Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

MYANMAR, THAJSKO

16.12.2010 - 28.1.2011

 

1.-4. den,  16.-20.12.2010  ODLET Z PRAHY PŘES HELSINKY, PŘILET DO BKK, MOŘE

Let naprosto pohodový, Finky milý (asi odpočatý po třináctidenní stávce), červeného vína dostatek…. K mé radosti jsem zkoukla v ruštině Salt s Angelinou Joly a asi za jedenáct hodin z Helsinek jsme sedali na Suvanabhumi v Bangkoku. Pak rychlý přejezd (klasická bangkokská traffic) na barmskou ambasádu, kde kam se hrabe socialistický byro našich úředníků. Připlatili jsme si za expresní vydání víz a za pár hodin je měli připravený, takže ještě týž den jsme zmizeli k moři. Bylo třeba se po třiceti hodinách trmácení se zregenerovat a zbavit se barvy ementál. Moře, slunce, masáže, ovoce… klasická nuda všedních dní zkrátka.

Barmská ambasáda v Bangkoku:

Adresa: 132, North Sathorn Road, Bangkok 10500, Tel. 233-2237 nebo 234-4789

Otevřeno 9.00 – 12.00 a 13.00 – 14.30 h., vydání hotových víz 15.30 – 16.30h.

Cena víz: expresní- týž den 1250 Bht, normální- do druhého dne 800 Bht

Potřeba tři fotografie, vyplněný formulář

5. den,  20.12.2010  PŘEJEZD OD MOŘE ZPĚT DO BANGKOKU

Rozhodli jsem se, že u moře zůstaneme co nejdéle, tudíž odjezd jsme naplánovali na pondělní večer, letadlo do Yangonu nám letělo druhý den brzo ráno. Žili jsme v domnění, že busy do Bangkoku jezdí každou hodinu a to až do jedenácti v noci. Když jsme se však přihartosili na autobusový nádraží, omyl byl pravdou. Poslední autobus na Morchit Bangkokský nádraží odjel před půl hodinou a nebýt toho, že jel ještě jeden poslední autobus na další nádraží, nedostaneme se na letadlo do Barmy v čas. Okolo půlnoci jsme dorazili do Bangkoku, času do rána spousty, takže jsme se rozhodli odjet na Khaosan. Lepší než tvrdnou celou noc na letišti. Na Khaosan jsme dali večeři, net a v půl čtvrtý odjeli na letiště, kde se alespoň chvilku vyspali a už se naloďovali na letadlo.

6.den,  21.12.2010  ODLET Z BANGKOKU, PŘÍLET DO YANGONU

Odlétali jsme v půl osmý místního času společností AirAsia. Nevyspalí a utahaní jsme za necelých padesát minut přistáli na Yangonském mezinárodním letišti. Prošli pasovkou, odchytili si náš bágl a u východu už na nás čekal týpek, jak jinak než v sukni, z guest housu, kde jsme si přes net bukovali ubytování. Vycvičení z předloňských vánočních Filipín jsme alespoň tohle na začátek nenechali náhodě. Ostatně ani na štědrý den ubyto nikde bukovaný nemáme. Po skoro hodině jsme se místy pěkně ucpanou silnicí, s řidičem co má pocit, že mu minimálně uletí letadlo do Evropy, ocitli u guest housu Mother Land Inn. Snídaně, sprcha a alespoň hodinka spánku nám po skoro dvaceti šesti hodinách opravdu bodla.

Bohužel při placení ubytování (13USD/noc double s větrákem a společnou sociálkou)) jsme díky mojí lehkomyslnosti slušně narazili. Ač z Prahy z banky zcela nové dolary, které jsem cestou maličko pomuchlala jim totiž nevoněly. Dáváme jim první stodolarovku, na recepci kroutí hlavou, že tímhle platit bohužel opravdu nejde, vytahuji druhou, třetí… ten samý výraz a nás polilo horko. Bez dolarů v Barmě nejde cestovat, přesněji bez zcela nových dolarů nejde cestovat. Naštěstí asi šestá stodolarovka jim zavoněla svoji novotou a mladou barmánku uspokojila. Ulevilo se nám, ne však na dlouho. Víc jak tři týdny v Barmě před námi a my s dolary, kterými nejde platit, s pár eury a platebníma kartama, který v Barmě mají nulovou hodnotu, o bankomatech si můžeme nechat jen zdát.

Kolem druhý vyrážíme na místo nejposvátnější, do Shwedagon Paya. Bereme si taxíka, který nás tam za 3000 K odváží až tam. Uvnitř komplexu zůstáváme i po západu slunce, je tma, pagody jsou krásně nasvícený, všude se modlí místní. Pak už se jen pomalu navracíme do guest houstu. K naší radosti narážíme na stánek s cukrovou třtinou. U milý barmánky a její malý dcery si dáváme ledovou třtinu s mandarinkou. Všude je už ve směs tma, svítí jen pár venkovních lamp, rušno je už jen u stánků s jídlem. Doma si dáváme teplou sprchu a po víc jak třiceti hodinách padáme do měkké postele. Je to labůžo.

7.den,  22.12.2010  VÝLET DO BAGA

Vstáváme v půl osmý, teda v domnění, že je půl osmý, nějak nám totiž unikla ona maličkost, že v Barmě je půl hodinový časový posud od Thajska. Nebylo teda půl osmý, ale k naší radosti teprve sedm. Posnídali jsme jak jinak než tousty s vejcem a vyrazili chytit taxíka na busový nádraží, odkud odjíždí autobusy do Baga.

