Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

THAJSKO, INDIE, KAMBODŽA

18.12.2013 - 24.2.2014

  

25.2.2014  Jsem v pořádku dorazivší doma, všechny moc zdravím a díky, že jste tak hezky a mile cestovali se mnou. Postupně se všem po ozývám, teď jen trošku bojuju s časovým posunem a tím nejnutnějším po návratovým životem v realitě:-).

Ráno je zima už i mě.. Dávám rychlý, horký kafe, venku akorát svítá. NA říká, že bude lejt. A na to si přišla jako jak, celý tři měsíce tu nepršelo, povídám. Krčí rameny a usmívá se. Loučím se, Natascha mě pevně objímá a bulí. Musím rychle zmizet, jinak budeme ubulený obě dvě. Poděkování mamince, rozloučení se sousedkami a mizíme čekat na dodávku do města, odkud mi jede bus. Všude hoří oheň a u něj se hřeji babky. Dodávka nejede, rozhodujeme se, že mě NA hodí na motorce do Saymunu, odkud pak toho jezdí víc. Loučím se s Míšou, nevím kdy ho zase uvidím… ulehčuje mi to a rychle mizí mezi domky.

S NA ujedeme sotva dva kiláky a spouští se déšť, během chvíle není vidět ani na krok. Musíme to otočit pro pláštěnky a něco suchýho. S sebou mám jedinou, teď už mokrou, mikinu. Ještě jedna rychlá pusa a už mizím nanečisto… Nakonec další dodávkou s babkami a jejich ručníky na hlavách.

Cesta moc neutíká, isánská rovina je monotónní od začátku až do konce. Prostě vyprahlý rýžoviště na placatým kousku země a sem tam nějaká ta třtina. Z monotónnosti mě vytrhávají jen tři policejní kontroly. Můj pas je nezajímá, kontrolují jen doklady svým lidem. Učím se slovíčka. Asi budu učitel, doktor nebo možná pilot… nic jiného se totiž pamatovat nedá. Rozhodně jsem ráda, že nejsem například takový khon song nangsu phym – pošťák. Přijíždím po patnácti hodinách, padám za vlast.

  

Tak nejen, že se v Bangkoku střílí, ale od včerejška (cca.pět dní zpět) tam míří i farmáři s technikou. Stovky traktůrků směřují do centra Bangkoku a k mezinárodnímu letišti Suvarnhabumi. Podle včerejších zpráv letiště blokovat nebudou. Do mého odletu tam naštěstí nedorazili. Farmáři, převážně z Isánu nedostali zaplaceno za rýží, kterou od nich odkoupili „Tchaksinovci“. Byla jim slíbena vyšší cena, když je jinými slovy budou volit. Dosud není prodána rýže z loňska a za těchto okolností je nyní de facto neprodejná. Doufám, že ta čínská opice brzo a navždy potáhne do pekla, za to všechno co tady s bratrem napáchala.

A ještě k hádánkám, než to tady definitivně, brzy zapíchnu.. Chytré hlavičky u mě mají: kafe z Kambodže MY, tričko z Kambodže MILAN, chilli z thajska MIŠULE a za snahu ještě malý překvapení MIŠULE, IVETKA, SOŇA a LUCA.

1a) avokádo  1b) řídí ten vlevo

2a) pepř  2b) ženy jsou napravo

3a) kardamon  3b) skořice  3c) hřebíček

4a) dragon fruit  4b) marakuja/Passion fruit/mučenka jedlá  4c) taška na drůbež, nosí se v tom převážně bojoví kohouti na zápasy

20.2.2014  Čekám na dodávku do města, která naší vesnicí měla projíždět v sedm… projela v půl osmý, tudíž v thajském časovém pásmu brzo jela zcela přesně. Celý den prozevlovávám ve městě. Je milý, jak mě tam všichni poznávají. Na autobusáku si kupuju jízdenku na bus. Čeká mě desetihodinová cesta, při který, doufám, neumřu na podchlazení, z tý jejich bláznivý klimošky. Míjím několik veterinárních ordinací, všechny zejí prázdnotou. Moc nerozumím, jak se tady něco takovýho může vůbec uživit. Jsou ale moc hezký a čistý. Venku se akorát páří dva pouliční psi, black and white, kdo ví co z toho vzejde. Mamince na trhu kupuju „žvejkání“, tak večer letí první třídou. Užívám si skvělý thajský masáže u svých babek v templu. Babka se pomodlí a jde na to. Daří se jí tak trošku zázrak a napravuje mi moje měsíce bolavý bedra. Uvidíme na jak dlouho… Domů chytám dodávku, má jet ve tři, jede ve tři čtvrtě, naštěstí už s mojí maličkostí.

Večer se ochladilo, asi na dvacet stupňů. Holky nandávají kulichy, svetry a šály. Je pěkný vichr, chvílemi to vypadá, že nás to odnese i s domečkem. Já si beru mikinu:-). S Míšou jedeme pro mouku ob dvě vesnice, tak se ještě stavujeme v mým chrámu z lahví, letos jsem tam ještě ani nebyla. Starý mnich tam zametá, jinak tam chcípl pes. Slunce zapadá, je úplně rudý… Usínáme asi v osm.

Teď je /jak jinak/ pět ráno a já se jdu balit, za chvíli mi jede bus… Nesnáším loučení…

Bangkok v novinách, ze včerejška další mrtví...

19.2.2014  Půjčujeme si ještě jednu motorku a razíme k mnichovi. V maličký části templu, kde je nespočet Buddhů a jiných božstev sedí i mank… musíme čekat, před námi je ještě dost lidí. Je velice uznávaný a vážený, sjíždějí se za ním lidi z celýho Isánu. I například ti, kteří chtějí přestat pít (myšleno alkohol), umí je prý „zablokovat“, ale víc o tom nevím. S příchodem nás farangů to ožívá. Kupuju si thajský čaj s ledem, je děsný vedro. Vládne tu naprostá pohoda. Čekáme až na nás přijde řada.. Na papír píšeme svoje jméno a datum narození.

Mám z něj pocit, jako bych se bavila s nějakým přítelem (NA samozřejmě tlumočí), nic trapně upjatýho. Jediný co nesmím je cokoliv mu jako žena předat nebo si od něj cokoliv vzít (muži smí). Pokud mu ženy něco dávají, pokládají to před něj. Přes NA se ho ptám na jednu drobnost, kterou si sebou odsud na vždy vezu. Potěšil mě…

Vyzařuje z něj nesmírný klid a pohoda. Opakuje moje jméno, dívá se do knihy, podle thajského kalendáře jsem se narodila v roce 2522, v pátek. Co mi řekl, si nechám pro sebe, ale něco mezi nebem a zemí je, jinak nevím jak si některý věci mám vysvětlit. Dostáváme od něj na ochranu a pro štěstí Buddhy a provázky na ruku…

  

Večer si jdu zaplavat do jezera, je úplně horký, sluníčko pomalu zapadá. Doma už na mě čeká večeře, Natascha je zpátky ze školy… všichni mi budou strašně moc chybět, to vím už teď.

    

V Bangkoku to dle očekávání vře, záběry z večerních zpráv jsou dost šílený. Všude jsem to poznávala, všechno se odehrálo nedaleko turistický Khao San (sídlo vlády je nedaleko). Zasahovala policie, převrácený auta v ulicích, zátarasy, střílelo se… Výsledek za včerejšek jsou čtyři mrtví, přes šedesát pět zraněných. Večer to tam ze záběrů vypadá jako po válce… Těžko říct, jak se to tam zase bude vyvíjet dál, každopádně pro mě to znamená jediný, i pro tentokrát se Bangkoku před odletem s velikým obloukem vyhnu.

Za chviličku mizím do města, v sedm, tedy v kolik přesně nikdo neví, takže řekněme, že brzo mi jede dodávka do města. Jedu sama, tady jsem už všechny uštvala, nikdo tu se mnou nechce mít už nic společnýho, prý jsem chodící magor… tak o tom nic nevím:-).

Pro Zuzku slíbená thajská slepice dvoujhřebenatka a pro Draace indičtí Marwaráci...

 

18.2.2014  Podle mě by se mohly řídit hodiny. Každé ráno vstávám přesně v pět... na místní poměry tak akorát:-)

Myslela jsem, že se zajedu podívat do Banchamek gymu v Surinu, odkud mimochodem i thajská mega hvězda thajského boxu Buakaw pochází, není to odsud tak daleko, ale nakonec to vzdávám. Ráno ho ukazují ve zprávách, že dlabe na box (lehce nadneseno) a hraje fotbal. Má za prestižní Rattana Bundit univerzitu na letošní rok podepsanou smlouvu. Kopat bude za RBAC. Houslistka lyžuje, thaiboxer hraje fotbal… Prostě welcome in Thailand.

Do templu za mnichem se ještě nejelo. Maminka onemocněla, tak se o ní NA musí starat. S Míšou jí jdeme pro léky. Ve vsi, v dřevěný mikro chatrči je místní lékárna. Lékárna, kterou nikdo neobsluhuje. Kdokoliv z vesnice tam může přijít, vzít si léky, zapsat do sešitu svoje jméno, co si odnesl a jít. Staří lidé a děti to mají zadarmo. Neuvěřitelný.

