18.12.2009  STŘEPY ZNAMENAJÍ ŠTĚSTÍ, PRÝ
 
Nedávno jsem měla takové, no jak bych to řekla „šťastné období“. Když se mi během jednoho týdne podařilo rozflákat třetí talíř, musela jsem s pravdou ven. A tak jednoho rána říkám Petrovi „budeme mít štěstí!“   ...?   „No, říkám, že budeme mít štěstí, rozbila jsem další talíř“.
…tak abychom samým štěstím měli z čeho jíst… prej. Není romantik.
 
Všem přejeme krásné Vánoce, bohatého Ježíška a všechno nejlepší do Nového roku! zdravíčko, lásku a pohodu.
Koho občas třeba potěšily a nebo i naštvaly /negativní reklama je vždy prý ta nejlepší:-)/ moje plky tady, tak teď chvilku budu psát SEMKA
 
Jo a.... letí nám to zítra. A tak jsem včera k naší kamarádce evakuovala naší králici Nastěnku. Ještě ten den, v deset večer telefon... kamarádka volá. Já mám zvonění ztlumené, až ráno vidím nepřijatý hovor, Petrovi říkám „hele, volala Míňa, asi nám chtějí vrátit Nasťu /Nástěnka je pěkná blbka a hrozně dupe, takže bych se ani nedivila/, co budeme dělat...?“ Petr pohotově: „…tak jí pošly sms, že jí zdravíme a že přejeme krásné Vánoce:-)“.
 
Mějte se všichni moc rádi a v příštím roce, doufejme, nashledanou!
 
 
17.12.2009  STATISTIKY MAJÍ JASNO, V LETADLE JE NEJBEZPĚČNĚJI
 
Nikdy jsem se nebála létat… myšleno létat letadlem. Poprvé jsem letěla ve svých osmi měsících. Od první třídy jsem pak občas létala i sama. Chatu jsme totiž měli přeci jenom o trošku dál, než normální lidé mají. Zhruba 2,5 hodinky letu, okolo 2 000 kilometrů. Když se to ale vezme kolem a kolem, časově to vlastně nebylo tak daleko:-).
Proč to ale píši. Od loňska se létat bojím. I když… bojím se a přesto mě létat baví, jsem asi divná. Když letadlo roluje na ranvej, chlácholím se statistikami, že letadlo je nejbezpečnějším dopravním prostředkem. Když se občas dostaneme do nepříjemných turbulencí, přemýšlím, že to je asi můj osud, to letadlo. V dodatku s otazníkem samozřejmě je „proč zrovna já, když to má být nejbezpečnější“.
Můj strach způsobil loňský přelet Petrohrad-Kaliningrad-Praha, už nikdy víc, doufám. Mezipřistání v Kaliningradu se ze 45 minut protáhlo na více jak pět hodin.
Po dvou hodinách čekání, nám bylo oznámeno, že let do Prahy bude kvůli technické závadě letadla opožděn. Po čtyřech hodinách jsme na letišti zůstali sami. Všechna ostatní letadla zmizela v oblacích a naše opuštěné, údajně již opravené letadlo, na které jsme se dívali z letištní haly čekalo na své zkušební piloty. Po další hodině bylo puštěno do vzduchu, odlétlo a za chvilku se zase vrátilo.
Nahnali nás do autobusu a odvezli k letadlu, dveře se stále neotvíraly. Přišli naši piloti, kontrolovali kokpit, zkoušeli klapky, dohadovali se s techniky. Bylo na nich, zda-li kývnou, že s tím poletí. Po dalších asi dvaceti minutách se dveře autobusu otevřely a my mohli nastupovat. S piloty něco stále řešili i technici. Zkoušely turbíny, znovu klapky a kdo ví co ještě. Po dalších několika minutách dva technici zůstávají v letadle a letí s námi až do Prahy. Letadlo má povolený start. Po dvou hodinách hodně rozkodrcaně sedáme na Ruzyni.
Pak jsme zažili ještě několik málo nepříjemných přeletů, ale na Kaliningrad to naštěstí už nemělo.
Takový přelet z Bornea do malajského Kuala Lumpuru, kdy se nad Jihočínským mořem strhla slušná bouře a piloti museli hodně rychle sestoupat do klidnějších míst taky stál za to.
Nebo přelet malým turboláčkem z Filipín na Borneo, kdy letadlo pro asi 40 lidí bylo zaplněno jen sedmi cestujícími a kdy nás letuška rovnou posadila na „ocas“ se slovy „musíte si tam sednout kvůli vyvažování“, byl taky moc prima.
Ale jináč dobrý, jen za loňský prosinec do začátku února jsme nalétali přes třicet hodin, do vzduchu jsme vzlétali asi devětkrát a to různými pekelnými to stroji. Věřím na osud, tím bych to asi uzavřela...
 
16.12.2009  TA FÁBIE JE STŘÍBRNÁ, KULATÁ…
 
No ale ovšem! ...a pak že už nepřekvapí. Jedna z mých kamarádek dnes ráno volala do servisu. Výsledek byl více než oslňující. Ano, ano, i tato kamarádka je blondýna. /S jako servis, B jako blondýna (ne barbína:-)/
 
B:   dobrý den, potřebovala bych se k vám objednat
S:   …a co máte za problém?
B:   na display se mi při startovaní rozsvítí kontrolka servis
S:   a co máte za auto?
B:   fábii
S:   jakou?
B:   stříbrnou fábii
S:   a jakou jako?
B:   no, stříbrnou, takovou tu kulatou…
S:   ano slečno, ale je to benzín nebo diesel?
 
S:   kolik máte najeto se vás už radši ani ptát nebudu, zítra přijeďte…
 
14.12.2009  DNES MÁM /SKORO/ SVÁTEK
 
Dneska mám svátek…teda skoro. Totiž...,když se ve jméně Lýdie, která dnes svátek slaví, zamění dvě písmena (z pěti) tak z toho vznikne Livie. No jo, však říkám, že svátek mám jen skoro... jakože těsně vedle. Ale to je fuk, svátek neslavím už třicet let, tak to bez něj přežiji i dneska.
Já jsem hodná Livie, ale jaká byla Livie v době řecko-římských dějin? Livie byla manželkou Octaviana /Augustus/. Livie se nezastavila nikdy a před ničím, Livie byla nejobávanější ženou Říma, za svůj hlavní cíl měla stabilitu a prosperitu Říma, vládla jako spravedlivá a schopná císařovna. Jeden háček to ovšem mělo …výčet jejích obětí vydal na dlouhý seznam. Nejraději používala jedy a proto pozvaní k Augustovi a Livii na večeři mnohdy budilo rozpaky a občas i hrůzu.
Ale v pohodě, my naše přátele opravdu netrávíme, my pro ně máme připravenou jinou libůstku. Máme opravdu moc rádi návštěvy:-).
 
13.12.2009  PROSTĚ JEDNA RANNÍ FOTKA
 
Ač je na fotce naše konkurence /ten stožár s jímačem na konci je aktivní bleskosvod Prevectron/, nevadí, ten měsíc v pozadí i tak stojí za to. Tento pohled se mi naskytl při cestě do práce…
 
 
12.12.2009  JE NA ČASE ZVEDNOUT KOTVY
 
„Přichází ledové dny, na konci týdne bude až -20 °C…“
„Za týden může být až mínus patnáct, ožila naděje na sníh o Vánocích…“
 
…a já nevděčník jeden, se s vele libostí o tu naději připravím. Hanba mi. Stydím se, kaji se.
 
Byl teplý listopad, byl teplý prosinec a já neměla nejmenší potřebu přemýšlet o odjezdu. Po sněhu nebylo (krom října) ani památky, já jásala. Ovšem předpověď na dny následující mě dnes více než uzemnila. Je nutno začít balit a to bezpodmínečně co nejrychleji. Tolika mínus nemůžu nikdy přežít. Když takové mrazy udeřily z kraje roku letošního (pohybovali jsme se mezí Filipínami a Borneem), praskl mi mrazem v autě chladič. Směs nemrznoucí přítomna byla, leč s takovými mrazy se nepočítalo.
Sníh mám ráda jen na horách, nejsem zimomilec a nikdy se jím už asi nestanu. Teploty kolem nuly mě vadí, teploty pod bod mrazu mě ničí. Pod džíny navlékám punčocháče, oblékám se do několika svetrů. Zimní bunda, šála, čepice a rukavice se stávají nutností k přežití.
A proto jsem si dnes na židli připravila jedno tílko, jedno tričko, plavky a šortky. Jo a taky sandálky. V pátek ještě něco málo přibalíme a v sobotu ráno to přes zmrzlý Kyjev (kde už dnes bylo -10°C) bereme rovnou do plus třiceti. Dokonce jsme se už i podívali v kolik nám to letí.
Nevíme, kde budeme kotvit na Vánoce, nevíme, kde budeme trávit Silvestra, ale je nám to srdečně jedno. Hlavně že zmizíme z předvánočního shonu, stresu a blázince. I pro letošek si s radostí odpustíme bramborový salát, kapra a nazdobený stromeček. Škoda, že Vánoce už dávno nejsou svátky klidu a odpočinku.  
 
9.12.2009  Z FILIPÍN… ČESTINA JE KRÁSNÝ JAZYK
 
Nebe bez jediného mráčku, my si to svištíme rozhrcaným autobusem z Puerto Princessa dolů na jih (samozřejmě, že bus je s přírodní klimoškou - bez skel), já sedím u okna, když se najedou před námi z okna vyklání malý kluk. Zděšeně říkám Petrovi "on bleje". Petr se zaraženě ptá "cože, leje?". Já na to "jo, bleje a fakt hustě". Petr zakroutí hlavou, nakloní se přeze mě a vystrkuje ruku z okna, opět se slovy "fakt leje???". Já mu ještě víc zděšeně strhávám ruku z okna a dochází mi co mi vlastně rozuměl. Říkám BLEJE, ne že LEJE. Ta čeština je zkrátka krásný jazyk:-).
 
8.12.2009  PRASEČÍ CHŘIPAJZNA
 
„Prasečí chřipka je méně nebezpečná, než se svět obával. Nový virus prasečí chřipky je mírnější, než se odborníci na jaře, kdy se objevil, obávali. Vyplývá to ze studie mezinárodního týmu vědců při Harvardské škole veřejného zdraví. Podle těch prasečí chřipka způsobuje srovnatelný počet úmrtí jako chřipka sezónní. Deník Boston Globe upozornil, že na 36 000 lidí ve Spojených státech ročně zemře na sezónní chřipku.“
 
No nevím, jestli se obával svět, ale já se obávám, že se obávaly především farmaceutické firmy, aby to celé klaplo. Na zahraničních nejmenovaných, leč věrohodných kanálech se již otevřeně hovoří o prasečí chřipce jako o další farmaceutické lobby. Joj ano, Tamiflu a chřipka ptačí… Ale co, o nic přeci nejde… vlk se nažral (...zbohatl kde kdo) a koza zůstala celá (jen o něco chudší).
 
7.12.2009  DOBRÝCH LÉKAŘŮ, SCHOPNÝCH UČITELŮ A KVALITNÍCH LÁKAŘŮ NENÍ NIKDY DOST
 
Jelikož dnes nemám moc chuť a sílu sáhodlouze se rozepisovat nad údajnou diskriminací romských občanů v České republice a jelikož jediné co by z toho vzniklo je, že jsem snad ještě rasista /rasista nejsem, jen nemám ráda bezpráví a hloupost a je mi úplně fuk jakou barvu pleti kdo má/, vezmu to více než stručně. Odstavce níže ať si každý přebere po svém…
 
„Přesto bude podle Tišera vzdělaných Romů postupně přibývat. "Lidé si tady budou muset jednoduše zvyknout, že v i Česku budou působit romští lékaři, učitelé a právníci," věří pětadvacetiletý student.“
 
Jen houšť. Nevím sice o jakém letopočtu je řeč, ale to nevadí. Nedomnívám se, že by někdo měl problém s kvalitními romskými lékaři učiteli či právníky. Jestli to spíš nebude tím, že nikdo do dnešního dne neměl tu čest. Shodou okolností opět včera jsem přemýšlela o tom, že vlastně neznám žádnou romskou prodavačku, žádnou romskou řeznici, účetní, servírku či sekretářku. Kde takové romské ženy například v Praze pracují netuším.
 
Jan Bendik ze Superstar: „Doháním, co jsem zameškal, když jsem žil dva roky s rodiči v Anglii. Celá rodina se odstěhovala do Velké Británie a nám bylo po nich smutno. Tak jsme se za nimi s rodiči a sourozenci přestěhovali. Chvíli jsme bydleli u příbuzných, pak nějaký čas sami a nakonec jsme se vrátili zpět do Čech, za což jsem moc rád. Já jsem hrdej na to, že jsem Rom. Naopak to beru jako přednost. Jsme šikovnější ve sportech, v tanci a ve zpěvu.“
 
Ano, ano, i vám samozřejmě vděčíme za nemalé kontroly na hraničních přechodech ve Velké Británii. Lustrovali mě tam tehdy, jako bych to byla snad já, kdo se tam chystá zůstat (a nejen mě, lustrovali všechny samozřejmě).
 
/Romové, kteří byli rozhodnuti opustit Českou republiku, se nenechali od vystěhování odradit zavedením vízové povinnosti pro vstup českých občanu do Kanady a začali odjíždět do Velké Británie/
 
O sportu nikde ani slovo. Že ona ta prolhaná média lžou?! Ta prach sprostá diskriminace je zkátka všude.
 
4.12.2009  KDO MÁTE ZBYTEČNCÝCH, MINIMÁLNĚ 20 000 KORUN, ČTĚTE
 
Dlouho mě nic nehodilo do takového rozpaku, tak jako mě hodil dnešní ranní mail, který se mi dostavil na pracovní počítač. Ani nevím jak tomu vlastně říkat. Naivita, drzost nebo snad bezpáteřnost?
 
