Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

20.12.2011  LEHCE SPECIFICKÁ SOBOTA

Když se daří….

Sobotní, ne zcela běžný den to byl, stěhovalo se…

Sraz tří aut kolem poledne, hlavními aktéry Zuzka a Volvo, Renata a Hyunai, já a Fiat.

Naložit věci do aut, přesunout se do jinak ve všední den přecpaný Anglický na Míráku.

Parkovat není kde, auta na blikačky, vynosit věci z aut.

Všechno běží jak má, libujeme si, jak skvěle jsme to zvládly.

Odjezd z Anglický… první já, za mnou Zuzka…

Po pár desítkách metrech telefon…

Renata: „hele vybila se mi baterka, máš kabely?“

Já: „nemám, ale zjistím u Zuzky, když tak tě hodíme na lano, otáčíme to ze tebou

Renata:  „dík

Se Zuzkou stojíme na světlech… otvírám dveře: „hele Renatě se vytloukla baterka, máš kabely?“.

Zuzka: „nevím, kouknu, jedeme za ní…“

Blikne zelená, rozjíždím se za autem přede mnou… přechod, chodci… auto to v mžiku zasekává, šlapu na brzdu, abych mu to neposlala do boku…

Prásk… rána do „zad“.

V hlavě rychlá a opravdu vteřinová myšlenka... sakra, za mnou jela Zuzka.

Zuzka rozflákaný předek, já rozflákaný zadek…

Vysoukáváme se z aut, vytřeštěný oči, rozpačitý smích, shoda - s***m na to, jedeme…

Vracíme se za Renatou, ani Zuzka nemá kabely.

Bere Renatu na lano.

Po pár metrech auto pobírá rozum, jen to lano má jiný názor….

Prásk, letí lano, letí karabina…

Jak že to bylo? ….když se daří?

…tak se zkrátka daří :-)

9.12.2011  ÚSMĚVNÝ ROZHOVOR... MYŠLEN ZCELA BEZ IRONIE

Já:   „…ahoj Mišáku, jak se máš a co děláš?“

Míša:   „…ále, cucám bonbóny a zapíjím je červeným (nějaký Chilský).... když tak koukám na tu telku jak všichni, že musí šetřit, tak já také šetřím... bonbóny místo večeře, chleba se šunkou k obědu, no a to samé k snídani…“

8.12.2011  VÁNOČNÍ BLÁZNOVSTVÍ  A MOJE VOSÍ HNÍZDA RETARDOVANÁ

Hlad mě donutil navštívit obchodní centrum Chodov... jak veliké nerozvážnosti jsem se v tu chvíli dopustila mi došlo až záhy. Napovědět mi mělo už to, že nebylo kde zaparkovat. Jedno patro full, druhé patro full… střecha full. Už v patře prvním mi mělo dojít… předvánoční šílenství vypuklo! Lid zešílel!

Z celého toho koloritu mi bylo opravdu ouzko. Každý do mě strkal, všichni lítali od krámu ke krámu, děti škemraly, že to musí mít… každý pochodoval jako soumar a vláčel kopu krámu… A pak že krize, že lidi nemají peníze… nesmysl.

Druhou mojí „vánoční“ nerozvážností se stalo pečení cukroví… Přesněji tvoření vosích hnízd.

...hlavně nikam nepospíchat, vše dělat s rozvahou, neunavit se. Vánoce jsou přeci svátky klidu, míru a pokoje nebo jak se to říká.

Nu a tak se tím stoprocentně řídím:

Den první:  nakupuji ingredience a formičku

Den druhý:  zadělávám těsto

Den třetí:  zadělávám krém

Den čtvrtý:  do ničeho se mi nechce, nechám „to“ uležet v lednici

Den pátý:  více bordelu, než užitku… pár vosích hnízd je na světě

Den šestý:  ještě více bordelu než den předešlý, další vosí hnízda vytvořena... jedno pokažený jím, dvě „pěkný“ dávám na tác, dvě pokažený jím, jedno "pěkný" dávám na tác…  jsem přeslazená, jdu spát

Den sedmý:  vstávám v pět, nesnáším vosí hnízda. V šest mám hotovo. Stovka retardovaných vosích hnízd je na světě...

Den osmý a dny následující:  vosí hnízda nechci ani vidět

...nic ostatního už sice asi nestihnu, ale tak hlavně, že je ten klid, mír a pokoj :-)

7.12.2011  KDYŽ JE MOZEČEK MENŠÍ NEŽ KLACÍČEK :-)

5.12.2011  TAK JÁ TO NA SEBE TEDA PRÁSKNU ANEB JAK JSEM SE ROZBREČELA NA CVIČÁKU

Začátky s Larou nebyly jednoduchý a abych to hned v úvodu uvedla na správnou míru, jednoduchý nebyly především pro mě. Já, která chce všechno hned a to nejlépe bez práce slušně narazila.

Když mi kdysi naše trenérka Radeška se svými psi ukázala chůzi u nohy, děsně moc jsem „TO“ chtěla také a tak jsme k ní začaly chodit…

Po pár návštěvách, když mi Radeška dala odkaz na nácvik chůze u nohy, přepadla mě frustrace poprvé (to že jsem srovnávala štěněčí Laru se psem při MS v obediencích si ponechám pro sebe). „Jsi magor“ znělo z úst Radky…

A když se nám jednou naskytlo cvičit na střídačku s jiným dospělým psem (Laře v té době nebyl ani rok), přepadla mě obrovská frustrace podruhé. Tohle nikdy nemůžeme zvládnout… odcházela jsem s omluvou z hodiny a ronila krokodýlí slzy.

Radeška to se mnou nevzdala.... Vím, že se na mě teď bude zlobit (...tolik věcí špatně:-)), ale snad mi odpustí. Díky Ráďo.

1.12.2011  NO NEZNÍ TO ROZKOŠNĚ? :-)

Míša:   "Ahoj Livie, nechceš jít dneska na kafe?"

já:    "...ráda, mám ale do půl devátý jógu, jestli neva..."

Míša:   "V poho, víš kde je vinárna Sudička?"

29.11.2011  VÍM CO JÍM. NEVÍM CO UDĚLÁM (SALVADOR DALÍ)

V neděli dopoledne se chodí do kostela a nebo na výstavy. A když se všechno tak nějak sejde, jde zvládnout i obojí. Do tří do rána pobýt v kostele svatého Michaela na DM remixes party, dopoledne se pak o kus dál přesunout na výstavu… při tom celém je samozřejmě nejdůležitější pokusit se neusnout:-). Párty mě díky fantastickému místu hodně bavila, o výstavě nemluvě…

„Myšlenka, že by mě mohli nepoznat, byla pro mne nesnesitelná“. Tvorba surrealistického mága Dalího je vystavena v domě u Bílého jednorožce na Staroměstském náměstí a určitě stojí za vidění.

S mnohdy nedohlednou hloubkou obrazů silně kontrastovaly skandály a exhibicionistická veřejná vystoupení. Dalí celý život odmítal jíst jídlo červené barvy a nosil napůl oholený knír. Rád dělal neobvyklé věci, jen aby na sebe přitáhl pozornost. Přesto se kvalitou díla zařadil mezi největší výtvarníky a stal se jedním z nejvýznamnějších podněcovatelů nových uměleckých směru své doby. Dálí mimo jiné stojí za skici pro Walta Disneyho, za logem lízátka Chupa Chups, vytvořil vlastní kolekci šperků nebo parfému „Dalí“.