Jdu k jezeru, skřeti jsou ve škole, tak bude klid. Dávám opalovačku a koupačku na Evu, má to sakra co do sebe. Voda teplá, kolem jsou jen rýžový plantáže, stromy mang a eukalyptů. Z dálky slyším cinkání... asi to taková dálka, jak jsem si před pár vteřinami myslela nebyla. Nad hlavou se mi vynořují dva vodní buvoli, teda buvolice s mladými, jeden pes a jedna stařena. Buvoli jdou pít a zchladit se do jezera, babka mi jde něco vyprávět. Chechtá se, sahá mi na kůži a vůbec jí nevadí, že jí nerozumím ani půl slova. Po chvíli odcházejí, je na ně úžasný pohled… lituju, že u sebe nemám foťák.

Maminka se kurýruje po svým. Pochutnává si na salátu z mravenců a nějakých larv bo co. My s Míšou raději bereme motorku a mizíme na som-tam do sousedství. Je tam moc hezký templ, kdysi jsem tam byla na svým prvním thajským funusu…

  

A zprávy z Bangkoku ze včerejška jsou takový, že se opoziční, v čele s bývalým ministr vnitra a obrany, zmobilizovali a obsadili sídlo vlády, odkud premiérka úřaduje. Prohlásili, že ona se tam v tomhle ani v příštím životě rozhodně už nevrátí. No, jsem docela zvědavá na další vývoj…

A tady je další, letos nejspíš už poslední hádanka... první obrázek je z Kambodže, druhý z Indie, třetí z Thajska.

A výhra? Myslím, že thajská mast na bolest by se mohla hodit každýmu, chromýmu i nechromýmu :-)  PRO-CHYTRE-HLAVY

4 a) Jaké ovoce se na plantáži pěstuje?  4 b) co je to?  4 c) na co to je dobrý?

  

17.2.2014  Od rána je celá vesnice vzhůru nohama. Venku je pořád tma. Ještě jsem ani nevylezla z postele a už ke mně přichází maminka, hlavu mi potírá kuličkou z rýže, říká nějaký zaříkávadla pro štěstí. V kuchyni hoří oheň. NA opéká koule z rýže, plní je třtinovým cukrem… venku hraje muzika. Házím něco na sebe, tohle si nechci nechat ujít. Jdeme odnést jídlo k Rung Dengovi. Schází se tam i lidi z okolních vesnic. Nanáší jídlo, který se po obřadu bude hromadně jíst. Nechybí chilli, ochutnávám jí, ale je šest ráno, už jsem někdy měla i lepší nápady, než si nechat po ránu rozežrat vnitřnosti. Naštěstí jsem před chvíli do sebe kopla tu rýžovou kouli, tak se to snad za chvíli zneutralizuje. Myslím, že ještě dopoledne prasknu.

Všichni se scházejí u „templu“, jsou tam připravený nádoby, kam každý přináší něco pro mnichy. Stoupáme si do fronty a do každý z misek dáváme trošku rýže. Sedáme si k ostatním na rohože, mniši přicházejí záhy, je jich tuším deset. Zase jsou proplétáni provázkem, vedou ho i přes zabalený veliký zvon, který od lidí dostali jako dar (do templu v naší vesnici). Za chvíli mě bolí kolena, nechápu, jak takhle všichni ti staříci můžou vydržet sedět. Modlí se dlouho, dělám co ostatní a NA mi k tomu říká co, jak a proč. Na konci ten nejváženější mank všechny obchází a polévá nás svěcenou vodou. Je to sympoš. Pak se všem, i mankům začne přinášet jídlo. Donáší jim ho jen muži. NA a Natascha někam mizí, zůstávám tam sama. Moje sousedka mi pořád nabízí rýži, ze slušnosti jí uzobávám, má radost. Pak přede mnou přistává hromada misek s jídlem. Vrhám se na rybu, vypadá výborně. To syrový hovězí nebo co to je si fakt odpustím. Ryba je skvělá, byť ještě není ani deset a já jsem toho už stláskala tolik, že škoda mluvit…

Pak se to všechno rozpouští, maminka a Rung Deng mi na ruku navazují provázky pro štěstí a prý pro peníze, tak nevím, tolik štěstí, abych vůbec věděla, co si s ním počít. Někteří pak mizí hromadně pomáhat uklízet k templu, další zase k Rung Dengovi, jiní do školy. NA mě vyslala s motykou do školy. Tam mi jí Lamtom mění za hrábě, jdu hrabkat s ostatními. Po dohrabání to tam vypadá úplně stejně jako před. NA s Lamtom toho víc nakrafou než pohrabou. Nikdo si tu ale hlavu z ničeho nedělá. NA si neodpustí fotku. Fotku jak hrabu v Thajsku listí, to sem to ale dotáhla fakt daleko.

Odpoledne se jdu vyvalit k jezeru, relaxuju a užívám si ten klidek. Netrvá však dlouho. Natascha se tam dovaluje s kamarádkama. Volá brácha, že na ně mám dávat pozor. Jedenáct skřetů je za chvíli ve vodě. Vytuhávám. Probouzí mě až jako z dálky slova Nataschy, že teda jde... ostatní už mezi tím, co jsem "na ně dávala pozor" zmizely. Mě děti na hlídáni opravdu, prosím, raději nesvěřovat :-).

16.2.2014  Je ráno, do obchůdku nám jdu s Míšou koupit kafe a do něj maličko laoský whisky. Z regálu si beru dvě malý balený kafe, ukazuju na whisku, kterou na panáky prodávají a pokládám na stůl třicet báthů. Kluk odlévá jednoho panáka do sklenice a vrací mi zpátky desítku. Asi jsme si nerozuměli, já ty panáčky chci dva, když mám ty kafe dvě... Kouká na mě nezúčastněně, ale zároveň i dost nechápavě. Já nechápu, co on na tom nechápe. Vracím mu desítku a ukazuju, že chci toho panáka ještě jednoho. Kouká ještě víc nechápavě, ale snaží se mi vyhovět a tak k tomu prvnímu lije do sklenice ještě panáka druhýho. Já čekám, že to teď celý vezme, přelije do igelitovýho sáčku, zamotá gumičkou a dá mi to s sebou na cestu. On mi ale tu sklenici, do půlky naplněnou whiskou, podává a mě až teprve teď dochází, proč na mě tak nechápavě zírá. Neudržím se a vyprskávám smíchy. Fakt jsem si tam po ránu nepřišla na tuplovanýho panáka laoský, navíc na stojáka v potravinách.

Druhý den modlení se za dobou úrodu a poděkování bohům probíhá stejně jako den první. Přes den se mnichům připravuje voda, miska na rýži a některým i „žvejkání“ (myšleno betel a další kořínky). Z palem se shazují kokosy na zítřejší výrobu sladkostí, k oltáři, kde se pálí vonný tyčinky a na kterým, krom kohoutů a kytiček stojí i další postavy symbolizující zemědělství se přináší další koš s rýží… Třetí den celá vesnice žije výrobou sladkých isánských trojhránků zabalených v banánových listech. Rýži a těsto začínají drtit ještě za tmy. A všichni se slejzají tlouct ho zrovna u nás. Takže od pěti jsem na nohou i já. Není zbytí, jdu jim pomoct. Maminka půlí kokosy a mě se celou tu dobu honí v hlavě, jak teď jako ten kokos z těch skořápek dostaneme ven. Normálně jde vyloupnout až když je vyschlý. Dovídám se to záhy. U nohou mi přistává malá židlička na jejímž konči je půlkolečko s ostřím. Prý bych s tím strouháním měla pohnout, těsto už je hotový. Do náplně se přidává krom třtinového cukru, nastrouhaného kokosu i palmový olej… Celý se to pak připravuje v páře nad ohněm.

   

Večer se zase scházejí mniši a vedou modlitby, lidí tam je několikanásobně víc než dny předešlý. Tentokrát tam zůstávám po celou dobu. Najednou vedle sebe slyším svoje jméno. Je to ředitel školy, ukazuje mi na foťák, že mě vyfotí, tak mu ho podávám. Je hodný, to by mě ani nenapadlo, že tohle může tady vůbec někoho napadnout. Pak začíná párty, mniši odcházejí, lidi se před nimi klaní, nikdo se jim nedívá do očí, hlavně ženy ne... Spousty jídla, pití, zpívá se, tancuje se… nechybí bláznivý karaoke, snad všichni asiati ho zkrátka milují. Měsíc je úplně rudý. No a od rána od pěti se začíná na novo.

Dnes bude slavnost probíhat přes den a tím bude i celý tenhle svátek ukončen. A bude to veliký, ale to až zítra, teď musím letět...

Jinak a jen tak mimochodem k Olympiádě... Thajci tam mají dva sportovce… tím jedním je navíc ona slavná houslistka Vanessa Mae za sjezd na lyžích. Thajka, houslistka, sníh, no ti ale mají věci.

Jo a ještě něco mi uniklo. Legendární Lumpinee boxing stadium byl minulý pátek, šedesáti letech nepřetržitého fungování na vždy uzavřen. Tento víkend probíhá v severní části Bangkoku otevření nového stadionu. Bude mu zachován stávající název Lumpinee.

A jelikož jsem tak trošku náhodou narazila na pár (snad se Božky nebudou moc zlobit, že je sem dám) vytuhnutých fotek, nedalo mi to nespočítat, jak to vlastně s těmi přesuny bylo. Celkem jsem napočítala rój kau sip sóng :-) (192 hodin, z toho 91 v Indii), což dělá celkem osm dní čistého času na cestě v nějakém tom dopravním prostředku – 33 hodin zabralo letadlo, 59 hodin sežral vlak a 101 hodin spolkl bus nebo miniven). Rekord trhla třicetihodinová cesta vlakem z Bombaje do Varkaly.  A teď fakt sama nevím, jestli to je pořád ještě normální :-).

