Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

THAJSKO, LAOS 

21.12.2011 - 21.3.2012

  

21.12.2011   Je asi devět hodin večer a já dřepím na zemi na vídeňským letišti, pojídám bagetu a bavím se pozorováním lidí... a jsem samo píchlá na jejich síť...ten notebook mě vážně začíná bavit. V Praze na letišti /let Praha-Vídeň-BKK/ mi paní na přepážce oznamuje.... vaše zavazadla posílám do Bangkoku. V hlavě mi probleskává... to je vážně perfektní, už jsem se bála, že je pošlete na Sibiř :-).

24.12.2011   Z Vršovic k laosko thajským hranicím za 35 hodin…

Na letišti v BKK mě seškrabuje maličkatý týpek s minivenem, anglicky samo nemluví. Kamsi dozadu háže krosny, já se soukám na sedačku za něj, všude na zemi se válí pytle s rýží a po čtvrt na pět vyrážíme z letištní haly. V šest se stmívá a my nemáme ještě ani jedno z „těch druhých“. Za chvíli je tma jako v pr..li. V půl sedmý seškrabujeme prvního dvojici. Pak, ne že by se frekvence nabírání „těch druhých“ nějak závratně zvýšila, ale alespoň se něco málo děje. V sedm přisedá jakýsi dědula. V půl osmý nastupuje krabice se slépkami a v tomhle duchu se to vleče až do půlnoci, kdy konečně opouštíme Bangkok. To jsem moc daleko, za těch osm hodin teda nepopojela, říkám si. Za odměnu si pouštím bondovku s Craigem a jdu spát. Vzbudí mě až hlasy řidiče a „těch druhých“…a taky smrad benzínu… Zřejmě poněkud neočekávaně nám dochází plyn na který to zatracený auto jezdí… Benzín se doleje, já zase usínám. Po nějaký době, ale stojíme znovu, je ještě tma, ale postupně se rozednívá, další hodina v trapu, čekáme na jiný miniven, co nám přiveze další benzín. Vysmátý týpek s ručníkem na hlavě nám předává dva litry benzínu, to jsem teda zvědavá jak daleko zase s tímhle kolosem dojedeme. Naštěstí to klaplo a brzo „čerpáme“ plyn. Po desátý mě řidič vyhazuje doma. Osmnáct hodin odřídil sám, úsměv od ucha k uchu, asi se něčím naspídoval, panáček. Já si připadám po těch víc jak třiceti pěti hodinách na cestě jako prase, takový unavený prase. Vítání jako pokaždý miloučký. Maminka mě muchluje jako papír. Moc se tu toho naštěstí nezměnilo, snad jen to, že v nejbližším větším městečku od naší vesnice stojí Tesco Expres. Nu, což ta globalizace hold bohužel proniká i sem, ale tak alespoň se tam dá koupit tousťák, který tu jinak nikdo nejí, nekupuje a tak ani neprodává.

Nu a teď tref ten svůj ...toaletu samozřejmě :-)

29.12.2011 Je ráno, přichází maminka a navazuje mi provázky na ruku, říká nějaký zaklínavadla, prý jako ochrana před zlými duchy, který jsem potkala den předtím u jezera, kam mě brácha odvezl si zaplavat. Asi se mě už chce zbavit. Krásný jezero u kláštera. Plavat jsem mohla jen po jedný straně, právě kvůli mnichům, kteří tam žiji. Ale moc dobře se mi neplavalo, jezero bylo obrovský a na dotaz co hadi? se mi dostalo zcela neuspokojivý odpovědi… „no co hadi, asi tu nějaký budou, nevím…“. Když druhý den maminka povídala, že kromě duchů tam jsou i velký hadi a že se v jezeře utopilo už několik dětí... prima jsme si pokecaly:-). Ještě chvíli a já jim snad na ty jejich duchy taky uvěřím…

Den se tu jinak líně převaluje za dnem. Vstává se svítáním, usíná se se svítáním. Přes den praží slunce od kterýho se všichni schovávají. Krávy už nemáme, takže nám nic nebučí pod kuchyní. Dole u sousedního domu je nová tělocvična. No tělocvična je asi hodně nadnesený výraz, ale každopádně se tam dvakrát denně trénuje thajský box. Ráno od šesti se tam ozývá bušení, večer od půl čtvrtý se tam ozývá bušení.

Můj první trénink…

Vstává se v pět, je ještě tma. Jde se běhat. Běhá to moje devítiletá neteř, to teda asi bude nuda, to jejich běhání, pomyslím si. Na rohu se potkáváme s ostatními hochy a trenérem, následuje nás motorka abychom byli vidět. Běží se do sousední vesnice, je to docela daleko, nevěřím že tam doběhneme, určitě to v půlce otočí. Mýlím se… Po více jak půl hodině se vracíme, dostávám do ruky švihadlo se slovy, deset minut skákej. Po dvou minutách umírám. Pak skákání na pneumatikách a do ruky mi přistávají boxerský rukavice. Trenér, který vyučuje thajský box ve škole v Bangkoku a tady se teď připravuje na zápas, který bude po novým roce kousek odsud mi ukazuje co mám dělat. Váží 45 kilo a dát mi jeden kick, už se asi nikdy nezvednu. Když pak vidím trénovat neteř, obávám se, že by mě „nokautovala“ s přehledem i ona, jsou to šílený šlupy. Dvě hodiny jsou za mnou, je půl osmý ráno a já se těším na sprchu a snídani. Pěkně mě bolí pravý nárt, bílí lidi nejsou zvyklí chodit a kopat bosy, to tu ale vůbec neberou v potaz, křováci.

V půl čtvrtý odpoledne je nástup na druhý trénink. Během dne se teplota na slunci pohybuje okolo padesáti stupňů. V ruce mi přistává švihadlo, skáču. Pak pneumatiky, po nich nandávám rukavice a jdu se přátelit s panem pytlem. Trenér na kterým kromě svalů a šlach není vůbec nic mě opravuje. Má to se mnou nelehký, ale snažím se. Bolí mě celý tělo, nejsem na tenhle pohyb vůbec zvyklá. Můj trénink končí, přichází už rozcvičení kluci a jedou další dvě hodiny v kuse. Zítra ráno v pět třicet se jde opět běhat…

…ráno, když se všechno přes noc krásně rozleželo se se vším sebezapřením zvedám z postele. Ve čtvrt na šest mě u domu vyzvedávají kluci, jde se běhat. Pak švihadlo, pneušky a trénink. Učím se nový kop, takže kromě holenní kosti a nártu mě teď bude bolet i koleno:-). V půl osmý sprcha a snídaně, celý den je přede mnou. Kouzlo ranního vstávání je v tom, že den je pak nesmírně dlouhý, je to paráda.

A abych se mezi boxem, jógou, plaváním a běháním nenudila, domluvila mi Na práci na gumovníkových plantážích bratra Rung Denga. Kolik je denní gáže, to prozradím až někdy příště, každopádně v balíku… no v balíků vážně nebudu :-).

Všem přeju všechno nejlepší do Nového roku. Thajci tu už, i když to není jejich Nový rok, nadšeně slaví. Ten jejich, 2555 je čeká až v polovině dubna.

Jo a dopoledne když jsme jeli do Saymonu nám před motorkou „proběhla“ kobra… hadi se ale lidí prý bojí, takže tu je zcela bezpečno:-).

3.1.2012 Je Silvestr, thajci od rána slaví, všude řve muzika, zpívá se, jsme zvaní tu tam na jídlo, tu tam na pití. Jdu se podívat na kohoutí zápasy, kde laoská whiska teče proudem, uzavírají se sázky, fandí se jako o závod. Kohouti v ringu zápasí dvacet minut, pak jsou ošetřováni, myti, krmeni, dostávají pít, čistí se jim krk a do ringu jdou znovu. Pokud některý z kohoutů odmítne bojovat, vítězem se automaticky stává druhý kohout, obrovský řev sláva, jásají ti co na něj vsadili. Nesází se úplně zanedbatelný částky. Pokud jdou do boje oba kohouti, znovu se bojuje dvacet minut. Kohouti tu nebojují s břity na nohou jako třeba na Filipínách, naopak jim jsou ostrý ostruhy na nohou zavazovány izolepou. Je jedna hodina odpoledne, slunce praží a litry alkoholu se zapíjí porážka nebo vítězství. Nechápu jak ti malí střízlíci můžou vydržet do večera, do dne následujícího, do dne dalšího. Obvykle se tu Nový rok slaví několik dní v kuse...

K večeru jdeme do kláštera. Buddhovi přináším kytku, zapaluju svíčky, tyčinky a něco si přeju. Uvidíme jak mocní „ti“ nahoře jsou. V klášteře se postupně sejde asi třicítka lidí, převážně žen, muži sedí ve předu, ženy za nimi. Modlí se asi hodinu, venku mezi tím zapadá slunce, klášter se ponořuje do tmy. Výborná je nejstarší žena sedící kousek ode mě. Když se dozpívalo, domodlilo nastává pět minut ticha. Stará paní tomu však dává asi dvacet vteřin a do onoho naprostýho ticha, svým křehotavým hláskem povídá „no tak jsme se pomodlili a můžeme jít ne?“. Všichni propukli ve smích a během chviličky si u východu nazouvali svoje trepky. Fakt se mi líběj:-).

Jak na Nový rok, tak po celý rok… pěkná blbost teda. Dneska je každopádně den volna, žádný trénink a tak si jdu na hodinku zaplavat. Kolem druhý mě tam vyzvedává Na s malou. Z dálky mi ukazuje tašku a nadšeně volá „sneeejk“. Jdu se podívat blíž. Vytahuje z ní asi metrového hada, na dotaz co to je za hada mi se smíchem odpovídá, že neví, ze už nemá hlavu (to jsem si samozřejmě stačila všimnout). Na druhý dotaz kde ho jako vzala mi ukazuje farmu nedaleko, že ho tam za třicet báthů koupila, na polívku. Vracíme se domů, i s bezhlavým hadem. Sedám si na terasu a píšu, ona „TO“ mezi tím připravuje. Na ohni se vaří voda, seká „TO“ na kousky, běží pro nějaký trávy a tamarind. Během půl hodiny je hotovo, pochutnává si. Já s díky odmítám, ale musím říct, že nevědět, že je to ten had, kterýho jsem před chvílí viděla v celku, tak asi ochutnám, krásně to voní…

Večer se jede na box. Místo v osm se začíná až v deset. Za hymny jsou připraveni v ringu ti nejmenší. Jestli mají osm let, tak je to hodně. Třesou se zimou, vypadají docela vystrašeně, ale to jen do doby, než začnou bojovat. V těch obrovských trenkách vypadají legračně. Fandí se, řve se, je tam neuvěřitelná atmosféra. Ti nejmenší bojují na tři kola, ti starší pak normálně na pět. Chvílemi se mi tají dech. Druhá dvojice, asi devítiletých se „nokautuje“ v druhým kole, další pak hned v kole prvním. Dítě chvílí bezvládně leží na zemi, trenér si ho z ringu odnáší v náručí, následuje další dvojice.... Jestli se takhle masí ti prckové, co se bude dít až tam vkročí ti starší by mě zajímalo... Mám strategický místo u jednoho z rozhodčích, až někdo vyletí z ringu ven, mám skulinu, kam se schovám. Jsem prostě statečná:-). Adrenalin odplaven, v půl druhý ráno odjíždíme domů… Naši kluci si odváží jednu výhru a dvě prohry.

/Muay Thai je jeden z nejtvrdších plnokontaktních bojových sportů na světě. Mimo boxerské údery a kopy jsou povoleny i údery lokty, kopy kolenem, zachytávání a různé druhy strhů a porazů/

Zítra máme jít na svatbu, tak uvidíme, jestli to letos konečně klapne…

5.1.2012 Druhýho jsme zajeli na oslavu Novýho roku do sousední vesnice, že je už druhýho tu nikoho samozřejmě netrápí, hlavně že je co slavit. Tancovalo se, Leo a whiska tekla proudem, nechybělo prase a pěkně pálivý Som Tam po isánsku. Všechno zadarmo, nechápu tu jejich „politiku“. Vypadají, že nemají co do pusy a pak takováhle veselka:-).

Čtvrtýho pak proběhla slibovaná svatba v Saymonu. Ani pomalu nevím kdo si koho bral, ale to je jedno. Ujetější na tom bylo to, že ta svatba začínala v osm, v osm hodin ráno… Syrový maso, osmahlá prasečí kůže a ostatní velkoleposti nám hned co jsme dosedli na židle přistávaly na stole. Když opomenu, že všechno z toho je pro můj žaludek dost nepřijatelný, nechápu jak to do sebe můžou soukat takhle brzo po ránu a to nemluvím o těch kilech chilli. Všichni až na mě si pochutnávají a za chvíli začíná obřad. Uvnitř domu sedí oddávající, novomanželé a dav těch ostatních. Asi hodinu to celý trvalo, po devátý už mizíme na trh nakoupit a pak domů. Ze svatby si odvážíme spoustu syrovýho masa jako výslužku. Každopádně, stejně tak, jako se tu neřeší funus, neřeší se tu ani svatba. V čem přijdeš v tom přijdeš, žádný společenský trapnosti jako u nás, líbí se mi to. Za to, že se vezmou, platí rodiče manžela rodičům manželky. Za tuhle museli vysolit 150 000 báthů, docela darda zdá se mi. Svatba trvá až do zítřejšího dne. Zítra je „pro změnu“ žranice a pitka.

 

10.1.2012 Jednoho odpoledne se maminka vrátila s plnou taškou jídla a tak jsem si pochutnala na skvělým obědě i s dezértem. S Míšou jsme se divili odkud to nese, mysleli si že ze svatby, kde jsme byli včera, páč dneska tam párty pokračovala. Mýlili jsme se. Večer nám Na, která celý den nebyla doma řekla, že maminka byla na skvělým pohřbu, že to jídlo je odtamtud. Že mě tam chtěla vzít, ale že mi to neuměla říct, takže jsem se tý podle jejích slov fantastický akce nezúčastnila. Ani zmrzlina prý nechyběla. Umřel totiž mnich v jedný ze sousedních vesnic, takže ta „big párty“ se konala v areálu chrámu. Bylo spoustu lidí, spoustu jídla, spoustu sladkostí… a já tam k mojí lítosti chyběla. Ty jejich pohřby mě asi nikdy nepřestanou udivovat. Kde jsou sakra ty slzy, smutek, to truchlení? Víra v další a lepší život má opravdu něco do sebe…

Každopádně i pohřeb s mojí účastí zřejmě brzo bude… Umírá jeden chlápek ze vsi, tak aby ho na cestu vyprovodili, sjíždí se už rodina a příbuzní. A prý to bude velký, tak nevím co si o tom myslet:-).

Jak jsem přečkala svůj jednodenní splín…

Ráno jsem se po dlouhý době neprobudila zrovna s nejlepší náladou. Na zotavení nepomohlo běhání ani jóga, nepomohlo plavání a ani si zaboxovat (a to i přes to, že představivost byla veliká:-)) a tak jsem se k večeru vydala na procházku. Koupila si dva kopečky zmrzliny za šest kaček a vyrazila na maminky farmu, kde jsem letos ještě ani nebyla. Člověk ale činní a život měnní. U chrámu se ke mě přiřítila Natascha se třema kamarádkama na kolech, kam prý jdu a jestli můžou jít se mnou. Jasný, kývla a usmála se, v hlavě ale bylo to obrovský NEEE, vždyť já chci být přeci sama. Holky celou cestu štěbetaly svojí hatmatilkou, šlapajíce na starých předpotopních kolech. Prý jestli chci dojít do sousední vesnice. Kývla jsem. Protáhly mě hodinovou procházkou kolem řeky, jinak naprosto vyprahlý krajiny. Ve vesnici mi nabídly večeři u jedný z holčiček, dostala jsem vodu, odvedly mě podívat se do chrámu. Byl to s nima prima strávený večer a můj splín zůstal kdesi v rýžovištích. Kdo ví jak by se mi večer usínalo, kdybych je nepotkala... Pravdou ale je, že jsem jim vlastně celou cestu v dobrým tak trošku záviděla. Tu svobodu, tu bezstarostnost jejích i rodičů. Za celý pobyt tady jsem snad nikdy nezažila ani jedno brečící děcko, který by si cokoliv vynucovalo, bylo rozmazlený, nevychovaný nebo jinak podivně poevropštělý. A to jim tu opravdu nic neschází. Na zítra jsme domluvený na běhání a na procházku, chtějí mi ukázat nějaký jejich hezký místa. Těším se na ně… (ještě naivní, netušíce co mě čeká....).