Cena taxikáře za zhruba padesátiminutovou jízdu je 6000 K, nakonec se s týpkem jménem Kuči domlouváme na ceně šedesáti dolarů, že nám bude celý den k dispozici a tak do Baga jeho starou Toyotou razíme s ním. Je to prima typan se kterým trávíme celý odpoledne. Naše první zastávka je u jedné z pagod, kde i kupujeme permici za deset doláčů na osobu a která platí do dalších chrámů. Mladá barmánka si akorát na kameni rozdělává thanaku s vodou a patlá si jí na obličej. Jde o pastu z kury stromu Thanaka, která je ochraňuje před sluncem, ale především je to jakýsi jejich národní make-up. Napatlaní s ní tu jsou snad krom chlápků všichni. Následuje další a další chrám. V centru města Bago s Kučim obědváme, asi v jeho oblíbený restauraci. Zaflusaná pouliční knajpička v zapadlý uličce u řeky. Žáby a jinou mršinu s lítostí odmítáme, ale s radosti si dáváme kuře s rybou, všechno plavajíce v litrech oleje a to z důvodu ochrany před hmyzem a bakteriemi. K tomu rýži, čerstvé byliny a na závěr čaj a sladké Taňie. Bonbóny z palmyrové palmy „Toddy“ z níž se cukr získává. Platíme i za Kučiho 3 800 K a vyrážíme k dalšímu chrámu. Tentokrát to je „hadí“ chrám ve kterém žije údajně stodvacetiletý hroznýš, legenda praví že to je reinkarnovaný představitel kláštera v Hsipaw. Z širokýho okolí se k němu sjíždějí modlící a nechávají mu tam peníze. Drobek, co každých deset dní spořádá pět kuřat má i svůj vlastní bazén. Pak následovala další a další pagoda. K večeru je už přepagodováno a my vyrážíme na dvouhodinovou cestu domů. Kuči nám u silnice kupuje přesladký meloun a ještě na chvilku stavíme na hřbitově a okolo půl sedmý přistáváme u guest housu. Sprcha, večeře a Myanmar pivko. Petr ochutnává Dragon o kterým se píše, že není příliš povedeným pivem. Petr neprotestuje, ale těžko říct, není pivař, tak nevím, jak moc objektivně to posoudí. V jedenáct jdeme spát. Zítra dopo musíme vyměnit peníze a odpoledne nám odjíždí bus k jezeru Inle.

BAGO NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH

Bago bylo založeno koncem 6.století n.l.. a patří mezi archeologicky nejvýznamnější místo Myanmaru.

Z Yangonu do Baga: busem z nádraží Aung Mingalov, autobusy odjíždí každou hodinu, cena jízdenky je 3000 kiatů/os. Taxikář z města na autobusový nádraží si bere 5000-6000 kiatů. V Bagu si najmout rikšáka (prý 10 000 kiatů), který povozí po pagodách, obejít to pěšky moc reálný není.

Nebo si najmout taxikáře v Yangonu na celý den. Ve více lidech se to vyplatí. Cena 50 000 kiatů nebo 60 USD. Cesta do Baga trvá okolo dvou hodin, v Bagu poklidnou procházkou s přejezdy včetně oběda jsme strávili asi pět hodin, takže Bago z Yangonu je opravdu výlet na celý den.

Vstupné je 10USD/os.

8.den,  23.12.2010  PŘEJEZD Z YANGONU K JEZERU INLE

Posnídali jsme, pro „změnu“ zase vejce, tentokrát ale vařený a vyrazili na trh vyměnit peníze. Mezi stánky se všema možným trepkami se vždy někdo zjeví se slovy „change money“, kýváme jedné nabetelované osobě a následujeme ji, jak říká, za jejím bosem. Zkoušíme postupně tři týpky, všichni ale nabízí stejným kurzem a tak u toho posledního měníme. Snažíme se udat dolary, který nám odmítli v hotelu, ale marně a tak měníme 400 USD a 150 EUR, což opravdu není mnoho. Odevzdáváme sedm kusů bankovek a odcházíme s báglem plných peněz.

Razíme na poštu pro známky, další paradox Barmy. Známka do Evropy vychází asi na dvě kačky. Na pohledy lepíme asi patnáct známek a razíme zpátky do quest housu. Cestou nás ještě zastavuje jeden inďák se slovy „change money“ a jeho šéfovi, obtloustlýmu číňanovi, se nám daří udat jednu špatnou stodolarovky. Lehce nižším kurzem, ale jsme za to rádi. Dáváme si cukrovou třtinu, v guest housu rychlou sprchu a v půl druhý si bereme taxíka na nádraží odkud odjíždí busy k Inle. U autobusu si zapisují naše čísla pasů a víz a už se hrabeme dovnitř. Postupně tam přibývají krabice se vším možným, když je plno, může se vyrazit. Před námi usedá trojice inďáků a jeden němec, který ještě v tuhle chvíli netuší, že má za jízdy o zábavu postaráno. Autobus se vyhrabává z přecpaného nádraží, klimo nefunguje, takže teplota se pohybuje kolem stupně varu. Netrvá dlouho a k naší „radosti“ pouští film. Jak jinak než totální asijskou naivní zhovadilost o zhrzené lásce, kde ona chce jeho, on nechce jí, on chce jí, ona nechce jeho… vážně úleťárna. Nažvýkaný inďák a la ZZtop s rudou pusou od betelu se pouští s běloušem do konverzace. Pak mu půjčuje svoje sluchátka a dává mu cosi poslechnout, následuje nabídnutí betelu, němec s díky odmítá, inďák vytahuje telefon s fotkami, nabízí betel a takhle se to opakuje dokola celou cestu.

Po několika hodinách se slušná betonka proměňuje v zalátovanou „polničku“. Snažíme se spát, ale moc se nedaří, háže to jako na lodi. Co tři hodiny stavíme na jídle. Bohužel k mojí lítosti začíná fungovat klimoška, takže z bodu varu se stává mrazák. Místňáci si nandávají kulichy a zimní bundy. My to očůráváme po česku, vychytaně. Přes klimo přehazujeme slušivou záclonku od oken a v tu ránu nám přestává fičet ledový vítr na palice. Místňáci asi čumí. Po chvíli civíme zase pro změnu my a to když nás na poslední zastávce na jídlo, asi v půl druhý ráno, vyhazují ven z autobusu. Okolní teplota má stěží osm stupňů, od pusy jde pára. Místňáci v pérovkách, my v lehkých mikinách. Dochází nám tvrdá realita, něco je špatně. A to jsou před námi ještě tak tři hodiny stoupání. V půl pátý ráno naši čtveřici, jednoho švýcara, jednoho itala a nás dva čehoně vyhazují kdesi ve městě. Není víc než pět stupňů a nám je fakt nechutná zima.