  

14.2.2014  Včera jsem byla donucená zabrzdit se a celý den vydržet nic nedělat… no, byla to fuška, ale zvládla jsem to!

…jdu se projít alespoň ke škole. Už z dálky mě zdraví řiditel a ukazuje mi kde má Natascha třídu. Během chviličky úplně všichni vědí, kde se já, bílá osoba pohybuju. Natascha mi jde naproti, dneska je v modrém, vypadá jako modrý skaut. Prý mám jít dál. V jedné třídě hraje muzika a tancuje se, v další se pro změnu kreslí. Procházím se ze třídy do třídy a v dobrém jim závidím tu pohodu. Neznají stres, neznají podtlak, že se jim něco nepodaří. Sice se toho asi moc nenaučí, ale alespoň z nich nejsou neurotický děti, které se bojí jít domů, protože dostaly kouli z matiky. Natascha letos na základce končí, od příštího roku bude dojíždět do okresního města na střední. Bude jí třináct…

 

Ve vsi se celý den připravují na modlitby… vážou se kytičky, dělá se výzdoba. Večer, když se všichni scházejí, je už tma. Osm mnichů je mezi sebou propojena bílým provázkem, který vede k pytlům s rýží. Muži sedí vepředu bezprostředně před mnichy, ženy za nimi. Provázek začíná u nejvyššího mnicha, který začíná mluvit jako první. Modlí se za dobrou úrodu a to po dobu třech dní. Sedím tam s nimi a pozoruju je. Jsou tam převážně starší ženy, těch mladých tam moc není. Škoda, že jednou, časem, až zemřou právě ti staří, odejde toho s nimi mnohem víc než by se mohlo vůbec zdát, byť Buddhismus je zde více než silně zakořeněn.

   

Jako správně zpackaný Evropan tam nevydržím sedět celou dobu. Je to ale hodně asi tím, že jim vůbec nerozumím a tak se jdu poohlídnout do krámku po něčem dobrým. Venku hoří oheň, u něj polehává jeden bezvěrec, ten na dobrou úrodu asi dlabe. Platím třicet dva báthů a až venku, po pár minutách mi dochází, že jsem tomu rozuměla. Doma to říkám holkám a tak se celý večer bavíme tím, že mě zkoušejí z číslovek, mají z toho snad ještě větší radost než já. Trvá mi to, mozek si to přebírá pomalu, ale ve směs to do tý tisícovky dávám a hlavně to nejdůležitější, oni mi rozumí. Thajština je tónový jazyk a já jsem hluchá jako poleno o to to je pro mě ještě těžší. Jedno slovo, pro nás s neznatelnou odchylkou, znamená hned totiž zcela něco jiného… říká se, že snaha o přepis thajštiny je i při té nejlepší vůli hodně vzdálená skutečnosti.

Dneska má mladá prázdniny, tak chceme zkusit zajet za jedním velice váženým mnichem. A na pondělí mám domluvený trénink s thaiboxerama v jedný ze sousedních vesnic. Že se těším asi nemá cenu ani psát. Tak já už utíkám...

/Soni, ta tříletá není moje neteř, ta holčička na fotce je Patama, dcera Lamtom od sousedky Pakom :-)/. Krásné vzkazy od Vás, díky!

13.2.2014  Božky přežily Istanbul a už jsou nějaký ten den v pořádku doma… Já po příletu v rychlosti prolejzám maily, kde se mimo jiné v jednom z nich dočítám“ „…že máme novou vládu určitě víš…“. Možná divný, ale nevím.

Za to vím, že volby v Thajsku byly neplatné a že na konec února jsou vyhlášeny nové. Opozice je bojkotovala, stále žádají o okamžité odstoupení premiérky. Čím dříve se tu situace vyřeší, tím lépe pro zemi, už nyní se mnohonásobně snížila její návštěvnost. Bohužel i v dohledné době to vypadá dost patově. Nedaleko turistický Khao San zase vybuchla podomácku vyrobená bomba...

Dva dny jsem u moře, pak se na noc přesouvám na severovýchod Thajska, kde budu trávit nějaký ten čas s rodinou. Neteř vyměnila thaibox, karate a fotbal za taekwondo. Moc něžná holčička to je. Do Kambodže se už letos vrátit nestihnu.

Na autobusáku přemýšlím, který asijský národ je nejvíc no jak to říct, roztomile dětinský...? Dospělá žába tu pochoduje v pyžamku Hello Kitty a v červených papučkách. Asi hlasuji pro Thajce (hned v závěsu jsou žáby z Kambodže, Laosu, Indky zachraňuje jejich po většinou krásné sárí) a bledě jim závidím tu jejich bezprostřednost. Jeden noční bus mi odjíždí před nosem a tak si beru jízdenku na další, pro ten den už poslední, mají jen VIP. Dostávám vodu, sušenku, deku a jdu to zalomit. Deset hodin utíká jako nic… S holkami i Míšou se potkáváme ve městě, všechny děti v Thajsku píší ten den hromadně nějaké testy.

Z města se hrabeme dodávkou. Cestou posbíráváme snad všechny stavebniny světa. V buse nám přistává kamení, písek, dlaždice, pytle s cementem, cihly… Všechno trvá celou věčnost. Jedna babka chrní natažená přes celou lavici, druhá chce zastavit u krajnice, že si musí koupit maso, třetí nutně potřebuje salát… Hotový Saigon bez nejmenšího stresu. Na vesnici úžasný uvítání jako každý rok. Sousedka Pakom má k loňskému novému domu i nový plot a pořád uklízí. Ke psům Nico a Nikolajovi přibyl ještě jeden malý psík. Jmenuje se Justin Bieber.

Jdu si zaplavat do jezera, je tak teplý, že ani neochladí, mangovníky jsou v květu, všude se drtí rýže na sladké placky, vodní buvoli a krávy se pasou na vyprahlých rýžovištích, kohouti vstávají snad ještě dřív než já… mám pocit, že jsem nikde ani nebyla, že jsem odjela před pár dny a teď se vrátila. Čas se tu zastavil před mnoha, mnoha lety… naštěstí. Chilli tu je opravdu chilli, ne jako ten  odvárek z Indie. Zmizely čapáty, paranty a naany, k mání tu je jen rýže a vegetariánů tu taky moc není. Snad každý tu sbodne všechno co se zrovna hýbe nebo se kdy hýbalo. Soused si zrovna šmakuje nad nějakým hlodavcem. Z pohledu Evropana nemůžu soudit, ale i pro letošek brouky, hady a žáby s díky odmítám.

…každý den běhám, každý den si říkám, že to je naposled, že zítra na to už dlabu… kilák co kilák vzpomínám trenéra Petra jak že to je s tím pytlem srač... a sama sebe přesvědčuji, že mě těch pár kiláčků skleníkem nezabije. Zastavují mi auta, zastavují mi motorky, chtějí mě popovézt, vůbec nepobírají, že se po tom jejich „lese“ pohybuji po svých zcela dobrovolně. Smějí se, když jim děkuji, že jako opravdu ne. Jsou zkrátka boží. Každý večer mě udolávají děti a beru je plavat do jezera. Oni oblečení, já v plavkách. Malá Patama už taky chodí do školy. Jsou jí tři. Oranžový mundur má spíš jako šatečky, než jako že tričko ke kalhotám.

Jinak mé samo studium thajštiny začíná přinášet ovoce, občas jim i něco málo rozumím a taky se umím postarat o pěkný trapas, který je po zásluze oceněn. To počítání se mi totiž včera úplně moc nepovedlo. Místo „osm“ povídám… no pěknou, nepublikovatelnou sprosťárnu. Nemůžu za to, že všechno zní úplně stejně. No co, hlavně, že se holky pobavily...

Úterý je plackový den, celá vesnice plackuje jako o závod. Rýže se drtí a hněte u nás, u sousedky Pakom se pak z umláceného těsta dělají placky, které se suší na bambusových rohožích. Balím si kus Isánu domů, snad zase bude příležitost opéct si je u nás v Brtnici u koníků… tedy asi nejdřív počkáme na trošku příznivější počasí, co holky?

A tenhle fešák se mnou jede do Prágošky… prostě ho tam nešlo nechat, nějak si mě v tom obchodě zkrátka sám vybral. Koupila tužku, gumu a hodila si ho na papír... a tak… Doufám jen, že Ukrajinci nebudou moc prudit, musí totiž na palubu :-)

  

A tady je další hádanka, možná těžká, možná lehká, nevím. Zná to každý, kdo se kdy motal v kuchyni. Lucieee a jestli tady zklameš, normálně tě pověsím u koní na tu šibenici, co jsme si tam zabetonovaly:-)).  PRO-CHYTRE-HLAVICKY

A jaká, že je výhra? Snad něco typicky Isánskýho …že by ono vražedný chilli? třebas :-)

3 a)  3 b)  3 c)

A pro dnešek končím velikým pozdravem, který si doufám, podle poznávacího znamení, svého majitele už najde :-)

7.2.2014  Sawasdeeka, Líva je zpátky v Thajsku… Boženky v pořádku dorazily do Turecka, kde je chuděry čeká dvaceti tří hodinový tranzit…

Zase o pár dní zpátky, byly jsme totálně odříznuté od vymoženosti zvané internet.

