Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

2.11.2012  DOST DOBRÝ, AGENTE

Podle mě to je jedna z nejlepších bondovek vůbec. Skvělý děj od začátku až do konce a i Craig ve starším podání nebyl vůbec k zahození :-). Shanghai, Macao, Hongkong… tam všude byl Bond, agent 007. A když tam byl Bond, musíme tam prostě i my (Shanghai tedy v plánu nebyla, ale… že by?:-)).

PS:  Jo Jardo, a ty kecy, že to stejně zase prospím, jsi si mohl nechat od cesty :-).

12.10.2012  A PRÝ, ŽE BĚHAJÍ JEN NA SLOVENSKU... MEDVĚDI

Potkali jsme na procházce psa. Vypadal jako medvěd, smrděl jako tchoř, slintal jako boxer, ale jinak byl úplně k sežrání :-)

10.10.2012  MÁM TO JÁ ALE VTIPNÉ KAMARÁDKY

Nastal čas oběda...

L:   „jdu si dát polívku za 6,- Kč, od čongů…“

P:   „jdu si dát kuře za 100,- Kč…“

Po půl hodině…

P:   „fuj,  to kuře bylo hnusně tlustý, bleeee

L:   „hnusně tlustý a ještě za kilo... vidíš, já ušetřila 94,- kaček a nejedla se

P:   „co to je, proboha za 6 kaček. To kupuješ ve zverimexu, ne?“ ...hele, v krámě takhle levnou polívku prostě nemají. Kde jsi to

       vzala? Ani suchý žrádlo pro psi není tak levný!"

L:   "no takovou tu nudlovou přeceeee… tu v tom pytlíčku!"

P:   „pytlíčku z čeho? …vždyť i ten papír je dražší:-)“

8.10.2012  Z OČÍ DO OČÍ

2.10.2012  BEZPODMÍNEČNĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE ZACHOVAT KLID!

První školní den... v metru lidi stojí na jedný noze a to ještě ne na tý svojí, strkají do sebe, není se kam hnout... Hlavní je však nepanikařit, nestresovat se, nenervovat se. Ono to nějak dopadne... :-).

1.10.2012  JAK SE MI VČERA ODPLAVIL ADRENALIN

Včerejší turnaj MMAA, co dodat… To prostě není normální, to je masakr… :-)

Parkujeme před Tipsport Arenou, přesněji řečeno, snažíme se zaparkovat… Docela nadávám, jen co se však rozhlídnu kolem, všechen vztek mě přechází… mlčeti zlato a pokorně hledat fleka, asi tak bych to pro tentokrát viděla. Nejdu na balet. Všude kolem vyholený hlavy a hordy svalů, tady se do žádných větších diskuzí nemá smysl pouštět. Ještě, že umím v čas a zcela soudně vyhodnotit situaci, pochválím se.

Máme to ale pěkný místa, bude dobře vidět, libuju si. Sedíme nedaleko klece ve který se bude zápasit. Prý se tomu říká octagon. Octagon neoctagon, my na to kolo s klecí zkrátka dobře vidíme. Usedáme. Čeká nás devět divácky atraktivních zápasů. Více jak polovina zápasů má elitní zahraniční zasloupení. My ale přišli fandit klukům z Hanuman Gym Praha, to je přece jasná. Když jsem se posledně na tréninku Luboše Vrňaty (devětatřicetiletý bojovník a legenda českých bojových sportů, bývalý thajský boxer a mistr ČR v thajském boxu, se v posledních letech dal na zápasy MMA) ptala, jestli ty zápasy nejsou náhodou nahraný, koukal na mě dost nevěřícně a s úsměvem ukazoval roztržený čelo se slovy „tohle je z minule, myslíš, že to je nahraný“? Tak asi nekecá, sem to tehdy uzavřela a koupila si ty lístky.

Zápasy odsejpaly dost svižně… snad jen dva páry bojovníků se podívaly AŽ do druhýho kola (MMA se boxuje na tři kola po pěti minutách). Všechny ostatní (krom jednoho, který ukončila doktorka a to pro rozsekanou hlavu od loktu a pěstí) končily technickým KO v kole prvním. A dokonce i já, zcela neagresivní lidumil v náplavu adrenalinu řvala „Luboši prokopni mu to koleno“. Bohužel pár vteřin na to je zápas ukončen. Luboš se svíjí v bolestech na zádech, do octagonu (učím se rychle) nabíhají doktoři a nahazují mu vykloubený rameno. Uvěřila jsem, není to nahraný:-). A asi jsem divná (naštěstí tam těch divných v hale bylo povícero), byl to prima večer. A klukům hanumanským hodně štěstí příště!

