Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

INDONÉSIE, THAJSKO, LAOS, MALAJSIE 

11.12.2012 - 20.2.2013

   

11.12.2012 Za necelých sedm hodin nám to letí a já pořád dřepím v kanclíku, nemáme vyměněný peníze ani zabalený věci, ale hlavně zachovat klid a žádný stresík. V Bangkoku by jsme měli přistávat 12.12.12 okolo desátý hodiny českýho času a následně se hned přesouvat dál asi 900 kiláků směr severovýchod k thajsko-laoským hranicím. Loni jsem "Vršovice - Mekong" stihla za 34 hodin, tak jsem zvědavá jak to pofrčí letos:-).

14.12.2012 Jsme přesunuti v čase a prostoru. Loni mi cesta „Vršovice- Mekong“ trvala 34 hodin… Letos britové nejlepší… v Praze jsme v letadle čekali hodinu a půl a pro veliký úspěch si to zopakovali i v Londýně, kde to však vylepšili do dokonalosti. Jumbo Jet nám byl domovem na více jak tři a půl hodiny, cosi s elektrikou se porouchalo a tak opravovali a opravovali. Nakonec to kluci severský dali a vyrazilo se. Po osmý večer jsme sedali na Suvanhabumi v Bangkoku. Seškrábnul nás tam miniven ve kterým cestovala jedna motorka, jeden thajec a dvě žabky thajský. Nad ránem jsme byli na místě…. Celkem 31 hodin, takže oproti loňsku na pohůdku. Uvítání náramný, největší nadšení sklidili pribiňáci, rohlíci, salámi a piškoti (a samo, že cukroví). Náš příjezd se oslavil vanilkovou vodečkou a šlo se na chvíli spát… Večer učí Natascha Míru psát thajsky... nu, čestina mu jde naštěstí o něco líp:-).

Druhý den ráno nám přivezli sklizenou rýži od Rung Denga, takže hned po snídani se šlo do háku… si člověk ani tady neodpočine:-). Nechyběla lao whisky, zabijáci… :-).

16.12.2012 tady neskutečný vedro, flákárna a procházky… Na procházkách nám pořád někdo s úsměvem zastavuje a s radostí nabízí odvoz… nemůžou pochopit, že my se fakt jen procházíme a že autem, motorkou ani trakařem jet opravdu nechceme (thajci pěšky de facto nechodí nikdy, nikam a za žádných okolností). Na procházce ke chrámu z lahví nás zastavuje stará žena s hadrem na hlavě… cosi žvatlá tou svojí hatmatilkou (ještě generace, co vůbec nechápe, že může existovat někdo, kdo mluví jinak než ona) a vykroucí ruku k oblakům. Hlavou mi probleskává… woodoo:-), pak že jako had a nebo to snad má být chobot slona? Nevíme, nechápeme a s uctivým sawasdeeka si to šineme dál… V chrámu ji však potkáváme podruhý. Bere nás za ruku a odvádí k jakýmusi stromu… ááá... celou dobu se nám snažila vysvětlit a popsat ten zázrak… o slona z kokosovýho ořechu se tu celou dobu jedná. No hlavně, že si už rozumíme:-).

Jinak pro letošek Natascha vyměnila thajský box za kopanou, takže denně teď čutá do meruny… Nu, je prima, že se ta naše holka věnuje samým dívčím sportům. Na pátou ráno mě lanaří chodit zase běhat… zatím odolávám. K jezeru chodíme plavat (jak kdo…), což největší radost přináší opět Natasche a jejím kámoškám… z vody nešlo vytáhnout ani děti ani Míru.

Největší počinem od letošního března tady ovšem je, že sousedka Pakom bourá svůj milion let starý domek na kuřích nožkách a pro zatímně se stehuje do domečku pro krávy, místo jejího starýho domu má během čtrnácti dnů vyrůst dům nový. Včera přemístili několika set kilový kádě s vodou na zadní část pozemku. Jak to dělali mi fakt hlava nebere… malý ale šikovný.

Míra zcela statečně bojuje s vražednou chilli isánskou kuchyní a do pusy strká skoro všechno, co nám kdo nabízí (nemá rád palivý, nejí palivý a prý nebude jíst pálivý…ehm, ahaaa:-)). U Pakom na oslavě bourání domu si „pochutnává“ na syrovém masu v chilli. Nejdřív oči, při pohledu na něj strkající si „to“ do pusy vyděšeně vytřešťuje Paťom, následně ji však během vteřiny střídá Míra… no, fakt to pálí a fakt to tou vodou nejde zapít:-). Ze stromů nám tu škubou papáju, kokosy, ananasy… manga ani kešu oříšky na rozdíl od loňskýho roku nejsou ještě ani v květu.

Dneska se do jedný z okolních vesnic jede na zápasy kohoutů a pak prý k Rundengovi na farmu na výlov rybníka…

18.12.2012 Dva dny jsme hledali USB port na internet… celý barák jsme přeházeli naruby, abychom ho nakonec našli kde? V odpadkovým koši!!! ...prý jsem blbá jako Vánoce... ahaaaaa:-). To jsem dopadla... popelářka Líva.

...tohle je focený druhý den v poledne, když jsme si na terase dávali whisky siestičku... z vesnice se ozvalo "kobraaaa"...a fakt nekecali:-). Ulovil jí (vzal jí teda klackem) Rung To, manžel Pakom vedle u nás za barákem. O jakou kobru go netuším, ale kobra to asi bude, bych řekla...

Jako v obchodníkovi se smrtí, kde křováci během chvíle rozebrali celý letadlo se zbraněmi to tady u Pakom včera vypadalo. Od rána se bouchalo, nosilo, rozebíralo… během pár hodin, než jsme se vrátili ze zápasů kohoutů nebylo po Pakom domě ani památky. Přechodně do domu s krávama se museli přestěhovat i dva gekoušové… odchyt se jim moc nezamlouval, ale neměli moc na výběr. Mají ale životní kliku, prý neskončí na talíři, ale do novýho domu se pak budou stěhovat všichni společně, Pakom, rodina i dva geko.

Na kohoutí zápasy jsme vyrazili na dvou motorkách. Míša s Mírou na jedný, já s Na a Nataschou na druhý. V lese byly připravený tři kohoutí ringy… zatím nikde nikdo. Na dotaz, kdy to jako začne se nám moc kloudný odpovědi nedostalo, nezbylo nic jiného, než čekat… Po čase se tam začali sjíždět chlápci s kohoutama, hledali si soupeře. Sází se nemalý peníze a kohoutům se zalepují izolepou ostruhy. Před zápasem se jim dává jíst rýže, ošetřují se teplou vodou ve který jsou vyvařený jakýsi trávy. Bojuje se dvacet minut, hned po zápase se jim vyčistí od krve krky, ošetří se. Pak jdou do ringu znovu, zase dvacet minut. Prohrává ten kohout, který přestane bojovat.

Po pár zápasech mizíme do, dle křováků SEDM kilometrů vzdálenýho chrámu… po patnácti kilácích nám dochází v jedný z motorek benzín, chrám v nedohlednu. Po dalších několika kilácích narážíme na benzínku, bereme benzín, ale dobrá zpráva je, že onen chrám je odsud už prý opravdu jen kousek… V krásným údajně pětiset let starém chrámu na vodě si vytahujeme horoskop a chvilku odpočíváme. Prima den to byl…

21.12.2012 Před páry dny to tu v noci vypadalo na konec světa už o pár dní dřív jaký vichr byl. Myslela jsem, že nám to každou chvíli odnese střechu i s domem. Ráno už ale zase vedro, jasno a slunce. Ve stínu se tu teplota pohybuje okolo 33 ̊C, nechci asi ani vědět, kolik tu je na slunci.

Ráno jsme vyrazili do města. Motorkou asi do devět kiláků vzdáleného Saymoonu a odtud pak dodávkou do Yasothonu. Tam jsme nakoupili nezbytný a v chrámu si dali vynikající masáž. Na trhu nejvíc… krysy, želvy, brouci… tady se prostě sezobne fakt úplně všechno.

Večer jsme zašli do školy, kde se hrál, jak jinak než fotbal... Děti a staří naprosto nejlepší objekty na focení... Ta malá šmudlina Beu, už začala chodit do školy, jsou jí tři roky a vzteklá je pořád stejně:-).

Jo a vaření mě tu, stejně tak jako loni neminulo. Vracím se do skautských let ohňů a kotíků. Hovězí guláš, hovězí polívka, česnečka, houskový knedlíky... dneska, teda jestli neklapne ten konec světa, tak mě čeká asi koprovka:-)

Večer čučíme na zápas Buakaw s bělorusem Andrej cosi. Bělorus dostal na budku. Buakaw pochází kousek od nás, ze Surinu a patří mezi špičku v muay thai ve svojí váze.

22.12.2012 Míši ranní upomínka v mobilu „konec světa“ mě fakt pobavila. Znělo mi to asi následovně… koupit rohlíky, vynést odpadky, konec světa… :-).

Po snídani jsme vyrazili s Nataschou, její kámoškou Peng a malým Johnem k jezeru. Několik hodin zase nešlo z vody vytáhnou ani děti ani Míru. Takhle teplou vodu a vlastně ani vedra která tady letos v tuhle roční dobu jsou, snad ani nepamatuju. Oběd nám Míša s Na přivezli pod nos až k jezeru. Pochutnali jsme si na výborným kuřeti s rýží…

Konec světa, byť jsme na něj na terase čekali při kávě a lao whisky se nekonal… takže asi odloženo na někdy jindy. A zdravím Milánka, doufám, že jsi to nevrátil :-).

Caridina japonica, sladkovodní krevetky u nás v akváriích chovaný aneb jaká je jejich příprava v těchto končinách: Krevetkám oloupeme krunýře, přidáme nadrobno nakrájený koriandr, citrónovou trávu, nadrcenou chilli a šťávu z jedné limetky, zalijeme rybí omáčkou, zamícháme a můžeme servírovat… toho, že se nám to hýbe v ústech si nevšímáme:-)

24.12.2012 Včerejší holčičí výprava do města byla výpravou poměrně i zdařilou. Tedy, když lehce opomenu to, že vichr nás několikrát málem odvál z motorky a na silnici se těsně před motorkou svíjel docela dlouhej a hnusnej had… ani v jednom případě však samozřejmě nešlo o nebezpečí, to jen já, bílá trošku panikařila:-). Hada jsme se smíchem, že nejde o hada jedovatýho (na tu dálku to fakt Na ani omylem nemohla vědět) minuli těsně kolem našich nohou a ten silný vichr nám taky nemohl křížit plány v rychlosti naší jízdy… ale dobře to dopadlo… nakoupili jsme co jsme potřebovali a celý se vrátili domů. Na dnešní štědrovečerní večeři budou bramboráky (sehnat brambory tu je nadlidským výkonem, majoránka a kmín přiletěla s námi), asi s kuřetem… Stromeček, byť umělý, už stojí asi týden na terase. Večer si Míra u kávy s whisky zakopal s Nataschou a malým Johnem. My s Míšou se účastnili jen té kávy s whiskou:-)

Co se týká našeho odjezdu dál, tak ten je zatím v jednání… lehce nám svátky komplikují získání čínské vízy v Laosu. Na Laos si necháváme týden a cesta by měla vést do oblasti Zlatého trojúhelníku, což je nejznámější oblast pěstování opia ve světě, Luang Namtha, Muang Sing, Xiang Kok. Hranice do Číny bychom měli překročit Boten/Jonghoug Mengla a zatím Čína jen zběžně Xishuangbanna-Jinghong-Kunming-Dali-Lijiang… bohužel všechno nám může nemálo zkomplikovat počasí… takže kam tam opravdu se uvidí až na místě:-).

Teď tu máme devět hodin ráno, jsme po snídani a čučíme na českou Popelku… siestu nám narušuje Pakom… prý Rung To a Rung Deng něco chytili, ať se jdeme podívat… naštvali mě, o tom, že by ho pustili nechtěji ani slyšet. Kde skončí nemusím asi ani psát. Křováci sou to!

26.12.2012 Vánoce jsme oslavili u českých bramboráků, kuřecích řízku a český vodky. Nejhezčím a nejsilnějším momentem pro mě byl příchod maminky, kdy už venku byla úplná tma, my večeřeli a ona se na schodech zjevila s igelitkou ledu a Coca colou. Úsměv od ucha k uchu. Míra pak od ní dostal ručně dělaný sarong, já isánský polštářek, který mě rok co rok znovu a znovu potěší. Je to zkrátka kouzelná postarší žena. Pak se polemizovalo jaký film si teda pustíme… Do placu padlo „Pohřben za živa“, ale nakonec se nám to zdálo, že jako na Štědrý den trošku morbidní a tak jsme si pustili Americký psycho (kdo viděl... no žádný slaďák to teda taky moc není) :-). Kolem desátý se šlo spát… sluníčko za ten den u jezera docela znaví.

Jinak včera jsme na motorkách vyrazili do Saymoonu na oběd a do nemocnice navštívit sousedku Patong od nás z vesnice. Prý zkolabovala a přivezli ji tam za pět minut dvanáct. Z mýho bílýho evropanskýho pohledu se jedná spíš o objekt posledního odpočinku než o nemocnici, ale místní jsou pochopitelně rádi i za to… já bych se tam dostat faaakt nechtěla. Docela by mě zajímalo jestli tam mají někde aspoň RTG a sono... Patong je na pokoji sama a připlácí si jakýsi, mě zcela utajený nadstandard.

Tady holky z vesnice přebírají nasbíraný kraby… je prostě důležitý, mít co jíst:-). Jinak to zvířátko, co chytili na Štědrý den uvařili v banánovým listě a snědli… /neví prosím pěkně někdo co to vlastně bylo za chudáčka?/

Jo a taky se nám podařilo se dovolat na čínskou ambasádu ve Vientien a tak máme jasno s naším přejezdem dál. Kotvy odsud zvedáme o víkendu, přesouváme se přes Mekong do laoského Sawannakhetu, kde už teď se těším na skvělou masáž. Ze Sawana pak doufám, nočním busem do Vientien, kde by jsme v pondělí měli podat žádost o čínskou vízu, která by měla být hotová v pátek.. Takže Nový rok slavíme definitivně v Laosu a čtyři dny ve Vientien nás prostě zřejmě neminou. Pak přesun přes Luang Prabang na ever… počítám tak 14 dní a pak hurá do Činy

28.12.2012 Natasche konečně skončil třídenní turnaj ve fotbale. Z patnácti družstev skončili čtvrtí. Každá škola má svoje různobarevný dresy, vyhrávaly se krásný poháry, diplomy, medaile a snad i peníze byly v obálkách. Se tu nezdají, křovácííí:-).

Jinak včera fish párty, naštěstí pod taktovkou Paťom. Doma jsme zabalili hromadu chilli, sůl, rohožky na ležení, cestou u nějakého starouška koupili melouny a vyrazilo se na farmu Na. Pěkně vyprahlá je ta malá kaluž ze který se tu chystají lovit ty ryby… to asi bude velikost pomyslela jsem si. Rozbili jsme tábor a Natascha už v ruce držela prut (klacík s háčkem přesněji)… Lov ryb na prut tu probíhá následovně… Nejprve je třeba ulovit to, na co se budou vůbec ty ryby lovit. A jelikož kobylky jsou rychlý a skáčou, obstarat si v tom vyprahlým rýžovišti návnadu není úplně tak snadný. Zde ale obstála bílá kůže, Míra byl první a taky teda poslední člen výpravy, kdo nějakou tu rybu na prut ulovil. I had tam s námi byl, naštěstí už v podobě posmrtné.

Já už v úvodu naznala, že rybaření není má silná stránka a jala se fotit vážky...

Naštěstí pak dorazila Paťom s Bo a výlov začal odsýpat. Po chvíli byl kýbl plný ryb. Nechyběl ani krab, který si svůj osud zpečetil zcela dobrovolně, když Bo klepetem chytil za prst u nohy. Kde se v tý louži vzali tak veliký ryby je trošku mimo moje bílý chápání. Příprava ryb nebyla též nikterak složitá. Rozdělat oheň, zabít rybu, do pusy ji narvat citrónovou trávu, vyválet ji v soli a dát na rozpálený rošt. Nevím co to bylo za ryby, ale měly zuby a jejich úplně bílý maso bylo naprosto skvělý. A když se všechno snědlo, šlo se plavat k jezeru. Príma den to byl.

Dneska je nějaká akce ve škole, tak se pohrabeme tam… No a pozítří ráno nabíráme opravdu směr Laos.

30.12.2012 Děti ve škole si rozdaly dárečky a rozloučily se s letošním rokem 2012, byť thajský rok bude příští rok slavit 2556. Každý dítě přineslo do školy cokoliv v minimální hodnotě dvaceti báthů… uvnitř úhledně zabalených dárečků bylo od sušenek, bonbónů až po mlíčka nebo Coca coly úplně všechno. Proházely si dárečky mezi sebou a šlo se domů… Jsou legrační.

Odpolko jsme nakopli motorku a vyrazili po okolí. Navštívili jsme můj oblíbený chrám s koníkem a kravkou, dali si oběd v jakýsi špeluňce a zajeli na večerní trh v Saymoonu. Večer koupel v jezeře… už teď se mi stýská.

Dneska jsme vyrazili do Yasotho. Já, Míra a Natascha na jedný motorce, Míša s Na na motorce druhý. Ta gumovníková plantáž, kterou jsme projížděli mě vážně dostala, moc nádherný místo. Jinak kaučuk už je v týhle oblasti de facto „sklizený“ a čeká na další zpracování. Ve městě jsme si nakoupili ryby a chobotnici, kterou nám večer Na udělala k véče, toš dobré to bylo. Jo a taky mě opět neminul další český guláš a knedlíky… na ohni samozřejmě. Motorku Míra už jináč řídí jako profík, ale k jezeru nás vozí i malá Natascha. Ftipný, když nás bílý tlamičky veze jedenáctiletá žába.

Od rána u nás ve vsi vyhrává muzika, místňáci /půlka Bangkoku, řekla bych/ se sjíždí na nový rok domů, semka do Isánu, takže autobusy, miniveny, dodávky, zkrátka všechno je narvaný k prasknutí. Jsem zvědavá jak se my za chvíli dostaneme do Mukdahanu na hraniční přechod s Laosem a pak večer do busu do Vientien…

    LAOS 

1.1.2013 Vientien po bujarý oslavě Novýho roku ještě spí a my se na večer přesouváme do 400 km vzdáleného Louang Prabang… ofšem s totálně jinými plány. Všechno krásně klapalo a navazovalo, ale jen do doby, než jsme se neocitli u soudruhů z Ciny na ambasádě… a hned bylo všechno jinak. Ale vrátím se nejdřív o malý kus zpět...

Loučíme se ve vesničce, já se slzami v očích… jak mě se odtud vždycky nechce odjíždět. Prvním úspěchem ale je, že dodávka do města opravdu jede a tak jsme za půl hodinky na autobusáku v Yasothonu. Druhou klikou je že se ještě vměstnáváme do minivenu, takže zhruba za dvě hodinky kotvíme v Mukdahu, což je poslední hraniční město na thajský straně. Odtud pak už jen pár kiláků busíkem na thajský hranice, přejet most přes Mekong a ocitnout se na straně Laoský Na hranicích obrovský fronty laosanů vracejících se na Nový rok domů a thajců jedoucí do Laosu na výlet a nákupy. Víza je o pět dolarů dražší než z kraje roku, sou mi ale věci.

Na autobusáku v Sawannakhetu se ocitáme po poledni, ranní busy do Vientien už odjely, ale na ty jsme zálusk stejně neměli. Plán byl totiž jasný, musí jet aspoň jeden noční bus… a taky že jel, jeden. A tak kupujeme lístky na devátou hodinu večer do spacího VIP busu, bágly necháváme na nádraží u jedný žabky laoský a mizíme do města. Dáváme oběd na mojí oblíbený tržnici a mimo jiný se jdeme projít do staré dílny, kde se ručně vyrábí a barví látky. Věnuje se nám přímo majitel, ukazuje svojí soukromou sbírku, která zároveň slouží i jako muzeum. Bavlněné látky se barví jak jinak než z přírodna (kůra stromu, listy rostlin..) a 99% výroby jde na export do Japonska. Moc milý a zajímavý setkání to bylo.

