Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

10.12.2010  DOBŘÍ LIDÉ JEŠTĚ ŽIJÍ

Nejdřív taxikář, teď neuvěřitelný šofér autobusu městské hromadné. Mám já to ale štěstí. Lary náhubek se mi po cestě na zastávku za dařilo ztratit, takže nebylo zbytí, Lara musela cestovat bez náhubku. Tudíž bylo třeba nastoupit zcela nenápadně, nejlépe zadními dveřmi. Autobus se dostavil záhy, takový ten dlouhý, kloubový… šance, že si nás ve tmě řidič nevšimne byla poměrně veliká, ale... Protáhli jsme se zadními dveřmi do útrob onoho pekelného stroje zvaného autobus, usadili se, ale… dveře se nezavíraly, po chvilce se před námi  ze tmy zjevuje šofér. Bylo jasno, pes bez náhubku cestovat nesmí, takže mozek začal pracovat na tisíc obrátek, chtělo to nějakou věrohodnou výmluvu (venku pod nulou, další bus nepřijede dřív jak za čtvrt hodiny), ale…

zbylo mi ze svačiny pár odřezků šunky, můžu mu to dát“? povídá záhy řidič. No mě se snad v tom emhádéčku začne ještě i líbit (samozřejmě obrazně řečeno, nebudeme to nadšení přehánět:-)).

8.12.2010  TOMU SE ŘÍKÁ Z P….E KLIKA

Když deset dní před odletem zjistíte, že vám chybí jedna  malá a nepodstatná drobnůstka, které se říká pas, je třeba si přiznat, že máte problém. Krom pasu chybí technický průkaz, řidičský průkaz, občanka…  to všechno je však v tu chvíli zcela nepodstatnou záležitostí. A pokud nemáte české občanství narůstá problém do opravdu nemalých rozměrů. Konzul z ambasády v tom má zcela jasno, dva až tři měsíce na vystavění pasu nového a přes to nejede vlak.

V tu chvíli je poslední možností Ministerstvo zahraničních věcí, které naštěstí dělá co může. Vystavuje cizinecký pas během několika dní, zbývá necelý týden do odletu. Je vyzvednut platný nový pas, jde se na thajskou ambasádu podat žádost o vízum.

Problém však ani teď není zažehnán, ba naopak, problém je větší než se vůbec mohlo zdát (já tušení bohužel měla, ale jiná možnost, než to zkusit stějně vlastně nebyla). Bohužel ony rychlopasy s platností půl roku jsou pro thajskou stranu zcela neakceptovatelné a s tímto pasem neexistuje žádná možnost vpuštění do země, ani kdybychom vám ono vízum vystavili, zní z úst slečny za přepážkou.

Opaření, dlouhé mlčení... Tohle je průser a ne problém. Pak se slečna zamyslí a povídá „vy jste paní… nejsou náhodou tohle vaše doklady? Chtěla jsem vám volat, ale nebyl u nich žádný kontakt, asi jste si je tu zapomněla. Přepište si žádost, vízum vám na váš původní pas vystavíme, ale není jisté, že se vám podaří zařídit, aby byl znovu platný, tudíž že vás nechají odletět“. Tomuhle se myslím říká z p….e klika nebo tak nějak.

Následuje okamžitý telefonát na Ministerstvo zahraničních věcí, že původní pas byl nalezen. Bohužel ani nyní to neznamená vůbec nic, pas je v tuto chvíli samozřejmě neplatný. „Přijďte, pokusíme se s tím něco udělat“. Pas se opravdu po hodině daří vyjmout z databáze ztracených dokladů a obnovit jeho platnost… Na můj vkus lehce dramatická příprava před cestou, řekla bych… stát se to mě, vlasy zešednou a tik v oku jen tak nepřejde J.

19.11.2010  PROSTĚ HOUBY

9.11.2010  KDYŽ ČLOVĚK POSLECHNE KAMARÁDKU VYPADÁ TO NÁSLEDOVNĚ

Mlít játra na psí sušenky je hrozný vopruz a o tom šíleném vopruzu jsem se jednou zmínila kamarádce, která reagovala poměrně pohotově "a proč si to nenecháš namlít rovnou v masně"? Hmm, a to jde? to jsem nevědela, odvětím jí.

"Dobrý den, vzala bych si kilo a půl kuřecích jater a prosím vás, byla by jste tak hodná a mohla mi je namlít?".

Následoval dlouhý pohled řeznice a v očích svítilo ono nechápavé "cožeeee"???

Hned večer si drahé kamarádce stěžuji, jak paní řeznice reagovala. V esemesce, která dorazila poměrně záhy, stálo:

"Čůza líná! Měla jsi ji říct, že jsi z hygieny a namlela by ti i kafe! :-)"

12.10.2010  KDE JEN JE TO ZATRACENÉ ŠKRÁBADLO

Dnes ráno mě ta prokletá zima zastihla v plné parádě a zcela nepřipravenou. Ranní škrábání námrazy na skle mého růžového auta krabičkou od bonbónu značky Tic Tac (příchuť pomeranč) mě nepřišlo nikterak vtipné, ba mi to přišlo dokonce zcela příšerné. Ruce mrzly, pusa nadávala PROČ TO a co jsem komu udělala a hlava marně vzpomínala, kde se asi tak to přihlouplé škrábadlo na sníh nachází. Úkoly a rada pro zítřek: na benzínce koupit nové škrábadlo, doma najít rukavice a v neposlední řadě nenechat se zmást odpoledním sluncem a modrým nebem – je to kamufláž.

7.9.2010  KDYŽ SE ČLOVĚČÍ RADOST NE ÚPLNĚ ZTOTOŽŇUJE S TOU PSÍ
 
 
27.9.2010  ABY SE Z KULIČKY NESTALA PLACIČKA ANEB JAK JSEM SE JALA ZACHRÁNIT JEŽKA
Před třemi týdny, když jsem se v pozdních hodinách navracela z veteriny domů, našla jsem ježka. Tedy přesněji, našla jej Lara vrčící na cosi, jenž jsem po chvíli ze tmy identifikovala jako ježka. Malá kulička bodlinek se „válela“ na silnici. Bylo jen otázkou času, kdy se z kuličky stane placička a tak jsem drahého ježka vzala domů. Pár dní prožil uzavřen v krabici a následně byl vyexpedován k nám na chatu, kde si užívá svobody bez možnosti stát se onou krvavou plackou s bodlinami na silnici. Ježek je noční tvor, pije vodu, žere maso a děsně u toho mlaská. Před zazimováním by měl mít hmotnost okolo 700 gramů, jinak jeho šance na přežití dlouhé zimy jsou dost mizivé. Není od věci ho odčervit (ježek často umírá na plicní parazity) a odblešit, píší "ježčí" servery. Jo a jablka na bodlinách opravdu nenosí:-).
 
26.9.2010  MLÁĎATA 
   
21.9.2010  NĚJAK NEVÍM, CO K TOMU VLASTNĚ ŘÍCT:-)
 
 
 
13.9.2010  BÍLÝ ŠVÝCARSKÝ OVČÁK... ŽE BY SOUDRUZI ZE ŠVAJCU NĚKDE UDĚLALI CHYBU?
 
 
 
6.9.2010  CO NENÍ V HLAVĚ JE V NOHÁCH A V AUTOBUSE
 
Ranní hledání mého růžového maxi vozu mě stálo celých patnáct minut. Je pondělí, venku sice zima, ale modré nebe, zdá se, že bude hezký den. Vyjdu si to před barák, v hlavě mi probleskává myšlénka, kde jsem tu věc, zvanou auto asi tak zaparkovala. Míjím jednu ulici, auto nikde, křižují další ulici, to zatracené auto nikde nevidím. Klíčky žmoulám v ruce. Jsem v klidu, nikdo ho neukradl, tím si jsem téměř stoprocentně jistá. Situace mě nutí se zamyslet, prostě si vzpomenout, kde jsem ho před víkendem asi tak zaparkovala (večer co večer brouzdáme ulicemi hledajíce fleka na zaparkování, situace je zde více než tragická). Prošla jsem se Vršovicemi, auto nenašla. Asi jsem ho nechala u práce, probleskla mi hlavou spásná myšlenka. Už, už se chystám volat kolegyni, jestli tam to růžové vozítko opravdu stojí, když se mi v hlavě rozsvěcí. Můj růžový fiátek stojí na Opatově, u kamarádky, kde jsem ho v pátek zaparkovala a jak se už do Prahy nevracela, zapomněla tam na něj. Ono zjištění mě opravdu nepotěšilo, musela jsem si pro něj dojet, autobusem.
 
2.9.2010  PO PRVNÍM JOHNOVĚ OPATŘENÍ PŘICHÁZÍ HNEDLE DALŠÍ 
 
 
 
1.9.2010  KDYŽ MILUJEŠ NENÍ CO ŘEŠIT (TEDY SKORO)
 
Pořídit si BÍLÉHO Švýcarského ovčáka je (co se týká finanční stránky) tou investicí nejmenší, velké věci vás totiž teprve čekají.
A zde je hned několik rad, jak postupovat v případě, rozhodnete-li si pořídit BÍLÉHO Švýcarského ovčáka (rady lze využít i při pořízení si jiných BÍLÝCH plemen psů, jen namátkově se to týká Dalmatinu, Zlatých Retrívru, Bišonů atd.):
 
1) Prvním krokem ke zdárnému soužití s BÍLÝM Švýcarským ovčákem je změna šatníku. Zapomeňte na barvy tmavé. Na černou, tmavě modrou a podobně snad ani ve snu nepomýšlejte, jednalo by se totiž z vaší strany o holou nerozvážnost. Samozřejmě však, že ani barvy světlé vám nezaručí, že se z procházky vrátíte čisti, ale jistou šanci, neotře-li se o vás váš BÍLÝ miláček máte. Psi rádi bláto, někteří si přímo libují v kalužích, rádi se oklepávají po ranní koupeli v Botiči a to v bezprostřední blízkosti vašich světlých kalhot. Neztrácejte hlavu, BÍLÝ Švýcarský ovčák vám všechny tyto nepříjemnosti vynahradí svojí vynikající povahou.
 