Po chvíli se ocitáme na korbě malýho náklaďáčku a jedeme k jezeru. Jestli jsme jeli půl hodinky, netuším. Byla tma, všude mlha a šla pára od pusy. V Shwenyaung jsme obešli pár guest housů, všude bylo plno. Nakonec se za deset doláčů ubytováváme v Gypsi, přímo u kanálu. Je jasný, že bude rušno z projíždějících lodí, ale v pět ráno zmrzlí až na kost bereme i to. Příjemný týpek na recepci nám dává na výběr ze dvou pokojů. Bereme ten první, zavrtáváme se pod deky a jdeme spát.

Mě začíná být špatně od žaludku a na Štědrý den se mým nejlepším přítelem stává nikoliv můj milovaný Petr, nýbrž záchodová mísa. Mám pocit ze zhynu jak mizerně mi je. Proležím celý den a k večeru se vydáváme do ulic sehnat Motilium, který mi jako jediný před pěti lety pomohl. V první pouliční lékárně mi cpou něco jinýho, ve druhý máme štěstí a dostává se nám několik tablet Motilia. Mezi tím několikrát hážu šavli, bolí mě klouby, záda, mám zimnici. Dlabu Motilium a snažím se usnout. Dobře mi ještě dělá obyčejná Cola, nic jinýho do sebe nejsem schopná dostat. Po několika hodinách mi začíná být líp. Pořád bolí klouby a mám teplotu, ale aspoň už nezvracím. Opravdu vydařený Vánoce u InleJ.

9. den, 24.12.2011  INLE, ŠTĚDRÝ DEN VE ZNAMENÍ UMÍRÁNÍ

Na dnešek byl nejlepším mým kamarádem strýček záchod. Léky nepomáhaly, až odpoledne, když se Petrovi podařilo koupit moje osvědčený Motilium se mi udělalo malinko líp. Každopádně štědrovečerní večeře vážně neklapla.

10. den,  25.12.2011  INLE, LOĎKOU PO JEZEŘE

Vstáváme v půl sedmý. Noc byla ještě krušná, ale s tím, co bylo přes den, se to nedalo vůbec srovnávat. Narvala jsem do sebe ještě pár paralenů a mohlo se vyrazit. V sedm snídaně a v půl osmý s trojicí němců a jedním malajčanem, pracovně jsme mu začali říkat Honolulu, vyrážíme na celodenní výlet na lod. Je kosa a mlha. Stavíme na trhu a na několika místech kde domorodci vyrábí doutníky, stříbrný šperky, látky, nechybí dlouhý krky… taková klasická ZOO. Ale jezero je moc krásný a výlet pohodový. Příroda okolo je fascinující. Jezero o délce 22 kilometřů a šířce 11 kilometrů je obklopeno horami. Žijí zde převážně lidé národnosti Intha, kteří patří k tzv. Tibetsko-Barmské etnické větvi. Lidé tu pádlují nohama, ale teď už spíš jen pro oko turistů. Na jezeře Inthové vybudovali plovoucí zahrady, kde pěstují zeleninu, velmi oblíbený jsou rajčata a květiny. Poslední naší zastávkou je „chrám koček“, kde desítky šelmiček žije s mnichy, kteří je naučili proskakovat obručemi, takže další fraštička pro turisty. Domů se vracíme až se západem slunce, nad hlavami nám lítají rackové a začíná být zase pěkná zima.

Večeři dáváme v Min Mih, u moc prima týpka, trekaře a majitele týhle malý restaurace. Jo a taky jsme se přestěhovali do poklidnějšího místa, kde neřvou lodní motory, o pár ulic dál do My guest house s moc příjemným majitelem. Nevýhodou jsou tenké zdi, takže tam je slyšet i spadnutí špendlíku na zem. Zprava se ozývá páreček frantíků, z leva němci, z boku angláni a od vchodu si to tam snad nonstop dává kohout. Opravdová poklidná idilka.

11. den,  26.12.2011  INLE, VÝLET NA KOLECH

Ráno před šestou nás budí páreček frantíků. Naštěstí špunty do uší fungují a nám se ještě daří usnout. Před půl devátou se probouzíme do jak jinak než prosluněného dne. Spíme pod třema dekama, v noci je vážně kosa. Na zahrádce dáváme snídani a vyrážíme na trh. Fotíme babky s doutníkama, pak naše cesta vede do půjčovny kol.

Půjčujeme si dvě parodie na kola a vyrážíme na cestu podél jezera. Nejprve směrem k „Hot springs“, pak na druhou stranu k výrobně vín. Místní jsou vstřícní a neuvěřitelně milí. Zemědělci se zapřaženými buvoly obdělávají svá políčka, všude se pěstuje cukrová třtina. Horké lázně nás nechávají v poklidu a tak razíme zase dál. Přes vesničky až ke chrámu na kopci u kterého stojí obrovský rezort s domky na vodě. Neuvěřitelný monstrum se tváří zcela opuštěně.

Kolem půl třetí to otáčíme a vyrážíme na cestu zpátky. Míjíme převozníka, se kterým se dá za 6000 K (usmlouvali jsme na 4500K) dostat na druhou stranu a vracet se po druhém břehu. Nakonec vyhrává varianta, že šlápneme do pedálů a vrátíme se stejnou cestou. Ve vsi si dáváme oběd, rýži se zeleninou a studený pivko. Cestou zpátky u horkých pramenů na chvilku stavíme. Voda, vyvěrající ze země je opravdu vroucí a místí akorát provádí večerní hygienu. Potkáváme děti jedoucí na vodních buvolech, jako by se tu zastavil čas. Projíždíme městem a dostáváme se na druhou stranu. Pohledy do okolí jsou opravdu úchvatný.