Na osmičku jsme na autobusáků, náš bus vypadá víc než slibně. Tady těch osm hodin slíbeného spánku možná i klapne. O kus dál postává bus, z toho stejného místa jsem kdysi odjížděla do Vietnamu a i tentokrát bych si tipla, že tenhle míří taky tam. Těm kozlíkům na střeše tu strastiplnou prašnou cestu fakt nezávidím. Soukáme se miniaturním vlezem dovnitř. Jednu si hned uštědřuju „o futra“ do hlavy, hledáme žebřík nebo něco po čem se nahoru vlastně leze. Žádný přízemí, spíme totiž ve druhým patře. V ruce nám přistává igelitový pytlík, na boty. Soukáme se nahoru, připadám si jako obr v malým domečku. Bus je narvaný, lidi poskládaný, může se vyrazit. Asfaltka končí záhy, je úplná tma. Jestli jedeme pade, tak je to hodně. Daří se nám docela záhy usnout. Krom občasnýho pocitu, že padám z postele, když přejíždíme nějaký ty nerovnosti na hliněnce se spí docela dobře. Budí mě až Míra, cosi vykřikuje.. cloumám s ním s dotazem zdálo se ti něco? Prý „psi žerou tu srnku..“. Hmm aha, psi žerou srnku… no pěkně nám to teda začíná pomyslím si :-}.

Kolem půl pětky ráno přistáváme na nádraží. Soukáme se z našich spacích kutlochů, venku je tma a poměrně chladno. Ve Vientien mám svůj oblíbený gestík, takže jdeme bydlet rovnou tam. Do tohoto momentu všechno stále klape tak jak má. Je 31.12, pondělí ráno, tudíž poslední pracovní den v tomto roce a my jsme přesně tam, kde jsme plánovali být, to všechno kvůli čínské víze. Hrabeme se na ambasádu, kde mají mít údajně otevřeno už v osm a kde by neměl být problém vízu dostat (údajně není potřeba mít zpáteční letenku, což samozřejmě nemáme, jelikož jsme se do HK měli přesouvat po zemi a to ve zcela neurčité době ani vypracovaný itinerář cesty). Omyl je pravdou. Otvírají v devět a tak čekáme. Zítra je svátek, to je z cedulky na dveřích všem přeci hned jasný… Do rukou dostáváme čtyř stránkový formulář, kde nechybí kolonky jako kdo jsou naši blízcí příbuzní, kde pracují atd. S pasem, vyplněným formulářem a fotkou jdu k soudružce v okénku. Prý „ještě je potřeba zpáteční letenka a rezervace hotelů, kde budete bydlet, bez toho Vám nemohu žádost přijmout“. Zkouším něco jako, že jak můžeme mít zpáteční letenku, když se zpátky nevracíme letadlem a že jak můžeme mít rezervace hotelů, když nevíme kdy a kde přesně budeme… Blbost, prostě zbytečný a neprůstřelný, soudruzi. Bohužel celý nám to komplikuje navíc fakt, že zítra je zavřeno a my už to teď, tak abychom o vízu požádali ještě dnes a tak jí do pátků měli hotovou prostě nejsme schopni sehnat. A tak se nám během chvíle vytrácí představa o Číně. No prosit Vás soudruzi nebudeme a plány prostě překopáváme. Kam tedy povedou naše kroky po projetí severního Laosu neví nikdo, ani my ne… možná Malajsie, možná Kambodža, možná Indonésie, možná zpátky do Thajska… uvidi se.

Jo a i takhle se da po bujare oslave Noveho roku spat... hlavne jak si typek drzi v ruce ty bryle :-}}.

4.1.2013 Na noc opouštíme „vesnici“ zvanou Vientien. Moc příjemné hlavní město to je, byť soudruzi od maocetunga nám to trošku zamotali. Bus na nádraží přijíždí v čas, otvírají se dveře a z nich se vyvaluje červený kobereček. Pěkně, takhle se nám to líbí:-). Ve dveřích dostáváme igeliťáky a začíná zouvání se a soukání se každý do svých budlíků. Naše dva budlíky jsou v patře a nevedou k nim žádný schody. Míru jsem odložila do budlíku v prostřední řadě, sama spím u okna. I bezpečnostní pásy v budlíkách jsou. Po zhruba osmi hodinách se okolo šestý ráno ocitáme na jižním autobusáku v Louang Phabang. Města, kolem něhož se tyčí zelené hřebeny hor, města, které bylo více než tisíc let malým horským královstvím (až v roce 1995 jej UNESCO zařadilo na seznam památek světového kulturního dědictví). Bereme bágly a pěšmo si to šineme směr centrum. Mniši akorát obchází město a dostávají od lidí rýži. Ubytováváme se v jednom z guestů, dáváme sprchu a mizíme do města. Snídaně samo u mojí babinky bagetářky. Nechápu tu její houževnatost. Byla tam loni v únoru, po roce tam je opět, od sedmi od rána do devíti do večera… čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce…

Na druhý den ráno si kupujeme lupeny na sever do Louang Namtha. Ještě snídaně u babči, která nám místo dvou kuřecích baget co jsme si zaplatili přibaluje ještě dvě s čokoládou, prý „mama frííí“, že jako na cestu… je rozkošná. V devět hodin se stáváme sardinkami a v minivenu opouštíme brány nádraží. Na sever vede jen jedna sjízdná cesta, kterou místy pokrývá štěrk, místy už životem unavený asfalt… a čím blíž se blížíme k čínským hranicím, tím víc se na silnici přetlačujeme s kamionama převáženími náklad přes hranice. Okolní kopce jsou nádherný, podél silnic se choulí maličký vesničky. Život tam plyne jinak, snad pomaleji, těžko říct…

Po osmi hodinách nás vyhazují na nádraží, nevíme jak daleko je město, ale vydáváme se po svých. Po chvíli nám zastavuje týpek, že jako prý deset kiláků… no ukecel nás, tak teda jedeme s ním. V jedný z bočních ulic narážíme na pěkný bambusový bungalovy za deset doláčů. Tomu prostě nešlo odolat a tak tu po dvě noci zůstáváme. Večer razíme něco málo pojíst, na trhu nám snad stoletá babča krom šňůrek na ruku nenápadně nabízí i opium. S díky odmítáme. Opium zde bylo v první polovině 20.století sběrným místem a trhem pro francouzskou vládní opiovou společnost. O dvacet let později zde příslušníci americké CIA školili partyzány, kteří dříve bojovali po boku Francouzů. CIA koordinovala sběr opia, které bylo následně převáženo do rafinerií ve Zlatém trojúhelníku a výsledný heroin se poté dostával na trhy po celém světě. Nyní produkce opia ve Zlatém trojúhelníku klesá, obchodníci s drogami se v současnosti zaměřují na mnohem lukrativnější metamfetaminy, jsou levnější a jejich produkce není tak jako jsou opiové plantáže nápadná. Za chvíli si jdeme pro motorku a trošku se tu porozhlídneme. Dvoudenní trek si schováváme asi do Muang Sing.

10.1. 2013 Byli jsme teď několik dní bez spojení, tak píšu hodně zpětně... Z výletu motorkou v Luang Namtha bylo nakonec kolo... Dáváme snídani u nás v bambusovým rezortu a vyrážíme po okolí, slunce už docela slušně pere. Sjíždíme z hlavní a ocitáme se před kasárnama. Akorát se dovnitř neoblomně dobývají tři stařeny s nůšemi na zádech. Voják se sapikem jim ukazuje, že dovnitř fakt nemůžou. Babky sou ale jako hluchý, melou si pořád tu svojí, že jako musí dovnitř. Co za trepky mají v nůších netuším. Každopádně jim ani v nejmenším nevadí, že voják má samopal a začíná z nich být už docela vypruzený. Ptáme se ho na cestu. Posílá nás zpátky, tudyma cesta ani pro nás dál nevede. O kus dál se dáváme do řeči s párkem chorvatů, docela milí lidé. Angličtinu střídáme s češtinou a chorvatštinou, je to docela slušný maglajs Paní se jmenuje Renata, pán Želja. Oni se po pár kilometrech vrací do města, my do pedálu šlapeme dál, loučíme se se slovy„dobro došli“ a domlouváme si spicha na véču v indický. Cesty hliněnka a šutry, zadek večer pěkně bolí.

Ráno opouštíme náš krásný bungalov a skládáme se do mikro lokálního busíčku do Muang Sing. Bus je konstruován na malého asijského človíčka, ne na normálního bílýho Evropana, takže na nohy moc místa nezbývá. Ale nevadí, přelítneme pár kopců, vymeteme několik výmolů, zaskáčeme si jako na trampolíně, mineme pár vesnic a za dvě hodiny nás vyhazují na nádraží v Muang Sing. Bílý s námi už nejeli, ale pár jich ve městečku potkáváme. Záhy přichází sms od Vodafone, prý „vítejte v Číně, volání Vás bude stát…“, no když myslí. Laos nebo Čína, dyť je to vlastně fuk. Muang Sing je mnohem sympatičtější než Luang Namtha, taková vesnička, kde po ulicích pobíhají kravky, prasata, o drůbeži nemluvě. Ubytováváme se v pěkným gestíku za sedm doláčů s krásným výhledem na rýžoviště a okolní hory. Dáváme sprchu a jdeme ulovit něco k obědu. Docela prekérka, u místňáků nic kromě nudlový polívky není. Nakonec obědo-večeříme na ranním trhu… jak jinak než polívku. Kupujeme si vařený kukuřice a u farmářů, kteří ve velkém na trh přiváží vypěstovaný mandarinky ze svých plantáží kupujeme dvě kilečka. Za dvanáct kaček kilo, no nekup to. Týpek nám nabízí opium, opět s díky odmítáme. Venku postává holčina, v ruce si drží kapačku. Za chvíli nasedá na motorku a odjíždí pryč. Jasný, hlavně žádný sr..í s tím. Koukáme na ceny dvoudenních treků, který i tady jsou poměrně vysoký.

K večeru se smiřuju s tím, že na to prostě dlabeme, byť důvod cesty sem, na daleký sever byl právě kvůli přírodě a trekování. Cestou domů ale potkáváme u jednoho týpka průvodcovskýho tři bílý žáby a ony že jako jestli zítra nechceme jít na dvoudenní trek, že to ve vícero vyjde levněji. Slovo dalo slovo, to prostě nešlo odmítnout. Po chvíli se k nám přidali ještě dva frantíci, takže ráno v 8.30 má nás „sedm statečných“ spicha a vyrážíme… čeká nás 30 kiláků ne úplně vždy prý easy terénem, no uvidíme.

Vyrážíme na dva dny do jungle:

Ráno nás probouzí krápání, okolní hory jsou ponořeny v mlze, tož pěkně nám to začíná… Skládáme se do minivenu, kluci francouzský jsou z Bretaně, tři osmnáctiletý žáby z Holanska, čeká se na našeho průvodce. Za půl hodinky se k nám hrabe mini človíček jménem Pa-kon, ale pracovně jsme mu začali říkat Jean Paul, vlastně ani nevím proč. Za páskem má mačetu, úsměv od ucha k uchu. Vyrážíme odložit veliký bágly do vesnice majitele cestovky, říká si Tiger man a je to taky správný typan. Oba patří do kmene Hmong, jejich prosté příbytky se od ostatních poměrně dost liší. Nestojí na kůlech, střecha i stěny jsou ze slámy a celý to působí mnohem, mnohem skromněji. Tyger man nám rozdává spacáky, prý má jen čtyři, Frantíci mají svoje… jeden spacák tedy chybí, prý je ale k dispozici deka. V tuhle chvíli netuším, co za děsivou noc nás teprve ještě čeká. Dáváme si loka náší český slívky na cestu. Projdeme se vesnicí, kde jsou tři výrobny nudlí. Dvě už měly pro dnešek padla, jedna ještě jela na plný obrátky. Vylít těsto na plát, ponořit jej na chvíli do vody, sklepnout hotový plát na dřevěný rám a takhle dokolečka dokola. Pláty se pak prodávají na tržištích, kde je ženy stříhají na nudle. Chutnáme je, jsou bez jakýkoliv chuti. Pak ještě kus minivenem, všude okolo jsou banánový plantáže a vyhazují nás kdesi na prašný cestě. Kromě Jean Paula s námi jde ještě jeden týpek, kuchař a nosič jídla v jedný osobě. Jean Paul si na pytel uvazuje popruhy z kůry stromu a nandává si ten příšerně těžký „batoh“ plný jídla na záda. V ruce plato vajec a jde se. Po pár desítkách metrů začíná prudký stoupání, na kopec se dereme asi hodinu, slunce praží jako smyslu zbavený. Pěkný záhul na naše plíce. Odpočíváme na kaučukovníkový a ananasový plantáží, Jean Paul leze na strom. Na kus větve si napichuje hořící cigaretu a přikládá jí pod hnízdo. Po chvíli z něj vylétají včely a Jean Paul seskakuje i s větví dolů. Ochutnáváme vynikající med.

Jde se dál… krajina je fascinující. Obědváme na vrcholku jednoho z kopců, nádherný výhled. Okolo nás je tábákovník, sahám na něj, je pěkně lepivý. Týpci rozbalují balíčky z banánovníkových listů. Rýže, vepřový se zeleninou, vajíčková omeleta… kuchtík jde kamsi urvat pár čili papriček ze kterých mám však radost jen já a Jean Paul. Oběd je výborný, s plnými žaludky šlapeme dál. Prudký klesání k řece, sundat boty, přejít vodu po kluzkých šutrech a neschrastit do vody je docela nad lidským výkonem. Po chvíli jsme v táboře.. u řeky pod skálou s jeskyní, ustláno máme na banánovníkových listech, karimatky jsou přežitek. Už jen z tý představy mi je pěkná kosa…

Jsou teprve dvě, sluníčko sem přes ty vysoký skály a kopce nepronikne. Bereme baterky a jdeme se podívat do jeskyně, kde žije pár netopýrů. Prolejzáme úzkými otvory, za chvíli jsme jako prasata a tak odhazujeme propocený oblečení nechutně špinavý a jdeme se ponořit do řeky, je ledová. Žáby i frantíci na nás nevěřícně, byť s úsměvem zírají. Holky očistu vzdaly, kluci vodu nakonec zdolávají taky. Mezi tím Jean Paul s kuchtíkem rozdělali ohně a dali se do vaření večeře. Nic nápaditýho to není, vepřový se zeleninou a rýží plus salát z květu banánů dělaný v bambusu na ohni, je to výborný. Talíře jsou zase jasný, banánovníkový listy… paráda, aspoň se to nemusí mýt. Poflakujeme se do tmy, pak jsme vděčný za oheň, začíná být docela zima. Jean Paul nám vyrábí píšťalky, krafeme, holky zpívají, přemlouvají i kuchtíka, ten dává nějakou tu svojí, prý ne laoskou, ale Hmongskou. Frantík Jereme zná prý jedno český slovo - kurva a že to znamená něco jako merde... aha:-). Pak se jde na lov žab. Bereme si baterky a jdeme k řece. Jean Paul s kuchtíkem mizí řekou ve tmě, naše partička se jala chytat u břehu. Holkám se daří chytit dvě žáby, frantíci nejsou úspěšní a my tohle vzdáváme, nejsem žabovrah. Jdeme k ohni. Jean Paul se vracejí s několika rybami a žábami napíchlými za hlavy na provázku. Kuchtík je pak mačetou dodělává. V osm se jde spát, to, že to bude sakra dlouhá noc, je jasný už teď. Poprvý vidíme deku, pod kterou máme spát, tak tohle je víc než průser, prolítne mi hlavou. Je úplně průsvitná. Leháme si na listy, je tma a zima od země. Snažíme se narvat do jednoho spacáku, to ale po chvíli vzdávám a hrabu se ven. Jdu k ohni, tohle prostě bez spacáku nedám. Všichni už spí. Občas si svítím kolem sebe baterkou, hlídám hady…hi. Bohužel oheň pak pomalu dohořívá, je tma jako v prd..i, jen džungle okolo vydává neuvěřitelný zvuky. Jdu si zkusit lehnout na listy, ale je příšerná zima. Chvíli se tam vrtím a snad na chvíli se mi daří i usnout, probouzí mě ale jak jinak než zima. V zoufalství jsem se jala vymyslet plán, kterým bylo „jak získat Jean Paula spacák“, byť mi ho bylo líto, ale on je přeci křovák, já sem bílá, nejsem zvyklá spát v zimě na listí. A tak ho budím a prosím ho ať rozdělá oheň, říkám si, že lepší přežít nevyspalá noc u ohně, než to odskákat s ledvinama na banánovníkovým listě. Dřevo vůbec nechce hořet, snaží se ho rozdělat přes pet lahve, ale trvá to… Klepu se jako ratlík. Oheň konečně plápolá, Jean Paul vylézá ze svýho spacáku a podává mi ho, ať si prý jdu lehnout, že on už tři hodiny spal. Plán se vydařil, ale líto mi ho je, dyť ta žoužel umrzne, nemá kromě tenký mikiny a lehkých kalhot nic. Ale nabídka je více než lákavá, přijímám jí s díky a nadšením, podávám mu tu atrapu deku a jdu se zavrtat do jeho spacáku. Noc se hned zdá být příjemnější, byť od země je nad ránem zima i tak pořádná. Spacáky jsou jen lehounký, u nás bych v takovým spala tak možná v plus pět a dvaceti.

Pomalu svítá, je šest ráno a všichni se pomalu hrabou ze svých spacáků, Jean Paul rozdělává oheň, s nadšením se u něj shlukujeme. Kosa je pořádná. Kuchtík vaří kotlík rýže, ale jedna z těch našich žabek holanských ho sráží omylem na zem. Ou sorry, ou sorry… Jean Paul jde s kotíkem k řece a doplňuje do něj vodu, rýže se vaří dál, žádný problém. Kucí každýmu rozdávají sáček s instantním kafem a kus bambusu jako skleničku. Zalíváme si to horkou vodou, Jean Paul vyndává sušenky, je to fakt labůžo. Sluníčko se prodírá mezi kopci a už svítí na řeku. Pak ještě instantní polívka, pobalit věci a velí se „mú“, což v laoštině znamená „jdeme“. Kuchtík tam ještě zůstává, poklidit věci a oheň. Prodereme se přes první skálu a Jean Paul s úsměvem ukazuje neprodyšnou jungy před námi, stoupák jako blázen nám prý bude trvat hodinu. Po chvíli z nás ze všech leje, chvílema se drápeme po čtyřech. Na jedný z oddychovek nám klucí usekávají bambus a tak každýmu v ruce přistává treková hůlka… a že se pak fakt několikrát hodí. V kopci nás dohání kuchtík s kotlíkem, úsměv od ucha k uchu. Nechápu jak to zvládl tak rychle. Pořád stoupáme. Jean Paul mačetou odsekává kus jakýhosi stromu, prý se z toho vyrábí tzv.Tygří mast. A fakt že jo, tak krásně a mentolově to voní. Obědvá se v jungli co kluci navařili ráno. Jak tam nepronikne slunce, je po chvíli, když vychladneme docela zima. V dálce kdosi leze po obrovským stromě, samozřejmě bez jištění, jsou to fakt opice. Prý tam místní sbírají rostliny, které pak prodávají do Číny. Tam se z nich vyrábí léky. S přestávkama jdeme asi sedm hodin, okolní příroda je víc než fascinující. Na jedný z mnoha třtinových plantáží nám kluci osekají cukrovou třtinu, je vynikající. Vyžužlat cukr a vyplivnout, prostě skvělý. Nás trek končí v jedný z Akhatských vesnic, kde po silnici pobíhají prasata. Kolem nás se shlukují davy dětí, jsou úžasný, jen koukají, o nic neškemrají. Dáváme jim sušenky, jsou nesmělý, ale po chvíli si dají říct a dlabou. Miniven nás odváží pro naše veliký batožiny, kde se s „lítostí“ loučíme s jednou dekou a jedním spacákem. Tam se i loučíme s kuchtíkem, byl tak milý. Dál s námi jede už jen Jean Paul se svojí mačetou. Holky se jaly řešit jak to teda bude s těma žábama co nachytaly. Nakonec se domlouvá večeře u Jean Paula doma. Na guestu dáváme rychlou sprchu, převlíkame se a domluvený tuktukář nás odváží k Jean Paulovi domů. Domeček ze slámy a na ohni se už vaří žáby. Žáby s hlavama, s tělem, s nohama… Má dvě krásný děti, nesmělou holčičku a jednoho kluka. Z vesnice se na nás chodí dívat i ostatní. Povečeříme, byť já ani pro tentokrát ty žáby fakt nedala. Frantíci si pochutnali, holky z toho měly slušnou bžundu. Loučíme se s Jean Paulem a jeho rodinou, dává nám na sebe adresu, prý ať mu pošleme nějaký ty obrázky, že jsme byli jeho největší skupina, co kdy vedl, my děkujeme, pro nás to byl zase ten nejlepší průvodce. Vracíme se do města, kde ještě společně razíme na večerní trh. Pak už jen rozdání si adres a loučení, byly to dva opravdu úžasný dny. V noci spíme jako zabití, ta postel s polštářem a peřinou má přeci jenom něco do sebe, no fakt.