   

6.9.2012  LARO, NA MÍSTO!

Jsem na návštěvě... Laru odkládám ke vchodovým dveřím, byt je malý, ona je docela veliká. Kávička, dezertík, tlachání... Laře se to už po dvou hodinách zdá dlouhý (je divná:-)) a tak opouští místo před vchodovými dveřmi a přichází za námi. "Laro, místo!" povídám. Lara odchází na místo... směr však, místo vchodové dveře nabírá do pelechu malé skoro jezevčice a není jí vůbec divný, že tam něco nesedí. Moc rádá chodím po návštěvách a mě určitě každý vždy rád vidí... odcházet :-).

    

3.9.2012  DOPRAVNÍ PODNIK ZKVALITNIL SVÉ SLUŽBY

Je to v cajku, změna v jízdních řádech byla naprosto perfektně načasovaná… Padla na první školní den (opomenu-li dva zkušební víkendové dny), na den, kdy se desetitisíce lidí potřebuje ráno, po dvou měsících prázdninového režimu, dostat do škol, do zaměstnání… Změn NAŠTĚSTÍ není mnoho... Vždyť jen: pár linek je zrušeno definitivně, pár tramvají se cestou převlíká a jezdí jinudy, pár zastávek je přesunuto jinam, pár linek prodlužuje intervaly… Kdo však má rád nečekané překvapení bude nadšený. Není nad to (samozřejmě, že s úsměvem na tváři) dojet zcela jinam, než jsme v plánu dojet měli. Milé překvapení to však není jen pro cestující… „řidič linky191 uvedl, že jeden z jeho kolegů vyjel po staré trase a museli ho usměrnit cestující. "I pro mě bylo docela překvapení, kudy jedu, když jsem ráno otevřel rozpis

R:  „…četla jsi to  PŘEKVAPENÍ-PRO-PRAŽANY?  …a já jedu příští týden na výstaviště, to asi tedy bude adrenalin

L:  „četla… no, tak to jsi v hájí, kamarádko a ne že budeš volat mě, ať tě jedu najít tramvají

R:  „já myslela, že by jsi mohla jet se mnou…“

L:  „určiteěěě, mám snad na čele něco napsanýho?“

R:  „to by jsi zvládla… nasedneš na trojku… ta se cestou převlíkne za devítku nebo dvanáctku, no a pro tebe to bude příjemné překvapení

Není nad to, myslet na své cestující :-)

31.8.2012  ČÍ JE TO TEĎ VLASTNĚ KAMARÁDKA… ?

Loni jsem měla v plánu vyhlásit soutěž o nejlepší kamarádku – nejlepší férovou sviňi, ale nakonec si řekla, že na každou chrochtavou se ta voda uvaří, na soutěž tedy kašlu… Ale abych navázala na to, o čem vlastně chci psát… Nejen díky jedné kamarádce, férové sviňi, se mi život zamotal natolik, že mi do cesty postavil další zamotaný příběh osudů… V hlavní roli Petra a Mirek, dva lidé, kteří se teď již nějakou dobu skoro denně potkávají a přátelí se… Nic divného do doby, než mi Petra položí jednu z nevinných otázek: „hele, jak že se Mirek jmenuje příjmením“.

Odpovídám… 

Petra:  „hmm aha, no zeptej se Mirka, jestli náhodou nezná Tomáše

Petro, Tomáš je Mirka brácha...“

Petra:  „to není možný, vždyť já je znám...“

Kam tohle všechno má sakra směřovat...? probleskne mi hlavou.

Zkráceno… příběh končí tím, že ti dva se znají už od dětství, jejich rodiče byli velice dobří přátelé, trávili spolu spousty času, ale prostě mnoho let uplynulo a teď ani jednoho nenapadlo, že by se znát mohly… Vzpomínky, vzpomínky a zase vzpomínky… byl to zajímavý večer plný nových poznání:-). Neuvěřitelný, co všechno napíše život… jen teď často slýchávám „vždyť to není tvoje kamarádka, ale vlastně moje kamarádka“.

Ve finále to je asi jedno, čí kamarádka ta Petuška vlastně je, každopádně já se těším na Bumbálku :-).

29.8.2012  GENERALI, VAŠE NEJLEPŠÍ ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ

 

21.8.2012  PLAVČÍK

17.8.2012  DRŮBEŽÍ SVĚT PLNÝ NÁSTRAH

Kromě slepiček jsme si pořídili i kohoutka, kohoutek dostal jméno Toníček. Toníček byl bílý a mladý, Toníčka uklovaly a zavraždily starší slepice. Koupil se druhý kohoutek, dostal jméno Toníček II. Toníček je černý a také mladý. A aby nebylo málo slepiček, pořídili jsme další dvě slepičky. Slepičky dostaly jméno Růženka a Lada. Ladu zavraždila ovčanda Lara. Koupila se nová slepička, dostala jméno Lada II..

