházela ve výšce 3 300 m. Prudký kopec střídaly polorozpadle schody, rovinka se tam samozřejmě hledala jen velmi težko. Vyšli jsme už s krápáním a mrholením, které se za nedlouho rozjelo v pekný liják. Vzali jsme si pláštěnky a šlapali dál. Pláštěnky, které se ihned zapotily zevnitř nebyly nic moc příjemnýho.
Za 4,5 hodiny jsme došli k chatě. Moc suchého na nás nezůstalo a okolní teplota ukazovala +8C. Což je z města, kde bylo kolem +30C docela skok. Už v půlce cesty vzaly za své i naše nepromokavé trekové Merelky. Cvachtali jsme jako o závod a proklínali jejich výrobce, asi opravdu není nad klasické kožene pohorky, goratex negoratex. Cestou jsme potkali šerpíka nesoucího jednoho úplně vyřízenýho hocha na zadech. Scházel s ním dolů a vzhledem k tomu, že hoch, na rozdíl od šerpy nebyl žádné tintítko, tak docela síla. Vyřízených lidi {po vetšinou Kejka (náš pracovní název pro korejky:-))} scházejících dolů jsme potkali víc.
V chatě, kde většina lidí posedávala dole, zabalena v čem se jen dalo a pojídali, jsme se ubytovali v místnosti se třemi palandami. Shodili jsme ze sebe všechno mokré, tudíž opravdu úplně všechno a převlíkli se do suchého. Jen ty boty byl opravdu problém. Nebylo jiného zbytí, než si na teplé, suché ponožky nandat igelitky a odporoučet se také dolů, kde jak bylo více lidí, bylo alespoň maličko víc teplo. Krasavci jsme byli, to jako jo, ale nikoho to tady nebralo, nebyli jsme jediní fešáci svého druhu. Jeden týpek přišel v proužkatých elastikách a muslimka s jak jinak než šátkem na hlavě na který si přetáhla kulicha byla také moc velká krasavice.
Dali jsem si horký čaj, něco k snědku a chvíli hráli karty. V půl 6 jsme odešli spát, s šerpou a s Melanií jsme měli sraz ve 2.45 před chatou. Já usnula jen na chviličku, Petr nespal nakonec vůbec.
 
