Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

12.12.2013  PRÝ SI MÁM TU HLAVU VÍC KRÝT... ASI NA TOM NĚCO BUDE

Kamarád:  „hele, mam jeden volný lístek do divadla, nechceš jít se mnou“?

Já:  „na co a kdy?“

Kamarád:  „9.12. na Hamleta“

Já:  „tak asi jo, to bych i šla“

Uplynul měsíc, kdy se potkávám s kamarádkou, která pracuje v divadle a samozřejmě, že mezi tím zapomínám, že jsem už „jednoho Hamleta“ slíbila.

Já:  „nemáš tam lístky na něco pěknýho, vzala bych za kulturou Lucku“

Katka:  „no hele teď už tam toho do novýho roku moc není, ale co třebas 9.12. Hamlet, ten je pěkný“

Já:  „no tak joo, supr, díky moc, Lucka půjde moc ráda“

Po měsíci mám sraz s kamarádem „a la Hamlet č.1“.

Já:  „jo představ si, v pondělí (9.12.) jdu s Luckou do divadla..."

Kamarád:  „aha a na co jdete“?

Já:  „na Hamleta, do Švanďáku“.

Kamarád:   „no já jen že na Hamleta jdeš ten samý den už se mnou…“

Kurňa, kurňa, kurňa... jak z tohohle teď ven? ...no vidíš, tak to je skvělý, nejlepší, to je ale náhoda, že všichni teda vlastně jdeme do stejnýho divadla na stejný představení. To je ale…!

…trapas

9.12.2013  DÍKY ZA SKVĚLÝ VEČER! DOUFÁM A VĚŘÍM, ŽE "TO" PO NÁVRATU ZOPAKUJEME :-)

                              

4.12.2013  NE NÁHODOU VZNIKAJÍ VTIPY O BLONDÝNÁCH

Povídají si dvě blondýny, nejde však o vtip, jde o realitu mých dvou kamarádek...

Blondýna č.1.:   „Utratila jsem teď hodně peněz“

Blondýna č.2.:   „a co sis koupila?“

Blondýna č.1.:   „Kanáry, za desítku“

Blondýna č.2.:   „aha a kdy tam jedeš?“

Blondýna č.1.:   smích…

/šlo o ptáky, nikoliv o Kanárské ostrovy/

21.11.2013  JAKO TI BEZDOMOVCI, SEM A TAM

Po krásně stráveném dni nastává realita, cesta MHD, přesněji metrem z Hájí na I.P.Pavlova. Po desetiminutovém čekání na metro se loučím s Luckou a Sabinou a doufám, že je minimálně do druhého dne neuvidím... Po dvaceti minutách však zjišťuji, že omyl je pravdou. Těsně před přistáním na ipáku hledám, byť marně, klíče od bytu. Zvedám telefon: „Lucko, nemáš náhodou moje klíče od bytu“?  Jeee, hele no mám. „Fajn, vracím se zpátky na ty vaše pod…ý Háje a jestli mě tohle nezabije, tak už mě nezabije asi nic“. Po dalších dvaceti minutách vystupuju na Hájích, Lucka mě vítá se slovy „Lívo, ty tu jezdíš sem a tam jako ti bezdomovci se psem“ a podává mi moje klíče. Následuje dalších dvacet minut na ípák…

A závěr? Metrem už dlouho zase nepojedu…

20.11.2013  PÁR "KULTURNÍCH" AKCÍ MĚ PŘED ODLETEM JEŠTĚ ČEKÁ

Ať vyhrají ti nejlepší, třebas ti z Hanuman gym Praha :-)

  

18.11.2013  NENÍ NAD NEVINNOU IMPROVIZACI

Tohle níže píše opravdu jen život a moje máma… tedy moje máma řítící se v růžovém fiatu jednosměrkou:

Policejní: dobrý den řidičko, víte, čeho jste se dopustila?“

Máma:  „dobrý den, ne to teda nevím…“

Policejní:  „jedete jednosměrkou… vaše doklady od vozidla, technický a řidičský průkaz, prosím“

Máma mu je podává…

Policejní:  „paní Exnerová, koukám, že jste ze Štěrbohol, neznáte pana Exnera

Máma: znám…“

Policejní:  „a neznáte teda kluky Pepu s Vojtou, hrají tam fotbal“

Máma: no jistě, že znám…“

Policejní:  „vy jste jejich máma?“

Máma:  no to jsem…“

Policejní:  „jéé tak je ode mě pozdravujte…“

Máma:  „a od koho vlastně je mám pozdravovat?“

Policejní říká svoje jméno…

Máma: vyřídím…“

Policejní: tak teda jeďte a hezký den

Máma nejen že zapřela mojí maličkost, ale ještě si přivlastnila nějaký holomky kopající do balónu, sou mi teda ale způsoby :-)