Večer se dozvídáme, že pár kiláků odsud je v templu Nayarambalam veliká akce. A že tam mimo jiné budu i sloni. Kašleme na moře, jede se za sloníma. Po snídani stopujeme tu jejích lokálku a vyrážíme. Za chvíli jsme tam. A oni tam opravdu jsou… pět nazdobených, ušatých fešáků stojí vedle davu přihlížejících a desítky muzikantů. Chlapi v sarongách, svlečení do půl těla bubnují, troubí…

  

A jelikož jsme už v půlce cesty do Kochin, rozjíždíme se na výlet rovnou i tam. Lodí za jednu korunu přeplouváme na ostrov. Pěkně nás odseparovaly od chlápků. My máme příď, oni záď. Město má svoje kouzlo, byť nic moc společného s Indii to opravdu nemá. K obědu výborná ryba s chilli a pepřem.

Cestou zpátky se stavujeme ve „vine shopu“, po včerejší jednodenní abstinenci místních tam je slušná fronta. Stoupáme si za posledního notora. Po chvilce nám ukazují, že máme jít dopředu k okýnku. Ve finále nás pouští dovnitř, tam, kam jinak nikdo nesmí. Zuzka si bere tři pivka, mají z nás dobrý halo. Jsou však neuvěřitelně slušní. Domů se vracíme s krabicí od rumů ve který máme piva a melouny.. Večer film a melouny na střeše, jo i to by šlo…

Ráno zase melounová snídaně, malá Zuzka zůstává odpočívat doma (my dvě by jsme uhnaly i slona) a vyrážíme podél pobřeží na samý konec, kde se pevnina začíná rozpadat na malý ostrůvky. Zastavuje nás de facto až voda. Zpátky pak koupačka, několika kilometrová pláž prázdná, vzduch čistý… Lezu do vody, když Zuzka huláká „Livčo, co to tam k….a za tebou je, vylez rychle ven.. něco, bacha, obrovskýho a je to kousek, plave to..“. To obrovský se znovu vynořuje, to vidí i takový slepec jako jsem já. Velcí delfíni co vyskakují nad hladinu to jsou… zíráme na ně s otevřeno pusou, nádhera. Zuzka se zase kvalitně pálí, večer se opět mění v rajče.

Večer šlapeme do městečka pro ovoce. Cestou zpátky nám zastavuje rikša, že nás vezme domů, že ví kde bydlíme a že za to nic nechce, že tam má stejně cestu. Rikša a zadarmo, prostě scifi. S těmi deseti kily melounů to ale vážně bodne.

No a v tomhle duchu tu, na Cherai beach, proflákáváme naše poslední dny na jihu… a ehm, tedy jedno ráno si jdeme zaběhat. Já s velkou Zuzkou nandáváme tenisky a dáváme hodinku podél pláže. Zuzce, kuřačce, vypochodovávají plíce z těla, ale dobrý, drží se. Vůbec nechápeme, co nás to napadlo, předposlední den v Indii vrhnout se na takovouhle blbost. Snad, v koutku duše, jsme si myslely, že vypotíme všechny ty hromady čapáty, parant, samozek, tuny Sambaru, sabji, čatný, piklí, kila sušenek a hektolitry zmrzlin… blondatý a k tomu ještě najjjivní, tomu se říká průser.

V den odjezdu se loučíme s naším bytným a chytáme bus do Paravuru, z Paravuru pak do Aluvy, z Aluvy pak na letiště… Jak krkolomně to vypadá, tak jednoduchý to je. Autobusy na sebe tak nějak různě a nezávisle navazují a když nenevazuí, řidič ten náš navazující bus zkrátka někde předjede, ukáže ať zastaví a nás, tři běloby s báglama, do něj nahrne… Musím se opakovat, ale jsou váženě skvělí. Stát Kerala má snad nejvyšší vzdělanost v celé Indii.

Na letišti v Cochin to odsejpá, ani nás moc nešacují, malá Zuzka propašovává na palubu i pepřák.. teroristka. Kupujeme si poslední samozky a kýblujeme se na palubu 737-800, indického Spice Jet… 197 černých hlav a tři blonďatý.

Zamilovaly jsme se do stewarda a tak dvě hodiny do Hyderabádu máme o zábavu postaráno. Pohledný ind, to se tu jen tak nevidí. Je mu tedy asi tak něco málo přes dvacet, ale to nám nevadí, byť nám za těch bezmála pět hodin nedali ani vodu. Cesta utekla rychleji, než jsme čekaly a tak po chvíli sedáme do slušného fičáku, pěkně mele s letadlem. Povyměnují se nám lidi, bohužel i posádka a letí se dál… další dvě a půl hodiny do Delhi. Utíká to pomalu, jediný koukatelný inďátko je v … pryč. Z nudy si kupuju aspoň to kafe… cheeky

  

Z letiště si bereme taxíka a razíme do Pahar Ganj (Main bazar), najít cimru, kde složíme hlavy. Cimru máme. Je v ní postel, televize, okno, ovšem nikam nevedoucí a místo na tři batohy, tím to celý hasne. Venku blázinec, špína, žebráci, prostě správný Pahar Ganjanský bordel. Projíždíme vojenskou čtvrtí, kde jde zástup vojáků na koních. Ty uniformy jsou dobrá vostrárna a tak pěkný zvířata by jsme tady tedy nečekaly. Taxikář se ptá, ostatně jako každý druhy ind tady, odkud jsme. Česká Republika, odpovídáme. Na to on, že ví, že Škoda a Baťa. Teď zíráme my. Zhruba dvaceti kilometrová cesta z letiště vychází na sto korun. Skoro jako u nás, jen by to muselo být v jiný měně. K večeři vynikající Palak Paneer (špenát se sýrem) s naan (placky), ta kuchyně mi bude sakra chybět. Večer v cimře přebalujeme věci, když se ozve neidentifikovatelný zvuk. Myslíme si, že to Zuzky hračka, kterou si veze domů jako dárek, vydává ten zvuk. Mačkáme jí, měla by pískat. A zase ten zvuk… přijde nám že ho ale slyšíme od toho nikam nevedoucího okna za kterým je opravdu asi jen pár centimetrový prostor a za ním je mříž. Otevíráme dřevěnou cosi okenici. Sedí tam schoulený koťátko a mňouká… tady se zkrátka o ten svůj kousek na zemi bojovat musí.

  

S Indii se všechny tři loučíme naprosto neuvěřitelně. Holky mě doprovází na metro, předáváme jim pohledy, které se nám už asi týden nepodařilo nikde poslat. Sama na letišti, že mi ještě jeden zůstal v batohu. Jsem odbavená, jasný, že tady poštu, ani schránku nenajdu. Jedna z letištních slečen v obleku vidí, jak ho žmoulám v ruce, ptá se mě, jestli něco nepotřebuju. Povídám jí, co mě trápí… prý mi ho z města pošle, ať nemám strach. Nemám na výběr, než to zkusit.. s díky se loučím. Pohled byl pro Ivetku, tak uvidíme. Chvíli na to mi příchází sms od Boženek „zatímco jsme byly v metru, venku byl malý přívalový déšt. Pak jsme sháněly schránku na pohledy, ptaly jsme se policajtů. Ti nás nalozili do auta a s houkačkou dovezli až ke schránce a tak samozřejmě zase zpátky. Doleť v pohodě a dej vědět…“. Další pohled nacházím těsně před vstupem do letadla, vbíhám na toalety, kde se na mě už prve usmívala paní hajzlbába. Gestikuluji, snažím se jí vysvětlit o co jí prosím. Kýve, usmívá se, bere si pohled… i tady uvidíme.

Máme víc jak hodinový zpoždění, pak už ale opravdu opouštím luxusní letiště a definitivně se loučím s Indii… snad jsem tu nebyla naposled. Hodně lidí ohrnovalo nos, proč prý probůh Indie, co mě k tomu vede. Sama jsem nevěděla co bude a co nebude.. teď vím co bylo a možná i ti negativci už alespoň malinko změnili svůj zkostnatělý názorsmiley.

Jet Airways o poznání lepší, než Spice Jet. Na výběr ze dvou jídel, Smirnoff, whisky, pivo.. po měsíci si dávám kuře a taky bílé, už ani nevím, jak to víno chutná.

A teď by mě upřímně zajímalo, jestli to alespoň jedna dobrá dušička dočetla až sem. Už jsem vlastně ani nechtěla psát, ale natolik mě potěšily nedávný sms, že psát asi dál tedy budu. Vy jste skvělí, ne my...

2.1.2014  Stávka, která nás definitivně zasekla o celých dvacet čtyři hodin dýl v Kumili zajistila jev v Indii zcela nevídaný. Prázdné ulice ve kterých nestál jediný rikša, jediný autobus, jediné auto, nebyl otevřený (až na jednoho sběha) žádný obchůdek, žádná restaurace… na ulicích nebyli žádní lidi. Zkrátka se tu zastavil čas.

Kolem jedenáctý vyrážíme na obhlídku, chceme si přeci jen ulovit něco k snědku… marně, všude stažený rolety, nikdo nic neprodává. Jen jeden týpek nabízí kokosy. Místo lidí si to prázdnými ulicemi šinou tři krávy. V domnění, že na nádraží tomu bude jinak, jdeme se podívat tam. Nádraží, stejně tak jako všechno ostatní je ale vyklizený, nestojí tam jediný autobus. Jen z dálky slyšíme skandování, pochod se přibližuje. Procházíme závorou a mizíme do sousedního státu Tamilnadu, kde je otevřeno pár ušmudlaných stánků (v Tamilnadu nestávkují) a taky jedna vývařovna. Dáváme zeleninový Biriyani (nic jiného není) a vracíme se zpátky do stávkující oblasti Keraly. Ještě včera ráno mělo být ve stávce zapojeno okolo třiceti vesnic, večer už jich bylo více jak sto dvacet. Zírám na to jako blázen, nikdo stávku nebojkotoval, všichni udělali přesně to, co jim bylo nařízeno. To bych chtěla vidět u nás…

  

  

Vyhlásily jsme stav zevlování a tak se celý odpoledne opalujeme na balkóně. Až před šestou večer, kdy se město končící stávkou znovu probouzí k životu jdeme ven. Všichni metou, uklízí, jako by bylo ráno a oni otvírali svoje obchody. Fronta ve „vine shopu“, kde desítka chlapů netrpělivě čeká, až si bude moci nakoupit svoje kořalky je nekonečná. Prostě husťáci.