Co mě ale asi překvapilo nejvíce je to, že většina děl z vystavované kolekce není zapůjčena ze světových galerií, nýbrž je v majetku českého galeristy a podnikatele Zdeňka Kočíka. K vidění je na sto sedmdesát děl a na třicet portrétů od významného fotografa Václava Chocholy, který se s Dalím v roce 1969 setkal v Paříži a prožil v jeho blízkosti několik osudových dní.

"Ať se mluví o Dalím i kdyby se o něm mělo mluvit dobře"  (S.Dalí)

24.11.2011  LARY VÍKENDOVÝ POBYT U KAMARÁDKY

Renata odchází, závislák Lara zůstává sama doma s Lukášem. Lukáš však dle Lary není dostatečně vhodným strejdou na hlídání a tak kolem dveří pochoduje, pochoduje a pochoduje…

Půl hodiny po odchodu Renaty volá Lukáš:

L:  „čau, prosím tě…já ti jí dám k telefonu…“

R:  „koho…?“

L:  „Laro, Laro pojď sem…“

R:  „cože, ty mi chceš dát Laru k telefonu?“

L:  „jo, řekni jí něco…“

R:  „Lukáši, pes ale neumí telefonovat!“

....

PO TÝDNU:

"Ahoj Lukáši, akorát o tobě píšu na stránkách... Za Laru se opravdu omlouvám, nenapadlo mě, že by zrovna tebe přivedla do stavu zoufalství :-)"

Odpověď přichází záhy...

"...jojo zhruba tak nějak to bylo... jen tam není, že si minimálně 2x otevřela vchodové dveře a pokaždé, když jsem se zvedl z gauče, tak jsem jí honil po bytě. A finálem bylo, když se schovala pod postel tak, že jí ráno Renata musela tahat za nohy, aby se odtamtud dostala…:-)))"

 ...ale s trenérkou Radeškou vypadá docela i svéprávně :-)

23.11.2011  PEVNÁ VŮLE - CO TO JE A KDE SE „TO“ DÁ KOUPIT?

Prý mám vůli, říká mi kamarád… pěkná blbost, pomyslím si. Já, která nemá ani sebemenší sílu odříct si cokoliv k jídlu, o sladkostech nemluvě a pevná vůle… usmívám se.

Po včerejší, asi dvacáté návštěvě bikram jógy jsem si však na něj několikrát vzpomněla a buď mu musela dát za pravdu a nebo nabýt dojmu, že jsem se totálně zbláznila. Víc se mi však líbí ta první varianta. Určitě mám „TU“ vůli.

Včerejších šedesát „člověků a pračlověků“ v sále, teplota určitě přes 42°C a vlhkost naprosto smrtelná. Instruktorka lekci nazývá devadesáti minutovým výplachem mozku a těla, má pravdu. Ne jednou mám pocit, že už to přišlo, umírám. Mžitky před očima, motání hlavy, hučení v uších… omdlím teď nebo až za chvíli? Raději si sednu na zadek, to bude jistější. Společná energie mě ale nutí vstát a pokračovat dál. Litry potu stékají na zem. Přežila jsem.

Druhý den ráno si jdu raději zaběhat…

…a jógu si dám až pozítří... když mám „TU“ vůli :-).

21.11.2011  ...DO KINA NA UPÍRY

Že se někomu podaří vytáhnout do kina Livii není úplně nic tak divného, ale když se někomu podaří vytáhnout do kina Livii na film začínající ve 21.40 už malinkato divné je a když se někomu podaří vytáhnout do kina Livii na film o upírech, je to už opravdu k zamyšlení… Já, zarputilý odpůrce scifi usedám s Milkou a Friscem do kina na romanticko-fantasy film Rozbřesk… Děj je naštěstí dost minimalistický, není třeba velikého soustředění.

Při závěrečném hepíku si sdělujeme dojmy: „…to byla kravina, co? …ale tak alespoň, že to nebylo s titulkama“. Já: „no jo, to ti teda povím…“.

Po chvíli zamyšlení a smích /jistě že to s titulky bylo/.

...už to nehul :-).

Doufám, že si však brzy spravím chuť hollywoodskou verzí Larssonova Millénia (The Girl with the Dragon Tattoo) TRAILER, jehož scénáře se ujmul oscarový scénárista Stevan Zaillian (Oscar za film Schindlerův seznam). Hlavní role Mikaela Blomkvista padla na Daniela Craiga a Rooney Mara. Světová premiéra se uskuteční 21. prosince 2011, čeští diváci si na ni počkají až do 12. ledna 2012, no a mě snad nezklamou asiati... 

18.11.2011  BÝT NOVÁKOVÁ, TAK SE PO RÁNU ANI NEZASMĚJU

Čekám si to tak na chirurgii v čekárně… nic divného, nic k pozastavení samozřejmě. Vychází sestřička a tak jí já, nějaký mladší kluk a postarší paní dáváme kartičky pojištěnce, opět nic divného, nic k pozastavení…

Po chvíli se ze dveří vysoukává sama doktorka, oči jí tikají ke mně a k postarší paní v rohu…  Do placu háže dotaz „vy jste příbuzný“? V duchu si pomyslím, no příbuzná někoho jsem, ale tý ženský v rohu asi fakt ne…

Exnerová Livie jste vy? Souhlasně kývu hlavou...

Exnerová Ludmila jste vy? Hlavou kýve postarší paní…

Úsměv na tváři nás všech a hláška paní doktorky směřující k mladíkovi „no aspoň, že vy snad nejste Exner“ :-).

15.11.2011  NA SVĚTĚ EXISTUJE JEN JEDNO HRDINSTVÍ:

                    VIDĚT SVĚT TAKOVÝ, JAKÝ JE, A MILOVAT HO  /MICHELANGELO/

Život je někdy hodně moc zvláštní… Věřím na osud a věřím, že všechno má nějaký svůj smysl, že nic co se s námi děje se neděje náhodou.

Když se s někým spřátelíte díky nehodě, která se stala a vy víte, že jinak by se vaše cesty zřejmě nikdy neprolnuly, musí to být zkrátka osud... Byť často mu jdeme naproti…  My lidé si často komplikujeme život hledáním „nekonečna“, hledáním něčeho, co třeba ani nikdy nenalezneme… Život při tom není tak složitý, to jen my lidi si ho složitým děláme. Hlavně "to zdraví" bereme jako otřepanou frázi...

Strávila jsem chvíle ve skvělé rodině, které patří veliké díky. Respekt, úcta, tolerance… a můj obdiv.

plemenný hřebec 1161 Tiznit (FR), Jezdecká škola Pastviny Cipra J+V

10.11.2011  KDYŽ SE ZKRÁTKA DAŘÍ

Když se daří, tak se zkrátka daří… Brzo se stmívá, takže vyjížďku jen rychlou, obklusat,  obcválat, nakrmit… rychle do Prahy dát sprchu, převléci se, zkulturnit se…, před sedmou musím být ve Vinohradském divadle.

Kamarádka mě i Laru háže před dům… hledám klíče.

… klíče

… klíče

… ty zatracený klíče od bytu, práce, auta, sedlovny…  divadlo začíná za tři čtvrtě hodiny… kde kruci jsou!?

Klíče nenalezeny.