Ráno snídaně a razíme na autobusák. Busík v devět nám frknul, takže musíme až tím v jedenáct. Bus jede, když je naplněný, takže prostě odjel. Házíme krosnu do busu a jdeme pozevlovat na trh. Namířeno máme na Barmsko laoský hranice, odtud se pak budeme snažit dostat po Mekongu dolů do Thajska. Bohužel hodně cestovatelům se to nepodařilo a tak se zhrzení vraceli tou stejnou cestou, kterou sem přijeli. Veřejná lodní doprava tam neexistuje, jde se prý jen domluvit s lodníkem nějaký lodi, jestli a za kolik nás dolů po proudu vezme. No uvidíme jak to celý bude a nebude. Každopádně nikdo bílý s námi už nejede a žádnýho jsme ani na cestě nepotkali. Přesedáme v Muang Long do tuktuku cesta celkem nám zabírá asi tři hodiny. Absence asfaltu je skoro všude, prach, hlína a kamení. Míjíme vesnice různých kmenů, hodně zajímavý pozorování...

Kolem druhý jsme na místě, končí tu silnice, na domu nad řekou stojí „Xieng Kok immigration“ a otvírá se nám překrásný pohled na Mekong a na protější barmánskou stranu. Jdeme sehnat něco, kam složit hlavu. Jsou tu jen dva guesty a oba dva už tak nějak stářím lehce vzaly za svý. Ale překrásný výhled na řeku nabízí oba dva. Město je maličkatý, nepotkáváme v něm ani kus bílý kůže. Jdeme se podívat k řece.. po chvíli se dáváme do řeči se dvěma týpkama z lodi. No, do řeči je spíš hodně nadnesený výraz, spíš pár anglicko laoských slov spolu prohodíme. Náš záměr je jasný, zítra vyrazit některou z lodí dolů po proudu. Tihle kluci mají loď narvanou dřevěnýma krabicema ve kterých jsou pytle, pytle s hadama. Vezou je do Thajska a prý ne k jídlu. Prý kam máme na mířeno, děláme blondýny, že asi zpátky odkud jsme přijeli a ocházíme pryč, vlastně nemáme nejmenší zájem jet někam lodí. Jasný že zájem máme a to obrovský, protože jsme i dost na štíru s penězma, tady bankomat ani směnárna fakt nehrozí. Není tu pomalu ani co si ulovit k snědku. U našeho gestu přistává nějaký týpek na kole.. prý jestli jsme to my, z těch čech. Je to belgičan a přijel sem přes kambodžu a celý laos na kole. Je to atomový inženýr, ale to trošku předbíhám. Dáváme se do řeči, taky chce zítra odjet lodí, ale co prý potkal lidi, vraceli se odsud zpátky po zemi, že loďaři si nastřelili takový ceny, že jim to prostě nedali. Taky nikoho jinýho bílýho už tady nepotkal. Jde si dát sprchu, má za sebou každý den okolo 130 kiláků, my jdeme zpátky k řece. Čekáme na západ slunce a pozorujeme lodě, jenž připlouvají z Thajska a plují dál do Číny. Některé převážejí vodní buvoly, jiný zase prasata.

Slunce už pomalu zapadá, naši soudruzi z hadí lodě, která zítra opravdu pluje, tam kam potřebujeme v nedohlednu. Jiná tam bohužel není. Po řece se prohání hraniční hlídka na člunech. Pak se ale zjevují, jdu za nimi s mapou a dělám opět, jak jinak než blondýnu, kam že to teda zítra jako plují. V mapě číst očividně neumí, ale to není vůbec podstatný. Prý odplouvají v šest ráno a okolo jedný by měli být asi 50 kiláků od místa, kam potřebujeme jet my, na laosko thajský hranice. Nakonec slovo dalo slovo (spíš psaní v písku dalo slovo) a za 15 dolarů na osobu zítra vyplouváme. Míra, já, atomový belgičan a jeho kolo, dva hodně podivní týpci s hromadou hadů na palubě. Snažíme se někde ještě povečeřet, ale je to skoro až nad lidský výhon. Všude je jen ta jejích polívka, která se nám začíná zajídat. Nakonec jediným místem, kde se dá relativně najíst je náš guest, který je plný hodně podivných existencí. Několik hodin kecáme s cyklistou, od kterýho se dozvídáme, že slyšel, že ta cesta po řece není úplně tak bezpečná. Výborně. Loď plná hadů a ještě dangerous, no nekup to za patnáct babek. Jdeme spát, spicha máme ráno v 5.30. V bungalovu je sice moskytiéra, ale rozbalovat se mi s ní fakt nechce. Blbý je, že po tom zeleným čínským čaji k pracně ulovený večeři se mi nechce vůbec spát. Usnout se mi daří až kolem jedný. V pět ráno zvoní budík, jsem jako palicí praštěná, víc jak čtyři hodiny jsem nenaspala. Čeká nás dlouhý den.

Je tma a zima, rychle pobalit věci a mastit k řece. Před šestou jsme na místě, nikde ani živáčka, jen mlha a skrz ní se horko těžko prodírá měsíc, není vidět ani na krok. Čekáme… po dvaceti minutách se cosi děje na zadní lodi, aha to lodnící se probouzejí ze spánku. Naše hadí loď ale pořád nejeví známky života. Postupně se rozední a jeden z týpků nám ukazuje druhou loď, tou prý poplujeme. Prima, docela jsem si oddychla, není to žádná bouda. Nevypadá to, že by něco převáželi, to je taky dobrá zpráva. V půl osmý se odpichujeme od břehu, okolní krajina je nespoutaná divočina, je to něco nepopsatelnýho a fascinujícího. Po naší pravici je Barma, po levici Laos. Mlha tý neuvěřitelný divočině dodává na intenzitě. Tahle část Mekongu není příliš bezpečným úsekem, už chápu proč to ti lidé říkali, na šutrech vidíme převrácenou loď, docela by mě zajímalo, jestli je tento úsek „sjízdný“ i v období dešťů. Kormidelník je nonstop na příjmu přes vysílačku s ostatními kolem plujícími loďmi. Asi to fakt není moc veliká legrace. My jsme ale za tuhletu překrásnou tečku Laosem šťastní.

Mlha se roztrhává až kolem půl jedenáctý a začíná pražit slunce, byť na lodi to pěkně fouká. Jednou stavíme, kluci lodnický nesou kamsi papíry, tankujeme z druhé lodě kotvící u břehu. Je tam základna a čluny laoské hraniční stráže. Minuli jsme bod Zlatého trojúhelníku, kde se opravdu protíná Thajsko-Laos-Barma. Za pět hodin jsme propluli asi 120 kiláků.

Platíme lodníkům dohodnutou sumu a razíme si sehnat cokoliv, co nás převeze do 50 kiláků vzdáleného Houayxai, rozhodli jsme se ještě dnes překročit hranice do Thajska, což se nám i daří. Naposledy přeplouváme Mekong a ocitáme se na thajský straně. Pokračujeme ještě o fous dál, do Chiang Mai, kde si máme v plánu pár dní odpočinut. Dalších pět hodin po silnici, celkem jsme na cestě okolo 16 hodin a už toho máme oba dva plný kecky. Rychle najít guest a zhynout v posteli, tak takový byl plán… Vyřízeno, hotovo... A kdo to dočetl až sem, tak je teda fakt borec!

Týden zůstáváme tady někde na severu, ve čtyři hodiny 16.1. nám to ale letí… kam? A neřeknu:-)

THAJSKO

11.1.2013 Z gestu jsme se vykopali až kolem desátý, hodili vyprat prádlo a zašli na snídani, na moji oblíbenou sladkou rýži s mangem a kávičku. Týpek venku opravuje kabely, nic k pozastavení, dyť jsme v Asii. Chiang Mai, ráj bílých tlustých kobylek, jak by řekl Leonardo di Caprio (kdo viděl Beach, ví dobře o čem mluvím). Nám to ale nevadí, v jednom z chrámu si dáváme masáž našich unavených nožek (hodinka za 80 kaček, bratru) a v poklidu se šineme dál starou částí města okouknout místní waty (jo ti mniši dole na fotkách nejsou živí, ale vypadají víc než oživle, což).

Obědváme v jedný z tisíce pouličních vývařoven, když najedou něco je špatně. To něco bolí, to něco je děsně tvrdý, to něco plivu z pusy ven… to něco je nemalá část mýho zubu. Dám to nebo to nedám až do Prahy bez navštívení opravny mi hned probleskává hlavou. Záhy zjišťuju, že je to horší, než se na první pohled zdálo. Jazykem očáknu zbytek, co zbyl po odlomení zubu, projede mnou ošklivá bolest, aha, fakt je něco špatně, asi nervíčky se lehce poobnažily. Asi to chce najít nějakou tu opravnu. Ptáme se v prvním turistickým info centru, který potkáváme. A tady si s námi zase pohrál osud nebo snad náhoda, nevím…

Příjemný týpek nám ukazuje jakési dva letáčky zubních klinik, zvedá telefon a obvolává jednou z nich, ale tam prý už dnes není doktor, volá na druhou. Dostávám k telefonu doktora, říkám mu co se mi v puse porouchalo a on ať dorazíme. Najedou se další dva lidi v info centru balí a že nás tam odvezou, že je to přeci jen trošku z ruky. Všech pět se nás tedy souká do Toyoty a vyrážíme směr opravna zubů. Týpek za volantem se usmívá a povídá. Akorát máme jet nakupovat nějaký pozemek, ale tak nějak jsme se nemohli vyhrabat z kanceláře, jako by jsme tam na někoho čekali… no a vidíte, čekali jsme asi na Vás.. úsměv od ucha k uchu. Odvezl a odvedl nás až do opravny, kde nás předal na recepci, kde se nás už s neuvěřitelnou profesionalitou a vstřícností újmuli. Mnohokrát mu děkujeme a pokládám dotaz kolik mu dáme za odvoz, telefon.. Ale on zase jen smích, že to měli při cestě a ať si užijeme další pobyt v Thajsku, odešel...

Vyplnila jsem lehce jakýsi formulář, dostali jsme přezůvky a už si to šmajdali do prvního patra za pánem opravářem. Pan opravář byl mladý fešák a mluvil anglicky. Zrentgenoval mi porouchaný zub a dohodli jsme se na zákroku. Dostala jsem dvě analgetický injekce, roušku přes čumec a šlo se opravovat. Nejsem žádný cíťa, zubáky mám docela i ráda, ale to čištění kanálků či co to dělal, bolelo i přes injekce. Přes půl hodiny si hrál s mým rozbitým zubem, výsledkem tomu je krásný bílý zub, stará amalgánová plomba snad ještě z první republiky:-) je v pánu. Jako jo, frajeřina, za ty peníze, opravdu smekám. Loučíme se s panem doktorem, sestřička nás jde vyprovodit na recepci, platíme. Ještě jedna fotka těch miloučkých nakonec a vyrážíme na večerní trh, který jsme akorát na dnešní večer měli v plánu. Večerní trh je jen pár kroků od kliniky. Tak co, osud nebo snad náhoda:-)?

12.1.2013 Zub drží, je to parádní pocit. Na ranním trhu potkáváme dvě stařeny s dlouhými krky. Normálně bych si jich asi ani nevšimla, ale z pod ručníku, kterým si schovávaly krky i hlavu jim koukalo několik řad zlatých kroužků a hlavy měly poněkud výš od ramenou, než normální lidi:-).

Po snídani si chytáme dodávku za město. Kam přesně máme namířeno nevíme. Dodávka nás asi po půl hodince vyhazuje kdesi, že jako dál už nejede. Platíme tři pětky a přemýšlíme co dál s načatým dnem. Někde by tu měly být horký prameny, píšou na ceduli. Tak jo, to by šlo, jedeme na prameny… jenže jak. Lokální dodávka tam nejede a ty soukromý si říkají nesmysly za odvoz, nezbývá nic jinýho, než si něco stopnout. Hned nám zastavuje pan s paní, hážou nás kus ku předu, ale ne moc daleko… pak nás hnedle nabírají dva prima týpci, milovníci fotbalu. Takže Pítr Čech a Tomáč Rosickí je předmětem diskuze:-). Bohužel ale ani oni nejedou až tam co potřebuje a tak jdeme kus pěšky, než nám zastaví další auto a to nás už háže de facto až k pramenům. Cestou všude prodávají vejce v ošatce… nechápu co tady všichni s těma vejcema jako mají. Platíme vstup a ocitáme se v upraveným parku, kde je bazén s teplou vodou, minerální lázně a taky 100 ̊C vroucí pramen… kde co? no jasně, ti vtipálci si tu v tom vroucím pramení vaří ty všudy přítomný jajce. Tak to by mě vážně nenapadlo. Je to něco jako jednodenní rekreační lázeňský odpočinkový park, kde si lze uvařit vejce… hmm aha. Kupujeme si kačang a mácháme si nohy v minerálním teplým prameni, je to příjemný. Zpátky nám už jede místní dodávka, tak toho využíváme. Prolezeme všudypřítomný trhy, kde si Míra nachází svůj časopis:-), zajdeme zase do chrámu na masáž a zpátky na trh na véču. Spokojeně si tu už druhý den ujíždím na výborný indii.

Jo a tady jsou ještě fotky z laosko-thajských hranic. Já se se svými dvěma pasy loučím s Laosem, Míra připlouvá na stranu Thajska. Sabaidííí Laos, Savadikááá Thajsko...

Za chvíli opouštíme Chiang Mai a razíme na busový nádraží, odkud nám jede bus do Lampangu. Přemýšleli jsme o ještě o Pai, ale nakonec vyhrál Lampang, který máme při cestě.

14.1.2013 Po dvou a půl hodině nás vyhazují na autobusáku. Sedáme do všudypřítomných dodávek a razíme do centra. Město, byť se jedná o druhé (hned po Chiang Mai) největší město severu působí daleko poklidněji a příjemněji… a nikde žádný bílý, tlustý kobylky:-). Obcházíme pár guestů. Ceny jsou ale poměrně vysoký a k tomu několikrát slyšíme full. Nakonec jsme narazili na jeden příjemný a pěkný hned u řeky. Majitelé, moc příjemná paní s pánem mají na tohle město až lidové ceny. Lampang je oblíbeným místem bohatých důchodcovských thajských rekreantů a není divu. Město má svoje architektonický kouzlo, všude spousta zeleně a taky mraky koní. Dáváme se do řeči s jedním týpkem, kovář mu akorát překovává jeho hřebce. Koně jsou maličcí a původem pochází z koní mongolských. V Lampangu jich je dle jeho slov okolo stovky. Několik koní odpočívá, z huby mají VYNDANÝ:-) udidla a požírají trávu. Nakonec stopujeme jednoho šimlíka a razíme na projížďku městem. Dvacet minut za 130 kaček, to je skoro jako u nás na Staromáků… ehm, no dyť říkám, že skoro. Večer ještě zevlujeme na trhu a jdeme brzo spát. Ráno se vstává a jede se na slony…

Ráno rychlý kafe a míříme na autobusový nádraží ze kterýho nám jede bus do 40 km vzdálenýho střediska pro výcvik slonů a zachování jejich tradičního chovu- Elephant Conservation Centre. Jedná se o jedno z mála míst, kde je ještě možné sledovat autentický výcvik slonů pro práci v lese a kde je vůbec první škola na světě, pro učení se mahoutem. Mimo jiné je zde i sloní nemocnice, kam přijíždí veterináři z celého světa pro získání praxe. Mají zde inseminační centrum, mraženou sloní spermobanku i sloní hřbitov. Centrum bylo založeno pod patronací její Výsosti a tak zde nechybí ani královské sloní stáje.

Ale mimo tohle všechno nás včera při příjezdu do Lampangu vítal obrovský billboard s nápisem The great legend of Thai elephant, 9.-13.1.2013. Nevíme sice co to má jako být, ale dozvídáme se to záhy. Za čtyřicet minut nás z busu vyhazují na hlavní. Oni pokračují dál do Chiang Mai, my procházíme bránou a ocitáme se v pohádce. No, opravdu… Po pár desítkách metrů se v jungli objevuje několik slonů.

Jsou nazdobení, jsou připravení na ceremonii, jak za malou chvíli zjišťujeme. Obrovský průvod jde do chrámu, kde probíhá modlení a další náležitosti s tím spojené. Pokud se nemýlím, je přítomna i princezna. Je to velkolepý. Všude spousta místních, jen sem tam se minou nějací bílí. Modlící se dav necháváme svýmu osudu a jdeme se obrovským parkem projít k místu, kde začíná každodenní ukázka. Snad krom klasickýho malování slony tam není nic tolik cirkusového. Spíš jsou předváděni různý způsoby přemisťování klád, přesnost slonů… Odpoledne znovu vyráží nazdobený průvod, tentokrát spojený s přehlídkou tradičních thajských tanců. Sloní odcházejí… měli jsme kliku, tomuhle se prostě říká být konečně ve správný čas na správném místě. Jdeme se podívat do sloní nemocnici. Jsou zde staří, nemocní či agresivní sloni, se kterými si jejich bývalí majitelé nevěděli rady. O jejich přesném osudu se toho však mnohokrát ani moc neví. Několik slonů je akorát ošetřováno. Ke zraněním slonů dochází často při nelegální práci v lese (zranění způsobený nášlapnou minou ad.)

Sloni mají ošklivé zranění, nehezký a smutný to je pohled. Nemocnice je údajně financována státem. O kus dál je sloní škola a taky matky s mláďaty. Zajímavý, ani mě nikdy nenapadlo, že slonice nemá struky mezi zadníma nohama jako koně, krávy:-). Ohrada mezi samici s mládětem je zdvojená, nechtěla bych ji vidět, když jí něco naštve a by měla chránit své mládě. Mahouti čučí na thai box… Míra čučí s nimi. Pokládám věcnou, byť nevhodnou otázku: „jak co, jdeme už“? …ještě poslední kolo, počkej, ať víme, kdo vyhrál. Aha:-). Kolem třetí se loučíme s úžasným centrem a s úžasnými zážitky.