23.10.2013  JAK JSEM DOSTALA POKUTU ANEB JE TO VÁŽNĚ K ZAMYŠLENÍ

Kráčím si to tak jednoho rána parkem na Míráku, když se ke mně šinou dva páni policejní… ve svých slušivých vestičkách září na dálku, je mi na prosto jasný, o co tu teď půjde. Víte, čeho jste se dopustila zní jejich úvodní věta a natáčí si mého psa na kameru. Jo vím a přivolávám si jedním slovem  k sobě Laru. Je zde přísný zákaz pobíhání psů na volno, povídá náčelník. Dyť říkám, že mi to je jasný, odvětím. Co s tím uděláme, vidím, že vás váš pes poslouchá (Lara znuděně leží u mých nohou), ale i tak vám musím udělit blokovou pokutu. Tak když mi musíte udělit pokutu, tak se mě neptejte na to co s tím a napište mi jí...  jen mi nepřijde moc fér, že bezdomovci, feťáci, kterých se tu denně válí mraky nic platit nemusí. To víte, z nich je to nevymahatelný. To si fakt ze mě asi děláte legraci. Takže, ti co pracují, platí daně, živí tenhle stát budou pokuty cvakat a ty, co my naopak živíme si můžou dělat vlastně co chtějí…? No, náčelník krčí rameny a prý, no dyť vám dávám taky jenom stovku. Jde mi o princip, vadí mi to. Následoval můj asi půl hodinový monolog, co všechno tu je špatně a jak policie nefunguje tak  jak by fungovat měla. Po chvíli se dozvídám, že mám se psem chodit do Riegrových sadů. Povytahuju obočí… To jako myslíte na ten mikro plácek, který tam městská část Prahy 2 psům vyhradila a kde si feťáci perou pervitin do žíly přímo na těch lavičkách...? A na Václaváku jste mimochodem v nedávné době byl, ptám se. Ne, to není můj rajón. No tak to by jste si tam měl asi někdy zajít... Nic, naznávám, že tohle nikam nevede, škoda mého času, ten pán stejně jen dělá to, co mu nakázalo vedení a vedení zase plní nařízení, které se mu dostalo shora. Platím stovku, strážník mi vrací mojí občanku a onen vyplněný „blok na pokutu“, rozcházíme se v dobrém, s úsměvy na tváří… Lara mi běží v patách. A vo tom to je, důležitý je si umět o tom popovídat (když už to vlastně v tomhle prohnilém a zkorumpovaném státě nemůžeme změnit) :-).

/nemám nejmenší problém s tím, aby městské části nařídily striktní nošení náhubků u velkých plemen, to dle mě smysl bezpečnosti má, ale že budu tahat svého psa na provaze, tím opravdu neomezím, že se může stát, že nějaký pes pokouše dítě, které se mu připlete do cesty, byť bude na vodítku/

10.10.2013  BUDDHISTICKÝ LAMA OLEH NYDAHL O SVOBODĚ A RADOSTI

Lama Oleh Nydahl, je mi ctí. Zajímavá přednáška, která z jeho úst zněla naprosto lehce, přirozeně a přesvědčivě. Věci, které se pro nás, lidské bytosti, zdají být naprosto nepřekonatelné se najednou tváří naprosto snadně a všedně. Lama Oleh Nydahl odpovídal na nespočet otázek, které mu byly kladeny. Je hodně na čem pracovat, přemýšlet a zdokonalovat se. Mimochodem, prý každý muž by se měl umět bránit, prý aby mohl ochránit ženu. Bohužel měl neznamená, že tomu tak opravdu je a tak se některé my ženy, učíme bránit sami :-).

Někdo se ptal, na svůj syndrom vyhoření. Na tváři Lama Oleho se objevil úsměv a z jeho úst znělo „ve slovníku se objevil novodobý výraz pro líné lidi, my rozhodujeme o tom, že život je smysluplný“.

„Příčina je následek“

„Nic nevypadá tak hloupě jako vzteklí lidé“

„Materialismus omezuje naší mysl“

„Egoismus vás činní osamělými“

                                

K buddhismu Diamantové cesty se podle posledního sčítání lidu hlásí v České republice zhruba 3 500 lidí. Navštěvují 50 meditačních center po celé republice a v Praze se o tento druh buddhismu zajímá cca 500 lidí. Jeho specifikem je možnost integrovat meditaci do každodenního života – buddhisté Diamantové cesty se nevzdávají svého profesního, partnerského či rodinného života: „Naším cílem je využít zkušenosti získané z meditace, změnit tak prožívání každodenních situací, a díky tomu prožívat svobodu a radost," říká lama Ole Nydahl, který jako jeden z mála lidí ze Západu působí jako plně kvalifikovaný lama a učitel meditace tibetského buddhismu.

Lama Ole Nydahl se v prosinci 1969 vypravil spolu s manželkou Hannah do Nepálu, kde se oba stali prvními západními žáky 16. Gjalwy Karmapy, jednoho z největších mistrů meditace minulého století. Po několika letech studia a meditace požádal Karmapa lamu Oleho a Hannah, aby přenesli buddhismus Diamantové cesty na Západ. Lama Ole posledních 40 let bez přestávky cestuje, učí a zakládá meditační centra po celém světě.

Šest set padesát meditačních center založených v Evropě, Jižní i Severní Americe, více než deset tisíc žáků, nespočet přednášek a meditačních kurzů, sedm knih přeložených do mnoha světových jazyků včetně češtiny – to jsou výsledky práce lamy Oleho Nydahla, který svým posluchačům na přednáškách radí: „Zdrojem jakéhokoli štěstí je vždy mysl, která vše prožívá. Jediným smyslem každé buddhistické praxe je učinit mysl svěží a zbavit ji jakéhokoliv úsilí. Pokud je se vším v jednotě, je plná moudrosti, radosti a soucitu."