2) Jste-li majitelem auta s tmavými potahy, vyměňte je. Jaká barva je barvou vhodnou, to zatím bohužel netuším. Snad čas ukáže. Každopádně černé potahy, nechcete-li z něj po každé jízdě s vaším miláčkem vytahávat BÍLÉ „bodlinky“, zatraťte.
  
3) Další, opět ne zcela scestnou připomínkou jsou koberce. Jste-li ve svém bytě nebo domě majitelem koberců tmavé „pleti“ opět vám nezbývá nic jiného, než je vyměnit. Nejste-li majitelem bytu ani domu a váš bytný nemá pro BÍLÉHO Švýcarského ovčáka pochopení (striktně zakáže výměnu jeho debilně tmavých koberců), odstěhujte se jinam. Někam, kde bytný bude mít více rozumu.
 
4)  Přistupme teď ke kroku variabilnímu. Pokud máte chápajícího zaměstnavatele a budete-li si vodit svého BÍLÉHO miláčka do zaměstnání, upozorněte onoho chápajícího zaměstnavatele, že vás pes je opravdu BÍLÉ barvy a že jeho tmavé koberce či tmavé plovoucí podlahy jsou velikou nerozvážností z jeho strany. Jistě pracujete u moudrých lidí a váš šéf bude mít pochopení. Vždyť o tolik zase nejde, stačí onu plovoučku či koberečky vyměnit, existují i jiné barvy než černá či tmavě šedá.
 
5) Co se týká pelechu pro vašeho BÍLÉHO Švýcarského ovčáka. Zvolte mnohobarevný vzorek, nejlépe všech barev, které znáte. Kára, kostičky, to vše je vhodné.
 
6)  Nepřebarvujte svého BÍLÉHO Švýcarského ovčáka na jinou barvu, mohli by jste mu ublížit.
 
7)  Milujte svého BÍLÉHO Švýcarského ovčáka i přes jeho BÍLOU barvu :-))).
 
 
 
31.8.2010  PRVNÍ JOHNOVO ÚSPORNÉ OPATŘENÍ
 
 
 
20.8.2010  TŘI BLONCKY
 
  
 
17.8.2010  RANNÍ VÝPRAVA ZA MELOUNEM
 
Při ranní procházce se psem jsem dostala neskonalou chuť na meloun a jelikož v okolí mého pracovního působiště, kam jsem měla namířeno, se soudruzi z Vietnamské Socialistické Republiky nikde nenachází, nebylo zbytí, muselo se do nákupního domu. Jméno ponechám záměrně utajeno (začíná písmenem L a je na čtyři písmena).
 
7:57 - z dálky u vchodu vidím dav, podivuji se, copak se nám to tam děje? Přivolávám Laru a upínám ji na vodítko, že by nějaká demonstrace? Čím blíže však přicházím, tím více mi začíná svítat, tento pohled mi je již dobře znám. Od pošty. Od pošty, kde se den co den (před osmou ranní) venku na ulici řadí davy důchodců i pracujících občanů, z hloučku je často slýchávat „nepředbíhejte“ (jako by to nebylo jedno, když máme na poštách přepážek hned několik)
 
7:58 – Lara upnutá na vodítku spolupracuje, jdeme pomalým a rozvážným krokem, celý kolorit pozorujeme z dálky. Lidé v davu se drží svých nákupních košů na kolečkách
 
7:59 – dav se tlačí ke dveřím, asi to za chvíli vypukne, pomyslím si. Jdu blíže, snažím se identifikovat lid, převážně se jedná o čilé důchodce a řemeslníky v montérkách ...asi nějaká „řemeslnická“ akce, probleskne mi hlavou
 
8:00 – „TO“ vypuklo, dveře se otevřely, dav s koši se dal do pohybu. Jsem zaskočena, lidu bylo mnohem více, než to nejprve vypadalo. Jednalo se o úplnou invazi, zpoza rohu vyjíždí stále noví a noví lidé s koši
 
8:01 – stále pokorně čekám, až celý dav zmizí v útrobách objektu
 
8:02 – přicházím k domu, řítí se na mě jakási žena se slovy „nechcete pohlídat psa?“. Jsem zmatená, jakého psa, probleskne mi hlavou... no jo psa, Laru. No to teda nechci, s díky odmítám a Laru přivazuji ke hrazení
 
8:03 – moje maličkost mizí v útrobách domu. Akce se konala, řemeslníci v montérkách se tlačí u jakých si nástrojů, kterým já nerozumím, asi výhodná koupě
 
8:04 – žena co mi chtěla hlídat psa si kupuje jednoho píváka a rohlíky, platí a odchází
 
8:05 – ženě s pívákem jsem v patách, popadám meloun a jedny rumové pralinky značky Orion
 
8:06 – chválím a odvazuji Laru a mizím do zaměstnání
 
9:30 – na jeden zátah konzumuji celou krabici pralinek, je mě fajn
 
13.8.2010  LARA JAKO POTÁPKA
 
 
10.8.2010  RANNÍ FRUSTRACE CHLAPA
 
Ráno si to tak svištím do práce, blondýna v růžovém fiátku si dovolí zatroubit na týpka, který jí málem sestřelí na křižovatce. Chlápek zastavuje, rádio mu hraje na plné pecky… najíždím vedle něj do proti směru, stahujeme okénka, hulákající týpek mi záhy tyka: „ty nevíš co je to hlavní?“  ...prima řekl si ti o to sám, frajere: „a ty nevíš, co je to přednost zprava“?
Povytažené obočí a zamumlané cosi jako… sorry. Blondýna v růžovém fiátku měla pravdu, ufff jak potupné :-).
 
4.8.2010  KDYŽ MÁ MACBETH TŘETÍ DĚJSTVÍ V TRAMVAJI
 
Včerejší Macbeth se prodražil. Před půlnocí, kdy na Malostranské nastupujeme do tramvaje, nestihneme se ani rozkoukat, strká nám před nos placku týpek. Tím týpkem byl samozřejmě mistr revizor, kterého jsem od dob, kdy pokuta byla za čtyři stovečky nepotkala. Celá invaze týků v jedné tramvaji to byla… osm kousků se jich tam slítlo.
Že jezdím na černo, když tedy dojde na to, že vůbec cestuji MHD, nezastírám. Zkrátka za cestu s fetkami (ne fretkami, s těmi bych, i přes jejich malý smrdící „handicap“ jezdila určitě raději) a bezďáky platit skoro tři pětky odmítám, už jen z principu. A že máme nové tramvaje? Na to mě tedy nenachytají. Chtěla bych zpátky ty naše staré se žluto červenými „plastovými“ omývatelnými sedačkami po dvojičkách ve směru jízdy... Ty dnešní kde si není ani kam šlápnout, protože si člověk podupává s ostatními stojícími po nohách v úzké uličce koukajíce si do pusy s těmi sedícími na hadrových sedačkách, kde bych ani raději nechtěla vidět, kolik humusu se tam ukrývá, s čudlíky na otvírání dveří (bez nich bych si svůj život dokázala představit, je to nesmysl zkrátka) mě vážně nebaví.
Pokuta, ač mi sedm sto korun českých nepřijde úplně málo, mě netrápí. Po dramatickém Macbethu legrace a la revizor to byla.
 
…ale jinak doufám, že se s těmi pány nebudu potkávat, no řekněme častěji:-).
 
3.8.2010   KDYŽ JDE BLONDÝNA K ŘEZNÍKOVI
 
Vlastně ani nevím, jestli zrovna tohle na sebe prásknout, ale no tak jo, budiž. Nedávno jsem měla jakýsi nápad, možná no, říkejme tomu spíše „zkrat“. Do hlavy jsem si vzala, že je nutné stát se dobrou a řádnou hospodyní. A jako dobrá a řádná hospodyně je nutné umět uvařit klasické české jídlo a tím nejklasičtějším českým mě nenapadlo nic jiného, než knedlo-vepřo-zelo a tak jsem se i jala konat. Nadšená s velkými ideály. Na internetu jsem si hned našla recept „jak na to“, došla do obchodu, nakoupila zelí, nakoupila knedlík a další drobnosti. Jediné co mi zbývalo do dokonalosti bylo zakoupit maso. Zkrat to byl, ale smála jsem se mu sama ještě docela dlouho…
 
„Dobrý den, potřebovala bych nějaké maso na knedlo-vepřo-zelo, prosím vás, je to maso z krávy nebo z prasete...?“
 
Jen co jsem vyřkla tu strašlivou větu, došlo mi, na co se to vlastně ptám.
 