Dobrý den,
dovolte mi, abych vám představil projekt založení křesťanské vysoké školy, který realizujeme. Školu plánujeme otevřít v říjnu roku 2010.
 
Našim cílem je založit soukromou vysokou školu postavenou na profesionalismu, vycházející z respektu ke studentům, ke společnosti a ke vzdělání. Bude prostoupena křesťanským étosem ve třech provázaných složkách. Na škole budou vyučovat křesťanští pedagogové, experti ve svých oborech, křesťanské principy budou vyučovány v rámci některých celoškolsky povinných předmětů, budou využívány principy křesťanské pedagogiky.
 
Christian College je projekt, který si staví za cíl založit na českém trhu zcela ojedinělý typ vysoké školy, který v současné době nemá v ČR obdoby. Jde o vysokou školu, kde vysoká akademická úroveň půjde ruku v ruce s prostředím, v němž škola umožní studentům rozvíjet jak jejich klíčové kompetence, tak jejich osobnost.
 
V době přípravné fáze jsme velmi závislí na sponzorských darech. Obracím se proto na vás, zda by bylo možné od vás získat dar v minimální výši 20 000 ještě v měsíci prosinec.
 
Jako bomba, tohle nemá obdoby. Jinými slovy „nasolte MINIMÁLNĚ 20 000 kaček a jako hoďte sebou máte na to jen 25 dní!“ Sháníme pár tupců, kteří nám za sponzorují náš další výnosný bussines. Jelikož jak každý jistě ví, vejšky dnes nemálo výnosným bussinesem jsou. Video dole nemá chybu a je velmi příznačné pro dnešní dobu.
 
 
2.12.2009  STŘEDEČNÍ PREMIÉRA FILMU DOKONALÝ ÚNIK
 
Jako nejlepší thriller roku, tak jak jej nazývají na zahraničních stránkách, bych tomu asi neříkala, ale špatný to rozhodně nebylo. Už z pozvánky nám bylo jasné kdo je vrah. Ale to už je asi jakási naše thrillerová deformace. Trefili jsme se. Film je natáčen v překrásné, divoké krajině Havajských ostrovů. Tři mladé páry, jeden vrah a hra může začít…
 
1.12.2009  ASIJSKÝ VEČER U IVETKY S PAVLEM A FAKTA O KARÍ
 
Včera proběhla tématická před příprava na skvělou a námi oblíbenou asijskou kuchyni a to u našich fajnových přátel, Ivetky a Pavla. Vařilo se po Thajsku, pouštělo se video z Vietnamu, povídalo se, kdo-kam-kdy a jak. Oni na Bali a Jávu s Turky přes Istanbul, my do Thajska a Laosu s Ukrajinci přes Kyjev. Kdo je víc? ...ten, co let přežije:-).
Vjemu bylo mnoho. Chuťové buňky si to užily s kuřecím masem na zeleném karí a kuřecím masem s česnekem a koriandrem, sluchové buňky měly co dělat, aby ustály „melodičnost“ Vietnamských alternativních umělců a všichni jsme se shodli na tom, že reakce žen a mužů jsou vlastně zcela totožné. Ivetka se poznávala v mé tragi-úsměvné demagogii, Pavel si kvitoval s Petrem.
Proč to ale celé vlastně píšu (krom poděkování výše zmiňovaným osůbkám)? No, kvůli jídlu samozřejmě. Co je totiž vlastně ono karí nebo-li kari, curey, curry? Každý jej zná, ale… je karí opravdu koření?
Není, tedy alespoň prapůvodem ne. Karí jsou v zásadě dušené pokrmy s výraznější a voňavější pikantní šťávou/omáčkou než je samotný pokrm (např. maso či zelenina).
Až časem se název karí (kari) vedle pokrmu ujal i pro směs koření, jenž je často složené z 15 i více druhů koření. Thajský typ karí obsahuje méně kurkumy a je výrazně ostřejší než jiné druhy karí. A právě kurkuma je základem všech druhů směsi karí (nikoliv však pokrmu karí). Původem kurkumy je jihovýchodní Asie a pěstuje se pro své oddenky nazývané též „žlutý zázvor“ (obsahuje silici s charakteristickou ostrou vůní a jasně žluté barvivo kurkumin) a právě ona dodává směsi koření kari onu specifickou chuť i barvu.
Toš to vše k malému zamyšlení nad karí a nad skvělou včerejší večeří. Hned bych se přemístila v prostoru a čase, už se té opravdu pravé asijské v teple nemůžu dočkat.
 
30.11.2009  PENZION PONORKA V DIVADLE U HASIČŮ
 
Pro letošek s divadelním maratónem v divadle U Hasičů končíme. Rozloučili jsme se moc milým představením „Penzion Ponorka“ a příští rok se těšíme na další. V merku máme „Víš přece, že neslyším, když teče voda“ nebo „Vstupte…“.
Penzion Ponorka nás zavedl na jih Francie, kde ve vile na pobřeží trávil léto filmový režisér /L.Vaculík/ se svojí milenkou, jejíž manžel /J.Revai/ je věčně nepřítomný kapitán ponorky. Vše se pekelně zamotá tehdy, když se manželka rozhodně vyrazit na čtrnáctidenní výlet za svým mužem do Francie. Během vteřiny se z poklidné vilky stává hotel, ve kterém se postupně ubytovává několik náhodných hostů a kdy se v tu chvíli zcela nečekaně navrací manžel z ponorky. Výborná zápletka, která nebere konců.
 
 
29.11.2009  2012 ANEB JAKÉ BYLO TO ŠLÁPNUTÍ VEDLE
 
Páteční návštěvu kina považuji za pěkné šlápnutí vedle.
 
„Rok 2012 je posledním rokem mayského kalendáře a podle mnoha lidí tedy i rokem konce světa. A zdá se, jako by na temných předpovědích něco bylo - přicházejí náhlá zemětřesení, hurikány, výbuchy sopek. Na Zemi vypuká panika a hlavní hrdinové musejí zjistit, co svět doopravdy čeká. Objevte pravdu... „ Zdroj: Palace Cinemas
 
Myšlenka pěkná, ale…
Skoro dvou a půl hodinový film by možná nebyl nejhorší, bylo tam nemálo dobře udělaných scén, ale… Pokud to tedy ještě někdo neví, tak Američané jsou ti nejcharakternější a nejdokonalejší občané, jsou to spasitelé světa. Bůh, Aláh, Budha hadr. Proslovy pana prezidenta a jeho excelentní charakter je nepopsatelný.
Asi jsem jiná mentalita či co, ale opravdu nerozumím tomu, koho ty spasitelské plky mohou oslovit. Čeho je opravdu moc, toho je příliš, Amerika, nejzadluženější velmoc, která vyvolává nemálo konfliktů a válek už nezná hranic. Filmaři, budíček, vstáváme, realita je jiná. Nebo bych alespoň přejmenovala žánr. Místo thriller bych to viděla na scifi komedii nebo tak něco. Páč to pak jo, pobavilo nás to.
 
27.11.2009  KOŠÍK JE NA PANKRÁCI
 
Je třeba mít se vždy na pozoru, nikdy nikoho svými dotazy nepřeceňovat, obezřetnosti nikdy není dost. Nevíte totiž, kdy a kde „to“ udeří. Potraviny Interspar zná asi každý. Každý jistě zná i to, že u vchodu čas od času bývá absence nákupních košíků. Nic zvláštního o čem by mělo smysl psát, ale…
U vchodu se mi na dotaz „prosím vás, kde najdu košík?“ dostalo nemálo překvapivé odpovědi. Žena, zaměstnankyně výše zmiňovaného obchodu se zamyslela a povídá „na Pankráci, myslím“.
 
/Košík je městskou částí Prahy 10, Pankrác městskou částí Prahy 4, ale opravdu… na tenhle košík se nikdo neptal:-)/
 
Každopádně paní z informací má u mě bod, opravdu mě pobavila.
 
26.11.2009  NOVÁ SOUTĚŽ
 
Pošlete SMS ve tvaru „Jděte všichni do prdele“ na číslo 158 a vyhrajte týdenní pobyt v cele předběžného zadržení včetně dopravy na místo pobytu!
 
/Za neslušnost obsahu neodpovídám, já to nevymyslela, ale fakt dobrý:-)/
 
25.11.2009  NEZVRATNÝ OSUD 4 VE 3D
 
Nezvratný osud a jeho čtvrtý díl je naprosto totožný s díly předešlými, jen formát 3D mu dodal na jisté atraktivnosti. Rozšrotovaná lidská těla působila efektivněji, lépe byly vidět vnitřnosti. Páni režiséři se neštítili ničeho. Když je nabídka, je i poptávka. Krev, smrt, mord.
Sama ulítávám na thrillerech, ale musí být s kvalitní zápletkou, nesmí chybět napětí a také to hlavní a tím je odhalování vraha. Nejlepší jsou ty, kdy do poslední chvíle divák neví, tápe a kdy zvrat na konci je šokující. Je snad vrahem zahradník?
Mlčení jehňátek, Sedm, Vraždy podle Jidáše, Purpurové řeky, Červený drak, Vzorec pro vraždu, Téměř dokonalý zločin, Tah jezdcem, D-Tox jsou moje filmy. Dívám se na ně s oblibou, nikdy by mě však ani myšlenkou nenapadlo někomu ublížit. Nemusíte se mě bát, vážně.
Smutné ovšem je, že dnes už i malé děti místo „Jů a Hele“, sledují seriály plné vražd, jenž běží v televizi od ranních to hodin. Naše oči, naše nervová soustava je zvyklá na krev, mnohým z nás už nevadí. Za mých dětských let byly pořady s hvězdičkou, rodiče nás od televize hnali svinským krokem, špehovaly jsme klíčovou dírkou. Lehce poodhalená ňadra a šup tam hvězdička, o vraždách nemluvě. Dnes máme demokracii, volnou ruku, žádná cenzura a v tomto případě, bohužel, to taky tak podle toho vypadá.
Takže zpátky k Nezvratnému osudu. Ale no tak jo, proč ne, chvílemi jsem dokonce uhýbala před na mě řítícím se šroubovákem, formát 3D zkrátka super.
 
24.11.2009  A BUDE HŮŘ
 
Přestávám stíhat svět a lidi kolem mě, tak taková je realita, drazí. V neděli večer po návratu do Prahy jsem absolutně nepobrala typa, který zaparkoval mezi dvě auta tak, že na každé straně neměl více jak deset centimetrů. Nedalo mi, nepočkat si, jak tento člověk svůj vůz opustí, když dveře ani z jedné strany otevřít nejdou. Ano, ano, ten negramot přelezl dozadu a vylezl zadními dveřmi.
Ale tohle nebylo nic proti tomu, co následovalo za pár minut. Přijdeme k domu, do ulice se přiřítila velká sanitka, houkala, majáček svítil. A jelikož stála v úzké jednosměrce, nebylo jak jí objet. Po chvíli se za ní postavilo auto, vylezl z něj mladý floutek, zapálil si cigaretu, opřel se o auto a čekal (odcouvat by mu stačilo asi 30 metrů). Po pár vteřinách se protisměrem přiřítila i malá sanitka, doktoři posbírali potřebné a letěli do vchodu. Očividně spěchali, nešli hrát šachy ani házet šipky, šli zachraňovat lidský život. V tu chvíli se probral floutek s cigárem v puse pokřikujíce na doktory „jak dlouho tu ještě budete stát?“. Doktor jen ve spěchu odvětil „nevíme, raději si to odcouvejte“, očividně naštvaný, v rozpacích. Kdyby jen mohl, asi mu jednu dobře mířenou vpálil rovnou do toho jeho sobeckého ciferníku. Krutá to realita kolem nás… a bude hůř.
 
19.11.2009  KDYŽ KOČKY NEJSOU DOMA V DIVADLE U HASIČŮ
 
Další skvělé představení v divadle U Hasičů… „Když kočky nejsou doma“ vřele doporučuji. Smíchem jsme si prodloužili život a to za těch pár korun opravdu stojí. Více než mile mě překvapil Roman Štolpa, kterého jsem do teď znala jen z televizních seriálů, které jsem občas při přepínání programů zahlédla. Tady exceluje a mě opravdu herecky nadchl. Lukáš Vaculík mi chvílemi připomínal Oldřicha Kaizra a toš to nic ve zlém, jen konstatování zkrátka. Když-kočky-nejsou-doma
 
18.11.2009  JAK NA TO, LEHCE A SNADNO
 
Obarvení nehtu od světle fialové, přes tmavě fialovou až po krásně černou není nic složitého a pro ty, kteří by měli zájem, přináším podrobný návod:
 
1) Před příprava: Kupte si koně nebo řekněte kamarádce/kamarádovi, kteří koně vlastní. Poproste je o zapůjčení, proces výroby duhového nehtu netrvá dlouho a tak koně obratem vrátíte.
 
2)  Nekupujte jen tak ledajakého koně, v žádném případe si nepořizujte hříbě, tam by efekt nemusel být stoprocentní.
 
3)  Ideálem je kůň o hmotnosti větší něž 500 kilogramů.
 
4)  A teď přistupme k samotnému aktu. Zvedněte koni nohu, je jen na vás, jaký prst chcete obarvit. Zda-li pravý, zvedejte koňovu pravou nohu. Chcete-li obarvit palec levý, je nutné se postavit na levou stranu koně.
 
5)  Zda-li zvednete nohu zadní či přední je jen na Vašem uvážení a Vašich schopnostech. Čím měně zruční jste, tím lépe a efektivněji bude palec obarven.
 
6)  Svojí nohu si velmi šikovně postavte na prázdné místo, kam by jinam Vámi zvednutá noha koně došlapovala.
 
7)  Pusťte volným pádem koňovu nohu. Nemusíte příliš centrovat, zákony fungují tak dobře, že zásah dostanete přesně tam kam máte, tudíž na palec.
 