Zdroj: www.regiony24.cz

1.10.2013  JAK JSEM SE ZASE NECHALA DO NĚČEHO NAVÉZT

Zuzka:  „hele zítra musíme na trh prodat kohouty..“

Já:  „co prosím???“

Zuzka:  „mám tu pět kohoutů a potřebuju se jich zbavit“

Já:  „proboha a co to jako obnáší?“

Zuzka:  „ráno musíme pochytat kohouty a před šestou vyjet… minule jsem tam stála tři hodiny a prodala dva, teď jich vezeme pět…“

Následují den ráno… Budík zvoní ve vražednou hodinu 5.20, teplota venku se pohybuje pod bodem mrazu, je úplná tma. Dáváme rychlý čaj a vrháme se do kurníku. Lovíme kohouty mezi slepicema. ŠKRÁBEME SKLO U AUTA. Míříme na trh, v autě kokrhají kohouti. Hodně napřírodno si připadám, už mi chybí snad jen ta čelenka s pérama za uchem. Na trhu to už žije… prodává se tam všechno od drůbeže, štěňat, brambor, česneku až po kolíčky na prádlo. No výborně, to nám ten den pěkně začíná. Je mi zima, jsem nevyspalá a čím dál víc mě začíná zajímat, co tady jako s těma kokrhajícíma příšerama v přenosce na jablka budeme dělat.

Vyndáváme přenosku z auta a v tu ránu se k nám šinou dva soudruzi z Vietnamské socialistické republiky a prý, za kolik. Zuzka odpovídá, že za stovku. Nastavují pytel a že všechny. Mě spadává kámen ze srdce, byť vím, kde ti pašáci  skončí. Jenže…  jednomu kohoutovi se daří uniknout a tak začíná fraška největší. Zuzka, Vietnamec v obleku a moje maličkost se dáváme do chytání. Vše se odehrává na parkovišti plném aut. Kohout mě během chvíle  začíná fakt dost vytáčet, asi se mu do tý polívky opravdu nechce. Nakonec ho zasedává soudruh a kohout je polapen.

Byl to opravdu netradiční začátek dne :-)

19.9.2013  NA HOUBÁCH S NEHOUBAŘEMA

Tak cooo, máš něco? Hulákám v lese na kamarádku…

Mám toho docela dost ozývá se z dálky…

Sakra, pomyslím si... a já nemám zase nic. Počkej na mě, jdu se podívat…

Lucie mi hrdě ukazuje svůj košík (po tom, co jsem jí tuhle fantastickou várku celou vysypala, ho naplnila ještě jednou)

 

…ale i tak jí mám docela ráda :-)

  

17.9.2013  TAK TROŠKU SE TO ZABARVILO... A KECALA JSEM, ŠACHY VÁŽNĚ CHODIT HRÁT NECHCI:-)

kolegyně:   "proboha, tě kopl kůň?"
já:   "nee, to mám z thaiboxu"
kolegyně:   "ty jo a nechceš radši chodit hrát třebas šachy?"
já:   "chci, ale neumím je :-)"

                                                  

11.9.2013  JAK JSEM POTKALA LÁSKU

Jdu si to tak po ulici s Larou, Lara je bílý ovčák, když míjíme jednu postarší paní, která Laru začíná hladit a prý ahoj lááásko.. Usmívám se, paní to má v hlavě asi dobře jinak hozený, pomyslím si. Jak se máš, lásko (mluví k mému psovy). Prohodím s paní pár slušnostních vět a se slovy, mějte se hezky, na shledanou, jdeme Laro se dávám do pochybu. Laro? Paní povytahuje obočí… To není láska? Asi si s paní opravdu nerozumíme... No láska, tady chodí jedna úplně stejná a jmenuje se Láska.. aha, takže ty nejsi Láska, mluví zase k Laře. Musím se smát, už mi to celé začíná dávat smysl. Po dvou týdnech jsme v parku Lásku opravdu potkaly...

                         

10.9.2013  I TAKHLE SE DÁ POPSAT, JAK SE NĚKDO MÁ PO PŘÍLETU NA DOVOLENOU

Mám kamarádku a ta kamarádka má maminku. Maminka, paní v letech, odletěla na dovolenou se svojí kamarádkou na Maltu. Její sms nejde nezveřejnit, pobavila mě totiž nemálo…

SMS: …teď jsme dorazily, zatím nevíme co kde. Pod balkonem jezdí auta, naproti svítí hrad. Jana tu teď udělala bordel, že chceme jiný pokoj, takže jsme nevybalily. Musíme ještě zjistit, kde je ku**a to moře.

9.9.2013  A BYL TU OPĚT... HOUBAŘSKÝ, MOC VYDAŘENÝ VÍKEND

  

   

6.9.2013  TAK TROCHU SENTIMENTÁLNÍ NÁLADA PO RÁNU MĚ PŘEPADLA

Je sedm hodin ráno a jako každý den jdu vyvenčit psa… Sluníčko se prodírá přes mlhu, vypadá to na pěkný den. Ale ve vzduchu je přesto cítit podzim. Jdu si to v žabkách a tílku, moje podvědomí se ale loučí s létem a připravuje se na podzim. Docela se na něj i těším. Na dlouhé temné večery, kdy člověk nemusí vůbec nic. Místo do Riegráče to beru do parku u Národního muzea. Nad schody postává, respektive potácí se mladý chlapec. Jestli mu je dvacet, těžko říct. Kalhoty staženýéke kolenům, přes záda batůžek. Přicházím k němu blíž. Vidím, že v ruce drží inzulínku a do žil si pouští to svinstvo. První co mi probleskává hlavou… vyhladit. Hned vzápětí, asi díky té sentimentální náladě, která mě po ránu přepadla myslím na jeho rodiče. Třebas ho také zahrnovali láskou, jezdili spolu na dovolenou, chodili s ním na kroužky, ale přesto to prostě nedopadlo. Teď neví, kde je jejich syn, vědí jen to, že v tom prostě lítá. Jak jim asi je...? Nejsem rodič, ale jejich pocity si dokáži představit. Jistě se často ptají, proč? Proč právě náš syn…

Přijíždím do práce, vedle je domov duchodců ze kterého akorát vyjíždí sanitka. Má zapnuté majáčky, ale nehouká. Uhýbám jim ku straně. Asi nějakého starouška odvážejí, možná se už nikdy do domova nevrátí, pomyslím si. Zůstane tam jeho nedočtená kniha a brýle, které poletí do odpadků, stejně tak jako osobní věci, které tu po nás všech zůstanou. Říkám si, a co že to tam vlastně ti starouši dělají? Jistě mají děti, děti, které milovali, dávali jim svůj život a kde jsou teď… jsou zavření v domově důchodců. Jsou svým dětem na obtíž, jsou nepotřební…? Tak pokud tohle má být ten koloběh života, děkuji nechci.