36.den,  19.1.2009 BORNEO, Mount Kinabalu
 
Už kolem jedný se po chodbách začali trousit první lidi, kteří se svými průvodci odcházeli dříve než my. Vzhledem k tomu, že nic z věcí ze včerejšího dne samozřejmě neuschlo, jsme zůstali ve věcech ve kterých jsme spali. Takže moje tenké legíny a Petra jen jedno tričko s dlouhým rukávem a mikina nic moc. Já měla jestě bundu, kterou jsem před deštěm stihla schovat dřív, než také promokla.
Do promočených bot jsme se nasoukali s igeliťáky, nandali si čepice a čelovky a ve třičtvrtě na tři stáli před chatou. Byla zima, tma, ale hlavní bylo, ze nepršelo. Rozsvítili jsme si čelovky a následovali našeho šerpíka. Ušli jsme pár metrů a začalo příkré stoupání. Prvních několik desítek minut do prudkých schodu bylo zničující. Předbíhali jsme na zemi posedávající úplně vyřízené lidi, šli krůček po krůčku, pomaličku a i tak se i nám samotným špatně dýchalo. Naštěstí po zhruba půl hodince se naše plíce rozdýchaly a nám se šlo o poznání lépe.
Dělali jsme krátké přestávky, ale i tak postupně předcházeli ty, kteří vyšli před námi. Čím déle jsme šli, tím více se krajina měnila. Zmizelo mnoho stromů a my se ocitli hlavně na kameni, kde jsou trasy jištěné lany a místy v té tmě nešlo jinak, než po nich ručkovat. Byla naprostá tma a ten pocit, když člověk nevidí nic než pár kroků před sebe nic moc. Byla čím dál tím vetší zima, která jak jsme však šli nám nevadila. V tuším 3 800m si nás odškrtli a pokračovalo se dál, už jen s jištěním lan. Ale jit se dalo normálně, po kamenech to naštěstí moc ani neklouzalo.
Na vrchol jsme nakonec došli jako druzí a zabrali si skvělá místa na focení. Teď už nezbývalo nic jiného, než sedět a čekat na východ slunce, které mělo vycházet asi za půl hodiny. Postupně se na vrchol trousili ostatní. Mohlo tam byt okolo +5C a nám byla šílená zima. Voda se mi dostala i pod igelity, takže jsem měla ponožky promočené na skrz. Byla nám zima na ruce, že se mi pak jen těžko mačkala spoušť u foťáku. Petrovi ve zpocené mikině byla taky pěkná kosa. 
Začalo pomalu svítat a nám se začínaly odhalovat okolní kopce pod námi. Byli jsme nad mraky ve výšce 4095 m, nad námi bylo jasno, svítily hvězdy a měsíc jsme měli skoro nad hlavami. Ruda koule začala vycházet za kopcem, obloha se měnila v něco nepopsatelného, zírali jsme na tu krásu kolem nás a foťáky jen cvakaly. Během chvíle se rozednilo, slunce začalo hřát a my se jen a jen s úžasem kochali. Stalo to za to, naše první čtyřtisícovka byla za námi. Teď už zbývalo "jen" sejit zpátky to, co jsme vyšli včera a dneska ráno, tudíž 9 km příkrého klesání. Na chatě jsme se najedli, sbalili věci, převlíkli se, páč slunce už krásně hřálo a v půl 10 se vydali na cestu.
Čekala jsem, ze dolů to bude pro svaly a klouby mnohem horší než nahoru, ale ze to bude až tak bolavý jsem netušila. Zhruba 3km před koncem se mi ozvaly moje polorozpadlý kolena a zbytek cesty bylo už jen utrpení.
Míjeli jsme krásné květiny, orchideje, láčkovky a taky veverky, něco jako malé Burunduky, které byly tak otrslý, že nám braly jídlo z ruky. Sestup nám celkem trval 4,5 hodiny.
Rozloučili jsme se s Melanií a naším průvodcem a vyrazili dolů na hlavní silnici čekat na autobus, který prý nejezdi pravidelně. Že prý někdy jede za hodinu, někdy za dvě. Začalo zase pršet a nám naštěstí zastavil hoch s dodávkou. Chtěl sice o maličko více, než by jsme dali za autobus, ale to nás netrápilo. Lilo a strhla se solidní buřina, v dálce práskal jeden blesk za druhým a chvílemi nebylo vidět ani na krok. Naštěstí jsme za hodinku a pul v pořádku dorazili do města.
Osprchovali se, převlíkli a vyrazili na 1,5h. masáž, která opravdu bodla. Povečeřeli jsme na ohni grilovaného tuňáka, kuře a šli spát.
 
MOUNT KINABALU Z NAŠÍ ZKUŠENOSTI:
 
S sebou se hodí:
Věci na převlečení, když by jste zmokli, tak jako my, opravdu se hodí. Čepice, rukavice, šátek…
Pláštěnka (deštník měl průvodce a byl taky jediný, kdo byl nakonec suchý)
Plecháček, uvaří Vám do něj v chatě za 1 RM horkou vodu na čaj či polévku, ceny jídel v horské chatě jsou samozřejmě vyšší. Pití, čokoládu, oříšky. Najíst se dá pouze v chatě Labang Rata. Jídlo je chutné, ale jak jsem už psala i mnohem dražší než ve městě, samozřejmě (25 PHP špagety, 30 PhP maso), takže pokud nechcete utrácet, vezměte si svoje. Pytlík čaje se neztratí a určitě bodne i malinká termoska s horkým čajem.
Trepky na přezují (pokud Vám promoknou „nepromokavé boty“ tak opravdu v chatě přijdou vhod)
Teplé ponožky
Čelovka
 
Ceny:
Ubytování v Labang Rata 80 RM/os, bez jídla. Místnost je pro více lidí s palandami.
Permit card stojí 100 RM/os.
Vstup do parku Kinabalu je 15 RM/os.
Průvodce pro 1-6 lidí 100 RM
Miniven, který Vás popoveze ke vstupu, chcete-li 11 RM/os.
Celkem 239 RM tj.43 USD tj.810 Kč/os. (při kurzu 1 RM = 5,6 USD a USD = 19 Kč)
Za 10 RM si lze v kanceláři pořídit certifikát s Vaším jménem o zdolání hory, vtipná srandička
 
Rezervace ubytování v horských chatách:
Na emailu: sharon.g@suteraharbour.com.my
 
37.den,  20.1.2009  MALAJSIE - BORNEO, z Kota Kinabalu přejezd busem do Sandakanu
 