L:  „hele Lara zabila Ladu, tak jedem koupit další…“

P:  „no dělejte jak myslíte, ale počkej za rok, ať neskončíme Lada 18, Růža 9, Toník 21 atd…“

2.8.2012  LVIČÍ SMEČKA

29.7.2012  THAJSKO NA OLYMPIJSKÝCH HRÁCH VE VŠESTRANNOSTI

Tak o tom se snad ani nejde nezmínit… Koně, kteří jsou prověřováni v té nejtěžší třídenní soutěži ve všestrannosti na olympijských hrách v Londýně mají v historii OH vůbec poprvé zástupkyni ženského pohlaví asijského kontinentu. Nina Ligon reprezentuje Thajsko a je nejmladší jezdkyní této soutěže. Otcem jejího koně, hannoverského valacha Butts Leon, je navíc český odchovanec a úspěšný plemeník Heraldik. Thajsko, kůň a jeho jezdkyně na olympiádě, no svět se zbláznil  :-).

26.7.2012  SPORTEM KU ZDRAVÍ A K MILCE

Jak jsem se po čtrnácti dnech lenošení k běhání navrátila… je šest ráno, vstáváme, jde se běhat…

První okruh… nejde dýchat, svaly bolí a já proklínám McFlurryho

Druhý okruh… dýchá se stejně blbě jako při okruhu prvním, svaly si myslí něco o zadní části těla a já nenávidím čokoládu

Třetí okruh… dýchá se ještě hůř, než dvě kola předešlá, svaly rezignují, novinkou se však stává bolest kolen... to asi proto, aby mi bylo připomenuto, že náct mi bylo nedávno… relativně nedávno… no dobře, dobře osmnáct mi už zkrátka bylo...

Čtvrtý okruh… kdy kolena volají cosi o výměně se začíná zlepšovat dýchání, v kopci se však pro změnu trápí svaly

U pátýho okruhu… mám ráda zeleninu, odtučněný jogurt, vodu a cereální rohlík

Šestý okruh… po hodině této nechutné činnosti, které se říká běh, mě drží nad vodou myšlenka, že se jedná o okruh poslední

Přesvědčení, že nenávidím všechny sladkosti světa mi vydrží do snídaně (mám pevnou vůli), spořádávám celou Milku, tatranku a zapíjím to vanilkovým šejkem. Miluji ta rána…

13.7.2012  JÁ VĚDĚLA, ŽE TEN ZATRACENÝ FACEBOOK NIKOMU NIC DOBRÉHO NEPŘINESE :-)

Na thai boxe mám dvě prima kamarádky, takové potrefené matky od dětí… tu jednu, říkejme ji Jana, nenapadlo nic lepšího, než na FB přidat fotku s komentářem: „vole, koukej jak dělaj ty anglány… prej dvacet… jich dáme aspoň pět, co?„

Lucie: „joo, to je přesně Livie“

Jana: „Livie se tomu jen směje… (a dělá těch pět anglánů)

Petr M. (trenérskej): „myslím, že si vás začnu víc hlídat, krasotinky“

Na dalším tréninku…

Po třech kolech běháni ve sto stupních celsia vbíháme do tělocvičny, začíná posilování… trenér vykřikuje „deset angličanů“ ...zaleháme do kliků s výskoky… uff mám jich osm, to stačí, jdu od toho. Trenérskej na celou tělocvičnu „Livie, maš jich osm, tak koukej makat a ty Lucie taky“…

Janě patří veliké díky za solidaritu...

....a věřím, že si to na dnešním tréninku užije stejně tak dobře jako my :-)