Poslední snídaňo-oběd v Thekkady, loučíme se s našimi prima bytnými a razíme na nádraží. Bus odjíždí přesně v jednu. Plazíme se v kopcích, řítíme se z kopců, vystražný cedule s lebkou a nápisy „jeďte pomalu, zpomalte, nebezpečný úsek..“ ignorujeme. Okolo půl šestý jsme v Alappuzha, vedro tu je na padnutí. Hledáme Zuzky ubyto, marně. Rezignujeme a kýveme rikšovy, že za pět set to „jeho“ ubyto teda bereme. Ocitáme se u snad největších huličů v celý Alappuzhe. Bydlíme v pokoji s nápisem „apple“… taky tam je pomeranč, mango, ananas… a pomalovaný zdi od všemožných „umělců“. Příznačný název to tam má „funky art guest house“. Hraje to tam barvama Boba Marleyho. Jdeme ulovit něco k snědku. Na pláži je horda indů čekající na západ slunce a taky velbloudi. Snad v osm se všechno zavírá a chcípl tu pes… jdeme si pustit film.

   

Ráno se s z minuty na minutu rozhoupáváme a že tedy na ty jejich kanály jedeme. Za chvíli se lodní MHD přesouváme blíž k malým kanálům. Snídáme u příjemný rodinky a to i s ostatními „účastníky zájezdu“. Čumí jako puci, že musí jíst rukama. Servírují se idly se sambarem. Ty jejich rýžový knedlíky nám nikdy moc nejely… Trháme se od účastníků a s naším postarším, rachitickým človíčkem se soukáme do loďky. On pádluje, my se vezeme. Udělaly jsme dobře, že jsme jely, je to nádhera. Čtyři hodiny se plavíme a pozorujeme šrumec kolem vody... tu se pere prádlo, tu se myjí hrnce, tu se koná očista. Všude je spousta ptáků, veliký Zuzky ráj. Pak oběd, zase u stejný rodinky, ale už bez účastníků, těch jsme se diplomaticky zbavily… češi co nenávidí lidi nám teď myslím říkají (vtip, samo). K obědu ryba, tedy přesněji hlava ryby, čatný, rýže, pickle… není to vůbec špatný. Pak zase loď, kde usínám krásným poobědovým spánkem, je to paráda. Večer opouštíme naší malou lodičku a jdeme na zastávku té velké, co jezdí jako MHD. Ale nějak nejede… Náš stařík s kýmsi telefonuje a pak nám krkolomně vysvětluje, že se loď rozbila a že musíme na jinou zastávku. Šlapeme svižně, stíháme jí jen tak tak. Loučíme se se starouškem. Ve městě si to po pláži šineme na večeři, kde v jedný z restaurací vaří za opravdu, i na Indii, směšný peníz (dva šejky, petka vody, káva, čtyři čapáty, dvě sabji, tři saláty, dvoje hranolky.. platíme 70 Kč). Asi se sem odstěhuju. Jinak Alappuzha beach je oblíbeným výletním místem indů, je plná kostelů, tudíž je více křesťanská než cokoliv jiného. Kanály a řeka Pamba je neodmyslitelnou částí „města“. Zuzka si kupuje pivko v restauraci. Balí jí ho do novin. Razíme s pivkem i novinami.. dobře a s mojí zmrzlinou, sednout si do písku na pláž…

Ráno snídáme u huličů, nespěchají. Troje vajíčka nám oněch pět chlapů smaží tři čtvrtě hodiny. Hlavně no stress, dyť nám ten vlak jede AŽ za půl hodiny… Rychle to do sebe hážeme a letíme za koleje, závory jsou zavřený, rikša se k nám nemá jak dostat. Přebíháme koleje, chytáme rikšu, kterého nám z nepochopitelných důvodů platí hulič z Funky. Vlak stíháme, má lehký skluz. Za pět kaček si kupujeme jízdenku do šedesát kilometrů vzdáleného Ernakulamu, odkud pak chytáme bus do Aluvy, z Aluvy pak rikšu do Cherai, kde svoji cestu jihem pomalu zakončíme…

Bydleníčko, pár metrů od moře máme pěkný, o tom žádná, ale krom stovky oblečených indů koupajících se při západu slunce v moři, tu chcípl pes. A jelikož je prvního dne v měsíci, je dle nařízení vlády přísný zákaz prodeje alkoholu. Ani to pivo v těch třech restauracích co tu všehovšudy jsou, koupit prostě nejde… Míjíme jednu z těch restaurací, venku postává obsluha, ptáme se ho na pivo. Týpek odpovídá to samý, co ti předešlí, je zkrátka prvního… Prý pivo koupit nejde, ale že má rum, za pět set a osm set. Říkáme, že rum nechceme a myslíme si něco o tom, že se fakt pomátl, rum za ty prachy. Mizíme pryč. Za nějakou dobu ho pak potkáváme ještě jednou, na motorce. Zastavuje a ptá se nás kde bydlíme a jak dlouho tu budeme… a zase nabízí ten rum. A teď nám to celý docvakává… on nenabízel rum, ale room. No zasmály jsme se, ne že ne. Večer sedáme na střechu, tma na sebe nenechává dlouho čekat, pouštíme si film… moře šumí. Za mě bez stížností...

29.1.2014 No nic, dnešní, plánovaný přesun do Alappuza se nekoná, uvízly jsme díky stávce v Kumili… všechno je zavřený, nic nejezdí, nic nefunguje. Nikdo netroubí, je tu naprostý ticho. Asi jsem lepidlo na stávky. Nejdřív Thajsko, pak Kambodža, teď Indie… tak kam, že se to vrtnu dál? :-)

Včerejšek byl ve znamení čaje… Ráno nespěcháme, ostatně jako vždy... Snídaňová siestička, která mi mimochodem bude doma moc chybět a chytáme lokální busík do Vandiperiyar, kde mají být továrny na čaj a taky vládní zemědělská farma.

Tři zemědělkyně se vydaly vstříc svému odvětví. V busu si kupujeme praženou cizrnu, pěkně zabalenou do papírových kornoutku od novin a vyrážíme. Řidič jede jako by nás ukradl, ale to jsme si už zvykly. Míjíme čajovníkový plantáže, jsou úchvatný. My se kocháme, místnáci si v klidu chrupkají. Vládní zemědělská farma je něco jako naše veliký zahradnictví. Procházíme si jí, dál po silnici prý ale chodit nemáme, že tam jsou „animals for lady dangerous“. Vůbec nevíme, co si o tom myslet, ale když to říkají…

   

Otáčíme to a přesouváme se do fabriky na čaj. Za pár kaček nám je přidělený týpek, který nás fabrikou provází… a povídá a povídá. Connemara tea - jejich čajovníky se sklízí po dobu padesáti let, pak jsou obnovovány novými. Mluví o Thajském Chiang Rai, kde se datuje jejich stáří na více jak tisíc let. Že za pěstováním čaje stojí Číňané je jasný… Procházíme s ním celý výrobní proces, loučíme se a vydáváme se sami do plantáží. Slunce praží, trhačky makají. Nic záviděni hodného. Jejich pracovní doba je osm hodin, plus dvě hodiny mají na oběd a odpočinek. Stojí tam u nich týpek, hlídá je jestli makají. Raději asi ani nechci vědět, kolik za tuhle otročinu mají. Rozdáváme jim propisky, tak málo stačí ke štěstí. Chtějí se fotit, jsou boží.

  

Dávám kafe u stánku na ulici a čekáme až okolo pojede nějaký bus a přiblíží nás domů. Zpátky zase horská dráha za tři čtyři kačky. Ve zdraví přijíždíme domů. Hrneme se na večeři, Chilli paneer a alu gobi je vynikající. Týpek, asi majitel si nás nadbíhá, zase dovaluje jako pozornost papadam a čatný. Konečně normální „hospoda“, kde pochopili, že to jídlo chceme opravdu pálivý. Povídám mu, že zítra jsme u něj na snídaní jako na koni, že omeletku a chilli… A tady nastává rozčarování. Zítra máme v plánu zvednout kotvy a přesunout se dál. Prý zítra ne, zítra že je zavřeno, že vlastně všude je zavřeno… prý se chystá veliká stávka a to i v okolních městech, že jim prý chtějí zavřít nemocnici a přesunout ji jinam. Fajn, najíst se teda nenajíme, ale dostat se odsud dostaneme ne? Kroutí hlavou, že ne, že od rána od šesti do šesti do večera nepojede jediný auto, jediný bus, jediný tuktuk. Prý ale můžeme vyrazit pěšky do sousedního státu Tamilnadu, že tam by to jezdit mělo. Tuto lukrativní nabídku musíme s úsměvem odmítnout. Tří hodinovou cestu pěšky s dvacítkama na zádech fakt nedáme a hlavně z Tamilnadu jedeme, my se potřebujeme držet Keraly… To mi připomíná, že letenky máme z Kochin do Delhi s mezipřistáním v nějakom Hyderabad.