Druhý den…

5.00- budí mě štěkání Yakuzy. Yakuza je kříženec Jack Russla a je úplně blbej, nemám ho ráda. Jako by to věděl a schválně mě všude pronásleduje, kroutí ocasem a láskyplně na mě civí.

7.00- jdu s maminkou do chrámu, dneska, ostatně jako každou neděli, je Buddha den a tak celou noc vyráběla kytičky z banánových listů.

8.30- si jdu zaběhat a zaboxovat

10.00- vyrážíme s Nataschou a jejíma třema kamarádkama na procházku. Málem odcházím v trepkách, nakonec mě ale cosi osvěcuje, beru si lehký pohodlný boty a mažu se aspoň šestkou proti slunci. To všechno v domnění, že do hodinky jsme zpátky.

11.00- prošly jsme pár vesnicemi, pořád míříme dál od domova. Slunce pere jako smyslu zbavený, o stínu si můžu nechat jen zdát. Holčičky melou a melou. Ptám se jestli jejich jména něco znamenají. Jedna je máslo, druhá pudr, třetí farma. To jsou mi teda nápady.

12.00- pořád melou a melou, vzdalujeme se od domova, na slunci se teplota pohybuje okolo bodu varu. Stín… co že je to stín?

13.00- přicházíme do jedný z vesnic, k pěknýmu chrámu, holky se tam modlí a losují si nějaký „horoskop“. Chechotaj se jako prdlý. Ve vsi si dáváme sladký shake z prášku, první tekutina za tři hodiny na přímým sluníčku je opravdovou slastí. Pak chodíme po vsi sem a tam za jejich kámoškama, připadám si jako jejich starší sestra, která je musí hlídat. Všichni na mě zírají, kde se tu ta blonďatá věc bere… sahají mi na vlasy.

13.30- pořád chodíme po vesnici, pubertální kolorit hadr, kolik že mi to je let? Přijíždí týpek na motorce s pekárnou, mám hlad, nejradši bych mu snědla celý krámek, jak krásně to vypadá. Dáváme si pár „koblih“, pochutnávám si a divím se, kde se v takovýhle díře vezmou tak vynikající a čerstvý dobroty.

14.00- vyrážíme po silnici, slunce pořád slušně pere. Míjíme několik gumovníkových plantáží.

15.00- na motorce nás našli Míša s Na, v nějaký vsi si dáváme Som Tam, párky, buráky a hlavně vodu. Trháme si granátový jabka, který tam rostou.

16.00- šlapeme domů, začínám být polomrtvá. Holky pořád melou a melou, různě poskakují, poletují, nechápu kde berou tu energii. Asi proto, že jim je teprve devět.

17.00- konečně se dostávám na cestu kterou znám, chodím tam běhat. Po páty jsme zpátky. Doma je připravená večeře, cpu se jako otesánek. Byl to pěkný výlet ale příště budu obezřetnější, až se bude říkat „jdeme na procházku“. Vědět, že z procházky bude sedm hodin na přímým slunci, nejdu ráno na dvě hodiny běhat a boxovat. Jsem zničená, divím se že nemám úpal s úžehem dohromady. A to jsem ty holčičky začínala mít opravdu ráda:-).

…druhý den jsme odjeli do Yasothonu, zašli na masáž, bodla mi jako nikdy před tím. Do týdne bych měla přejet přes thajsko-laoský hranice a pobýt nějaký čas v Laosu.

Pátek třináctého V úterý jsme oslavili Míši narozeniny. Ode mě dostal koprovku s knedlíkem (kopr si musel natrhat sám), vím, jsem zhmotnělá štědrost. Moje maličkost, která v životě neuvařila ani jeden knedlík si to tu teď napracovávám i do dalšího života …knedlík s vejcem, knedlík s koprovkou, knedlík s rajskou, knedlík s jahodama... (Míša: „Lívo, prosím tě a ty švestkový knedlíky s jahodama by jsi neuměla?“ :-)).

No nic, každopádně český knedlík na březích Mekongu, to nezní vůbec špatně, ne. Ale jak to už tak v životě chodí, nic není zadarmo, obchod je obchod. Den co den tu jsem rozmazlována thajskou kuchyní (rýže se mi po těch pár dnech tady, ještě zajídat nezačala), takže… nestěžuju si.

A když už jsem u toho jídla… Dva dny na slunci se sušilo maso ze svatby (s česnekem, cukrem, pepřem…). Když ho Na přendávala do sáčku a dávala do lednice, bylo uschlý, scvrklý, lezli po něm mravenci a fakt nevypadalo vůbec vábně. Vlastně vypadalo dost odporně. Pak ho usmažila. Pěkně jsem se vofrňovala, než jsem ho strčila do pusy, ale nelitovala jsem, ba naopak. Takovou dobrotu jsem dlouho nejedla, vynikající. Hned jsem si napsala „jak na to“, ale na konci mi došlo, že to má v našich končinách jeden docela malilinkatý háček… kde vzít ty dva dny přímýho slunce.

Jinač už několikátý den je naším dopoledním programem sběr dřeva. Bereme kárku a razíme směr maminky farmu, kde jsou pokácený stromy Eukalyptu. Mačetou osekáváme větve a nakládáme je na onen pekelný, ručně poháněný stroj. Dřevo je určeno pod kotlík na vaření, ne na topení samozřejmě.

Na rýžovišti si všímám takový divný věci, ptám se co to je. Prý „síť“ na hady, žáby, ryby… zkrátka na všechno co se v zaplavených rýžovištích pohybuje. Když se pak voda vypouští a nastává období sucha, voda ústí k tak dobře položeným místům, kde se právě nachází ty podivný „sítě“ ve kterých se ona havěť zachytí. Její osud je jasný...

Teď jsem si díky tomu vzpomněla a nevím jestli to prolítlo zprávama i u nás, ale na lodi přes Mekong, mířící do Vietnamu zabavili 800 psů, kteří měli skončit na talířích. Nechutný, Vietname:-(.

Každopádně předevčírem mi to nedalo a s Na jsme si udělaly výlet. Na motorce jsme objely onu nedělní procházečku s holčičkama. Dvacet kiláků rovných. Ne že by dvacet bylo závratně moc, ale na tom šibeničním slunci tady, to ouplně málo nebylo, kor když hlava počítá s lehkou hodinkou. V chrámu u slona jsem si „vylosovala“ co mě čeká. Nezní to vůbec špatně, vyhlídky velice slibný, tak uvidíme jak moc se tomu dá věřit :-).

Dneska je ve škole Den dětí. Tanečky, sladkosti, zpívání… utíkám, ať mi něco neunikne (myšleno aby na mě nezapomněli s těma bonbónama, samozřejmě).

15.1.2012 Den dětí dopadl perfektně, přežili jsme. Ráno TO vypuklo schůzí rodičů, kam jsem se nakýblovala taky. Plná třída povětšinu postarších žen, protože právě ony tady malé děti vychovávají. Matky často pracují v Bangkoku nebo jiným velkým městě, aby je uživily. Je to tu normální koloběh života. Přichází ředitel, má proslov, ale de facto nikdo ho tu neposlouchá. Nicco, naše skoro russlice mi sedí u nohou a škemrá čokoládu. Ředitel mluví hodně lámanou thajštinou… Míša pokládá Na kontrolní otázku: „posloucháš ho?“. „Jo“ až překvapivě zní odpověď. A rozumíš mu? „Ne“ a směje se. No fakt nevím, co si tu mám o nich myslet.

S Míšou se brzo dekujeme po anglicku, na pivko a kafe. U obchůdku sedí vedení vesnice a na ulici přepočítávají osm set tisíc báthů, všechno bedlivě zapisují do sešítků. Jsou to peníze určený pro obec. A jak to pěkně jde bez počítačů a jiný výpočetní techniky. Stačí bambusová rohož, propiska a kus papíru.

Asi v deset TO vypuklo, ředitel má proslov, dětem se rozdávají ceny, sladkosti. Pak následuje taneček za tanečkem, je to mazec. Natascha má odtancováno, tak se nám v hlavě rodí další strategický plán, zdekovat se. Přijíždí týpek s koblihama, poroučím se. Jsou vynikající. Odcházíme na toaletu a strašně nenápadně to balíme domů, Míša spát, já si beru úborek a jdu si zaboxovat…

Jmenuje se Beau, od slova Beautiful, ale my jí neřekneme jinak než Miní. Je úžasná, bych si jí nejraději odvezla do Prahy. Moje nadšení z němé tváře však netrvá dlouho. Když se pak stejně starému chlapečkovi zakousává do ramene /vzal jí její nafukovací balónek/ říkám si, že jí bude jednoznačně lépe tady a jdu si pohrát se štěňátkem:-))).

Jak jsem skončila u doktůrka... Jelikož můj boxovací trenér odjel do Bangkoku, jeli jsme se s Míšou podívat do jiný vesnice na trénink (do boxerský školy, kde jsme byli na zápase), kde by mě mohli po mým návratu z Laosu trénovat. Stokrát mi bylo říkáno, ber si na motorku brýle, stokrát jsem si je nevzala... Prásk, strašná bolest, Míša zastavuje a vyndavá mi z oka nějakou malou potvoru (která mě tam prý po nárazu stačila buď kousknout nebo se vyčůrat, obojí je prima představa), oko přes bolest, řezání, pálení a já nevím přes co ještě nejde otevřít, jen z něj tečou slzy. Nelepší se to ani po příjezdu domů, a tak se k nám na motorku hrabe Na a mizíme k doktorovi, který mi to proplachuje a dává kapky. Ošetření se neplatí, příspěvek je dobrovolný, připadám si jako doma... (to byl pokus o vtip, trapný co). Hážeme do kasičky peníze a mizíme domů. Cestou zpátky se zastavujeme na pivko, když tam potkáváme našeho starýho dobrýho známýho němce, který tu už taky spoustu let žije. Nedávno jsme u něj a jeho thajský ženy byli na návštěvě. Zašel si na panáka laoský whisky, se nezdá chlápek jeden. Míša s ním mluví německy, se mnou česky, s Na anglicky, on s Na mluví thajsky. Je to pěknej mezinárodní guláš. Druhý den mu povezeme knedlíky s jahodama, který jsme mu slíbili (tedy já takovou blbost samozřejmě nevyřknula).

Ráno se probouzím s pěkně nateklým okem ze kterýho pořád něco teče, bolí to. Kapu kapky co jsem dostala a jsem zvědavá, jak to bude vypadat zítra, jestli nebudu muset můj zítřejší odjezd do Laosu o pár dní odložit. Je mi to jedno, mám ještě rezervu pěti dní, pak mi končí víza a vycestovat musím. Dneska, pro velikou úspěšnost, se snad konečně dojedeme podívat na ten trénink... brejle si teda vezmu nooo.

Prostě thajci, na ty asi nikdo nemá… Jsou tři sestry od nás z vesnice, každá má svýho manžela. Jeden manžel si ale chodí užívat i s jednu ze sester svý manželky. Před vchodem si odhazuje svoje outfitový žabky, když kde se vzal, tu se vzal, nečekaně se manžel vrací domů, týpek vyskakuje a utíká oknem. Manžel kouká na ony slušivé trepky milence a povídá „co tady asi tak dělají ty trepky souseda“? Scénář se několikrát opakuje... Do teď mu nic nedošlo:-).

17.1.2012 Oko zlobí i třetí den po atentátu brouka, ale už je to mnohem lepší a tak už mám sbalený malý batůžek a za chvíli mě Míša veze do Saymonu, kde chytnu autobus do Mukdahanu. Otřu slzu, zamávám šátečkem a budu doufat, že se dříve nebo později zase uvidíme. Hraniční přechod překročím Mukdahan/Savannakhet a budu to směřovat dál na jihovýchod a jih až ke kambodžským hranicím, vracet se chci přes Thakhek/Nakhon Phanon. Jak dlouho tam budu nevím, ale maximálně 15 dní, na tak dlouho mi dá milá Laoská lidově demokratická republika vízu.

Jak se chytaj ryby. Prut, udička, návnada.. cože, nač, k čemu, proč??? Thajci vaří jednoduše a rychle, úklid je pro ně jen ztrátou energie (moje řeč) a tak i ryby je potřeba chytit rychle a účelně. Oko bolí a tak se jdu projít na farmu, u řeky je rušno. Chlápci velikou sítí zahrazují kus toho špinavýho patoku, aby jim TO nemohlo nikudy pláchnout, vytrhávají lekníny a ostatní zbytečnosti tam a „rybalka“ může začít. Rozhodit síť, která má na koncích závaží, zatáhnout a posbírat všechno co se v ní hýbe. Za chvíli se u břehů v bambusových ošatkách hromadí ryby a hadi. Dneska to vypadá, že nikdo bez večeře rozhodně nebude.

Další den si jdu zaplavat do jezera (čmelák s plovacími brýlemi, tudíž sestřelené oko je chráněno). Beru si s sebou knížku, chci si v klídku přečíst, kam to zítra vlastně odjíždím. S úsměvem od ucha k uchu se ke mně řítí Natascha s kamarádkama a že jdou k jezeru se mnou. Plavu si jako každý den svojí obligátní hodinku, voda je dneska extrémně horká. Holky se plácají u břehu. Doplavu a jdu se zaslouženě natáhnou na bambusovou rohož, tenhle pocit mám vždycky nejraději. Holčičky mi dávají asi pět minut, akorát pohodlně ulehám, otevírám knížku a začínám číst… „prosím tě, nenaučíš nás plavat?“ Usmívám se, odkládám knihu, tu knihu, co jsem si právě otevřela, tu knihu co jsem si právě chtěla číst… „no jasný“ odpovídám. Snažím se co to jde, ukazuju rukama, ukazuju nohama, ale oni jdou pořád ke dnu a ještě se hrabou do hloubky, kam už nestačím ani já. Na tohle nemám nervy, jsou roztomilý, snaživý, byla by jich škoda... Koukají na mě jako na obrázek Buddhy, ale po chvíli mi je zcela jasný, že dneska je plavat rozhodně nenaučím. Vzdávám to a mám lepší nápad, skákat do vody, to by jim mohlo jít líp. A taky že jo, nadšení obrovský, mám prostě pro děti cit. Holčičky vyskákaný a já si jdu konečně číst a slibuju jim, že až se vrátím z Laosu, že je naučím plavat… sem asi upadla.

Taky jsem včera vytvářela hodnoty. Pomáhala sousedce Pakom s výrobou sladkých, rýžových placek. Byly vynikající.

Nu a tohle je prosím on, ten blb Yakuza. Předevčírem večer se nedostavil domů, stalo se tak poprvý za jeho krátkou životní kariéru. To byl ale klid, žádný štěkání, parádní noc to byla. Zatímco Na s Nataschou smutnily, já doufala, že ten kretén pluje první třídou do Vietnamu. Mýlila jsem se. Zjevil se u snídaně. Holky přestaly jíst a jeho jméno vyslovily snad tisíckrát. Vydřiduch Yakuza se záhy stal dalším strávníkem u stolu. Hlava mu padala z krku, po snídani byl uložen do postele, kde prospal celý den…

Dělám si samozřejmě legraci. Ne tedy v tom, že to je pes bezmozek, to on totiž opravdu je (taky kouše lidi do nohou, když jedou na kole a nebo se klidně, asi jako jediný pes v celý jihovýchodní Asii, nechá přejet autem…), ale v tom, že bych mu přála projet se do Vietnamu. Přesto, že jsem byla skoro přesvědčená, že jen celou noc zevluje u nějaký háravý chudinky fenečky, hnulo se moje svědomí, že jsem mu snad něco zlého přivolala. Tady člověk totiž nikdy neví:-).