Nezbývá nic jiného, než rychle udat psa, ten do divadla nemůže to je jasný…  převléci se není kde a ani do čeho, o sprše si můžu jen nechat zdát…

Před divadlem se schází všichni slušně oblečení lidé a JÁ. Rychle projít dovnitř, o přestávce sedět a ani se nehnout, vždyť já tam vlastně ani nejsem. Pak následný a rychlý odchod ven. Zcela zištně se vtírám mezi partičku teenagerů… moji kluci, taky mají džíny a tenisky.

Představení „Jistě, pane ministře“ parádní, ale tohle jinak už opravdu nikdy více :-).

2.11.2011  JE TO FEŠÁK, JE HUBENÝ, SYMPATICKÝ, CHYTRÝ A JMENUJE SE APPLE MACBOOK AIR :-)

1.11.2011  KONTROVERZE

Kontroverze - pomalu končící výstava v pražské Galerii Rudolfinum byla vlastně mým šálkem kávy. Výstava, kterou připravilo Musée de l´Elysée představila kolekci více než osm desítek fotografii, které nahlíží na vývoj fotografie z pohledu právní a etické historie a to od jejich počátku v roce 1839 až po současnost. Některé fotky byly během let odsouzeny za pedofilní či neetické… kde je ona hranice, co je ještě „koukatelné“ a co už zachází za ony pomyslné hranice „normálnosti“?

 

Franck Fournier

Omayra Sánchezová, Armero, Kolumbie, 1985. Tři noci bojovala Omayra Sánchezová o život po erupci sopky Nevado del Ruiz v Kolumbii. Marně. Dívku uvězněnou pod sutinami se nepodařilo zachránit. Její důstojnost a statečnost ale v celém světě vyvolaly pohnutí. Fotograf Fournier však nikdy nepřestal pochybovat, jestli je možné takto ukazovat utrpení.

31.10.2011  GO SIAM, BOHUŽEL NE ÚPLNĚ PŘÍZNAČNÉ PRO TYTO TÝDNY :-(

A jelikož se situace v Thajsku ani po několika týdnech nelepší, spíše naopak, prostě musím…  Silné monzunové deště způsobily katastrofální záplavy v Thajsku (postiženy jsou i okolní státy, Myanmar, Vietnam, Kambodža, Filipíny…) a naše média opět lehce spící… hold top sezóna ještě nazačala, takže tam máme málo turistů, není to zajímavé téma, vždyť co, pod vodou je teprve třetina celé země, uzavřeno je letiště pro vnitrostátní lety Dong Muang (některé lety přesunuty na mezinárodní Suvarnabhumi), zaplaveno je více než 60 provincii (ze 77), pod vodou jsou desítky a desítky velkých továren (Casio, Seiko, Toschiba, Sony, Canon, Toyota Motor, Nikon…). Thajská vláda vyhlásila prázdniny, bez práce se ocitlo třičtvrtě milionu lidí, dva a půl milionu lidí záplavy postihly, záplavy si pro zatím vyžádaly více jak čtyři stovky obětí. Neprůjezdné jsou i hlavní silniční a železniční tahy. Ceny potravin rostou, pitné vody ubývá. Situace se v posledních dnech rapidně zhoršuje i v hlavním městě Bangkoku, který je z velké části zatopen, od zítřka opět hlásí další přívalové deště…  voda zapáchá, ohrožené jsou i čističky, které dodávají vodu do hlavního města, hrozí infekce… městem se prodírají hadi, krokodýli a ostatní příšerky. Země se modlí za ústup dešťů…

27.10.2011  KDYŽ PSI KECAJÍ DO ŘAZENÍ

26.10.2011  O BIKRAM…

Zcela na lehko, s vodou, ručníkem a podložkou vstupuji do lidmi přeplněného 42°C sálu. Lehám si na podložku, tělo se pomaličku zahřívá. Přesně v šest přichází instruktorka. Začíná se s dechovým cvičením, přijde mi úsměvné nahlas vydechovat. Potit se začínám záhy. Po rozdýchání ihned následují polohy ve stoje. Smích mě přešel.

Prvních dvacet minut přemýšlím, co tady vlastně dělám, dalších dvacet minut se mi honí v hlavě něco o smrti… litry potu stékají na ručník na zemi… přechází se ke cvičení v leže, následují první a de facto poslední, dvě minuty odpočinku, které se záhy proměňují v další sérii poloh. Pot nemá nejmenší smysl otírat. Dalších čtyřicet minut na zemi a já jsem přesvědčená, že tady mě už nikdy nikdo neuvidí. Kamarádce vedle mě je na zvracení, pán přede mnou usedá na paty a snaží se najít ztracený dech... Závěrečné prodýchání a devadesát minut je za mnou. Ulehám na podložku, je přítmí a všechno se zastavuje, dech se uklidňuje…

Druhý den jdu znovu… další den opět…

Detoxikační účinky, odbouraný stres, fantastické na psychiku, tělo zbavující se škodlivých látek, posílení svalstva, protažení každého kousíčku těla, efektivní spalování kalorii, pryč s tukem…

“Po odcvičené lekci se cítíte jako znovuzrození”  (www.bikramyoga.cz)

25.10.2011  ABY BÍLÁ BÍLOU BYLA

Období s….k (bláta) začalo a jelikož bílá barva psa rovná se černý pes po každém návratu z procházky bylo třeba udělat nějaké opatření, které by eliminovalo vlastnit černou kouli s….k (bláta).

Jediným možným řešením bylo - opatřit psovi nepromokavou s….k (blátě) odolnou bundu. Bundu, která při procházce u některých psů vzbuzuje zvláštní reakce. Někteří se dávají na úprk, jelikož to bílé cosi se jim ani v nejmenším nepozdává, jiní zvědavě přibíhají. Majitelé čtyřnohých vypouští z úst něco v tom smyslu „ten pejsek má ale krásný jogging dress, alespoň mu není zima“… z počátku jsem se zcela marně snažila vysvětlit, že o zimu bílého psa opravdu nejde, že od toho má kožich, že jde především o mě…  teď to už vzdávám, ať si třeba myslí, že Lara je jorkšír.

21.10.2011  I ČERVEŇÁK JE PO SMRTI

Livii zemřel další telefon…  další mobil, který se pro změnu nenaučil pít víno...  A jelikož je to v poměrně krátké době již třetí, nebylo by od věci, zamyslet se nad svým přístupem k této „věci“.

…a nebo by výrobci měli vyrábět něco více odolnějšího – outdoor do extrémních podmínek pro „zvláštní sortu“ uživatelů.

Líbil by se mi takový, kterému nebude vadit plavání s koňmi v rybníce… takový, kterému nebude vadit, když upadne z koně (na silnici samozřejmě)… nějaký, kterému nebude vadit, když na něj pes zvrhne a vyleje lahev vína… a který bude hezký, malý, lehký a nebude hloupý.

Jo, tak přesně takový bych si přála, Ježíšku :-).

21.10.2011  ROZHOVOR S KAMARÁDKOU… POCHOPÍ TI, KTEŘÍ ZNAJÍ MŮJ „VELIKÝ“ RŮŽOVÝ VŮZ

Já:  „…ke koním nejedu, dostala jsme pokutu, tak to slítnu pořešit…“

Evža:  „ajaj, a co za pokutu?“

Já:  „…ále, v neděli večer jsem to píchla na chodník k přechodu s tím, že to HNED ráno přaparkuju, ale nakonec jsem na to zapomněla, auto v pondělí nepotřebovala a tak tam stálo až do úterý. Můžu být ráda, že mi ho neodtáhli“

Evža:  „…co neodtáhli, buď ráda, že ti ho neodnesli!“

BEZ KOMENTÁŘE :-)

20.10.2011  CO NENÍ Z MOJÍ HLAVY, ALE NA ČEM NĚCO JE :-)

1.  za peníze si štěstí nekoupíš, ale je lepší brečet v limuzíně jak v autobuse
2.  nepříteli odpusť, ale nezapomeň jméno toho zm*da
3.  pomoz někomu, když má problém... a on si vzpomene, až bude mít další
4.  spousta lidí je naživu jen proto, že je nelegální je zabít
5.  chlast problémy neřeší, ale mlíko taky ne!