12.7.2012  KDYŽ NĚCO JE ŠPATNĚ

3.7.2012  DALŠÍ PÁN REVIZORSKÝ… TAK TOMU SE UŽ ŘÍKÁ SPIKNUTÍ

Je to se mnou marný, je to marný, je to marný… S lítostí musím oznámit, že pro jízdu metrem jsem se zkrátka nenarodila. Po jízdě na černo přistupuji k jízdě na jízdenku. "Poprosila bych vás o jízdenku za 34 korun“. …slečno je buď za 24 nebo za 32 zní odpověď paní za pultíkem. Aha, tak tak to je... no tak bych si tedy vzala tu jak s ní můžu přestupovat. „To můžete s oběma, jedna má platnost 30, druhá 90 minut… Takovýho crcání kvůli jedný jízdence.. „Vezmu si tedy tu za 32, mockrát děkuji...“. Odcházím k turniketům, když se mi do cesty přimotá automat na kávu a pekařství… Kávu, tak tu musím mít. Do automatu láduji drobné a spokojeně si odnáším to něco, čemu se říká „umělé preso s hromadou cukru“. Metro přijíždí záhy, s Larou se pohodlně usazujeme, když už přeci MÁME tu jízdenku… Metro se dává do pohybu. Pak ovšem nastává mě již dobře známý kolorit... odznáček před nos se slovy revize jízdenek. Hrdě vyndávám svou jízdenku za 32 korun, přestupní s platností 90 minut… záhy mi však dochází, že mám opět malý problém. Mám sice to odporné Nescafé z automatu, ale nemám označenou tu přiblblou jízdenku za 32 korun, přestupní s platnosti 90 minut. „Budete platit hotově? ...váš občanský průkaz, je mi velmi líto, že vám kazím nedělní ráno“. Musím se usmívat.. tak mi ho prosím, nekažte, povídám. Jako by pan revizorskej věděl jakou snahu jsem při koupi té věci zvané jízdenka vynaložila… "Tak si ji dojděte označit a pro příště si na to dávejte pozor". Vystupuji na další zastávce, cvakám jízdenku a pro příště na to s**u a jedu autem :-).

26.6.2012  CO SE MÁ STÁT SE STANE

Někdy se život zamotá víc, než se zamotat vůbec dá. A já životu děkuji za to, že se zamotal… Bolavé úseky života nejdou přeskočit, ty se bohužel musí odžít... jsou tu možná právě proto, aby pak někdy bylo zase líp... :-).

22.6.2012  NENÍ NAD TO MÍT UPŘÍMNÉ KAMARÁDKY

L:  „ahoj… kámoška mě navezla do triatlonu (plavání, kolo, běh), já asi budu běhat…“

P:  „…to už vážně není normální, běhání není zdravý pohyb… i když to tvoje mlácení do palice ti taky moc nepřidá, stejně jednou

     budeš blbá, ale nemusela by jsi být k tomu ještě chromá…“

L:  „taky tě mám ráda:-)“

18.6.2012  NAJDI SI SVOU ŽENU

19.6.2012  PÁN REVIZORSKÝ

Jen jedna zastávečka tramvajčičkou… když mi pod  nosem přistává placička. Probouzím se z ranní letargie, aha ten pán asi bude chtít jízdenku, kterou samozřejmě nevlastním. Musíme si vystoupit, povídám mu, já dál jet nechci. Pán revizorskej se mnou spořádaně vystupuje. Mám pár vteřin na to, vymyslet, co mu povím. Máte legitimaci? (jakou legitimaci, pane, tu jsem neviděla od základní školy…honí se mi hlavou). No ano mám, odpovídám a samotnou mě zaráží, co to tady vlastně plácám. Tak mi jí ukažte. No pane, to bych strašně ráda, ale asi jsem si zapomněla peněženku. Ani se nenamáhám ji jakože hledat. Takže doklad  totožnosti.. občanský průkaz, pas, kartičku pojištěnce. Nemám, jsem velice zapomnětlivá (NELŽU!), stojím a koukám, je mi tentokrát vlastně úplně jedno co bude, ať si volá kam chce... pozoruju projíždějící auta. Pán vypadá dost odhodlaně, asi to bude dlouhý… rozhlížím se, není si ani kam sednout, to teda bude zábava, než dorazí „ti jiní“, pomyslím si. Chce se mi hrozně spát, asi mě to tu s ním nebude vůbec bavit. Pán je mechanizovaný, něco tam šteluje. Čekám… on čeká… společně čekáme.

Tak jděte… Prosím? Jděte a noste doklady u sebe… Teď mě pán probouzí definitivně... to se jako nebude nic dít? No nic, odcházím s díky, pán je na mě hodný, umím to ocenit :-).

14.6.2012  TAK UŽ SE NESTYĎ A NĚCO SI VYBER, LARO

13.6.2012  I BLONDÝNY MAJÍ PRÁVO NA ŽIVOT

S kamarádkou v autě… Ona řidič, já spolujezdec... v rádiu začínají hrát mojí oblíbenou písničku, chci to dát nahlas…

Kroutím kolečkem se slovy:  "jéé to je…"

Jméno kapely dopovědět nestíhám, vstupuje mi do toho kamarádka:  "to je topení..."

Následovaly slzy a smích. Není nad to prodloužit si život!