Vstala jsem ráno v půl osmý. Svaly na stehnech a lýtkách bolely. Nevěděli jsme v kolik přesně nám jedou autobusy do 330 kilometrů vzdáleného Sandakanu, ale dva lidi, nezávisle na sobě mluvili o desáté. Chytili jsme si miniven (1,5 RM/os) s nápisem Irawan a za dvacet minut vystoupili na autobusovém nádraží, odkud akorát odjížděl bus do Sandakanu. Zaplatili jsme 40 RM/os a nakvartýrovali se do luxusního, klimatizovaného autobusu. Z Filipín jsme byli zvyklí na jiný standard. Nestěžujeme si, jen s tou klimoškou do fakt přehání. Celou cestu tam byla zima jako v lednici.
Po třech hodinách jsme stavili na jídlo a okolo čtvrté jsme dorazili do Sandakanu. Popadli jsme krosny a jali se shánět ubytování. Zalezli jsme do prvního, jenž jsme uviděli. Za 56 RM máme moc pěkný pokojík s kabelovkou, horkou vodou, ale hlavně je tam klid.
Sandakan je přímořské městečko, které ovšem v době naší návštěvy působí více jako rozestavěné staveniště, než poklidné město. Díky obrovské vlhkosti tu domy dostávají pěkně zabrat a tak jejich fasáda vypadá, tak jak vypadá. Černá a ošuntělá.
Večer se na nábřeží otevírají příjemné restaurace, kde se dá skvěle najíst. Grilují se masa a všechny možné druhy ryb. Neodoláváme a dáváme si klasický mix gril (ryba, kuře, hovězí) s rýží a hranolkama. Vše v pálivé pepřové omáčce. Opravdu vynikající záležitost.
V městečku je veliký centrální trh, kde se dá koupit vše od zeleniny a ovoce až po neuvěřitelné množství čerstvých ryb foto. Žádné velké supermarkery v Sandakanu naštěstí nejsou. Za to tu je spousta čínských krámů s cetky.
Večer jsme ještě vybrali peníze z bankomatu, pozjišťovali odkud nám ráno jede bus do orangutaního rehabilitačního centra Sepilog a šli spát. Petra skolila chřipajzna a je mu pěkně mizerně. Hold ta čtyřtisícovka při pěti stupních jen v mikině a mokrých botách nic moc.
 
SANDAKAN VE FAKTECH I NAŠIMA OČIMA:
 
Není tu moc co pohledávat, spíš je to jen jakousi přestupní stanicí dál (návštěva Sepilog-orang.stanice). Výborné restaurace jsou na nábřeží, kde večer grilují čerstvé ryby a masa.
V bankomatu lze peníze vybírat nonstop, směnárny mají otevřeno od 8-19h.
Bus z Kota Kinabalu stojí 40 RM/os a cesta trvá okolo šesti hodin (331km). Bus odjíždí mimo jiné v 10h. Z města na busové nádraží jezdí miniveny směr Irawan, cena 1,5 RM/os, cesta trvá asi 20 minut.
Bus ze Sandakanu do Sepilogu (Orangutaní rehab.centrum) jezdí z jednoho ze dvou busových nádraží (jsou kousek vedle sebe) a jezdí každou hodinu. Cena 4 RM/os, cesta trvá cca.45min.
Cesta na letiště trvá busem necelou hodinu.
Ubytování hostel Sandakan není špatný. Dvoulůžák s teplou vodou, satelitem 56 RM.
 
38.den,  21.1.2009  MALAJSIE - BORNEO, Sandakan a výlet do orangutaního centra Sepilog, odlet do KL
 