8)  Ucítíte bolest, ale tím se neznepokojujte, každá krása něco stojí a něco málo se pro ní musí vytrpět. Když depilujete nohy, také to není bez bolesti, to jen reklamy tvrdí že ano, nevěřte jim.
 
9)  Vyčkejte do večera, pokud jste udělali vše podle návodu, budete se svým výkonem spokojení. Zapůjčeného koně vraťte, zakoupeného si můžete ponechat na další dobarvení.
 
10) Pokud se do večera zbarvení dostaví, jásejte, na rok máte o barvení nehtu postaráno, barva je nesmyvatelná, je vodě, větru i zimě odolná. Je zkrátka skvělá.
 
 
16.11.2009  ZÁHADA ŠVESTKOVÉHO KNEDLÍKU VYŘEŠENA
 
Koncem léta se urodilo přehršle švestek a tak bylo třeba řádně je zpracovat. A jelikož pálenku neumím, jala jsem se vařit tvarohové knedlíky. Knedlíků bylo opravdu požehnaně a tak jsem se o ně  podělila i s mojí kamarádkou.
Kamarádka, ač to tak možná chvílemi bude vypadat NENÍ blondýnka.
Knedlíky zamražené si dle mého návodu řádně uschovala do mrazáku. Instrukce k vaření dostala jasné a stručné „hoď je do vroucí, lehce osolené vody a jakmile vyplavou, je hotovo“.
 
Dnes telefon,
K:  hele, neříkala jsi, že ten knedlík vyplave až když bude hotový?
L:  no ano, přesně to jsem říkala
K:  no jo, ale on plave hned, tak jak poznám, že je uvařený?
L:  hele tak to nevím, to je fakt divný, no neměl by hned plavat
K:  ale on fakt plave i když ho štouchnu vidličkou, prostě se nepotopí
L:  a hodila jsi je do vroucí vody?
K:  jasně, že do vroucí, jsem snad blbá?
L:  no a jsi si jistá, že to je opravdu ten můj knedlík?
K:  a kde by se tu jako vzal jiný? No a nevařila jsi je už třeba prve, jsou nějaký propíchaný vidličkou
 
Zde Livie jala podezření, že se nejedná o jí vytvořené knedlíky…
 
L:  já ty knedlíky nepropichovala a rozhodně ty moje byly syrový
K:  tak to fakt nevím
L:  a jsou určitě švestkový?
K:  no to teda jsou, to vidím
L:  hmm, tak se podívej do mrazáku, jestli tam máš ještě další knedlíky, ty moje knedlíky byly balený po šesti
K:  jo jsou tam
L:  no a ty knedlíky na mrazáku… jsou stejně veliký jako ty co vaříš?
K:  no to nejsou, tyhle jsou vetší
K:  jééé aha, tak já už vím, tyhle jsou kynutý a kupovala jsem si je v obchodě
 
Ano, ano, záhada švestkového knedlíku byla, po desetiminutovém rozhovoru na téma KNEDLÍK, vyřešena:-)
 
 
8.11.2009  …†
 
Co jsem vždy četla jen v novinách a nikdy se mě to přímo netýkalo se stalo realitou i v mém životě. Třídní sraz po deseti letech od maturity zůstane vždy tím srazem nejsmutnějším. Jeden z nás se domů nevrátil. Bolí to, krutě to bolí. Martin je mrtev a jeho život mu nic na světě nevrátí. Náš skvělý spolužák zůstane na vždy v našich srdcích, máme tě rádi Martine. Píši to po několika Smirnofkách za něj a slz je mnoho… KÉŽ BY TO BYL JEN ŠPATNÝ VTIP.
 
 
 
 
6.11.2009  I TELÁTKA MAJÍ PRÁVO NA URČITÝ STANDARD
 
Tuším, že někdy v létě jsme vyrazili k našemu kamarádovi Pavlovi. Pavel vlastní přes 500 hektarů půdy, Pavel má více jak 200 kousků krav, Pavel má několik koní, psů, ovcí. Pavel je zkrátka zemědělec tělem i duší (jsme vlastně kolegové...ehm).
Po pomuchlání se se všemi živočišnými druhy, co statek nabízí, jsem si šla do koupelny umýt ruce. Otevřu dveře, zírám. Promnu si oči, jestli vidím dobře. Nedroguji, nepiji alkohol (jen vod*u), nehulím, netrpím halucinacemi a přesto si v tu chvíli nejsem jistá, zda-li vidím správně.
Na dlažbě leží kráva. Jdu blíž, je to opravdu kráva, tedy malé tele a Pavel mi vysvětluje, proč je tato česká stračena v jeho luxusní koupelně. Prý je podchlazená, nechce pít mléko od své matky krávy a jelikož koupelna je jediné místo na statku, které má vyhřívanou podlahu, byla umístěna právě mezi dvě umyvadla, záchod, vanu a sprchový kout. Tele na mě zíralo, já zírala na něj a na Pavla… zemědělství je zkrátka kumšt.
 
 
 
5.11.2009  NOC REKLAMOŽROUTŮ 2009
 
Čtvrtý ročník Noci reklamožroutů je za námi. Čtvrtý ročník, návrat domů ve čtyři hodiny ráno.. Nu, se nám ta čtyřka nějak zalíbila. Pro letošek jsem měla předsevzetí. Vidět více reklam než roky předešlé. A jestli se mi zadařilo? Reklam jsem viděla asi deset, takže sice nic moc světoborného, ale splnila jsem.
Doprovodný program byl letos nejslabší ze všech ročníků, travesty show mě nebavila a jediné na co se snad dalo dívat byl kouzelník. A zatímco já to zapíchla u belgických pralinek, Petr se spřátelil s mimem, hercem a tanečníkem oceněným cenou Thálie za celoživotní mistrovství v baletu, Jaroslavem Čejkou, který byl pro tentokrát v doprovodu své kolegyně Věrky převlečen za Charlie Chaplina. Úžasný človíček prý… No, ale ty pralinky taky stály za to, fakt:-).
 
 
 
4.11.2009  NÁŠ MALÝ VÍKENDOVÝ DIVADELNÍ MARATONEK
 
V pátek večer od sedmi v divadle u Hasičů, v sobotu večer od půl deváté v divadle ABC, toš to pěkná hoňka...
Malé divadélko „U Hasičů“ nás svým repertoárem i skvělým obsazením pro zatím nikdy nezklamalo.
Nu, a jak tomu bylo tentokrát? Zkrátka standardně. I hra od českého autora Jaromíra Břehového (Draače, máš šikovného tatínka) „Sborovna“ mile potěšila. Jak již název napovídá, vše se odehrává ve sborovně Zemědělského odborného učiliště, kde žáci jsou všechno možné, jen ne vzorní studenti.
Skvělá Uršula Kluková v roli učitelky českého jazyka, kdy zděšena a do mdlob upadající nad výplodem svého žáka a jeho slovem žýžala, ženy, pozdní příchody a alkohol milující Pavel Trávníček, ambiciózní, svérázná a úplatná Kateřina Kornová a mnoho dalšího. Hezké a milé představení, které jistě každého potěší  Sborovna.
Hra „Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka“ byl náš další divadelní cíl. Lístky jsme měli koupené již jednou, ale jelikož se nám nezadařilo dorazit v čas a jelikož po začátku představení diváky do sálu nepouští, měli jsme tehdy smůlu.
Tentokrát jsme však byli velmi obezřetní a raději dorazili s nemalým předstihem (…další zmeškané představení by nám již totiž, zřejmě nikdy, odpuštěno nebylo:-)). U vstupu do malinkatého sálu nás s dotazem, jaké je naše jméno a jakou máme pojišťovnu, uvítala zdravotní sestřička. Onou sestřičkou byla moje dětská, baletní kamarádka. Kláru jsem (krom letmého setkání před deseti lety) neviděla pěknou řádku let. Vlastně uplynulo dlouhých dvacet let, kdy jsme si v sukýnce a s piškoty nebo špičkami na nohou nacvičovaly „demiplijééé“ a „grandplijéééé“. Zestárly jsme, zmoudřely jsme, ale jinak jsme vlastně zůstaly stejné - krásné a mladé:-). Petr se během několika desítek minut ocitl na jevišti jako pacient zubaře Nováka a s Klárou to bylo opravdu hezké setkání Rozpaky-zubaře-Svatopluka-Nováka. Jen tak dál divadélka...
 
2.11.2009  THIS IS IT
 
Vyhnala nás zvědavost a jsme za ni rádi. This is it je jednoznačně jeden z nejpoutavějších „filmů“ jenž jsme za poslední léta v kině viděli. Nejčastější větou vyhublého perfekcionalisty Michaela bylo „Bůh vám žehnej“. Na taneční i pěvecké konkurzy padesáti vyprodaných londýnských koncertů se slétávali lidé z celého světa. Těm, kteří uspěli, stékaly slzy štěstí... On byl pro ně vrchol dokonality. Vzhlíželi k němu od raného mladí a teď stáli na pódiu vedle něj. Uctiví, pokorní a perfektní tak, jak Michael vyžadoval.
Ještě, že takové legendy, kterou právě Michael je, neumírají. Bůh mu žehnej a ať je mu na druhém břehu, …druhém břehu, kde lze spasit svět, lépe…
 
30.10.2009  JAK JE TO S TĚMI VDAVKY
 
Tak jsem se už nějak unavila ze stále stejných dotazů „a kdy se budete brát“? „Copak to je nějak důležité“? ...jsem zvesela odpovídala. Každopádně i já zapšklý anti vdávající se typ jsem přehodnotila. Nikdy, ani jako malá princezna, jsem netoužila po bílých šatech, po kočáře taženého kladrubskými bělouši ani po oltáři, kde si za přítomnosti slz řeknu to sladké „ano“. Do dnes si pamatuji, jak jsem se přela s paní tělocvikářkou, že já se nikdy vdávat nebudu, že v tom nevidím žádná pozitiva (snad jen, že děti budou mít stejné příjmení, samozřejmě). Paní tělocvikářka mi pokaždé říkala „neboj, uvidíš, že změníš názor“. A měla pravdu, názor jsem změnila, mojí tézu přehodnotila. Dnes jsem velká holka a vím, že více výhod manželství má, ale také už vím, že svatba je i nemalé vyhazování peněz, které se dají využít zcela jinak …lépe a účelněji:-).
Paradoxně jsou to většinou ženy, které fikaně, chytře a „nenápadně“ své partnery do sňatků tlačí. Muži odolávají a pak rezignují. Jsou samozřejmě i tací, kteří touží po ženění se, ale po pravdě, moc jich neznám. A ty, které znám, ženili se povětšinou již několikrát.
Loni mě pobavili naší přátelé, kteří nám vyprávěli, jak s jejich kamarády byli na výletě na kolech. On vášnivý cyklista, ona „to“ dělala pro jeho hezké oči. Jednou si to tak šlapali do příkrého kopce, on samozřejmě již na horizontu, ona v potu a s absencí dechu drápajíc se stále do kopce, kdy najednou svérázně odhazujíc kolo sedá na zem se slovy „a po svatbě! ...po svatbě mu na to kolo s..u“.
Všem zavdaným přeji harmonické manželství a co nejméně stání u rozvodového řízení:-).
 
Vtipné, trapné, ironie, realita aneb unáhlené manželství:
 
1)       Chlápek nakupuje prsten se stejným „nadšením“ s jakým by si vybíral nové Porsche Carerra, jeho žena snů je štíhlá a krásná.
2)       Nastane den „žádání o ruku“, které dokonale naplánuje, nic nenechává náhodě. Pokleká se slovy „vezmeš si mě?“.
3)       Veliká euforie, navždy a navěky „ANO“ zní z úst ženy, proběhnou slzy štěstí „mám tě“.
4)    Zkoušení šatů, výběr kadeřnictví, místa, času, žena šílí nadšením, sepisuje seznam koho všechny na svatbu pozve, vše řádně plánuje, muž přikyvuje, chce s tím mít co nejméně starostí.
5)       Předmanželskou smlouvu neakceptují, budou spolu na věky, přeci…
6)      Nastává den „D“, vše je promyšlené do posledních detailů, žena vypadá úchvatně, muž je okouzlen její krásou, sám se navléká do obleku.
7)       Oddávajícího proslov „navždy, navěky, v dobrém i ve zlém..“, oba opakují „ano“, žena si pobrečí.
8)       Slaví se, pije se, baví se, vše je skvělé a jak jinak než dokonalé.
9)       Uběhne nějaký čas, ženě kyne zadeček, muž si toho nevšímá, miluje svojí dokonalou ženu se kterou plánují děti.
10)   Pyšný otec je nadšený, má krásné miminko a chvílemi hysterickou manželku.
11)   Ženě kyne zadeček čím dál tím víc, muži se mění před očima.
12)   Po svatbě už ani pes neštěkne, stejné zůstaly už jen ty prstýnky. Muž si nachází milenku, jeho manželka, již nepřitažlivá rodička jeho dětí, jenž o sebe dávno přestala dbát ho nebaví.
13)   Manželka má důkaz o nevěře, manžel je zmetek, hajzl, tahá se s mladou…
14)   Křik, obviňování, sebelítost, vydírání, ultimáta „buď já nebo ona“.
15)   Žena podává žádost o rozvod, cítí se zničená, podvedená.
16)   Boj o děti, boj o majetek, nenávist…
17)   Rozvod
 
27.10.2009  ZMĚNA ZIMNÍHO ČASU NÁS LETOS PĚKNĚ PŘEVEZLA
 
Je neděle ráno, den jako každý jiný. V deset nás má doma vyzvednout kamarádka. Jedeme ke koním cosi doladit před zimou. Kamarádka je dochvilná, letíme z bytu, abychom před domem stáli dřív než ona. Smějeme se, jak si budeme ťukat na hodinky, kde jako je. Jsme to totiž po většinou my, kdo chodí pozdě. Teď jsme ale perfektní, před domem stojíme za dvě minuty deset. Jsme na sebe hrdí, skvěle jsme to zmákli. Je 10.05, kamarádky auto nikde. V 10.10, divné říkáme si. Ve čtvrt na jedenáct jímáme podezření, že se asi něco muselo stát, snad konec světa, že by Rafi přijela tak pozdě. Po čtvrt zvedám telefon. „Čus, kde jsi?“ …„Ahoj, no v kolik jsme měli sraz, v deset, ne?“. V tu ráno mi docvakává ta maličkost, kterou jsme v té naší ranní perfektnosti přehlédli. Tou maličkostí bylo samozřejmě PŘEŘIDIT SI ČAS…
 
23.10.2009  HUDEBNÍ DIVADLO KARLÍN A JEHO CARMEN
 
Carmen jsem kdysi viděla v Národním divadle, byla v originále a byla zdlouhavá. Muzikálová Carmen uváděná v hudebním divadle Karlín nebyla zdaleka stejná jako původní kniha či zmiňovaná opera, ale mě velice mile překvapila. Skvělá podívaná v broadwayském stylu měla spád a mě potěšilo obsazení Jiří Korn, Martin Pošta a ve finále i Dasha v roli Carmen. Světová premiéra Carmen proběhla 2. a 3. října 2008.
 