LAOS

21.1.2012 Jsem přesunuta v čase a v prostoru, ale vezmu to postupně… Noťásek na cestách, když je člověk sám je parádní věc. Po večerech si může datlovat na nějakým tom pěkným místě u večeře a na netu pak strávit jen pár chviliček na zkopčení. Nenávidím totiž ty internety plný bílých čičmundíků. Díky růžováku, že funguješ a že mi tě ještě nikdo neukradl:-).

17.1. Z Mukdahanu jsem busem přejela přes Mekong, přes most Přátelství, který spojuje Thajsko s Laosem, prošla pasovkama (co vezu se nikdo ani nepodíval, ale věřím, že mít v báglu kilo Heroinu, už po mě ti jejich drogoví psi skočí). Vízu mám nakonec až do 15.2. Na laoský straně se na mě vrhnul tuktukář, že jinak se do města nedostanu. Kašlu na něj a jdu si vyměnit pár dolarů, ptám se na autobus, nějaký tam jet určitě musí. Prý ať počkám, že pojede a že je zdarma. No vida. Sedám si na sedačky a v tu ránu jsem v zájmu několika týpků, kteří tam klopí jednoho panáka laoský za druhým. Jsem na hranicích, je bezpečno, ale po půl hodině mě už vážně nebaví... Nějak to tam s nima přetluču a autobus se opravdu zjevuje a veze nás do Savannakhetu na busový terminál, přesně tam, kam potřebuju. Ptám se na bus do Pakxe. Mám přijít zítra, jede to v sedm, v devět…pohoda. Jdu po čuchu najít nějaký guest house, natrefila jsem na moc příjemný, s telkou, vlastní sociálkou za šest doláčků. Městem si dávám asi pěti hodinovou procházku, obědvám ve vývařovně na trhu, cestou futruju asi tunu sladkostí… ty lákadla a ta moje vůle… to slovo mi je sakra cizí. Jestli existuje otrava cukrem, tak asi umřu. K večeru posedávám u řeky, sluníčko zapadá a všude se vynořuje spousty jídelen, stánků, ve dne líný městečko se probouzí do noci… Sawan, jak mu místní říkají je moc příjemným místem, ani vlastně nevím proč má tolik mých sympatií, nic tu ve směs vlastně není...

18.1. V noci pěkně špatně spím, ty vzpomínky a ten komár. Tak dlouho bzučel, až mě donutil vstát a jít se namazat repelentem. Donutil mě otevřít sladký kokos, co jsem si koupila na zítra na ráno a celý ho sníst. Vstávám lehce po šestý, pobalím věci a jdu si koupit jízdenku do Pakxe. Jedu tím v devět. K snídani si dávám vynikající na ohni rozpečenou bagetu s vejcem a chilli. Ta francouzská kolonizace měla vážně co do sebe. Těsně před devátou sedám do plnýho autobusu a vyrážíme. Líp načasovat jsem si to nemohla. Jen co vyjedeme z města, stavíme a šup šup už to lítá, chlapící nanáší pytle s rýží a zaplňují s ní celou uličku až do výšky sedaček. Cestou přistupujou další a další lidi, v uliččce jich je nakonec mimo nás, dřepících na svých flecích (někde i po třech kouscích) víc než třicet. Jsou tam nahňácaný jako sardinky, vedro je na padnutí. Za šest hodin jsme na místě, beru si tuktuka a nechávám se hodit do města, kde jsem si našla pohodový guestík na konci poklidný uličky, za sedm doláčků. Dávám zaslouženou sprchu a jdu se projít po městě. Při hledání čehosi, co jsem nakonec ani nenašla, se mi daří zabloudit, ale za to jsem viděla myslím úplně celý město ze předu do zadu a ze strany na stranu. Určitě to je tou jejich blbou mapou. K večeři dávám kuře s bazalkou a venku si kupuju zmrzlinu, která mi padá na zem, jsem na sebe pěkně naštvaná, taková ztráta. Ale tentokrát jsem zabojovala a potrápila svojí vůli, nešla jsem si koupit další (ale našlápnuto jsem tam už měla, to zase jako jó). Domů se dopachtím až kolem půl osmý, jak se setmělo nešel ten zatracený guest house, v tý krásný boční, poklidný uličce vůbec najít a ptát se místních je jako neptat se vůbec. V noci spím zase dost mizerně, asi si nechám vyresetovat mozek.

19.1. Noc zase příšerná, nemůžu spát, je horko, obrovská vlhkost, ale co hlavně, než zhasnu, vidím jak mi pod postel zalejzá obrovský kokrouš. Snažím se usnout, ale nejde to. Pak slyším, jak mi něco dopadá kamsi za polštář, bojuju s myšlenkou, vstát a jít rozsvítit nebo tomu nevěnovat pozornost a pokračovat dál ve svým usínání. Nedá mi to a jdu rožhnout, zvedám polštář a to odporný, nechutný, obrovský mistr šváb mi přebíhá přes postel. Zvedá se mi tepovka, vkrádá se krev do žil, jdu vraždit. Beru první co mi přijde pod ruku a mlátím do něj, hlava nehlava, vražda je dokonána, zhasínám a jdu se zase snažit usnout. Budím se v šest. V noci jsem se rozhodla, že nakonec pojedu do Champasaku loďí. Vím, že odplouvá v půl devátý, jenže nevím odkud. V Sedm se ji vyrážím hledat. Zase obejdu půlku města, zase se mi daří zabloudit a nikdo samozřejmě neví, odkud ta přiblblá loď do Champasaku vyplouvá. Vzdávám to a za pět minut dvanáct se vracím do touristickýho ofisu a kupuju si jízdenku tam. Po pár minutách mě tam vyzvedává tuktuk a veze k řece. Já hledala molo, jak naivní jsem byla. Strmý sráz z hlíny a pod ním stojí loďka. Za hodinku a půl jsme na místě. Souhrou náhod se ocitám v gestíku za tři a půl doláče za noc, s restaurací nad řekou, půjčovnou kol a prima týpkem majitelem. Dávám sprchu a jdu se projít. Městečko je malá díra s jednou hlavní ulicí. Cestou pojídám sladkosti, až dojdu na konec ulice, kde si u milý holčiny dávám banánový shake, posedím u ní a jdu zase zpátky. Slunce je hrozně silný, začíná mě pálit krk. Beru si knížky, ulehám do restaurace a pozoruju řeku. Moc toho ale nenačtu, po probdělý noci s kokroušem záhy usínám. K večeru si jdu zaběhat, pak zasloužená večeře u nás na terase a jdu spát.

20.1. Ráno se po deseti hodinách spánku budím přesně v můj čas, v šest. Kolem půl devátý se hrabu na terasu na snídani. Pochutnávám si na bagetě s vejcem a na ovocným shake s čokoládou. Jestli jsem si myslela, že thajci jsou sakra hodně natvrdlí, tak beru zpět, thajci jsou proti laosanům vzdělaní, študovaní lidi. Jdu na recepci se slovy: „prosím vás, bude mi volat bratr z Thajska, jaká je sem volačka“? „Yes, no problem 0066…“ (0066 je volačka do Thajska) Já: „tohle je ale thajská volačka, já potřebuju tu vaší, laoskou“. Recepce: „Á, yes, I understand“. Já: „no skvělý a jaká teda je ta volačka?“ On: „same 0066…“. Já v hlavě (ty brďo to si snad ze mě děla pr..l, jak může být laoská volačka stejná jako thajská). Skončilo to tak, že to nepochopil, ale naštěstí si jí mezi tím brácha zjistil sám a už zvonil telefon ve kterým se ozvalo „hele Lívo, nejsou oni tak trošku natvrdlý, už jsem jednou volal, ale nepochopili co chci…“. V půl jedenáctý si půjčuju pěkný, „zánovní“ kolo, barvy červené s nápisem Turbo a vyrážím na osmi kilometrový výlet k nejzajímavější khmérské památce mimo území Kambodže, ke chrámu Wat Phou. Cesta moc příjemná, jen to slunce moc praží. Projíždím místníma vesničkami, sem tam zastavím a dávám si nějaký ten jejich sladký barevný patok. Za hodinku a půl jsem na místě. A teď dostali laosani zase mě. Vstupenka 30 000 kip, platím jí jedný z dívčin, druhá pořád omílá „foto, foto, foto“ a ukazuje kamsi k pokladně. Jaký foto proboha. Pořád mě šteluje k tý zdá se prázdný pokladně. Pak ke slovu foto přidá kamera. No to je konec, co po mě ta buchta asi tak chce. V pátý minutě pátýho poločasu mi to dochází. Je to tu jako na letišti, vyfotí si mě přes kameru a to dílo mi pak vytisknou na vstupenku. Nu, zaskočili mě, musím říct, tohle jsem tu nečekala. Kolo nechávám ve stínu pod stromem a jdu se projít po komplexu. Je to pěkný, ale na Kambodžský Ankor ani na Myanmarský Bagan to nemá, ale za vidění to stojí. Wat Phou v laoštině znamená „Horský klášter“ a již je zařazen pod chráněné památky Unesca a nyní je pod záštitou Indie a Laosu rekonstruován. Asi ve dvě vyrážím zpátky, zase stavím na sladký barevný patoky. Vracím kolo, dávám sprchu a jdu se projít na konec vsi, na svůj banánový shake. Srkám shake a tak hodinku relaxuju ve stínu a pozoruju lidi, jak si chodí pro jídlo ke stánku. Vracím se na gestík a na zítra si domlouvám odjezd na jih na tzv.4000 ostrovů Si Phan Don. Vybrala jsem si z pár možných Don Khon. Bus mě hodí do Nakasang, dál budu muset chytit loď.

21.1. Přesun na jih bez nejmenších problému, ubytovaná jsem v bambusový chatrči u řeky a nejenže tu v jižním Laosu nemá pokrytí můj úžasný Vodagoňácký operátor, nemá tu pokrytí ani thajský operátor, takže jediný spojení se světem je teď net (ale wifi funguji skvěle). Na cestě začalo lejt, průtrž mračen, nebylo na krok vidět a mistr řidič nevěděl, kde se zapínají stěrače. Zastavil u krajnice a hledal… pak hledal i Holanďan, hledal Ir, hledal i Japončík (tak to byla úplná ztráta času), pak se naštěstí rozsvítilo řidiči a vzpomněl si, kde se ono tlačítko nachází. Mohlo se jet dál. Z ostrova jsem neviděla zatím vůbec nic, už totiž asi šest hodin sedím v restauraci s jedním postarším chlapíkem z Irska a povídáme si, anglicky. Já a šestihodinová konverzace v anglickém jazyce… až s překvapením jsme probrali válku ve Vietnamu, politickou situaci v Irsku, hokej, fotbal a pivo v čechách… všechno zapíjím vynikajícíma ovocnýma shakema. Zítra v půl sedmý ráno jdeme běhat. Ale má to jeden háček, on běhá maratón, tak to nevím, nevím jak si zítra chlápek zaběhá:-).

28.1.2012 Dlouho jsem se neozvala, před odjezdem z ostrovů net nefungoval a pak nebylo připojení, obě simkarty jsou úplně marný. Teď jsem zpátky v Pakxe a necítím se zrovna nejlíp, snad zaberou prášky, který jsem si naordinovala... Z Pakxe se s největší pravděpodobností přesunu do dvě hodiny vzdálenýho Tad Hangu, podívat se na kávový a čajový plantáže, na vodopády Tad Lo, trošku potrekovat Bolevanskou plošinou, půjde-li to… a co pak dál uvidim.

O pár dní nazpátek…

22.1. Budím se před pátou, zevluju do čtvrt na sedm, to máme sraz s Irem Derikem, jde se běhat. Derik je v běžeckým úborku s nápisem Maratón Bangkok. Derik objíždí kouty jihovýchodní Asie, kde běhá půl maratóny a maratóny. Přemýšlím do čeho jsem se to zase navezla. Přicházím s dvou minutovým zpožděním, Derik se už protahuje. S velikou důležitostí se samozřejmě taky protáhnu, aby to nevypadalo, že jsem snad nějaký outsider a jde se na to. Přes most si to šineme na sousední ostrov Don Det, půl hodinka je za námi, lehce si povídáme, utíká to a moje jinak bolavý kolena kupodivu drží. Cesta je skvělá, hliněná, takže relativně pružná. Otáčíme to a za přesně šedesát minut jsme zpátky, zase se protáhnout a pak zasloužená sprcha. V půl devátý máme spicha na snídani. Snídáme dvě hodiny, dáváme vynikající laoský kafe a bagetu s máslem a medem. Pak vyrážíme na několika kilometrovou procházku, na místo, odkud se dá vyplout a pozorovat vzácný druh delfína iravádskýho, cestou zpátky se ještě stavujeme u Somphamitských vodopádů a lehce po čtvrtý se rozcházíme se slovy, ahoj na večeři. Je to s ním prima, člověk není sám, ale to povídání si v anglině je pro mě docela dost vysilující a jelikož slunce praží neuvěřitelnou silou, mozek se mi přehřívá víc než je zdrávo.

Druhý, třetí i čtvrtý den je hodně obdobný, Derik se mě asi pokouší zabít. Včera ráno jsme dali hodinu a půl běhání a pak dalších asi dvacet kiláků pěšmo. Já a hodinu a půl běhat… dobrý scifi. Po čtyřdenním maratónu na ostrovech odjíždíme lodí do Nakasangu, minivenem do Pakxe a z Pakxe hned busem do Attapu. Vyrážíme v 11 hodin, v Attapu prý budeme okolo půl šestý večer. V Rough Guides o této oblasti píší: „…tato část Laosu je nejvíce postižená malárii“, tak si snad nedovezu nějaký ten dáreček. Takže maminko, prostě se tu mám (až na tu psychickou újmu na zdraví v podobě celodenní konverzace v angličtině a fyzickou újmu na zdraví v podobě pětadvaceti kiláků denně) docela i dobře.

Jak jsem se předevčírem sama sobě zasmála… já, která miluje ty nejlepší psychothrillery (zrovna včera před spaním jsem zkoukla jeden ne úplně tak špatný „Dokonalý únik“) co se kdy vůbec natočily jsem si vytvořila vlastní scénář. Stačila mi k tomu procházka s Derikem a naprosto opuštěný místo u řeky… Nikde nikdo, jen prázdná pláž a polozbouraný, starý bungalovy. Vypadalo to tam, jako by to tam někdo musel narychlo opustit a už se tam nikdy nevrátil. Scházíme blíž k řece, když najedou Derik z ničeho nic ze země zvedá obrovský kus klacku. Periferně ho sleduju, co má s tou kládou sakra za záměr… V hlavě se mi rodí únikový plány, jak a kudy budu co nejrychleji utíkat (zdrhat zrovna jemu, už to samo o sobě je docela k pousmání). Čím dýl drží v ruce ten klacek, tím větší představy se mi v hlavě rodí. Tak a teď mě tady zamorduje, bude po mě a nikdo mě nikdy nenajde. Derik ale tím klackem začíná psát do písku, trochu mě to uklidňuje, stojím kousek od něj a dívám se co dělá. Jenže pak se najednou otáčí čelem na mě a s tou obrovskou kládou se napřahuje. V tu chvíli moje srdce buší asi stokrát rychleji než normálně… je to jasný, sbohem prostý živote, bylo to tu docela prima. Derik kamsi za mě odhazuje klacek se slovy, tak co jdeme…? Asi se budu muset přeorientovat na jiný filmový žánr:-}.

Tyhle dva strašně rychlý fešáky jsem já, poloslepá úplně náhodou zahlídla u cesty. A komu patří tahle ručička?