Nic odtamtud nejede a tak nezbývá než něco zase stopnout. Hned nám zastavují týpci s plnou korbou žen a dětí, nalézáme k nim a necháme se vyhazovat u jakéhosi ranche, který jsme zahlídli na cestě za slonama. Koní jsem v Thajsku nikdy moc neviděla, takže tady jsem jen žasla. Týpek vypadající jako indián tu chová na padesát koní a na sto krav. Araby, Quatre horse, koně původem z Mongolska… Normálně frajer tu má prostě ranch se vším všudy. S westernovým barem, s westernovýma sedlama, s teepee… a teď bacha, s kruhovkou:-)! Jde nám ukázat své tři hřebce, nestíhám, nepobírám… chvílema mám pocit, že opravdu nejsem v Thajsku a nebo se mi to celý jen zdá. S díky odcházíme, paráda.

Zastavují nám hnedle dva klucí a už si to hrneme na korbu černýho Hiluxe. Háží nás skoro až do města. Zbytek cesty, nás nabírají paní s pánem a odváží přesně až tam, kam potřebujeme. No prostě, skvělí. Večer zasloužená pohůdka při kávě a sladký rýži s mangem…:-).

Teď tu máme sedm ráno a razíme na busík. Popojedeme zase o kus blíž ku Bangkoku, do Phitsanuloku a Sukhothaje… asi teda...

17.1.2013 Ráno rychlý kafe na guestu a v osm už kotvíme na autobusáku. Kupujeme snídani a jízdenky do Sukhothaje, první bus odjíždí v půl devátý. V osm všichni povstávají, rozeznívá se, jako každý den, thajská hymna. Čas se na chvíli zastaví…

Za tři hodiny nás vyhazují v nový Sukhothaji. Ubytováváme se v příjemným bungalovu za deset babek s bazénem. Město je poměrně maličký, protéká jím řeka Yom a de facto tu není moc co dělat, takže po zítřejší návštěvě starého města se těšíme na plácnutí se k bazénu. Je tu šílený vedro. Oběd dáváme u příjemný babky u tržiště a razíme na poštu poslat pár pohledů, který s sebou vozíme už z Laosu. Večerní fotka s cyklo usměvavými policisty nesměla chybět v mém albu:-).

Vstáváme brzo a odjíždíme do starýho města, kde se v historickém parku Muang Kao Sukhothaj nachází pozůstatky z poloviny třináctého století, kdy město sto padesát let vévodilo celému Thajsku a jako odkaz za sebou zanechalo, krom překrásných uměleckých památek, i sjednocený thajský národ. Oslovuje mě učitelka malý holoty, jestli bych nebyla tak hodná a jejím studentům nezodpověděla pár otázek. To je jasná, přikyvuju. Speluju jim svoje jméno a odkud jako jsem. Czech republic zkracuju na Czech, to musí stačit... Mám ráda mango, modrou barvu a Thajsko. Ještě společná fotka do školní evidence a jdeme od toho. V jednu se už válíme u bazénu, slunce pere jako o závod. Jízdenky do Bangkoku máme na desátou večer, takže času spousty.

Cesta utekla a ve čtyři ráno nás vyhazují na Morchitu. Bereme si taxíka do centra, necháváme bágl v úschovně a jdeme se podívat na trénink thajskýho boxu. Já viděla začátek a konec, zbytek jsem prospala s hlavou na báglu. Po Chao Phraya se jedeme projet do malý Indie a pak pěšmo zpátky ke Khaosan. Pak už jen projet každodenní bangkokskou zácpou taxíkem na staré Thajské letiště Dong Muang a hurá vstříc Sumatře. Letadlo má půl hodinku zpoždění, ale to po pěti hodinovým skluzu z Prahy do BKK nestojí snad ani za řeč. Za dvě hodny letu, kdy jsem si od nějakých Irů v letadle alespoň opsala pár informací z jejich průvodce, sedáme na maličké, přírodní letiště v Medanu.

   INDONÉSIE 

Z letadla jsme se docourali do příletový haly, udělali si za 25 dolarů vízum, naštěstí naprosto bez problému, popadli svůj správný bágl a ocitli se venku před letištní halou, kde už byla tma. Taxikář zkouší něco jako 70 000 rupek, který záhy slevuje na 50 000. S díky odmítáme a šineme si to ku hlavní. Jsou neoblomní. Nakonec nás udolává typan s tříkolkou a odváží k mešitě Mesjid Raya. Nejdřív chce 20 000, pak že jako 15 000, kdy ukazuje pět prstů na pravý ruce, pět prstů na levý ruce plus jako že prsty jedný nohy, koumák. Nakonec kýveme na 13 000, on vysmáto a že prý má na cigára, vtipálek. Jinak se tu platí indonéskou rupií, která je nyní k jednomu dolaru 9 600 rupek (10 000 rupií = 20 kaček). Bereme guest za šest dolarů, je to teda pěkná díra, ale na tu jednu noc to postačí. Týpek co nám ho ukazuje asi ujíždí na oknech. Vlítne do dvou pokojů, co má na výběr a pokaždý pochoduje k oknu, rukama rozhazuje závěsy se slovy „jedno okno, druhý okno a uzavírá to slovy „mám rád okna, máš taky ráda okna?“ Vytřeštím oči, aháááá, zajímavý dotaz, nikdy mi nikdo takovou záludnou otázku nepoložil, ale vzhledem k tomu, že venku je tma tmoucí a my ráno zvedáme kotvy, je mi vlastně to, co je za okny úplně jedno. Asi typan neujíždí jenom na těch oknech... Náš pokoj si říká ekonomy, tomu nejluxusnějšímu tu říkají de luxe. Ani si nejsem jistá, jestli bych „TO“ jejich DE LUXE chtěla vlastně vidět. Platíme na recepci a záhy to vypukává, muslimové rozjížděju tu svoju, večerňu. Ampliónek máme přímo před okny. Ano, ano, přímo před těmi SKVĚLÝMI, mnou nedoceněnými okny. Sprcha se záchodem o velikosti místnosti 120 x 90 cm je taková, no řekněme poměrně malá. Pokud vložím do místnosti i kýbl s vodou na splachování onoho již stávajícího záchodu, nebudu se mít už kde vysprchovat. Tady tedy končí všechna legrace a začíná jasné plánování. Sprchovat či splachovat:-).

Večer razíme kamsi povečeřet a po měsíci rýže si s nadšením dáváme pana Mekáče. Obsluhují nás zahalené milé černé princezny. Míra vzpomíná kolegu Romana, že jako 70 kaček za Big Mac manu prý paráda. Nevím, nerozumím, dávám si mekáčovský špagety za 14 a Mc Flurryho za 12 kaček. No a tomuhle teda začínám rozumět už i já a jdu si ještě pro jednoho:-). Silnice tu je meka pirátů a chodníky jsou pasti na lidi, nevybereš si, kde je v noci víc bezpečno. Normálně tu panuje silniční armagedon. Jezdí se na červenou, jezdí se v protisměru, jezdí se prostě a to opravdu jako o život. Noční procházku jsme bez úhony přežili. Nic nás nesrazilo, do kanálu jsme nespadli, ale za to jsme usnuli jako dřeva.

Tak a je to tady… je ještě tma, není tudíž víc, než čtvrt na sedm. Jdu hledat hodinky. Chci přesně vědít, jak že se tu teď těch čtrnáct dní, tři týdny nebo jak dlouhou tu budeme nevyspím… je to bohužel přesně tak, jak jsem si myslela. Je pět hodin ráno a muslimové tu svoju, tentokrát raňu rozjeli opět. Už se mi nedaří usnout, tohle fakt prostě není normální. V koupelno-záchodě si jí hned při vstupu o sprchu čouhající ze zdi mrsknu do hlavy. Vítej Medane:-).

Teď rychlá snídaně a přesun na busový nádraží odkud mizíme do Bukit Lawang. Počasí je jedna veliká prádelna, zatím bez deště…

22.1.2013 Po snídani jsme opustili náš úžasný Rezidence Hotel Medan s ještě úžasnějšími okny a výhledem na uřvanou mešitu. Razíme načerpat peníze do automatu, ale milá Master Card má opět problém (stejně tak jako ho měla v Muang Sing a nešlo s ní koupit ani letenky přes net) a odmítá vydat peníze, že prý jako, sorry. Za sorry si toho fakt moc nekoupíme, docela mě ta karta začíná už pěkně štvát. Zachraňuje nás moje druhá a drahá Visa. Bez ní by jsme byli párkrát už docela pěkně v loji. Vybrali jsme 1 500 000 rupek (víc bankomat nedá) a stopli si lokálku číslo 64, která nás hodila na autobusák, odkud jsme dál, za dva dolary, pokračovali až do Bukit Lawang. Cesta Medanem polovražedná, ale přežili jsme a za chvíli se ocitli na docela úzký a místy děravý asfaltce. Prohlašuju, že na motorku na Sumatře nesednu ani za nic... Příroda zezelenala a všude okolo se zjevily olejový plantáže, nic bohužel dobrýho pro Indonéskou přírodu a ekosystém. Půda je údajně pronajímána vládou malajským firmám, kteří zde na plantážích hospodaří (palmový olej). Půda, na které pěstují olejový palmy není po další minimálně tři generace použitelná.

Za tři hodiny jsme na nádraží, když se ke mně do okýnka naklání týpek se slovy… are you čeko?. Chvíli mi trvá, než mi dojde co to vlastně říká. No z čech jsme, ale jak to ten křovák může sakra vědět, pomyslím si. Povídá Liví? a mě to docvakává... To kamarádka Míša z Prahy nám sem opravdu poslala kamaráda Aliho:-) Ali je průvodce a po dobu dvou následujících dní ho budeme následovat národním parkem Gunung Leuser. Netrvá ani hodinu a já porušuju svá slova, na motorku tady nevlezu ani za nic a už se sápu na ten pekelný stroj k Aliho kamarádovi. Míru veze Ali a ten se s tím jako nes..e vůbec. Já toho svýho koumáka brzdím (teda snažím se), že fakt jako nechci jet kilo výmolama s báglem na zádech. Postupně mi za jízdy odebírá vodu, mangostany, manga a rambutany co jsme si na nádraží koupili a cpe si je kamsi na řídítka. Přecházíme řeku, dáváme rychlou sprchu v pohodovým bungalovu a oběd s Alim. Nejvíc ho potěšila naše meruňkovice, takže následující den jde samozřejmě do džungle s námi. Středisko pro rehabilitaci orangutanů zajišťuje jejich rozmnožování a navracení zpět přírodě. V Bukitu funguje od roku 1982 (obdobná zařízení jsou v Indonésii ještě dvě). No a to nejdůležitější na konec... jsme tu už 24 hodin a ještě nezapršelo. Bílých tu je poměrně málo (na Sumatře je teď období dešťů) a dobře tu vaří. Večer se jdeme projít do vesnice za Bukit. Všude spousta děti, akorát probíhá večerní hygiena, pere se prádlo a myje nádobí. U řeky je prostě nad míru rušno. Zajímavý je pozorovat ten kolorit. Ještě večeře nad řekou a jde se spát. Ráno se vstává a vyráží se na dva dny do džungle za orangutany.

Noc příšerná, ti hmyzáci odporní nás pomalu za živa uhlodali. Moskytiéra děravá, takže ne moc funkční. Ráno rychlej pancake s čokoládou a v devět vyrážíme s Alim do Národního parku Gunung Leuser. Naší meruňkovici Ali říká vitamín, takže hned si dáváme trošku pro zdraví. Jináč Gurung Leuser je jednou z nejrozsáhlejších přírodních rezervací v JV Asii. Rozkládá se na ploše 60 000 ha a vyskytují se zde čtyři z nejvzácnějších zvířat světa. Park funguje více jak třicet let, od roku 1992 je zařazen pod UNESCO. Žije zde na 3000 orangutanů, více jak 500 tygrů a slonů a jestli jsem Aliho dobře pochopila, tak už pouze jen dva nosorožci.

Míjíme týpky nesoucí na trh sklizený kaučuk. Ve městě se prý koná víkend co víkend trh, kde ho od farmářů vykupují. Za týden jsou schopni z jednoho hektaru (450 stromů) vyprodukovat 100 kg kaučuku. Procházíme farmou, kde se pěstuje čokoláda, teda skoro:-). Čokoláda se teprve z oněch plodu musí vyrobit. Největší část produkce jde na export (Belgie, Švýcarsko…). První naše zvířátko co vidíme je Leguán zelený a Agama. Po hodině plahočení se džunglí narážíme na první úlovek. V korunách obrovských stromů se pohupuje cosi hnědýho. Ali „to“ identifikuje záhy. Prý jde o 37 letou samici se čtyřletým mládětem. Orangutani žijí s matkami do svých šesti let, pak se oddělují a samice mívá další mládě. Je zvědavý a nechává se zlákat banánama. Sestupuje níž, je to úžasný pohled. Chvíli je pozorujeme a pak vyrážíme dál. Lozíme nahoru a dolů, občas to pěkně klouže. Z džungle se ozývají neuvěřitelný zvuky. Po chvíli narážíme na partičku opic Thomase Leafa. Jedna samice si nechává servírovat banány a rambutany až pod nos. Hrabeme se zase dál, Ali vypráví o různých rostlinách co tam rostou a jak která na co slouží. Jedna je na bolest hlavy, žaludku, druhá dokáže zmírnit cukrovku. Smutně mluví o tom, že dnešní mládež už nemá příliš zájem o alternativní medicínu a že jednou tyto generacemi nabité zkušenosti nebude komu předat. K obědu máme Nasi goreng, který zajídáme slaďoučkým ananasem… a samozřejmě vitamín. Zvedáme kotvy a šineme se dál. Několik hodin na cestě a nenarážíme až na páreček gekonů vůbec na nic. Závěrečnou hodinu sundáváme boty a brodíme se řekou na naše tábořiště, kde už večeři vaří nejmladší brácha Aliho. Prý jestli si dáme káfe nebo čaj.. Jdeme se vykoupat do řeky, smíváme ze sebe špínu a pot. Ali rozdělává druhý oheň u řeky, kde posedáváme u kávy a arašídových sušenek, když Ali vystřeluje k řece se slovy snake... prý dlouhý a zelený, ale řeka je rychlá a on nám hnedle mizí z dohledu. K večeři nám Dedí servíruje tři druhy jídel, jedno je lepší než to druhý, přejídáme se k prasknutí. Za chvíli je tma, sedíme u ohně, pojídáme arašídy se zázvorovým čajem a povídáme si. Ali vypráví tolik zajímavých příběhů. Prý hodně daleko v džungli, kam jednou zabloudil i on je vesnice, kde žijí opravdu maličkatí lidé, kteří mají otočená chodidla. Nikdo neví, co je to za lidi, jakým jazykem mluví ani kde se tam vzali. Pár místních na ně takhle náhodou narazilo, takže existují, ale do vesnice se nikdo jít neodvážil. Oheň dohořel a my jsme šli pomalu spát. Tentokrát do igelitového přístřešku ze všech stran uzavřenýho a na karimatkách, takže naprostý luxus. Nebyla zima, ani komáři nekousali, prostě snová noc. A co nejvíc super, dalších 24 hodin bez deště!

Vstáváme se svítáním, Dedí už vaří kávu. Jdeme se opláchnout do řeky a záhy snídáme. Tousty s vajíčky jsou lákavou změnou. Pobalíme, rozloučíme se s Dedím a po šutrech přeskáčeme na druhý břeh. Začíná prudký stoupání. Proč se vždycky musí od řeky stoupat a navíc zrovna hned po snídani:-). Vyšlápneme si pěkný krpál, leje z nás jako z konve. Ali slyší v dálce Gibbony. Jde to prozkoumat, my čekáme. Nakonec ukazuje, že máme jít za ním. Slejzáme pomalu dolů, Ali vytahuje mačetu a trošku nám tu cestu občas prosekává. Vidíme je, ale jsou hodně daleko, dál už se k nim tudyma ale nedostaneme, vracíme se. Pár hodin chůze a my se už loučíme s myšlenkou, že nějakého toho orangutana dneska potkáme. Dáváme pauzu, vitamín a oběd. Mie goreng a ananas s rambutanama. Jsme zlití, spokojení, ale nahlodaní… moc chceme na orangutana narazit. A čím víc člověk asi chce, tím hůř se mu dostaneJ. I Ali vypadá malinko rezignovaně. Vypráví, že i na krmnou plošinu, kam jsou naučení někteří jedinci ráno a večer chodit (pro pokoukání turistů) od Silvestra žádný z orangutanů nezavítal. Prý se vyděsili rachejtlí a dělobuchů, že prostě odešli. Na dotaz, zda-li se vrátí mi Ali odpovídá, že ano, ale že se neví kdy.. že snad možná za tři měsíce, možná za čtyři, že těžko říct. Je už odpoledne a my krom pár Gibbonů v dálce neviděli ani živáčka, když najednou se zjevila. Samice s rok a půl starým mládětem. Dlouho jsme seděli a pozorovali je. Samici je prý 27 let a jmenuje se Spí. Bere si od nás banány, rambutany a manga, vypadá tak moudře. Prcek se houpe na tenkých větvích nad mámou a když dostane hlad, přitulí se k ní a saje mlíko. To je prostě něco nepopsatelnýho. Cestou domů ještě potkáváme stádečko Makaků a v dálce Gibbony, ale ty vyfotit, to je teda oříšek, jsou pěkně rychlí. Alimu dáváme zbytek vitamínů a domlouváme se na druhý den, že mě u něj doma naučí něco málo uvařit. Večer razíme hodit pohledy do hodně pochybných krabiček, snad jim ani nejde říkat schránky a dáváme večeři u nás na terase. Přemýšlíme, kam odsud nabereme směr. Nakonec vyhrává cesta dál na sever, naší další zastávkou bude Banda Aceh a ostrov Pulau Weh, kde hodláme strávit několik dní na pláži… Uklízíme si boty a vypraný věci z terasy. Prý je v noci kradou opice. Jdeme se podívat ven za bungalov a já nemám nejmenší pochybnosti o tom, že tomu tak opravdu je. Poletuje tam tlupa rozdováděných a pěkně otrslých Makaků. Počasí se začíná zatahovat a za chvíli se spustí silný monzun, leje celou noc. Druhý den ráno, když vidím venku tu spoušť mi teprve dochází, jaký štěstí jsme na treku měli.

A se zeleným hadem to bylo asi následovně… sedíme si tak u nás na terase, když se k nám přifaří jeden z místních typanů. Nabízí nám jízdenky dál na sever, že na druhý straně řeky má cestovku a mimo řečí i marihuanu, prý pro manžela. Míra s díky odmítá:-). To během chvíle zmíní několikrát. Sám je solidně, ostatně jako nemálo typanů tady zhulenej. Pak najednou z ničeho nic povídá… „a hada jste už viděli?“. Jakýho hada proboha, tady je nějaká farma či co, ptám se ho. Ne, ne, tady minutu odsud je had, spí. Jaký had a kde? No tady a ukazuje kamsi za barák. Zvedáme se a jdeme se podívat. Opravdu tam je a spí. Týpek mu říká moon snake jako měsíční had a důvod to má asi takový, že tento had je prý strašně líný, celý den jen spí a až na noc si jde něco ulovit, pak se zase vrátí na to stejný místo a spí dál. Chvílema je jedovatý, chvílema si ho mám jít vyfotit ještě víc z blízka, že jedovatý vlastně vůbec není:-). Týpek nám zase nabízí marihuanu a cestu na sever...

Ráno snídaně na terase a jede se k Alimu vařit. Bydlí nedaleko, takže jsme za chvilku u něj. Pouští nám pár videí z treků. Pak přichází jeho sestra i manželka a jdeme na to. Vaří se Ayamanis, kuře ve sladko kyselý omáčce. Všechno si jako pěkná šprtka zapisuju a už teď jsem zvědavá, co mi z toho v tý pragošce vyleze. Prý nejlepší je česnek, cibuli a koření drtit na kameni kamenem… tak to fakt jako neklapne, bude muset postačit hmoždíř, ze dřeva. Jde to rychle a za chvílí se nám ta dobrota servíruje, pouštíme se do jídla. Ali mi pak domů nakupuje koření co neznám. Odpo razíme zpátky, pobalit věci a na čtvrtou máme spicha na nádraží. Vyrážíme, nádraží je kousek, ale začíná se pěkně zatahovat. Nevydrží to a začne lejt. Naštěstí to nejhorší už přečkáváme pod střechou. Není vidět na krok. Loučíme se s Alim a odjíždíme do dvě hodiny vzdálenýho Binjai, odkud nám má jet noční bus do Banda Aceh.