Kolem pátý došlapeme až k fabrice na výrobu vín. Na ceduli, dole u silnice, stojí „otevřeno od 9-16h.“, ale když jsme to vyšlápli až na kopec, bylo ještě otevřeno. Místní akorát zalévali révu, která se v kopcích pěstuje. Za chvíli zapadalo slunce a tak se nezdržujeme dlouho a domů šlapeme co to jde. Jak slunce zapadne, je pěkná zima. Už toho máme plný kecky a pěkně bolavý zadky. Dali jsme si tak dvacet kiláčků, ale ne tomhle kole a povrchu díra-asfalt-díra-imitace asfaltu-šutry-díra to je až až.

Kolem šestý vracíme kola a razíme dát domů spršku. Balíme na zítra a vyrážíme na procházku k Mimhinovi. Házíme s ním řeč o životě barmánců, je to zajímavý týpek. Dáváme si pečený brambory, horký zázvorový čaj s medem, limetou a partičku karet. Loučíme se Miminem, jedna poslední fotka a zmrzlí razíme domů. Píšu pár řádků a pod kupou dek usínáme. Ráno vstáváme v půl sedmý a přesouváme se vlakem do Kalaw.

INLE NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH

Přejezd Yangon – Inle:  cesta autobusem trvá 13-14 hodin, cena je 11 000 K/os.

Vstup do oblasti Inle:  5000 K/os. nebo 5 USD/os. 

Z města Shwenyaung (stanoviště většiny hromadný dopravy), kde se vystupuje z autobusů jezdí k Inle (městečka Nyaungshwe) malý náklaďáček (přes noc a brzo ráno cena samozřejmě vyšší). Cena 6000 K za cestu, takže cestovat s někým se vyplatí. Přes den vyjde ncesta na 1000 K/os a trvá zhruba půl hodiny (11km).

Ubytování v Nyaungshwe:  Gypsi guest house, double s větrákem, teplou vodou a se snídaní 10 USD, díky lodím poměrně hlučný hotýlek (hodně záleží na pokoji) nacházející se hned u kanálu s moc milým majitelem a malou teráskou s výhledem na kanál, single 6 USD.

My guest house, double s větrákem vč.snídaně 12 USD, příjmení majitelé i prostředí, snídaně se podává venku, nevýhodou jsou tenké stěny a slyšet tam je každé slovo.

Půjčení kol 1000 K/os. Příjemný celodenní výlet okolo jezera, směr Hot springs a pokračovat dál, kde je možné použít převozníka (6000 K/loď, jde usmlouvat na 4500 K) a zpátky se vracet po druhé straně jezera přes fabriku na vína (otevřeno 9.00 – 16.00 max.17.00). Hot springs stojí 5000K/os., ale nás nenadchly.

Celodenní výlet po jezeře (cca.7.30-17.30) vyjde na 12 000 K za celou loď. Loď bývá pro šest lidí, takže pokud chce někdo ušetřit, musí se někým domluvit.

Z Inle jde pořádat i několikadenní treky, popř. tří-čtyř denní do Kalaw.

Příjemná restaurace Min Mih, majitelem je trekař Mimin, má přehled a dobře poradí.

12. den, 27.12.2010  PŘEJEZD Z INLE DO KALAW

Vstáváme už před šestou, nemáme budík ani telefon a tak se bojíme zaspat. Je pěkná kosa. Dáváme snídani a vyrážíme na zastávku pick-upů jenž odjíždí do Shwenyaungu. Jede s námi jeden prima bělouš. Jmenuje se Eš, je z Austrálie a učí děti znakovou řeč. Trvá hodinu, než se do pick-pu všichni místňáci včetně vajec, květáku a brambor naskládají. Konečně se dáváme do pohybu. Cestu nám kříží toulaví koně. Klisna s hříbětem mezi stánky u tržiště hledá co by sežrala. Nikdo si jich, stejně tak jako toulavých psů, nevšímá. Prostě kolorit, který sem zkrátka patří.

Po půl devátý se konečně natřískaný pick-up dává do pohybu a do půl hodinky jsme v Shwenyaungu. Vyndáváme ze střechy bágly a pěšmo razíme na vlakový nádraží. Fronta na jízdenky se nás běloušů netýká. Jdeme zadem, kde nám úředníci prodávají jízdenky za dolary a vypisují údaje z pasu. Platíme tři doláčky za osobu, sedáme si ven a čekáme. Vlak místo ve tři čtvrtě na deset přijíždí ve tři čtvrtě na jedenáct, takže pohoda. Nastupujeme a začíná dohadování se o sedadla. Nás se to příliš netýká, jen jeden týpek na nás zkouší cosi s úplatkem, ale na něj dlabeme. Po chvíli se i místňáci nějak poskládávají a vlak se dává do pohybu. Co zastávku se do vlaku hrnou davy prodavaček. Na hlavě v koších vláčející květáky, rajčata, mandarinky, brambory… Na druhý zastávce si kupujeme mandarinky a snažíme se lehce pospat, ale moc se nedaří. Vláček hází ze strany na stranu, chvílemi máme pocit, že se z kolejí musí vyvrátit. Jede rychlostí nula nula nic, ale není se čemu divit. Eš povídá „promíchat, ale netřepat“. Jak tu bondovku žerou na celým světě, i u protinožců, se smějeme. Po čtyřech hodinách se s Ešem loučíme, jeho čeká ještě dalších sedm hodin cesty. Pěšmo se procházíme do městečka, je to jen kousínek. Okolní příroda je úchvatná.