26.1. Do Attapu jsme opravdu dorazili v avizovaných šest večer. Cesta pohodová, loď, miniven i autobus navazoval přesně tak jak slibovali (že jsme si dvakrát štrejchly zrcátkama s protijedoucíma autama, že řidiči bylo asi šestnáct, že si celou cestu buď esemeskoval, telefonoval a nebo si pročítal nějaký papír, není v případě přežití vůbec nic důležitýho). V buse jsme se dali do řeči s jedním laoským teenagerem, co nás úpěnlivě zval spát k němu domů a na večeři, ale nakonec jsme s díky odmítli a tak nás alespoň z busovýho nádraží hodil autem do města, kde jsme se docela marně snažili sehnat ubytko za nějaký ty normální asijský peníze. Všechno dost nastřelený, nikdo nehodlá smlouvat, až narážíme na prima týpka co má restauraci, ať prý zajdeme na večeři, tak mu říkáme, že rádi, ale že nejdřív musíme někam složit hlavu. Odkazuje nás rovně, do leva a pak prý na jeden normální gestík narazíme. Nastává úžasný setkání, opravdu to nejsilnější co mě do teď v Laosu potkalo. Dva postarší lidi, vysedávají venku, ptáme se je na nocleh. Beze slova, za to s neuvěřitelně milým a srdečným úsměvem se zvedají a jdou nám ukázat pokoje. Není to ani klasický gestík, ale ze dvou pokojů si udělali spaní pro turisty, kterých sem tolik zase asi nezavítá. Spodní pokoj, který vypadá následovně mě vážně pobavil… z ulice, kde normálně jezdí auta, chodí lidi, navíc přesně naproti vchodu je obchůdek s všelijakýma nesmyslama se vejde rovnou do pokoje, kde hned proti dveřím stojí veliká postel, televize a záchod se sprchou. Takže otevřenýma dveřma je vidět z ulice přímo až do postele. Pokoj v horním patře je prostější, jde se do něj přes jejich ložnici. Záchod s koupelnou je kdesi dole za domem. Ani se nestačím otočit a paní už povlíká čisťoučkým povlečením postel, přináší vodu, zubní pastu s kartáčkem, čistý ručník. To všechno za tři dolary na noc. S pánem se pořád jen a jen usmívají, chvílema je podezírám, jestli mluví alespoň vůbec laosky. Něco tak milýho jsem dlouho nepotkala. Nejraději bych si je odvezla domu, měla bych novou babičku a dědečka. Večeřet jdeme k týpkovi, co nám je dohodil. Pochutnáváme si na nudlový polívce. Ráno na osmou nás prý bude čekat s čerstvou bagetou a omeletou.

27.1. …a jasný, že čekal, úsměv od ucha k uchu a už nám na stole přistává čaj, laoský kafe, bageta, sýr Veselá kráva, džem, omeleta… po hodině běhání to vážně bodne. Nacpu se, jak to říct, no do sytosti a jdeme projít město, který je obklopený ze všech stran řekou a horama. Vzpomínám na to co psali o malárii v Rough Guides, protože jeden zmetek bzučící mi dost komplikoval celou noc…bzzzz. Moskytiéru bych tuhle noc fakt ocenila. Kámoš Ir jinak pořád mele a s každým si povídá, už mě začíná dost unavovat, ale co teď s ním, když máme stejnou cestu… Občas se na něj ale přilepí fakt legrační týpci, paradoxně všichni popíjející lao whisku. Jeden byl moc dobrej. Po třetím panáku byl majitelem guest housu, po pátým panáku učitelem ve škole a po tom, co do sebe kopnul další sérijku lao lao byl v tu ránu ředitelem školy… Laosani jsou zkrátka „lovely peoples“, neuvěřitelně přátelští, nejsou vlezlí, všude je jen slyšet to jejich „sa baj dí“ (dobrý den), zatím žádná zásadně špatná zkušenost neproběhla.

28.1. Ráno se budím ve čtyři ptáci zpívají jako o závod, v šest se jde jako každý den běhat, pak snídaně, návštěva místního provinčního muzea a kolem poledne pak přesun na busový nádraží a přejezd zpátky do Pakxe. Bytní nejen, že se jen usmívají a moc toho nenamluví, ale ráno při placení jsem zjistila, že neumí psát ani číst. Chci s nimi fotku, paní se ale fotit nechce, chichotá se a ukazuje, že není ve správných šatech, pán si bere klobouk a hrdě se staví před objektiv, jsou úžasní, loučíme se s nimi a kdokoliv zavítá sem do Attapu, je snad povinností ubytovat se u nich:-}.

Rafčo, tobě posílám jednu z lepších farmakošek (snaha s bílým pláštěm byla, ale jak si jistě povšimneš, nebyla dotažená do ouplnýho konce a dokonalosti). Bílý Fino je pro tebe Draace. A všechny ostani moc zdravím.

3.2.2012 Koukám, že mám v těch datech nějaký zmatek, popravdě ani nevím který den v týdnu dneska zrovna je… Nedaleko vodopádů Tad Lo, nakonec trávím mnohem víc času, než jsem původně plánovala, překrásný místo. Včera jsem se přesunula do Thakhek.

28.1. Před přesunem do Bolevanský plošiny, to byl v Pakxe nakonec moc fajně den. Mnou naordinovaný prášky, zabraly už v noci, takže hned dopoledne se mohlo vyrazit na kopec k obrovskýmu Buddhovi, kde se akorát slavil nějaký ten svátek svátků. Úžasný bylo pozorovat všechen ten šrumec okolo. Spousta modlících se, spousta mnichů, jídla i pití. Jsou jako ti mravenci, každý má v tom mraveništi svojí úlohu. Fakt jim tu pospolitost, to nadšení a vlastně asi i tu víru v něco dobrý závidím. Večer posedávám venku před gestíkem, když si ke mně přisedávají holka s klukem, kteří se před chviličkou ubytovali, oba jsou sympoši od pohledu. Dáváme se do řeči. Kluk, frantík z Paříže, docestoval za několik měsíců stopem až sem, cestou se seznámil s droboučkou číňankou, která léta pracuje a žije v Singapuru a tak už dva měsíce cestují spolu, dál to berou do Kambodže, kde ona bude meditovat. Kluk se tu vyloupl cestou přes Uzbekistán, Irák, Tádžikistán, Mongolsko… sama se nabízela otázka a jak jsi se tam domlouval? „No, rusky přece“. Moc hezky jsme si v Laosu, Češka s Frantíkem popovídali rusky, ani nevím vlastně proč, ale tihle lidi mě děsně moc nabili. Možná to vlastně asi umím i nazvat… bylo to tou jejich svobodou, tou nespoutaností. Pak jsem si zašla na tradiční laoskou masáž za čtyři doláčky a i když mi den nezačal úplně nejlíp, usínala jsem moc, moc spokojená.

29.1. Další den začal stejně tak hezky, jako skončil ten předešlý. Hodina běhání, a už po sedmý hodině jsem postávala u stánku a čekala na vynikající, křupavou a obrovskou bagetu s vejcem a koriandrem, za jeden doláček. Na snídani jsme pokecali s Bertrandem a Zhao a všichni se rozešli svojí cestou. Oni na stop do Champasaku, já s Derikem na autobusový nádraží, odkud jsme vyrazili lokálkou do osmdesát kiláků vzdáleného Tad Lo. Autobus narvaný, ale to místečko pro bílý se vždycky nějak přece vykouzlí. Průvodčí a výběrčí peněz v jedný osobě zcvrkává děti pospolu. Místo čtyřech jich teď na sedačce sedí šest, no co jen ať si nezvykají, roztahovat se. Na gestíků povídali, že bus tam bude za hodinu, na nádraží už informace zněla, bude tam za dvě hodiny. Nu což, nebudeme bazírovat na čase, hodina sem, dvě hodiny tam. Z nádraží, kde jsme se bravurně vyhnuli několika kravám, jsme vyrazili s větrem o závod. Jestli ručička na tacháči ukazovala patnáct, tak to bylo hodně. Po pár kilácích jsme na to ale šlápli… řítili jsme se už asi dvaceti pěti kilometrovou rychlostí. Cesta rovná, pěkná. Za tři a čtvrt hodiny nás vyhazovali na odbočce k vesnici Tad Lo. Kafčo a shake u stánku a šineme si to pěšmo do vsi, kde se dá bydlet. Nacházíme hodně skromný bambusový chatrče u kterých Derik čte ceduli geuest house. Směju se mu, že tohle asi těžko, když tady bydlí místní. Nebydleli. Bereme si oba dva bungalovy, po dvou a půl dolarech za jeden. Prostá chatrčka s moskytiérou nestojí už úplně rovně, dveře, jak je chudák celá skřívená nejdou moc otevřít, ale což svojí funkci pořád plní. Připadám si v ní jako bych se vrátila o pár století zpátky. Sprcha a záchod je někde venku. Hážu věci do svojí nový rezidence a ani se nenaděju a ten magor, užvaněný Derik už s někým venku mele, jdu se podívat koho to tam zase ztopil. Štěstí na lidi po frantíkovi s čínankou nás provází i nadále. S němcem z Berlína a s thajkou z Isánu vyrážíme na procházku. Příroda tu je překrásná, míjíme takovou hodně „gipsy“ vesnici, kde dětí škemrají propisky, ženy kouří „doutníky“ a všude pochoduje spousta krav. Derikovi každopádně patří díky za intenzivní kurz anglickýho jazyka, vždy se mi postará o nějakou tu společnost. Večeříme u „Mama Pap“, výborná ženská a dobře tam vaří. Dostávám druhý papayový shake závdavkem. Večer usínám jako princezna při Kulovým blesku pod svojí krásnou, růžovou moskytiérou.

30.1. Ráno běhání, pak skvělý gigantický lívanec s banánem a čokoládou a shake u „Mama Pap“ a celodenní procházka po okolí. Přicházíme k vodopádům, kde mají vesničani svoje políčka. Maličký holčičky je akorát zalévají, jestli jim je pět, tak je to hodně, všude pobíhají prasata a krávy. Vodu do většiny vesnic si každý den nosí v kanistrech od řeky. Ti nejmenší mají snad ty nejmenší kanistry na světe, pracuje tu prostě každý. O „dům“ dál, po mě kluci škemrají mojí vodu, kterou jsem s sebou měla na pití. Chudáci malí žízniví mi jí celou samozřejmě vychlemtly, takže pak několik hodin žízním při stech stupních na slunci zase já, ale nu což. Míjíme banánový a kávový plantáže, nad námi se tyčí hora. U vodopádů se koupe spousta dětí, lezou po skále a s obrovským nadšením skáčou dolů. Já bych do něčeho takovýho asi dobrovolně moc nešla. K večeru, docela daleko od domova konečně narážíme na další vesnici, kde si jde koupit voda. Kolem nás se postupně shlukuje spousta dětí, kupujeme jim sladkosti, mají nesmírnou radost. O kus dál si za 2 kačky kupujeme obrovský trs slaďoučkých banánů, po kterým se ale zapráší, hned co dojdeme do první vesnice. Snažíme se jít domů cestou mezi políčky a junglí, ale ztrácíme se, nejde přebrodit řeka a do tmy máme dvacet minut a je mi jasný, že když se do světla nestihneme vrátit na hlavní silnici, zůstaneme tu, bez baterky asi až do rána, odsud se prostě nemáme šanci vymotat a tak rychle mastíme zpátky. Domů se dostáváme kolem sedmý, za úplný tmy. Jdu na večeři, zkouším národní laoskou specialitu Lap z kuřete a samo, že šejkuju. Usínám jen co se mi hlava dotkne polštáře. Je tu krásně a spí se tu úžasně.

Pro kavaře i nekavaře… několikrát jsem v Asii viděla sušit zrna venku na rohožích, ale nikdy jsem jí vlastně neviděla na stromě a při sklizni, až teď tady. V laosu se ročně vyprodukuje více jak 20 000 tun kávy, většina z ní, pochází právě z Bolavenský plošiny (Arabica, Robusta). Laosani ji pijí velice silnou, s cukrem a kondenzovaným mlíkem. Občas získat kafe bez hordy cukru je nemalým oříškem, páč nerozumí o co tomu bílýmu, divnýmu člověku vůbec jde…

31.1. Běhání, lívanec, klasika. Po snídani usínám jako mimino. Kolem poledního razím na procházku a dost neprozřetelně si na cestu kupuju ovoce. V první vsi se na mě sesypává tuna dětí, musím se až smát, připomíná mi to „Obchodníka se smrtí“ s Nicolas Cage, jak se v Siera Leone potřebuje zbavit důkazu, přesněji řečeno celýho letadla se zbraněmi a tak roztroubí, že to je zadara… během chvíle z letadla není vůbec nic. Po pěti hodinách se vracím domů, u řeky akorát plaví slony, slony bez řetězů na nohou, bez háků na ovládání, krásný pohled. K večeři grilovaná ryba a jde se spát…

1.2. Dneska je poslední den s Derikem. Derik jsem zjistila vlastně asi není Derik, ale je Derek, ale to je fuk. Dopoledne vyrážíme do asi třicet kilometrů vzdáleného Salavanu. Autobus nám odjíždí před nosem, tak to bereme stopem. Hned nám staví miloučká paní, sápeme se na korbu její starý Toyotky. Pani si myslí, že se Schumacher, takže za chvíli jsme na místě. Procouráme trh, kde po dlouhý době vidím (naposledy mě snad šokoval jen stažený pes ve Vietnamu) fakt něco odpornýho. Mrtvý papoušky, veverky a opičky. Všechno k jídlu. O krysách nebo potkanech (nepoznám, nevyznám) nemluvě. Pak dáváme kávčo v místní cukrárně a já než se naděju, vidím toho blázna jak něco gestikuluje s majitelem. Během pár minut si oba sundávají trička a vyměňují si je. Derekovi se prostě líbilo tričko toho chlápka, bylo z asijských her, co se konaly loni ve Vientien, tak týpkovi řekl, že mu za něj dá svoje. Večer nám frknul poslední bus a tak nezbylo nic jinýho, než zase stopovat. Ocitáme se na korbě nákladáku na kterým sedí týpek na motorce, jsou vážně boží. Hážou nás ten větší kus, zbytek, asi deset kiláků šlapeme po svých, je tma jako v pytli. K večeři zase skvělá ryba, Derek kecá s celou restaurací, ty jeho příběhy slyším už asi po stý, tak se jen přiblble usmívám, ne važně, je fakt prima.

2.2. Poslední gigantický lívanec a Derek mě jde doprovodit na bus, v půl osmý přijíždí dodávka, tak beru jí. V půl jedenáctý přesedám do busu do 360 km vzdálenýho města Thakhek. Když se řidiče ptám, za jak dlouho tam jako budeme, plácl, že za deset hodin. Zasmála jsem se, on se taky zasmál a zkusil něco že jako teda za šest. V buse jsem nakonec strávila přes deset hodin, nekecal. Stavěli jsme u každý žrádelny, u každýho pangejtu. V buse se mnou jel jediný bílý čičmunda, germán z Hamburgu. Oba máme namířeno ke stejnýmu guest house, takže máme společnou cestu. Skoro se doplahočíme až tak, když potkáváme amíka se slovy, že je tam beznadějně plno a tak se ve třech vydáváme hledat dál. Pěkná dálka a batoh na zádech po tolika hodinách těžkne. Všude je uvítání se slovy „full“ a kde „full“ není tak to stojí docela balík. První odpadá amík, že hold vezme co je i za ty prachy, druhý odpadá germán, zůstávám v temných ulicích sama. Všude po mě akorát útočí psi a já vlastně nevím kam se vrtnout, je asi jedenáct v noci a všechno, krom úplnýho centra usíná. Vracím se směrem k nádraží, ale nějak mi to nedá a jdu se znova podívat do ulice, kde jsme potkali amíka se slovy „ušetřím vám cestu, je tam všude plno“, my mu s diky poděkovali a obešli půlku města. No vážně mi teda ušetřil cestu…. Skoro o půlnoci narážím na zapadlý hotýlek. Čistý obrovský pokoj s telkou a to za půlku než se v tomhle proklatým městě dalo vůbec co kde najít. Po totální beznaději, protože jsem byla rozhodnutá přespat na busovým nádraží a ráno přejet do Savanakhetu, jsem usínala fakt spokojená...