Cesta příšerná, to dítě za volantem tý malý plechový plečky to seká hlava nehlava, předjíždí do zatáček kde se sotva míjí s protijedoucíma autama a motorkama. Na cestu jak leje moc nevidí, ale to ho ani v nejmenším netrápí. Týpek za mnou si zapaluje jednu cigaretu od druhý a ještě k tomu vydává dost nechutně neidentifikovatelný zvuky. Ale tak dobrý, přežili jsme. Opravdu v sedm nám na hlavní zastavuje bus a nás čeká dvanáctihodinová cesta na sever. V buse samý zahalený muslimky s manžílkama. Před námi sedí čtveřice vojáků, nad nimi obrovská cedule „nekouřit“. Taková blbost. Týpani si spokojeně zapalují, noc je dlouhá a temná. Sem tam na chviličku stavíme. Před šestou nás probouzí skřípání brzd, děsný zvuk co vydává už ne asfaltka, nýbrž rigol vedle ní, autobus vrávorá a naklání se na jednu stranu. Zamrazilo mě a v tu ránu jsem byla úplně probraná. Nechápu jak, ale zázrakem to frajer vybral. Nechybělo však málo a váleli jsme se na kaši někde v příkopě. Za chvíli stavíme, všichni kamsi odcházejí, je pořád ještě tma. Jdu za nimi, hledám záchod. Nacházím jej hned vedle rozestavěný mešity. Kabinky hledám marně, musím se spokojit jen s vykachlíkovaným žlábkem odděleným nízkou, opět ovšem vykachlíkovanou přepážkou, bez dveří. Všichni mizí do útrob mešity, kde se ještě povalují kolečka s maltou a modlí se. Já mizím do autobusu, jsou věci, kterým nerozumím a rozumět asi ani nechci. Celý to tam v tý tmě působí fakt strašidelně. Na hlavě mám kapuci, alespoň na mě tolik nezírají.

Kolem půl sedmý nás vyhazují na autobusáku, kde se na nás sesypává smečka taxikářů, tříkolkářů a motorkářů. Nejde se skrz ně pomalu ani prodrat ven. Bereme si bágl popocházíme do útrob nádraží, promyslet co dál. Přilepuje se na nás jeden postarší taxikář, že je učitel angličtiny a taxikařinou si jen přivydělává. Že mu za chvíli začíná vyučování. Popisuje hodně špatnou situaci Banda Acehu, po hrozivé vlně Tsunami v roce 2004, při níž zde zemřelo víc jak 2000 lidÍ. Nakonec si bereme jednoho baču s tříkolkou a odjíždíme k přístavu. Cestou ještě vybíráme peníze v ATM, tentokrát Master Card překvapil a nezlobil. Na ostrově pak žádná možnost výběru už totiž nebude. Míjíme muzeum tsunami, pomník tsunami… celý to tu působí tak nějak zvláštně. V přístavu kupujeme jízdenky na půl desátou, takže času máme spousty. Dává se s námi do řeči jeden starý pán. Drmolí docela slušnou angličtinou. Já si mu pak stěžuju, že mi přišlo, že po místních chtěli za jízdenku míň, než co jsem pak platila já. Řekl, že je to naprosto vyloučený, že si to tu nikdo nedovolí, že by je policie okamžitě sbalila a neskončili by dobře, ukazuje podříznutý krk.

V devět připlouvá loď z ostrova, přijíždí k ní tři sanitky a z lodi do nich nakládají tři lidi na nosítkách. Vypadají spíš mrtvě než živě, ale hýbou se. Jeden má hlavu ovázanou zkrvaveným ručníkem. Naše loď odplouvá přesně v půl desátý. U babky si kupujeme dvě kila rambutanů a za třičtvrtě hodinky kotvíme na ostrově Weh. Bereme si baču a razíme na Gapang beach. Na třicetikilometrový kopcovitý cestě se chvílema motorka docela dost trápí, všude pobíhají opice, ostrov je krásně zelený a výhledy na moře nádherný. Ubytováváme se v malým dřeveným bungalovu u moc miloučký paní s malým chlapečkem. Skoro nikdo tu nebydlí. Jdeme okusit moře, je teplý a průzračný. Vedle našich bungalovů výborně vaří, tak chodíme jíst tam. Stravíme tu několik dní, pak se máme v plánu přesouvat na západní Sumatru, Bukittinggi, Toba, Berastagi…

26.1.2013 Celý den zevlujeme na pláži, kde si nás vyčákla partička studentů. „A můžu se s váma vyfotit? …a můžu já? …a já“? Nakonec z toho bylo hromadný několika desítek minutový focení snad každýho s každým. Zahalený muslimky se chovaly jako utržený ze řetězu, o klucích ani nemluvě. Padlo hned několik dotazů „a facebook máš“? jedou tu v tom jako smyslu zbavení, by člověk vážně nečekal. Jinak tu je úplně mrtvo, jen sem tam se tu po pláži prochází kozy, kachny a kohouti.

K večeru, když se vracíme domů na nás z terasy volá nějaký týpek: „vy jste kamarádi Aliho, že jo? Jasně, povídám…“ A dali jsme se do řeči… Prý jestli jsme to ráno cítili a klátí rukama do vzduchu. Povídám jako co? V pět třicet bylo v Banda Aceh zemětřesení, 6,0 Richterovy stupnice. Jak to řekl, rozsvítilo se mi… nad ránem mě totiž něco vzbudilo. Na pár vteřin se celý bungalov zatřásl. Míra vyšel ven, kde se asi přehnalo několik větších vln jak nahlas to burácelo, po chvíli to ale ustalo. Nenapadlo nás, že to bylo zemětřesení. Týpek povídá, že v roce 2004, když vlna Tsunami de facto srovnala celý Banda Aceh se zemí, smetla to i tady na ostrově. Prý desetimetrová vlna se tu přehnala a skoro všechny ty domky, co tady prý vidíme, jsou nový. V Acehu i tady na ostrově jsou nyní evakuační cesty, kudy a kam v případě nebezpečí co nejrychleji zdrhat.

Jinak týpek se jmenuje Edí. Říká se mu Edí braun (jako že hnědý Edí) a chápu naprosto i proč. Edi je totiž „černý“ jako bota. Povídáme si kam jet, kam nejet.. prý u jezera Toba, kam máme taky namířeno je dobrý guest house „Karolina guest house“… Hmm, něco mi to říká, tak se jdu podívat do zápisků, který jsem si dělala u Aliho. A ejhle, stálo tam: „až dorazíte na Samosir, volejte mýho kamaráda, je to moc dobrý průvodce, jmenuje se Edí braun..“. Je to zvláštní, hnědýho Ediho jsme měli potkat úplně někdy jindy a několik stovek kilometrů jinde.. No a on byl najedou tady, úplně někde jinde, než měl vlastně být:-).

Druhý den ráno při snídani se zase potkáváme s Edí braunem. Měl ještě horký zprávy ohledně zemětřesení v Acehu a tak měl asi potřebu nám je sdělit. Co je na tom pravdy netuším, ale něco mi říká, že si to tak trošku jakože přibarvil. Prý jeden mrtvý, na třicet zbouraných domů a panika lidí, kteří se běželi evakuovat na letištní ranvej. Po snídani si půjčujeme motorku, loučíme se s hnědým Edím a razíme obhlídnout ostrov. Nacházíme pár nádherných míst, na jednom z nich si dáváme vynikající oběd na pláži. Na nejvzdálenějším cípu ostrova se nachází nultý kilometr Indonésie, stojí tam dost zašlý a odporně vykachlíkovaný monument. Cestu nám často křižují krávy, kozy, opice, všelijaký ještěrky a taky jeden varan, kterýho jsme akorát vyrušili při hledání něčeho na zub v haldě odpadků. Kolem čtvrtý jsme se lehce přismahnutí vrátili domů. Zadek po těch sto třiceti nalítaných kilometrech po kopcích, na tom křápu pekelným, bolel jako čert. Šli jsme se smočit do moře a rozhodli se na druhý den odjet pomalou lodí do Banda Aceh. Odplouvá prý v osm ráno a pluje tři hodiny. Večer ještě čokoládový lívanec s banánem a šlo se spát, zítra před šestou se přeci vstává…

Kolem sedmý jsme v přístavu a kupujeme si lupeny na loď. Kromě nás se na ni naloďují i davy místňáků, osobní auta, náklaďáky plný písku, pneumatik, desítky motorek… V osm se vyplouvá a my máme před sebou tři nudný hodiny, který teda vlastně ani tak nudný ve finále ani nebyly. Jeden týpek se mnou chtěl nejprve měnit peníze, pak provázky na ruku a skončilo to výměnnou svých bot za moje. S díky jsem odmítla. A zase to focení… jak se osmělil jeden, chtěli se s námi fotit i ostatní. Taky se dal s námi do řeči jeden klučina, co vládl docela slušnou angličtinou. Posedával v partě takových podivných typanů, jeden z nich měl na hlavě brýle na lyže. Ptám se toho anglicky mluvícího, jestli jeho kamarád ví, že má na hlavě brýle na lyže, na sníh… smál se, pokrčil rameny a odpověděl: „nemyslím si...“ a šel to přetlumočit dál. Z frajera v super VIP brýlích se rázem stal znemožněný hošík, který si ty bomba brýle sundal a za gumičku navlíkl na ruku. Až mi ho bylo líto… to jsem opravdu nechtěla. Bavíme se focením lítajících ryb. Je to teda pěkný fofr stihnout tu potvoru nad mořem vyfotit.

Lehce před jedenáctou jsme se vyloďovali v Banda Aceh, vzali si baču a vyrazili do muzea Tsunami, bohužel měli zavřeno, že prý prázdniny, ale že otevřou zítra.. to je nám hodně platný, když večer odjíždíme. Za přítomnosti milých holčiček jsme si prolezli alespoň to, co se prolézt dalo. Kolem obrovský nádrže s vodou je přes více jak padesát kamenných koulí. Každá koule patří jedné zemi, která přispěla na pomoc po hrozivé vlně Tsunami, jenž udeřila 26.12.2004… našli jsme tam i tu našu, českú gulu. Pak jsme zanechali veliký bágl u holek zašátkovaných v lékárně a vyrazili po městě. Vysvětlit jim, že tam chceme jen nechat batoh, bylo lehce nad lidským výkonem. Nejdřív nám nabízely antimalarika, pak si myslely, že potřebujeme mapu a až na potřetí to teprve klaplo, úsměv od ucha k uchu, když to pochopily. Vedro tu je na padnutí a před sluncem se na ulicích jen těžko schovává. Bačové nás věčně někam chtějí popovézt, pořád se nás někdo ptá odkud jsme, jak se máme a jak se jmenujeme. A milují fotbal, takže pár jich tu je i trošku v obraze, kde jako ty Čechy hledat (Toma Rosickýho v Arsenálu, Peťu Čecha v Chelsea a tak podobně:-)).

Večer se spustil silný monzun, ale to už jsme se soukali k jednomu z bačů do tříkolky. Bača se nás ptal, jestli neznáme Lenku, že loni jednu vezl a že byla z Čech. Neznali jsme:-). Odvezl nás k busu, který za chvíli vyrážel do Medanu. Koupili jsme si jízdenky a před sebou měli víc jak jedenáctihodinovou cestu. Autobus je dle řidiče značky Mercedes, má záchod, klimu a wifinu. Přeloženo do češtiny: autobus je značky Mercedes, záchod = pěkný průser, zima tu je jako v mrazáku (právě jsem si musela přesednou, protože na mě odněkud pršelo)… no a wifka, tak ta tu fakt jako je… teda ještě před chvílí byla.

...pokračování asi po hodině:

Wifi je minulostí, autobus zastavil kdesi u krajnice, tma tmoucí, široko daleko není nic vidět. Uklízím noťas, hledám baterku. Dlouho se nic neděje. Pak se odněkud zjevuje jeden z týpku a cosi ukazuje. Ukazuje na krk a že jako kaput. Nevypadá vůbec přívětivě. Odchází kamsi do zadu. Zase se dlouho nic neděje, všude je jen ta proklatá tma. Oba mlčíme, ale musím říct, že tepovka se mi docela, vzhledem k minulosti Banda Acehu obstojně zvedla. Čekáme…

Po další asi půl hodině přichází kdosi a znovu ukazuje rukou na podříznutý krk, následně ale i na autobus… ulevuje se nám, musím se pousmát jak hned černý myšlenky člověk má. Nejde nás, turisty nikdo podříznout ani zajmout, to jen autobus se porouchal. Do mokra, deště a tmy vyskakujeme ven z toho našeho skvělého autobusu značky Mercedes se záchodem, klimou a wifinou a přestupujeme do šílený plečky s ještě šílenějším řidičem… dávám se na modlení, že dojedeme a přežijeme.

Nezažila jsem snad nikdy děsivější cestu, než byla právě tahle. Myslím, že si jí nadosmrti budu pamatovat. Venku stále lilo… Autobus se s námi několikrát málem převrátil, několikrát se málem nevešel na silnici, když předjížděl stejně tak řítící se náklaďák, málem se několikrát střetl s protijedoucím autem… a já jen se zaťatými svaly sledovala značky podél silnic na kterých stálo: Pozor! jeďte pomalu!, prudká zatáčka, zpomalte atd. a řidiče dál řítícího se s přeplněným autobusem víc jak stovkou, po úzký temný silnici.

A když moje nervy vypochodovaly z mýho těla, vypadalo to asi následovně. Vystupujeme, na tohle už prostě nemám.. zase jsme vymetli krajnici, což autobus skoro hodilo na bok, v jaký rychlosti ani nedomýšlím. Popadli jsme v rychlosti batoh a já se nekontrolovatelně řítila dopředu. Šlo to dost blbě, házelo to ze strany na stranu, ale během chvíle jsem byla u řidiče. Zastav mu povídám, šlápl na brzdu, že jsem málem vypochodovala po čumáku předním sklem. Všude tma, před námi i za námi úzká silnice, po který se řítili další nesvépravní magoři. Horká hlava začínala pracovat.. sakra a co tady teď jako budeme vlastně dělat, čekat až nás sestřelí první šílenec, taky teda pěkná blbost. Těžký rozhodování… jet dál s tímhle bláznem a možná přežít a nebo vystoupit a možná přežít. Jedna varianta lepší než ta druhá. Nakonec, když jsem přestala vidět jakože úplně rudě mu alespoň povídám hati, hati…prosím. Jakože, pomalu. Čuměl na mě, proč mu to jako říkám, že nikde není žádný problém, že jede nejlíp jak umí (do hajzlu s ním). Šineme se teda zpátky na naší sedačku, kam se rázem někdo usídlil (jeli na sedadlech pro dva po třech i po čtyřech), než jsme tam ale došli, tak se zdekovali. Autobus se rozjel a po chvíli to bylo zase jako ve špatným filmu. Ale… koukám, že na sedačce přede mnou jsem si zapomněla svýho miláčka, růžovýho Vaia, ze kterýho píšu. Na jednu stranu obrovská úleva, že jsme nevystoupili a já tím pádem nepřišla o noťas s veškerýma datama, na druhou stranu...Nejde to popsat. Zkrátka jedenáct hodin v rukou skoro černýho podivnýho a šíleného magora za volantem… V pět zase zastávka u mešity, takže až na nás dva prázdný autobus, šlo se modlit.

Ráno v sedm jsme z jedný plečky přesedli na druhou, tentokrát malou plečku a vyrazili do Berastagi, které se nachází 1300 m.n.m., takže kopce a zatáčky, přesně něco pro moje totálně unavený nervy. Ale naštěstí plečka přeplněná, takže se moc závodit nedalo… po skoro 28 hodinách, od opuštění ostrova jsme se ocitli v příjemným horským městečku pohoří Karo Batak, kterému dominují dva vulkány – Gunung Sinabung a Gunung Sibayak. Našli jsme si moc příjemný guestík, umyli ze sebe tuny špíny a vyrazili na oběd. Oáza po tý příšerný noci v autobuse. Procházka na kopec Bukit Gundaling, na trhu vynikající točenou čokoládovou zmrzku za čtyři kačky (já si poprosila samozřejmě dvě) a na ovocným trhu kupa ovoce k večeři. Jó, tak tady se mi začíná líbit. Za chvíli vyrážíme ke kráteru Sibayak (2094m) a smočit se v horkých pramenech. V noci zase celou noc lilo, tak uvidíme, jak bude venku...

27.1.2013 Po dešti ani památky. Lívanec s banánem a čokoládou v našem guestíku, koupit vodu a vyráží se k nejsnáze dostupný sopce celý Indonésie, k sopce Sibayak, která se majestátně tyčí nad městem. Svítí sluníčko, jen vrcholky hor jsou zahalený v mracích. Kus popojedeme městskou, dál se ubíráme pěšky, cesta je jednoduchá, teda až… Dole si zapisují naše jména a v kolik jsme vyrazili. Platí se symbolický poplatek 8 kaček. Cesta vede uzoučkou asfaltkou v džungli, asi po čtyřech kilometrech začíná prudší stoupání. Potkáváme jen jednu trojici místních. Oni se nás ptají odkud jsme, my se jich ptáme, jak se jim to nahoře líbilo. Prý nádhera.

Po chvíli se ocitáme na rovný veliký plošině obklopený ze všech stran džunglí. O výhledu se nám skrz vzrostlý stromy může jen zdát. Nevypadá to, že by to dál někam vedlo. Fakt nádhera, tak kvůli tomuhle jsme se sem doufám nehrabali. Jedinou cestičku nacházíme na konci plošiny, je zarostlá, je hodně promočená z nočních lijáků, je to prostě cesta-necesta prosekanou,-neprosekanou džunglí. Obešla jsem raději ještě jednou celou plošinu, ale jinou cestu jsem zkrátka neviděla. Jde se tudyma, rozhodla jsem… za klení Míry, že jsem se asi úplně zbláznila… Prudký kopec našemu bahnivými šplhání temnou džunglí nám to moc neulehčoval. Začala se dusit atmosféra, že tohle přeci nemůže být cesta, kudy denně projde několik lidí. Koukám do mapy s přesvědčením, že jiná cesta tu prostě není a když tu není jiná cesta, musí to být přeci tahle, ta správná cesta, která nás dovede ke kráteru sopky. Po chvíli i já začínám ztrácet přesvědčení, že tudyma to je na vrchol, začíná to být vážně slušná divočina. Míra si kleje a mě definitivně zastavuje až zarostlá cesta, po který by jsme dál museli po kolenou. Tak jdeme zpátky, povídám tu spásnou větu… Míra: "a víš kudy, to chci vidět, jestli to teď dolů trefíme"? "No jistěěě, že vím" (důležitý je mluvit přesvědčivě… ale jistá jsem si chvílema samozřejmě, že nebyla:-). Dvakrát jsem se zachytila o liánu, jinak bych jela po zadku až dolů, všude špína a bahno. Moje zklámání, že neuvidím svojí vysněnou sopku, na kterou jsem se tolik těšila se začalo stupňovat. Znovu se dívám do mapy, znovu koukám na cestu, kudy jsme měli jít. Ta po které jsme se vydali nyní je značená šrafovaně, koukám kam vede dál a ejhle… nacházím tam větičku, maličkou, neškodnou…větičku, který jsem si měla všimnou asi o něco dřív. Stálo k ní: touto cestou v žádném případě nezkoušejte jít sami, ale pouze s průvodcem!