7.6.2012  THAIBOXERSKO-MEDITAČNÍ STŘEDA

Středa = sparingy. Beru Laru a s davem vybíháme ven. Tři kolečka říká Petr. Dávám obligátní dvě a vracím se do tělocvičny… Kliky na pěstech, kliky na jedný ruce s placnutím o tělo.. pěkná blbost, nejsem přece Rambo a tak si jedu tu svojí, pěkně s rozvahou na obou rukách. Protažení. Kompletně obléct, najít si dvojici. Dvojičku bych měla. Dvojička se jmenuje Anička a je jí asi šestnáct. Na úvod (opět marně) připomínám, že pořád NEMÁM ten chránič na zuby, tak ať mě šetří. Prý „jasněěě“. Zadní hák, přední hák na střídačku říká Petr. No prima, to bych mohla zvládnout. První rána mi přistává na spánek zleva, druhá rána následuje během vteřiny zprava. Po chvíli mám hlavu na kaši, ale lepším se, daří se mi ránu krejt, takže jí skoro už ani necítím. Chránič na zuby si ale asi nepořídím, protože jestli tohle znamená „jasněěě = budu tě šetřit“, nechci vidět co se bude dít, až si ten přiblblej chránič koupím. Trenér, než se pustíme do „fightu“ cosi vypráví o zápasech jakýchsi thai boxérů. Vůbec ty pány neznám. O jednom mluví jako o Spejblovi či co, no nevím co si o tom mám myslet, tak se jen přiblble usmívám. Určitě ví o čem mluví. Udělejte si čtveřice… rozhlížím se, ale nevypadá to pro mě vůbec dobře. Nakonec vychytávám ty milejší dívenky, kosí mě do stehen a jen občas schytávám ránu mezi boxerky do obličeje. Ale to už mě přece nemůže rozhodit. Ještě pak nějaký to posilování na závěr a devadesát minut je za námi… Večer se jde na meditaci.

V devět se scházíme s ostatními, v sále hoří svíčky. Petr mluví o dýchání, ukazuje, co se dneska bude dělat. Co to tu povídá, honí se mi hlavou, já si sem přišla odpočinout… Prý mám tělu vysvětlit, že se ještě nechce nadechnout, mám ovládat svojí mysl, svoje tělo, naučit se nevnímat bolest... Jsem úplně ztracená, nedaří se mi ani jedno. Ale jsem optimista, to přijde! :-)

6.6.2012  LARA JAKO LARA

5.6.2012  Z MÍRÁKU DO VRŠOVIC VEDE SPOUSTA CEST, JEN NE KAŽDÁ JE TA OBOUSMĚRNÁ

Ráno si to tak šinu do práce, zkouším novou trasu. Je prostá a jednoduchá, libuju si… mojí pouť mi však hatí tranzit. Ulička je úzká, proti mně se objevují „ti jiní“, na autě mají zelený pruh a nápis POLICIE... stojí mi v cestě. Ač žádný veliký fanda „těch jiných“ nejsem, snažím se vyloudit na tváři úsměv. „Ti jiní“ otvírají okénko, otvírám ho také. Moc času na to, aby mi došlo, že jsem asi tam, kde být nemám, nepotřebuji. Dopravní značka s bílou šipkou na modrém podkladě mluví za všechno, je třeba si přiznat, že mám malý problém… nejen z autoškoly vím, že jezdit naruby jednosměrkou se nemá a jelikož platit nikomu nic a „těm jiným“ už vůbec ne nemám ani v nejmenším úmyslu, nebudu jim tedy tentokrát vyprávět, že se s nimi ráda opravdu nemám.  A tak se směju čím dál víc, vypadají překvapeni mojí ohavnou drzostí.

Nevadí vám, že jste v jednosměrce…?“

…no ani nevadí (zrovna si libuji, že se mi tahle cesta tolik líbí), ale když to říkáte, asi by mi to vadit mělo… pomyslím si.

Nevšimla jste si, že všechny auta stojí po opačném směru jízdy...?“ 

…no kdybych si toho „ty jinej chytrej“ všimla, tak tu asi nejedu, že.

No vidíte to, jsem se ani nepodívala, jsem v jednosměrce, viďte, to se jako omlouvám, normálně jednosměrkou nejezdím, opravdu je to nedopatření

Kluci i přes to, že jsou „ti jiní“ se začínají usmívat, jsou to náhodou sympoši. Po chvíli jim i odpouštím, že jsou „ti jiní“ a prohodím s nimi i pár vět. Loučí se se mnou se slovy, tak jeďte… pro tentokrát.

Malé bezvýznamné plus u mě „ti jiní“ tedy mají, dobrá dobrá:-).