Západ slunce si vychutnáváme na střeše hotýlku, po stromech lozí ty jejich černý opice... pohoda by se dala krájet. A fotka jedný, takový normální Indie, aneb ženská se dřevem a dva "inženýři" opravující elektrické vedení. Koumáci :-)

    

28.1.2014  Snídáme celou věčnost…a mimo jiný i konečně dobrý kafe s mlíkem. Vyrážíme se rozhlídnout po okolí. Namířeno máme do šest kiláků vzdálený vesnice Murikkadi. Tentokrát je na umření velká Zuzka a tak se víc šourá, než jde. Míjíme jednu plantáž za druhou. Převážně všechny jsou ukryté ve vzrostlých stromech polostínu. Káva, pepř, skořice… Velký rozhled díky stromům moc není, ale že jdeme do kopců, to víme spolehlivě. Cestou nás přepadává tlupa děcek škemrající propisky. Zuzky se ptají, proč má modré oči a jestli je někdy taky takové budou mít. Zklamáni, dozvědět se, že v tomhle životě to fakt asi neklapne, nu což už.

Zpátky, dolů z kopce, stopujeme bus. Pilot je magor a já chci po pár zákrutách vystupovat. Všichni se drží madel zuby nehty, ale jinak se tváří docela spokojeně… Tak tedy jo, nebudu vystupovat…

Jdeme hledat slony a nacházíme. Za pár kaček se hrabeme na hřbet slona indického. Je to kluk a je mu dvacet osm let. Vyrážíme na projížďku. Tři koňařky, co stádo koní vyměnily za jednoho slona… Všude kolem to je samý kafe, samý koření, samý banán. Fešák jde s rozvahou, dyť jo, hlavně žádný stres, jsme přeci v tý Indii. Zpátky, když procházíme městečkem, je v jednom jediným obchodě fronta. Asi tam dávají něco zadara, povídám. Jo, zadara… alkohol se tam prodává. Do fronty mezi chlápky se řadí Zuzka. Kupujeme jejich jemnou Brandy.

    

K večeři Biriyani a nudle s hromadnou chilli. Kuchař se na nás jde podívat. Jasný, že já s velkou Zuzkou to spořádáváme do poslední mrtě. Malá Zuzka má svoje „no spice“. Jako pozornost dostáváme čtyři druhy piklí s papadamem. Dávám si výborný lassi. Že askeze není nic pro nás, to jsme si už řekly.

Kolem osmý stojíme před branou národního parku. Malá Zuzka za nás vyplňuje všechno to jejich papírování, podle posledních zápisů tenhle trek dlouho nikdo nešel. Do ruky dostáváme balíčky se snídaní a obědem. Že jíst se to nedá, zjišťujeme záhy. Samý podivný sladký pečivo. Asi by se neměli montovat do toho, co neumí (myšleno do pečení pečiva, placky jim jdou o poznání lépe). Vyrážíme ve složení my tři, dva průvodci a jeden týpek s flintou. Kluci chvílemi vypadají, že tu cestu teprve hledají. V parku žije na 725 slonů indických, 44 tygrů Bengálských a spousta dalších zvířat a ptáků. Stoupáme a stoupáme, až se ocitáme na kopci, odkud je nádherný výhled do okolí. Pěkně tam fičí. Příroda je nádherná. Máme ale smůlu, divoký slony nevidíme. Oběd máme u jezera. Týpci nám na ohni vaří čaj, to z balíčku se jíst fakt nedá. Usínám tvrdým spánkem na sluníčku. Kolem půl pátý jsme zase u brány parku…

 

  

  

  

26.1.2014  Se Zuzkou jsme vstoupily do skoro askeze.. od rána jíme jen ananasy, hroznový víno, banány, lusky… lehce se nám to zvrtává až večer, když si na ulici lovíme nudle se zeleninou a hromadou chilli. Za třináct kaček, jsou fakt výborný. K večernímu filmku hromada sušenek a chipsů… naznávám, že askeze asi není nic pro nás.

V Madurai, jenž je jedno z vůbec nejstarších měst světa, si dáváme dva, řekněme, kulturní dny. Ubytováváme se pár kroků od Meenakshi templu k němuž vedou čtyři vchody – severní, jižní, východní a západní. Když se pak couráme spletí uliček, pokládá velká Zuzka poněkud záludnou otázku. „Hele a kde, že to vlastně bydlíme, na severní straně, ne?“ Já: „no já myslím, že na východní“. Malá Zuzka: „určitě na západní“. Fajn, my tři se určitě neztratíme. Míjíme krávu postávající před šperkovnictvím, asi ňáká zlatokopka, vídáme jí tam totiž i dny následující.

Nacházím konečně poštu. Do podivnýho červenýho válečku hážu pohledy. Holky jsou lepší, ty svoje odeslaly už dávno. Pěšky razíme do Thirumalai Nayak paláce, pak busem do Gandího muzea, který je ovšem zavřený, ale alespoň si šlápnu do pedálů, když mi nějaký rikša nabídne k svezení se svůj stroj. Povozím ho, ale žádná sranda to teda není, dá to pěkně zabrat.

Mennakshi templ je úchvatný, všude mraky modlících se, uvnitř pochoduje nazdobený slon s býkem. Při vstupu nás šacují jako někde na letišti. Rentgen, osahávají nás snad všude… jdeme samozřejmě bosí, foťáky jsou zakázaný. Přísně si to tedy hlídají. K místům, kde jsou prováděny hindu obřady nás v tuhle chvíli jako nehinduisty nepustí. Za to nám chtějí malovat bindi. Asi ne, puntík na čelo fakt nechceme.

S Madurai se loučíme přesným odjezdem busu z nádraží, začínají mě tu šokovat. Všude jinde v Asii je odpověď na otázku „kdy to pojede“ předem jasně daná „BRZO“. Kdy to však pojede neví nikdo. Tady se ale jezdí včas. Jednou nás málem dokonce nechali, když jsme se zasekly u bezpodmínečně nutné koupě sušenek, na zastávce… prostě už byl čas odjíždět a my nikde, tak to rozjeli bez nás. Naskakovaly jsme div ne za jízdy.

Plán přesunu z Madurai byl do poslední chvíle dost nejasný… Do Thekkadi míříme s tím, že o tom vlastně nevíme lautr nic. Víme jen to, že tam má být hezky. Velká Zuzka celou cestu pyskuje - co že to ku..a před námi jako je (před námi jsou nádherné hory, kam ona jet rozhodně nechce, že zima). Míjíme banánový, pepřový, kokosový, hroznový, mangový, arašídový, třtinový, kávový… plantáže. Jo a taky se drápeme do kopců, bus pěkně funí, asi tu hold fakt ty hory budou… /Cardamom Hills, jsou součástí pohoří Zapadni Ghaty, leží těsně u hranic státu Kerala a Tamilnadu/.

Po asi čtyřech hodinách nás vyhazují z busu, prý jsme na místě, jen to asi není Thekkadi, ale Kumili. Thekkadi nebo Kumili, dyť je to vlastně jedno. Po chvíli se ale ocitáme tam, kde jsme asi ani netušily, že se ocitneme. Bambusový bungalov s francouzským oknem s výhledem do džungle. Před okny nám visí chlebovník, pase se stádo krav, vodní buvoli se válí ve stínu, po stromech lozí černý opice a na vzdálený kopec občas přichází stádo slonů…

Snad poprvé tu máme wifi, holky jsou nadšený.. je na čase si tu o tom něco přečíst :-)

„Národní park a tygří rezervace je jedna z nejhezčích rezervací v Indii. Toto ptačí útočiště je poloostrovem o rozloze 25 km čtverečních a nachází se mezi rameny řeky Periyar. Řeky jsou zde bohaté na ryby a jsou během roku poměrně mělké. Žijí zde převážně vodní a suchozemští ptáci. V džunglích okolo řeky Periyar se nachází také útočiště divoké zvěře Periyar, slonů a tygrů. Tento přírodní klenot se rozkládá na ploše 777 km čtverečních, z čehož 360 km zabírá stále zelený les. Roku 1978 byla tato oblast vyhlášena také rezervací tygrů“

Od rezervace bydlíme asi tři sta metrů, ráno nás budí ptáci, sluníčko opírající se do oken a taky malinko zimečka (hold Zuzkou proklínané hory:-))… Na zítra máme domluvený celodenní trek... jde s námi průvodce a jeden chlapík s bouchačkou.

24.1.2014  Jsme v Madurai, ale nikde jsme teď pár dní nepotkaly net, tak zase trošku zpětně…

Razíme na autobusák, byť ani nevíme, jestli nám bus vlastně pojede. Jediný, čeho jsme se dopátraly bylo to, že by něco do Rameshwaramu mělo odjíždět v šest a být to tam ve čtyři ráno. Není zkrátka marný mít u sebe mapu a tištěnýho průvodce, ušetří to čas, hledání a občas i peníze. My sice mapu i průvodce máme, ale vzhledem k tomu, že prvotní plán cesty byl sever, je nám tady na jihu „SEVERNI INDIE“ dost k ničemu. Ale nu což už…

Před šestou jsme na nádraží, bus prý opravdu pojede. Kupujeme si několik zmrzlin, zásobu sušenek a kýblujeme se do autobusu. Askeze až od zítřka. Sedáme si hned za řidiče, což se později ukazuje jako ta nejlepší volba. Dveře chybí, tak snad cestou někde nevypadneme. Co chvíli stavíme na nějakým tom nádraží, motá se tam hromada lidí a stádo krav. Jdeme na záchod… za námi vybíhá policajtka v uniformě a razí nám cestu davem. Čeká venku a zase nás zpátky doprovází do autobusu, jsme ji docela vděční. Bylo tam hodně černo a tma.