Na půl devátou jsme se vykopali z hotýlku. Bágly si nechali na recepci s tím, že si pro ně přijdeme okolo třetí a jen s malým batůžkem jsme vyrazili na nedaleké busové nádraží.
Každý se nám tu snaží pomoci najít co hledáme. Jeden týpek s námi šel od potravin, kde jsme si kupovali něco k snídaní a najednou z ničeho nic říká „Sepilog“. Kýváme, že jo a on jde s námi a ukazuje směr autobusové nádraží. Došli jsme společně až k jednomu z autobusů, který měl v deset odjíždět do Sepilogu. Do autobusu se akorát drápali dva týpci, kteří s námi spali v pokojí při výšlapu na Mount Kinabalu. Byli totálně vyřízení, nemohli vyjít ani ty tři schody do autobusu a zírali na nás, že my chodíme celkem normálně. Pak také dorazila naše Novozélanďanka Melánie, jak jinak než celá rozlámaná. Smáli jsme se jak nás jedna malinkatá hora vyřídila. Svaly a úpony se rozležely a tak chůze skoro všech vypadala dost podivně. Autobus se dal do pohybu a my se za asi 45minut ocitli před rehabilitačním centrem. Zaplatili jsme nehorázné vstupné a po dřevěném mostku následovali ostatní. Bohužel je to taková malá zoologická, s tím rozdílem, že orangutani zde neznají klece, žijí si ve své džungli a dělají si co sami uznají za vhodné. Šli jsme opět poslední, když se najednou přede mnou objevil orangutan. Velký samec, který si z ničeho moc velkou hlavu nedělal. Stála jsem od něj na dosah ruky. Posadil se na most a začal cosi uždibovat, pak zmizel v džungli.
O pár metrů dál akorát probíhalo krmení na krmných plošinách. Takové divadlo pro turisty, ale je fakt, že to jinak asi ani dělat nejde, než je nalákat na baštu. Ošetřovatel donese banány a pak se jen čeká, jestli orangutani dorazí. Přišla celá rodinka i s mládětem, které bylo opravdu roztomilé. Bezstarostné a hravé opičí mimino prostě. Ošetřovatel tam jen sedí, do ničeho jim nezasahuje. Až dožerou své banány, zmizí zase v džungli.
V určitých časech tam také probíhá promítání filmů o orangutanech. My už ale mazali na bus do Sandakanu. Spustil se pěkný liják, který několik hodin neustával. Bus přijel v půl dvanáctý. Ve městě jsme poobědvali rybu obalenou v těstíčku v thajské omáčce. Ryba neměla kosti a jídlo stálo asi 6RM (30Kc) a bylo dobrý.
Došli jsme si do hotýlku pro bágly a v půl čtvrtý vyráželi busem na letiště. Uvítalo nás skromné letiště ze kterého dnes večer odlétaly jen dva lety. Jeden náš do Kuala Lumpuru a druhý do Kota Kinabalu. Stoupili jsme si do fronty na odbavení, když se za nás postavila v černém zahalená muslimka, které kromě prstů s rudě namalovanými nehty a očí nebylo vidět vůbec nic. V ruce držela jakýsi provázkem převázaný balíček a na zádech nesla batoh. Co nás překvapilo bylo, že na pasovce nemusela odhalovat tvář.
Hala byla natřískaná lidmi, jen naše letadlo pořád v nedohlednu. Po půl hodince, co jsme měli odlítat jedno akorát přistálo. Vystoupili z něj lidi a netrvalo dlouho a nahnali do něj nás. Docupitali jsme k velkému červeno-bílému Airbusu společnosti AirAsia a usadili se tam, kde na nás zrovna zbylo místo. Uvítal nás přihřátý steward a dvě ne příliš ochotné letušky.
Letadlo se zvedlo do vzduchu a po asi hodince letu jsme se dostali do slušných turbulencích, takže jsme celé další dvě hodiny museli být skoro pořád připoutaní. Nad jihočínským mořem se to asi pěkně bouřilo. V jednu chvíli musel pilot strašně rychle sestoupat dolů, protože nahoře to s námi pěkně mlátilo.
Okolo čtvrt na osm jsme přistáli na gigantickém letišti v KL. Air Asia má své vlastní letiště, takže nebyl problém se tam zorientovat. Koupili jsme si jízdenky (8 RM/os) do China Town, kde je mnoho guest housu a hotýlků. Cesta z letiště do centra trvala hodinu. Busy jezdí často a všechno skvěle funguje. Osvětlené mrakodrapy v čele s Petronas Twin Tower působí velkolepě.
Ubytovali jsme se v jednom z hotýlků s telkou a teplou vodou, skočili na chvilku na net a okolo půlnoci šli spát. Petrovi je hodně špatně, tak to zítra vidíme jen na lehkou procházku po městě.
 
SEPILOG VE FAKTECH I NAŠIMA OČIMA
 
Sepilog je rehabilitační centrum pro orangutany. Taková zoologická pro turisty, ale chápu, že v tomto případě to jinak asi ani udělat nejde. Vstup pro dospělého je 30 RM. Kamera 10 RM.
Ze Sandakanu do Sepilogu jezdí autobus každou hodinu, cena 4 RM/os, cesta trvá okolo 45 minut.
 