14.10.2011  SE ZIMOU DO VÁLKY

A je to tady! Podzimní, sychravé počasí vystřídal ranní mráz a já byla nucena ŠKRÁBAT sklo u auta… a co hůře, ve vzduchu této ohavnosti visí půl roku!

Bylo tudíž třeba co nejrychleji najít způsob jak nejlépe a nejefektivněji v průběhu té odpornosti dobíjet baterie. Venkovní vyhřívaný bazén mi zavřou (venkovní třicítka bude asi nuda a vevnitř se mi vůbec nelíbí), koně odjíždí zimovat do dalekých krajin, tudíž odpadá i jízda na koni a jelikož si moje koleno žádá více ortopeda než běhání, odpadá i tato činnost…

Ale jelikož všechno špatné je pro něco dobré, nenechalo  „TO“ na sebe dlouho čekat a přišlo „TO“ záhy. Tím „TO“ byla tentokrát sms od kamarádky, ve které stálo: „jo a vymyslela jsem nám nový sport na zimu, aby se dala přežít…Bikram Yoga…cvičí se ve 42°C sále“. Kamarádka je můj člověk.

Když jsem si přečetla, že se mám pohybovat někde, kde je horko, byla moje odpověď bez nejmenšího zaváhání jasná: „jdeme!  kdy a vlastně KAM?“. 

Tak si nejdřív přečti, co to vůbec je, je to hodně náročný, cvičí se 90 minut, je tam fakt vedro a není to zrovna nejlevnější“.

Ráno jsem se, tak jak mi bylo nakázáno, dala do čtení a čím více četla, tím více se začala těšit na příští týden.

Ani druhé „TO“ na sebe nenechalo dlouho čekat. Přišlo hned den následující a jmenuje se Kryoterapie aneb proč se nezavřít na 2-3 minuty do - 130°C a pak si lehce nepocvičit. I další kamarádka je můj člověk (obě jsme zmrzlé už jen při pohledu na mrazák).

Příští týden ještě sauna a masáž… na mě si nepřijdeš děvenko, zimo jedna odporná! :-)

13.10.2011  MALÝ, SPROSTÝ... A JEŠTĚ K TOMU HOŘČÁK

5.10.2011  UTÝRANÍ

4.10.2011  VÝCHOD SLUNÍČKA V ČECHÁCH... JEN CO TA ELEKTRIFIKACE

 

3.10.2011  NA FARMÁŘSKÉM TRHU

Na trhu, kde mě zaujali výstavní holuby... měli peří na nohou, byli barevní... na holuby byli prostě roztomilí.

Já:     „to jsou ale krásní holuby, kolik tak stojí“?

Pán:  „dvě stě za páreček“

Já:     „to je ale krásná cena, jsou opravdu nádherní…“

Pán:   „…tak si je vezmete“?

Já:     „jsou krásní, ale nemám je kam dát…“

Pán:  „no, můžete je dát do králíkárny...“

Já:     „děkuji, opravdu je bohužel nemám kam dát… nashledanou“

Pozn.:  bydlení v centru Prahy s králíkárnou a s holubama byl vždy můj sen… :-)

22.9.2011  KDYŽ JE I VOLVO MALÉ

20.9.2011  KDYŽ NECHCETE NAŠTVAT KLUKY POLICEJNÍ, ZASTAVTE JIM NA PRVNÍ POKUS

Ve zpětném zrcátku je vidět policejní auto...

Policejní auto dává blinkr, policejní auto vás předjíždí. Policejnímu autu cosi bliká na střeše. Policejní auto přibržďuje. Policejní auto jede přespříliš pomalu.

Jede moc pomalu... je třeba dát blinkr a policejní auto objet...

 

Ve zpětném zrcátku je opět vidět policejní auto...

Policejní auto opět dává blinkr, policejní auto vás opět předjíždí. Policejnímu autu opět cosi bliká na střeše. Policejní auto opět přibržďuje. Policejní auto jede opět přespříliš pomalu.

Něco je špatně, je potřeba se pověnovat tomu, copak to tam těm klukům policejním bliká na střeše.

STOP a houkne majáček.  Kluci policejní vypadají dost naštvaně.

 

Co z toho plyne?  Nikdy neobjíždějte pány policisty, když vás chtějí zastavit a to ani nevědomky, nemají to rádi.

Pozn.:  tentokrát povídání ne ze života mého :-).

19.9.2011  BLACK AND WHITE

14.9.2011  VÝSTUPEM NA VRCHOL ČLOVĚK SOTVA HORU POKOŘÍ, NANEJVÝŠ ZDOLÁ...

Jednoho dne se zcela náhodou začítám do knížky, kterou má kamarád položenou na stolku…  „Tulákem ve větru Himaláje“, copak to asi je, vypadá docela staře, pomyslím si…

Otvírám první stránku a začínám číst. Nejde se od té „věci“ odtrhnout, během chvíle mám pocit, že se ocitám v base campe a chystám se společně s ostatními zdolat jednu ze čtrnácti osmitisícovek světa, horu Dhaulágiri (8 167m). Alpským stylem, bez podpůrné skupiny… nezanecháváme za sebou fixní lana, jestli svahy zapadnou sněhem, nikdy se odsud nedostaneme... končíme ve výšce 6800m, jeden z výpravy se domů nikdy nevrátí...

Musím jít spát, zítra je také den… Ještě nikdy se mi u knížky nestalo, abych si přála aby nikdy neskončila, aby zkrátka byla takovou „bezednou“. Dhaulágiri střídají výstupy na Kalanka (6 831m), Nanda Devi (7 816m), K2 (8 611m), Lhotse Shar (8 398m), Broad Peak (8 047m), Annapúrna (8 091m), Manaslu (8 163m). Nechybí samozřejmě ani nejvyšší hora světa Mount Everest (8 848m).

Autorem knihy, která je věnována Peteru Božíkovi, Dušanu Becíkovi, Jarovi Jaškovi a Jozefu Justovi, kteří se v roce 1988 nevrátili z Mount Everestu, je Josef Rakoncaj, náš zasloužilý mistr sportu, jeden z největších postav čs. horolezectví. Díky mimořádným sportovním výkonům se zařadil ke světové extratřídě. V roce 1986 jako první horolezec na světě vystoupil podruhé na vrchol K2. Společně s Radkem Jarošem patří mezi nejúspěšnější české horolezce v počtu úspěšných výstupů na osmitisícové vrcholy.

Knihu dočítám záhy a s nadšením se těším na další. Před panem Rakoncajem s obdivem smekám.

13.9.2011  KDO LŽE TEN KRADE, KDO KRADE MŮŽE I ZABÍT

Už jako dítěti mi maminka říkala, že lhát se nemá a kdo lže ten krade a kdo krade může i zabít…

Neponaučila jsem se a vydala se na lup brambor. Pěkně před sklizní, krásné, zdravé... ležely  v řádcích, nešlo jim odolat. Proč kradená brambora chutná lépe než koupená netuším, ale je tomu opravdu tak. Taková brambora "ČÓRKA" uvařená na loupačku s máslem a se solí je naprostou slastí.