21.10.2009  ZASE TI NÁRTOUNI, TENTOKRÁT PONĚKUD ZRYCHLENĚ
 
O Nártounech Filipínských jsem už psala, tak se nebudu opakovat. Jen jsem teď zpětně našla kratké video, které jsme pořídili na Filipínách. O nártounech se píše: „Připomínají nemotorná, roztomilá zvířátka. Mnoho lidí proto překvapí, jak hbití nártouni dokáží být. Člověku sice nejsou nebezpeční, ale zejména hmyz a také ptáci, a dokonce hadi, se před nimi musí mít na pozoru. Mají neuvěřitelně dlouhé nohy, téměř dvakrát delší než tělo a ruce. Díky tomu dokáží nenadále a rychle vyskočit až do vzdálenosti tří metrů, a dopadnout vyhlédnutou kořist.“
No, všimla jsem si, že skáčou poněkud rychleji :-).
 
 
19.10.2009  TI ASIATÉ SÚ ALE KOLÍCI
 
Asiaté se s dopravou a přepravou moc nemažou. Není pro ně problém přepravit cokoliv a kamkoliv. Stromeček si přehodí přes přední sklo auta, copak je snad důležité vidět na cestu? Prasátka, slepičky, banánky naskládat na motorku je naprostá hračka. Prostě frajeři to sú... 
 
 
 
 
Foto:  Livie- Thajsko, Vietnam, Kambodža
 
16.10.2009  ŘÍKÁ SE "DLOUHÉ VLASY, KRÁTKÝ ROZUM"  ...NO TO JE ALE PĚKNÁ BLBOST:-)
 
 
 
15.10.2009  KAŽDÝ MÁME SVOJÍ VLASTNÍ SVÍČKU A JEN OSUD VÍ, KDY DOHOŘÍ
 
Věřím v osud, věřím v to, že každý máme někde napsáno, kdy a kde nám naše svíčka dohoří. A jestli existuje intuice, jestli máme nějaký ty radárky jak se smrti vyhnout? Asi ano.
Včera mi máma vyprávěla jak to doopravdy před několika lety bylo. Psal se rok 2004. 26.prosince se na asijském kontinentu udává jedna z největších katastrof novodobé historie. Zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovy stupnice zvedá v okolí ostrova Sumatra vlnu vysokou několik metrů. Ničivá vlna postupně srovnává se zemí pobřeží Indie, Srí Lanky a Thajska (ze strany Andamanského moře). Umírá více než 220 tisíc lidí, 125 tisíc je zraněno a více než 1,5 milionu lidí přichází o domov. 
Máma s bratrem, snachou a vnučkou opouští Bangkok. Bratr chce jet na některý z ostrovů v Andamanském moři, máma to bojkotuje a tak nakonec odjíždí na Koh Samui, ostrov, který leží z druhé strany, než udeřila ona ničivá vlna. Ubytovávají se v bungalovu u pláže. Po pár dnech se zvedá hladina vody, mámě se tam nelíbí, neví proč, ale chce pryč... Bratr jí opět lanaří, ať přejedou k Andamanskému moři... Utekl další den a máma chce z Koh Samui odjet, nikoliv však na Andamany, kam chce bratr. Nakonec se domlouvají na alternativě a přejíždí více na sever do Hua Hin.
K večeru jsou na místě a ze zpráv se dozvídají, co se vlastně před několika hodinami stalo. My o vlně Tsunami už pár hodin víme, je ničivá, je krutá a zabíjela. První zprávy jsou zmatené, nepřesné, do země ihned míří humanitární pomoc. Poslechnout máma tehdy bratra, nikdy se zřejmě ani oni, stejně tak jako několik dalších Čechů, domů již nikdy nevrátí.
Hua Hin se prý během několika dní, mění z poklidného královského města v přelidněné. Všude i na plážích spí lidé, kteří tam byli přemístěni. Na pláž chodí každý den žena odětá v černém, kouká do moře… Jednoho dne městem projíždí kolona bílých vozů, Tsunami sebou vzala i člena královské rodiny. Smrt si vybírá mezi mladými, starými, chudými, bohatými… smrt si vybírá, kdy je ten správný čas pro každého z nás…
 
14.10.2009  ZMÝLIT SE JE PRÝ LIDSKÉ
 
Zmýlit se a během vteřiny vypadat jako naprostý blázen není pro mě absolutně žádný problém. Petra auto není tuctovka, je nazvedané, je upravené, je jich málo. A přesně tohle auto jsem viděla ze svého auta jak je naložené na korbě odtahovky a jak s ním drahá odtahovka mizí kamsi v dáli. Duchapřítomně místo rovně, kam jsem měla namířeno zahýbám do leva a ve svém růžovém autě pronásleduji onu odtahovou službu. Co jsem v tu chvíli měla v úmyslu netuším... Zároveň volám Petrovi „odtáhli ti auto“. „Jak odtáhli auto, kde jako, parkuju na Seifertce, kde jsi ty?“. „No, já jsem u Edenu, ale oni ti ho odtáhli, mají ho na autě, já je pronásleduju“. „To je nějaká hloupost, vydrž, jdu se podívat dolů“. „Hele Lívinko, to auto nebylo moje, jsi v pohodě?“. „Jak, nebylo tvoje, to je určitě tvoje auto, jsi si jistý“? No, tak stojím tu u něj, takže docela si jistý i jsem… Ehm no:-).
 
13.10.2009  119.VELKÁ PARDUBICKÁ, SMUTNÝ KONEC SHIRLEY A FAMOZNÍ ZÁVĚR VÁŇI A JEHO TIUMENA
 
Stejně tak jako roky předešlé, má i ta letošní pachuť krve. Krev se smísila s potem, dřinou a velikou zásluhou o vítězství toho nejlepšího. Předloni našel přímo na Taxisově skoku smrt kůň Cieszymir sedlaný na poslední chvíli Markem Stromským a po převozu na kliniku byl utracen i kůň Polárník. Loni při Velké, taktéž na fatální zlomeninu umírá kůň Klip. Letos se osudným skokem stává „Velká voda“, po kterém je ihned utracena klisna Shirley, sedlána opět Markem Stromským. Cieszymir, Klip, Shirley. Co všechny tyto tři koně spojuje? Spojuje je hřebčín Albertovec na který se, stejně tak jako na žokeje Stromského, v letech posledních lepí při Velké opravdu smůla veliká. Smutná a trpká je ona pachuť krve…
Naštěstí však Velká není jen o tom smutném, ale je především o obrovské dřině, odříkání a odvaze. Letos se tím nejlepším stal skoro padesáti sedmy letý malý-velký bojovník Josef Váňa se svým fantastickým vytrvalcem Tiumenem. Josef Váňa stál na stupni vítězů Velké již po šesté. Je jediným „živočichem“ svého druhu, kterému se něco takového podařilo. Klobouk dolů smekám a moc mu to přeji.
 
12.10.2009  CO V DETEKTIVCE NEBYLO
 
V sobotu večer jsme opět vyrazili do divadla. Do divadla U hasičů, kam se do konce roku chystáme ještě několikrát. Skvělé herecké obsazení (p.Nárožný, V.Vydra, J.Švandová…) a vynikající hra s názvem „Co v detektivce nebylo“, slibuje od začátku až do konce skvělou zábavu. Vřele doporučuji, pan Nárožný je opravdu borec:-).
 
Obyčejný, slušný člověk v situaci, kdy je schopen i vraždit. Téma brilantně napsané detektivní komedie s vtipnou zápletkou. Odehrává se v prostředí spořádané anglické rodiny nedaleko Londýna, nad klidně plynoucí Temží s mlhavými večery, jako stvořenými pro zločin. Úctyhodný pan Ondřej Bennett žije jen pro svoji rodinu a zahrádku. Je to šťastný člověk až do dne, kdy se v domě objeví nezvaný host z Jižní Ameriky, vyděračský gauner Pedro Juarez, a zcela změní smysl jeho života. Naštěstí je nablízku začínající autor detektivek Timoteus Gregg…     zdroj:  divadlo-u-hasičů 
 
6.10.2009  JUNKIE XL VE SLOVANSKÉM DOMĚ
 
Dá se říci, že z hodiny na hodinu jsme se ocitli na Night Redesigned party, kde hlavním hostem večera byla jedna z největších hvězd světové elektronické scény, držitel nominace Grammy (za remix Madonny singlu „4 Minutes“), producent a hlavně skvělý hudebník Junkie XL.
Junkie XL, vlastním jménem Tom Holkenborg patří k tomu nejlepšímu, co kdy holandská elektronická scéna nabídla světu a my tak trošku zázrakem byli při tom. Petr hold umí čarovat... :-)
 
 
 
5.10.2009  ALE TOHLE SE NĚKOMU OPRAVDU POVEDLO. MORAVSKÉ WINDOWS JURA BÉKALA :-)
 
 
 
1.10.2009  ČERNÁ POSTAVA, KTERÉ JÁ MOC NEROZUMÍM
 
Nerozumím totiž zahaleným muslimkám. Ale upřesním hned v úvodu. Ženy, dívky ve slušivých šátcích ještě asi pochopit schopná jsem (i když mi přijde škoda, že své mnohdy krásné dlouhé vlasy schovávají pod šátky), co však schopna pochopit nejsem, vysvětlím níže.
Z Malajské části Borneo jsme přelétali do hlavního města Malajsie Kuala Lumpuru. Malajsie je zemí převážně muslimskou, je zemí, kterou máme moc rádi. Islám zde vyznává více jak 60% obyvatel, převážně Malajců. Většina malajských muslimů jsou ortodoxní sunnité.
Čekáme si to tak ve dlouhé frontě na odbavení, když se za nás postaví černá postava. Černé postavě jsou vidět jen oči a ruce s rudě namalovanými nehty. V ruce žmoulá jakýsi provázkem převázaný balíček, na zádech má malý batůžek. K pasovce jde hned za námi. Na rozdíl od nás, komu celníci kontrolují pas s našimi fotografiemi, nemusí černá postava za námi odhalovat tvář, nekontrolují ji. Čekáme na odlet. Černá postava nás sleduje očima, my jí do tváře nevidíme. Vůbec se mi to nelíbí, postava na mě působí negativně, mám z ní až strach. Nasedáme do letadla a po třech hodinách přistáváme v Kuala Lumpuru.
Propagandu, že muslim rovná se terorista zcela odsuzuji, ale musím říci, že tentokrát se mi do letadla s černou postavou opravdu moc radostně nenasedalo (je to totální nesmysl samozřejmě, ale bylo tomu opravdu tak:-)).
 
 
 