Ten život je zkrátka opravdu zvláštní… každý v něm máme napsáno něco a to něco jde s námi celý život. Nevěříte? Já tedy jo.

4.9.2013  PROSTĚ ZE ŽIVOTA

Eva Líšková je velice úspěšnou českou kickboxerkou a thaiboxerkou, která pravidelně reprezentuje naši zemi na mezinárodních turnajích. Paleta bojových sportů, kterým se aktivně věnuje nebo věnovala, obsahuje téměř celou škálu plnokontaktních bojových sportů, od klasického boxu přes kickbox, K-1 zápasy, thajský box až k MMA. Získala několik titulů mistryně světa a Evropy, několik prvenství na mezinárodních turnajích a řadu dalších cenných umístění…“. Zdroj: www.fit-pro.cz

Drobná, malička, sympatická Eva byla zachycena při rozhovoru s Petrem Macháčkem… Eva poměrně dost gestikulující... o čem si asi tak ti dva povídají? Na můj dotaz se mi dostává jasné odpovědi: „chytili mě v Polsku policajti…“.

  

  

No ne no, jinak to jsou opravdu dva milí lidé :-)

2.9.2013  BÍLÝ PES A BÍLÁ KOČKA, BUDEME SI SPOLU HRÁT?

Když bílý pes vidí kočku, zapomíná na svoje jméno, zapomíná odlišovat silnici od chodníku, bílý pes, vidí-li kočku, chová se jako totální, ale totální debil... mimo jiné, že ty kočičky chce samozřejmě i sežrat. Jak je tedy možné, že tahle ho nechávala chladnou...? :-)

                                           

28.8.2013  VYPADÁ TO, ŽE JSEM DOBRÝ NÁBORČÍ

Já:  „navrhuji procházku se psy odložit na jindy, venku leje…“

Kámoška:   „naprostý souhlas, radši trénuj“

Já:   „trénuju po-str-pa, dneska je úterý. Pojď někdy se mnou…“

Kámoška:   „na trénink u Macháčka asi nemám, s největší pravděpodobností bych tam chcípla“

Já:   „nechcípla, jen by ti ňáká odněkud občas přilítla, já mam zrovna teď úplně fialový stehno“

Kámoška:   „tak to zní fakt lákavě, fialový stehno… zapřemýšlím“

19.8.2013  JSTE RASISTA? PTÁ SE MĚ CIKÁN V PARKU

Sedím si to tak  v parku na lavičce, pozoruju lidi, když vidím jak se ke mně blíží cikán (prý róm tedy) se slovy, můžu se vás na něco zeptat? Copak, povídám... „Jste rasista?“ A do háje probleskne mi hlavou, Livie važ slova co teď odpovíš. Něco mi našeptává, že není úplně tak dobrý vykládat mu, jaký je opravdu můj postoj vůči cikánům… A tak podívám „přijde na to“ a uklízím si z lavičky svůj telefon…

Cikán nezklamal, nepřekvapil… Ve vteřině mi nabízí kradené parfémy, že prý jsou ještě horký, před patnácti minutami… ještě s cenovkami, že prý za ně chce jen něco na benzín...

Posílám ho do hajzlu a můj postoj vůči nim se ještě prohlubuje. Ať šlo o fejk nebo šlo opravdu o kradený zboží… vyhladit /je jedno jestli je bílý, černý nebo fialový, jde o to, že krade a fetuje, takže rasista vlastně ve finále opravdu asi ani nejsem/.

1.8.2013  FANTASTICKÁ SIMONA STAŠOVÁ A JEJÍ SHIRLEY VALENTINE

Simona Stašová a „její“ Shirley Valentine… Neuvěřitelný, bezmála dvou a půl hodinový herecký výkon, který je z mého pohledu srovnatelný s  divadelní hrou Drobečky z perníku, kde Simona Stašová exceluje a za kterou získala, tuším v roce 2008, cenu Thálie. Dlouho jsem v divadle nezažila takový potlesk, dlouho jsem v divadle nezažila, aby celé hlediště stálo… Simona Stašová má můj obdiv.