Silnice jsou samý výmol, samá díra. Za to máme dobrý klakson, jsme jako parník blížící se ku břehu. S velkou Zuzkou usrkáváme rum důmyslně ukrytý v obalu od sušenek. Pít alkohol na veřejnosti se tu nenosí. Často jedeme v protisměru a tak troubíme a troubíme. Řidič čumí všude možně, jen ne před sebe, říká, že se mu chce spát…

…ale jinak je fakt prima. Vyhazuje z našich pěti sedaček, kde jsme jen my tři bílý každýho, kdo se k nám chce nakufrovat. Takže my pololežíme, oni nad námi stojí. Nu, snad nejedou moc daleko. Občas se ocitáme na hranici silnice s okolní krajinou, to ten spící moment. Malá Zuzka se s ním snaží vést konverzaci (s hodně omezenou slovní zásobou řidiče), aby nespal moc dlouho.

Ve čtyři jsme na místě, živý, zdravý a nevyspalý. Ubytováváme se hned u templu, venku jsou zástupy věřících, spousta spících telat, psů a koz…takovou Noemovu archu to připomíná. Na to, že jsou čtyři ráno, žije to tu jako ve dne…

Jdeme se na pár hodin dospat. Holky jsou jako chameleoni. Přiletěly bílý, pak se zbarvily do ruda, následně zhnědly a teď jsou ve fází loupání se, takže hrají všema barvama.

Rameshwaram templ je jeden ze čtyř nejposvátnějších hinduistických poutních center, denně se sem sjíždějí stovky a stovky věřících. Chlapi v sarongách jsou svlečení do půl těla, chodí bosi, na krku mají „korálky“. Snídáme sambar, roti a razíme na vlak. Kupujeme si zmrzlinu, zalíváme ji brandy, vlak akorát odjíždí. Je to zážitek, najíždíme na dvoukilometrový most přes indický moře do městečka Mandapam. Sedíme ve dveřích, všude kolem nás je jen moře. Hodně lidí, jak vidí foťáky, chce se fotit. Nejsou dotěrní, všichni se nám ve směs snaží pomoci. Indie mě nepřestává bavit, ba naopak. Všude pochodují oslíci, kozy, krávy, koníci… hledají něco k snědku.

Mandapam je úžasný maličký městečko, no spíš taková díra, turisti sem často nezavítají, plyne si to tu svým vlastním životem. Procházka po pobřeží je nádherná. Všude se povalují mušle a různý mořský potvory, rybáři se připravují vyplouvat na moře. Děti prosí propisky, rozdáváme jim všechny, co u sebe máme, i rybáři se nakonec osmělí a jdou si na břeh pro nějaké.

V jednom z bárků si velká Zuzka kupuje pivko, dáváme si cizrnu s chilli, nic jiného tam k mání není. Sedáme si k prázdným stolkům, po chvílí nás ale stěhují do jiný místnosti, kde nejsou muži, asi se nemůžou dívat na to, jak do sebe Zuza klopí to pivo..ha. Jsme tam sami, je tam příjemný chládek. Paní domácí nám přináší jídlo, nic za něj nechce, jen se usmívá a vůbec jí nevadí, že si s námi hindi moc nepokecá. Odpoledne se snažíme chytit si zpátky vlak, ale žádný nejede. Jdeme si stopnout bus. Za chvíli jsme doma.

Převlíkáme se do dlouhých kalhot, svlíkáme si boty a bosí přebíháme přes ulici do templu. Ťapeme si to v tom blátíčku, pozorujeme věřící, jdeme i tam, kam zavítají jen hinduisté, jen k Šivovi nejdeme, tam už opravdu nesmíme. Věřící se polévají svatou vodou, smívají ze sebe svoje hříchy. Pokloníme se k hodnýmu Ganeshovi. Zuzka nám v kostce vypráví pár legend o jejich božstev.. i o Hanumanovi, jak doletěl pro kus Himalaye k založení Srí Lanky.

Večerní plán je v sedm ráno vstát a vyrazit směr Danushkodi, odkud pak jít a jít kam nás jen nohy ponesou. Realita je však taková, že v devět, po snídani, teprve chytáme bus a razíme. Malá Zuzka odpočívá doma, na celodenní výlet na slunci se necítí. My se mažeme padesátkou a vyrážíme vstříc Srí Lance. A tohle je den, který nedokážu moc popsat, asi by to bylo jen samý trapný, že jako skvělý, báječný, úžasný, fantastický a bla bla bla. Myslím, že nikde jsem nezažila tak nádherný, dlouhý a zapomenutý pobřeží jako je právě tohle. Chvíli si připadám jako na Guadalupe, kde kilometrový pláže obklopují jen orli, želvy, opice a krabi. Chvíli zase jako v Patagonii, kde pobíhají divocí ponyové.. Světem zapomenutá vesnice, která byla cyklonem v roce 1964 de facto celá srovnaná se zemí působí jako vesnice duchů. Děti jediné co znají je slovo pen, pen, pen.. rozdáváme jim propisky a další drobnosti, rvou se o to jako šílení. Rybáři loví ryby, nad hlavami jim krouží orli, kteří sem tam nějakou tu rybu ukradnou. Chvíli to vypadá na pěknou buřinu, která se naštěstí nekoná.

Po pár hodinách jsme na konci pevniny, kolem nás je už jen moře a před námi kdesi v dálce Lanka… jo, jako tohle by opravdu šlo. Sedíme a vychutnáváme si to místo. Zpátky se jde mnohem hůř, je příliv, větší vlny, písek se nám hodně boří pod nohama… U rybářů si kupujeme osmahlou rybu. Máme za sebou asi dvacet kiláků na přímým slunci. Chytáme si busík a vracíme se domů, je už večer. Tak na tohle budu ještě sakra dlouho vzpomínat…

Další den musíme z hotelu vypadnout už po čtvrtý, mají tu ubytování po dvaceti čtyřech hodinách a to dost striktně. Jdeme spát poměrně brzo, tak nám to tolik nevadí, alespoň v Madurai budeme nad ránem. Čtyř hodinový přesun busem naprosto pohodový, všechno navazuje tak jak má. Jen řidič zase bojkotuje sledování cesty vpřed a čumí všude možně jen ne před sebe. Jízda za světla má ale taky co do sebe, pěkně v barvách vidíme, jak se na těsňačku míjíme s protijedoucíma, když zrovna konáme nějaký ten předjíždějící manévr. A jasně, že troubíme a troubíme.

Jinak do templu do Rameshwaramu míří poutníci už od čtvrtý hodiny ráno, kdy se z něj začínají ozývat modlitby. Má to svoje kouzlo… tma, všude pospávají kravky, kozy, psi a do toho davy věřících. Stejně tak jak nás tohle hezký malý městečko uvítalo, tak se s námi stejně i loučí…

Jinak se moc omlouvám, že neodpovídám na maily, ale vůbec to prostě nestíhám. Co píšu zápisky, tak jen brzo ráno, když holky ještě spí, jsem offline…pak to sem jen někde v rychlosti nasypu a mizím. A fejsbuk už vůbec, příšerná ztráta času a nikam nevedoucí energie. Každopádně fotím na Canon 600D, bohužel jen na malý objektiv, velký jsem nechala doma. Jo a zdravím Žižkov, Lhotku.... Jo a Soni, tahle je pro tebe, nerikala jsi, ze mas hotel v Rameshwaranusmiley

20.1.2014  Velkou Zuzku skolila chřipajzna, ale je statečná, plány nám to nikterak nemění, ba naopak. Snídáme dostatečné množství chilli, děláme poslední fotku s naším fajn bytným a vyrážíme na nádraží. Za 25 Rp (7 Kč) si kupujeme jízdenky do 130 kilometrů vzdáleného Kannyakumari. Na nádraží se akorát očkují děti, řvou chudáčci jako protržení. Po rychlý poradě u pokladny se rozhodujeme táhnout to rovnou na úplný jih, bez zastávky v hlavním městě. Část cesty kopírujeme Agastya Mala hory. Stojíme ve dveřích a kocháme se. Teplý vítr nám příjemně ovívá xichtíky.

  

  

Jeste par fotek z Varkaly...

  

  

A neudělaly jsme vůbec špatně, za čtyři hodinky nás vlak vyhazuje na nádraží, končí tam koleje... vlastně tam de facto končí i celý indický poloostrov. Malý barevný uličky a pohled na poslední kámen Indie je velkolepý. Všude jsou rybáři a spousta výletních inďáků. Máme pěkný hotýlek, obědváme thalí a couráme až do večera. Místňáci na břehu čekají na západ slunce.. Neradi, rozmazleni Varkalou, odkládáme tílka a trošku se víc „balíme“, ať nejsme zase tolik terčem čumilů. Mění se tu jídlo, se Zuzkou si konečně zase vychutnáváme chilli, placky se smaží na každým kroku. Mísí se tu hinduistické chrámy, s mešitami a křesťanskými kostely. Večer „Tři dny ke svobodě“ a jde se spát…

  

  

S velkou Zuzkou vstupujeme do askeze (už do ní tedy vstupujeme asi pět dní, pokaždé to je v plánu „od zítřka“, kdy se při večeři přecpeme k prasknutí). Tohle obžerství už prostě nemá obdoby…

Konečně, asi po dvou týdnech tady jsme si poprvé nastínily plán cesty. Z Kannyakumari by jsme se měly busem přesunout na východ do Rameshwaranu odkud uvidíme, když počasí dovolí, Srí Lanku, pak přesun Madurai, Thekkadi, Alappuzha a ukončit naší pouť jihem v Kochin.