30.9.2009  KOMUNISMUS A JAK SE V NĚM ŽILO, OČIMA HRAVÉHO DÍTĚTE
 
Jsem dítě narozené v době komunismu, dítě, které zažilo frontu na banány, frontu na maso i frontu na toaletní papír a přesto na tu dobu občas ráda zavzpomínám. Nic není černé a nic není jen bílé. Ale mě se ta doba zkrátka hodně vryla do paměti.
Dnes jsme v zajetí počítačové techniky, vývoj letí neuvěřitelnou rychlostí ku předu a i já, mladý člověk jí ne vždy stíhá. Vše je nesmírně uspěchané, hektické a stresující.
A jaký že byl onen dnes tolika lidmi zatracovaný komunismus v očích malého dítěte? Byl zkrátka jiný.
Zdálo se, že se zastavil čas. Vše plynulo prostě nějak poklidněji, pomalu. Byly jesle, kam nás bylo možno odložit a zase si nás celé a zdravé vyzvednout. Ve školce jsme si všichni byly rovni. Vytahané hnědé punčošky, zástěrka v různém provedení a barevné přezůvky pamatuje asi každý.
Do školy jsme už od první třídy chodily sami, nebylo tolik aut, bylo celkově mnohem bezpečněji. Učitelky jsme oslovovaly soudružko a vůbec nám to nevadilo. Chodily jsme do pionýra, lítaly po sídlištích a lezly po stromech. Ve škole fasovaly mlíčka v krabičkách za 20 kaček na celý měsíc. Občas byly v kvaltu jogurty Jovo nebo pitíčka Pompela. Na kolech jsme jezdily bez přehazovaček, bez přileb a bez cyklistických hadrů. Skládačka a modré tepláky nám bohatě postačily. Přežily jsme.
Školní oběd, občas neidentifikovatelného vzhledu a vůně, stál pár kaček. Žádný jiný výběr neexistoval. Sladké bývalo v pondělí, kompoty se fasovaly většinou švestkové a z varných konvic jsme si točily hnědě obarvenou vodu, zvanou čaj. Ve frontě jsme se snažily předbíhat, vracet jídlo nebylo košér. Nedojedené maso jsme maskovaly pod knedlík, aby nás soudružka kuchařka neposlala jej dojídat. V jídelně se často vedly války, které občas končily v ředitelně školy. Káraly nás, že jídlo je od toho, aby se jedlo a ne se s ním házelo po spolužácích.
Byla jsem první ročník, který nezažil ruštinu. Za to jsem byla první třída, která zažila narychlo přeučené soudružky ruštinářky na paní angličtinářky. Co na tom, že byly maximálně tak o lekci před námi.
Neminulo nás brané cvičení ani nácvik urychleného opuštění školy po zaznění sirén a hlášení pana ředitele rozhlasem. Ve slušivých maskách s chobotem, samozřejmě. Rodiče zase neminuly víkendové školní brigády. Všude bylo čisto a upraveno. Neexistovalo, že by se v zimě u domů válel neodklizený sníh. Každý domovník dbal na to, aby před jeho domem bylo uklizeno a zameteno.
Účastnily jsme se spartakiády. Byly jsme nadšení a zapálení pro to, co se zrovna nacvičovalo. Chodili jsme na Letnou mávat mávátky z trikolory. Důvod proč tam jsme nás nezajímal, prostě se tam něco dělo.
Na tělocvik se chodilo v bílých tričkách, kluci v trenkách červených, holky v upnutých modrých. Na nohou jsme měli jak jinak než slušivé Jarmilky. Tlustým spolužákům se posmívalo. Špekounů bylo mnohem méně než nyní.
Neznaly jsme mobily, dlouhé rozhovory se uskutečňovaly po pevných linkách. Na sraz se chodilo v čas. Nebylo kam zavolat a omluvit se „promiň, nestíhám, vydrž“.
Výpočetní technika byla v podobě programů MS DOS a T602 a několika jednoduchých her, které nám však ke štěstí zcela stačily.
Ulítávaly jsme na žvýkačkách Pedro, Bajo, Rekord a mlsaly točenou pomerančovou zmrzku za kačku padesát. Lízaly jsme Vitacit a o přestávkách škemraly "dej miii". Haribo jsme znaly jen z časopisů. Mlíko se kupovalo v plastovém pytlíku, mýdlo bylo baleno v papíru.
Milovali jsme Čtyřlístek, Sedmičku a Rychlé šípy. Za „velkými“ nákupy se chodilo do obchodních domů Máj a Bílá Labuť. Když se sehnaly valuty, šlo se do Tuzexu pro věci ze západu. V Čajce měli zase to dovozové z východu.
Sbíraly jsme céčka, známky a šťouchaly hliněné kuličky. Jezdily jsme s autíčky na vysílačku, co na tom, že s ní byly spojeny kabelem. Měly jsme jednoduchou autodráhu, stavebnici Merkur, hrály jsme hru Logik, Černý Petr, Domino, ale vystačily si i s Igráčkem.
Státní podniky své zaměstnance hýčkaly. Na vánoce se fasovaly vánoční kolekce, chodilo se na Mikulášské. Na velikonoce zase nechyběly velikonoční balíčky s čokoládovými vejci. V zimě se jezdilo na hory do podnikových chat, v létě jsme byly vysíláni na tábory pod stan. Vše za pár kaček.
Teď se na komunismus plive, plýtvání, omezování svobody, rozkradený stát. Pokud lze komunismus nazývat pouze takto, tak v tom případě netuším co se tu s námi děje dnes. Rozkrádá se mnohem více a ve větším, státní schodek se stále zvětšuje, státní podniky jsou už až na pár vyjímek rozprodány zahraničním investorům. Dnešní děti mají všechno, jsou často nevychované, rozmazlené, sprosté, neumějí pozdravit, neznají, co je pustit staré lidi v tramvaji sednout, učitelé nad nimi ztrácejí moc, rodiče na ně nemají čas. Kriminalita a anarchie, často zaměňující se s demokracii nabírá na obrátkách. Je to vývoj, otázka však je, kam to celé spěje…
Jestli jsem na něco zapomněla, sem s tím  komunismus-očima-dítěte
 
25.9.2009  KABÁTI VERSUS MADONNA
 
Pěkně přihlouplé a nesmyslné bylo od novinářů porovnávat návštěvnost Kabátů a americké zpěvačky Madonny. „Přes 60 000 fanoušků v sobotu přilákal na pražský Vypich megakoncert jedné z nejpopulárnějších českých rockových kapel Kabát. V návštěvnosti tak překonal srpnové vystoupení americké zpěvačky Madonny“. Trošku nefér zdá se mi. Co tahle totiž dodat, že:
 
Vstupenky na Kabáty se v předprodejích pohybovaly od 390-790 kaček za lístek, což i za tu nejdražší vstupenku se nedal koupit ani ten nejlevnější lupen na Madonnu, kde byla cena od 950-7900 Kč. Být Madonna za necelé čtyři kilča, tak asi zboří Chodov.
Madonna ze jeden pražský koncert utržila skoro čtyři miliony dolarů, což však u Kabátu opravdu zřejmě nehrozí. Madonnu navštívilo 42, Kabáty 60 tisíc lidí. Madonnu jsem viděla naživo, Kabáty si jen občas ráda někde poslechnu, ale že bych se musela přes hodinu koukat na opocenou máničku s pívákem v ruce, tak to vážně ne. Ale proti gustu žádný dišputát, samozřejmě.
 
24.9.2009  NAŠÍ NASTĚNCE SE ZALÍBILO V OHRADĚ PRO KONĚ
 
 
 
23.9.2009  LETOŠNÍ ROČNÍK NOCI REKLAMOŽROUTŮ,  23.10. SLOVANSKÝ DŮM
 
Ode dneška přesně za měsíc to vypukne. Naše tradiční akce, na které samozřejmě nesmíme chybět. Pro letošek mám ale předsevzetí. Uvidím více reklam než v ročnících předešlých. Poprvé jsem neviděla ani jednu, nebyl nějak čas, vysedávat v sálech, po druhé jsem se do jednoho ze sálu usadila asi na deset minut a to jen proto, abych nasbírala síly na dalšího Red Bulla s vodkou. Tentokrát však budu uvědomělejší, opravdu. A co nám Palace Cinemas na Noc reklamožroutlů připravila pro letošek?
„Pět set reklam z celého světa, v nichž účinkují Brad Pitt, Paul Newman, John Travolta, Antonio Banderas nebo Uma Thurmanová – a k tomu zábavný program ve stylu Hollywoodu včetně palem, červených koberců a dvojníků slavných celebrit v čele s Madonnou“. NR2007
  
22.9.2009  FOTKY Z ASIE? KDEPAK, FOTKY JSOU OD NÁS Z CHATY, PÁR KILÁČKŮ OD PRAHY
 
  
 
21.9.2009  DOHNALA MĚ TŘICÍTKA, HOLKA JEDNA KULATÁ
 
A je to tady, třicítka dostihla i mě. V patnácti, když mi dali občanku jsem si říkala, že ve dvaceti budu fakt velká holka. Po dvacítce pro mě třicetileté ženy byly staré. V pětadvaceti jsem začala přemýšlet jaké to asi bude, až mi bude třicet. No a jak se tedy cítím teď, když „to“ přišlo?
Pořád stejně, naštěstí dobře a mladě. No a dary a přání, které mě „postihly“? „Ahoj Livi, tak už jsi mě dohnala, třicítko..“ nebo „Moje milá třicítko..“. Co s tou třicítkou všichni mají? A dar v podobě elixíru na posílení paměti mě taky dostal. Díky za něj, chápu, má své opodstatnění. Bohužel se obávám, že i milion elixírů zrovna mě v zapomínání klíčů, brýlí mobilu či peněženky asi moc nepomůže. Díky všem, kdo si na mojí, krásně baculatou třicítku vzpomněl.
 
17.9.2009  VČEREJŠÍ PREMIÉRA FILMU DISTRICT 9
 
Naprosto narvané dva sály lidí, popcorn, pepsi a jedno scifi, které se včera večer uvedlo do českých kin... District 9 je film o kterém, zcela upřímně, nevím co si myslet. Hanit ho? Asi ne. Vychvalovat ho? To asi taky ne. Je jiný, je zvláštní. Každopádně je velmi dobře udělaný a asi mě i do děje nemálo vtáhl, protože mi oněch 112 minut uteklo jako voda. Shrnula bych jej zřejmě do slova „rozpaky“. Nejvíce v rozpacích jsem však byla z nehorázného bordelu, který je schopný po sobě zanechat český to mimozemšťan.
 
Před více než dvaceti lety došlo k prvnímu kontaktu mimozemské civilizace s lidstvem. Lidé očekávali děsivou bitvu nebo významný technologický pokrok. Nedošlo ani k jednomu. Mimozemštané byli uprchlíky z vlastní planety. Stvoření byla ubytována v nouzových domovech v jihoafrickém Okrsku 9 (District 9), zatímco se státy celého světa dohadovaly, co a jak dál. Ted všem dochází trpělivost. Dohled nad mimozemštany byl svěřen MNU, soukromé organizaci, které je osud mimozemštanů lhostejný. Měla by ale naději na obrovský výdělek, pokud dokáže zprovoznit mimozemské zbraně, které vyžadují k aktivaci mimozemskou DNA. Napětí mezi mimozemštany a lidmi dospěje ke svému vrcholu ve chvíli, kdy začne MNU obyvatele Okrsku 9 stěhovat do nového tábora. Jeden z agentu MNU, Wikus van der Merwe (Sharlto Copley) se nakazí mimozemským virem, který začne měnit jeho DNA. Záhy se stává nejhledanějším mužem planety - je klíčem k odhalení tajů mimozemské technologie. Vyděšený muž má jedinou možnost: ukrýt se v Okrsku 9.
 
 
16.9.2009  ZLODĚJE, GAUNERY A NARKOMANY TENTO STÁT OPATRUJE, O TY SLUŠNÉ AŤ SE STARÁ BŮH
 
V jednu ráno nám kdosi zvoní u dveří. Do sluchátka se ozývá „tady policie České republiky, jste-li majitelem vozu XY, vezměte si doklady od vozidla a pojďte, prosím, dolů. Máte vykradené auto, pachatele jsme zadrželi“.
Oblékli jsme se a vyšli do tmavé noci, kde už čekalo policejní auto, které nás popovezlo k vykradenému autu, u něhož postávali tři policejní vozy, včetně vozu se zadrženým narkomanem, kterého nadále nebudu nazývat jinak než zkrátka „zlodějská fetka“. Zlodějská fetka seděla v autě, hlavu opřenou o sedadlo, měla problém vyslovit své jméno. Zlodějskou fetku po chvíli odvezli na stanici na výslech, my se dali do čekání na techniky, kteří z auta vzali otisky prstů a vše nafotili. Zlodějská fetka rozbila okno, ukradla v kaslíku schovaný panel od rádia a nám s postarala o čtyřhodinovou noční „zábavu“.
Začalo pršet. Okolo třetí jsme se na stanici ocitli i my, sepsat protokol se prý prostě musí. Zlodějskou fetku mezi tím odvezli na Bulovku do nemocnice, kde se podrobila důkladnému vyšetření. Prý zlodějskou fetku bolela hlavička. Zlodějské fetce byl udělán RTG hlavy, RTG plic, byly jí odebrány krve, zlodějská fetka se prohlédla v tunelu. Zlodějská fetka tento stát okamžitě stála více jak 200 000,- Kč. Ale nevadí, daňový poplatníci to zaplatí, stejně tak, jako my si zaplatíme rozbité sklo a ukradené radio. Nevadí, my pracujeme, my na to přeci máme. Zlodějskou fetku přivezli zpět na stanici. Zlodějskou fetku zřejmě hned ráno propustí (popřípadně v nejbližších následujících hodinách) a bude vyšetřován na svobodě. Zlodějská fetka má opět zelenou, muže krást, může fetovat, může někoho zabít, když jí něco nebude po libosti…
Pro tentokrát smekám před pány policisty. Zlodějská fetka byla zadržená díky kamerám a rychlému vyslání hlídek na místo. Škoda jen, že jejich práce je díky nedokonalým to zákonům de facto zcela k ničemu.
A ony nedokonalé zákony na které v tomto případě poukazuji? Stát neuznává plnou trestní odpovědnost, pokud je pachatel pod vlivem drog a s narkomanem se nadále zachází jako s nemocným a ne jako s recidivistou. Všichni se jich bojí, bojí se aby nedošlo například k jejich zkolabování, kdy by pak policisté mohli být stíháni za špatný postup při samotném vyšetřování (proto to důkladné vyšetření v nemocnici).
Má-li někdo podobnou zkušenost, stejný či jiný názor, klidně sem s ním zloději-gauneři-narkomani-zde-maji-zelenou.
 
15.9.2009  PRO TENTOKRÁT… NU, JSEM TO ALE BLONDÝNA
 
Odpověď na otázku dole je „náš mustang nejde mimochodem (nevykračuje oběma nohama na téže straně)“. Ale… Že nechodí mimochodem vím na 100%, ale přijít na to, jak to je s tou fotkou dole, která jasně na mimochod ukazuje mi dalo docela dost zabrat. Nakonec jsme se ještě s jednou kamarádkou (též blondýna) shodly, že mimochodem určitě nejde, že podle kaštánku na zadní noze…
Dneska mi však píše moje další kamarádka (není blondýna). Jako dostala mě brunetka jedna. „Jo ta fotka vypadá dobře. Předpokládám, že kdyby šel mimochodem, tak se tím moc chlubit nebudeš, ale pro jistotu jsem se mrkla na předchozí fotku, kterou nohu má Fort bílou:-)“.
Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že. Jedna-nula pro brunetky:-).
 