39.den,  22.1.2009  MALAJSIE, Kuala Lumpur – China Town, Batu Cave
 
Petr celé dopoledne spí. Z hotýlku se vyhrabáváme až okolo poledne a naše první kroky vedou k autobusovému nádraží, kde si za 70RM/os kupujeme jízdenky na zítřejší noční přejezd do Hat Yai do Thajska. Vzali jsme si VIP bus pro 18 lidí, takže se těch deset hodin aspoň normálně prospíme. Malajsko Thajské hranice budeme překračovat klasicky přes hraniční přechod Sadayo, kde využijeme naší druhou vízu do Thajska.
Měníme si další dolary a městským autobusem se přesouváme do patnáct kilometrů vzdáleného Batu Cave. Cesta má trvat asi 45 minut, ale všude jsou šílené zácpy, takže to jedeme mnohem dále. Batu Cave je hinduistická svatyně ukrytá ve skalním komplexu. Vévodí jí obrovské pozlacené sochy a 272 schodů. Za 10 RM/os je možné v info centru vzhlédnout krátký zajímavý film o jeskyni a probíhajících slavnostech Thaipusam, uctívání boha Šivi, jenž probíhá celý leden a únor.
14. a 15. ledna se sem sjíždí na tři miliony věřících a propíchávání těl a oslav nebere konců. Vstup do jeskyně je zdarma.
Všude pobíhají otrslé opice, které se neženýrujou vzít si jídlo z ruky. V indické restauraci si dáváme vynikající indickou kuchyni. Skvěle připravená zelenina, obilná placka, mnoho druhů omáček. Maso nám vůbec nechybí. Okolo šesté jsme se opět místní MHD přesunuli k nám do China Town, kde jsme se uličkami, natřískanými vším možným procházeli až do noci. Skvěle se tu smlouvá. Ne jako s Filipíncemi, se kterými si člověk o ceně moc nepokecá.
 
40.den,  23.1.2009  MALAJSIE, Kuala Lumpur – Petronas Twin Tower, Menara, Merdeka Square
 
Ráno balíme věci, které necháváme v hotelu na recepci. Budeme si je vyzvedávat až kolem desáté v noci. Sky trainem odjíždíme k Petronas Twin Tower, v tuto chvíli čtvrtým nejvyšším budovám světa a které ještě o jedno místo do zadu posune v roce 2010 výšková budova ve Státech. Nyní má prvenství Dubai v Emirátech, dále Tchaj-pej se svojí Tchán-pej 101 a pak Šanghaj v Číně. Když jsme tam byli koncem roku 2001 byly nejvyššími budovami světa (v září 2001 byla sestřelena dvojčata v USA).
Na pokladně si vyzvedáváme (vstup zdarma) jízdenky do rychlovýtahu, jenž jezdí do přemostění (41 patro), jenž je mezi oběma budovama, zvaného Sky ridge. Zbývá na nás až půl čtvrtá hodina. Místa jsou omezená (denně tuším pro 400 osob) a nám se tam před pár lety dostat nepodařilo.
Se vstupenkami v kapse jdeme procházkou k televiznímu vysílači Menara. Cena vstupného je 38 RM a v ceně je samozřejmě vstup, kde nás výtahem vyvezli do 200 metrů, dále vstup do malé ZOO snad se stovkami pavouků, hadů a dalších obludností, která je pod věží, dále byla možnost zajezdit si v kokpitu formule 1, jenž opravdu simulují formule a okruh v Kuala Lumpuru (Petronas jsou sponzory F1). Jen jeden háček to má. U vstupu je váha, u ní mladičká muslimka, která do formule striktně nepustí nikoho, kdo váží více jak 80 kilo. Takže Petr měl se svými 82 i po sundání pásku smůlu. Takže tam většinou jezdí buď chlapy asiati a nebo ženský bělošky. Jako poslední v ceně je voda v lahvi tvaru věže.
Odpoledne jsme se vrátili zpátky k Petronas, kde jsme pochodili po luxusním nákupním centru Surya, kde i záchod stojí 2RM (všude jinde 0,2 RM). Týpek v obleku tam otevírá a zavírá dveře, no úlet. Zkoukli jsme 3D film o stavbě Petronas a rychlovýtahem vyjeli do přemostění, odkud je také náramný výhled na město.
Můj geniální nápad, postavit náš Lumix na kovové kulaté zábradlí a samospouští se vyfotit nemělo moc úspěch. Foťák letěl na mramorovou zem z jedna a půl metru. Naštěstí to rozchodil a přežil to i Petr, který mě od začátku od mého skvělého nápadu zrazoval. Ehm.
Rychlovýtahem jsme zase sjeli dolů a sky trainem popojeli k Merdeka Square, kde jsme si dáchli na lavičkách a odtud se pak prošli přes Central market, kde jsme povečeřeli až k nám do China Town. V čínských uličkách jsme zevlovali až do půl desátý, pak si na recepci vyzvedli svoje báglíky a vyrazili k autobusu, který měl odjíždět v deset. Nakonec se přihartosil až v půl dvanáctý, ale budiž mu odpuštěno, páč se opravdu jednalo o osmnácti místný VIP bus. Jedna velikááá sedačka na každé straně, prostě paráda.
 