Od té doby se nám doma v mrazáku váli kus pěkného vepřového, zelí sežral králík a z knedlíku jsem udělala knedlíky s vajíčkem. Na knedlo-vepřo-zelo do dnešního dne nedošlo… 
 
Ale já to jednou vážně dám :-) 
 
27.7.2010  DIVADLO UNGELT A JEHO LETNÍ SCÉNA
 
Včerejší představení v divadle Ungelt, jehož letní scéna se nachází ve staré části Hradčan pod Loretou ve které exceloval a jako by mu namíru šito bylo Oldřich Kaiser bylo z mého pohledu opravdu líbivé. Příběh o slavném britském žurnalistovi a alkoholikovi Jeffrey Bernardovi. Přisprostlé, vtipné, tragické, prostě ze života…
A vůbec... letošní prázdninové divadelní představení pod otevřeným nebem si užijeme do sytosti, řekla bych. Kromě tří návštěv Shakespearovských slavností na Pražském Hradě (Jindřich IV, Veselé paničky Windsdorské, Macbeth) a zmíněného Jeffreymu je šoufl nás v srpnu čeká představení Čarostřelec, romantická pohádková opera v režii Zdeňka Trošky na otáčivém hledišti v Krumlově. Sakra, to léto mě opravdu děsně moc baví, škoda jen, že je tak krátké...
 
23.7.2010  KDYŽ ŠTĚNĚ MILUJE VODU, NEPOHRDNE ANI BOTIČEM
 
 
 
12.7.2010  KDYŽ VÁS PORAZÍ KOMBAJN A KDYŽ HRÁŠEK MÁ „DEFEKT“
 
Je sobotní dopoledne, deset hodin ráno a my, tři blondýny Rafča, Petra a já odjíždíme ke koním. V Průhonicích stojí dálnice, je třeba se rychle rozhodnout, sjedeme a vezmeme „to zadem“ nebo se budeme plácat šnečí rychlostí v popojíždějící koloně. Rozhodly jsme se pro variantu B, sjet z ucpané D1 a přes okrsky dorazit ke koním. Bohužel, jak se záhy ukázalo „Bé“ nebylo úplně tou variantou nejlepší…
Po pár kilometrech po okrskách nám totiž naše plány maří kombajn. Kombajn, který, jak se následně dozvídáme, vyjíždí na pole pouze 8 dní v roce, je to speciální kombajn na sklízení hrachu.
Franta se s tím nesr*l. Zatímco my stojíme u krajnice a čekáme, že Franta v kombajnu zpomalí a pokusí se nám vyhnout (nebyl čas na nic, ani zacouvat, ani více uhnout), nestalo se tomu tak. Franta dá za tři a pak už následuje jen náraz a zvuk párajících se plechu auta. Franta se s tím nese*e i nadále. Franta, zatímco my se snažíme jednat (není však moc prostoru, jsme na silnici skřípnutí dalším zemědělským stojem) uhání dál a záhy nám mizí z očí. Kombajn s Frantou je fuč. Jediné co víme je, že Franta je z nejmenovaného zemědělského ústavu v Jesenici.
A jelikož auto je služební, viník v nedohlednu, voláme policii. „Dobrý den, měli jsme autonehodu, viník nehody, kombajn, ujel…“. Na druhé straně chvíli ticho a pak následoval „debilní“ dotaz „vám ujel kombajn“?
Kluci policejní tam byli do hodinky, bylo 50ºC na slunci a o stínu někde poblíž by se dalo hovořit spíše jako o fatamorgáně. Mezi tím dorazil milý pán a tady by veliké díky patřilo všem, kteří zastavili a zeptali se „nepotřebujete pomoct?“. Pán napsal cedulku „bol som svedkem nehody, bude-li treba, kontaktujte ma na …..“. Díky, díky, díky.
Také za námi dorazilo vedení z Jesenice, Franta nikde a tak kluci policejní vyrazili s vedením za Frantou a jeho strojem na pole. Franta dostal dýchnout, hledaly se doklady onoho stroje na hrách. Další hodina v trapu. Voda na slunci se dostávala k varu.
Vedení se snaží, běhají kolem nás a tak využívám situace a povídám jim „a co takhle nějaký ten hrášek, když už ho sklízíte…“. Vedení kamsi hned volá „dovezte mi 20 kg hrášku…“. Usměv na rtech, spokojenost, máme se na co těšit, takové lusky nejsou k zahození.
Kluci policejní fotí, sepisují a aby řeč nestála, jednoho z nich se ptám „odkud jedete“? Ticho, kouká na mě, dlouze přemýšlí... „…no, my, no jedeme…“ „počkejte, vy nevíte odkud jste?“ mu po chvíli povídám. Klučina se rozzáří a povídá „jo my jsme z Mnichovic, ale jeli jsme od nehody z Horní Dolní“. Hodní kluci to byli a tu práci jim v těch tropech a jejich mundurech fakt nezávidím.
Kluci policejní odjeli, my odjeli na statek, čekat na lusky a alespoň provizorně přilepit dveře. Na víkend auto putovalo na hlídané parkoviště. Po zhruba další půl hodince dorazil hrášek. Hrášek té nejvyšší kvality. Hrášek o hmotnosti 20 kilogramů, to všechno sedělo. Ale jeden, jeden maličkatý háček to mělo. Hrášek byl totiž mražený.. ale což hlavně, že to byl hrášek té nejvyšší kvality….ehm:-).
 
2.7.2010  KDYŽ SE NA SILNICI POTKAJÍ RŮŽOVEJ A RŮŽOVEJ
 
 
 
23.6.2010  UŽ SE SEJE UŽ SE SAZÍ... A MY U TOHO ZASE NEJSME :-( 
 
 
 
24.6.2010  Z DENÍČKU POSLANECKÉHO NOVÁČKA

Tak mi to konečně začalo. Vlastně jsem měl úplně jiné plány, chtěli jsme jet s kamarády z dílny na Lužnici, jenže pak mě lidi vykroužkovali až do sněmovny. Ptal jsem se na sekretariátu, jestli tam musím, ale řekli mi, že to teda musím a že mě lidi vybrali, protože mě vůbec neznají, což je teď největší záruka důvěryhodnosti. A taky se zajímali, jestli už jsem si našel poslaneckou kancelář, že by prý byla jedna volná po tom poslanci, co jsem ho přeskákal na kandidátce, a že mi ji rád přenechá, i papíry ve sněmovně vyřídí, protože to má stejně u sebe v baráku. Moc se mi to nezdá, ale prý si zvyknu, a ať ze sebe nedělám véčkaře.
 
Ve vlaku do Prahy jsem potkal toho poslance od nás, co ve sněmovně sedí už dvanáct roků. Vypadal hrozně ztrhaně a říkal, že je to tam děsná dřina. Dělá se prý úplně celý týden, od úterý do čtvrtka, od devíti do pěti a v pátek někdy až do dvou. Často má prý co dělat, aby vůbec stihl letadlo na víkend.

Sněmovnu jsem našel skoro hned. Kancelář v ní ne. Ochranka mě chtěla dvakrát vyvést, prý tu teď pobíhá spousta zmatených typů, co tvrdí, že jsou poslanci, a kdo se v tom má vyznat. Už se ale začínám orientovat: do jednacího sálu mi to netrvalo ani půl hodiny.
 
Dostal jsem hlasovací kartu, prý ji nemám ztratit. Vypadá jak do bankomatu, akorát mi k ní nedali PIN. Řekli mi, že mám někdy mačkat tlačítko "ne", i když jsem pro. A pak prý mám jít k mikrofonu a říct, že se moc omlouvám, že mám na sjetině křížek, a byl jsem přitom pro. Nevím, co to znamená, snad to nebolí, ale prý se to tak občas dělá, když se někdo z kolegů zapomene v bufetu a u mě se prý nebude nikdo moc divit, že jsem takový vlček, když jsem tady nový.
 
Upřímně jsem se ale vyděsil při placení v parlamentní jídelně. 35 eur! Naštěstí se ukázalo, že je to v korunách, ale mazáci mě varovali, že takhle levně se tady všude nenajím. Třeba dole U trubek je to o dvacku dražší. Pak jsme přísahali věrnost Němcové. Netrvalo to dlouho a radši jsem slíbil, co po mně chtěli. Jo, a abych nezapomněl, taky už jsem podepsal platový výměr. Budu brát 65 tisíc hrubého. Čistého to prý dělá asi 83 tisíc. Chtěl jsem se na to zeptat Kalouska, ale smál se mi, že jsem ještě ucho a že mi to nemá čas vysvětlovat, protože spěchá na tiskovku o rozpočtové odpovědnosti. Ale nevadí mi to. Myslím, že se mi tu nakonec bude líbit.

Jindřich Šídlo
Autor je politickým analytikem ČT
 
23.6.2010  BARON PRÁŠIL V HYBERNII
 
Páteční muzikálové představení Baron Prášil v divadle Hybernia mě velice mile překvapilo a o co víc, překvapil mě především Josef Vojtek v hlavní roli Barona Prášila. Z urousaného týpka s pívákem v ruce se stal komický baron v paruce. Vymakaná výprava, kostýmy… jo moc pěkná pohádka to byla.
 