11.9.2009  MALÝ KVÍZ PRO BYSTRÉ KOŇÁKY - JDE NÁŠ MUSTANG MIMOCHODEM ČI NEJDE?
 
 
 
9.9.2009  NOVÝ TREND - MODERNÍ JE JEZDIT V PROTISMĚRU
 
Teď asi budu tak trošku kopat proti nám ženám řidičkám, ale nemůžu jinak. Sama mám malé auto. Mám malé auto se kterým jsem schopna podélně zaparkovat skoro až na milimetrovou vzdálenost, mám malé auto se kterým na silnici nikomu nepřekážím, nikoho nezdržuji, umím vyměnit olej, nalít si destilku a vím kde hledat lékárnu i rezervu. Mám malé auto, které ovládám.
Nepotřebuji totiž při rozjíždění se v kopci smést dalších pět aut za sebou. Nedávám blinkr doleva, když mám v úmyslu odbočovat doprava. Na dálnici nepřekážím v rychlejších pruzích, když jedu osmdesát. Když dám blinkr a chci přejet do vedlejšího pruhu, kde mi bezprostředně nebrání auto, tak tam přejedu a nezkouším to na pětkrát. Nechovám se arogantně vůči ostatním řidičům (tedy nesmí pohár trpělivosti přetéci, pak mé ovládání se není pod mojí kontrolou, kasr mám na palubce stále připravený:-)). Arogance a drzost některých, v tomto případě převážně mužských řidičů je neuvěřitelná.
Čemu ale opravdu nerozumím je, proč si některé ženy, říkejme jim „slepičky“, pořizují velká auta. Velká auta, se kterými neumí zaparkovat (jsou ovšem i takové slepičky, které neumí ani zajet k chodníku), do zatáčky si musí najíždět jako by řídily minimálně autobus, musí jezdit po prostředku dvousměrné silnice, protože jinak mají pocit, že jet více u kraje, zřítí se do pangejtu. Že tím pádem jedou v proti směru a auto proti nim nemá už kam uhnout je netrápí.
Ale asi i tohle všechno bych jim byla schopna odpustit (pochopit ne, odpustit ano:-)) budiž, ale že mi už po druhé během dvou měsíců vjede slepice do protisměru, tak na to teda už fakt nemám. Ráno jedu jednosměrkou, auta parkující po směru jízdy, úzká silnice, to snad by už i těm méně bystrým mělo cosi napovědět. Ale ono ne. Proti mně velké auto, velké auto s husou za volantem.
Ale abych nekřivdila jen některým méně zdatným slepičkám řidičkám. Před asi třemi týdny jsem jela po nemálo frekventované Průmyslové ulici, jedu lehce přes padesát, vím že tam často měří, jedu si to v rychlém pruhu. Proti mně auto. Nevím, zda-li mu ani trošku nebylo divné, že se proti němu řítí dav aut, ale tohle by mělo podle mě trknout právě i toho méně zdatného řidiče. Pomalu zpomaluji, za mnou desítky našlápnutých aut, všichni troubí. Po chvíli stojím s blikačkami, za mnou to naštěstí ubrzďuji i všichni ostatní řidiči. Chlápek s celou rodinkou v autě vypadá, že vůbec netuší co se s ním děje. Couvá, zmateně zajíždí do postranní uličky. Začínám se usmívat, vidět mi pán do tváře, nevyčte tam nic jiného než jen „ty jsi ale kus vola, co“. Ano, ano, i s takovýmhle materiálem se musíme potkávat na silnicích…
 
7.9.2009  POHŘEŠUJE SE UZDEČKA
 
Svět je malý, náhoda je blbec a tak píši i sem, třebas si to přečtě někdo, kdo o naší pohřešované uzdečce bude něco vědět. Z očí se nám ztratila tuto sobotu (5.9.2009) na drezurních závodech na Mělníku. Je z černé kůže, na čelence má modré kamínky. Je od sedlářů Mitas a syn (na krajích čelenky má myslím ražené logo -nejsem si jistá) a je pro mě hlavně srdcovou zálež itostí. Byly na ní plátěné otěže, stihlové udidlo bez gum a anglický nánosník bez podpínacího řemínku. Kdyby o ní někdo náhodou někde zavadil, prosím moc o její vrácení. Asi jsem naivní, ale zkouším to... díky.
 
    
 
4.9.2009  ČÍNANÉ SE S TÍM OPRAVDU NEMAŽOU
 
Čínský Nový rok je určován Lunisolárním čínským kalendářem. Jde o typ kalendáře, který zachycuje jak fáze měsíce, tak i sluneční fáze roku. A jelikož dle Gregoriánského kalendáře připadá začátek Čínského roku na období mezi naším 21.lednem a 22.únorem, zažili jsme jej v Asii už několikrát. Oslavy jsou bujaré, slaví se ve velkém stylu. Při pobytu na Borneu, se nám ovšem z okna našeho guest housu naskytl jeden obzvláště kuriózní pohled. A to jsme se naivně domnívali, že nás čínané již nemají čím překvapit. Oslavy čínských etnik jsme zažili ve většině námi procestovaných asijských zemí.
Lidé převlečeni za draky, velkolepé kostýmy, bubny a jiné hudební nástroje, stánky, tisíce barev, lampióny a davy lidí. Nic ve směs neobvyklého. Jednoho večera jsme se však vraceli z restaurace. Byla půlnoc, ulice byly poloprázdné, postávalo tam jen pár zaparkovaných aut, všude bylo ticho a klid. Při pohledu z okna  se mi zalíbily rozsvícené lampiony zavěšené nad prázdnými ulicemi, vzala jsem foťák a udělala fotku na památku. Šli jsme spát, ráno jsme měli namířeno na čtyřtisícovku, takže jsme vstávali poměrně záhy. Před šestou jsem vykoukla z okna a nevěřila vlastním očím. Druhá, naprosto totožná fotka byla na světě, jen ta ulice se za těch pár hodinek poněkud změnila.
 
 
Foto:  Kota Kinabalu, Borneo- půlnoc a o šest hodin později
 
3.9.2009  VÍTĚZSTVÍ ZNAMENÁ VYKOUPENÍ SE SMRTI ANEB GLADIÁTOŘI SE ZOBÁKEM
 
Z hlavního města ostrova Palawan se busem přesouváme více dolů na jih. Silnice tam vede jen jediná, klikatá, táhnoucí se podél pobřeží. Vystupujeme v poklidné vesničce a vydáváme se do asi čtyři kilometry vzdáleného místa zvaného Tigman. Na polích zemědělci obhospodařují svá políčka. K dispozici jim je pouze vodní buvol a dřevěný stařičký pluh.
Po hodince dorážíme na místo. Ocitáme se v jindy to poklidné a lidmi zapomenuté vesničce. Tentokrát tu je ale velmi rušno. Davy řvoucích lidí, vysoké sázky, země v ringu se po chvíli začíná zbarvovat do ruda. Hlavní roli tu za režie jednoho rozhodčího sehrávají bojoví kohouti. Kohouti, kteří nevyhrají-li neodcházejí nikdy z ringu živí. Ač všude jinde na světě jsou kohoutí zápasy s břity na nohou zakázány, na Filipínách se na to nehraje.
Začíná se stmívat. Vzduchem létají zmuchlané filipínské pesos, adrenalin by se dal krájet. Jde o hodně. Kohouti se k sobě nejdříve přikládají, rozdráždit je není velký problém. Sázející snad ani nedýchají, je hrobové ticho. Po chvíli jsou kohouti puštěni k sobě. Dav řve. Boj však velmi často netrvá dlouho. Několik desítek sekund a jeden z kohoutů padá k zemi, čiší z něj krev, je konec. Jdou na řadu další zápasníci.
Zřejmě většina z nás tyto nechutné boje nevinných zvířat ihned odsoudí. I já se sama sebe ptala „jsem vlastně schopna pochopit tuto krvavou zábavu?“ První moje odpověď by určitě za normálních okolností zněla rezolutně „NE!“. Kdyby ovšem…
Kohouti jsou za svého života milovány, šetřeny, opečovávány, krmeni tím nejlepším žrádlem, jsou to zkrátka vrcholoví sportovci a i tak se k nim přistupuje. Když nastane den boje, jejich případná smrt je rychlá a možná i bezbolestná. Zvířata jsou v transu, pak v mnoha případech nastane rychlé vykrvácení.
Pak tu je rovina druhá. Výkrmny kuřat, žalostně malé klece snáškových slepic. Život poměrně dlouhý, ale nemálo krutý. Kuřata jsou krmena více chemií než čímkoliv jiným. Není čas, čekat až z drahého kuřete vyroste kuře vhodné na talíř. Čas jsou peníze, kuře zkrátka musí růst atomovou rychlostí. Slepice pro snášku vajec jsou namačkané po pěti a více kusech na několika desítkách centimetrů. Znají akorát tak umělé osvětlení, hluk z pásu a pletivo.
Co je správně, co je morální? Docela by mě zajímaly názory lidí a jestli se najde pár statečných a napíše mi svůj názor, budu za něj ráda. Házím odkaz na diskuzi  kohoutí-zápasy.
Další kohoutí zápasy jsme viděli na severovýchodě Thajska. Tam je způsob boje mírnější a většinou nekončí smrtí zvířat. Kohouti nebojují s břity na nohou. Jejich zbraní je pouze zobák a pařáty s drápy, nic víc. Po zápase jsou zvířata svými majiteli ošetřovávaná, krvavé rány jim jsou chlazeny. I oni jsou pro místí více než vrcholoví sportovci. Je to druh zábavy, kterou jim asi nikdo jen tak neodpáře, i když organizace na ochranu zvířat budou o to sebevíce usilovat…
 
 
Foto:  Filipíny- ostrov Palawan, Thajsko- Isán
 
1.9.2009  PES, NEJLEPŠÍ PŘÍTEL ČLOVĚKA
 
V naší oblíbené restauraci se panečku ale dějí věci… Sedíme si to tak u stolu, když od stolu za námi odchází na toaletu pán. Jeho právě donesené jídlo zůstává tam, kde ho nechal při odchodu. Jen co docvakly dveře jeho vyhřátou židli vystřídává psík. Říká se přeci, že pes je nejlepší přítel člověka, že? Nejlepší přítel drahému páníčkovi dojídá ještě teplou a jistě moc chutnou večeři (opravdu tam vaří výborně:-)). Spokojeně seskakuje pod stůl a jeho výraz hovoří za všechno „já, v tom fákt nejedu“.
 
                                 
 
27.8.2008   BURSÍKOVÁNÍ NEBO BORDELOVÁNÍ?
 
Třídit sběr, ano či ne? Ano, v případě, že nebude více škody, jak užitku. Ne, v případě že je více škody jak užitku.
Když se k nám „na trh“ přišlo se tříděním odpadu, přišlo mi to docela fajn. Sklo jsem házela do skla, papír v rámci možností do papíru, plasty do plastů. Házela jsem „to“ tam do doby, než mě začalo unavovat přešlapování hromad papíru válejících se u žlutých popelnic a přeskakovat střepy rozbitých flašek, které vypadávaly horem ze zelenkavých nevyvezených popelnic.
Už mě zkrátka nebaví koukat se na bordel, který zeje u domů. Už mě nebaví nehorázný bordel u barevných popelnic. Už mě nebaví odvoz skla v šest hodin v sobotu ráno.
Nejsem demagog, nejsem snílek, nejsem spasitel světa a nikdy jím nebudu. Svět je zvrácený. Zatímco my, chytří Evropané si tu hrajeme na zachránce životního prostředí, asiatům to je naprosto jedno. Po návštěvě asijských velkoměst jsem pochopila jedno. Třídit sběr pouze v Evropě, když ostatní země si s tím hlavu nelámou, je zkrátka utopie. To, co jedno asijské velkoměsto vyprodukuje za den, nevyprodukuje snad celá Evropa za týden. Nikdo nic netřídí, nikdo neřeší igelitové sáčky, které se tam zkrátka dávají vždy a na všechno.
Proč to celé píšu? Protože fotka dole hovoří za všechno. Tento bordel v pražských částech Prahy 10 je na denním pořádku. Škoda, že radní bydlí asi někde jinde a nebo jsou zkrátka takový chrochtáci, že jim to nevadí. Pan spasitel Bursík jakbysmet.
 
                                         
 
30.7.2009  JEDEN VEČER, DVĚ LIVIE, BLACK AND WHITE
 
                                  
 
29.7.2009  "CIKÁNOVI UJEDE PŘED NOSEM VLAK... VŠUDE RASISMUS! MRMLÁ ZATRPKLE"
 
Vtip či krutá realita? Má se jednat o vtip, já v tom však vidím krutou to realitu. V našem státě je přísně zakázáno nazývat věci správnými jmény. Kolem všeho se musí chodit po špičkách. Cikánům se začalo říkat „nepřizpůsobiví“. Proč? Oni snad nejsou cikáni, nejsou to romové? Bílým se smí říkat bílí, černochům se smí říkat černí, ale Romům se musí říkat nepřizpůsobiví.
 
1) Aleš Brichta vydává nové album. „Text písně s refrénem "Politici dělaj z každýho vola/ na ulici kradou cikáni kola/ už by to vyřešit měl/ nějakej deratizer" zkoumá policie, zda nejde o trestný čin. Nikdo zatím nebyl obviněn. Nařčení, že je rasistický, Brichta označuje za nesmysl. Podle něj je píseň namířena proti politikům.“
Pokud by tam stálo: "Politici dělaj z každýho vola/ na ulici kradou bílí kola“, tak je vše v pořádku. Co mě ale dostává nejvíce je, že Brichta se hájí tím, že píseň je namířena proti politikům. Přestávám rozumět. Proti politikům lze, proti romům nelze a to i za předpokladu, že v písni není jediné lživé slovo? Copak žádný róm nikdy neukradl kolo? Proč si tu pořád musíme plést pravdu s rasismem?
 
2) Romové z celé Evropy se sjíždí do Čech podpořit svého sedmnáctiletého „prince“, který leží v kritickém stavu ve Vinohradské nemocnici.
 
„Cizinci si postavili v parku stanové městečko. Městská část Praha 3 chtěla předejít možným výtržnostem, proto odpoledne většinu Romů nastěhovala do kempu Pražačka. Kemp lidem zaplatilo město, řekl na místě mluvčí městské části Praha 3 Jeroným Janíček. Na místě si vaří jídlo v kotlících na propanbutanových vařičích. Romům do kempu navezli přenosné toalety, umyvadla a popelnice“.
 