29.5.2012  MÁŇA NA VYŠEHRADĚ ANEB TOHO KLACKU SE FAKT NEVZDÁM!

 

28.5.2012  NEKREJEŠ SE? DOSTANEŠ!

24.5.2012  JAK SE LIVIE NA THAJSKÝ BOX DALA

Po návratu z několika měsíčního pobytu v Asii, kde mě thajský box nadchl natolik, že jsem se rozhodla v něm pokračovat (respektive začít) trénovat i u nás, jala jsem se hledat… Volba padla na Petra Macháčka a jeho Hanuman Gym Praha. Jala jsem se psát dotaz, zda-li se můžu přijít podívat. Doraž či tak nějak zněla odpověď. Nu toš dorazila jsem. Pár holek na tréninku bylo (DVĚ), zbytek (asi  40) bylo toho druhého pohlaví. Po devadesáti minutách jsem odcházela s přesvědčením „tak do toho fakt jdu“. Příští týden jsem si sbalila rukavice, trenky a vyrazila jsem.

Venku tři kolečka, střídat sprint a vyklusávání, pak se vraťte do tělocvičny znělo z úst trenéra. Aha, první zádrhel, blondýna si nevzala boty na běhání. Ale co, nejsem přece žádná bábovka, to zvládnu i s těma pohorkama ve kterých jsem sem došla. První kolo na pohodu, druhý kolo těžknou nohy, na to třetí dlabu a vracím se do tělocvičny, kde už se vykřikuje něco jako padesát angličanů, dvacet kliků, dvacet kubánců či co. Vůbec nerozumím, co to říkají, ale dělám co ostatní, teda snažím se to dělat. Po deseti hodně ošizených klikách hledám ztracený bicepsy. Pak je protahování, to mi docela i jde, nic náročnýho to není. Jde se stínovat. Přijde mi hodně ujetý kopat a boxovat na prázdno, vypadám určitě dost dementně. Oblíkněte si všechno (myšleno rukavice, chrániče nohou, kluci suspenzory) a najděte si dvojici. Zvedám boxerku, jako že jsem volná… Nu, toš, dvojici bych měla. Dívčině s chráničem na zuby povídám, že tu jsem poprvý, ať to, prosím, bere v potaz. Dostávám pár kicku do žeber a pár ran boxerkou do hlavy. Je na mě moc hodná, ale asi jsme si moc nerozuměly. Poprvé není po desátý ani po půl roce. Taky jí mám ráda. Devadesátiminutový trénink končí opět s názvy národností, ale to už vím, co mám dělat. V pátek, kdy se boxuje a kope i do pytlů tam jdu po třetí v týdnu a ani ten další to nevzdávám. Baví mě to čím dál tím víc...

23.5.2012  TOUR DE KAVARNY ANEB KAM SE DÁ VYRAZIT NA DOBROU KÁVU

Slejzáme se po čtvrtý hodině. K pozdnímu obědu se podává indický Dhall, Kootu a thajský green curry s jasmínovou rýží. Vše se zapíjí trapně teplým Campary a červeným vínem. Setkání má dnes jasný cíl, obejít pár dobrých kaváren v okolí Míráku. Bohužel nestíháme Cup up, zavírají už v šest. První kávu dáváme v Al Cafetero v Blanický. Laru, která hned pod stolem usíná tu vítají s nadšením. Za chvíli nám na stole přistává espresso ze směsi z Guatemaly, Brazílie a Etiopie. Al Cafetero je maličkou, ale příjemnou kavárničkou. Toš, líbilo se mi tam. Přesouváme se o kus dál na I.P.Pavlova do kavárny Pražírna. Čokoládovo-mandlový dortík zapíjíme „presíčkem“ a cappuccinem z čisté etiopské arabiky. Kavárna má vlastní pražírnu.

A tak kdo neví kam vyrazit na dobrou kávu v příjemném prostředí, může odzkoušet:-):  AlCafetero, Cupup, Pražírna

18.5.2012  ABY ANI LARUŠKA NEUSCHLA... POLÍBENÍ POD ROZKVETLOU TŘEŠNÍ PROBĚHLO :-)

10.5.2012  BYL POZDNÍ VEČER, PRVNÍ MÁJ, VEČERNÍ MÁJ BYL LÁSKY ČAS…

Krásný, teplý večer, všude tma, jen světla z lamp osvětlují ulice… Já a Lara si to kráčíme krásnou álejí vzrostlých, kvetoucích stromů po starý Praze…

Lara se najednou zastavuje a kouká na přijíždějící bílou dodávku. Dodávka zastavuje u krajnice, Lara kroutí ocáskem, chce jít vítat… „Laruško, kočičko, pro nás nikdo nejede...“ jí povídám. Z auta vystupují dva týpci v bílých košilích a černých kalhotách, zvoní u vchodových dveří jednoho z domů… Z večerní letargie mě vytrhává až nápis na autě, kterého si všímám záhy… „POHŘEBNÍ SLUŽBA“.