Ubytováváme se u týpka jménem K.T., který se nám na dva dny následující stává i průvodcem. Teče horká voda a až na hulákání z mešity tu je klid. Obrovský balkon s krásným výhledem do okolí taky není k zahození. Dáváme sprchu a razíme na jídlo. Obědo-večeři si dáváme v indicko nepálský restauraci, kde si opravdu pochutnáváme. Pak prolejzáme trh a při západu slunce se vracíme na pokoj a hurá do pelechu. Čtyři deky a je nám relativně teplo. Zítra v devět vyrážíme s Kayteem na výlet, moc se těšíme.

KALAW NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH

Ze Shwenyaung (11 km od Inle) do Kalaw odjíždí několik vlaků za den (2-3), cesta trvá 4-5 hodin. Dopolední vlak odjíždí v 9:45h. Jízdenka stojí 3 USD, nelze platit kipy a je potřeba mít opravdu přesně. Cesta vlakem nabízí překrásný výhled do krajiny, je to prima cesta.

Ubytování: Kalaw Golden Inn, batůžkářský fajn guest gaustík, mohu jen doporučit. Double 8 USD, single 6 USD, teplá voda, snídaně, krásný výhled do okolí a obrovský balkon.

Skoro v každém guest housu si lze najmout průvodce a to na různě obtížné i různě dlouhé treky. Náš Keytee z Kalaw Golden Inn si bral za dvou denní trek (cca.40km) 20 000 K/os., vč.jídla a jedné noci, vlastní pouze voda. Za trek jednodenní (cca.20km) 8000 K/os. Pro ty, co rádi chodí doporučuji dvou a vícedenní treky, je to zážitek.

Kalaw se nachází v nadmořské výšce 1320m na západním okraji plošiny Shan. Když slunce zapadne, mohou teploty (prosinec-leden) klesat až k nule, takže teplé oblečení se neztratí.

Výborná indicko-nepálksá restaurace: Everest Nepali food centre

Doprava autobusem z Kalaw:

Mandalay: 7:00 – 15:00 cena 9000 K, noční bus 20:00 - 05:00, cena 12 000 K

Shwenyaung (Inle): 7:00 – 8:30, 7:30 - 9:00, 8:00 – 9:30 cena 2 500 K

Bagan: 7:30 – 16:00 cena 13 000 K

Yangon: 15:00 – 04:00 nebo 17:00 – 05:30 cena 15 000 K

13. den, 28.12.2010  TREK PO OKOLÍ KALAW S PŘESPÁNÍM V KLÁŠTEŘE

Ráno nás budí hulákání z mešity. Je paradoxem, že v ryze buddhistické zemi (87%) jsou právě muslimové, kteří jsou nejvíce slyšet a to jich tam jsou pouhá čtyři procenta.

Dáváme snídani, kupujeme jízdenky na zítřejší večerní bus do Mandalay a kolem devátý vyrážíme s Kayteem na cestu. Okolní příroda lemovaná kopci je úchvatná. Místní obdělávají svá políčka. V údolích pěstují zeleninu, ve strmých kopcích, kam se ani zvířata nedostanou motykami obdělávají stromy čajovníků. Slunce začíná pěkně pražit, vyměňujeme kalhoty za šortky a odhazujeme mikiny. Kaytee vypraví a vypráví. Procházíme horskými vesnicemi, kde se lidi živí převážně sběrem čajovníků a listů na balení doutníků. Za čajovník ve městě dostanou 3000K za kilo a 2000K za listy na doutníky, což je zhruba dva až tři dolary za kilo. Kolem poledne se vydrápáváme na kopec, kde obědváme vynikající chapaty se zeleninou a pálivým chilli. Dáváme malý odpočinek a vyrážíme dál. Na místo našeho přespání, ke klášteru, přicházíme až se západem slunce. Kaytee nám na ohni vaří jídlo, my se ještě jdeme projít po vesničce. Za tmy usedáme nebo teda spíš uleháme k večeři co nám Kaytee připravil. Na stole je ryba, brokolice, květák, mrkev a další dobroty. Moc si pochutnáváme a dobroty zapíjíme myanmarským rumem s limetkou a cukrem. Máme za sebou dvacet kiláčků a jsme příjemně unavení. Kaytee za chvíli začíná být pěkně na hadry, ale prý nám jde připravit spaní a mizí ve tmě.

Spoustu dek nám přichystal přímo pod oltářem, zima bude asi festová. Ani se nepřevlíkáme a jdeme spát. Máme před sebou dalších dvacet kiláků.

14. den, 29.12.2010  DRUHÝ DEN TREKU KOLEM KALAW, VEČER ODJEZD DO MANDALAJ

Kaytee se v noci pochlapil a „postele“ nám ustlal přímo pod oltářem. Zima byla parádní, jestli bylo pět stupnů bylo to hodně. Kolem čtvrtý nás budí pes a o něco málo později mniší modlitby, ale i tak je to fantastický zážitek.

Kaytee nám připravil snídani v podobě šanských nudlí s polévkou, což je na můj žaludek po ráno trošku dělovka, ale jsou výborný. Nechybí přeslazený kafčo, něco jako naše melta a čaj.

Po osmý vyrážíme, na polích se už pracuje. Zapřažený buvol a jeho majitel válí jednoduchou dřevěnou deskou půdu. Kam ještě nedopadly sluneční paprsky je námrazek. Během hodiny začíná slunce hřát. Obědváme v jedné z vesniček, kde v telce hraje ruská písnička, tak se musíme smát. Stavujeme se v jakýci jeskyni, kde si kupujeme naše oblíbený arašídový bonbony. Do Kalaw se navracíme kolem druhý, máme za sebou necelých dvacet kiláků, ale nohy nebolí, byl to úžasný výlet.