KUALA LUMPUR VE FAKTECH I NAŠIMA OČIMA
 
Z letiště jezdí pravidelně busy, není problém se kamkoliv dostat. Např.do China Town je cena 8RM/os.
Dobrá a poměrně levná ubytování se dá sehnat v China Town. Jen okolo Čínského Nového roku není od věci si udělat rezervaci, ubytovací zařízení často hlásí full.
Co navštívit:
Batu Cave – Hinduistická svatyně ukrytá ve skalním komplexu, vzdálená asi 15 kilometrů od centra. Místí bus Vás tam za pár kaček odveze, cesta trvá okolo hodinky. Vstup do jeskyně je zdarma. V info centru lze za 10 RM vzhlednout krátký zajímavý film o jeskyni a zde probíhajících oslavách svátku Thaipusam. Otevřeno tam je od 8.00 do tmy, pak už návštěva nemá moc smysl. U komplexu je indická restaurace, kde Vám za pár kaček skvěle uvaří.
Petronas Twin Tower  – Petronas Towers, kterým místí neřeknou jinak než Twin Town je symbolem města i celé Malaysie. Byla postavena pro státní účely naftařskou společností Petronas v roce 1997.
Pokud se chcete podívat do 41 patra, kde se nachází Sky bridge (přemostění mezi budovami) není od věci si přivstat a výhled opravdu stojí za to. Rychlovýtah na každý den je omezený tuším počtem 400 lidmi. Vstup ke zdarma. Budovy jsou nyní (r. 2009) čtvrté nejvyšší budovy na světě 451,9m (v r. 2001 po 11.září se staly nejvyššími budovami světa).
Uprostřed budov je několika patrové nákupní centrum Suraya K.L.C.C., banky, hotely, kanceláře. V budově je 29 rychlostních výtahů. V obou věžích pracují lidé pod velice přísným bezpečnostním opatřením. Půdorys vychází z tradiční islámské geometrie podle než je složitost metaforou nepostižitelností Boha. Modlitebny jsou nenásilně včleněny do budovy a umožňují muslimským pracovníkům kanceláří provozování modliteb klečící obrácení k Mecce.
K Petronas se lze dostat jak autobusem, tak i Sky trainem (z China town 1,6RM/os), který staví přímo před budovami.
Merdeka Square  – nedaleko náměstí se nachází mnoho pamětihodností. Náměstí se pyšní nejvyšším vlajkovým stožárem na světe (100m) a týden co týden se zde konají koncerty a pravidelné přehlídky malajské policie. U náměstí je krásná stavba Sultan Abdul Samad, jenž je zdobena arabeskovitými oblouky a určitě stojí za vidění. Nedaleko je trv.Central market, kde najdete stovky stánků, trhovců, čajoven.
Menara – 421 metrů vysoká televizní věž. Čtvrtá nejvyšší na světě. Lze se podívat do 276 metrů, kde se nachází vyhlídkové podlaží. Věž se nachází na nejvyšším místě ve městě a lze z ní dohlédnout i na Batu Cave. Výhled na město fantastický. Za nás byl vstup 38 RM/os (v ceně byl vstup, vstup do malé ZOO u věže, jízda v trenažérů formule 1, voda). Otevřeno je od 9,00-22,00h.
China town – večer se ulice v China town promění ve spleť stánků, smlouvání má zelenou.
 