„Muzikál Baron Prášil by měl být – stejně jako kniha G. A. Bürgera - oslavou lidské fantazie. Fantazie, ve které ti, co ji nemají, často vidí nebezpečné šílenství. Baronovy neuvěřitelné příhody (dělová koule, břicho velryby, příběh sultánova pokladu, historka o jelenovi a třešni, setkání s Vulkánem, průlet zeměkoulí, sultánův harém – zkrátka jakési The Best of Baron Prášil) by měly být navlečeny jako zářivé (výtvarné, trikové, hudební, textové, taneční a pěvecké) korálky na velmi jednoduché, ale o to pevnější niti základního příběhu. Příběhu plného citů, napětí i humoru, ale hlavně příběhu naprosto srozumitelného jak dospělým, tak dětským divákům.“
 
17.6.2010  VYROBENO V:  ČÍNA, VIETNAM, INDONÉSIE, TURECKO, EU, BRAZILIE, THAJSKO A JINÉ
 
Že se 90% elektroniky, oblečení, bot atd. vyrábí na asijském kontinentu jsme si dávno tak nějak už zvykli. Časem nás spolkne Čína, budeme na nich stoprocentně závislí. Bohužel realita a Evropa se bude jen divit…
To, že se v Asii nakupuje za pakatel snad nemá smysl ani zmiňovat. „Kopie“ Adidasek, Rolexek, Nike, Calvin Klein se tam válí na každém rohu (nemluvím o podivných imitacích Abdidas, Sonny, Nikes apod.). Jen ty ceny jsou od cen na které jsme zvyklí v Evropě trošku někde jinde. Drbou nás tu, dobře nás tu drbou. Za nekřesťanské peníze tu nakupujeme své oblíbené značky v domnění, jakou kvalitu a „značkové“ hadry si tu kupujeme. A ono ejhle, možná o něco málo lepší výstupní kontroly daného zboží jsou, ale v některých případech bych se až vsadila, že jedou na stejných výrobních linkách. A to dokazuje i to, že v Asii se dají sehnat velmi kvalitní „kopie“, nerozeznatelné od „originálů“ a kopie s hodně pochmurnou kvalitou... Ty kvalitní jsou „kopie originálů“ nebo snad „originály kopií“? :-)
Něco jde za babku do tržnic v Asii, něco jde nám bílým do kamenných obchodů v Evropě, kde se z hadrů za babku stávají hadry za nemalé peníze.
Proč to ale celé píši. Tuhle jsme si v originál (jak taky jinak v Evropě, že) obchodu Adidasu koupili boty, kde na cedulce stálo: Vyrobeno v: Čína, Vietnam, Indonésie, Turecko, EU, Brazilie, Thajsko a jiné……………… .
Humorné... a proto nejedu ve značkovém oblečení (občas koupím, jasná, až tak striktně se tomu nebráním), protože kdo si myslí, že čím dráž ve značkovém obchodě nějaký ten hadérek nakoupí, kupuje si onu VIP kvalitu je na velikém omylu, kupuje si především tu značku, to logo, sakra nastřelené, vyrobené stejně v:  Čína, Vietnam, Indonésie, Turecko, EU, Brazilie, Thajsko a jiné……………… .
 
16.6.2010  MALILINKÉ ZKLAMÁNÍ A NÁSLEDNÁ OBROVSKÁ RADOST PŘI DEKOROVÁNÍ
 
Naše první military… Po druhém místě v drezůře, čistém parkuru v obou fázích z čehož bylo páté místo, po čistém crosse ve slušném limitu jsme doufali, že by to do pátého místa mohlo klapnout a to i přes to, že koníku v soutěži bylo poměrně hodně. Když k večeru došlo na vyhlašování vítězů, mezi prvními pěti naše jméno nezaznělo, ale i tak by jsme byli odjížděli nad míru spokojení. Fortiuse první a Barýska druhé místo v drezůře, páté v parkuru, tři krásné stužky, dva poháry, dvě medaile, no radost obrovská.
Na kolbiště nastoupilo pět účastnic, začaly se rozdávat medaile, když se najednou do mikrofonu ozvalo „omlouváme se dekorovaným, ale počítač nám špatně přepočítal výsledky, prosíme o strpení, proběhne nové vyhlášení“.
Po několika minutách hlásili prvních pět a mezi nimi už zaznělo i naše jméno. Zvedla jsem se ze země a v rozpacích se odporoučela na kolbiště. Vlastně jsme tam už čekali jen na oddekorování, zatleskání a pogratulovaní šikovné Monče s Amonem z jízdárny Žlutice za krásné třetí místo, koně stáli v maštali s přepravkami, připraveni k odjezdu.
V tuhle chvíli bylo jasné, že do pátého místa se nám přání splnilo, ale nastaly vteřiny doufání, co když budeme třetí… Dekorovat se začalo třetím místem, bohužel a když jsme nebyli ani druzí, radost ze čtvrtého nebo pátého jistého místa byla veliká. Když ale vyhlásili vítěze, kterým se stál náš zrzoun Baryschnikov a už mi špendlili krásnou žlutou služku na košili, navlíkali na krk medaili a do ruky strčili pohár... Rozpaky, radost, překvapení...
 
Čekání na dekorování aneb můj inteligentní (totálně debilní, samozřejmě) výraz "co z tohodle ještě vyleze?" hovoří za všechno.
... ale alespoň jsem asi přišla na to "proč já to vlastně dělám":-)
 
    
 
10.6.1020  PROČ JÁ TO VLASTNĚ DĚLÁM
 
Není to normální, určitě to je nějaký druh úchylky, je to vážně zvrhlý. Vlastně nevím proč to celé dělám. Možná snad proto, že mě to baví, ale za jakou daň? Už od včerejšího dne „TO“ na mě dolehlo, v noci se budím a ptám se sama sebe „proč se tam vlastně ženeš“?
V sobotu se chystáme na jednodenní military. Co na tom, že skůčky budou malé, drezůrka jednoduchá, nejde si poručit, nervy fungují na plné obrátky. Navíc nám do toho vlezla svatba. Nebo tedy vlastně závody vlezly do svatby a tak zítra ráno v pět vstáváme a odvážíme koně sto kilometrů daleko, kde je odkládáme do stáje, převlékáme se do svátečního a v půl dvanácté už musíme být na obřadu. Varianta, že „to“ prokaučujeme je pro mě skoro stejně tak vražedná jako samotné závody. Petr by mě vykostil do poslední kůstky. Tomík, kamarád, skvělý grafik se žení. Důvod, proč tam koně vezeme už zítra je prostý. Kdo by ráno řídil s alkoholem v krvi? Na koni se to naštěstí nepočítá. Tak snad to s tou oslavou moc nepřeženeme (já piji jen vod*u) a sobotu všichni ve zdraví přežijeme.
Proč já nehraji třebas šachy nebo nešťouchám do kuliček? Ale tak jo, těším se, nějak to dopadne. Petrovi a Irence veliké díky za zítřejší šibeníční čas pana budíčka...
 
9.6.2010  RADĚJI PONECHÁNO BEZ KOMENTÁŘE ...ČEKAJÍ NÁS VELKÉ VĚCI
 
„Přestože ODS a TOP 09 mají z rodící se trojkoalice ve svém programu nezvyšovat daně, není vyloučeno, že se jejich zástupci nakonec domluví s experty Věcí veřejných (VV) i na růstu některých daní. Vyplývá to i z úterního vyjádření ekonomických expertů těchto stran pro Právo.
 
Obrovský výpad příjmů státního rozpočtu v řádu desítek miliard korun někteří členové komise navrhují vyrovnat zvýšením spodní sazby DPH z deseti až na dvacet procent. Tím by ale skokově podražily potraviny, léky, teplo, vodné a stočné, hromadná doprava, školní jídelny atd.
 
„Návrh je mi sympatický, i když není podle našeho programu. Jsem ochoten ho podpořit a zjistit, zda by našel podporu uvnitř strany a v koalici,“ uvedl první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek.
 
 
Zdroj: foto i text novinky.cz
 
8.6.2010  KDYBY ALESPOŇ TAK NECIVĚLY, OVEČKY
 
To jsme přesně my, češi. Jsme národ oveček, mlčíme, koukáme, necháme si nemálo líbit. Ne v globálu, najdou se i světlé vyjímky, samozřejmě. Ranní jízdy v MHD jsou pro mě více než skličující, dívat se na ony protáhlé obličeje mě příliš nebaví. Ale nastal den D, opět musela jsem… a ač nebylo ráno, i tak to stálo za to. Nastoupila jsme do přecpaného autobusu, postávám, rozhlížím se, je volné místo u okna. Nikdo si nesedá, důchodci v nedohledu, jdu si tedy dřepnout. Naproti prázdnému fleku sedí mladičká asiatka. Vedle ní dřepí Franta Koudela, za Koudelou Karel Novák, vedle Nováka paní Novotná, za Novotnou Lojza Prášek, vedle Práška Anička Šmídů, všichni na mě civí. Už, už dosedám na prázdný flek, když mi asiatka hodně špatnou češtinou povídá „neee, mokrý“ a ukazuje na protékající okénko. Asiatce děkuji, že jsem si svůj zadek v bílých kalhotách neposadila na totálně promočenou sedačku a těm tupým ovcím okolo bych ráda poděkovala za všímavost a ochotu (pro příště by bylo fajně alespoň tak debilně necivět).
 
27.5.2010  ALE NO TAK JIŘÍ
 
O volbách jsem letos psát nechtěla, nudí mě, jsou ubohé a předvolební nahánění oveček je chvílemi až k nevíře (opravdu si myslí, že voliči jsou tupci, hlupci a negramoti), ale Jiří Paroubků mě pobavil to prostě nešlo minout bez povšimnutí.
 