Byla jsem velice ráda, že ti hoši nakonec opravdu nejeli pro nás :-).

9.5.2012  JAK JSEM SE MÁLEM OTRÁVILA

Že nemám strkat do pusy všechno, co kde najdu mi bylo do hlavy vtloukáno už od útlého věku. Tři měsíce strávených v jihovýchodní Asii mě však málem proškolilo školou největší. Na vesnici na severovýchodě Thajska si trhám banány, ananasy, limety, granátový jablíčka přímo ze stromů… ale copak je tohle za nesmyslnou „hrušku s podivnou šťopkou“? Trhám a odnáším si jí domů. Určitě to je kešu, jsem o tom skoro přesvědčená. Ptám se místních, odpověď však zní „mango“. Nu, drazí křováci, jsem sice bílá, ale nejsem úplně blbá, mango ještě poznám, tohle přece není mango. „Je to mango“ zní odpověď, všichni nadšeně přikyvují.  Jsem to ale blázen, tohle je přeci jasný oříšek kešu a ne žádný vaše mango. A jelikož jsem tvor zvědavý jala jsem se onu „šťopku“ alias kešu oříšek pitvat. Byl zelený a děsně tvrdý a tak jsem použila sílu zubů. Bylo to odporné… Během chvíle mi to začalo leptat ret, pálilo to, bolelo to, štípalo to. Zahodila jsem tu hnusnou věc a bylo mi úplně jedno, jestli jde o kešu nebo o mango. Strýček google se stal mým kamarádem pro pár minut následujících:

„Květní lůžko se stopkou vytváří nepravé 'jablko' ze kterého visí plod - semeno kešu, velké až 2 cm. Jeho skořápka obsahuje silně jedovatý olej…“.

Dopadla jsem dobře, přežila to jen z rozleptanou pusou, která se hojila zatraceně dlouho... No a proč tomu místňáci říkají mango? Protože tomu, čemu my říkáme kešu, oni kešu neříkají, mangu co známe my neříkají mango...

...a tak to prostě je :-).

  

25.4.2012  KURZ NEGATIVNÍHO MYŠLENÍ VE ŠVANDOVĚ DIVADLE PODRUHÉ

Líbilo se mi to natolik, že jsem jej s radostí viděla ještě jednou. Tragikomedie s excelujícím Michalem Dlouhým je smutná, je k zasmání, je k zamyšlení a je prostě zkrátka moc dobrá. Který z dvojice si v životě nese větší balvan… Ten, který je upoutaný na invalidním vozíku nebo ten, který ten vozík musí tlačit? Nejde dát na váhu, nejde vyčíslit…

TORI: …Ale jistě jsi v poslední době prožil něco hezkého, o čem můžeme mluvit ne?

GEIRR: V poslední době jsem ochrnutej a impotentní, takže nemám pocit, že bych zažil něco hezkýho. /citace ze hry/

23.4.2012  NAPLNĚNÍ SNU ANEB VLASTNÍ DOMÁCÍ VAJÍČKA II.

Při stavbě kurníku je nejdůležitější:

1) vypracovat kvalitní projekt

2) sehnat vhodnou pracovní silu

A jelikož nic nemohlo být ponecháno náhodě, začala jsem studovat, co taková tupá slepice vlastně k životu potřebuje a dle dostupných informací jsem se jala kreslit. Projekt „kurník“ byl po chvíli hotov. Na papíře vypadal dost jednoduše, nebylo čeho se obávat. Pracovní síla ve složení: kuchař, účetní, fyzioterapeut a moje maličkost z oboru zemědělec (bohužel s pocitem, že se mě celé čtyři roky týkaly opravdu jen mlhavě) měla být v sobotu ráno v osm hodin nastoupena.

Páteční odchod na koncert však lehce haní plány, domů se navracíme až ve čtyři hodiny ráno, tudíž osmá se stává utopistickou myšlenkou. K sobotnímu obědu kachnička se zelím a knedlíčky, jede se pro materiál… ve tři hodiny odpoledne vykládáme hromadu dřeva z auta a jdeme na to. Jde nám to od ruky a kolem půl devátý to s několika pracovními úrazy balíme. Největším zásekem se zdá být, kam ten kurník vlastně umístit… Dva zabité víkendy s kurníkem, kurník vypadá nad míru dobře, přeci ho teď neschováme někam, kde nebude vidět…  A tak drahý, asi sto padesáti kilový kurník, přenášíme vedle ohně a posezení. Pěkné, ale slépky dost hrabou, slépky smrdí a za pár dní onen do teď krásně zelený trávník bude vypadat jako jedno velké baheniště. Pravda, shodujeme se a tak se znovu, teď už snad tří set kilový kurník stěhuje na místo, odkud jsme jej před chviličkou přivláčeli. Vše je připraveno, zítra se může jet pro kuřice (ty vypelichaný z technických důvodů neklaply).