Sešli jsem zpátky na rovný plac a naštěstí potkali partičku místní omladiny. Šli s kytarou a stanem, ukazuju jim mapu, že jako kudy ke kráteru. Klučina se otočil a ukazuje prstem ke skále. No, pěkný pomyslím si a dál..? Jde s námi.. a opravdu, ve skále je uzounký průlez a schody. Děkujeme a já nechápu, jak jsem „to“ mohla přehlídnou. Kápla jsem božskou s cestou, Míra mi odpustil:-) a už jsme šlapali ke kráteru. Po chvíli byl cítit nezaměnitelný pach síry a slyšet syčení par unikajících ze sopečných fumarol. Vyplašili jsme dva orli... Byl to skvělý zážitek. Mraky se líně překulovali přes vrcholky a počasí se začalo zatahovat. V dálce párkrát zahřmělo, bylo na čase vrátit se zpátky.

Omladina už měla rozdělaný stan a brnkala na kytaru. My přidali do kroku a nabrali směr horký lázně. Cesta vedle mezi ovocnými a zeleninovými políčky. Citrusy, kávovníky, chilli, rajčata, saláty… bylo tu prostě všechno na co si člověk jen vzpomene. Asi po čtyřech kilometrech jsme byli u horských pramenů, zaplatili osm korun a ocitli se v jejich útrobách, všude byla lehce cítit síra. Do řeči se s námi dali studentíci z Medanu, bylo to moc příjemný. V dálce hřmělo a při našem odchodu začalo krápat. Bylo pět. Chytili jsme si dodávku zpátky do města, ochladilo se a spustil se silný monzun. Výborná obědo-večeře a šlo se docela brzo spát... a já pořád cítila ten pach síry a vzpomínala na kráter (a Míra určitě na cestu džunglí, nezapomenutelné:-)).

29.1.2013 K snídani obligátně lívanec s banánem a čokoládou od miloučký Sofie, pobalit věci a kolem poledne nabrat směr jezero Toba, které má být údajně jednou z nejkrásnějších sumatránských pozoruhodností. Rozkládá se v jícnu obrovské sopky, jenž zůstal po výbuchu před mnoha, mnoha lety. Jezero se rozkládá na ploše 1707 km2 a je největším jezerem JV Asie. Později se uprostřed jezera vynořil ostrov, dnešní Samosir, kam právě míříme. Sofie nám dává typ na jeden guest house, píše na papír jeho jméno, je tak miloučká. Loučíme se a mizíme…

U trhu ve městě hledáme cokoliv, co nás popoveze k jezeru… nějaký týpek, černý jako bota, posedávající u silnice povídá, že bus odjíždí za půl hodiny. Ok, to by šlo. Ptám se ho kolik to jako stojí. Šedesát tisíc odpovídá. Na to já: „dyť nám v guestu říkali, že to má stát čtyřicet“. Dědula opět nezúčastněně… tak čtyřicet a civí kamsi do dáli.

Nakonec nasedáme do úplně jinýho mikrobusu, který nás popoveze tam, odkud údajně odjíždí mikrobusy k Tobě. A tak po chvíli přesedáme na další lokálku. Během chvíle se spouští pořádný monzun a nám je jasný, že ta naše krosna na střeše to pořádně odskáče. Po třech a půl hodinách ceďáku, kdy cesta byla jeden výmol za druhým nás vyhodili kdesi. Nevíme kde, ale Toba to rozhodně nebyla. Muselo se pokračovat dál. Krosna jako houba nasátá vodou. Prý už jen dvanáct kiláků ukazuje týpek na další mikrobus. Tentokrát ještě na menší než byly ty předešlý. Cestou míjíme spadlý auto ze srázu. Uvnitř to rázem ožívá… drbe se, zjišťuje se, ale moc dobře to asi nedopadlo, sráz byla hodně prudká a táhlá džungle, kam nešlo ze silnice ani dohlídnout. Naše lokálka je nervaná k prasknutí a když už to vypadá, že se dovnitř opravdu nikdo víc nevejde, přistupuje čtveřice školaček. Vešly se. Chlapy si spokojeně zapalují jednu cigaretu za druhou. Asi po hodině konečně vidíme jezero. Vystupujeme a šineme si to k přístavu, odkud nám za půl hodiny odplouvá poslední loď. Dáváme rychlý, hodně pozdní oběd, když nás oslovuje nějaký týpek s dotazem, kde se prý budeme na ostrově ubytovávat. V Karolina guest house mu odpovídám (guest co nám doporučil Ali). Pokládá mi vizitku na stůl, jestli prý nechceme zkusit tenhle, že jako teplá voda, výhled na jezero, klid a takový ty klasický kecy. Musím se ale smát, to snad už není ani možný. Na ostrově je nespočet rezortů a on se musí trefit zrovna do toho, který nám ráno doporučila Sofie. Po půl hodince kotvíme na ostrově, odkud nás autem popovezli k Mas Cottage. Nádherný tichý místo, bungalovy v batackém stylu hned u jezera, příjemná restaurace… Nekecal. Kýveme, že teda osm dolarů na noc a jdeme na večeři. Dávám si naprosto bezkonkurenční rybu v kokosový omáčce se zeleninou. Večer se ještě dorazit papájou z ovocnýho trhu v Berastagi a jde se spát. Mám takový tušení, že tady se mi bude opravdu líbit:-).

Po včerejším vydatným dešti jsme se probudili do slunečnýho rána. Snídaně na terase nad jezerem v podobě lívance s arašídama, cukrem a kokosem byla prostě skvělá. Prstem na mapě jsme naplánovali kudy kam a vyrazilo se. Pohodová procházka vesnicí Tuk Tuk nás zavedla až do vesnice Tomok, kde stojí sarkofág krále Sidabatu, posledního panovníka lidožroutů.

Školáci se akorát vrací ze školy. Někteří jdou pěšky, jiní jedou na střeše přeplněných mikrobusů. Nad hlavami nám plachtí obrovský dravec, paní ze vsi si stěžuje, že jim loví slepice. Pěknou chvíli ho pozorujeme, pak nám mizí z dohledu. Výhledy na jezero a okolní hory jsou nádherný. Slunce pere jako smyslu zbavený. Nikde, až a pár kaluží ani památky po dešti. Z Tomoku do vísky Ambarita, kde si v místní vývařovně dáváme oběd se vezeme lokálkou. Mie Goreng je tentokrát i na mě pálivý jako čert. Přicházíme ke královskému paláci Siallagan, kde jsou k viděné původní batacké domy Jabu Gorda, kamenné křeslo krále, přísedících i gilotina, na které se stínaly hlavy. Postup byl však poněkud lehce krvelačnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Nejprve se odsouzenému dalo najíst, stávalo se, že mu byl do jídla přidán jed. Po jídle mu byly zavázány oči, břichem byl položen na kamenný stůl, kde se mu nožem nařízla na těle kůže, dřevěnou holí mu bylo uštědřeno několik ran, a když už krev dostatečně stříkala, byla mu na kamenné gilotině useknutá hlava. Krev byla vypita, orgány s chilli a citrónem snědeny. Poslední lidožrout zde žil před více jak dvě stě lety. V dnešní době je na Samosiru údajně jen okolo jednoho procenta Toba Bataků, kteří jisté zvyky do dnes dodržují. Samosir je jinak de facto celý, až na malou výjimku křesťanský, čemuž dokazuje i přítomnost ne mála kostelů. A z lidožroutů se stali vegetariániJ. Vracíme se okolo čtvrtý, dáváme rychlou koupačku v jezeře a jdeme relaxovat na terasu. K večeři zase ta skvělá ryba. Do řeči se s námi dává mladíček od sousedství. Je z Polska a zítra se k nám chce přidat na motorku. Nu což už s tím…

V noci zase lilo… a když v noci leje, tak se dobře spí. Jsme na terase a čekáme na lívanec a Poláka… za chvíli vyrážíme…

30.1.2013 Soused Polák se jmenuje Michal a přichází přesně v devět. Po snídani si půjčujeme dva skútříky a vyrážíme se porozhlídnou po ostrově. A když už máme za sebou oběd, dost hnusnej (naštěstí to zpravili dobrýma čokoládovýma koblížkama) a padesát kilometrů, nebe nad námi se totálně zatahuje a během chviličky se spouští silný monzun. V rychlosti se schováváme v prvním domku na který narážíme, není vidět ani na krok. Domek vypadá neobydlený, dáváme si pod střechu motorku a posedáváme promočení na terase. Musím se smát, když jsem si představila, jak by to proběhlo u nás v Čechách, vlézt takhle někomu do baráku… Indonésie: po chvíli z domu vychází postarší usměvavá paní a přináší nám tři židle. Česko: co sem lezete, vypadněte nebo na vás zavolám policii... :-)

Asi hodinku čekáme jestli přestane pršet, ale moc to nevypadá a tak se za mírného deště vydáváme na cestu zpátky. Před námi je padesát kiláků, v dálce hřmí a pneumatiky skutrů jsou naprosto sjetý. Cestou stavíme na teplý kafe, jsme promočení skrz na skrz. Asi po dvou hodinách jsme zpátky, je půl pátý a teplá sprcha fakt bodne. Venku pořád prší. Bereme motorky a musíme do města pro jízdenky na zítřejší noční autobus do Bukkitinggi. Cestou si kupujeme dva ananasy, banány, vracíme motorky a u nás na terase si dáváme opět skvělou, tentokrát grilovanou rybu.

Probudili jsme se do deštivého rána, ale okolo devátý už není po dešti ani památky. Do tří budeme zevlovat na ostrově, odpoledne se přesouváme lodí na pevninu, odkud nám v pět odjíždí autobus. Čeká nás patnáctihodinová cesta a já jen doufám, že pro tentokrát s o něco málo normálnějším řidičem...

5.2.2013 Naše krásné bydleníčko a koupačku v jezeře jsme opustili okolo třetí hodiny, přepluli na pevninu a dohrabali na autobusový nádraží. Působilo prostě, nikde žádný autobus. Dali jsme se do čekání. Bus dopoledne vyrážel z Medanu a semka měl přijet v pět. V půl sedmý se zjevil... žádný krasavec, který vysel na obrázku v léty unavený cestovce to ale rozhodně opravdu nebyl. Prý krosny dovnitř, ukazuje druhý řidič. Nejdřív to vypadalo, že si těch patnáct avizovaných hodin dáme na stojáka, ale dobře to dopadlo, flek pro nás bílý se našel. Kluci z uličky, kam jsme si dali krosny vymetli asi tunu odpadků, nedopalků a jinýho bordelu.. tohle se cestou opakovalo ještě několikrát. Ze zadu smrděl záchod, chvílemi durian. Nestihli jsme ani opustit město a několik týpku si už spokojeně pokuřovalo. Okna otevřít nešly, ale já si nestěžovala, až na tu špínu to nebylo tak hrozný, zažila jsem horší exempláře. Silnice se dvěmi úzkými pruhy, jedním sem a druhým tam, byla místy od vydatných dešťů a častých sesuvů půdy rozbitá natolik, že jsme museli stát, aby protijedoucí auto mohlo vůbec projet. Stavěli jsme několikrát, dvakrát jsem zcela neprozřetelně vyrazila na záchod. Po „úžasných“ toaletách u mešity na cestě z Banda Acehu jsem si myslela, že víc už mě nic nemůže překvapit. Jak hodně jsem se mýlila… Jinak po křesťanským Samosiru se nám to opět proměnilo v muslimské zahalení, kostely se proměnily v mešity a z poklidného ranního probouzení se to změnilo v brzké vstávání za zvuků muezzinů.

Druhý den před polednem jsme byli na místě. Po víc jak sedmnácti hodinách při kterých jsme ujeli pouhých pět set kilometrů jsme se cítili poněkud špinavě a rozlámaně. Lokálkou se přepravili do centra a našli si nocleh. Ceny tu jsou na tu bídu s nouzí co nabízejí poměrně vysoké, byť po bílých kobylkách tu není ani památky. Polák Michal bydlí nedaleko nás a tak si po důkladný hygieně, v ledový vodě, dáváme spicha a jdeme se projít po městě. Prolezeme trh a místní ZOO. Trh ujde, ovoce je hodně levný, ale se zoologickou to je už o hodně slabší. Platíme deset korun a ocitáme se v jejích útrobách. Hned u vchodu nás vítají Kakadu, dál pak medvědi, orangutani, tygr, velbloud, sloni, hadi, krokodýl… Není na ně vůbec veselý pohled. Rozdáváme jim naše rambutany, co jsme si koupili na trhu, víc pro ně bohužel udělat nemůžeme… v té krásné přírodě okolo by jim bylo mnohem, mnohem líp…

/Provincii Západní Sumatra, jehož hlavním městem je Padang dominují soptící vulkány, rozlehlá a místy nedotčená džungle, vodopády, jezera a kaňony. Zde je domov národa Minangkabau, jednoho z nejzajímavějších a nejvlivnějších etnických skupin. Tygři, sloni, nosorožci a jiní ochlupenci jsou zde doma. Nedaleko Bukittinggi roste mystická rostlina Rafflesie arnoldi s největšími květy na světě. Květy této převzácný parazitický rostliny mají přes metr a v průměru váží 7 kg. Spatřit jí však není vůbec jednoduché, někteří botanici údajně strávili i několik let marným hledáním této rostliny, která roste pouze na Sumatře, právě v této oblasti/.

V půl devátý máme spicha s Michalem. K snídani si kupujeme koblížky a vyrážíme lokálkou do asi deset kilometrů vzdálený vesnice Kotobaru. Máme dvě volby. Buď doprava vyrazit na horu Singgalang (2877 m) a nebo nalevo k sopce Gunung Merapi (2891 m). Dáváme se k pravičákům a přes vesnici Pandai Sikat, která je vyhlášená zlatem a stříbrem vyšívanými látkami a tradičními domky národa Minangkabau si to šlapeme na horu. Všude okolo místní obdělávají svá políčka na kterých roste snad úplně všechno na co si člověk jen vzpomene. Od všudypřítomných čili papriček, přes různý saláty, květáky, mrkve až po lilek, mandarinky a cukrovou třtinu.

Okolo nás poletují krásní motýli. Ale jeden háček to má. Čím výše se k vrcholu blížíme, tím víc se kopec zahaluje do mlhy. Nakonec to zapícháváme asi ve dvou tisících. Není vidět ani kopec, ani údolí pod námi, jdeme zpátky. U cesty pán s paní akorát zpracovávají cukrovou třtinu. Dřevěný kolos je poháněn vodním buvolem. Má zavázané oči, asi aby z toho celodenního chození dokola nezblbl úplně. Ve městě si chytáme dodávku zpátky do Bukittiggi, kde si Michal na autobusáku domlouvá přejezd do hlavního města Indonésie, Jakarty. Vyráží zítra ráno v devět a před sebou má minimálně třicet pět hodin v buse a na lodi. Hodně štěstí, kámo. Nás už čeká „jen“ asi čtyři sta sumátránských kilometrů do města Dumai, odkud budeme přeplouvat do Malajské Malaky.

Probudili jsme se do totálně zataženýho a deštivýho rána. Naštěstí okolo devátý pršet přestalo a tak jsme vyrazili ke kráterovému jezeru Maninjau. Zase lokálkou na autobusák, odkud jsme se měli přepravit do městečka Lawang, kde nás nejdříve málem naložili do autobusu a odvezli do Bukit Lawang, odsud vzdáleného stovky kilometrů (vůbec jim ani v nejmenším nebylo divný, že jsme bez batohů a opravdu jen na lehko), ale bohužel to neklaplo ani na podruhý. Místo v Lawangu nás vyhodili v Maninjau, přímo u jezera. Že jsme nejdříve chtěli po svých dojít na kopec a pak až k jezeru je už hold jiná… Prošli jsme si město a domluvili si dodávku na kopec. Cesta k jezeru vede po silnici se 44 prudkými zatáčkami, vystavěné de facto na příkré skále. Naštěstí se tu moc rychle jet nedá a tak se to tvářilo i docela bezpečně. V zatáčkách jsme nechávali projet protijedoucí auta nebo oni nás. Akorát se tam jel nějaký cyklo závod, zvrhlost nejvyššího kalibru.

Z kopce jsme pak konečně došlapali do města Lawang a odsud se přesunuli zpátky do Bukittinggi. Na autobusáku ještě kupujeme jízdenky na zítřejší, noční autobus do Dumai. Nechybí zase obligátní a všudypřítomná otázka prodejce „a odkud jste?“. Odpovídáme že z Český republiky. Typan černý jako bota se zamyslí a nadšeně, že jako přesně ví povídá „yes, I know… Varšava“. No tak dobrý, ale těsně vedle povídám pro změnu já… Praha, kámo Praha. On: „ou yes komunist a ukazuje palec dolů“. Smějeme se, že komunist jo, ale před dvaceti lety… Tak to prý že good, že demokraci lepší. Pak se raději přešlo na fotbal, to mu šlo už o poznání líp... K véče Nasi Goreng za dolar, na trhu koupit ovoce a jdeme pomalu bydlet. Ráno vstáváme a vyrážíme ke kaňonu Sianok.

Vstávám v pět, jako každý ráno. To hulákání z mešit mě tady prostě nenechá vyspat. Kolem sedmý začíná před nemocnicí hodina aerobiku. Působí to dost legračně, ale co by člověk neudělal pro svoje zdraví... já se nepřidala, to zase jako neee. Zápřahy koní tu slouží jako dopravní prostředek, prostě takový MHD. Začínají a končí za tmy. Je to asi pěkná řehole… V osm vyrážíme pěšmo k místnímu Panorama parku, odkud začíná náš poslední bukittinský výlet. Nádherný pohled na kaňon, spousta vlezlých makaků ale co hlavně všude davy místních. Proč? No je přeci neděle… Výlety, rodinky, sportem ku zdraví. Potkáváme dav omladiny v kimonech, běhají bosy. Smíšený pohled mám ze zahalených holčiček. Je vedro na padnutí, ony běhají zahalené doslova až po uši. Procházíme kaňon na druhou stranu odkud vede příjemná procházka do vesnice stribra.