„Šéf ČSSD Jiří Paroubek zaútočil na pojídače kaviáru. Představil je jako symbol okázalého blahobytu, který je potřeba víc zdanit. "Tak si koupí méně kaviáru nebo menší auta„
 
Tak tohle Jirka trošku nezvládl.. Dobrovolně se hlásím k pojídači kaviáru, na tom pravém z jesetera jsem jako dítě vyrostla, lososový si jako velká holka dopřávám poměrně často (když miluješ není co řešit:-)). Kaviár si neodepřu (pravda, černé mnou milované kuličky z jesetera jsou v posledních letech sec sakra cenově nedostupné) a menší auto si už asi taky nepořídím (to bych jedině musela přesedlat do Velorexu). Jím kaviár a jezdím v malém autě, jak s tímhle by si asi Jirka poradil?
 
Volby klepou na dveře, na předvolebních kampaních se už rozhýřilo dost. Už dávno se mi chce zvracet ze všech těch předvolebních plků. Na nechutný tlamy korytářů na billboardech jsme se dívali už poměrně dlouho, takže stačilo. Odvolíme, euforie při rozhovorech na téma „koho volit“ pomine. Ať ke korytům usednou ti či oni, stejně se bude zdražovat. Co se týká voleb neprovází mě žádné emoce, ať si každý volí koho sám uzná za vhodné, jsem pesimista, přiznávám bez mučení, ve finále je naprosto jedno, která pakáž se tam uhnízdí.
 
Jdu zjistit, kde skončily moje volební lístky. Možností se totiž nabízí hned několik. 1) mojí mamince se zdálo, že jde o reklamu, tudíž letěly do odpadkového koše, 2) Česká pošta nezklamala, 3) vyflákli se na mě, o můj hlas nikdo nestojí
 
PS: jo a ODS, i když najdu ty lískty, nevolím
   
24.5.2010  PETR MUK ODEŠEL
 
Ufff nezastírám, vzalo mě to. Petra jsem znala z muzikálu Rusalka, kde hrál hlavní roli Prince. Často k nám zašel na stánek, popovídat si, vždy to byl on, kdo pozdravil, nebyl nabubřelec, na nic si nehrál. Je to jedenáct let zpátky. Pavla Kapitánová, Daniel Vašut, Šárka Tomanová a teď i Petr Muk, ti všichni již nejsou mezi námi. Ať je i jemu na druhém břehu lépe, než tady...
 
 
18.5.2010  Российский гимн
 
Když ruský prezident Dmitriie Medveděv vkročil na syrskou půdu, měl to být historický okamžik, uvítán byl se všemi poctami, nechyběl červený koberec, vojáci zasalutovali… A že to historický okamžik byl o tom není pochyb. Oba státníci nastoupili na stupínek před gardu, začala hrát ruská hymna… chybička se ovšem vloudila. Dmitiie Medveděv je opravdu držák, ani to obočí nenadzvedl. Za to já, vždy když zazní byť jen první tóny, bavím se na výbornou. Zajisté jsou to kluci šikovní... snad jen tu lidušku by si měli dát ještě jednou. 0:48 minutka.
 
 
 
12.5.2010  FRAŠKA, NECHUTNÁ FRAŠKA
 
Už delší dobu přemýšlím, zda-li se do tohoto tématu pouštět či nikoliv. Ale jelikož hranice mé lhostejnosti (nestrkej nos do toho, do čeho ti nic není) již byly překročeny, nejde to jinak, musím… prostě a protože. Alespoň na chvilku mi těch pár řádků připomene, že ještě nejsem ten správný, ukázkový Čech. Mlč a bude ti odpuštěno. Krafat o tom krafej, ale jen u pivka s kámoši v hospodě. Za svůj názor se nestydím, jiný se pokusím respektovat:-) žháři.
Nejsledovanější soudní proces posledních let, po zuby ozbrojená eskorta, nejvyšší tresty, doživotí, palcové titulky v novinách, včerejší hlavní zprávy začínaly slovy „U Krajského soudu v Ostravě začal v úterý ráno soudní proces v případu žhářského útoku na romskou rodinu ve Vítkově. Hlavní líčení s Jaromírem Lukešem, Davidem Vaculíkem, Václavem Cojocaru a Ivo Müllerem provázela mimořádná bezpečnostní opatření“, přítomnost CNN…
Zírám, žasnu a jen těžko hledám slova. Neoddiskutovatelné je, že obvinění si tresty zaslouží, malé holčičky je mi líto. Nicméně to, co se z toho do obřích až gigantických rozměrů nafouklo je fraška, prostě ubohá fraška.
Čtveřici obviněných, říkejme jim gauneři, hrozí až doživotí.
V zápětí se ve zprávách hovoří o brutální vraždě devatenáctileté dívky. Sadistický vrah byl zadržen a může být odsouzen až na dvacet pět let (nakonec mu přiklepnou patnáct, nebyl přeci příčetný a za dobré chování ho za osm let pustí). Zprávy pokračují informací o  dvojnásobném vrahovi postarších žen, kterému hrozí až patnáct let…
Jsem pro spravedlivé tresty, jsem pro tresty, kde všem je měřeno, byť tvrdým, ale stejným metrem.
Obvinění gauneři, zřejmě ani v důsledku nepočítali s tím, co všechno se díky jejich zápalné lahvi semele, s tím co se malé Natálii stane. Stávají se exemplárním případem, jak světu ukážeme, že umíme tvrdě zatočit s diskriminaci. Vybrali si špatný dům. Fláknout to jinam, mohli skončit s lehkou tahanicí po soudech a s podmínkou ty-ty-ty.
Včera u soudu zazněly částky jako „710 tisíc korun, jenž požaduje zmocněnec rodiny za náklady rodičů na léčbu Natálky a veškeré náklady s tím spojené, zdravotní pojišťovna požaduje v soudním líčení náhradu škody ve výši 7,4 miliónu korun, rodina popálené dívky požaduje šest miliónů korun, plus 2,4 miliónu korun navíc pro Natálku. K této částce se přičítá i požadovaných 710 tisíc korun za léčbu dívky“.
Jen houšť, deset milionů, ne raději dvacet, ještě pro příbuzné, nový dům, auto (raději vlastně dvě nebo raději tři, příbuzných je fakt hodně). O co tu vlastně běží?
 
7.5.2010  VČEREJŠÍ BOUŘKA S SEBOU PŘITÁHLA I KROUPY A NÁM VZALA PAMĚT
 
 
 
5.5.2010  NOVÉ POPLATKY U LÉKAŘE OD 1.4.
 
Poplatky u lékaře, téma už delší dobu poměrně aktuální… Jo, jsem pro poplatky, ne však pro všechny, které nám tu byly nastoleny. Neoddiskutovatelné jsou z mého pohledu poplatky za pobyt v nemocnici, kde dostaneme najíst, napít, je o nás postaráno. I doma by jsme těch v tomto případě opravdu pár kaček projedli.
Nemám ve směs ani nic proti poplatkům u lékaře, kdy od zavedení poplatků netvrdnu hodiny u lékaře obvodního, z čekárny zmizely důchodci se svačinami, kteří, přiznejme si ne vždy napochodovali s problémem (občas je fajn si i pokecat a vyjít mezi lidi). Nesmí však vyšetření za tři pětky probíhat následovně… Doktorka na mě: „břicho vás nebolí, vše v pořádku?“ (hmatá mi na břicho), „no bolí, hlavně tady…“. Následuje pokývání hlavy (její, ne mojí). Oblékám se, do ruky dostávám předoperační „protokol“ ve kterém stojí: „pacientka je schopná operace v celkové anestezii… břicho klidné, nebolestivé“, vzdávám, odcházím.
Co se mi však příliš nelíbí jsou poplatky za meducínu na receptu, tam se mi tři pětky zdají zkrátka hodně. A co teprve ty poplatky, které nedávno vstoupily v platnost? Z těch se všichni p….. :-)
 
 
A víte, že tady by mě docela zajímal názor ostatních, bez skrupulí. Poplatky ano či ne a v jakých případech  poplatky-u-lekare
 
 28.4.2010  ZE ŽIVOTA
 
Tak jsem se vydal na úřad práce abych získal sociální dávky pro svého psa. Paní u okénka mi řekla, že to nejde, že psi nemůžou dávky dostat. Tak jsem jí vysvětlil, že můj pes je černej, nezaměstnanej, línej, neumí česky. Byl několikrát napomínán za sexuální obtěžování, má plno potomků po celé vesnici. Navíc neplatí daně, na záchod chodí do parku, obtěžuje cizí lidi a žebrá. Krade jídlo a netuší, kdo byl jeho otec. Paní se ještě jednou podívala do papírů a v pondělí se mám stavit pro peníze. 
 
27.4.2010  VČEREJŠÍ PREMÍÉRA FILMU THE ROAD MĚ MOC MILE PŘEKVAPILA
 
Od včerejší premiéry filmu „Cesta“ jsem nečekala vůbec nic, popravdě jsem ani nevěděla na co jdeme, neznala jsem název filmu, kdo tam hraje, ani o čem to je… Milé překvapení to bylo, musím říct.
 