Ráno jsme si zaběhala, ale samotný to tak neutíká. Teď jsem se konečně dokopala dojít na internet. Do zítra zůstávám tady, pak se přesouvám do Savanakhetu a den na to překročím hranice zpátky do Thajska. Sabai díííí Laos, bylo to tu krááááásnýýýýý.

THAJSKO

7.2.2012 Včera jsem to definitivně zamázla v Laosu a přehoupla se přes Mekong do Thajska, su zpátky na vsi… Zatímco Evropu trápí docela solidní mrazy, tady začínají pomalu a jistě dost hustý vedra. Ve stínu tu včera bylo 35˚C, takže ani voda v jezeře není moc na ochlazení.

6.2. Splavená s půltunovým batohem jsem se přiřítila na busový nádraží v Thakheku, autobus akorát vyjížděl. Ráno jsem si zaběhala a snědla obrovskou křupavou bagetu se salámem a koriandrem (no tak dobře, dvě). Kouzlo ranního běháni tady je vlastně v tom, že vybíhám de facto za tmy, ale pak se zmáčkne vypínač a během chviličky je světlo, strašně rychle tu svítá. A právě v tuto dobu před mnoha domy klečí věřící a čekají na procházející mnichy, kterým dávají rýží, modlí se. Zvláštní pocit vždycky z toho mám. V Savana se ubytovávám ve stejným gestíku, odkud jsem svojí cestu Laosem před třemi týdny začínala, spím ve stejným pokojíku s číslem 206. Poflakuju se na našem oblíbeným obrovským trhu, kupuju za 15 kaček litrovku 40% whisky a divím se, že tu při těhle cenách tvrdýho nejsou všichni zavření v protialkoholní (no jasná, i kdyby, žádná tu stejně není). Odpolko zajdu do muzea dinosaurů, já mám ale nápady. Kupuju si šejk a chvilenku posedím v kostele, šejk a otravní štěkající psi čekají venku. Chodím po městě a bavím se focením zajímavých domů, který tu zbyly z dob francouzský kolonizace. Pak se mi v hlavě rodí nápad, masáž. Prošla jsem snad celý, mě známý město a marně hledala onu masážní instituci, která „přesně vím“ kde je. Setmělo se a já ucajdaná k smrti tu zatracenou masáž ne a ne najít. Pak to ale přišlo. Úplně náhodou narážím na překrásný místo, za který by se ani pěti hvězdičkový hotel nemusel stydět. V opravdu nádherným prostředí si za sto padesát kaček dávám hodinku laoský olejový masáže. Za tmy se vracím do svojí dvěstěšestky a jdu spát.

5.2. Ráno jako každý jiný, běhání a bageta, pak poslední polítání po trhu a mažu na bus, který mě převeze přes hranice do thajskýho Mukdahanu. Pak následuje trošku krkolomný přesun až na vesnici, takže se tam dostávám až po pátý odpoledne. Na vsi se toho moc nezměnilo, o pohřeb jsem prý nepřišla, „nebožtík“ ožil a tak se veškerý příbuzenstvo zase pěkně zpátky navrátilo do svých vzdálených prací a domovů. Jen o něco chudší, páč ty jejich salátovny v Bangkoku stály bez výdělku, hold funus je funus. Maminka s dalšími ze vsi se dneska vrátila z That Phanom, kde se nachází nejvýznamnější Isánská svatyně Wat Phra That Phanom, která je dle Lonely i pro nezasvěcený laiky fascinujícím místem a právě v tuhle dobu se na toto poutní místo míří tisíce věřících vzdát hold své víře a potěšit se na slavnostech v období mezi sklizní a novou setbou.Taky se tam chystám. Ne že bych měla v plánu modlit se za dobrou úrodu (to by tý sklizně asi moc nebylo), ale zážitek to asi rozhodně bude. Špatná zpráva ale je, že Nikolaje nám v noci srazilo auto (to je můj tady nejoblíbenější pejsek). Nejsem odborník, ale nevypadá to s ním vůbec dobře, zadní noha jako balón, nedá se jí ani dotknout, má horečku a jen apaticky leží. Zavolal se doktor. Doktor si to přidrandil na motorce, v ruce igelitku s proprietami jako jsou jehly, stříkačky a léky. Moc milý pán. Na Nikolaje kouknul z dálky a že to je špatný, ale že je na ty krávy, takže neví. Aha. Možná jsme spolu stejně „velcí“ odborníciJ. Píchnul mu Penicilin, léky na bolest a odjel. Snad to bude jen odražený a ne zlomený.

Na vesnici zůstávám asi deset dní, pak se musím přesunout zase o kus dál, jelikož mi thajci dali vízu jen na 15 dní. Hodně zvažuju asijskou meku dostihů, Hongkong. Každý ráno běhám, pak ze sebe shazuju propocený hadříky a skáču do teplýho jezera, kde si zaplavu, normální znovuzrození to je:-). Nikolajovi patláme na nohu nějaký výtažek z banánovníku co Na uklohnila a zdá se mnohem, mnohem lepší, jsou to fakt šarlatáni. Přepíchnout antibiotika už asi nehrozí:-). Zítra chci vyrazit do That Phanom, takže ráno okolo půl osmý lokálkou do Saymunu, kde chytit miniven do Mukdahanu a v Mukdahanu přesednout na bus do That Phanom. Jsem zvědavá v kolik se tam dohrabu, ale těším se. Zatímco tu sedím na terase a píšu, přišel se ke psí misce nažrat tenhle fešák. Prý to je ten, co se mnou spí v místnosti... aha:-).

10.2.2012 Výprava do That Phanom byla výpravou poměrně i zdařilou (o dvě hodiny zdařilejší, než před lety do Surinu za slonama (na slony nám po celodenním cestování za nimi zbyla jen hodinka:-)). Čtyři hodiny cesta tam, tři hodiny v That Phanom a tři hodiny cesta zpátky (to celý necelých sto kiláčků)… Místem fascinujícím chrám opravdu je. Vlastně ani ne tak chrám samotný, jako masa věřících, která se sem v tuhle dobu sjíždí. A taky těch stánků… Už co vystoupím z busu útočí na mě kao lam, pak vařená kukuřice, krab, pečený kaštany… asi jsem se přejedla. O kus dál se vykládá z karet, věští se z ruky a předpovídá se budoucnost. Všude se prodávají různý lektvary z kořínků, kůry stromů a všelijakých rostlin i živočichů. Mezi tím davem jsem jediná bílá, žádnýho jinýho, stejně barevnýho, jsem neviděla, tak na mě všichni dost nevěřícně zírají. Nejlepší je ale kyklop polda. S přilbicí na hlavě vypadá dost vtipně, ale v těch hadrech evidentně šitých na míru vypadá dobře. O fous líp, než ti naši poliši a la knedliši. Byl to každopádně krásný zážitek...

Na nám odjela do Bangkoku, takže vaření mě občas nemine (ale naštěstí vedle ve vsi dělají vynikající Som Tam a pečou na klacku kuřata). Elektrická pánev nám nefunguje, takže kotlík a oheň je teď mým nejlepším přítelem. Naposledy jsem kotlíkovala myslím před víc jak dvaadvaceti lety na táboře Rosnička a Vitana vařila za nás nebo tak něco. Rajská s těstovinama, tak libozvučně a prostě to zní. Natascha mi rozdělává oheň. Ne že bych to taky nezvládla, ale tak přece jen, domek je celý ze dřeva a já tu ještě nějaký ten den pobých chci… Těstoviny úplná hračka pro děti, mám hned hotovo. Maminka mi bere můj oheň a rozdělává mi další „plotýnku“. No jo, dvě ženský v jedný kuchyni. Cosi rychle šoupá do hrnce a už mizí pryč. Zatím co já… Zadělávám jíšku a zajímá mě, jestli mi shoří teď a nebo až za pár vteřin. Ten oheň si absolutně dělá co chce. Míchám jako o závod, hledám vodu, nejsem absolutně připravená. Nacházím vodu a přihazuju rajský. Míchám. Maminka je pořád někde v trapu. Míchám. Oheň šlehá z pod kotlíku, ze mě leje pot. Dílo je dokonáno a kupodivu se dá i jíst. Á, maminka se nám asi po půl hodince vrací. Slejvá cosi ze svýho hrnce, zahlídla jsem rybí hlavu, vypadá to, že k véče bude rybí polívčička. Pro Isánce je jejich tradiční kuchyň něco jako pro nás knedlo-vepřo-zelo. Postaví si drahý luxusní domy, ale tahle kuchyň, ta často zůstává původní.

A kdo pozná co je tohle, něco pěknýho mu dovezu, slibuju (malá nápověda je ta, že to zná snad opravdu každý:-))

Jináč včera jsem vyrazila na procházku. Do chrámu s bílým koníkem co jsem byla tehdy s holčičkama. Šlapu si to tak přímo za nosem a bavím se tím, že koukám na stromy, co všechno se tu dá vlastně pojíst (papaya, limeta, kokos, tamarind, jack fruit, mango, banán karambola, granátový jablko…), a jak jsem zamyšlená, nevím, kde mám zatočit a tak se zcela neprozřetelně ptám místních v sousední vesnici. Nerozumí nic, za to všichni ví, komu patřím. Na kohosi volají, přijíždí holčina a ukazuje mi, ať nasednu na motorku, že mě odveze domů, za Nataschou. Se smíchem se loučím, vysvětlit jim, že tam opravdu teď nepotřebuju a že jsem se neztratila (vede tam jen jedna jediná rovná cesta) by bylo nereálný. Odbočku nacházím a šlapu si to zamyšlená dál, slunce začíná brutálně pražit. Pak mě objíždí dodávka, kluk mi ukazuje ať nasednu, že mě odveze. Široko daleko ani živáčka, jen dlouhá rovná silnice mezi políčky. Děkuju a ukazuju, že jdu pěšky. Týpek odjede, ale po chvíli přibrzďuje a zastavuje, já zpomaluju, nějak se mi to nezdá. Pak otáčí auto a jede kolem mě zpátky, zase zpomaluje, ale odjede pryč, tak jsem klidnější. Po chvíli se ale zase vrací, začínám se docela bát, bůh ví co je to zač. Objíždí mě a zase zastavuje, taky stojím a čekám co bude. Pak ale odjíždí. U chrámu se potkávám s Míšou, který mě tam vyzvedává na motorce. V chrámu si zase losuju „horoskop“ ve kterým je vlastně skoro to samý co v tom předešlým, myslím, že se budu mít skvěle:-). V chrámu je zase svátek svátků a spousta dětí, včetně naší Nataschy. Děti mají celodenní program, který provází mnich. Povídáme si s ředitely pěti škol, zvou nás na oběd, přejídám se k prasknutí, jaký dobroty nám nanáší na stůl. Děti obědvají jinde. Je to moc příjemný posezení. Nad dětmi je zavěšená celá síť provázků a všechny společně večer povedou k devíti mnichům, kteří budou celou noc rozmlouvat k Buddhovi. Na šestou se tam sejdou věřící a do ráda budou společně provázky propojeny. Odjíždíme domů, Míšovi volá Na. Říká, že jí volali ze vsi, že jsem se ztratila a že nemůžu najít cestu domů. Jo, jo, byl to ten podivný kluk v dodávce... No nejsou rozkošní?:-)

14.2.2012 Den se tu tak hezky a líně překuluje za dnem, že se už asi domů nevrátím. Co taky tam v mínus dvaceti, ne?:-). Ba ne, legrace, náhodou se moc těším na jaro, na šeříky až pokvetou. Nu, dost sentimentu, vraťme se k realitě. Pomodleme se třeba k mrtvýmu tatínkovi (tatínkovi naší thajský maminky). Po vynikajícím Som Tam k večeři se jdeme projít ke chrámu, kde v malých výklencích ve zdi postávají plechovky od Coca Coly, od ledovýho kafe, od Red Bullu... V plechovkách je popel zemřelých, kteří se mimochodem nepálí u nás ve vsi, ačkoliv pec tu je, ale ve vedlejších vesnicích. Důvod? No přeci duchové. V ostatních vesnicích jsou prý víc statečnější. Musím se smát. Míša mi povídá: „hele tak se ti tak jednou modlíme u tatínka plechovky, když najedou Na povídá… jééé jsem se spletla, tatínek je tady a ukazuje na jinou díru ve zdi… a tak se zase modlíme k jiný tý plechovce… No a tak je to tu Lívo, prosím pěkně se vším“.

Vyrazila jsem na procházku ke chrámu z lahví a jelikož se mi tam natolik zalíbilo, chodím tam teď každý den (no dobře, kousek od chrámu je sámoška a v ní je spousta dobrot). Zapaluju tyčinky, cosi povím Buddhovi, hodím drobný do kasičky a šlapu zpátky. Ne, nezbláznila jsem se, ale to místo, uvnitř to ticho je vážně fascinující. Nejlepší je ale ta cesta. Každý mi zastavuje a chce mě někam popovézt, vůbec nemůžou pochopit, že jsem na procházce, že chci jít pěšky (isánci jedou na kole nebo na motorce, byť je to jen pár metrů). Jedna babuška s dědečkem si mě dokonce chtěli naložit za motorku do takovýho maliličkatýho slámou vystlanýho vozíčku. Jsou boží. Zdraví mě, usmívají se, tady se zkrátka nejde kabonit. Prostě vůbec neberou v potaz, že jsem to kabonění měla od rána v plánu, protože jsem se po delší době neprobudila s úplně nejlepší náladou. Ale zase to nevyšlo. Můj zamračený xichtík je jen pár desítek metrů, vlastně do pozdravení se se sousedkou Pakom, pak už se to se mnou jen veze. Ty jo, já si tu snad ani nepomračím:-).

Včera celý den prozevlováváme v Yasothonu. Nakupujeme spoustu dobrot a já si dávám masáž u mojí skvělý masérky. Při západu slunce si pak zaplavu v jezeře a po setmění se razí na párty. Soused, můj nastávající (bez pár let mu táhne na stovku, zubů mu už moc nezůstalo a jmenuje se Pojebon), před lety za sňatek se mnou nabízel dvanáct kusů krav (pak se rozšoupnul a přihodil ještě motorku) kolauduje dům, který postavil už co si vzpomínám nějak předloni. Schází se veškerý sousedstvo, zabíjí se prase, modlí se. Bezprostředně u mnichů sedí pouze muži, mnichů je sedm, mezi sebou jsou propojeni provázkem. S Míšou klečet vydržíme prvních pár desítek minut, pak se po anglicku dekujeme ven, tohle není nic pro naše bílý kolena a zhuntovaný záda. Poprvý tady se dozvídám, že nejstarší žena ve vsi je moje budoucí tchýně. Je úžasná, nemůžu si stěžovat (má tedy slabý metr dvacet, na krku vláčí asi tunu klíčů a musí jí být už minimálně dvě stě let). Vždycky, když mě vidí, sahá si na mě, mám jí moc ráda. Nikdy mě nenapadlo, že z nás jednou budou příbuzní:-). Slaví se celou noc, takže kretén Yakuza (k němu se přidává i další „inteligent“ Nico) se ukazuje zase v tom nejlepším světle. Prevít tu hubu otevře vždycky, když se mi akorát daří usínat. Asi mu ten lupen do Vietnamu někde fakt opatřím. Ráno v šest mniši prichází znovu, modlení a párty pokračuje (teda párty ještě od včerejška nepřestala).