One woman show Simony Stašové. Shirley Valentine je jméno dívky, kterou ta současná, čtyřicetiletá matka rodiny a manželka počestného občana, už dávno není. I když se musí starat hlavně o to, aby život její rodiny žijící v Liverpoolu běžel ve vyježděných kolejích, sny a touhy té dívky, kterou kdysi byla, v ní zůstávají. Snad proto podlehne návrhu své kamarádky a udělá něco, co se od ní neočekává – odjede na dovolenou do míst, kde se pěstuje vinná réva, do Řecka. A tam začíná nový život, nové dobrodružství, všechno to, co už považovala za ztracené. Bravurní komedie o hledání vlastní identity z dílny známého britského komediografa Willy Russella, jehož muzikál Pokrevní bratři obletěl celý svět, je určena nejen všem ženám středního věku, které pomalu ztrácejí životní elán, ale i všem divákům, kteří mají rádi dobrou zábavu. Navíc je skvěle napsané monodrama, v němž herečka ztvárňuje nejen Shirley, ale zároveň všechny postavy jejího mikrosvěta, přímo stvořené pro hvězdu Městských divadel pražských Simonu Stašovou, která dlouho čekala právě na takovouto příležitost. Sama se vyjádřila, že tahle hra je právě o tom, co touží říct teď v tuto chvíli.“

Zdroj: www.mestskadivadlaprazska.cz

                                  

30.7.2013  POTŘEBUJU NAKROUŽKOVAT KANÁRKY

Zuzka:   „potřebuju na kroužkovat čerstvě vylíhnutý kanárky“

Já:    „a jak je velký takový čerstvě vylíhnutý kanárek?“

Zuzka:   „no asi jako dva nehty u palce…“

Já:   „no, chodila jsem do kroužku šití a vyšívání… taky jsme tam navlíkaly korálky… bylo mi tedy asi šest… ale myslím, že to zvládnu“

Zuzka:  „tak to paráda!“

Já:   „...a kolik jich ke kroužkování jako bude?“

Zuzka:   „pět“

Já:   „tak to mám čtyři pokusy, to bych toho pátýho mohla zvládnout“

Zuzka:   „nejsi blbá, to si jako myslíš, že těm čtyřem utrháš nožičky a toho pátýho mi nakroužkuješ“?

Já:  „noooo :-)))“

Jak to celé dopadne a kolik mláďat přežije se uvidí až dneska… :-)

18.7.2013  KONEČNĚ ROSTOU!

  

16.7.2013  JAK SE LARA NA OBRANÁCH OCITLA

No jak jinak než že zcela náhodou… Když se Bára s Lukym vydali na obrany s jejich pitbulem Berrym, jeli jsme s nimi… Lara, bázlivka nejvyššího kalibru, která uteče i před jorkšírem tam byla s námi. Když šli na řadu štěňata, Bára povídá „zkus tam s ní jít“. No to nee, ostudu si tu dělat nehodlám, povídám. "Dej ji sem, já tam s ní klidně zajdu". Bohužel krom poserouctví je její doménou i závisláctví, tudíž jí nezajímaly ostatní psi, nezajímal jí ani figurant s peškem, ale jediný co jí zajímalo, bylo to, kdy už tedy bude moci jít pryč. Na pomoc, odbourat alespoň jeden faktor, v tomto případě závislost, jsem přiklusala já.

Nakonec, po několika neúspěšných pokusech nas**t jí,  se přeci jen vyhecovat nechala. Nic světoborného, obranář z ní opravdu asi tedy nebude. Za to jsme jim předvedli jak se chodí slalom mezi nohama a válejí se sudy… ehm no :-).

  

10.7.2013  MAKEJTE, MAKEJTE AŽ SE Z TOHO POBL*JETE

Tak já tedy nevím… Od malička mi bylo do hlavy vtloukáno, nikdy nelži, buď ke všem upřímná, s poctivostí nejdál dojdeš. Dnes, ve svém dospělém věku vím, že je to pěkná blbost. Zapírat, zapírat, zapírat...

Předminulý trénink dobrý, už netrval 90 minut, nýbrž minut 100. Dyť jo, prej že do plavek hubneme a rýsujeme či co. Po třech kolečkách „na pohodu“ mi někdo špicluje moje skoro angličany, pak protažení a stínování… hledám si trojici. Lucka je jasná, ale nemáme toho třetího. Po chvíli nám tam přistává kluk se slovy, buďte na mě hodný. Nevíme co si o tom myslet, ale my s Luckou hodný rozhodně jsme. Začíná kolotoč lap a klinčů. Kluk po chvíli záhadně mizí a tak nám tam přistává kluk další. Ten má výdrž, přežíváme my i on.

A aby toho nebylo málo včerejší trénink měl místo DEVADESÁTI minut, minut 110. Takže jestli to takhle půjde dál poklušeme z tréninku rovnou do háku.

Každopádně… hodinu před tréninkem jsem měla skvělý, no řekla bych, že až famózní nápad. Narvat se meruňkami a třešněmi od Barunky. Když ony byly tak dobrýýý.

Po čtyřech kolečkách, jak jinak než „tssse, na pohodu“ se vracíme do tělocvičny. Tři minuty po padesáti angličanech… stíhám jich asi třicet. Půl minuty vydechnout (pokusit se nezdechnout) a dáváme si to pro velký úspěch ještě jednou. Moje frekvence se hodně snižuje a můj žaludek se dost zvětšuje. Na rozcvičku se přidávám až v půlce… na dabljúsí hážu šavli a v hlavě se mi honí slova trenéra „makejte, makejte, až se z toho poblijete.. Do teď mi to přišlo jako docela i vtipná věta.

Mám zase svojí dvojičku Lucku a jedeme comba, takže dobrý. Sparingy nejsou na hlavu, takže taky príma. Pak závěrečný posilování. Břicho je samozřejmostí, pak záda... 50 kousků. Trenér: „..co odpočíváš?“ Karolína: „mám hotovo, fakt dvacet“. Pro Karolínu v tu chvíli nebylo ani tolik polehčující okolností, že je holka a navíc blonďatá, nýbrž to, že trenér v ruce neměl svůj motivátor (nebo měl a jen jí nadržoval, teď si nejsem jistá:-)). A pak už jen na závěr... „dáme si dvacet kliku dámských, který střídáme s dvaceti klikama normálníma a pěkně ty úzký, na tricepsy... a dáme jich...? dáme si jich sto“. Hmm. Lucky povytažený obočí mluví za všechno... to jako my a klučičí??? Trenér: „pazoury na to už máte" (tím "pazoury" určitě nemyslel naše krásný něžný ručičky).