Dlouhá cesta lesem zakončená bramborovým polem, ideální místo na lup. Tři holky, dva psi, jedno auto...

Ve dvou zapadáme do řádku, hrabkáme. Vytrhnout trs, pohrabat, překvapení v podobě zabahněných brambor je na světě. Házíme do košíku bramboru po bramboře se slovy „jee já se vůbec nebojím, to se ale hezky krade“. Větu nestíhám dokončit a přibíhá třetí „dělejte, mizíme...“.

Otáčíme hlavy a on v dálce hlídač se psy, rychlým krokem si to míří k nám.

Co teď?

Mizíme...

Pak následovala scéna jako z hodně špatného psychothrilleru, no spíš z parodie na thriller. Kde jsou klíče od auta, dělej otvírej, klíče padají na zem, hlídač i psi se rychle blíží.. jeden náš pes naskakuje do auta, kde je ten druhý? Čuchá opodál, dělej pse, dělej… nasedáme, klíčky do zapalovaní, sakra nejde to, startujeme, hlídač nám dýchá na záda. Volvo má dobrý "rejd", lesem mizíme rychlostí světla, unikáme jinou cestou než kterou jsme přijely, matení nepřítele.

Adrenalin se vyplavuje a mění se ve smích. "ČÓRKY" chutnají o to víc, jsou opravdu skvělé.

Večer u pivka následovalo "zcela přesné" nastínění situace:

12.9.2011 KDO NAJDE STRAKU?

11.9.2011  JAK JSEM SE CHTĚLA STÁT BĚŽCEM

Jednoho krásného dne jsem se rozhodla – budu chodit BĚHAT. Inspirací mi byli běžci a běžkyně Grébovkou, kde každé ráno venčím psa. Legíny nemám, stačí mi maskáče, šusťákovku, tu někde vyštrachám a boty skoro běžecké snad taky. Jsem připravena.

Vstávám v šest, oblékám se do „běžeckého“, vybíhám. Pěkně od domu, ať neztrácím čas. Největší obavou je Lara, která mě určitě bude zdržovat a to u každého čokla. Bude mi to celé kazit, pomyslím si. Samozřejmě že pytlík na ony exkrementy mám. Nic nenechávám náhodě.

Pejskaři se kterými si jinak každé ráno povídám na mě zírají.

Moc vám to sluší“.

Á pán si doma zapomněl brýle!!!

První kolečko mi trvá sedm minut, koleček dávám pět. Po třiceti pěti minutách mě bolí kolena. Protahuji bolavé nohy. Lara na mě civí, co si myslí netuším... Byla skvělá, vůbec jsem o ní celou dobu nevěděla, zodpovědně se mě držela. Doma sprcha, odcházím do zaměstnání. Bylo to prima, ale moje kolena jsou chromá, musím si najít jiný, kolena méně huntující sport…

Brusle!

30.8.2011  TOALETA V HOSPŮDCE NA VSI, BEZ MANUÁLU ANI SPLÁCHNUTÍ

29.8.2011  JAK JSEM SE PLAVCEM STALA III

V neděli večer píšu kamarádce „co zítra plavání?“. Asi jsem smyslu zbavená.

No jasný, přichází odpověď záhy. Jen bych šla do Podolí, tam je venkovní vyhřívaný. Tak jo, to zní dobře VYHŘÍVANÝ, v šest budu připravená. Ráno vylezu ven, je pěkná kosa. Nic nenechávám náhodě- svetr, teplá bunda, to zvládnu. Moje plavecká výbava se skládá z ručníku, šamponu, PLAVECKÝCH BRÝLÝ a plavek. Tenhle sport se mi líbí, je takový minimalistický, stojí jen pár kaček.

Nabalená vcházím dovnitř. Vypadá to tam mnohem líp než v důchoďáku Slavii, libuju si. Kupuju barevnou vstupenku za devadesát pět kaček na hodinu a půl. Vstupenka pěkná, taková na Slávce nebyla. Si jí snad nechám na památku. Procházím turniketem.

Šatny kultivovaný, to teda koukám. Asi jsem zaspala dobu. Z dob dětských si tam pamatuju snad jen ten tobogán. Už tehdy jsem zřejmě měla  velmi „kladný“ vztah k plavání.

Vycházím ven. Je šílená zima, asi umrznu. Tak tohle opravdu ne, tady jsem na posledy. Světelná tabule ukazuje okolní teplotu 14°C, teplota bazénu 26°C. Dávám se do poklusu, ve vodě bude určitě líp. Nad vodou je opar, připadám si jako v lázních. Voda se z ty kosy venku zdá opravdu příjemná. Plavu. Kraula nezkouším, nemám propriety, abych se „TO“ naučila. Bazén obchází fešný plavčík, že bych toho kraula přeci jen zkusila…? Kašlu na experimenty, určitě by mě nechal utopit.

Dávám 40 bazénů, dva kiláky jsou myslím za hodinu můj strop.

Do Londýna mě asi nenominují.  

Nějak se s tím smířím.

26.8.2011  JAK JSEM SE PLAVCEM STALA II

K plavání přistupuju zodpovědně. Ještě týž večer si kupuju plovací brýle. Vypadám v nich jako čmelák.

Druhý den, opět v šest ráno, nástup před bazénem a to třetí den v kuse, jsem nemocná. Po ránu se poněkud ochladilo, je úplně jasno, v dálce vylézá zářící koule, ale nehřeje. Bazén je o něco studenější, jestli to takhle bude pokračovat dál, určitě umrznu.

Prsa už docela zvládám, zkouším kraula. To byl ale nápad. Polykám tu odpornou chlorovanou vodu, nezvládám správně dýchat a ani mi nejde zkoordinovat pohyb rukou a nohou. Připadám si jako topící se čmelák, koukám jestli mě někdo nevidí. Kamarádce si stěžuji, že mi to jako fakt nejde. „Chce to vestičku“. Cože, jakou vestičku, sem snad malý dítě? V hlavě se vracím do školních let- vesty, plovací polystyren, čepice na hlavě, ta odporná barevná gumová věc co mi vždycky rvala vlasy a neměla žádný efekt.

Snad to s tou vestou nemyslí vážně.

Myslí.

Kašlu na kraula, plavu dál prsa.

Dávám 34 bazénů, 1700 metrů. Moje plovací kondice jde na horu. Jestli to takhle půjde dál, čeká mě příští rok Londýn...

25.8.2011  JAK JSEM SE PLAVCEM STALA

Jdu plavat povídá mi kamarádka. Mě plavat nebaví, ale co kdybych “TO“ šla zkusit s tebou odpovídám. Pojď...

V šest ráno sraz před bazénem. Nediskutuju a kývám. V hlavě se mi honí myšlenka, jestli jsem se zbláznila jen trochu nebo úplně.