Bezdomovci si nemohou „stanovat“ kde chtějí, cikáni mohou. Kemp je romům uhrazen městem, bílí si ho musí platit sami. Ten rasismus je ale svinstvo. Nějak si ovšem nejsem jistá proti komu je ono dnes tolika oblíbené slovo „rasismus“ namířeno.
 
„Chlapec jenž je synem jednoho z Rumunských romských králů neměl cestovní pojištění a tudíž v tuto chvíli veškerou zdravotní a ne málo nákladnou péči hradí nemocnice Královské Vinohrady, až pak bude soudně vymáhat náhradu“.
 
Jen vymáhejte, vymáhejte. Hodně štěstí.
 
„Romové parkují na parkovacích zónach“.
 
A já bych taky mohla? Moje autíčko je maličké, fakt. Cože, odtaženo? Ale no tak, ten rasismus se mi teda fakt ale přestává líbit.
 
„Romové se přesunuly k počernickému rybníků do chráněného území, kde rozdělávají ohně“.
 
Pro koho tedy platí zákaz rozdělávání ohňů, pro koho platí přísný zákaz táboření? Zákaz platí pouze pro bílé, tak to aha, to jsem také nevěděla. I tady koukám číhá ten svinský rasismus.
 
3) „A do Kanady neodlétají jen olašští Romové, ale také takzvaní Rumungři z chudších ostravských romských rodin. Odhaduji, že by mohlo dohromady jít až o několik stovek lidí z Ostravy, Novojičínska a dalších regionů v okolí Ostravy".
"Jestli tito lidé dostanou v Kanadě azyl kvůli rasismu, tak to bude vrchol všeho. Nikdo z nich nikdy nepracoval. Bůhví, odkud měli tolik peněz. Chovali se k nám bezohledně. Jsme rádi, že tu nejsou, řekl majitel bytu v domě v Sovově ulici, kde romové bydleli“.
 
Děkujeme romové, jsme Vám vděčni za to, že díky Vám Kanada opět zavádí pro všechny občany ČR vízový styk. Hrozná je ta Kanada teda, žalovat by jste jí měli. Jsou to rasisti ti Kanaďané teda. A Britové jsou taky rasisti. A vůbec všichni jsou rasisti.
 
4) Pana Kocába dávám k ledu, páč nejsem sprosté děvče a psát v souvislosti s ním, bych se neudržela a jedno sprosté slovo by muselo střídat druhé.
 
Zdám se někomu snad zaujatá? Ano jsem zaujatá, jsem zaujatá proti všem co kradou, proti všem, kteří páchají zlo, proti všem, kteří žijí z podpory a já, daňový poplatník jej živím, proti všem kteří mi znepříjemňují život a je mi úplně jedno jakou mají barvu a jak se jim říká. Obávám se, že rasismus se zde netýká romů, ale týká se nás bílých, na kterých romové parazitují. Neříkám, že všichni, říkám jen, že někteří a bohužel musím říci že většina. Před měsícem byl v tramvaji okraden náš kamarád. Okraden o profi drahý foťák. Okraden partičkou cikánů. Zdrhli nepotrestaní.
 
Cikánka ječí na ulici: "Pomóóóóc, ukradli mně taškůůůůů!"
"A co jste v ní měla?" "Třicet peněženek!"
 
Romů všude vidím spousty, značkové hadry, zlaté řetězy na krku, zajímavé ovšem je, že je nevidím pracovat. Neznám žádnou romskou prodavačku, neznám žádného romského řidiče autobusu, tramvaje neznám žádnou romskou servírku. Za dobu mojich studií od základní školy po školu střední jsem nestudovala s žádným rómem. Není zde něco špatně?
Za sebe mohu říci, že jsem vděčná za každého neparazitujícího róma, jsem vděčná za ty rómy, kteří se podílí na výkopových pracech, jsem vděčná za všechny rómy, kteří pracují… Plodit děti a jen natahovat dlaně pro podporu je strašně moc jednoduché. Bez úsilí, bez práce, bez námahy. Je mi vážně zle z toho, co se tady děje. Neměří se všem stejným metrem a to je asi to, co mi tu vlastně vadí nejvíce...
 
15.7.2009  SUŠÍM, SUŠÍŠ, SUŠÍME, TÁHNU, TÁHNEŠ, TÁHNEME ANEB ZLEPŠOVÁKY NA FILIPÍNÁCH
 
  
 
29.6.2009  UŽ NA TO NIKDY NESEDNU
 
Ze zápisků z Ko Phanganu: „Takže jak se mi málem podařilo zabít Petra? Upozorňuji, že nemám ráda motorky, bojím se jezdit na motorce, celý život nechci mít nic společného s motorkama... Kývla jsem tedy na půjčení skůtru. Vydali jsme se do města a já pořád kňourala, ze jedeme moc rychle (jeli jsme asi 40km/h). Šílený krpál jsme díky mému ustavičnému "jeď pomaluuuu" nerozjeli pořádně a na konci kopce už skůtr nezvládal. Plný plyn, motor vytočený do nejvyšších otáček. A jak skůtr skomíral, nenapadlo mě nic jiného, než mu jakože pomoct tím, ze jsem beze slova najednou seskočila...
No a kdo na motorce jezdi, asi tuší, co následovalo. Motorka se i s Petrem odpíchla nekontrolovatelnou rychlosti i nekontrolovatelným směrem podél příkrého skalního srázu. Ehm. Petr jen s odřeninou můj nerozvážný útok přežil a přežil ho i skůtr.
Druhý den jsme si půjčili sice s mými řečmi, že na to už nikdy nesednu (ale nebylo zbyti, jiná nebyla) motorku silnější. A zase ten kopec. Rozjet se z kopce, abychom následně vyjeli do příkrého kopce jsem bojkotovala křikem "jeď pomaluuuu". Byla tma a motorka chcípla v tom nejprudčejším kopci všech kopců na ostrově a odmítala naskočit. Svítila jsem mobilem, než se ji mrchu podařilo nahodit, aby nás alespoň kolem jedoucí nesestřelili. Zbytek jsem došlapala po svých, opět se slovy, že na to už nikdy nesednu“.
 
Tohle celé mělo pokračování, které jsem však do teď mnoho lidem neprozradila.
O dva dny později: Na vině jsem zase já, hysterická spolujezdkyně na motorce. Příběh pokračuje... V hlavní roli stále černá motorka Honda, ostrov Phangan a Livie s Petrem.
Jednoho dne jsme se vydali na druhou stranu ostrova. Jeli jsme pro mikinu, kterou jsem si tam týden před tím vyhlídla, byla jediná na celám ostrově a nic tomu podobného jsme neviděli nikde v JV Asii, takže každý jistě pochopí, že to byla prostě nutnost jí mít. Ehm.
Měli jsme hodinu do tmy. V městečku jsem si koupila ovocný shake, jeho barva byla sytě červená.
I přes Petra „nesmyslné“ řeči, že si snad dělám srandu, že s tím hodlám jet na motorce jsem si vydupala sví a na motorku i s šejkem nasedla. Rovinky už jsem zvládala, byla jsem poměrně disciplinovaná. Petra jsem se držela jednou rukou, druhou jsem popíjela šejk. Oba jsme na sobě měli bíle hadříky, k opálenému tělu se přeci moc hodí. Před námi se objevil kopec, Petr si podřadil na dvojku a mě se i tak rychlost zdála moc velká a už pod kopcem jsem do něj začala vandrovat, co tam jako má, že tohle nevyjedeme (kopec se klikatil a jeho strmost byla fakt neuvěřitelná). Motorka začala skomírat a já přidávala na intenzitě. „Proč tam nemáš jedničku?“ „Tohle nevyjedeme“. „Dej si tam jedničku, ne“.
Všechno se pak událo hrozně rychle. Petr ač by to za normálních okolností samozřejmě nikdy neudělal mě poslechl a podřadil. Byli jsme v příkrém kopci, nad ním se tyčila restaurace. Motorka bestie jedna se postavila na zadní, já se zřítila i s milovaným šejkem jako první, Petrovi se podařilo pár metrů odjet po zadních a položit jí co nejšetrněji, aby se nerozflákala úplně. Buch, prásk… Všechno se odehrálo v setině vteřiny a my se na zemi váleli s odřenými koleny i s motorkou, ale přeživší. Z restaurace na terasu vylítli všichni hosti, z opravny motorek, která byla hned vedle k nám přilítli nějací angláni. Netušili, že nám opravdu nic není. Proč? Jo jo, můj rudý papayový šejk je tomu na vině. Měli jsme ho po celém těle a vypadalo to, že jsme minimálně na pokraji života a smrti, „krev“ byla zkrátka úplně všude. Ale mikinu mám.
 
Jo a už na to nikdy nesednu, fakt.
 
Na srdci mě kromě toho, že se nám vlastně nic nestalo hřeje jediné. Zatímco desetiletí místní smradi to tam krosí den co den na motorkách a žádné karamboly nemají, bílý čičmundy na tom byly o poznání hůř. Ne jeden běloch se tu a tam přikulhal s rozbitou nohou, potlučenou rukou a odřenou hlavou. Ko Phangan stojí na skále a je z krátka fakt hustej:-).
 
   
 
28.6.2009  ZEMŘELA POPOVÁ LEGENDA
 
V pátek ráno mi zvoní telefon. Máma. To je divné, proč volá tahle brzo, prolítne mi hlavou. Michael Jackson zemřel zní ze sluchátka. Jsem ještě v polospánku a přesto, že vnímám co mi říká, nevěřím. Kde jsi to slyšela? V televizi. Vždyť je teprve sedm, to je určitě nějaká fáma. Po pár vteřinách ji začínám brát vážně. Majkl zemřel, nezvratně.
Nemá cenu pitvat proč, nač a za jakých okolností, král popu je zkrátka mrtev a nikdy se nevrátí. Nevrátí se ani v červenci na své zcela vyprodané koncerty.
Nevím vlastně ani proč tolik, ale vzalo mě to hodně. Majka mi je nesmírně líto jako člověka, člověka, kterého zničila média, zničil ho hon po penězích jistých lidí, zničila ho jeho genialita i jisté nepochopení. Majkl byl velkým dítětem, dítětem, které přišlo o to krásné, o co by žádné z dětí přijít nemělo, o dětství. Možná to bude znít bláznivě, ale třebas právě i to se mu stalo osudným. Teď už nezbývá nic jiného, než vzpomínkou na něj vzdát čest jeho památce. 
 
19.6.2009  TAK NĚJAK POHÁDKOVĚ - CHOCOLATE HILLS, OSTROV BOHOL - FILIPÍNY
 
 
 
2.6.2009  UŽ ŽÁDNÉ STÍŽNOSTI NA MASNU
 
Na našich cestách jsme narazili na maličké odlišnosti. Neříkám, že jsou kdoví jak veliké, dovolím si jen pokorně tvrdit, že, drobná rozdílnost se tam přeci jenom našla:-). První fotka masny je ze severovýchodu Thajska, druhá ze severu Filipín.
Nicméně ani kopýtko z ráno poražené krávy nás neodradilo od skvěle připraveného pokrmu. Masnu na severu Filipín jsme neotestovali.
 
 
 
1.6.2009  NAŠE SETKÁNÍ S NÁRTOUNEM FILIPÍNSKÝM
 
Legrační zvířátko je ale ten Nártoun Filipínský. Měli jsme tu možnost vidět ho na vlastní oči a to v rezervaci Philippine Tarsier and Wildlife Sanctuary. V rezervaci, jenž zaujímá rozlohu 167 ha a nachází se nedaleko města Corella na ostrově Bohol na Filipínách. Nártouni jenž patří mezi primáty jsou velmi ohroženým druhem. Jejich obrovské oči jsou tak veliké, že se nemohou v očnici pohybovat a tak nártouni získali tu schopnost, otáčet hlavu o 180º na každou stranu. České, latinské i anglické jméno dostali podle neobyčejně prodloužených nártů, zejména zánártních kostí. Paličkovitě rozšířené konce prstů umožňují nártounům lepší přichycení k podkladu, po kterém se pohybují.
V rezervaci jsme se stavovali cestou z Chocolate Hills, kde jsme přespávali dva dny předešlé. Dusno bylo k zalknutí, vlhkost vzduchu byla snad 100%, tropický déšť se střídal s prudkým sluncem, naše krosny vážily ani tunu.
Zaplatili jsme pár drobných za vstup, dostali průvodce, týpka v žabkách a vyrazili juknout na nártouny. Kloužeme se blátíčkem. Po chvilce týpek v žabkách cosi ukazuje. Jeho prst směřuje ke koruně stromu. Nevidíme nic, jen jakýsi kus čehosi hnědýho. Jdeme dál a oba nás napadá jediné „no tak jestli jsme se sem trmáceli kvůli tomuhle, tak to teda potěš“.
Po pár desítkách metrech se týpek znovu zastavuje a opět cosi ukazuje. Ani však tentokrát (a to i při tý největší fantazii) nevidím nic coby ani snad zdánlivě připomínalo zvíře. Jdeme dál. Tak na tuhle šaškárnu jim dlabu. Trmácíme se sem jako retardi úplně zbytečně. Propadám panice. Tak moc jsem se na ty drobečky těšila.
Po dalších desítkách metrech se týpek znovu zastavuje a kamsi ukazuje. Opět nic nevidím a už mě drahý chlápek začíná fakt štvát. Chci vidět nártouny a ne kus čehosi neidentifikovatelného. Zírám do dálky, můj zrak kopíruje jeho prst a já pořád nic nevidím. Házím kscihty, že mě fakt ty jeho koruny stromů nebaví. Po chvíli se moje ohnisková vzdálenost přesune o kilometr blíž a ejhle. Drobek sedí na dosah ruky přímo před námi. Zírá na nás těmi svými velkými kukadly, my zíráme na něj. Je úžasný. Asi po pěti minutách ho přestáváme bavit a bez nejmenšího náznaku odskoku mizí v džungli.  Po chvíli vidíme dalšího, nějakého spáče, kterého příliš nezajímáme.
V současné době je rozlišováno devět druhů nártounů, kteří obývají ostrovy Jihovýchodní Asie. Na Filipínách se vyskytuje pouze druh jediný -Tarsius syrichta. 
Ve čtyři hodiny zavírají. Nandáváme krosny na naše bolavá záda a mizíme pryč. Asi kilák pěšmo, pak busem, který nám ovšem ujíždí před nosem. Kdy pojede další nikdo netuší. Teda vlastně se ani není koho zeptat. Čekáme. Máme kliku, asi za hodinu a půl se objevuje jepnee a bere nás do Tagbilaranu, hlavního města Boholu. Tma na sebe nenechá dlouho čekat. Loď stíháme, prostě vše klape tak jak má, včetně Tarsierků:-).
 