…a tak dělám, že jsem to radši ani vůbec neslyšela. Kaptunká, Khru :-).

9.7.2013  V JESENÍKÁCH JE KRÁSNĚ

Toš to do Jeseníků jsme nakonec na prodloužený víkend vyrazili. Začalo to vyhledáním na mapy.cz, kde se ony hory zvané Jeseníky vlastně nacházejí. No, hold není to JV Asie, takže jsem trošku (jasný, že to je pěkná Vostuda) tápala.  

Po neúspěšném obvolání snad všech krásných roubenek (odpověď zněla dost monotónně – plno) jsme se museli spokojit se starým zámkem bývalého internátu. Měli tam fakt pěkný umývárky. Lidi tam každopádně mluvijou dost divným jazykem, který má jen z části něco podobného s češtinou. A prý nás tam pražákiii nemajou vždy v lásce (to ale nemůžu posoudit). Jejich gastronomie je na dost nevalné úrovní, ale to jsme asi jen za ty čtyři dny neměli štěstí s výběrem lokálu, byť v rybářské baště, v překrásné roubence u jezera bych očekávala lepšího pstruha, než jen kus čehosi pstruha pouze připomínajícího. Plaval asi dýl ve friťáku a tak se hold trošku smrsknul. No ale což, hory tam maju krasné, přírodu nádhérnu a já konečně vím, kde se ony Jeseníky hledajú :-).

20.6.2013  NAŠLA SE MALÁ PAPILONKA, BENEŠOVSKO

V pátek jsme na Benešovsku našli malou pejskovou. Smrákalo se a my se vraceli z večeře z Pyšel, když jsme na silnici zahlídli cosi cupitat, myslela jsem si, že to je kočka... Nebyla. Dva kilometry do Zaječic tam, dva kilometry zpátky do Pyšel, okolo jen samé pole. Nevzít jí do auta, je z ní už asi dávno placka.

Jedná se o starší fenku plemene Papilon. Není čipovaná, neměla obojek. Kdyby čirou náhodou o ní někdo něco věděl, budeme rádi za každou informaci. Tímto zároveň děkuji Evě z veterinární kliniky Vetnemo za rozjeté pátrání po majitelích této fenky. Kontaktovány byly mimo jiné i útulky jak v Praze tak i na Benešovsku.

Bohužel možné je i to, že se jí někdo tímto způsobem zbavil.

   

7.6.2013  VYFASOVALA JSEM NA HLÍDÁNÍ PEJSKA... HODNOU, MILOU A BEZKONFLIKTNÍ FENEČKU :-)

                      

30.5.2013  HLÁŠKY Z LETOŠNÍHO POCHODU PRAHA – PRČICE

…Jardou přejmenováno na Dead pochod 2013. Všem děkuji za prima společnost, bavili jste mě:-). A tady to je:  VE-FOTKÁCH

1)  Škrábeme se do blátivýho kopce, když Jarda povídá: „už vidím toho chlapa s dítětem v batohu na zádech jak tady hodí hubu“. A za ním se ozve… já jsem tady.

2)  Celou cestu si ze mě všichni dělali legraci, že sním všechno co vidím (absolutně nechápu, jak k tomu dospěli). Někomu na zem upadla sušenka… rozhovor proběhl následovně: „hele sušenka, ještě že jí neviděl Lars (Lars=pes). Jarda: „no spíš, ještě že ji neviděla Livka“.

3)  Fronta na dámské záchodky… na konec řady se postaví chlap. Po chvíli mu svitne a povídá: „na co tady čekáte?“. Hromadně se ozve „na záchod…“. Chlápek:  „no a já tady čekám na pivo…“.

4)  Já: „počkejte, mám v botě kamínek“. Jarda: „a já tam mám celý pískoviště“.

5)  Bavíme se o plemenech slepic. Já: „no... máme tam Lakenfeldky…“. Jarda: „kdo to kur*a je ten lakenfeld“?

6)  Jarda asi po 25 kilometrech chůze povídá: „mohla to být docela pěkná sobota, kdybych zůstal doma!“

28.5.2013  UDĚLEJTE SI ČTVEŘICE ANEB PONDĚLNÍ TRÉNINK THAI BOXU

Včerejší trénink byl opravdu přínosný. Dnes sotva lezu a bolí mě celý člověk. Po běhání, rozcvičce a stínování se kompletně oblečte a najděte si čtveřici, zní z úst trenéra… Děláme jak říká, zatím nic netušíce jaká polo vražda se na nás chystá. Čtveřici bych měla, ale nevypadá to pro mě moc uspokojivě. Jeden kluk, jeden skoro kluk Majda a jedna obrovská osoba jménem Eliška. No, prima. Každý se vystřídá třikrát na kompletním sparingu, klinčích a lapě, pět minut a už pípá ten hrozný zvuk. Eliška jde jako první na sparing s klukem, následuji já na klinčích a Majda na lapě. To celé několikrát po sobě. Po pěti minutách střídám Elišku já. Kluk mě na sparingách docela šetří, což se nedá říct o klinčích, kde se na mě s černým chráničem na zubech a pěnou u pusy rozebíhá polo muž Majda. Pár krát se mnou háže o zem, párkrát mi naznačí loket do obličeje. Mám jí ráda, je to opravdu něžné stvoření. Pak lapa a jedeme na novo. Tahle smrt se opakuje ještě dvakrát. Točíme se, do ruky chytám onu spásnou lapu, čeká mě pět minut „odpočinku“. Trénink končí posilováním břicha, rukou, nohou a zad. Nemůžu se rozhodnout, který cvik miluji více… :-)