Jinak teď se tu akorát sklízí tamarind, takže před každým domem dřepí ženy a vyloupávají z něj semínka. Taky nám tu od Lamtom přistála sklizeň slaďoučkého ananasu a manga na trhu jsou už taky za babku. Jestli se o něčem dá mluvit jako o chuťový slasti, tak je to právě o tom žlutým, slaďoučkým mangu. U nás na stromech je ještě ale pořád dost maličký a do mýho odjezdu už asi bohužel uzrát nestihne. Škoda, je to tu něco jako u nás jabloně, na každým kroku jich jsou strašná spousta. A co se týká kaučukovníku, tak jsem si onu skvěle placenou brigádu, přiznávám zcela srabácky, nechala ujít. Když jsem je ráno při běhání viděla naskládaný na valníku jako brigádu socialistický práce, odjíždět na celý den makat, vyměkla jsem a na plantáže se dívám jen při procházkách. Tím vejvarem za práci bylo tehdy myšleno zhruba osmdesát kaček… ofšem osmdesát kaček za DEN. Naznala jsem, že tohle prostě nedám. Každopádně ze stromů se získává latexový mlíko, který je pak hlavní surovinou pro výrobu přírodního kaučuku. Pod mělkými zářezy do kůry jsou ukotvený mističky kam mlíko, který na vzduchu tuhne vytéká. Dřevo stromů se pak prodává a vyrábí se z něj hodně kvalitní nábytek. Toš to asi tak s mojí brigádou.

Jo a uvnitř tý podivný věci je opravdu „houba“, která se u nás používá na mytí. Vítězem je strejda Google nebo pan Seznam, Milánku? Ale tak jo, máš „to“ u mě" :-).

16.2.2012 Jak jsem málem posnídala žábu aneb jedna nula pro maminku… Tuhle jsem si moc pochutnala na houbách maminky, který mi s láskyplným pohledem nabídla. Jinak ze zkušenosti, co snídá, obědvá a večeří ona není moc pojídatelné pro nás, „normální“ lidi. Je ráno, posedává u svojí síťky, pod kterou je ukryto několik mističek. „Lívijááá“ volá na mě ať si jdu dát taky. Jsem už sice po snídani, ale nechám se zlákat, co když tam jsou zase ty dobrý houbičky. Vypadá to moc dobře, nemám čočky, nemám brýle. Beru do ruky rýži, hnětu kuličku a nabírám si na ní „ty dobrý houbičky“. Přemýšlím o chilli, abych si nabrala i jí, mám to pálivý vážně ráda. Strkám to do pusy… ale jak to zvedám blíž k obličeji, cosi mi tam přebývá… vždyť to vypadá jako nohy… vždyť to jsou žáby. Se smíchem a s obrovskou úlevou, že jsem „to“ vážně nerozkousla děkuji a odcházím „od stolu“ (jí se na zemi), maminka se mi chechtá… mám radost, že se dobře baví:-).

A jelikož mi za pár dní končí víza, musím bezpodmínečně vyjet. Hongkong jsem kvůli Čínskýmu Novýmu roku vzdala (ani letos mi není souzen) a vzhledem k tomu, že odsud je nejschůdnější a pořád z velký části pro mě neprozkoumaný Laos, který mě zkrátka prostě fakt bavil, odjíždím během několika následujících dní tam. Tentokrát mám v plánu sever, severovýchod, až k Čínským hranicím… Jestli tam budu dva, tři týdny nemám nejmenší tušení. Možná si před tím ale ještě dáme čtvrt maratónek s kámošem Irem, tak pokud nezhynu někde na cestě, sabajdííí Lao.

Maminky snídaně a moje rajská...

20.2.2012 Když se podaří zapomenout telefon v autobuse… Po třech hodinách vystupuju na busovým nádraží v Khon Khaen. Jdu se podívat k pokladnám, kdy mi pofrčí autobus do Vientian, když tu najedou zjišťuju, že mi jaksi cosi chybí, telefon s thajsku simkartou, telefon se všema kontaktama, na bráchu, na Dereka se kterým se mám k večeru setkat. Autobus je v čudu. Co teď? Vysvětlit tady někomu, že jsem si zapomněla telefon v autobuse, který vlastně ani nevím kam pokračoval dál bylo nadlidským výkonem, ale nakonec se daří a z pokladny volají do zmizelýho autobusu. První skvělou informací je, že telefon tam na sedačce opravdu zůstal. Druhá, ještě lepší informace je, že bus se na nádraží vrátí za tři hodiny. Jdu se ubytovat a zjišťuju, že nádraží jsou tady dvě, jedno je pro klimatizovaný autobusy, druhý pro neklimatizovaný… co já vím, kterým busem se sem ten běhací magor žene? Nechávám lístečky se vzkazama na obou nádražích a jdu zevlovat po městě. V restauraci odchytávám nějakého týpka s thajkou, půjčuje mi telefon, kam si dávám svoji českou simku, ale jeho telefon na ní není. S díky odcházím dál courat po městě. Za tři hodiny stepuju na nádraží. První dost špatnou zprávou je, že autobus přijede zítra v devět (na sedmou mám jízdenku na bus do Laosu). Přemlouvám, jestli nejede jiný autobus, že by mi telefon dovezl on… prý nepojede, ale já jsem neoblomná a umím hezky škemrat. Nakonec kamsi volají a že ho předají řidiči z jiný společnosti a ať přijdu v deset večer. Derek v nedohlednu… Jdu se zase cournout. Khon Khaen je poměrě poklidný, čistý město, který geograficky vzato je opravdovým středem Isánu. Míjím restauraci, kde jsem si od týpka s thajskou půjčovala telefon (že tam sedí už asi osm hodin mi teda divný trošku je, ale...). Mávám ne ně a jdu k nim blíž s větou, jestli by mi nemohli půjčit telefon ještě jednou, že jsem kamaráda ještě nenašla, tak jestli ho náhodou nenapadlo napsat mi na český číslo. Po několika větách mi ale dochází, že „můj“ týpek s thajkou je už úplně někdo jiný. Trapas, tak proto mi ani nezamávali… Omlouvám se a v rychlosti jim vysvětluju, že jsem slepá, blbá a co se mi to vlastně dneska přihodilo. Jejich do teď nevěřícný obličeje se rozzáří a už mi půjčují svůj telefon. Kámoš Ir napsal, konečně mám jeho číslo a tak mu volám kde jako je. Prý v hotelu Kaen Inn a že mi jde někam naproti. Vracím s díky telefon a jdu ho hledat. Zvednu hlavu a zjišťuju, že stojím přímo před Kaen Inn, po chvíli ho vidím vycházet. Můj guest house, kde bydlím já je hned naproti. Ať žijou náhody. V deset jdu pro telefon tak jak mi bylo nakázáno, ale další zradička. Bus prý nakonec nejel a že ve čtvrt na dvanáct by měl přijet s jiným řidičem. Jdeme s Derekem na pivko. Po jedenáctý přijíždí můj telefon. No opravdu si už zase budu dávat na věci větší pozor:-).

LAOS

Maratón každopádně z mý strany padá (dost nehezky mě zradilo koleno a tak teď sotva lezu). Derek běží oba dva dny a já pak mizím do Vientian, hlavního města Laosu. Je to boží město. Vlastně to je taková poklidná víska na břehu Mekongu. Spousta krásných koloniálních francouzských domů, s mnoha pohodovými kavárničkama, restauracema přidává městu na sympatičnosti. A zase těch fantastických baget... Po několika dnech beru lokálku a přesouvám se sto padesát kiláků na sever. Asfaltka končí záhy a proměňuje se ve hlínu s šutrama, rovinka se mění v kopečky. Za pět hodin mě vyhazují kdesi u silnice, je už úplná tma. Beru první guestík, má růžový pokoje, na posteli leží růžový ručník... tolik se mi hodí k mýmu růžovýmu Vaio, že tohle prostě nejde odmítnout:-). Zůstávám pár dní a až se mi bude chtít, přesunu se zase o kus dál na sever…

23.2.2012 Z oblasti vápencovýho krasu Vang Viang nikam nepospíchám, okolní příroda je překrásná a tak tu vyrážím na spoustu výletů do okolí. Jeden den beru kolo. Zase ta mladická nerozvážnost... Dávám asi pět a dvacet kiláčků, objíždím domorodý vesničky, prolejzám nádhernýma krápníkovýma jeskyněma, slunce pere a pere. Pozoruju vesnický šrumec, tu se sklízí melouny, tu se sklízí okurky. Melounu samozřejmě neodolávám a skoro celý ho spořádávám. Taky cestou narážím na bio farmu, kde se pěstuje moruše. Dávám si z ní šejk, je vynikající. Prašný cesty, šutr za šutrem, výmol za výmolem, zadek chudák trpí. K večeru, asi po šesti hodinách, vracím své kolo, své růžové kolo s nápisem Turbo. Kolo už nemám ráda, bolí mě celý člověk, asi se naučím řídit motorku. Sportem ku zdraví… by mě zajímalo kdo tuhle blbost kdy vyslovil. Některý z dalších dní vyrážím na tůru pěšmo. Posnídám jak jinak než rozpečenou bagetu s kuřetem, spořádám zmrzlinu a jde se. Slunce už je hodně vysoko, pere snad ještě víc než včera. Cílem je jedna s jeskyní, u který je mimo jiný napsáno „blue laguna“, to jsem na tu jejich bluuu lagunu fakt zvědavá. Na kus cesty se ke mně přidává droboučká školačka, chce si povídat. Náš rozhovor začíná a končí větou „how old are you?“, pak už mě jen tiše několik kiláčků sleduje. Do cesty se mi přimotává stádo krav, chtějí k vodě, ale já jim poněkud asi překážím v cestě. To je ale prekérka, kdo bude silnější, žízeň nebo strach? Dobře, dobře, ustupuju z cesty, stádo jde pít. Po asi dvou hodinách jsem na místě. Nejdřív, kdy už už to vypadá, že to musí být právě ta bluuu laguna (stojím před jakosi „kaluží“ ve který se s nadšením cachtají kachny) na mě paní z chatrčky mává a ukazuje, ať jdu po cestě dál... Šlapu ještě pár stovek metrů a ocitám se opravdu na mostku přes lagunu, voda je fakt modrá. Nemám plavky a tak se celá i v šatech nořím do průzračný vody. Pozoruju ryby a vážky, který poletují kolem, je to sympatický místo. Do jeskyně nakonec ani nejdu, včera mi dvou kilometrový průlez, kde jsem se brodila po ramena ve vodě na nějaký čas asi stačil. Ale prima to bylo, to zase jooo.

No a tak se tu den převaloval za dnem. Za chvíli akorát zvedám kotvy a přesouvám se zase o kus dál. Na sever, Vávro na sever :-)

2.3.2012 Po šesti hodinový cestě táhnoucí se prašnou silnicí mezi hřebeny hor se ocitám v nejlaoštějším městě celýho Laosu, v Luang Phabang. Zaplouvám do poněkud schátralý budovy jednoho z guest housů. Odměnou mi je krásný výhled na Mekong. Toto kdysi horský království bylo v roce 1995 zařazený na seznam světových památek UNESCO. A to opravdu právem. Courám městem a obdivuju tu nádheru koloniální francouzský architektury. Připadám si jako v Paříži. Stylový kavárničky s obrovským výběrem kávy, pekárničky s úžasnýma dobrotama, cukrárničky s vynikajícíma sladkostmi, no a samozřejmě… zase ty bagety. Každý ráno chodím na kmonský tržiště posnídat laoskou kávu s kuřecí bagetou, vážně se mi tu moc líbí. Jen se ze mě asi stane otesánek.

Jeden den vyrážím k vodopádům. Celou dobu tu od všech neslyším nic jinýho než „a u vodopádů jsi už byla?“. To asi bude cirkus, pomyslím si. Vodopády, jeskyně… trošku to tu už chytá monotónnost, ale dobrá, dobrá nechávám se zlákat i tentokrát. Okolní příroda je nádherná, pozoruju malý kluky jak rajtují na buvolech. Potkávám prvního laoského koníka, je tak maličký. Platím vstupný (jak jinak) a ocitám se v kulisách amerického filmu, jedním slovem fascinující. Shazuju oblečení a nořím se do křišťálově modrý vody. Cestou zpátky se stavuju v jedný z místních vesniček. Během vteřiny jsem obsypaná kupou děcek a každý mele pořád dokola jedno a to samý „tú tauzn kíp“ v ruce žmoulajíce barevný vyšívaný náramek na ruku. Třeští mě z nich palice, ale jsou rozkošní. Takový malý šmudlinky, tu jednu bych si hnedle odvezla jako suvenýr. V hlavě se mi honí nad bytím a nebytím turismu. Turismus jim dá jistý, byť zřejmě i tak nevelký příjem, jejich ručně dělaný látky a ostatní výrobky jsou překrásný, nevezme jim ale zároveň jejich vlastní identitu, autentičnost? Na druhu stranu, je jim vlastně ona identita, ona autentičnost k něčemu? Já sama bych je raději viděla někde turismem nedotčený, ale co na to oni? Asi hodně diskutabilní… co je správně, co je špatně? No nic. K večeru razím na masáž, bagetu a zvažuju další zítřejší přesun na sever… stopem.

Usměvavý týpek na ulici mi nabízí dlouhý život, stačí se jen napít. Dala to Livie nebo nedala? :-)

Na tržišti posnídám bagetu s kafčem u mojí usměvavý babinky a vyrážím směr silnice 13. Namířeno mám asi sto šedesát kiláku na sever do Nong Khiaw. Podle Lonely se městečko nachází v nejmalebnější přírodní scenérii v celý Indočíně, tak jsem na ten zázrak zvědavá. Vleču se asi tři kiláky na výpadovku, město ale pořád ne a ne končit, nakonec mi staví týpek, ptám se ho na Nong Khiaw. Nadšeně kýve hlavou a opakuje Nong Khiaw. Sápu se mu na korbičku. Zrada však nastává záhy. Po pár desítkách metrech mě vyhazuje na busovým nádraží, úsměv od ucha k uchu, jak moc mi pomohl. Tohle fakt vzdávám a stopa odkládám na jindy. Kupuju jízdenku za polovic než byla ve městě, takže aspoň nějaký smysl to mělo a v jednu odjíždím lokálkou na místo určení. Řidič si myslí, že je na okruhu v Monacu a jede jako smyslu zbavený, takže za tři hodinky jsme opravdu na místě. Ocitám se na mikro busovým nádražíčku, nade mnou se ze všech stran majestátně tyčí hory. Po hliněný cestě si to šinu najít ubytko. Přecházím most přes řeku Nam Ou a zapadám do bambusovýho bungalovu v jednom z resortů. Ta příroda okolo, ty hory, řeka, to je vážně nádhera. Večeři dávám na jedný z příjemných terásek nad řekou. Posedávám na zemi na matracích a že si vážně pochutnávám. Jo, tady se mi asi bude fakt líbít.

Dilema mám kam se pak odsud vrtnout dál. Možnosti se totiž nabízí hned dvě a obě mě lákají úplně stejně. Buď se skrz několik městeček vydat na daleký sever do Muang Sing, který leží v tzv. zlatým trojúhelníku a na hranice s Čínou to je co by kamenem dohodil a nebo nabrat směr nejméně navštěvovaný a hůře přístupný severovýchod. Uvidíme, tady strávím několik dní a ono se to nějak vyvrbí…

Půjčuju si kolo. A jelikož jsem v horách, je to první horský kolo mnou v Asii půjčený. Po pěti hodinách výšlapu v kopcích aspoň vím, že na růžovým kole s košíčkem ve předu bych to fakt asi nedala. Snídám na terase u řeky, jsou tu tak miloučcí. Všechno co si objednávám odkývají, ale nedonesou z toho vůbec nic. K miloučcí přidávám natvrdlí. Po hodině se připomínám ještě jednou. Zase úsměv a odkývání. Snad mi rozuměli, už mám vážně docela hlad. Ale jelikož není kam spěchat a všechno tu je třeba dělat s dostatečně velikou rozvahou, po dvou hodinách mi na stole přistává pancake s banánem a ledová káva. Musím se smát. Sedám na kolo, zadek bolí záhy. Kus po silnici ještě jde, pak se ale ocitám na prašný, hliněný cestě táhnoucí se mezi obrovskými kopci. Nejsem žádný veliký a už vůbec ne zdatný cyklista a tak do kopce tu hroznou věc zvanou kolo tlačím. Pot ze mě leje, prach mi skřípe mezi zubama. Odměnou mi je ale okolní příroda, dělá mi krásnou společnost. Cestou se koupu v řece a pozoruju vodní (spíš blátivý) buvoly, je to paráda. Po třech hodinách se ocitám v maličkatý horský vísce. Turisty de facto nedotčený. Žijí tu obyvatelé kmene Khamu, který je nejpočetnějším domorodým kmenem v severním Laosu. Mluví monkhmérským jazykem a většina z nich už svoje původní zvyky ani nedodržuje.