Dáváme si horkou sprchu, která opravdu bodne, převlíkáme se do čistých věcí a jako nový lidi vyrážíme na trh, kde zevlujeme až do večera. Kalaw je moc příjemný maličkatý městečko, ale není zbytí musíme popojet o dům dál. V osm večer nasedáme do busíku a vyrážíme na zhruba devíti hodinovou cestu do druhého největšího města Barmy, do Mandalaj.

15. den, 30.12.2010  MANDALAJ

Po pátý ráno nás vyhazují na busovým nádraží, bereme si maličkatý náklaďáček a jedeme se ubytovat. Šest ubytek hlásí „full“, bez rezervace máme kolem novýho roku prostě smůlu. Nakonec se ubytováváme v AD1, kousek od nočního marketu. Místo 16USD to usmlouváváme na 12 se snídaní (10 bez snídaně). Taxikář, postarší typan, co nerozumí ani slovo anglicky to na nás už na nádraží zkoušel na 7000K, dáváme ale na Kayteeho a domlouváme se na čtyř tisících, ke spokojenosti nás obou.

Dáváme horkou sprchu a jdeme na několik hodin spát. Cesta v buse, kde nebyl jediný bělouš byla šílená. Bus ve stavu zhroucení se, silnice s námi šejkrovala jedna báseň. Lidi seděli v uličkách, na plný pecky hrál film, jediný, kdo se dobře bavil, byli místňáci. Uklouznout po banánový šlupce a smích… stačí jim tak málo, závidím jim.

Po půl jedenáctý se hartosíme ven a hledáme fleka na snídani. Dáváme jak jinak než přesladký kafe a nějakou tu buchtu. Pak se vydáváme procházkou na hlavní poštu. Posíláme 19 pohledu, jsem zvědavá kolik z nich jich dojde. Cestou zvládáme výborný oběd za dolárek a po pár kiláčcích se ocitáme u pagod před Mandalajským kopcem. Je půl čtvrtý a my se pomalu suneme bosí po schodech na 230 metrů vysokou horu. Onen tolik věhlasný západ slunce nás moc nebere. Za šera mizíme dolů, než dojdeme dolů, je úplná tma. Chytáme si nějakýho týpka s motorkou, co nás za 1000K háže k nepálcům na véču. Dáváme si nepálsko-indickou dobrotu, zázvorový čaj s mlíkem a razíme najít nějaký ten net. Běhá žalostně pomalu, ale aspoň něco. Světla na ulicích nesvítí, jen sem tam svítí halogeny z agregátů. Cestou domů letmo prolítneme noční trh a docela brzo jdeme spát. Dávám si Erdomed, páč kašlu jako starý tuberák a soptím jako Falco z Nekonečnýho příběhu.

MANDALAJ NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH

Ubytování: AD1 nedaleko tržiště a Eindawga pagody, double za 16 USD, ale usmlouvali jsme na 12 se snídaní (nebo 10 bez snídaně), vcelku bohatá snídaně se podává na střeše, je to prima.

Internet (např. 22nd.St.) okolo 400K/h.

Posílání pohledu na poště (22nd.St): cena pohledu do Evropy 100K, známka 50K, balík do ČR je možno poslat jen přes EMS, cena poměrně vysoká (0,5kg 22USD, 1kg 29USD….)

Doprava bus do Bagan: 2x denně (8.00 a 16.30h.), cesta trvá 7h., jízdenky lze koupit na hotelých, popř. bez poplatku na ulici 82a83 a 31a32, cena je 8000K (možnost odvozu z guest housu na busový nádraží, cena 1000K/os.)

Lonely Planet píše, že si Mandalaj oblíbí, jiní by se zase bez návštěvy obešli, my patříme k těm prvním, měla své kouzlo. Co nás zklamalo, byl západ slunce nad Mandalajskou horou.

Sloučenou vstupenku za 10USD jsme nekupovali a vstup např. do Mandalajského paláce jsme oželeli.

Naše oblíbená restaurace: Nepali food (81st St) nedaleko hinduistického chrámu, ke kterému odpoledne přijíždí stánek s výbornými indickými sladkostmi.

Příjemné posezení je v pivnicích, kde je k mání točené pivko nebo něco dobrého na grilu. Pro milovníky sladkostí doporučuji navštívit cukrárnu Nylon Ice Cream Bar (30St.) nedaleko Mandalajského paláce.

16. den, 31.12.2010  SILVESTR V MANDALAJ

Z postele se hrabeme kolem půl desátý a razíme na střechu na snídani se kterou tu opravdu netaškaří, banány, papaya, meloun, máslo, marmeláda, vajíčka... Pak naše kroky vedou na trh, sehnat nějaký to koření. Odtud pak procházkou na net, úplně nám včera z hlav vypadlo, že si musíme udělat rezervaci na Ngapali, kam se po Baganu budeme snažit po zemi přesunout. Snad odepíšou. Cestou si kupujeme jízdenku na zítra večer do Baganu. A taky veliký, dělený nerezový indický talíře ze kterých máme radost velikou. Váží sice asi tunu, ale to nám naše nadšení nezkazí.

Obědváme až ve tři, klasicky v Nepali Food a po výborným obědě si jdeme dáchnout na pokoj. Chtěli jsme pak prolézt obchoďák, ale probrali jsme se poněkud pozdě. Čtvrt na šest a už bylo všude zavřeno, hold ta elektrika. Taky nás to mohlo trknout, když v šest zapadá slunce a město se noří do tmy. Tak jsme se aspoň vydali na internet, podívat se, jestli nám odepsali z Ngapali, ale spadlo připojení, takže jsme utřeli. Na dotaz, jestli milostivé připojení přijde zítra, se nám dostalo odpověďi, že možnáJ. Zkoušíme ještě jiný net, ale dovídáme se to samý. Vzdáváme to a razíme do místní pivnice oslavit Silvestra. Petr dává sedm třetinek točenýho Tigera, já několik panáčků rumu v podobě grogu. Obsluha nechápe, na co chceme horkou vodu a už vůbec nechápe proč do tý horký vody lijeme ten rum. Pochutnáváme si na dvou vynikajících rybách na ohni, za celý večer platíme asi 10USD a kolem půlnoci vyrážíme domů. Není mi moc dobře, zima v horách se ozvala, kašlu jako tuber a baštím Erdomed.