 THAJSKO  
 
41.den,  24.1.2009  THAJSKO, přejezd z KL do Thajska
 
V buse se celou noc náramně spalo. Až v půl osmý nás probudili u Malajských hranic, kde jsme si v duty free koupili dvě litrovčičky vanilkové Smirnoff vodky, řidičům dali naše pasy a od malajců do nich následně dostali razítka. To samé následovalo i o pár kiláčků dál na thajských hranicích, kde si navíc zkontrolovali a odškrtli naší druhou thajskou vízu. Nikdo nerentgenoval věci, nebuzeroval, pohodička.
Pak už jsme jen asi půl hodinky jeli do Had Yai, odkud se vyjíždí snad do všech míst v Thajsku. Had Yai je thajské příhraniční město a jsou zde desítky a desítky prodejců jízdenek na lodě, busy, miniveny, stačí si jen vybrat kam kdo chce jet. My měli namířeno na ostrov Phangan. Miniven k přístavu jel za hodinku, tak jsme ještě rychle vlítli na net. Cesta k přístavu trvala asi hodinu. Nalezli jsme na loď a za asi 2,5 hodiny přistáli na ostrově. Za tmy jsme si chytili pick up a na blint popojeli na jih ostrova do Hat Rinu, kde se ubytovali v příjemném resortu na konci pláže. Bungalov je sice o něco dražší, ale v ceně je snídaně, bazén, teplá voda a moře je pár kroků od chaty. Bohužel nás ostrov přivítal deštěm, tak uvidíme, jak bude zítra. Na druhém konci pláže jede jedna noční párty za druhou, takže nuda tu fakt nebude.
 
KOH PHANGAN NAŠIMA OČIMA A VE FAKTECH 
 
Z Had Yai se lze dostat snad úplně kamkoliv. Na Koh Phangan nás cesta vyšla na 450 Bth/os. V ceně je miniven k přístavu (asi 1hodina cesty) a rychloloď 2,5 h nebo 6,5 hodiny normální lodí. Naše loď odplouvala v 18h (odjezd busu či minivenu z města 16.15h.), na ostrov jsme připluli ve 21h. Poslední, noční loď vyplouvá ve 23h (odjezd busu či minivenu z města je v 17.30) a připlouvá až v 5,30 ráno.
Lodě na okolní ostrovy odplouvají z města Surat Thani ze kterého jsme odplouvali my, Chumpthon a Don Sak. Loď připlouvá do městečka Thong Sala.
Z Thong Sala jezdí pickup, který Vás rozveze po ostrově. Kdo má rád rušno, ať zamíří na nejjižnější část ostrova do Hat Rin, kde se pravidelně úplněk co úplněk koná obrovská fullmoon party. Poslední dobou se konají i tzv.middlemoon party, ale nám přišlo, že se tam kalilo noc co noc. Koh Phanganu se přezdívá Ostrov mladých a zrovna v Hat Rin to opravdu žije.
Klidnější je sever, kam jsme se po třech dnech přesunuli. Klidná, krásná pláž hned u bungalovů, skvělá restaurace, příjemní lidé, prostě naprostá pohodička. Půjčit si lze motorku (na den 150bth), takže jsme toho využili a to hned na celý týden. Jen kopce na Koh Phanganu jsou prudké a zrádné, tak pozor na nehody.
Cena z Koh Phanganu (z Thong Sala) do Bangkoku 650 Bth/os. (loď+bus).
 
42.den,  25.1.2009 THAJSKO, Koh Phangan, Hat Rin
 
43.den,  26.1.2009  THAJSKO, Koh Phangan,  Hat Rin
 
44.den,  27.1.2009  THAJSKO, Koh Phangan, přejezd na sever ostrova
 
45.den,  28.1.2009  THAJSKO, Koh Phangan
 
46.den,  29.1.2009  THAJSKO, Koh Phangan
 
47.den,  30.1.2009  THAJSKO, Koh Phangan
 
48.den,  31.1.2009  THAJSKO, Koh Phangan
 
49.den,  1.2.2009  THAJSKO, Koh Phangan
 
50.den,  2.2.2009  THAJSKO, odjezd z Koh Phangan do Bangkoku
 
51.den,  3.2.2009  THAJSKO, Bangkok
 
52.den,  4.2.2009  THAJSKO, Bangkok
 
53.den,  5.2.2009  THAJSKO, Bangkok, odlet do Vídně
 
54.den,  5.2.2009  THAJSKO, přílet do Prahy
 
 
 

 

 

 

TOPlist