V hliněný škole akorát probíhá výuka. Odhazuju kolo a sleduju ty prťata jak je víc zajímá moje bílá maličkost než jakýsi výklad paní učitelový. Jsou rozkošní. Projdu se vesnicí. Domy jsou bambusový, na střechách je uschlá tráva. Pobíhají tu prasata, kozy a všelijaká drůbež. Venku v ohrádce akorát probíhá večerní hygiena. Elektrika tu není. Už ale musím zpátky, ať jsem do tmy doma. Vracím tu odpornou věc zvanou kolo a mastím na terasu na zaslouženou večeři.

V jiný vsi, když se rozkřikne, že ta bílá má bonbóny to vypadá následovně. Co ti hadi hledali pod mojí sukní netuším, ale rozdrápaný ruce mám do teď docela slušně:-).

7.3.2012 Tak teď už definitivně ztrácím přehled o datumech, ale tak trošku zpětně..

Po několika dnech jsem se finálně rozhodla kam dál. Volba nakonec padla na severovýchod, směr Vietnamský hranice. Na terase u řeky naposledy snídám kokosovou rýži s mangem a vyrážím na hlavní a taky jedinou silnici. Namířeno mám do vesničky, která ani netuším jak daleko vůbec je. Plán pro začátek je ale jasný, chytit cokoliv co mě popoveze kamkoliv kupředu. Po chvíli mi dochází, že cíl to nebyl úplně tak snadný, jak jsem si myslela. Po víc jak hodině šlapání neprojíždí vůbec nic. Po dvou hodinách, kdy slunce je už docela dost vysoko a slušně pere mi zastavuje náklaďák, sápu se na korbu. Převáží mě přes ten nejvyšší hřeben. Kamsi veze cihly. Bohužel asi po dvaceti kilácích nabírá směr hliněnka a tak se loučím s cihlama i s ním a dál šlapu po svých. Z kopce se jde líp, ale báglík i tak docela už těžkne. Po pár kilometerech mi zastavuje rodinka s malým chlapečkem, přijeli jako na zavolanou, už toho po tolika hodinách začínám mít plný kecky. Berou mě až do mýho cíle, vesnicky, kde se, ač hodně skromně, ale dá přespat. Jen málo nás „farangů“ (farang=cizinec) sem zavítá, je to tu moc příjemný, takový přírodní.

Noc ve skromným příbytku však jedna z nejhorších co pamatuju. V polorozpadlým dřevěným domku se mnou spí jen partička vietnamských týpku cosi převážející na hranice. V noci mě dvakrát budí potkan, krysa nebo něco takovýho chlupatýho. Poprvý mě „TO“ budí, když mi „TO“ odnáší igeliťák s limetou a mátou, po druhý a to definitivně jsem na nohou, když cítím jak mi „TO“ oždibává ucho a za krkem a na tváři cítím tlapičky s nehtíkama, je to odporný. Je pět ráno, víc už toho nenaspím. Jdu balit a najít cokoliv co mě popoveze dál. Městečko je ponořený do mlhy, děti jdou akorát do školy. Na konci vsi se shlukuje partička místních u náklaďáku, ptám se jich jestli náhodou nejedou tam, kam mám namířeno zrovna já. Nejedou, ale jedou nedaleko. Lezu na korbu, je ještě zima. Čtyři hodiny přes horský hřebeny Annamitských hor, ani netuším kolik kilometrů jsme mohli ujet. Cestou nabíráme mladičkou maminu s maličkou plachou holčičkou. Příroda a horský vesnice jsou opravdu překrásný. Na chvíli se mi daří usnout a už mě vyhazují na odbočce do Nam Neun. Prý dál, ať si něco stopnu. Dobrej a vážně nejlepší vtip dne. Za celý čtyři hodiny nás nepředjelo ani nás neminulo jediný auto, už vidím jak si „něco“ stopnu zrovna tady. Přede mnou je sedm kiláků, naštěstí z kopce. V Nam Neun, kam jsem se po víc jak hodině a půl dopachtila zjišťuju, že mi z batohu cestou vypadla bunda, moje oblíbená bunda. Rychle vyhodnocuju situaci co teď s tím. Bundy se vzdát nechci, to vím zcela přesně, zpátky ten krpál vyšlápnout prostě fyzicky ani časově už nezvládnu, stopa nechytnu… prekérka situace. Napadá mě motorka, poprosit někoho…. ale jak, nemluví tu nikdo nijak. Po chvíli se kolem mě řítí týpek na motorce, bezmyšlenkovitě mu skáču pod kola a začíná gestikulace… Nevím co pochopil, ale sedám mu na motorku a vyrážíme do kopců. Bunda se válí na silnici několik zákrut za městem. Dávám mu dvacet tisíc na cestu, je rád a já jsem ráda ještě víc. Ta bunda je asi moje osudová. Ve čtyři má přijet lokální busík a popovézt mě zase o kus dál. Před sebou mám posledních sto čtyřicet kiláků svojí krasojízdy. Dávám oběd a pozoruju lidi. Na motorce mě míjí rodinka s malým chlapečkem, kterýho jsem před chviličkou zahlídla v nemocnici, kam jsem omylem zavítala (myslela jsem, že to je autobusový nádraží). Tatík šoféruje, chlapeček sedí mezi nima v ruce kanylu, maminka držíce chlapečka i kapačku to celý uzavírá. Kolem čtvrtý bus plný tmavých horských místňáků opravdu přijíždí. Nad nimi visí sáčky na zvratky. Pěkný pomyslím si a mezi pytli s rýží prokličkuju až do zadu, na poslední volný místečko. Průměrná rychlost je třicet kiláků v hodině, takže za krásných pět hodin jsem na místě. Je devět večer, jsem už po víc jak dvanácti hodinách kodrcání se docela utahaná. Nacházím pohodový gestík, ale mají plno. Při představě že se pohartosím hledat další gest mě jímá hrůza, bolí mě zase to chromý koleno. Napadá je ale spásná a až zázračná myšlenka. Když mi to prý nevadí, nechají mě zadarmo přespat u sebe a zítra ráno se prý uvolní bungalov. Kývu na souhlas. Probouzím se a už mám připravený krásný a čistý bungalov v zahradě. Nemám žádných stížností. Tady zůstávám pár dní, je třeba zregenerovat svoje starý kosti. Pak už to budu směřovat směr vesnice, ale cesta mě tam čeká ještě dost dlouhá…

Přejezd ze severu jsem nakonec zvládla na jeden zátah a to za krásných osmnáct hodin. Vstávám v půl šestý ráno, bus má odjíždět v sedm, ale nápis na ceduli „autobusy odjíždí, až když jsou plný“ mě docela znepokojuje. Všechno se ale klasicky zaplňuje, tak jak má a tak kolem osmý opouštím městečko a směřuju na jih. Asfalt se často zaměňuje za hliněnou a kamenitou cestu. Po několika hodinách mám pěkně ujetý nápad. Na noťasu si pouštím film. Hltám úžasnou „Magickou hlubinu“ s Jean Reno, když začínám zjišťovat, že přes prach na monitoru už vlastně nevidím, kdo se to kam vlastně potápí. Otírám ho několikrát, ale pak to vzdávám. Zahazuju tu věc zvanou compjútr a jdu koukat po okolí. Akorát se stojí, je potřeba cosi poštěkovat na brzdách. Jestli to chápu dobře, brzdí víc, než by měly a proto ten nechutný smrad pálící se gumy. Chlapy tam cosi pobóchají a jede se dál. Zdoláváme několik řek, protože most prostě chybí. Ale je to dobrý, jednou bude, je ve výstavbě. Divím se, že tam nikde nezůstáváme, pěkně to klouže. Ty šutry v řece snad ani nemá smysl zmiňovat, nechápu, že ty jejich dopravní prostředky drží při sobě. No a takhle se kodrcám asi sedm hodin. Autobus pak měním ještě asi dvakrát. V půl druhý ráno dávám svůj životabudič zvaný sprcha a smývám tak několika milimetrový nános prachu, písku a já nevím čeho ještě všeho, usínám jako mimino. Během dvou posledních měsíců jsem ve svým gestu v Savana už po třetí. Bez skvělý masáže, kterou jsem objevila posledně se odsud samo nehnu, takže zůstávám do dalšího dne…

Moje cesta Laosem je každopádně po více jak měsíci a půl u konce, alespoň pro tentokrát. V budoucnu, dá-li osud se sem doufám zase brzo vrátím. Projela jsem patnáct měst, městeček a vesniček, kde jsem trávila nějaký ten čas. Laos je teď, hned po Thajsku, zemí z JV Asie, kde jsem strávila nejvíce času a řekla bych, že jsem se mu i pod pokličku nejvíc podívala. Má kus mýho života i srdce. Je to překrásná země, která stojí za návštěvu. Kdybych měla shrnout, který místo mě oslovilo nejvíc, tak jednoznačně odpovědět zkrátka nedokážu. Tak snad na viděnou a ne sbohem, Lidově Demokratická Republiko :-).

THAJSKO

Další den, ověnčená bagetama, lao whiskou a dalšíma nezbytnostmi na vesnici překračuji hranice do Thajska, kde začíná můj poslední relax. Čekají mě tu dva oddychový týdny. Pak už se na všechny těším domů… Bohužel manga do mýho odjezdu dozrát nestihnou, ale akorát se sklízí karambola, takže taky dobrý. Šejky z ní jsou vynikající. V mým pokojíků mě vítá jeden fešák. Dostává několik ran podrážkou, ale je to držák, poddá se asi až na potřetí. Dozvídám se, že sousedka Pakom během mojí nepřítomnosti pobyla díky pavoučímu kousnutí v nemocnici. Prima začátek. Běžím do obchodu pro sprej, vystříkat si pokoj je víc než nutností. Po hlodavci za krkem bych pavouka už asi vážně nedala. No a taky tu u nás po několika dnech končí pohřeb i svatba. Před domem zesnulý babičky se v malým sázejí peníze. Hraje se něco jako ruleta, jenom s obrázkama. Sázení v Thajsku je jinak zakázáno a tak spousta thajců přejíždí, ne zrovna v zanedbatelných částkách, sázet do sousedního Laosu do Casin. Milují sázení. A ještě k pohřbům, pak už vážně dám pokoj… Když jsem byla pryč, tak v sousední vesnici malý chlapec omylem tátovou zbraní zastřelil svojí pětiletou kamarádku. Buddhisti dospělé pohřbívají žehem, ale u dětí je tomu jinak. Těla se zakopávají do země kamsi dál za ves, kvůli duchům. Pohřeb se nekoná, snad ani hrobeček se nedělá. Hmmm.

13.3.2012 Neúnosný vedra v noci vystřídala hodně slušná buřina. Voda burácející do plechový střechy, po chvíli protéká do pokojů a vítr nám odnáší kus střechy. Déšť nepřestává a nepřestává, elektrika nejde, hřmí tak hlasitě… blesky práskají jeden za druhým. Všechno vyndáváme ze zásuvek. Bouřka ustává až nad ránem, odjíždím do města pro ovoce, koště a maso. Všude je spousta vody, vedro a dusno už je ale od samýho rána. Ve vzduchu je pořád cítit déšť. Za hodinku jsem v Yasothonu, kupuju koště. Pro místní jsem hodně podivným úkazem. Na co ten bílý farang potřebuje to koště… Koště se mi daří zapomenout u obchodu, takže se pro to zatracený chmíří na holi vracím přes půlku města a to hned několikrát. Pak se mi v jednom z obchodů snaží moje koště odebrat, nechápou, že to je moje koště, že ho u nich nechci ani koupit ani ho tam nechci nechat s tím, že to je jejich koště. Domluva je fakt pekelná. Beru nohy na ramena a mizím i se svým koštětem na spoj co mě popoveze deset kiláků od nás, zbytek musím pěšky, po jedenáctý už k nám nic nejede. Cestou ale narážím na chrám u kterýho jsou masáže, nejde odolat a tak dávám tradiční thajskou. Teda vybírám a trefuju jí podle ceny, ta jediná jde přečíst. „Pro změnu“ nikdo mi tu nerozumí. Jsou tu samý postarší masérky a fakt smekám, nic lepšího a tradičnějšího se mi snad už ani dostat nemohlo. Platím osmdesát kaček za hodinu a čtvrt a spokojená mizím pryč. Vracím se samozřejmě pro metlu... Na trhu kupuju ovoce i maso a šlapu přes les domů. Manga, ty úžasný, sladký, žluťoučký manga jsou už za babku (asi patnáct kaček za kilo). Nestopuju, nevadí mi projít se, ale i tak mi staví hned první auto, usměvavá paní s pánem a asi vnoučkem. Lezu na korbu, zase začíná lejt, takže vlastně jedou jako na zavolanou. Nenechají si vymluvit, že ty tři kiláky od odbočky dojdu, vezou mě až domů. Chlapci dávám banánový mlíko co jsem koupila Natasche a než se spustí ta průtrž co v noci jsem už naštěstí doma. Bouřka ustává, jdu si zaplavat, voda je tak příjemná. Elektrika střídavě jde a zase nejde už skoro dvacet čtyři hodin.

Pohřeb už konečně po několika dnech skončil. Ještě ráno, když jsem šla čekat na dodávku jsem potkala průvod vracející se z chrámu, akorát strkali nebožtíkův popel do zdířky ve zdi. V noci jsme vyrazili do chrámu, naše maminka to vedla. Pomodlilo se a před vchodem se rozestavěly a zapálily svíčky, snad něco proti duchům.

A už se tu taky zase pilně trénuje box. Na Songkran (thajský nový rok) se bude bojovat. Natascha přichází s tím, že pro ní mají soupeřku, takže si to tentokrát rozdají i děvčata… Další den vyrážíme trenér, čtyři kluci, Natascha a moje maličkost jako doprovod na zápis. Sraz je ráno v sedm… nakonec se odjíždí až v devět. Hlavně se nikam nehonit. Hodina sem, dvě hodinky tam, o nic přeci nejde. Jedeme do nějaký vsi, kde se postupně schází i ostatní. Cestou si v nemocnici půjčujeme váhu. Vážení začíná, vedení je už dostatečně posilněno laoskou whiskou. Na váhu zvedají i toho nejmenšího a na ruku mu fixkou píšou číslo 15 (kilogramů). Nataschy soupeřka nám zůstává utajena, děvčata se uvidí zřejmě až před zápasem, kdy se budou moci rozhodnout, jestli spolu bojovat budou či nikoliv.

Vracíme se v poledne, jdu si zajógovat. Bikram tu je teď jako vyšitá, počasí tu nemálo simuluje teplotu v pražských sálech (42̊C). Pot ze mě leje. Natascha celý odpoledne hlídá malou Lídii, kterou jsem léta předtím neviděla zasmát se snad ani jednou. Teď je z ní ale docela prima holčička, taková milá změna. Sama se ke mně přidává cvičit.

…stříhám si ofinu a zcela neprozřetelně pokládám dotaz bratrovi. „Míšo, tak co, dobrý ne?“ …následuje dlouhý pohled se slovy „hmm, pěkný, vypadáte teď s Lídií úplně stejně blbě, ona si jí stříhala taky sama… takový účes Star Trek“ Já: “no, dík, to jsem přesně chtěla slyšet“:-). Lídii je šest let… stojím si za tím, že moje vofina vypadá jednoznačně líp. Raději mizíme k jezeru. Plavu hodinku, holky se ve vodě cachtají hodiny tři. Plavat jsem je stále nenaučila a už asi ani nenaučím… chci mít čistý štít do odletu.

A tady je další kvízek… moc hezká odměna, která má spojitost s onou „věcí“ jistá! A dvě fotky jen pro Draace:-)

27.3.2012 Lívuška je po třech měsících zpět, ale pár řádků zpětně si moji drazí, nejdražší kamarádi ještě zasloužíte:-) …pak už opravdu na pár měsíců sbohem.