Na cestě domů nás zastavují tři barmánci, volají na nás „hepy ňu jír“ a dávají nám tři obrovský mandarinky. Jsou vážně miloučcí. O ulici dál nás zase odchytává rodinka milých barmánců, usazují nás ke stolku, nanáší spoustu jídla. Domlouváme se rukama, nohama, ale vlastně si rozumíme. Konečně se dozvídáme  z čeho se vyrábí tzv. „taňie“, sladké kuličky, který nám moc chutnají. Mysleli jsme si, že jsou z prolisované cukrové třtiny, ale nažvýkaný barmánec nás vyvádí z omylu. Jde o palmyrové palmy „Toddy“. Proběhlo focení a jejich nadšení bylo nevídaný. Krásné pohlazení na duši bylo setkání s nimi. Loučíme se a odcházíme domů. Dáváme sprchu, když někdo klepe na dveře… Za dveřmi stojí kluk z recepce, v ruce drží naše tři mandarinky a povídá, že nám je někdo donesl, že jsme si je prý u nich zapomněli. S otevřenou pusou děkujeme.. Tak takový byl náš „hepy ňu jír“ v Barmě.

17. den, 1.1.2011  MANDALAJ – KLÁŠTER Z TÝKOVÉHO DŘEVA, PŘEJEZD DO BAGANU

Vstáváme v půl osmý, balíme, snídáme na střeše a jdeme na procházku ke klášteru Shwe In Bin Kyaung, postaveného z týkového dřeva. Po dvou hodinkách příjemné procházky se vracíme na guest house, házíme bágly na recepci, mizíme k Nepálcům na oběd a pobrouzdat po krámcích. Bus nám jede až v půl pátý. Oběd u Nepálců opět vynikající. Naproti v ulici u hinduistického chrámu kupujeme několik kousků indických sladkostí. Přejídám se k prasknutí. Petr má rozum a s díky odmítá. V půl čtvrtý nás u guest housu vyzvedává pick up, takže se na korbě ocitáme ještě se dvěma francouzskama z Bordoux a za půl hodinky vystupujeme na busovým nádraží. Bus vypadá dobře, jen řidič se s tím moc nemaže, díra ne díra, hlavně že to jede. Místo za sedm hodin jsme v Nyaung U za hodin šest a to i se dvěma přestávkama na žrádýlko.

Takže v deset večer nás vyhazují kdesi v městečku, bereme bágly a pěšmo se přesouváme do guest housu. Po několika stovkách metrů nás zastavuje rikša na kole v ruce držíce vizitku guest housu, kde máme rezervaci a kam právě míříme. Říká, že neznal ani naše jména, že nám jel naproti k autobusu, ale tam že nás nenašel. K jeho radosti nás popovezl oněch pár zbývajících metrů ke quest houstu, kde první co opět slyšíme je „full“. Rikša povídá, že to jsme my, tak úsměv od ucha k uchu a ať jdeme dál. Pokojík za 9000 K, pohodička. Konečně neťapeme od guest housu ke guest housu a máme hned kam složit hlavu. Ona ta rezervace má taky něco do sebe.

18. den, 2.1.2011  BAGAN – NYAUNG U, VÝLET DROŽKOU PO PAGODÁCH

Vstáváme po půl devátý, jdu prát, už nemáme nic čistého na sebe. Prádlo věšíme na střechu, kam celý den pere slunce, takže do pár hodin je naprosto suchý. Snídáme na terase s výhledem do ulice. Ke snídani obligátní klasika… meloun, banány, mandarinky, vejce, tlusťák, kafe, čaj a v malý obměně palačinka. Sypu si na ní cukr a rvu do ní banán, docela dobrota. Na recepci kupujeme permici do archeologické části a přemýšlíme co s načatým dnem. Na odpoledne nám na recepci nabízí výlet na horu Popa, taxíkem za 30 000 K, že se šábneme s nějakým čičmundou, ale dlabem na to a zítra se tam zkusíme dostat veřejným pick upem. Na dnešek si tedy domlouváme drožku. Kůň se jmenuje Lucky, jeho kočí je Jo. Jak se jmenují opravdu to ví jen oni sami. Jo je nemluvný typan, asi moc nežvejká. Lucky je droboučký barmánský poník, prý plemene Šiam, ale ani to moc nevěřímJ. Koní jen v Baganu je prý na tři sta kousků a živý je jak turismus, tak slouží i jako doprava místních. Nasedáme na dřevěnou drožku a razíme na stupy. Všude kde zastavujeme vopruzují prodejci a až otravný děti ať už jen se slovem „monay“ nebo chtějí prodat pohledy nebo jiný tretky. Poslední naší zastávkou je Tayok Pyi Paya, kde čekáme na západ slunce. Kecáme s trojicí rusů a tak to rychle utíká. Západ slunce stojí za to, je to fascinující pohled. Odcházíme skoro za tmy, venku čeká už jen náš Lucky s Jo a taky obchodnice s jednou marionetkou, která se Petrovi moc líbila a kterou mu před naším odchodem na stupů nabízela za 20 000K. Za její trpělivý čekání nakonec marionetku za 7 000 K kupujeme.

Razíme k domovu, je už naprostá tma. Jo dostává svých 12 000 K a mizí ve tmě. Lucky toho už má taky asi plný kopyta. Kočí si sami koně kovají a čím větší kůň, tím dražší. Malé zvíře se dá pořídit okolo dvou set dolarů, větší za pět set, veliká zvířata za sedm set a výš. Kočí většinou vlastní jednoho, maximálně dva koně.