Pokračujme dál, nevíme kam přesně, ale okolí je překrásný. Z jedný strany nás obklopuje vulkán Gurung Merapi z druhé hora Singgalang, je jasno, takže jsou vidět i jejich bezmála tři tisícové vrcholky. U malýho obchůdku u silnice si dáváme káfe a buchty. Na dotaz, čím jsou plněné se nám dostává lehce překvapivé odpovědi. Prý cucumber /jakože okurka/. Okurkou? Nakonec z okurky byl coconut. Obojí je od C, kdo si to má sakra přece pamatovat… Kokos už zněl líp a tak jsme si vzali celý balíček, popíjeli kafe, pojídali buchty a pozorovali zemědělce při práci. Do řeči se s námi dává pán. Byli v kaňonu na výletě s manželkou a s jejich dvěma dcerami. Děvčátkům není víc jak osm. Jedna má zahalenou hlavu, druhá ne. Ptám se proč. Prý záleží na rodičích kdy se rozhodnou zahalit dcerám hlavy. Ta starší si sundává šátek, vypadá tak hezky. Na motorce přijíždí chlápek, přiváží ženám sázející rýži další svazečky. Rozhazuje je do polí. S úsměvem od ucha k uchu na mě volá, že si to mám jít zkusit. Chvíli to ve mně hlodá. Pak sundávám boty, ponožky a jdu se ponořit do bahnitýho pole. Ženy mi se smíchem podávají první trs rýže. Jedna odchází a nechává mě dělat svůj řádek, jde mi to pomalu. Po pár metrech nechávám holky svýmu osudu a jdu se odbahnit od slizkýho, špinavých blátíčka. Rodinka se chce s námi fotit, paní z obchůdku jakbysmet. Píšou nám svojí adresu, chtějí poslat fotky. Čas utíká a my se musíme pomalu vracet zpátky. Dodávkou odjíždíme do města, pán se ženou a dcerkami jednou s námi. Po chvíli jsme doma. Rodinka vystupuje taky, pán za nás platí dopravu se slovy, že máme na ně a na Indonésii v dobrém vzpomínat. Dojal mě. Loučíme se a docházíme pro bágl na guest. V pět nám odjíždí bus do Dumai…

V půl pátý jsme na autobusáku jako na koni. Náš fešák už tam stojí. Má rozpáraný celý přední sklo, ale tak nejme žádný pintlichové. Včerejší týpek s Varšavou na nás nadšeně volá Praha a Olivie. Dáváme si bágl do podpalubí a nastupujeme do útrob. Bohužel chybička se vloudila a my zjišťujeme, že včera námi vybraný místa s číslem 1 a 2 jsou ty nejnešikovnější místa, který jsme si mohli vůbec vybrat a tak místo do přední řady ke dveřím se drze hrabeme za řidiče. Je tam spousta místa na nohy a parádní výhled. Usazujeme se. Já v přesvědčení, že odtud se už prostě nehnu. Po chvíli přichází dědula s barevnou hučkou na hlavě. Vláčí s sebou krabice a tašky. Kouká na čísla, jestli umí číst netuším, ale naštěstí nabírá směr na naší jedničku s dvojkou. Spořádaně ukládá zavazadla kam se jen dá a usazuje se. Máme skoro vyhráno. V pět se samozřejmě nic neděje. Ve čtvrt na šest nasedá za volant řidič, startuje. Prima, asi za chvíli vyrážíme. Řidič, jak se později ukázalo, byl sice řidičem, nýbrž ne tím naším. Sebral se a odešel. Po další čtvrt hodině nasedá za volant další řidič, autobus se dává do pohybu. Paráda, jenom půlhodinka zpoždění, vyrážíme. Popojeli jsme deset metrů a řidič, jak se opět záhy ukázalo, sice byl řidičem, ale ani on nebyl řidičem naším a tak vystoupil a odešel. Ve tři čtvrtě nasedá za volant další, v pořadí již třetí řidič a autobus se znovu dává do pohybu. Tentokrát byl řidič, zásoben třemi krabkami cigaret, opravdu naším řidičem a vyrazilo se. Nejeli jsme však dlouho a že jako přestávka. No tak jestli to takhle půjde dál, nebudeme v Dumai ani do Vánoc. Po půl hodině se znovu dáváme do pohybu. Silnice je místy hodně vachrlatá a k cedulím pozor zatáčky, pozor zúžení, pozor stoupání se přidává ještě cedule pozor padající kamení. Cestou potkáváme první a jak později zjišťujeme i poslední semafor. Svítí nám červená a my jako správní účastníci silničního provozu zastavujeme. Vedle semaforu je odpočítávání… dvacet čtyři, dvacet tři, dvacet dva…. Sedmnáct a my se dáváme do pohybu. Zelená nebo červená, dyť je to vlastně jedno. Barva jako barva, tak přeci nebudeme bazírovat na takových drobnostech. Začíná lejt, je tma a navíc místama se drží mlha, že není vidět ani na krok. Jistě, že to není žádná překážka k tomu jet pomaleji nebo snad dokonce přestat předjíždět v prudkých zatáčkách, kde není vidět ani na metr. Nejsme ti pintlichové a tak předjíždíme auto za autem, náklaďák za náklaďákem, občas na milimetrový vzdálenosti, ale jak jsme si už řekli... žádný malichernosti. Druhý týpek co jede s řidičem přelejzá k řidiči a utírá přední sklo. Že by to bylo o poznání lepší, to se říct nedá, ale tak… no dyť víme… Po další hodině zase stavíme, což my využíváme k vyčištění chrupu a tak si to hrneme kamsi do tmy k záchodkům. U záchodků je tmavá terasa, na který leží rohože a kam jak po chvíli zjišťujeme se jde náš autobus modlit. Koukají a klaní se k prázdný zdi. Já teda nevím no…

Chvílema se nám daří usnout, ale zadek po několika hodinách, na sedačkách, který nejdou sklopit ani o fous pekelně bolí. Kolem třetí ráno nás vyhazují z autobusu a hrnou nás do autobusu jinýho, pěkně ušmudlaného, ale jede, takže dobrý. Kolem pátý jsme po dvanácti hodinách na místě, kdesi ve tmě u rozblácený silnice a že jako Dumai. Bereme si dodávku a necháváme se hodit do města, je porad ještě úplná tma. Kupujeme jízdenky na loď do Malaky, odkud teď po dlouhý době bez netu píšu. Malaka je hezký město, kde se Číňané, stejně, jak to teď zřejmě bude v celé Malajsii připravují na příchod Novýho roku. Smíváme ze sebe haldy špíny a jdeme se projít po městě. V indický čtvrti výborný oběd a couráme až do večera. V řece, která proteká městem vidíme asi metrovýho krokodyla. Přeplul řeku a zmizel kamsi do útrob kanálů pod městem. Dneska se přesouváme do Kuala Lumpuru a odtud pak na malajský ostrovy… asi.

   MALAJSIE 

10.2.2013 Tak jak nás Melaka deštěm přivítala, tak se s námi i s deštěm rozloučila. Opustili jsme náš první malajský gestík (jak jinak než v majetku Čínské lidové) s moc příjemnou majitelkou a přesunuli se busem do dvě hodinky vzdálenýho hlavního města Malajsie, Kuala Lumpuru. Ubytovali se v čínský čtvrti u jakýchsi Pákistánců a šli se projít nočním městem. Po třech týdnech v prostičké vesničce v Thajsku, po dvou týdnech v chudým Laosu a po třech týdnech v ještě chudší Indonéský Sumatře to je příjemná změna, byť s gestem se tu žádné příliš veliké zlepšení neudálo. Ale co by člověk chtěl za třináct dolarů pro dva v hlavním městě i se snídaní. Každopádně KL nabízí ubytování od těch největších kúč až po ty nejdražší, nejluxusnější hotely. Týpkovi na recepci s fousy až po břicho povídám, jestli nemá k půjčení redukci /malajci mají jiný zásuvky než u nás/. Tak, že prý moment. Po chvíli dorazil, se šroubovákem a kde prý jako máme ten kabel. Podávám mu ho. Šroubovák i náš kabel strčil do zásuvky, jejich třech otvorů a odešel… Milý blázen je ten pán. Na záchodě se sama sobě musím smát, úplně jsem za ty dva měsíce tady zapomněla, že záchod se splachuje tlačítkem či se tahá za provázek. Pořád sahám po mističce s vodou..

Z procházky jsme se vrátili v jednu ráno, bylo krásně teplo, byť vysoká vlhkost vzduchu tu je dost znát. Došli jsme se k Petronas Twin Tower (452 m), k velkolepýmu dílku postavenýho pro naftařskou společnost Petronas, která po celé Malajsii provozuje síť čerpacích stanic. Když jsem tu byla v roce 2001 poprvé, byly druhou nejvyšší budovu světa. Když jsem sem v roce 2005 přijela pro druhé, byly prvními nejvyššími budovami světa (po pádu těch emerických), no a teď při mé třetí návštěvě jsou snad až šestými nejvyššími budovami světa. Nicméně stále jim nic neubírá na jejich monstróznosti a nádheře.

Kuala Lumpur, z extrému do extrému...

Druhý den ráno vyrážíme ke Kuala lumpurskýmu okruhu formule 1, Sepang. Jedeme na blint, ani nevíme, jestli tam vůbec budeme smět a nenarazíme jen na plot a ceduli zákaz vstupu. Místní nás posílají od čerta k ďáblu, takže se až po několika hodinách ocitáme na mezinárodním letišti, odkud sedáme konečně do posledního dopravního prostředku, který nás vyhazuje u hlavní silnice ze který je vidět nápis „okruh F1 Sepang“. Ani letiště ani okruh nemá s Kuala Lumpurem pranic společnýho. Z dálky slyšíme zvuk motorů a malinko se nám navrací naděje, že se sem ten půl den nepachtíme zbytečně. Po chvíli se ocitáme za branami závodiště, kde postává několik formulí a visí billboard se dvěma termíny letošních závodů. Březnový F1 a říjnový GP motocyklů. Zvuk motorů je čím dál tím silnější. Celý to tam působí tak nějak zvláštně, co člověk vidí v televizi je najednou jiný, víc osobní.

Na trati se prohání, pro mě naprosto nepředstavitelnou rychlostí motorky. Nikdy jsem u něčeho takovýho tak blízko nestála. Ti šílenci nejdou ani vyfotit, jak rychle se řítí. Procházíme si areál… Ve stájích je celý team a pěkný šrumec. Míra pojímá podezření, že se tam s číslem 46 prohání Valentino Rossi a náš čehůň Kája Abrahamů. Jsem vyslána zeptat se, o co tady vlastně jde. Oslovuju týpka v munduru s nápisem Yamaha. “Prosím Vás, kdo je támhle ten pán...? … Jorge Lorenzo, dostává se mi odpovědi. Hmm…. a támhle ten je kdo? Týpek se pousměje… Valentino Rossi. No a támhle...? To je Karel Abraham… S díky odházím, ať žijí blondýny a Míra, který mě vystavuje těmhle trapasům.

Začíná lejt a v dálce lítají blesky, je úplně černo a nevypadá, že by se to mělo v brzký době vybrat. Je kolem pátý a my vůbec netušíme, jak se z týhle díry dostaneme pryč. V rychlosti ještě zkoukneme muzeum aut a mizíme pěšmo k hlavní silnici. Po pár minutách nám zastavuje pán se slovy kam máme namířeno. My že stopnout autobus na letiště. Povídá, že nás hodí do města, odkud si vezmeme bus do centra. Veze nás asi třicet kiláků a dost nám tím vytrhává trn z paty. Prý se byl podívat na testování motorek pro GP, který se tady na Sepangským okruhu koná jednou (občas dvakrát) do roka (F1 se tady netestují). Motorky se tu testují jen čtyři dny, slétávají se sem tými z celého světa, takže jsme vlastně měli i tak trošku kliku.

Další den je v plánu největší ptačí park pod širým nebem na světě, který se rozkládá na ploše čtyřech hektarů a žije v něm na více jak 3000 ptáků. Cestou se ještě stavujeme v národní mešitě. Ani mě nenapadlo, že se někdy podívám do jejích útrob (šortky a tílko se jim nikdy samozřejmě nezamlouvaly:-)). Tady dostávám fialový habib s kapuckou a můžeme dovnitř. Vypadáme dost směšně a je nám v tom příšerný vedro. Dostává se nám rychlo výkladu jak probíhá modlení a mizíme pryč. Ptačí park parádní, to horší nastává až záhy.

Venku se spustil šílený monzun, my sedíme v Mekáči a koukáme kam to poslat dál, protože tady v Malajsii nebylo dne, kdy nepršelo. Ostrovy v Malajsii vzdáváme a domlouváme se, že se večer přesuneme přes hranice do Thajska a dál že se prostě uvidí. Bohužel ani jih Thajska nečeká moc dobrá předpověď. Vypravujeme se na nádraží, kde obcházíme desítky prodejců jízdenek a všude slyšíme jedno a to samý slovo „full“. Za pár dní začíná Čínský Nový rok, takže totální peklo. Odjíždíme v rychlosti na vlakový nádraží, jestli se do Thajska nedostaneme vlakem. Odpověď je snad ještě míň příznivá než na autobusáku. Neprodyšně vyprodáno až do 13.2. Prima. Vracíme se znovu na autobusák, kde se nám, sice za nastřelený peníze, ale daří koupit jízdenky na přidaný autobus na půl jedenáctou v noci. Na hranicích dostáváme vízu na patnáct dní, což nám v pohodě stačí a kolem devátý jsme po více jak deseti hodinách v příhraničním městě Hadai, jenž je dopravním uzlem celýho jihu. Bohužel další zásek nastává i tady. Chceme se vytáhnout co nejvýš, ostrovy dole kvůli počasí nechceme riskovat. Když to celý hodně, hodně zkrátím, rozhodli jsme se odjet na severovýchod Thajska. Místo u moře se zkrátka válet u jezera, jíst haldy levnýho ovoce a chodit na levný masáže…

THAJSKO

Jsme na vesnici, máme za sebou více jak 41 hodin cesty z toho jen 35 hodin v autobusech, naštěstí naprosto odlišných kvalit, než byl standard na Sumatře. Autobus z Bangkoku nás vyhazuje na autobusáku v Yasothonu. Razíme na hlavní silnici, kde se snažíme něco si stopnout, ale marně. Všichni si jen myslí, že jim prostě mávám. Nejsou tu v těhle končinách na stopování zvyklí a tak nám jen s nadšením a úsměvem mávání opětují. U silnice nějaký týpek opravuje náklaďák a když už to vypadá, že se oprava blíží ke konci, ptám se ho jestli by nás kus nepopovezl. Asi mi moc nerozumí, ale kýve že jako jo a tak se sápeme na korbu obrovskýho náklaďáku vezoucí zboží do Laosu.

Na vesnici se toho krom postavení nového domku Pakom moc nezměnilo. Život tu plyne svým pomalým tempíčkem, tak jako plynul před měsícem, před rokem, před sto lety…

A takhle to je s tím kakaem na Sumatře… vyroste, sklidí se, rozlouskne se, usuší se, zpracuje se, odešle se, vyrobí se… a je z toho vynikající čokoláda:-).

13.2.2013 Den se tu líně překuluje za dnem a jelikož jsem musela slíbit, že už žádný dlouhý pochodování se tady konat nebude, relaxujeme. Voda v jezeře pomalu ani neochladí, jaký horka tu nastaly. Večer koukáme na skvělý fight v thaiboxe. Jedenáctiletýho kluka s holkou. Technický zápas boxující na pět kol, bez chráničů samozřejmě, kdy na body vítězí to něžnější pohlaví. Moc pěkný. Jinak ve vsi už taky začínají trénovat. Připravují se na zápasy, které se tu každoročně konají v dubnu, na Thajský nový rok. Ve městě si dáváme skvělou masáž za devět pětek a kupujeme maso na guláš, který mě druhý den neminul. Oheň dobrý, jen fakt nejde ztlumit, když je potřeba. Vtipná je Pakom, která má postavený nový dům ve kterým však vůbec nebydlí. Než se totiž nový dům postavil, tak nějak se zabydleli venku a nevypadají, že by se jim chtělo to měnit.

Jo a s tím mým utopeným telefonem na Sumatře to bylo následovně… Děj níže není smyšlený, byť smyšleně se může zdát.. tohle se totiž může stát jenom a jenom mě. Je stůl, na stole leží věci. Na rohu stolu leží i můj telefon. Na protilehlý roh stolu pokládám zavřenou plastikovou lahev s vodou, kterou jsme si právě koupili. Jdeme spát. Je ráno… sahám po telefonu, abych se podívala kolik je hodin. Telefon je celý mokrý, nefunguje. Všude okolo je sucho, koukám na strop, kde se tam ta voda sakra jako vzala? Teď už ale musím letět, takže zbytek dopíšu až někdy jindy.... stejně už mě za ty dva a půl měsíce musíte mít plný zuby:-).

16.2.2013 Nastaly tu opravdový thajský vedra, takže přes den se pomalu nedá ani fungovat. Jen k ránu je o něco málo líp, ale já si rozhodně nestěžuju, o to horší jen bude ten návrat do tý naší drahý prágošky. Ale což už, všechno jednou musí skončit a já se na všechny už moc těším, i Míra samo:-).

Včera ráno mě probudil rachot, který se ozýval od „náměstíčka“, kde se odehrávají všechny důležitý i nedůležitý záležitosti ve vsi. Jednou se tam hromadně očkují psi, podruhý se tam volí, potřetí tam svoje krámy na prodej rozloží prodejci všeho možnýho. Tentokrát to tam bylo „dva v jednom“, páč se onen plácek proměnil v tržiště a ordinaci zároveň. Dorazila paní doktorka, sestřička a s nimi i krabice léků. Po chvíli pozorování je podezírám, že na všechno se tu ordinuje Paralen nebo Aspirin, jen sem tam se mihne něco jinýho. Sešli se tam všichni staří lidé nebo ti, kterým se zdálo, že mají nějaký problém. Měřil se tlak, vážili se a většině z nich se nohy máčely v nějakým nesmyslu. Každý tu má svoji kartu, kam se zapisoval stav. Bylo veselo, každý trpělivě čekal, až na něj přijde řada. Miloučcí byli ti staroušové.

Taky se tu hromadně dělaly sladký růžový placky. Nadrtit rýži, smíchat jí s vodou a cukrem a celou směsku hnětat v obrovským „hmoždíři“. Z těsta se pak dělají placičky, který se nechávají nějaký čas sušit na bambusových rohožích, pak se sklidí do sáčků a když je časem chuť, opečou se nad ohněm a je z toho výborná pochutina. Vezu do Prahy, jen nevím, jak to tam bude s tím ohněm… :-).

A krom válení se u jezera jsem vyčistila obrovskou kamennou káď ve který se uchovává pitná voda, která se získá při období dešťů a která pak vydrží na onu „suchou“ sezónu, tudíž na celou zbývající část roku. Jo a taky už řídím motorku... po 33 letech jsem "TO" zkusila a musím říct, že paráda... rychlost 40 km/h je značka ideál!

Zítra odjíždíme do chrámu k mnichovi, který se nejen za nás pomodlí... Do BKK přejíždíme v pondělí večer a pak už jen hurá Praho.

18.2.2013 Tak se mi včera podařilo naštvat vodního buvola, respektive vodní buvolici. Ležíme u jezera, na jehož druhým břehu se pasou tři vodní buvoli. Samec a samice s mládětem. Každý si jdeme po svých, oni nám ani my jim nevěnujeme žádnou velkou pozornost. Samec se popásá daleko od nich, když si samice zcela bez okolků zalejzá do NAŠEHO jezera a lehá si. Mládě postává na břehu a já nemám lepší nápad, než si je jít vyfotit. Z dálky dobrý, máti sice blbě čumí, ale leží dál. Přibližuju se až k ní, fotím, neděje se nic, ona se dál spokojeně chladí. Obcházím roh a jdu k mláděti, klekám si a jdu je fotit. Nejsem od něj dál než pět metrů, když se najedou TO, dosud relaxující ve vodě, zvedá, sklání hlavu a rozebíhá se na mě. Nechápu, jak může taková horda masa takovou rychlost během chvilky vyvinout. Moje tepovka se v tu ránu zvedá na maximum, před sebou vidím jen tu naštvanou palici s rohama. Uháním pryč. Jí naštěstí po chvíli zastavuje provaz, který vláčí za sebou. Jako nemilý pocit to byl… s buvolama se asi kamarádit nikdy nebudu.

No nic, dneska se tady loučíme a na noc odjíždíme… všechno jednou končí, ale napadlo mě, ještě, než to tady z Prahy definitivně zamáznu napsat pár řádků, které mě nějakým způsobem ať už pozitivně nebo negativně na cestě obohatily.

Nejhorší zážitek: Jednoznačně cesta autobusem z Banda Aceh do Medanu a celkově jízdní schopnosti řidičů na Sumatře. Pak už snad jen záchodky při některých zastávkách při busových přejezdech.

Nejhezčí zážitek: Bylo jich víc, ale rozhodně mezi ně patří setkání s orangutaní samicí a jejím mládětem v Bukit Lawang (Sumatra)

Zážitek na který asi nikdy nazapomenu: myslím, že nikdy nezapomenu na noc v dece na banánovým listě u řeky na dvoudenním treku v Muang Sing (Laos) - mělo to hodně co do sebe… pak asi na cestu lodí z Xiang Kok (Laos) a taky jak jsem sázela rýži v okolí Bukittinggi na Sumatře.

Nejhezčí místo: bylo jich vícero, pro mě asi nejtěžší na tohle odpovědět, ale za Sumatru asi jezero Toba, okolí Berastagi. Za Laos měl hodně co do sebe úplný sever (Xiang Kok, Muang Xing).