Budík zvoní v 5:30. Bereme Audinku a odjíždíme na trh do Štítar. Proklínáme zemědělce, proč ten zatracený trh nemůže začínat třebas až v deset… Platíme pět kaček a ocitáme se v jeho útrobách. Je tu dost narváno. Sazeničky rajčat, brambory, česnek… slépky, toš naše parketa. Pán od nich je vtipálek, moc těm zemědělským slangům nerozumíme, ale že černá slepice se nesnese s kropenatou a hnědou, to chápeme snad dobře. Blbá slepice a ještě k tomu takhle komplikovaná, černou teda fakt nechceme. Bereme tři kropenatý, tři hnědý, pán nám je vkládá do pytle. Odcházíme. Ne, ne kachničky už opravdu nechceme a štěňátko s morčátkem taky ne, děkujeme. Holky jsou doma. Kropenatý již od samého počátku vynikají vyšší inteligencí. Jsou schopný slézt po schodech z kurníku. Bude s nimi ještě legrace... ASI TEDY:-).

 

11.4.2012  PŘED OBCHODEM...

10.4.2012  NAPLNĚNÍ SNU ANEB VLASTNÍ DOMÁCÍ VAJÍČKA I.

Nu což takhle pár slépek na vajíčka pořídit si? Ano, to je skvělý nápad znělo z mých úst. Nápad to byl věru perfektní. Stlučení kurníku, jenž se mi v úvodu těchto velkolepých ideálů zdálo jako to nejtěžší teď, s odstupem času, považuji za banalitu. Je třeba vyřešit klecový výběh v naší nepřítomnosti, aby je prý kuny nepožraly. Uplynulo pár dní a nám se naskytlo zakoupit slépénky. Slépky, chuděrky z rušící se slepičárny, kde žije několik snáškových slépek na pár centimetrech čtverečních. Duch spasit všechno živý se v nás probudil… Jo, určitě je chceme, vem nám jich rovnou šest povídáme kamarádce. Ale nebudou mít moc peří… No co se dá dělat, tak snad jim to peří taky jednou doroste. Prostě nám je kup. A taky asi nebudou moc chytrý, jak žijou celý život v tý kleci... Hmm, tak to taky nějak překousneme, žádnou vysokou inteligenci od nich neočekáváme…

Nu toš… úplně blbý, vypelichaný slépky by jsme už měly. Teď už jenom stlouct ten kurník a postavit výběh… ty slepice mě fakt začínají bavit:-).

5.4.2012  MOTOLSKÁ MÁ STŘEDISKOVÁ

Vesničko má středisková… jako Otík jsem si včera ráno při návštěvě Motolské nemocnice připadala…

Otík parkuje kdesi pod nemocnici, hledá díru, kudy se do toho gigantickýho baráku vůbec leze. Vchod Otík nachází poměrně záhy, kudy ale dál? Otík se ptá, ptá se několikrát. Otík má jít do komunikačního uzlu B. Otík je zmaten, chce pavilon ne žádnou komunikaci s uzlem Bé. Poměrně záhy nachází I.ortopedii, hlásí se na „recepci“. Nezkušený Otík nezaplatil poplatek, musí se vrátit na kasu. Zacvakává třicet kaček a vrací se zpět. Otíka posílají na RTG, prý má jít do mínus prvního patra. Hmm. Otík boduje a je tam cobydup. Zrengenují ho a maže zpátky do čekárny, Otík čeká. Čeká půl hodinky, čeká hodinku, hodinku a půl. Mezi tím vyvolávají pana Kabelku, pana Plachého (ten byl zřejmě plachý na tolik, že se ani na třetí a nemálo hlučné setry volání nedostavil), pana Pelíška... Otík spokojeně sedí a pozoruje ten saigon okolo. Otík po více jak dvou hodinách opouští budovu spleti uzlů a kdo ví čeho všeho. Najít východ mu dá trošku zabrat, za ten čas tam zapomněl z jakýho patra se do těch uzlů vlastně lezlo. Úspěšně s pomocí staré paní o berlích nachází správné patro výlezu a ocitá se na svobodě. Otík je moc rád, že to bez úhony zvládl...

TOPlist