Po delší prodlevě jsem opět viděla moc zajímavý snímek, který byl jiný, který měl myšlenku… ke konci i ta slza ukápla. Žádný emeriken hepík se k mé divácké radosti nekonal a film myslím stojí za to vidět. Už jen kvůli oněm hodnotám života, nad kterými určitě stojí za to se zamyslet…
 
Před přibližně deseti lety byl svět zničen. Nikdo neví, co se vlastně stalo. Možná šlo o jaderný útok, možná o vesmírnou událost. Miliony lidí zemřely, ať už přímo v důsledku katastrofy, nebo vyhladověním či zoufalstvím z pomalé smrti lidí kolem poté, co se zastavily dodávky energií.
Muž (Viggo Mortensen) a Chlapec (Kodi Smit-McPhee) jsou na cestě za nadějí, kterou očekávají na jihu, na pobřeží. Veškerý svůj skromný, leč nesmírně vzácný majetek si vezou v nákupním košíku, vybaveném zpětným zrcátkem, aby viděli, zda je někdo nesleduje. Jediným zdrojem radosti jsou pro ně občasné nálezy jídla či pití. Na své pouti se setkávají s množstvím zoufalých přeživších, ať už jde o loupeživé gangy, kanibaly či zloděje.
 
V průběhu filmu také sledujeme retrospektivní náhledy do Mužovy šťastnější minulosti a jeho života s Ženou (Charlize Theron).
 
Cesta je dobrodružný a hororový příběh. Je to road movie, stejně jako příběh o lásce mezi otcem a synem. Jde o napínavé vyprávění o největších lidských ctnostech i hříších. (zdroj: Palace Cinemas)
 
26.4.2010  KDYŽ DŮCHODCE PŘEKVAPÍ
 
V nemocnici na vrátnici pokládám dotaz panu vrátnému (cca. 80 let věku)
Já: „dobrý den, prosím vás, kde najdu pavilon C?“
Vrátný: „gynda je hned támhle“
 
…mířila jsem na ORL (ušní, krční, nosní), ale nevadí:-)
 
23.4.2010  NAŠE MÉDIA OPĚT NEZKLAMALA
 
Dnes ráno se ke mně dostala informace, že aktuální situace v Thajském hlavním městě Bangkoku je více než špatná. Včera došlo k několika granátovým výbuchům, mluví se o třech mrtvých, na 80 zraněných, včetně cizinců, premiér svolal krizový štáb…
Pouštím televizi, čekám na zprávy… Nova, CT24.. nikde ani slovo. Ale dozvěděla jsem se, že prolhaný Tuček končí s tučným odstupným. Odcházím s klidem do zaměstnání... Média nezklamala.
Je mi jasné, že při čtení mého rozhořčení si nemálo lidí řekne, co mě je do Thajska, já mám svojí zahrádku u Sázavy, rok co rok vyrážím s kufrem paštik, pěti bochníky chleba značky Šumava do Chorvatska a to mi stačí, tohle mě nezajímá.
Souhlas, nemusí to nikoho zajímat, ale média, která den co den přinášejí jednu bezduchou informaci za druhou by tuto situaci minimálně zmínit měla. Toť jen můj osobní pohled.
 
Ve městě jsou tisíce demonstrantů (červených), kteří usilují o odstoupení nynější vlády a o vypsání předčasných voleb. Zároveň je již na některých místech připravena plně ozbrojená vládní armáda, která očividně bude muset v nejbližších hodinách jednat. Bohužel situace není příliš dobrá ani na severovýchodě země, kde červení zadrželi vlak vojáků směřujících na jih a zasáhne-li armáda v BKK, nikdo neví, jak se situace bude dále vyvíjet. Každopádně vláda bude muset učinit nějaké kroky a je více než jasné, že bez dalšího krveprolití to tentokrát zřejmě nebude…
Do Bangkoku míří i tisíce lidí, kteří nynější vládu podporují a před sídlem vlády chtějí vyjádřit nesouhlas s akcemi demonstrantů v červeném. Konečně! Už to pomalu začínalo vypadat, že Thajsko je jen o zmanipulovaných ovcích bývalého premiéra Tchaksina Šinavatry, který by měl být tvrdě potrestán. Tchaksin je obviněn z korupce a ze zneužívání veřejně funkce v době svého úřadování. Ehm no… to by u nás museli pozavírat většinu našich korytářů, kdo by nám pak ale proboha vládnul? Kdo by pak pro nás chtěl to nejlepší, kdo by to s námi myslel co nejlépe? Ach, nevím, jsem zmatena...
 
21.4.2010  JÍT S VYMOŽENOSTMI DNEŠNÍ DOBY, JINAK BUDE ČLOVĚK VYPADAT JAKO TOTÁLNÍ DEBIL
 
Když už mám pár pátků nainstalovaný skype a icq, přišla kamarádka s ňákým to „facebook“, že prý je TO dobrý. Já bojkotovala, ona mě zaregistrovala. Od té doby se v tom plácám. Mnoha věcem  nerozumím, nevím třeba proč tam někteří lidé píší tak podivné věci… ale asi to k tomu patří.
 
„Ahoj Livko, poslala jsem ti žádost o souseda na farmě, i když to nehraješ tak mi ji prosím potvrď potřebuji souseda... pro tebe to nic neznamená nic nemusíš...“
 
Aha, sice vůbec, ale vůbec netuším o čem to moje kamarádka mluví, ale proč bych to pro ní neudělala, že… No jo no, ale kde TO mám zmáčknout? Tak jo, povedlo se, jsem její soused, soused na jakési imaginární farmě. Dobrý no... když to někomu udělá radost, proč ne:-).
 
Závěrem snad jen, …už chápu ty dříve narozené, chápu, že i když jim člověk po stý řekne: „hovor zvedneš tím zeleným tlačítkem“ nezadaří se často ani po stoprvý.
 
12.4.2010  THAJSKO, POLSKO, SMOTALA JSEM VŠECHNO DOHROMADY A VŮBEC MI TO NEVADÍ
 
O nemálo vyhrocené situaci, jenž poslední dny provází Thajsko zmiňují snad všechna gramotná zahraniční média. A naše média? Ta mlčí. U nás je přeci nejdůležitějších vědět, kde kdo srazil matku s kočárkem na přechodu, kdy a kde bílý diskriminoval nebohého romského občana, kde kdo komu podřezal krk, kde kdo koho ubodal. Z „hodnotných“ zpráv v našich televizích už dávno zvracím. Snad jen CT24 občas přinese smysluplnější informace...
Vzhledem k tomu, že právě Thajsko, které bezpochyby nemálo turisticky navštěvovanou zemi je, překvapuje mě ono tabu našich medií.
Po necelém měsíci nepokojů, které v této zemi panují se situace v posledních dnech vyhrotila natolik, že vládnoucí premiér byl nucen povolat armádu. K včerejšímu dni při potyčce zemřelo 21 lidí, z toho 5 vojáků a více než 800 lidí bylo zraněno. Již skoro týden je, stejně tak jako v roce 2008, vyhlášen výjimečný stav. Za nepokoji stojí bývalý premiér Tchaksin Šinavatra, obviněný z korupce, kvůli němuž se odehrál i loňský převrat..
Chápu, že letecká tragédie a smrt polského prezidenta Lecha Kaczinského, jeho ženy a velké části vedení polského státu je velikou tragédii (…naší politické špičce by se nic takového prý stát nemohlo, u nás se dobře plánuje, v jenom vládním speciálu nesmí letět více než snad dva kousky korytářů, takže smůla) a že v posledních dnech tato informace zahltila veškeré informační kanály, neomlouvá je, že v hlavních televizních novinách ani vteřinou nezmíní tolika vyhrocenou situaci v Thajsku.
A co se týká přistání vládního polského speciálu za nepříznivého počasí na letišti tomu nepřizpůsobenému? Ať bude závěr vyšetřování takový či makový, nevěřím tomu, že by se pilot s prezidentem a s nejvyššími šaržemi na palubě sám na vlastní zodpovědnost na čtyřikrát snažil přistávat a to i přes to, že mu bylo nabídnuto odletět sednout na jiné vhodné letiště. Jedině, že by mu někdo nakázal pokusit se přistát za každou cenu…? Nevím, polemika není na místě, ale k zamyšlení to minimálně zkrátka je. Jsem zvědavá, jak se bude situace v Thajském království vyvíjet a kdy se ve zprávách dozvím, alespoň to minimum, že se tam „něco děje“.
 
23.3.2010  JAROMÍR NOHAVICA, FRAJER, KTERÝ UMÍ POBAVIT
 
Vyjeli poldové vyjeli do terénu
Pustili majáček pustili i sirénu
Spěchali přes celou Ostravu na Bedřišku
Nějaký chachar tam z kanálu ukrad mřížku
 
Lidi se seběhli okolo a křičeli
Že toho lumpa jak krade viděli
Že běžel doleva směrem na Hulváky
A sprostě nadával na esenbáky

Běželi poldové běželi zběsile
Z kalhot jim plandala vesta i košile
Běželi aby ho zloděje chytili
U vodárny jeho stopu však ztratili

Zatímco poldové krokem se vracejí
Opusťme tuhletu písničku raději
Abychom do bahna rasismu nespadli
Až poldové zjistí že jim zatím nějací holomci jejich služební vůz vykradli

Od Vltavy to se to dělají závěry
Vy ale neznáte ostravské poměry
Tady být policajt musíš být fikaný
Aby ti svačinu nešlohli cikáni

Čímž nemyslím Romy
 
18.3.2010  JAK SE MALOVALI KRTEČCI
 
Každý dětský drobek má nějakého toho svého idola. Ve třech letech to může být právě třebas takový krteček, kterého pamatujeme i my, o něco málo dříve narození. Krteček v kalhotkách je vlastně taková nesmrtelná legenda. A jelikož dětská přání, jsou-li splnitelná je fajn plnit, pustila jsem se do práce a drahého krtka „hodila“ na zeď.
A jak to dopadlo? Pokojíček můj útok barev, snad ve zdraví přežil a doufám, že malému Míšovi i jeho rodičům bude několik malinkato let dělat jen radost krtečci-na-zdi.
 