Platím milé paní na pokladně devět pětek, procházím turniketem. To za mých dětských let, když jsem tam povinně chodila se školou nebylo. Nesnášela jsem tu studenou vodu v bazéně i ve sprchách. Kilo jako záloha na klíč, převlíknout se do plavek. Rychlá sprcha, je teplá, to to ale pěkně začíná, pomyslím si. Vycházím ven, je mi zima a to je jeden z nejteplejších dní v roce. Šmajdám si to do bazénu, teplota vody mě děsí. Neumírám, je příjemná, libuju si. V šest ráno je málo lidi, ale pořád dost na ten smrtelný čas na tuto činnost. Plavu první padesátku, učím se správně dýchat, mam pocit, že se udusím. Po pár bazénech se dozvídám „maličkost“ vydechovat pusou, ne nosem po vynoření se... Hned to jde líp. Po dalších pár bazénech začínají bolet ruce. Bicepsy, aha, ani jsem nevěděla, že nějaký mám. Po dalších bazénech polykám hnusnou chlorovanou vodu, asi utonu, kde je plavčík...

Hodina utekla jako voda, zvládla jsem 26 bazénů, 1300 metrů je za mnou. To jsem snad za celý život nenaplavala...

Odcházím s myšlenou, že to bylo docela prima, že bych někdy zase zašla.

Ještě týž den volám kamarádce, jestli mám druhý den dorazit také na šestou. Tentokrát zdolávám 32 bazénů, 1600 metrů.

Asi ze mě bude plavkyně… :-)

16.8.2011  FIKCE NEBO SKUTEČNOST?

      

3.6.2011  "PROČ MI TEN DIVNÝ PES SAHÁ NA MOJE VODÍTKO?"

23.5.2011  VRCHOL IGNORACE

 

19.5.2011  JEDEN O KOZE, DRUHÝ O VOZE

Když už v počátku rozhovoru dojde k malému nedorozumění, vznikne z toho poměrně úsměvná příhoda. V hlavní roli je můj maličkatý růžový Fiátek Cinquecento.

Soused: „…a jak vám jezdí autíčko, kolik to vlastně žere?“

Petr:  „tak jedenáct, někdy i kolem třinácti“

Překvapený soused:  „aha a jak to jede rychle?“

Petr:  „tak 150 dá, ale než jsem to nazvedal tak i 170/180, teď to má ale velký odpor“

Udivený soused:  „?????“

Petr:  „no a když za to zapřáhnu koně tak to žere ještě mnohem víc“

Soused lapajíce po dechu pokládá kontrolní otázku: „a co to má za obsah, pět set nebo devět set?“

Teprve teď Petrovi dochází, že zatímco on mluví skutečně o svým off roadu s obsahem 2,9 za kterého zapřaháme vlek s koňmi, soused hovoří o mým fiatu s obsahem 0,9.

Chápu souseda údiv, vždyt i ten kůň je snad težší než celý moje auto (včetně psa, řidiče, spolujezdce a dvou pytlů ovsa). 

10.5.2011  DOBRÝ TRENÉR JE ZÁKLAD ÚSPĚCHU, ŠPATNÝ TRENÉR... LÉTA PRÁCE S NEJISTÝM KONCEM

Díky sobotním velice pozitivním a pro mě nesmírně přínosným závodům se ve mně cosi po patnácti letech začalo lámat…

Trenér by měl být člověk, který naučí, který dodá zdravé sebevědomí, je to člověk, ke kterému se vzhlíží s respektem. Co že to z mého pohledu vlastně „ten trenér“ je?

Dětství i období puberty tráveného u koní... a jelikož se sportovní koně (a nejen ti, samozřejmě) lépe, stejně tak jako každý jiný sport, „dělají“ pod trenérem, nechyběl v tomto mém období právě ON, „ten trenér“. Tehdy se často jezdili mladí nadějní koně, zkušenosti byly pramalé. Mladí koně ne vždy měli stejný názor na skoky jako právě jejich mladí jezdci. Když se nedařilo, následovala oprava. Následovala oprava koně a zlomené sebevědomí jezdce. Byl to „ten trenér“, který vždy podržel „slez z toho koně, vždyť ho doje..š“. Zkušenosti vypluly na povrch, koně s trenérem skákali. Stát na zemi a ronit slzy nad svojí ničemností je skvělý pocit. Ještě, že tam byl „ten trenér“. Taky se občas vyjelo na závody, kde „ten trenér“ opět podržel. Najeď si to, honem. Že na opracovišti zrovna postával 120 cm veliký oxer a že nic takového do této doby kůň ani jezdec nikdy neviděl nebylo nic podstatného. Vysekat se nebyl žádný veliký problém, ale „ten trenér“ tam byl od toho aby se poslouchal. Do parkuru následně vpochodoval nejen zlomený kůň, ale i zlomený jezdec. Tehdy ještě tři zastavení znamenaly vyloučení na prvním skoku. Sebevědomí rostlo do nepopsatelných výšin. Ještě, že existuje „ten trenér“.

Zrzavému tvorečku patří díky za ony malé krůčky vpřed, dál od poplivaného sebevědomí před tolika lety. Psychika je svině :-).

27.4.2011  EXKURZE PO FARMÁCH MÝCH KAMARÁDEK... JEŠTĚ ŽE MEZI LAMÁKEM A MNOU BYL PLOT

 

15.4.2011  TAKOVÝ ROZRUCH PRO JEDNO JIŽANSKÝ PERO

Mediální kampaň "Vašek kradě pero" se rozjela snad na všech informačních kanálech v ČR, v Evropě, v Americe, ale tentokrát byla meta Václava pokořena i na kontinentu asijském. Je krásné, že se někomu koněčně opravdu podařilo celosvětově proslavit náš maličkatý stát. Kam se na něj hrabe Olympijské vítězství našich chlapců v Naganě.

Včera mi píše z Asie bratr:  "hele, už jste viděli to video, jak Klauz šlohnul to pero? ...je to úplně všude"

Video zajisté přikládat netřeba.

Ale pořád mi je mladická nerozvážnost pana prezidenta tisickrát milejší, než ona parodie, odehrávající se na naší politické scéně.

14.4.2011  KDYŽ PRASKNE VODA

Takhle v sobotu mi volá kamarádka: "ahoj, prosím tě ségře praskla voda, nejsi někde na netu?"  (jsem na chatě bez připojení, takže dál už poslouchám jedním uchem). Já: " hele nejsem, jsem na chatě".  "Aha tak to nic, cinknu bráchovi, dík".

Telefonát bratrovi:

„ahoj, ségře praskla voda…“ (bratr akorát jede ve vlaku zmítající se v domnění, že jejich sestře praskla vodovodní trubka v bytě…)

 Závěr je takový, že kamarádky sestře se narodil kluk jako buk :-).

30.3.2011  KDO LŽE TEN KRADE, KDO KRADE MUŽE I ZABÍT

 „Prezident Václav Klaus udělil ve středu devět dalších milostí. Mezi omilostněnými je i Karel Bašta, jenž byl odsouzen za pokus o vraždu, když střílel na údajné zloděje, kteří se měli vloupat do jeho firmy. Bašta byl odsouzen na šest let vězení.“

„Údajní“ zloději? Zloděj buď krade a je tedy zloděj a nebo nekrade a tudíž není zloděj. Údajný zloděj je zpochybnění zda-li je zloděj vůbec zlodějem. Zde bych však přepokládala, že předešlé vyšetřování potvrdilo, že pachatelé kradli a tudíž nejsou údajní zloději, nýbrž jsou zkrátka zloději. Proč pořád hájit, zpochybňovat, bát se říct jak to zkrátka je…

Je mi zle z našeho právního státu, který ochraňuje gaunery a veškerou špínu zde parazitující. Kdo si chce chránit svůj majetek musí s citem, jednat se zloději v rukavičkách. Slušně poprosit, aby nekradli jeho majetek. Lépe zaslat poštou oznámení. V žádném případě se nebránit, svoje práva nehájit, žádná totiž neexistují.