Petrovi se poprvé ozvalo astma, no jo, ti koně. Dáváme si horkou sprchu, oblíkáme se konečně do čistých, vypraných věcí a razíme na procházku městečkem. Obědváme u místňáků kdesi v zapadlé vývařovně. Za 1 000 K se přejídáme rýží, rajčatovým salátem s buráky, polévkou a dušeným zelím. Kupujeme tamarindový bonbóny a mizíme do pelechů.

BAGAN NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH

Guest house: May Kha Lar, Nyaung OO, tel.: (95)-061-60304/60907 recepce. Cena double (společná sociálka, fén) 9000K, double (sociálka, fén) 12000 K. Poměrně klidný, příjemný guest house, snídá se na veliké terase s výhledem do ulice, nikam to není daleko.

Vstup do archeologické zóny: 10 USD

Celodenní výlet drožkou: 12 000 K

Západ slunce doporučujeme z pagody Tayok Pyi, žádné masové šílenství. Hezký výhled je z pagody Dhemma-ya-za-ka zedi.

Je prima koupit si mapu Baganu (1000 K), podle který se dá vyrazit na kolech (půjčení kola 1500 K).

Bus přejezdy z Bagan (Nyaung U) do:

Yangon 15000K, 4PM ( vyzvedne pick-up u hotelu)

Mandalay 7500K, 8PM (vyzvedne pick-up u hotelu)

Inle 10500K, 4AM (vyzvedne pick-up u hotelu)

Letadlo:

Yangon 83-86 USD

Inle /Heho/ 61-64 USD

Mandalay 39-42 USD

Ngapali 111-113 USD

Loď:

Mandalay 32 USD

19.den, 3.1.2011  BAGAN – VÝLET K POSVÁTNĚ HOŘE POPA

Vstáváme před sedmou, dáváme snídani na terase a po osmý razíme na busový nádraží, odkud má odjíždět pick-up k hoře Popa. Na recepci nám ještě jednou nabízejí taxíka a i když s díky odmítáme, přejí nám hodně štěstí a hezký výlet. Pick-up odjíždí opravdu v půl devátý, kupujeme jízdenku a vyrážíme. Během chvíle a pár zastávek jsme narvaní k prasknutí. Cestuje s námi kukuřice, ryby, děti, dědula balící si betel. Napočítali jsme 24 pasažérů bez těch cestujících na střeše. Po chvilce se děsivá asfaltka mění ještě v děsivější asfaltku a my máme před sebou ještě několik hodin cesty. Ze dvou deklarovaných byly nakonec hodiny tři. Cestou tankujeme. Předbíháme několikakilometrovou frontu. Stovky a stovky motorek čekající na doušek benzínu. Benzín je v Barmě na příděl. Lidi v ruce žmoulají knížky, kam jim je úředníky zapsáno čerpání.

Cestou míjíme několik volů zapřažených v dřevených „kolotočích“ pohánějící stroj na mačkání arašídů. Mačkáním se získává arašídový olej, který vytéká otvorem dole. Zbytek meše je zkrmován dobytkem. Všude na polích se akorát sklízí totálně přesušeny fazolky, které se drolením a mlácením se oddělují od stonku a listů, jenž taky slouží jako krmivo pro zvířata.

Po třech hodinách kodrcání se vystupujeme přímo pod schodama u hory. Je to tam samá vývařovna, stánky s všemožnýma cetkami a snad stovky otrslých opic.

Pick-up kterým jsme přijeli má zpátky odjíždět v jednu. Řidiči malujeme na ruku, jestli by to nešlo až ve čtvrt na dvě. Kývají že jo a tak máme přes hodinu a půl času. Nakonec nám  to bohatě postačuje. Po schodech se drápeme na horu, kde je spoustu modlících se, dole dáváme oběd a opravdu na čas odjíždíme. Cestou zase sbíráme lidi a jejich harampádí, není slyšet vlastního slova, silnice je samý výmol. Děti i tom neuvěřitelným rachotu od motoru spokojeně spí. Po chvíli pod námi cosi začíná divně rachtat. Kardánek se nám porouchal. Z řidiče se rázem stává mechanik a s jeho „závozníkem“ mizí pod auto. Pár ran a může se jet dál, je opraveno.

Zpátky se necháváme vyhazovat u trhu, je půl čtvrtý, tak tam zevlujeme. Kupujeme meloun (1500K), dáváme si pivko, shake a razíme se domů opláchnout od té hordy prachu a špíny. Pak máme v plánu večeři, která se ale nekoná. Oba umíráme kolem půl šestý a spíme až do půl osmý ráno.

POPA NAŠIMA OČIMA I VE FAKTECH

Popa se nad okolní Myingyanskou planinou tyčí do výšky 1520m. Slovo „popa“ pochází ze sanskrtského výrazu pro květinu. Hora je někdy přezdívaná „Olymp Myanmaru“ a je nejdůležitějším místem pro uctívání Natů v celá zemi.

Cesta z Baganu (Nyaung U) k Popě:

Určitě nejjednodušší je si najmout taxíka, zajistí v kterémkoliv hotelu. Cena okolo 30-35000/auto. Výhodné je se s někým domluvit a cestu si rozdělit.

Další možností je pick-upem z busového nádraží High Way bus center. Cesta je poněkud krkolomnější a náročnější. Jedíný pick-up odjíždí ráno v 8.30h. a cesta trvá zhruba 2,5-3h, takže podle délky jízdy tam zbude na samotnou Popu asi 1-1,5h. Ten samý pick-up totiž zpět odjíždí ve 13h. Cena jízdenky tam i zpět je 6000K a platí se při odjezdu z Baganu. Nám hodinka na prohlídku a rychlý oběd bohatě postačila. Návrat do Baganu je okolo 15.30h.

Pak je prý možnost dojet dodávkou do města Kyaukpadaung odkud údajně jezdí k Popě vícero pick-upů. Nevíme, neodzkoušeno. 

TOPlist