Nejhezčí navštívené město: moc hezká je malajská Melaka, příjemně milý je Indonéský Bukit Lawang, moc ráda mám hlavní město Laosu Vientien. V Thajsku bylo hezké město Lampang.

Nejpříjemnější lidské setkání na cestě: opět strašná spousta… od sumatránský omladiny, která si s námi pořád chtěla povídat a fotit se přes nezjištnou pomoct při naších stopech v Thajsku a Laosu, až po zcela konkrétní lidi – průvodce „Jean Paul“ na laoským treku, průvodce a dobrý kamarád mé prágošské kamarádky Míši z Bukit Lawang, Sofie z guest house v Berastagi, pán s rodinou co za nás zaplatil jízdenku v Bukittinggi a paní u které jsme popíjeli kávu, když jsem sázela rýži… Miloučká maličkatá paní pokojská z Vientien a majitelka guestu v Melace…

Je tomu tak a ne jinak, jsme zpátky v Prágošce. Je tu zima, není tu sluníčko a tak už netrpělivě vyhlížím jaro. Chci moc poděkovat těm, kdo tady s námi cestoval, chci poděkovat těm, bez kterých by náš odjezd nebyl zkrátka možný. Krásné chvíle, hodně zdraví, lásky a štěstí přeji a třebas tady zase někdy na viděnou:-).

LAOS:

Luang Phabang a přejezd dál na sever:

Luang Namtha: 120 000 kip/os miniven, 130-150 000 kip/os bus. Dá se jet přímo ze severního nádraží /cena busu 105 000 kip/, ale finančně se to ve finále příliš nevyplatí. Tuktuk z města na nádraží chce okolo 20 000 kip/ os. Pohodlnější je samozřejmě si domluvit jízdenku na guest housu nebo v cestovce.

Luang Namtha mýma očima:

Ceny guest housů se pohybují od zhruba od 50 000 kip. Pěkný bungalov od 80 000 kip. Pujčení motorky od 40-60 000 kip, dle druhu motorky. Půjčení kola od 10 – 30 000 kip. Cena tuktuku z nádraží /kam přijíždí busy z Louang Prabang, Vientien…), které je od města vzdálené asi 10 km (není to Luang Namtha!!) je 20 000 kip/os. V samotném městě je malé autobusové nádraží ze kterého odjíždí lokální autobusy dál na sever (Muang Sing -25 000 kip/os., odjezd 8.30, 11.00) V Luang Namtha toho opravdu k vidění moc není (dvě stupy, malé muzeum, wat...), mnozí sem přijíždějí právě kvůli trekování po NP. Jednodenní trek (cca.20km) je od 250 000 kip/os. Trek dvoudenní od 500 000 kip/ os. Další možností jsou kajaky, cyklo výlety… Dobře se dá najíst v indické restauraci na hlavní ulici nedaleko večerního trhu. Na večerním trhu se dá najíst zhruba od 10 000 kip. Mě samotná Luang Namtha nenadchla ani v nejmenším.

Muang Sing mýma očima

Příjemné a poklidné městečko s několika guest house ležící 60 km od Luang Namtha (busík 25 000 kip/osm cca. 2,5 h.). Autobusy přijíždí a autobusové nádraží ve městě, kde visí plánek města, podle kterého se lze celkem dobře zorientovat. Hned za ním se nachází největší tržiště ve městě. Hned tři guest house se nachází na hlavní ulici vedle chrámu Wat Sing Yai. Na křižovatce vedle chrámu a guest house Viengsing Guesthouse (40 000 kip/pokoj) se nachází tourist office a malé muzeum, kde je možné vidět ukázky místní kultury. Opodál je malé tržiště, kde se dá večer poměrně i dobře najíst. Slušně vaří v Tai Lu Guesthouse and Restaurant, jenž se nachází v krásné původní budově (cena 40 000 kip/pokoj), naproti chrámu Wat Sing Yai. Hezké, čisté pokoje s televizí a teplou vodou s výhledem ze zadní částí budovy na hory a rýžoviště nabízí DanNeau2 Guesthouse (60 000 kip/pokoj). Ve městě je možnost ubytování v bungalovech i v hotelu s internetem.

Je tu možnost výměny peněz, Agrobanka nedaleko autobusového nádraží či je k dispozici bankomat pro mezinárodní platební karty a je tu i malá pošta.

Několik cestovních kanceláří nabízí jedno, dvou či třídenní treky. Byli jsme na dvoudenním od cestovky Tiger man, nacházející se nedaleko Tai Lu restaurant a mohu jen vřele doporučit. Ceny jsou srovnatelné s Luang Namtha (nás v 7 lidech vyšel na 350 000 kip/os), při 2-3 lidech to vychází něco okolo 550 000 kip/os. V noci se spalo na bambusových listech u řeky pod skálou, v noci je opravdu zima! Terén středně náročný, celkem cca. 25 km.

Muang Long mýma očima

Nachází se zhruba dvě hodiny jízdy od Muang Sing a slouží jako nutný přestup k cestě do Xiang Kok (25 000 kip/os., odjezd 9.00, 11.00, 13.30, 15.30, cca. 50 km). Na busy z Muang Sing navazují tuktuky, kteří pak zhruba další hodinu jedou do Xiang Koku (20 000 kip/os.). Muang Long je malé městečko s pár guest house (viděla jsem jeden, pěkný hned u hlavní silnice od Muang Sing po levé ruce za autobusovým nádražím) a jedním bankomatem (nezaručuji, že pro námi běžně používané platební karty) a trhem. Dá se odsud podnikat nezávislé trekování, byť nedoporučuji do příliš vzdálených míst.

Xiang Kok mýma očima

Místo, kde lišky dávají dobrou noc a loďaři či obchodníci zde tráví nutné noci. Opravdu ospalé, zapomenuté městečko, kde na mě dýchla pachuť staroby, byť takové té hezké staroby. Ve městě jsou jen dva unavené guest house. První je Khem Khong Guesthouse and Restaurant, hned vedle celnice za přístavištěm- cena 50 000 kip/bungalov či pokoj nebo jak to nazvat) a Xieng Kok Resort hned břehu za celnicí – cena 50 000 kip/ bungalov. Oba dva rezorty mají překrásný výhled na řeku, ale doporučuji Xieng Kok, působí přeci jenom o fous líp. V samotným mikro městě není moc co dělat, snad jen relaxovat na verandě a popíjet vychlazený Lao Beer. Není tu bankomat, směnárna, zkrátka nic. Jen celnice (Laosko – Barmanský hranici, NEJSOU otevřené pro cizince). Na ulicích se dá pojíst nudlová polívka Pho, ostatní jídlo se hledá špatně. Jediný, kdo uvaří i něco jinýho než nudle a budete mít teda štěstí, že zrovna budou vařit jsou oba dva guest house. I cokoliv jiného k snědku se hledá o něco hůř. Cestovatele sem přijíždí však především proto, aby se dostali po proudu řeky do Houayxai, je to konečná stanice na této trase odlehlého severu. Žádný oficiální lodní spoj pro spojení Xieng Kok – Houayxai však neexistuje a loďaři nemají údajně dobrou pověst u cestovatelů. Mají vysoké ceny, které prý nejdou snížit žádným smlouváním. My s nimi hodily nezávaznou řeč na hodně skromné komunikační úrovní, hned se nás ptali kam chceme jet, tak jsme řekli, že ještě nevíme a šli si dál po svých, až večer se vrátili na břeh. Slovo pak dalo slovo a domluvili jsme se na 15 USD na osobu. Údajně se ale pod 35 USD nejde moc dostat a tak to někteří cestovatelé otáčí zpátky a na hranice jedou po zemi...

THAJSKO:

Lampang mýma očima:

Toto druhé největší město severu, vzdálené jen necelých sto kilometrů od Chiang Mai, blíže k BKK je naštěstí turisticky zcela nedoceněné. Kdo netouží po davech bílých turistů, může zavítat právě sem. Město nabízí krásné ubytování u řeky, byť ceny jsou ve většině z nich poněkud vyšší. Ton Nam Guesthouse, pěkný, čistý a dobře situovaný dřevěný dům s moc příjemnými majiteli je cenově ale velice přijatelný (300 bth, vlastní sociálka, teplá voda, klimoška, wifi). Jako jedno z mála thajských měst nabízí prohlédnout si město z kočárů koní (20 min. za 200 bth, 30 min. za 300 bth). Lampang může sloužit jako výchozí bod pro návštěvu Elephant centra v …., vzdáleného 37 km od města, kam se dostanete autobusem mířícím do Chiang Mai (25 bth). Lokální dodávka z nádraží do centra města vyjde na 20 bth/os. Město se samo nabízí k procházkám spojených s navštívením místních chrámů. Nebo si to projet na kole, 50 bth/den.

INDONÉSIE (SUMATRA)

Medan mýma očima:

Do Medanu přilétají letadla z BKK (2h.), KL ad. Indonéskou vízu lze vyřídit jednoduše a rychle na letišti hned v příletové hale (25 USD). K vyřízení postačí jen platný pas a vyplněná příletová karta (zpáteční letenka, ani fotka nikoho nezajímala). Tato turistická víza je vydávána na 30 dní. Cena tříkolky z letiště k mešitě Mesjid Raya, kde se nachází veliké množství guest house a hotelů se dá usmlouvat na 13 000 rupek (cca.3 km). Taxi zkouší mnohem víc. Cesta se dá asi podniknout bez problému i pěšky. Ceny ubytování (klimo, TV, teplá voda) se pohybují zhruba od 13 USD. Economy pokoje od 6 USD. V roce leden 2013 byl jeden dolar 9600 indonéských rupií.

Cesta lokální dopravou do Bukit Lawang: na nádraží (cca.10 km) odkud odjíždí busy do BL se dostanete veřejnou dopravou č.64 /žluté dodávky/, platili jsme 7000 Rp/os. Odtud od 5.30-17.30 vyjíždějí mikrobusy do BL (cca.3h.cesta), platili jsme 20 000 Rp/os. Někde je zmiňováno, že odjíždějí až když se naplní. My tam jeli skoro sami.

Pulau Weh mýma očima:

Nejsevernější část Sumatry, ostrov Pulau Weh se nachází 12 hodin autobusem z Medanu (120 000 – 150 000 Rp lokálním busem, turistickým je cena okolo 180 000 – 200 000 Rp). Noční autobus odjíždí z autobusového nádraží Pinang Baris (10 km od města, jede k němu žlutá lokálka č.64) okolo 19 hodiny. Nejhorší cesta v mým životě, nikdy znovu bych ji nechtěla absolvovat. Doporučuju letět. Příjezd do Banda Aceh na nádraží, odkud si vzít tříkolku (25 000,- nebo taxi se dá usmlouvat na 30 000 Rp, cca.15 min.) do přístavu, odkud vyplouvají loďě na Weh. Pomalá loď odplouvá ve 14h. (cesta trvá 3 hodiny a na ostrově kotví v hl.městě ostrova Sabang, cena 19 000 Rp/os.). Rychlá loď odplouvá v 9.30 a v 16.00 (cesta trvá 45 min. a kotví v Balohan, cena 60 000 Rp/os.). Z Balohan lze tříkolkou, mikrobusem nebo na motorce dojet na jakoukoliv vybranou pláž (cca.40-70 000 Rp).

Pláže, které jsme viděli:

Gapang beach – klidné místo, nachází se zde potápěčská škola Lumba Lumba. Je zde několik málo rezortů. Z těch levnějších: Vitra Guesthouse (60 000 – 80 000 Rp), Iroeh bungalov (50 000 – 100 000 Rp). Půjčení motorky 100 000 Rp/den. Možnosti půjčení šnorchlu,brýlí a ploutví, údajně hezké místo na šnorchlování. Wifi mají v Lumba Lumba Guesthouse nebo se dá chytit u Iroeh Souvenir obchůdku (heslo Danyr Fasion)

Sumur Tiga beach– nachází se jen 4 km od hl.města Sabang a když se zavřou oči při příjezdu k pláži je to docela i pěkné a velice poklidné místo s hezkou dlouhou pláží.

Seulako view cafe and bungalows – jednoznačně nejkrásnější místo na Weh s možností příjemného ubytování v bungalovech na pláži (bungalov se sociálkou 100 000 Rp/noc, bungalovy se společnou sociálkou 70 000 Rp/noc, pokoj bez sociálky 50 000 Rp/noc). Skvělá restaurace s milým personálem. Pláž se nachází za pláží Ibon směr 0 km Indonésie).

Iboih beach – nic okouzlujícího co se týká pláže. Je zde také potápěčská škola a rozhodně největší rekrutace lidí než na jiných místech ostrova. Poměrně široká nabídka ubytování, při našem příjezdu (mimo sezónu) bylo všude plno.

Asi nejlepší a jediný možný (za dobré peníze) na poznání ostrova je půjčit si motorku. Na 0 km Indonésie na severním cípu ostrova není nic, krom oprýskaného vykachlíkovaného monumentu k vidění, jen špína a pár stánků s cetkama. Vulkán nemá taky smysl ani hledat.

Návrat do Banda Aceh: jak rychlá, tak pomalá loď odplouvá v 8.00 ráno z přístavu ze Sabangu (každá trošku odjinud). K loďi asi jediná možnost se ráno dostat je domluvit si auto u rezortu (50 000 Rp/os.), auto svážející lidi odjíždí okolo 6.30h.

Berastagi mýma očima:

Horské město, které se nachází v nadmořské výšce 1300 metrů nabízí hned několik možností trekování, horké lázně, výstup na nejsnáze dostupnou sopku Sibayak, výstup na horu Mt.Sibayak, Mt. Sinabung (2417 m.n.m.), procházka na kopec Gundaling (hezký západ slunce), ovocný trh…

Pět kilometrů od města se nachází třetí největší park v Indonésii Taman Hutan Raya Bukit Barisan (nebyli jsme, nevím)…

Příjezd: z Medanu (Pinang Baris bus station, ale odjíždí i z jiných míst, stačí říct tříkolkáři, kam máte namířeno) se dá jet lokální dopravou, cesta trvá okolo tří hodin (15 000 Rp/os.).

Ubytování: široká nabídka guest house. Nám se líbilo v Lossman Sibayak Guesthouse (70 000 Rp/noc se společnou sprchou, WC uvnitř), teplá voda za příplatek 10 000 Rp. Kde se dá i poměrně dobře najíst. Příjemný a pohodový guest.

Výšlap na vulkán Sibayak by si asi nikdo, kdo navštíví Berastagi neměl nechat ujít. Z hlavní silnice je možné kus popojet městskou „KAMA“ (3 000 Rp/os.) k Pondok Masuk (4 000 Rp/os.poplatek za vstup ke kráteru). Odtud pak vede příjemná procházka až ke kráteru (2-3 h.). Až skončí asfaltka, po levý ruce je stěna a v ní je nenápadný otvor vedoucí k sopce. Na zpáteční cestě to je příjemný vzít přes horský prameny, kde se dá za 4000 Rp příjemně relaxovat. Odtud se dá jet lokálkou (5000 Rp/os.) zpátky do Berastagi. Je to příjemný celodenní výlet.

Po městě se dá projet i všudypřítomnými bryčkami s koňmi.

Přejezd k jezeru Toba: cestovky nabízejí turistický miniven za 100 000 Rp, asi pohodlnější a rychlejší (3,5h.)m odjezd 13.00h.. Druhá možnost je vyrazit městskou. Nám to zabralo celkem asi 5,5 hodiny, museli jsme dvakrát přestupovat. Cena celkem 33 000 Rp.

Kráterové jezero Toba mýma očima:

Cesta z Berastagi k Toba zabere cca.3,5 - 5,5 h. záleží na tom jaký dopravní prostředek člověk zvolí. Cesta z Bukittinggi trvá okolo 17h. (běžná cena pro místní je 135 000 Rp., ale na ostrově se není možný dostat pod 200 000 Rp/os.)

Na ostrov Samosir se odplouvá z přístavu z pevninského města Parapat, kde je i poslední možnost bankomatu. Na ostrově sice jeden pro mezinárodní karty je, ale ne každou kartu akceptuje, lepší je se zásobit penězi z pevniny. Na ostrově je ale možnost směnárny i pošta tam je. Loď z pevniny odplouvá každou hodinu, cena do Tuk Tuk je 10 000 Rp/os., poslední loď odplouvá v 18h.!

Ubytování: široká nabídka ubytování jak v městečku Tuk Tuk, tak i v jeho okolí. Možnost bydlení od dražších luxusnějších hotelů až po prostější, ale i tak krásný rezorty. Mohu jen a jen doporučit Mas Cottages, kousek za Tuk Tuk. Naprostý klid a soukromí, bungalovy u jezera, příjemná restaurace, kde výborně vaří (vynikající grilovaná ryba s Toba omáčkou nebo pečená ryba v kokosové kari omáčce se zeleninou!). Ceny od 60 000 – 80 000 Rp/bungalov. Ty levnější jsou původní batacké dřevěné domky se studenou vodou. Ty dražší jsou s teplou vodou, též v batackém stylu.

Ve městě je možnost půjčení kola i motorky (motorka od 60 000 Rp/den). Cena benzínu tu na ostrově byla 6 000 Rp/litr.

Možnosti výletů: městečko Tomok (cca.5 km ze středu Tuk Tuk), kde je vidění sarkofág krále Sidabatu, posledního krále lidožrouta. V Tomoku je nespočet stánků se suvenýrama. Do Tomoku to je příjemná procházka pěšky.

Městečko Ambarita (cca.5 km ze středu Tuk Tuk), kde se nachází královský palác Siallagan, kde jsou k vidění původní batacké domy Jabu Gorda, kamenné křeslo krále, přísedících i gilotina na které se stínaly hlavy. Vstup 3000 Rp/os.. U vchodu se vnucují průvodci, něco zajímavého se od nich člověk i dozví /chtějí 20 000 os, náš se spokojil s 10 000)

Městečko Simanindo vzdálené asi 15 km od Tuk Tuk, jezdí tam, stejně tak jako všude lokální dodávky. Zde je možnost vzhlédnutí batackých rituálních tanců, které se koná každý den (po-so 10.30 a 11.45, ne 11.45 představení trvá asi 45 min.) na návsi batacké vesnice přeměněné ve skanzen. Vstup 50 000 Rp/os.

Hot Springs (asi 3 km od města Pangururan), v době naší návštěvy ztráta času, rozkopané, špinavé, odporné.

Ideální je ale objet ostrov na motorce, posedět u místních v hospůdce. Výlet je zvládnutelný za jeden den, ale rozložit si to do dvou dní je možná milejší. Jinak Toba především nabízí relax, odpočinek, koupání a skvělé ryby.

Bukittinggi mýma očima:

Provincii Západní Sumatra, jehož hlavním městem je Padang dominují soptící vulkány, rozlehlá a místy nedotčená džungle, vodopády, jezera a kaňony. Zde je domov národa Minangkabau, jednoho z nejzajímavějších a nejvlivnějších etnických skupin. Tygři, sloni, nosorožci a jiní ochlupenci jsou zde doma. Nedaleko Bukittinggi roste mystická rostlina Rafflesie Arnoldi s největšími květy na světě. Květy této převzácný parazitický rostliny mají přes metr a v průměru váží 7 kg. Spatřit jí však není vůbec jednoduché, někteří botanici údajně strávili i několik let marným hledáním této rostliny, která roste pouze na Sumatře, právě v této oblasti.

Doprava: Z jezero Toba (15 h.), cena 200 000 Rp (bus jedoucí z Medanu, takže omezená místa, koupit si jízdenky alespoň den předem). Z Medanu to trvá údajně 17h. do Medanu 21h., proč netuším. Do Dumai (odsud vyplouvají loďe do Malajské Melaky ad.) je cena bus od 75 000 Rp, cena minivenu 140 000 Rp (15h.). Busem do Jakarty se dá dostat od 260 000 Rp, ty VIP kolem 360 000 (min.35h.).

 

 

 

TOPlist