 
 
15.3.2010  TAK UŽ SE MI NEBOJTE ZAVOLAT
 
Tak schválně, kdo má rád svůj hlas? Dobrovolně říkám, že já NE. Když se mi kdysi podařilo zaslechnout se na záznamníku, zvracela jsem, když se slyším na kameře nechce se mi ani uvěřit, že ten příšerný hlas patří mě…
...a moji drazí přátele mě donedávna neměli příliš v lásce. Důvod? Můj drahý telefon je nemálo zlobil. Zatím co já, žádnou ozvěnu neslyšela, ti na druhém konci ji slyšeli. Slyšeli svůj hlas a náš rozhovor často začínal slovy „proboha, udělej si něco s tím telefonem, to je příšerný se slyšet“. A já je po několika měsících trápení vyslyšela. Už se mi nebojte zavolat:-).
 
23.2.2010  CHODIT BRUSLIT NA STADION JE PŘEŽITEK
 
Jsem zkrátka paf z té naší demokracie… Tuhle si to tak šlapu, tedy lépe řečeno bruslím a snažím se nehodit hubu na zledovatělém chodníku na Mostu legií u Národního divadla (díky Milánku:-)). Nejsem sama, jakýsi dědulka s holí se tam pokouší o to samé co já, dojít a ve zdraví přežít onu cestu na druhou stranu řeky. Že denně bruslím v jiných částech Prahy jsem si tak nějak už zvykla, ale že si zabruslím i v samém centru Prahy mě popravdě nenapadlo. Nenasněžil nový sníh, to jen ten stařičký se tam válel už týdny… Ale je to dobré, měla jsem na výběr. Demokraticky si skočit do Vltavy a nebo si na mostě zcela demokraticky zlomit nohu… Já i dědulka jsme přežili, dobře to dopadlo.
 
 
 
18.2.2009  TAK SCHVÁLNĚ, VTIP NEBO REALITA?
 
S koňmi jezdím poměrně málo, takže páni policejní mě stavěli zatím pouze jednou a když už jsem si na tu historku vzpomněla…
Moudrý policista mi kontroloval doklady od vleku, od auta (doklady koní ho nezajímaly)... pak se jal kontrolovat vlek, ze kterého koukaly dva koňské ocasy, hnědý a zrzavý. Policista vlek obešel, zamyslel se a povídá "slyším nějaké dupání, vy tam něco vezete?".
Ač to tak asi může vypadat, opravdu to vtip o policajtech není, jedná se o realitu...
 
17.2.2010  ROK SE SEŠEL S ROKEM A ON TU BYL ZASE
 
Už to vypadalo, že ho letos nechám na pokoji, ale nenechám, nenechám... Zase tu byl. Kdo? No přeci ten zvrhlý Valentýn… Jestli se moje jemná kůžička z něčeho osypává, tak je to právě z tohoto svátku. Hned za ním je v závěsu Halloween a onen podivný amerikanismus, který tu naši malou zemičku zamořuje.
Ale tak jako chápu, chápu obchodníky, kteří vydělávají nemalé peníze na tunách květin, které se na Valentýna prodávají, chápu cukrárny, které na tuny pečou přiblblá srdíčka a vyrábí lízátka, ve tvaru srdce samozřejmě... Jsem z toho zkrátka jelen. Nerozumím, proč někdo musí na povel někomu vyznávat lásku, obdařovat na povel různými nesmysly, byť jen krásnou květinou… Jde to zkrátka mimo mě.
Ale tak abych nelhala. Letos to mimo mě nešlo tak úplně. V jenom z obchodních řetězců se mi dostalo ochutnávky jednoho čokoládového kousku od Ferrero Rocher (normálně ho jím na kila, takže tou jednou kuličkou se teda moc nepředali, ale jako jo, budiž:-)) a jednoho kousku Raffaella. Prý si mám koupit za 160 kaček krabici, valentýnskou samozřejmě. Bohužel, natrefili na špatnou cílovku. Zbaštila jsem kuličky a odporoučela se co nejrychleji pryč. Jsem asi pokrytec, nooo.
 
9.2.2010  MĚŘIT VŠEM STEJNÝM METREM SE UŽ DÁVNO NENOSÍ
 
V našem státě si iluze nedělám už vůbec o ničem. Nic mě už jen tak nepřekvapí a pravdou je, že mě nepřekvapila ani včerejší noční storka s městkou policií, která se v centru Prahy jala obouvat jednoho nedisciplinovaného řidiče, který si své místo na parkování našel na chodníku. Na řidiče si počkali, zkásli pokutu, sundali botičku, nasedali do auta a chystali se k odjezdu. Že naproti stála dvě hodně podivně zaparkovaná auta (na chodníku na tramvajové zastávce) je ani v nejmenším netankovalo.
Měřit všem stejným metrem je zkrátka přežitek…
Nedalo mi to, tramvaj na kterou jsem čekala zrovna nejela, nelenila jsem a zašla za pány policejními „a co ta auta naproti, ty neobujete, asi není zcela v pořádku, že stojí též na chodníku, stejně tak, jako auto, které jste teď pokutovali“ mu povídám. Policejní byl překvapen, zíral, dlouze na auta zíral a pak z něj vypadlo moudro „to jako, myslíte tamty (...ty auta na chodníku na tramvajové zastávce)“?
Překvapivé!? „Ano, přesně ty mám na mysli“. „ ….se na to podíváme“ a zmizel do auta. Čekali jsme dobrých pět minut, nedělo se nic a nám bylo jasné, že čekají, až zmizíme, aby mohli odjet. Přijela nám tramvaj, nasedli jsme do ní… Policejní nastartovali a zmizeli. Nebýt toho, že jsem už měla omrzliny pátého stupně, nechám si opravdu zavolat jinou, nezkorumpovanou policii. Hold kasína a nonstopy dobře platí…
 
5.2.2010  GLOBALIZACE A INTEGRACE… NÁSILÍ PACHANÉ NA ETNIKU V THAJSKÝCH A LAOSKÝCH HORÁCH
 
Globalizace, integrace, misionáři, církev, křesťanství… v buddhistických zemích severního Thajska a Laosu. Jedním slovem kruté a autor Tomáš Ryska má můj obdiv. Kdo si v dnešní uspěchané době najde 51 minut a 33 vteřin vzhlédne opravdu strhující investigativní dokument o násilí páchaném na etniku v thajských a laoských horách.  ZAJATCI-BÍLÉHO-BOHA
 
4.2.2010  JIRKA KORN MÁ NOVÉ ZAMĚSTNÁNÍ... KDO BY TO BYL DO NĚJ ŘEKL?!
 
Hodně dlouho se mi nedařilo nikoho sehnat na úpravu kopyt našich dvou koní a paznehtů našich dvou krav /jedna kráva mládě, druhá velký býk/. Až jsem jednoho dne objevila starý statek, hledala, ptala se a naštěstí našla. Kovářem tam byl Jiří Korn. Zašla jsem za ním s prosíkem, že potřebujeme udělat korektury koním a kravám. Koukal, nic neříkal, zakuklený v jakémsi vaťáku. Povídám mu, že se známe z Dráculy, z Mise, že jsem tam také pracovala. On stále mlčel a koukal. Nevzpomínal si na mě. Nakonec kývnul, ať zvířata dovedeme. Vzal si náčiní a pustil se do práce. Orašploval jim kopyta a začal jim na ně přivazovat takové pantofle, jak zkrátka nosíme my lidi. Říkám mu, že to asi nechci, že oni si tu rohovinu obrušují sami jak chodí. A on že ne, že s tím se jim bude chodit lépe a dál jim vázal tkaničky s podrážkou na kopyto... nechala jsem ho při tom...
...a pak jsem se probudila… :-)
 
3.2.2010  KDYŽ JE SVĚT JEN ČERNÝ...
 
Někomu možná budu připadat malinko sentimentální, ale asi i to k životu občas patří… Loni jsem v televizi viděla pořad o třech manželských párech. Včera mi jej připomněl nevidomý pán, jenž čekal na tramvaj. Říkám mu jaké číslo tramvaje právě přijelo... poděkoval mi, típnul cigaretu, nastoupil do šestky a odjel...
Nikdy, nikdo z nás nevíme, co nám osud nachystá... Co když…
Pořad byl o páru nevidomých lidí, o páru hluchoněmém a o páru s ochrnutím. Každý z párů měl malé miminko, každý pár se potýkal s jistými složitostmi pramenících z jejich postižení. Nikdo si nestěžoval, nikdo nezoufal. Vážili si života i když byl, byť jen černý.
Nevidomý pár dával holčičce rolničku, aby přesně věděli, kde se malé dítko nachází, provázkem ji venku poutali k sobě.. holčička postupně rostla a stala se očima svých rodičů, byla to právě ona, kdo jim ukazoval cestu… Hluchoněmý pár se potýkal se složitostí, a to naučit holčičku mluvit, když oni sami nemohli. Nemohli na ní zavolat, číst jí pohádky ani slyšet, když řekne své první „mami“. I pár poslední, kde byli oba upoutání na invalidním vozíku se potýkal s jistými složitostmi.
Ke konci pořadu se každého páru ptali, zda-li by svůj handikep vyměnili s jiným párem. Každý odpověděl, že nikoliv, že si nedokáží představit mít „jiný svět“, než ve kterém nyní žijí. Každý řekl, že ze všech třech páru jsou na tom nejlépe právě oni.
Tito lidé nemají můj soucit, mají můj obdiv.
 