Právní stát bych zkrátka viděla jinak, než to vidí naši zákonodárci. Byla bych krutou a zlou, byla bych nehumánní.

29.3.2011  ABY KRÁVÁM NEBYLA ZIMA

Já, obyčejný Evropan jsem člověk spokojíce se s málem. Jsem šťastná za jaro, které k nám zavítalo, jsem v tuhle chvíli vděčná za krásných patnáct stupně celsia. Na severovýchodě Thajska však prý nastala zima. Zima, kterou místní v tuto roční dobu snad nikdy nepamatují. Dvacet tři stupňů celsia klesajíce i na nechutných šestnáct znamená pro thajce něco jako pro nás, teploty pod pětadvacet, mínus samozřejmě.

Dotaz na místní: „proč ty krávy zavíráte už v poledne“?

Odpověď přichází záhy. Je stručná a jasná: „no přece aby jim nebyla zima, to je totiž kráva thajská a ne kráva evropská“.

No tak to pak ahaaa.

Pozn.: Brahmanský skot, který je odvozen od skotu zebu se vyznačuje hrbem na hřbetě a obrovskými uši, které jsou protkány kapilárami sloužící jako „chladič“. Dobře snáší vysoké teploty a je odolný proti tropickým teplotám.

"V zimě jim je zkrátka ale zima, vo tom tedy žádná..." :-)

23.3.2011  KONCERT CAMOUFLAGE

Sobotní koncert Camouflage byl vynikající a hodně mě bavil. Charismatický sympoš, zpěvák kapely se mi zalíbil na tolik, že jsem Petrovi odkryla svoje večerní tajemství „jsem se zamilovala“ mu povídám. Jak se ten zpěvák jmenuje, ptám se ho. Petr mi s úsměvem na tváři povídá „takový intimnosti ti prozrazovat nebudu“. Marcus to je mi pak pošeptal :-).

After party byla sice díky antibiotikům na horkém čaji, ale nedalo se nic dělat. Na baru na dotaz „co si dáte“ ….čaj prosím… mi byla popřána pěkná zábava. Chvíli mi trvalo, než jsem to já, blondýna pochopila, ale nakonec mi docvaklo, jak to bylo myšleno. Ani čaj však nic nezměnil na věci, že jsme si večer opravdu skvěle užili… i přes moje zaláskování se do Marcuse :-))).

Bohužel záznam pouze z dálky a z foťáku, takže slabota všech slabot... na živo to bylo opravdu mnohem lepší.

8.3.2011  PŘÍKAZY, NAKÁZY, ROZKAZY... JEN DO NÁS

Dlouho mě nic nenaštvalo, nějak ty negativní post návratový syndromy šly mimo mě, takže jsem byla jen trapně pozitivní a optimistická. Můj optimismus mi byl však zhaněn na Vyšehradě, na onom kdysi sympatickém místě se spoustou šeříků a různých zelených zákoutí. Nyní je Vyšehrad sice nově „zrekonstruován“, ale zcela ztratil svoji patinu a vyhláška zákazu volného pobíhání psů postihla i toto krásné a romantické místo.

Praha by měla zakázat chov psů, na můj vkus je totiž těch zákazů a příkazů už trošinku moc a míst, kde se bezpečně může pes proběhnout začíná být žalostně málo. Jsem stoprocentně pro pokuty za neodklizení psích výkalů, jsem klidně pro nařízení velkých psů nosit na jistých místech náhubky, nerozumím však tomu, proč by psi měli být v parcích drženi na špagátech. Špagátem se nezabrání pokousání, špagát u problémového psa či majitele nemá příliš valný význam. U bezproblémového psa či u štěněte je to výsměch. Snad jedině špagát proto, aby pes nepošlapal trávník, onu národní kulturní památku… Fetky a další podivný individua, ty šlapat mohou.

A tak jsme si zkrátka v neděli na procházce zaplatili tři stovečky za Laru bez vodítka. Otázkou času je, kdy i procházet se po Vyšehradě bude zpoplatněno, stejně tak, jako to je u Zlaté uličky v centru města, kam jsme kdysi poměrně často chodívali na procházky, teď se do ní už jen z principu hodně dlouhou dobu nepodívám. Vadí mi, že za něco, co je ryze české, za něco, co bylo krásné, romantické a zadarmo se nyní má platit.

Další co mě přijde do nebe volající je způsob rozdávání pokut. Policisté na naší pokutu byli TŘI. TŘI policisté, kteří museli jít ve TŘECH. Pak není divu, že kolují vtipy, že jeden umí číst, druhý psát a třetí zřejmě mluvit. Nerozumím, nechápu, ale asi těch „měšťáků“ máme pořád dost... Teď kritika nepadá na hlavu těch „na ulicích“, tady padá kritika na jejich vedení, na magistrát a legislativu u nás. Trestají se nesmysly a co se má tvrdě trestat se netrestá.

Další co mě začíná čím dál víc iritovat, je rozdávání pokut za přecházení mimo přechod. Jsem dospělý, svéprávný člověk a je jen na mém rozhodnutí, zda-li se rozhodnu mimo přechod přejít. Lidé umírají na přechodech, často i ne svou vinou a tresty za to nejsou, tak o co tu opravdu jde? O nás lidi? Tomu snad už nemůže věřit vůbec nikdo...

1.3.2011  RYCHLOST TŘICET JE RYCHLOST, KDY JE UŽ TŘEBA OPUSTIT VŮZ  A JÍT PO SVÝCH

Ta zatracená třicítka… když mám jet v autě rychlostí TŘICET mám pocit, že je třeba opustit vůz a jít pěšky, bylo by to totiž rychlejší a že těch třicítek je všude jako… jako naseto.

Když jsme si kdysi s Petrem dělali v autoškole řidičské oprávnění na přepravník nad 750kg a jeli závěreční jízdy s pánem policejním, Petra ta proklatá TŘICÍTKA pěkně potrápila.

Policejní:  „pane řidiči, asi jste si nevšiml dopravní značky TŘICET

Petr s klidem v hlase:  „no, vždyť jedu čtyřicet

Další třicítka kdysi zaskočila zase mě a to při kondiční jízdě traktorem. Starý traktor, značky Zetor je traktor jezdící rychlostí velmi střídmou... kdysi, jako správná blondýna v traktoru,  jsem se „řítila“ městem Benešov, když se před mými zraky zjevila dopravní značka TŘICET a komentář vyučujícího „slečno, máte tam TŘICÍTKU“... celá situace mě v tu chvíli vyděsila na tolik, že jsem v tom traktoru, v tom traktoru „řítícího“ se asi dvacet kilometrů v hodině, šlápla na brzdu a svojí gigantickou rychlost ubrala asi na deset...

Nu, kazdopádně Petr i já máme řidičáky na přepravník a já dokonce na traktor. Zetor byl sice můj lehce životní omyl, ale já mám vlastně ráda, ten můj omyl.

28.2.2011  POSLEDNÍ ÚNOROVÝ CANT, POPROSILA BYCH SI JARO

Když nám kdysi veterinář počastoval koně „stůj ty jedno erdékáčko“ (v jeho překladu - rozmazlený dámský koník), nikterak mě to nepřekvapilo, ale když kamarádka o někom prohlásila že je "klasický úbékáčko", zpozorněla jsem a na dotaz, co to jako je, se mi dostalo odpovědi: „úplně blbá ke koním“. Eva vždycky ví, jak mě nechtěně rozesmát :-).