15.5.2013  NAŠI DRAZÍ ROMOVÉ

Dlouho jsem se nedokopala nic psát. Dneska ráno mě ale nakopla cikánka s cikánem… tedy romka s romem jsem chtěla napsat. Jedu si to takhle po ránu tramvají  a když už se blížíme ke druhé zastávce (já vystupuji AŽ tu třetí) chystá se do ní nastoupit cikánka, opírající se o ušmudlaný kočár. Dost neupravená, o umoulaném dítěti ani nemluvě. Rozhlídnu se a když vidím, že nikdo jiný krom jí na zastávce nestojí, nikdo ani z tramvaje nevystupuje a já stojím úplně vzadu, kam se lozí s kočárky přepadne mě panika. Do hajzlu, proč zrovna já… Po vteřině se naštěstí zpoza ní vynoří malý, postarší cikán a s kočárem jí do tramvaje pomůže. Stojím mezi nimi, víc prostoru mi nenechali. Po chvíli se začínají dohadovat, hulákat na sebe tou svojí hatmatilkou… pochopitelné z toho každopádně je to, že někdo tam je pí*a, ku**a, že má bordel v bytě a že sociálka jí ho stejně vezme. Po chvíli začínám chápat souvislosti. No chápat. Ony se to totiž ty dvě osoby rozhodly řešit skrze mě. Ta osoba vedle mě mi povídá „paní, prosím vás, kolikátého je dneska“. Patnáctého ze slušnosti odpovím. No a už to jelo… Během jedné zastávky jsem se dozvěděla, že dcera této osoby je ku**a, co se o malýho nestará a že jí ho stejně seberou. Druhá osoba povídá, že to tý pí*e nemám věřit, že je špína a že lže… Po chvíli jsem s nesmírnou radostí vystoupila… nikdo se mě naštěstí neptal na můj názor. Asi by jsme si opravdu nerozuměli :-).

2.5.2013  TROCHU MÁLO Z MAŠTALE

Nebudu nikomu namlouvat, že moji koně jsou stroje a roboti, že nemají své nálady, svá trápení. Jsou to pořád „jen“ zvířata, která naštěstí z 98% problémy nedělají, ale jelikož i dvě procenta jsou dvě procenta a mistr tesař se někdy utne, utnul se tentokrát i ryzák Barda. Jeho strupy v uších, dle několika veterinářů, byly uzavřeny slovy „s tím se nedá nic dělat“.

Já byla o několik kaček chudší, kůň neměl strupy o nic lepší a tak se „to“ přestalo dál léčit. Po zimě se levé ucho zhoršilo natolik, že byl problém koni do ucha sáhnout a jelikož jsem potřebovala seškrab, hrábla jsem mu do něj nehtem. Já jemu do ucha, on po mě přední nohou. Výsledkem byla modřina a kůň s nadále bolavým uchem.

Na veterině se mi na můj famózní seškrab podívala veterinářka Zuzanka. Zuzanku mám moc ráda, neznám ji zakaboněnou a hlavně hovorý velmi legračně, jelikož je zo Slovenska. Zuza pozrela pod mikroskop a povídá: „chce to lepšie zoškrab, musíte mu to do krve rozedrieť a priložit sklíčko“.

Odcházela jsem se slovy „Zuzka možeš príísť mu to urobit, buděm ti velmi vďačná“ (Zuza robí s malými zvieraty ako su pesy a mačky. Zuza prevela ďakujem :-))

25.4.2013  AŤ ŽIJÍ TRAPASY

Vcházíme do restaurace, kde se nás usměvavá slečna hned ptá:

Ona:  „dobrý den, kolik vás prosím bude?"

Já:  „no jak nás vidíte, čtyři…“

Ona:  „vždyť jste ale tři...“

Já:  „aha, no tak to pardon, já jsem omylem spočítala i vás…“    /to povytažený obočí si teda mohla nechat od cesty:-)/

18.4.2013  JAK Z OŠKLIVÉHO KAČÁTKA... VYROSTE PAPOUCH KAKADU

    

17.4.2013  KONEČNĚ JSME SE DOČKALI JARA

Letošní zima byla dlouhá a dlouhou jsem jí pocítila i já... letos tu na mě počkala, mrcha jedna bílá. Trvalo dlouho, než se teploty přehouply přes desítku a já už pomalu ani nedoufala, že „TO“, myšleno jaro, někdy vůbec přijde.

No a teď tu je… přišlo ze dne na den a je cítit, je cítit všude, kam se jen podíváme. Miluji ten pocit, miluji ty okamžiky, když se ráno procházím s Larou parkem, všude zpívají ptáci, miluji ten pocit, když pozoruji  koně, uždibující si první stébla trávy, miluji zlatý déšť a voňavé šeříky…

Chci jen vlastně citovat slova manželky pana Nárožného, kterého si nesmírně po herecké stránce vážím. Když se jeho paní přátelé zeptají, jak se má, odpovídá: „výborně, žádná špatná diagnóza“.

A to je přesný…  škoda, že si to jen nedokážeme uvědomit vždy, když máme nějaký „problém“. Krásné jaro přeji všem hodným lidem, všem lidem, které mám ráda.