15.3.2012 Celá vesnice se pilně připravuje na jeden z dalších Buddha dní. Jen žasnu, co všechno se z toho bambusu dá vyrobit (od vějířů, nůší, misek, kytiček, rohoží až po plot). Taky jsem se rozhodla podpořit místní produkci právě zmíněných rohoží a isánských polštářů, plněných kapokem (kapok je vlákno obdobné bavlně, je hypoalergenní, odolné vůči plísním, odpuzující hmyz, vodu nepropouštějící). Polštář pro výherce Milánka již připraven k transportu:-)). Akorát po sklizni tamarindu, karamboly a kukuřice se tu teď sklízí kapok, takže u každýho domku posedávají ženy, včetně naší maminky a čistí jej. Sousedka Pakom, stejně tak jako všichni tady, vyrábí moc pěkný rohože, koberce nebo jak to nazvat, myslím, že od ní jednu nutně potřebuju… Jdu to očáknout. Odcházím od ní s jednou moc pěknou, červenou a asi tak 2x2,2 metry velikou. Potkávám naší maminku, vidí moje nadšení z Pakom rohožky a tak mi i ona jednu moc pěknou přináší. Tentokráte fialovo-červenou a navrch jeden isánský polštář. Nesu jim peníze, rozhodně to nechci zadarmo. A jelikož se mi ty polštáře opravdu moc líbí, je potřeba jich mít více. Maminka mě vede ke svoji nejlepší kamarádce. Holky (nejmladší je asi naše maminka (na dotaz, kolik let jí to vlastně je… neví přesně, není to důležitý údaj, který by si měla pamatovat) si nejdřív v poklídku utlučou „žvýkání“, až pak se jde „obchodovat“. Jsem rozhodnutá zkusit si do odjezdu taky žvejknout. Tabák, arekový ořech, list betelu… to myslím zvládnu, jen to hašený vápno mi v tom trošku hapruje. Ale jo, letos to prostě konečně dám… Všechny polštáře jsou tak hezky barevný, vůbec se nemůžu rozhodnout, který se mnou pojedou do Prahy. Pro velký úspěch při rozhodování (pokus o vtip, moje nerozhodnost nezná mezí), jich kupuju hned pět a s nadšením si je odnáším domů. Všechny mnou nakoupený věci skládám vedle batohů. Ahaaaaa. Se mi to tam asi nikdy nemůže vměstnat, dochází mi. A ty rohožky jsou nějaký těžký. Sama jsem zvědavá, jak si s tímhle asi tak poradím… ale vzdát se nechci ani rohoží, ani polštářů. Mám opravdu veliký problém před odjezdem.

Dvakrát denně se trénuje box, berou to zase zatraceně vážně. V Yasothonu si kupuju boxovací pytel, rukavice a další propriety… Umím toho zatraceně málo, abych s tím teď sekla… Po ranním tréninku dávám sprchu a ze zdola slyším maminku, jak zase klátí žvejkání. Buď teď a nebo nikdy, jdu si žvýknout s ní. Z hmoždíře mi na ruku vyklepává rudý obsah. Strkám „to“ do pusy. Je to hořký, je to divný. Žvýkám… Plivu rudý sliny, nic to se mnou ale nedělá. Maminka se směje a klátí si žvýkaní pro sebe. Prý musím žvýkat celý den. Vzdávám to, jdu si vyčistit zuby, z jazyka to nejde dolů. Po chvíli má za to solidně nažvýkáno maminka, něco si drmolí sama pro sebe, je tak legrační. No tak ale jo, je to za mnou... betelový listy, dřívka ze stromů, arekový ořech, hašený vápno, troška tabáku.

V den odjezdu z vesnice kydám hnůj… no opravdu, prostě hnůj. Že by příprava na návrat:-). Je snad čtyřicet ve stínu, ale i tak mi jde práce od ruky. Místňáci se na mě chodí dívat. Jeden valníček, druhý valníček… za tři hodinky mám hotovo. V šest mě vyzvedává miniven a já mám před sebou dvanáct hodin do Bangkoku. Cestou několikrát stavíme. U jedný z benzinek si kupuju teplý párek se sýrem, sedám si ven a v poklídku ho jím. Nevím proč, ale v hlavě mi probleskává, no snad už na mě všichni (asi patnáct lidi) nečekají uvnitř (je tma, není vidět dovnitř). No a ono taky jo. Ve chvíli, kdy si milostivá spokojeně dožvýkala poslední kousek párku (asi po čtvrt hodině, sedíc na lavičce před svým minivenem), se otevřeli dveře u řidiče, který mi s úsměvem ukazuje, že už bych mohla nastoupit, že se jede dál. Moje častý spojení „jsou neuvěřitelní“ je i v tomhle případě na místě.

V Bangkoku trávím dvacetčtyři hodin a zažívám jedno z nejkrásnějších setkání za poslední čas. Úplně náhodou se setkávám s mými přáteli z Laosu, rusky mluvícím francouzem a jeho čínankou. Muchlují mě jako papír. Ten svět je zkrátka opravdu malý.

Let rychlý a pohodový, v Praze je vše tak jak má být a to mě dělá radost největší. Miluju jaro. Renčo (za Larušku) a Pavle (za Fortíka s Bardou), Vám patří to nejvíc (hned snad po mojí nejlepší šéfce pod sluncem, díky Joelle) DĚKUJU. Víc jmenovitě nebudu, na někoho bych nechtěně mohla zapomenout a to bych moc nerada… Ale díky Vám všem, kteří jste tu cestovali se mnou a taky za hezký maily se slovy, že se to dobře četlo, to je mi obrovskou odměnou…

Závěrem snad už jen (ták ňák se to píše, ne?:))… ale jo, musím a chci. Epitafy za normálních okolností moc nemusím, ale na tenhle jsem se v posledních pár dnech opravdu moc těšila. Letos poprvé opouštím Asii bez slz a bez smutku... Proč? Snad je to proto, že tentokrát zkrátka vím, že se sem brzo zase vrátím… Mám se hodně co učit.

Kdo mě zná ví, jaký pragmatik jsem. Na co si nejde sáhnout, tomu nevěřím a přeci se ve mně za onen čtvrt rok v Asii něco odehrálo. Nemálo času jsem na svojí nynější cestě strávila v chrámech a v kostelech… Byť pravoslavně v cerkvi křtěná nejsem v nic definovatelného věřící. Vlastně takový podivný hybrid ateistický se svojí vlastní vírou jsem. Tahle cesta mi ale dala víc, než jsem si snad i zasloužila. Mojí největší školou mi tu byl život samotný, největšími učiteli mi byli lidé, které jsem za svojí cestu potkávala. S pokorou díky. Ne, nezbláznila jsem se, je tomu opravdu tak. A až na všechno níže napsané zapomenu? Bude čas vrátit se sem znovu a znovu a zase znovu…

Smát se i na ty, kteří se na nás mračí

Pomáhat těm, kteří nás potřebují, ale nelitovat je

Netruchlit po těch, kteří nás opustili

Stejně tak jako narození i smrt k životu prostě patří

V něco věřit

Nenechat sebou nikým a za žádných okolností manipulovat

Umět odpouštět bez zlosti, vzteku i nenávisti

Nelitovat se

Slzy? co že jsou ty slzy?

Mít rád sám sebe, ne však na úkor druhých

Užívat si život s pokorou a umět žít v poklidu především sám se sebou

Starosti neexistují, to jen my si je vytváříme

Všechno má své řešení, jen věřit, snažit se a chtít

Umět se rozdělit

Umět dávat a nic na oplátku neočekávat

Vážit si života, žádný život není zlý

Vždy je tu smysl pro co nebo pro koho žít

Umět si vážit svého zdraví

Umět si vážit všeho dobrého

Nehonit se za nedosažitelným

Když se něco nepodaří, umět to tak brát, o nic nejde

Neobklopovat se negativem, ať už je to kdokoliv nebo cokoliv

Umět míň mluvit

Myslet míň, než myslet je zdrávo

Děkovat i za to zlé, co nám život do cesty postaví

Nic není tak zlé, jak se zlým zdá být

Všechno je k něčemu dobré a všechno má svůj smysl

Trápení přenechat těm, kteří ho vyhledávají

Obklopit se láskou ať už má jakoukoliv podobu

Mít rád přírodu i zvířata, patří do našeho světa

Umět brát věci, tak jak jsou

Umět se od srdce zasmát

Umět zahodit upjatost, svazuje

Nevázat se, neupínat se k místům ani k materiálním věcem

Žít spokojeně s málem, než nespokojeně v přepychu

Na to hezké vzpomínat v hezkém, na to špatné zapomínat

Žít svobodně v hlavě, v srdci i na duši… vždyť to nic nestojí, nic to neváží, ani to nebolí, tak proč by tomu mělo být jinak…?

ไทย สยาม

LAOS VE FAKTECH I MÝMA OČIMA:

Savannakhet

Město jižního Laosu lokálně nazývané „Sawan“. Z Bangkoku jezdí přímý autobus do Mukdahanu (asi 10 hodin), končí na autobusovém nádraží, kde přesednout na International bus Mukdahan/Savanakhet (45 Bth). Autobus staví na thai hranicích, kde se projde pasovkou, pak přejede přes Mekong, přes poměrně nově otevřený most Přátelství, kde lze získat Laoskou vízu (30 USD, 1x foto). Víza má platnost 27 dní. Hraniční přechod je otevřen od 9h.-16.h.

Sawan je od hranic vzdálený několik kilometrů, tuktukáři chtějí za odvoz 100 Bth.za osobu, ale zdarma z něj asi jednou za hodinu odjíždí autobus, a který jede na autobusové nádraží v Savanaketu, od něj je nedaleko k pár slušným guest housů.

Město je jednoduché na orientaci, protíná ho jen několik rovnoběžných ulic. Nedaleko nádraží se nachází obrovské tržiště, kde lze koupit naprosto vše, od ovoce po kdejaký trepky a dá se tam i dobře a levně najíst.

Za návštěvu stojí výrobna látek, ve starém dřevěném domě. Dojde se k ní po ulici Sisavangvong Rd, směr letiště, na jejím konci se dáte do leva (malý kruhový objezd) a dojdete až k ní (po pravé ruce hned za zatáčkou).

Město má hezké malé uličky a mnoha chrámy a katolickým kostelem Sv.Terezy u náměstí. Večer při západu slunce je příjemný posedět na břehu Mekongu, kde je spousta restaurací, stánků a vývařoven.

Laosu z dob francouzského kolonialismu zůstaly skvělé bagety, které jim okolní Thajsko může jen závidět.

Rozpočet: 6 USD ubytování (TV, vlastní sociálka), dobrý oběd na ulici se dá pořídit už za 1 USD.

Pakxe

Pakxe je největším městem na jihu a také nutná zastávka při cestě do Si Phan Donu a do Kambodže a také výhodné místo pro výlety na Bolavenskou plošinu (Tad Lo 85km, Salavane 125km, Tad Fane 38km, Pakxong 48km, Sekong 140km, vzdálenější Attapeu 185km – autobusy odjíždí denně mezi 7.00-12.00h. z jižního autobusového nádraží). Cestovní agentury nabízí v rámci jednodenního výletu navštívení části Bolevanské plošiny s možností svézt se na slonovi, prohlídky vodopádů, kávových a čajových plantáží… (cena 180 000 kip/os s anj.mluvícím průvodcem nebo 180 000 kip bez ang.mluvícího průvodce). Ale asi se bude jednat o slušnou turistickou frašku. Západně od Pakxe je také hraniční přechod do Thajska Chong Mek. Na jih do Si Phan Don jezdí každý den miniveny a autobusy (60 000 kip). Do jižněji položeného Champasak (8 km je pak od vzdálená nejzajímavější khmérská památka mimo území Kambodže Wat Phou) lze jet loďí (8.30h., 80 000 kip, cesta trvá 1,5h.)  nebo minivenem či autobusem (55 000 kip), pobýt 1-2dny (návštěva Wat Phou) a odtud pak pokračovat dál na jih Si Phan Don. Z Pakxe je také možný jednodenní výlet (8.00-15.00) do Wat Phou (4-8 osob 120 000 kip, 2 os. 210 000 kip).

Většina hotelů se nachází podél ulice 13. Město je ze tří stran obklopené řekou Xe Don. K vidění stojí Wat Phabat, Východní hodně živý trh a údajně i Provinční muzeu Champasak.

Champasak

Z Pakse do Champasak (40 km) jezdí autobus nebo miniven 55 000 kip (možno domluvit v guest housech nebo dojít na autobusový nádraží k řece) nebo loďí (80 000 kip), která odplouvá v 8.30 a plavba trvá asi 1,5h. Po výlezu z loďi tam většinou čekají lidi z guest housů, pokud si nevyberete, dejte se doleva a projděte hlavní a jedinou ulici ve městě (celkem asi 4km dlouhé), kde se nachází většina ubytovacích zařízení.

Ve městě je malá pošta, směnárna, internet (200 kip/min. nebo 5 000 kip wifi) a široký výběr restaurací, jinak to je zapadlé malé městečko k odpočinku za kterého lze podniknout výlet k nejzajímavější khmerské památce mimo území Kambodži Wat Phou. Většina guest housů půjčuje kolo (10 000-15 000 kip/den) nebo motorku (100 000 kip), kdo se necítí na 8 kilometrový výšlap na kole, není problém využít tuktuk.

Ubytování:

Odjezd z Champasaku na Si Phan Don: U většiny guest housů lze jízdenku domluvit, cena jak na Don Khong (bus staví v Ban Hat Xi Khoun, dál se musí loďí-není v ceně), tak i na jižnější Don Khon (bus staví v Nakasang, dál se musí loďí-není v ceně) je 60 000 kip.. V 8.00 je odjezd od guest housů, v 8.30 pak od mola. Cesta trvá 2,5 h.

Si Phan Don

Se nachází v nejjižnější části Laosu, kde se Mekong rozpadá na čtrnáct kilometrů širokou síť ostrovů a ostrůvků. Si Phan Don znamená v překladu „Čtyři tisíce ostrovů“.

Na ostrovy Don Khon a Don Det, kde najdete spousty ubytovacích zařízení v bungalovech na břehu řeky z mnoha výše položených měst (Pakxe, Champasak..). Z Champasak jezdí každé ráno (8.30h.) loď, která vás převeze na druhý břeh, odkud odjíždí miniveny do Nakasang (60000 kip), odkud pak každou chvílí odplovají lodě na zmíněné ostrovy (20000 kip). Z Champasak do Nakasang trvá cesta okolo dvou a půl hodin. Pokud hledáte větší klid, doporučuji ze zmíněných ostrovů Don Khon ze kterého se dá podnikat několik nenáročných výletů (přes most přejít na Don Det (vstupné přes most je zpoplatněno jednorázově 20000 kip nebo 5000 kip za jeden průchod), výlet k vodopádům Somphamit (vstup 5000 kip) nebo dojít do pět kilometrů vzdálené vesničky Ban Hang Khon, odkud lze podniknout výlet loďí a údajně pozorovat iravádský delfíny (nevím, nevyzkoušeno).

Prostičké bambusové bungalovy lze sehnat od zhruba 40000 kip na noc s vlastní sociálkou, s výhledem na řeku jsou o něco málo dražší (já výhled oželila, na druhé straně není tolik komárů jako u řeky). Pohodové ubytování (40000 kip/noc je v Mr.Bounh s, ale žádný velký luxus nehledejte). V každém bungalovu jsou moskytiéry. Půjčení kola na den je 10000 kip.

Z ostrovů se pak lze dostat na mnoho míst v Laosu (Pakxe 50000 kip, Attapu 110000 kip, Savannakhet 110000 kip, Thakhek 160000 kip, Vientien 180000 kip…ceny se u různých prodejců poměrně dost liší, takže se vyplatí hledat a nebo smlouvat) nebo do Vietnamu či Kambodže.

 

 

 

 

TOPlist