24.2.2011  SVĚT JE ZVRÁCENÝ, TEN CHCE TO A TEN ZESE TAMTO

Zatímco my, bělouškové bílí (někteří, ne všichni samozřejmě) chceme mít kůži pěknou, hnědou, tmaví asiaté se před sluncem přímo ukrývají a bledě nám naší bílou kůži závidí. Snad celý asijský kontinent je zavalen krémy s bělícími účinky, zatímco Evropa je zavalena solárními studii. Když jsme na vesnici v Thajsku šli trapně na slunce, lenošit k jezeru, mladičká thajka se nás ptala proč se nejdeme schovat to stínu. Nemohla pochopit, proč si svojí překrásně bílou pleť hyzdíme tím tmavým opálením. Záviděla nám naši bílou kůži, nám se líbila ta jeji,  krásně čokoládá…

V Barmě zase ženy ujížděly na mých vlasech, některé se jen dívaly, jiné se neostýchaly si na ně sáhnout. Celý autobus byl schopný dlouhé minuty řešit tu barvu, tu blonďatou barvu. Když někdo přistoupil, jelo se na novo. Přitom samy mají krásné, dlouhé a mnohem zdravější vlasy (paradoxně bez  všech těch udělátek a la šampon deset v jednom), ale jsou zkrátka černé...

Kdo má vlasy rovné, chce mít vlasy vlnité, kdo má vlasy kudrnaté, sahne po žehličce a rovná je, kdo má vlasy světlé, barví je na tmavo, kdo má vlasy krátké, prodlužuje si je, kdo má světlou pleť, opaluje ji na tmavou, kdo má tmavou pleť, chce ji mít světlou... A tak je to zkrátka se vším... svět se zbláznil.

 

23.2.2011  KDYŽ JE DOMEČEK LEHCE NAKŘÍVO, NENÍ ŽÁDNÝ DŮVOD JEJ NEOBÝVAT

21.2.2011  KDYŽ SE CHCE, NE UPLNĚ VŽDY TO JDE

Když navštívíme nějakou zemi, snažíme se alespoň minimálně mluvit místním jazykem, základní slova jako „děkuji, nashledanou, dobrý den…“ považuji za samozřejmost… ale na severovýchodě Thajska jsme lehce narazili.

Thajských slov známe už poměrně hodně, jsme schopni se úplně tou nejednodušší thajštinou občas i domluvit, ale někdy se zkrátka ani při té největší snaze nezadaří. Pracně, je to už dávno, jsme se thajsky naučili „jak se máš“. Nastupujeme do dodávky, zdravíme a já na řidiče hrdě chrlím naši naučenou frázi „sabaj dy bó?“ …taxikář usměv od ucha k uchu a s lítostí v hlase povídá „omlouvám se, nerozumím, já mluvím jen thajsky“.

Pak jsem ještě jednou měla dobrý nápad. Naučit se tak jednoduchou větu „kolik to stojí - kí bát?“. Odpověď mě popravdě, ne příliš však uspokojila „song roj jí sip song“. Ano, zcela přesně jsem věděla kolik to stálo. Takže ještě ty stupidní čislovky a máme to v kapse.

18.2.2011  BLACK SWAN

Když jsem v rádiu zaslechla upoutávku, že jde do kin psychologický thriller „Černá labuť“ a navíc, že je z baletního prostředí, zbystřila jsem a sakra moc se na něj těšila. Sice jsem ho neviděla v kině, ale doma na dívku, žádné zklamání se nekonalo, ba naopak. Vynikající obsazení, Natália Portman, která onu roli ztvárnila naprosto fantasticky, skvělé téma, výborně natočené… a navíc by tento film měl povinně vidět každý rodič, co si svoje životní, nesplněné sny nebo jak to správně napsat hojí na svých dětech.

17.2.2011  KDYŽ SI BLONDÝNA V ZIMĚ ZCELA NEPROZŘETELNĚ UMYJE AUTO

Svítí sluníčko, ve vzduchu je jaro, blondýna ho prostě cítí. Koukne na svůj růžový, špinavý vůz, zamyslí se a rozhodne se konat. Bere si do hlavy, že její růžový vůz je třeba umýt, je třeba jej umýt a to neprodleně. Chopí se hadice, do kýble lije teplou vodu a saponát. Po hodině své práce je sama se sebou spokojená, vůz záři čistotou. Začíná se stmívat a blondýně to kolem vozu začíná poněkud podkluzovat… začíná mrznout.

Ráno se blondýna chystá do zaměstnání, odchází ven z domu, kroutí hlavou, ach ta zima pomyslí si. Nandává si čepici, hledá rukavice, je jí pekelná zima. Přibruslí ke svému vozu, kaje se, jak neprozřetelná se svojí čistotou byla. Strká klíč do zámku, snaha marná, dveře se ani nehnou. Kroutí hlavou a bruslí ke druhým dveřím. Klíč do zámku, ale ani tady se jí nedaří. Blondýna si musí přiznat, že má problém. Nezbývá nic jiného, než zkusit dveře poslední, od kufru. Po chvilce cloumání se blondýně daří dveře otevřít, je nadšena, souká se do auta, startuje auto, vylézá ven.

Blondýna zjišťuje, že ta věc, které se říká škrabka, ta zatracená škrabka kterou si blondýna pracně před zimou pořídila je ve dveřích u řidiče. Znovu se souká do auta pro škrabku, vylézá ven, škrábe jako o život. Už vidí i dovnitř, zámek však stále nerozmrzá, souká se do auta po třetí. Blondýna volá na psa, i ten musí do auta. Pes nechápe, proč na něj blondýna volá zevnitř, po chvíli si dává říct a skáče do kufru také. Blondýna je nadšená jen pár vteřin, není nikdo, kdo by za psem ony zadní dveře zabouchl. Vzteká se, že už má tý prokletý zimy fakt plný zuby. Přichází kamarádka a spásně zvenku kufr zabouchává.

Blondýna seč s půlhodinovým zpožděním odjíždí do zaměstnání, topí jako o závod, ty zatracený dveře musí rozmrznout. Ven kufrem v centru Prahy se jí opravdu lézt nechce, tím si je zcela jistá. Válku s ledem vyhrává a z auta vystupuje jako člověk, pěkně předními dveřmi. Ve finále si libuje, že to byl vlastně pozitivní začátek dne. Není nad to si na všem umět najít do dobré... ehm.

16.2.2011  PENÍZE V MYANMARU, PENÍZE CO HLAVA NEBERE

Čím platit jde a čím platit nejde... Myanmar je země, která má lehce něco naruby. Na fotce jsou americké dolary, zmuchlané dolary, kterými tam v normálním případě člověk nazaplatí, ani kdyby se na hlavu stavěl. Měnit lze jen zcela nové a nepoškozené bankovky, to samé samozřejmě platí i pro placení a to kdekoliv a komukoliv. Za to oním cantem, kterému se říká kyat a který v častých případech vypadá jako by ho kravka několikrát v tlamě poválela a auto jej po prašné silnici přejelo, platit jde, není nejmenší problém. Takže jsme si Barmičku, díky mojí lehkovážnosti, dali lehce nízkonákladově... ty dolary, ty poškozené dolary :-)

11.2.2011  BARMÁNCI DORAZILI DO ZAMĚSTNÁNÍ ANEB NAJDI SI SVÉ KOLO, MATĚJI

TOPlist