11.4.2013  KAMARÁDKO PROMIŇ, ALE MUSELA JSEM TO PRÁSKNOUT

Mám kamarádku, ta kamarádka má kohouta. Kamarádka bydlí na vsi, takže nic k podivení vlastnit takového kohouta, jenže…

Kohout začal napadat a útočit na lidi.

Jednoho rána zaútočil i na kamarádku...

Křik, padaly nadávky typu „já tě zabiju kohoute jeden zas..j, ukopnu ti hlavu ty hajzle jeden“ a ze zahrady se ozývaly rány.

Sousedka z dálky slyšela křik…

Slyšela rány…

Slyšela nadávky…

O nic tak divného by asi nešlo, kdyby se ovšem kamarádky dlouholetý partner nejmenoval:

Kohout

9.4.2013  VEJCE BEZ PRÁCE

Jak získat tmavě hnědá vajíčka a nemuset proto nic udělat? ...tedy skoro nic. Stačí si pořídit slepice plemene Maransky, jejichž barva skořápek je krásně čokoládově hnědá, vajíčka uvařit a na Velikonoce rozdávat. Snadné a rychlé :-).

5.4.2013  ZPÁTKY K VOLBÁM A POVOLEBNĚ

Vzhledem k mému pobytu v JV Asii v době voleb jsem nemohla jakkoliv do hlasování zasáhnout. Možná to zní divně a zbaběle, ale vůbec mě to nemrzí. A tak jsem jen zpovzdálí a útržkovitě sledovala hvězdné dění naší politické scény. Česká republika se tu rozdělila na dva tábory. Tábor Schwarnzerbergovců a na tábor Zemanovců. Ošemetné téma, které z mé zkušenosti nemá smysl otvírat u piva či sklenky vína a nechci to vlastně dělat ani teď a tady. Jen v tuhle chvíli, když už mohu více sledovat onu frašku, která se odehrává na „place“ malý poznatek bych k tomu celému měla. Čím více „to“ pozoruji, tím větší pocit mám, že v první řadě si tu ruka ruku podává s ješitností a na prvním místě jde o honění osobního ega než že by tu šlo o cokoliv jiného (ne že by tomu v případě ex bylo jinak). Popravdě teď, kdyby se mě kdokoliv zeptal na to, koho bych byla volila, kdybych tu byla, jednoznačně bych odpověděla, že ani jednoho z těch dvou pánů. Jak pán Karel, tak pán Miloš „excelují v nápadech“, které se mi nemálo příčí.

Co mě ale opravdu na tom celém mrzí asi nejvíce je to, že se tu nenašel jediný ucházející člověk (vzdělaný bez „minulosti“), který by na úrovni reprezentoval tento stát. Nyní je naší hlavou státu urputný důchodce, který porazil druhého urputného důchodce… (stáří si vážím, tohle s tím ale opravdu nemá pranic společného).

4.4.2013  MUZEJNÍ STŘEDY ANEB MODROBÍLÉ TICHO TAJUPLNÉ ANTARKTIDY JIŘÍHO KOLBABY

Alespoň takto musím poděkovat cestovní agentuře Livingstone, že se zasloužila o ony „muzejní středy“ o cestování, o životě. Včerejší přednáška pana Kolbaby o Antarktidě mě vtáhla natolik, že jsem měla pocit, že jsem tam byla s ním (v reálu by mě samozřejmě tolik sněhu a zimy asi zabilo). Pan Kolbaba má můj obdiv ve stylu vyprávění a v jisté cestovatelské pokoře, bez které to na cestách opravdu nejde…

28.3.2013  JAK JSEM SE VYDALA VLAKEM...

Nevím, co mě ten den osvítilo, ale rozhodla jsem se, že Vršovice – Čakovice pokořím vlakem. Asi nic zvláštního pro lidi, kteří tento dopravní prostředek umějí využívat, ale pro mě to po dlouhé vlakové odmlce bylo „poprvé“. Ve vestibulu jsem si zjistila, jakou jízdenku si koupit a jala se čekat. Že mi to jede ve čtvrt na čtyři jsem si vyčetla z internetu. Jsem velká holka, ty čtyři zastávky vlakem přeci zvládnu, říkala jsem si. Pes, ač bílé barvy jel na černo. Nevadilo mu to… a tak ani já si s tím hlavu nelámala.

Po chvíli se z amplionů ozvalo něco o odjezdu vlaku přes hlavní nádraží, Čakovice do Tanvaldu a že se jedná o rychlík, který prý odjíždí z druhé koleje. Vykoukla jsem z tepla vestibulu, štípla si jízdenku a pomalu se s bílým psem alias černým pasažérem, šourala do podchodu. Na druhé koleji postával jakýsi fialový vláček, měl dva malé ušmudlané vagónky…. Mluvili o rychlíku, byla jsem tedy v klidu, nic rychlíku podobného tam nepostávalo a tak jsem se šourala pomalu dál. Po pár metrech se však ozvalo cosi o tom, že byl ukončen nástup do rychlíku Hlavního nádraží, Čakovic atd… Zpozorněla jsem… co že, jaký rychlík. Vyběhnu na perón, kde se ona fialová věc dává do pohybu. Pánovi s plácačkou se spíš snažím s otazníkem v hlase oznámit, že toto určitě NEBYL můj RYCHLÍK do Čakovic. Následoval úsměv a strohá odpověď „byl“.

Krom toho, že jízda vlakem asi nebude má nejsilnější stránka se mi v tu chvíli hlavou nehonilo vůbec nic. Jestli tohle byl rychlík, možné tu je už opravdu asi všechno.

No nic, došla jsem si pro auto a ekologii přenechala jiným… :-)

TOPlist