     
 
        
 
20.5.2009  JAK VZNIKAJÍ TRAPASY
 
Letos jsme se s Petrem vrátili po dvouměsíční cestě po jihovýchodní Asii. Zážitků nespočet, ale jeden, pěkný libový stojí určitě za zmínku. Na filipínském ostrově Palawan jsme zakotvili na osm dní. Z hlavního města Puerto Princessa jsme vyrazili malinko více na sever. Jeli jsme místní MHD, autobusem zvaným Jepnee. Po asi čtyřech hodinách čekání se z autobusového nádraží konečně náš rozkodrcaný a totálně přecpaný busík rozjel. Z bílých jsme v něm jeli jen my dva. Zbytek osazenstva byli místní. Ostatně jako po většinu naší cesty.
Když jsme se dokodrcali na nádraží, vypadalo to dost nadějně, na sedačkách jsme seděli jen Petr a já, nohy natočené do strany, jelikož rovně kolena nebylo kam dát. Když se ovšem autobus začal během těch několika hodin čekání nechutně plnit, nasoukala se mezi nás jedna místní žena ve vysokým stupni těhotenství, s malou holčičkou a velikým lavorem. Nebylo kam se hnout a představa tří hodinové jízdy po místních silnicích s příšernými výmoly, obsencí asfaltu a s našimi narvanými koleny v kovové sedačce před námi nám neslibovalo příliš pohodlnou jízdu.
Po hodině cesty nám nohy zdřevěněly úplně. Řidič naznal, že má hlad a že je nutno se najíst (Filipínci jedí všude a pořád), odstavil svůj přeplněný autobus a zmizel do místních stánků. My zmizet nemohli, nebylo kudy se dostat ven. Do autobusu nám prodejci začali nabízet ráno ulovené ryby, krabi a další mořské potvory. K naší smůle se žena vedle nás rozhodla nakoupit pytel ryb, takže kromě totálně vyřízených kolen nás ještě čekala jízda s vůní rybiny.
Po asi dvaceti minutách se dal autobus do pohybu a během chvíle se strhl liják, kdy nebylo vidět ani na krok. Najednou jsme se ocitli u jakési zastávky, kde krom pár místních čekali i tři cizinci. Dva kluci a jedna holka se začali soukat mezi nás, mluvili anglicky. Jeden z kluků si vylezl nahoru, jeden kluk se vecpal mezi místní dozadu a holka se začala soukat mezi nás. Kluk ze zadu křičí na holku soukající se před nás, že John je nahoře, ona mu cosi odpovídá. Naše reakce je v tu chvíli jednoznačná „hlavně ať se ta bílá čičmunda nenacpe vedle nás, roztáhni se co to jen jde“. Nebylo to myšleno nikterak zle, ale prostě představa, že se ještě vecpe vedle nás byla scifi, nohy už nechutně bolely. Holka se nakonec narvala přede mě, byla krásně opálená a moje „ty jó, ta čičmunda je ale pěkně opálená, odkud asi ty čičmundy jedou“ a další podobný hlášky. A možná už tušíte…
Čičmunda se po chvíli otočila a povídá „my jsme taky češi“ (anglicky mluvili jen proto, že kluk vzadu k nim nepatřil, byl němec a seznámili se spolu teď, při dlouhém čekání na busík).
Po návratu jsme s Pražáky Kristýnou a Frantou dali pivko a vzpomínali na fajnové Filipíny:-).
 
  
 
18.5.2009  ANDĚLÉ A DÉMONI
 
Konečně se mi někdo trefil do noty. Andělé a démoni je přesně typ filmu, který uspokojil mojí filmařskou dušičku. Režisérem, stejně jako u „Šifra mistra Leoparda“ je Ron Howard, který je držitelem dvou Oscarů za skvělý film Čistá duše. V hlavní roli Tom Hanks, tentokrát v roli harvardského odborníka na religionistiku Roberta Langdona. Až na snad skoro americký happík, když kněz zachrání Vatikán (naštěstí děj pokračuje a rozuzlení nás, diváky, teprve čeká) se mi film opravdu líbil.
Několik scén ve filmu natočeno v Římě bylo, ale natáčet ve Vatikánu nebo ve kterémkoliv římském kostele, bylo filmařům zakázáno. Hlavní představitelé Římské katolické církve označili Brownovy knihy i filmovou Šifru za urážku církve a víry. Proto byla většina scén natočena v interiérech a exteriérech uměle vybudovaných ve filmovém studiu v Los Angeles.
 
Můj názor se kterým se samozřejmě mnoho lidí neztotožní je, že všeho, čeho je příliš hraničí spíše už s fanatizmem než s vírou jakožto takovou. A je jedno jestli se ti či oni modlí k Bohu nebo se ti či oni modlí k Aláhu. Ve filmu je to nemálo patrné.
 
6.5.2009  DENNÍK BLESK, NÁROD SOBĚ - KDO, KDE, KDY S KÝM, JAK A PROČ?
 
Včera jsem měla tu čest posedět si v čekárně u doktora. Čekala jsem na odběr krve, přede mnou čekalo asi 80 lidí, takže času dost najít si vhodný kus místa (tak abych stála na dvou SVÝCH nohách) a pozorovat lid. Čekala jsem krásnou tři čtvrtě hodinku. Můj čekací pobyt byl vlastně opravdu velmi přínosný. Během té tři čtvrtě hodinky jsem si byla schopna odpovědět na mojí otázku, kterou si tak často pokládám. Zní asi takhle „proč je ten náš národ tolika zdegenerovaný?“. Odpověď jsem našla záhy. Po tom, co v čekárně každý druhý občan (bylo jedno, zda-li byl těhotný, starý či mladý) četl denník Blesk, kde na titulce zrovna stálo „Eva a Vašek chtějí miminko“ měla jsem svou vytouženou odpověď. Jako jo, byla jsem v šoku, opravdu.
  
23.4.2009  POHÁDKA PRO RÓMY
 
Jsem delikvent, mám nastoupit výkon trestu. Kradu, řídím auto bez řidičského oprávnění. Policie České republiky mě však nemůže chytit a to i přes to, že léta žiji se svou rodinou v jednom domě. Jednoho dne mi někdo do domu hodí zápalnou láhev. Jen tak, samozřejmě. Prostě náhoda, zajisté. Zraněná je moje malá dcerka a já jsem při té příležitosti lapen pány policisty. Jsem zdrcen, musím do kriminálu odsedět si trest, který jsem si zasloužil. Napadne mě však spásná myšlenka. Požádám prezidenta republiky o milost. Klauzík mi dává milost. Miluji tuhle zemi. Váš Dežo.
 
21.4.2009  ATTACUS ATLAS
 
Potkali jsme ho. Koho? No přeci Attacus Atlas. Co je to? Motýl je to. Potkali jsme ho na Filipínách na ostrově Bohol. Seděl na chodbě našeho guest housu a mě dlouhou chvíli trvalo, než jsem Petrovi, který ho první objevil vůbec uvěřila, že je živý. Že je enormně veliký jsme viděli, ale že se jedná o největšího motýla na světě jsme netušili ani náhodou. To nám řekli až naši přátelé při prohlížení fotek. Attacus Atlas je motýlem s největší plochou křídel na světě. Rozpětí jeho křídel se pohybuje až okolo 30 cm, plocha křídel až 400 cm2. Jeho délka života je velmi krátká, trvá pouhých pět dní. Jsme moc rádi, že jsme tohohle velkého krasavce mohli vidět ve volné přírodě.
 
  
 
20.4.2009  KATEŘINA JACQUES, ODBORNÍK NA BIOMASU
 
Předsedkyně strany zelených, místopředsedkyně strany, kandidátka do EU. Tak toto všechno je Kateřina Jacques. Kateřina Jacques je člověk na správném místě. Kateřina Jacques bojuje za životní prostředí.
"Čím si zatopím v kamnech na biomasu," ptá se v pátečním pořadu Uvolněte se, prosím moderátor Jan Kraus naší Kateřiny Jacques. Kroucení hlavou, hraní na nechápavou, na co se to ten blb Kraus vlastně ptá? Kraus je neoblomný, chce slyšet odpověď, prostě ho ta Biomasa hodně zajímá.
Po několika dalších otázkách se mu dostává překvapivé odpovědi. „V kamnech si zatopíte mrkví, kterou si vypěstujete na kompostu“. Tak nějak se k problematice staví paní místopředsedkyně.
Otázky jsou kladeny jasně a zřetelně, pak Kraus dobře artikuluje. Ani tak se mu však odpovědi nedostává. Přechází tedy na otázky hodné spíše na základní školu, prvního stupně ovšem.
„Čím tu biomasu budu do svých kamen dávat? Co si na to vezmu, lopatku?“ Paní Jasques opět rozehrává divadelní představení. Kroucení hlavou, strnule křečovitý usměv nám, blbým televizním divákům, má napovědět, že paní Jacques zkrátka jen té otázce nerozumí.
Bohužel se jí příliš nedaří a budu-li mluvit za sebe, nezbaštila jsem jí to. Prostě jen nevěděla, čím si ten zatraceně vlezlý Kraus tu svoji Biomasu nafláká do těch svých zatracených kamen.
Takže až příště ministr financí nebude vědět, jak spočítat jedna plus jedna, nevadí. Jsem ráda, že se pan Paroubek s panem Topolánkem dohodli na vládě odborníků. Hlavně ať tam nechybí kapacita jakou je Kateřina Jasques, to by byla opravdu velká škoda pane expremiére Topolánku.
 
 
7.4.2009  KOMU NENÍ RADNO, TOMU NENÍ POMOCI ANEB SVATÁ TO PRAVDA
 
Začátkem týdne mi kamarádka, veterinární sestra, povídá, že jí v sobotu v osm večer na nejmenovanou kliniku volal pán. Ptal se jí, jestli je doktorka. Říká, že nikoliv. Pán se začal domáhat toho, že opravdu nutně potřebuje mluvit s doktorem (nutně v sobotu v osm večer). Nakonec se přeci jenom vyžvejkává proč vlastně volá. Říká, že jeho přítelkyně má dva jorkšíry a že ten jeden jim kálí do postele. Když mu kamarádka říká, že se s největší pravděpodobností někde stala chyba, zřejmě při výchově a že by bylo vhodnější vyhledat psího psychologa, pán oponuje, že chyba ve výchově se nikde nestala, jelikož jeho přítelkyně má s jorkšíry zkušenosti, že jednoho jorkšírka už měla. Nu.
A závěr? Kdo nechce slyšet neslyší. Jakou radu pán od veterináře očekával netuším. Možná zázračné tabletky proti kálení do postele, těžko říct.
 
5.3.2009  PO DNEŠNÍM ROZHOVORU S KAMARÁDKOU JSEM POCHOPILA, JAK VZNIKAJÍ VTIPY O BLONDÝNÁCH
 
Telefonují si dvě blondýny.
Blondýna L se ptá blondýny M: „hele, nevíš, kde se dá koupit písek?“
Blondýna M: „vím, nedávno jsem ho kupovala“.
Blondýna L: „aha, a jako kolik jsi ho kupovala“?
Blondýna M: „jeden kubík“
Blondýna L: „hmm a jaká jako hromada je kubík?“
Blondýna M: „velká hromada“.
Blondýna L: „jako jak velká?“
Blondýna M: „no jako že toho bylo hodně“
 
3.3.2009  ROK ZAČNU Z VESELA, PROSTĚ ZE ŽIVOTA
 
Mám jednu úžasnou kamarádku Evičku. Evička je sestřička na jedné nejmenované veterinární klinice. Evička jednoho dne potřebovala koupit jakési panáčky od Lega, že prý synovci mají narozeniny. Dobrá, uvolila jsem se, že panáčky půjdu koupit s ní a že obchod se prý nachází někde na Jiřího z Poděbrad. Na Jiřáku jsme však zjistili, že místo krámku s legem je krámek a la trafika.
Nic se ale neděje, Evička duchapřítomně zvedá telefon a volá své mamince, která už Lego v Praze kupovala a tak bezpečně ví, kde se další obchod nachází. Prý je v ulici Vladislavova. Já mám jen malý skromný dotázek, zda-li se skutečně jedná o ulici Vladislavovu, nikoliv Vratislavovu? A tak Evička znovu zvedá telefon a volá své mamince, které ji ujišťuje, že se jedná opravdu o Vladislavovu. Vyrážíme tedy pěšky procházkou co centra do ulice Vladislavova. Obchod s legem ovšem nikde žádný. Evička tak opět volá své mamince: „mami, je to vážně Vladislavova, není to náhodou ta Vratislavova“? Maminka: „Evičko, myslím, že to je Vyskočilova, ale počkej, já se podívám na paragon“. Za chvíli volá maminka zpět: „Evičko, prosím tě, tak je to Vladimírova“. …a pak choďte s někým kupovat Lego:-).
 
 
 
 

 

TOPlist