31.1.2010  JAK SE BALÍ VETERINÁŘI ...A KDYŽ SESTŘIČKA KŘÍZÍ PLÁNY, MUSÍ SE HOLD IMPROVIZOVAT
 
Paní Králová se chce objednat k jistému panu doktoru Novotnému se psem na očkování. Nejedná se o vtip, jedná se opravdu o realitu. Samozřejmě, že všichni doktoři jsou charismatičtí, inteligentní a krásní.
 
Paní Králová:  Dobrý den, tady Králová, potřebovala bych se k panu doktoru Novotnému objednat s Alíkem na očkování…
Sestra:  Bohužel, paní Králová, pan doktor se nyní specializuje pouze na ortopedii, mohu vás samozřejmě objednat k jiné paní doktorce
Paní Králová:  Aha, tak.... tak nic, tak děkuji
 
Po deseti minutách telefon...
 
Paní Králová:  Dobrý den, tady Králová, potřebovala bych se objednat k panu doktoru Novotnému, Alík kulhá...
 
29.1.2010  KDYŽ SI NĚCO UMANU, JDU SI TVRDOHLAVNĚ ZA TÍM
 
…ne vždy se to ovšem vyplatí. Včerejší den byl ve znamení jízdy autobusem zasněženou Prahou. Do školy jsem chodila, při matice občas i pozor dávala, číslice ovládám dobře, ale…
Z bodu A jsem musela jet autobusem číslo 213, abych se dostala do bodu B a pak následně z bodu B se autobusem číslo 165 dostala do bodu C. Bohužel mozek si umanul, že hned v počátcích bude trvat na autobuse s číslem 165. Čekala jsem, přijela první 213, druhá 213… a já stále čekala na svojí zaslíbenou 165. Marně. Zima byla, vítr foukal a já stále a trpělivě čekala. Až když se k zastávce přihnala další, v pořadí již třetí 213, zapnul se můj mozek na provozní teplotu a já pokorně a s přihlouplým úsměvkem na tváři nastoupila do 213 a odjela na Opatov, kde následně přesedla na svou vytouženou 165. Je mi opravdu zima.
Při následné jízdě autem to ovšem nebylo o moc lepší. Nafoukaný sníh na silnicích, vítr, chumelenice, nehody kam se jen člověk podíval a já s mojí kamarádkou v autě. Já jakožto spolujezdec, ona jakožto řidička. Když se auto zabořilo do hromady sr…k válejících se na silnici, začalo se jako had kroutit po namrzlé silnici ku srázu a následného pole, pokoušel se mě infarkt. Ne ze strachu o nás, jely jsme relativně pomalu, ale z hrůzy o její ne úplně nejlevnější auto. Když jsme se však do smykovaly na normálnější část silnice, Petra se na mě otočila, úsměv od ucha k uchu a zvesela povídá „to jsem to ale bravůrně zvládla“.
Fakt legrace …no, jsem ráda, že alespoň někdo to bral hodně sportovně:-).
 
27.1.2010  JEŠTĚ NENÍ TAK ZLE
 
Nejmrazivější noc v roce, teplota - 30ºC, je jedním slovem masakr. Bez slušivých punčocháčů pod kalhotami, čepicí, šálou, rukavicemi a bez teplé bundy není venku možno přežít, tohle říká můj organismus. Asi na tu zimu nejsem stavěná či co…
Včerejší sraz na který se vždy tolika těším mi opět vrátil naději, že to vlastně ještě není tak zlé... Moje tři kamarádky, se kterými není nikdy problém se potkat, kamarádky, které neřeší, že tam či onam to je daleko /jedna do té Prahy přijede vlakem z Benešova, druhá autobusem z Neratovic, třetí tramvají z druhého konce Prahy/, že tam či onam nepůjdou, protože to tam je takové či makové, nejsou neprůstřelně zaháčkované svými drahými polovičkami ani malými ratolestmi, které přeci nelze nechat za žádných okolností doma s manželem či jinou spolehlivou chůvou. Hodiny a hodiny jsme schopné povídat o nesmyslech, o věcech podstatnějších, o životě. Sluníčka to jsou.
 
26.1.2010  NO NENÍ ÚŽASNÁ!? „MALÝ PTÁČEK“ MĚ PROSTĚ DOSTALA
 
Na severovýchodě Thajska jsem i letos strávila několik moc hezkých dní. A jelikož se v „naší“ vesničce pořádal den dětí, nemohla jsem tam chybět. Nepřeberné množství robat, kterým se rozdávaly sladké maličkosti, tancovalo se, hrál se fotbal… Děti s neuvěřitelnou pokorou přijímají všechno co jim je dáváno. Se sepjatými ručkami děkují i za opravdu sebemenší drobnost.
Holčička v bílých šatičkách se jmenuje „Malý ptáček“ a na videu dole si jí nejde nevšimnout… pravda, moc se jí ty tanečky netýkaly, ale k sežrání opravdu byla. A kdyby to jen trošku šlo, tak bychom si krom pejska přivezli i jí:-).
 
 
 
   
 
25.1.2010  A DOBŘE MI TAK... 
 
Když se všechno nechává na poslední chvíli...vypadá to podle toho. Technická přepravníku na oře nám končí zítra. Kdy, je tedy třeba technickou udělat? No, samozřejmě, že zítra. A to prosím pěkně po čtyřech letech… vzpomenout si někdy v listopadu, mohla jsem nám všem ušetřit čas strávený v mínus sto stupních za přítomnosti gigantické hromady sněhu (bez rukavic). S omrzlinami rukou padesátého stupně, kdy beznadějně nešlo odsekat vlek ze sněhu jsem několik desítek minut brblajíce „vykašleme se na to“, propadala panice. Hnus, velebnosti, hnus. Ale abych té zimě jenom nekřivdila.. na ty zasněžené boxy ořů se kouká náramně (z fotky:-)).
 
   
19.1.2010  JAK JSME POSTUPNĚ PROZŘELI DO REALITY ANEB VŠUDE JE KRÁSNĚ
 
Na letišti v Bangkoku jsem si slzu z tváře otřela a rozloučila se s cenami jako je tři kačky za kiláček v taxíku, osm korunek za osmdesát kiláčků ve vlaku, čtyři kačky za jízdu busíkem, patnáct korunek za poslání EMS balíku…
Na letišti v Kyjevě si mě jakási babuška v šátku na hlavě spletla s info centrem. Prý „děvenko, ze které haly letí letadlo do blabla“. Blabla píši záměrně… její město kam měla namířeno mi znělo totiž zcela totožně. Babka s hubou plnou zlatých zubů měla namířeno kamsi do roubenky na sever. Do teď nemám tuchu kam přesně letěla. Ale začala mě navracet do reality.
Týž den jsem se v Praze ve svých síťovkách zabořila do tuny sněhu válejícího se na silnici. Než jsem došla do baráku, nejednou jsem se málem svalila do srač.k.
Celý druhý den jsem se na tu odpornost koukala jen z okna.
Dva dny následující jsem sbírala všechnu sílu na odjezd Městskou hromadnou pro auta do Štěrbohol. Auta z pod metru sněhu statečně vysekával Petr. Já zcela zbaběle šla raději zalévat kytky do bytu mé matky.
První den v práci jsem si bystře povšimla, že dépéháčko nám skočilo o fous výš. Benzín též poněkud přitvrdil, dálniční známka se navýšila. EU nám už definitivně zrušila klasické žárovky (pro začátek 100 W), zakázala je používat i v semaforech, nadiktovala nám jak má vypadat čelní část terénních vozů s ochranným rámem a jaké jsou mezní hodnoty při střetu s chodcem (tady už jen těžko hledám přijatelná slova)… Teď už jen čekám, kdy nám bude nadiktováno jak si správně utírat zadní část těla… zprava či zleva? Nechám se překvapit.
Nechápu jak ti asiaté mohou vůbec přežít…
Do zaměstnání jsem se dnes do slova a do písmene doklouzala. Na chodnících leží led a všem je to totálně putna. Staříci to mají asi hodně napínavé, chudáci. Uklizeno je snad jen před obchodem či restaurací Vietnamců a pak těch ze starých škol, kdy se ještě domovníci starat museli. Podivně lustrující anarchie vládne naší drahou to zemičkou.
V příštím životě mám jasno. Budu lékařem v Thajsku. Teď mi to moc neklaplo, vynořila jsem se o deset tisíc kiláčků vedle, ale příště to určo vyjde. No ne, dobrá, všechno není myšleno zcela vážně (možná se v Thajsku v příštím životě nenarodím, nooo), ale co, hlavně, že jsme zdraví... Vlastně, ono takový rozdíl to zase po tom návratu není… to jen já zbytečně hudruju.
 
VODA JAKO VODA :-)
 
 
 
 
 



TOPlist