Askeze neklapla ani dnes, ráno obžerství v podobě Masala dosa… tak tedy až od zítřka. Sbíráme odvahu a razíme do místního „BAR“. V boční ulici, kde narazit na ženskou je naprosto nereálný „stojí obchod“ s alkoholem. Respektive my stojíme před „zamřížovanou dírou“ ve zdi, ze který chlapík prodává místní rum, whisku a pivo. Kupujeme rum, whisku a pivo a mizíme pryč. Čtyřicetitří procentní rumík nechutná vůbec zle.

  

Odpo si vystojíme s místňákama nekonečnou frontu a na lodi se plavíme na opravdu ten nejjižnější bod Indie… Je to nádhera… Teď rychle net a za chvíli nás čeká minimálně devíti hodinový přesun busem do Rameshwaranu. Rano by jsme tam mely byt ve ctzri, coz tedy moc netesi...

  

  

   

A takhle cestuji indaci a my...na jedny lodi smiley

 

18.1.2014  Ták a Boženky se spálily! Že prý krém na opalovaní nepotřebují, malá Zuzka zase, že se s určitostí nespálí, že se nikdy ještě nespálila. A jak to tak zkrátka v životě je, vždycky je něco „poprvý“. Holky jsou rudý jako rajčata, až třetí den se jim barva a la rajče mění na barvu hnědou. Slunce tu máme skoro nad hlavou, je hodně silný, moře je krásně teplý, vlny jsou náramný, naše pláž je skoro bez lidí, večerní ryby jsou k sežrání…

Jestli jsem si Indii jakkoliv představovala, tak to rozhodně nebylo takhle.

  

Ranní procházka po pláži je příjemná, holky ještě spí, sluníčko akorát vychází, všude cvičí jógu. Snídáme (já si vychutnávám normální NESLADKÝ kafe s mlíkem) a čučíme na pláž. Jdeme se vyvalit na naší „black beach“, kde písek je opravdu černý. Je čistá, byť ta černá tam působí tak nějak nezvykle. Nad hlavami nám létají desítky orlů bělohlavých, je to nádhera. Odpo si bereme tuktuka a vyrážíme do města, kde vymetáme pár chrámu. Večer razíme na Ayurvedskou masáž. Naše malý, černý jako uhel, masérky nám dopřávají šedesát minut slasti. Po hodině vypadáme jako Einsteini, ale i ty rozcuchaný vlasy a mastná hlava, na který si především dávají záležet, za to stojí… Večeříme barracudu, je skvělá.

   

   

Druhý den šetřím holky a nenutím je jít k tomu nechutně teplýmu moři. Ne, dělám si legraci, „rájčátka“ mají od něj dnes volno a to právě kvůli svému apačskému zbarvení. Ráno jdu s malou Zuzku „lovit kešku“, kterou si s úspěšností odškrtává a vyrážíme na vlak směr Kollam, kde má být sloní festival. Ptáme se nějakých týpků na ulici, ti hned někam telefonují, zjišťují, ale bez úspěchu, o slonech nikdo nic neví a tak nás vláčí k polišům, tak naše slony obvolávají i poliši, ale též marně. Kašleme na slony, jdeme do „obchoďáku“ a projít se městem. Oběd v dhabě u místňáků. Zpátky chytáme vlak a když už tu je všechno tak černý, jedeme na černo. Večer koupačka v moři, sluníčko akorát zapadá. Zase skvělá večeře… pouštíme si film.

Třetí den, stejně tak jako dny předešlý, k snídani vajíčka s chilli v příjemný restauračče nad mořem… Razíme na vzdálenější pláž, pozorujeme delfíny, nejsou tak daleko od břehu. Holky se mažou padesátkou, to koupání tu je zkrátka skvělý…

A aby jsme si na tu „nudu“ nezvykly moc, je na čase zvednout kotvy a přesunout se zase „o dům“ dál. Namířeno máme na úplný jih (Kanniyakumari ve státě Tamil Nadu). Zvažujeme jestli si po cestě neudělat nějaký ten den na hlavní město Keraly Thiruvananthapuram. No uvidíme kam nás nohy zavedou a kde nás vlak vyhodí. Jinak jih indošky je už hodně křesťanský, chlapi tu chodí v sarongách (sukních) a spíš mám pocit, že jsem všude možně, jen ne v Indii…

  

  

  

Jo a vítězem druhý soutěže je Milan, který by zcela správně svou slečnu poslal na pravý záchodky a jistě by byl i dobrým pěstitelem pepře. Tričko z Kambodže je tvoje, kámo:-)

16.1.2014  Máme za sebou jedna třicet hodin ve vlaku, 1763 kilometrů a to vše za cenu dvou set kaček. Jsme přesunuti do státu Kerala, přímořského města Varkalla. Ale tak zase trošku zpátky…

Po dni v posteli se cítím mnohem líp. Honza stále chcípá. Chlap, no:-). Ráno řešíme takovou tu občas logistickou nutnost a s předstihem si kupujeme letenky na závěrečný přelet z jihu do Delhi. Vlak dobrý, ale jedna, de facto tří tisíci kilometrová cesta sever-jih bohatě stačí. Snídáme v Mekáči McEgg s cibulí a místním kořením za osm kaček. Je vážně skvělý. Chci pak zajít do Národní galerie moderního umění, bohužel je pondělí a zavírací den se drží i tady, mám smůlu. Bereme si taxíka a razíme k vrcholku Malabar, odkud je z jeho zahrad výhled na Chowpatty Beach. Nachází se zde údajný střed světa. Do zahrad vypustili snad všechny školáky Bombaje. Jejich úči prudí, že si je nemáme fotit. Děti se ale sami fotit chtějí, mají z toho radost, tak na ně dlabeme.. Přidává se k nám pes, dávám mu z ruky pít. Jeden klučík mě chválí. Pes nás doprovází po celou dobu, co jsme v zahradách. Až úsměvný je vidět Indku nebo Inda venčící na vodítku Zlatého retrívra nebo Labradora.

Žena s oholenou hlavou prý znamená, že jí někdo zemřel, říká Zuzka. Jo a všude tu jezdí dvojkový Octávky, samozřejmě že v místní úpravě s volantem vpravo. A když člověk odejde z čtvrti „Gucci, Benetton, Bentley a další“ narazí na realitu žebrajících dětí a „pěkných“ domků, stačí si vybrat…

Míjíme lepší obchod s hadrama, obchod se jmenuje Milan. Prosím chlapíka, ať mi zapózuje, že mám kamaráda Milana. Ochotně se mi zahihňá do objektivu. Takže Milane, tyhle jsou pro tebe:-).

 

Vstáváme a za 22 rupek (7 Kč) si bereme taxíka na nádraží. Honza v noci odjel, s malou Zuzkou jsme osiřely... Viktoriino nádraží je kolosální stavba jenž je zcela právem zapsaná do světového kulturního dědictví UNESCO. Žebrající děti nás stahují o pár drobností a když už mám v batohu víc rukou než jsem schopná ustát, vybavují se mi „lokty Macháčkovi:-)“. Zbavujeme se havěti a mizíme.

Kupujeme jízdenky na asi půl hodinovou cestu vlakem, samozřejmě ze v „lady kupé“, do Lokmanyatilak, odkud nám jede vlak do Varkally. Kluků uniformovaných se ptáme na cestu, mají u sebe dobrmana, poslouchá je na slovo. Přecházíme z nádraží na nádraží, vypadá to tu jako staveniště na válečným území. Chytáme se jedinýho kravaťáka, jede stejným vlakem, tak cupitáme za ním. Pro někoho si tam přijela sanitka. Respektive mikro dodávka narvaná lidma, nechtěla bych aby tohle mířilo za námi. V našem novým vlaku, který se nám stává domovem na následujících třicet hodin fungují větráky, zásuvky na dobíjení mobilu a v kupé jsme zatím jen čtyři. To nevypadá vůbec zle. V 11.40 máme odjíždět, v 11.42 vyjíždíme, to není vůbec špatný. Naproti nám sedí paní s nevidomou asi dvacetiletou dcerou, hladí se, povídají si, usmívají se. Maminka se o ní s takovou laskavostí stará, úplný balzám na duši. A jak se ta nevidomá dívenka stále usmívá, nutí mě to usmívat se na ní, byť vím, že ona mě nevidí. Příroda se hodně rychle mění, kopcovatí, zelená se… Postáváme v otevřených dveřích, je příjemný se takhle chladit. Jedeme skrz dlouhý tunely, vlak se začíná plnit až k večeru. Za tmy projíždíme jak stát Goa tak i Karnataku, za světla se vynořujeme v horní částí státu Kerala. Před námi pořád minimálně devět hodin cesty. Dávám si kafe za dvě kačky, respektive tu jejich přeslazenou obarvenou věc, která s kafem nemá pranic společnýho, ale i tak bodne. A jelikož čaj se v hindštině řekne taky "čaj", je to tu takový domácí… pořád dokola tu někdo vykřikuje čáj, čáj a vláčí v ruce nerezový kanistr s přeslazeným čajem s mlíkem. Po jedna třiceti hodinách se vysoukáváme z vlaku, na nádraží nás čeká velká Zuzka. Ta sprcha je slast… Teď budeme pár dní u moře, dál se uvidí…

A vtip na konec... (ehm, dobře no, realita):

Kolik blondýn je potřeba na zapnutí jedný televize?

Tři inďáci!

A tady takový jedno normální čekání na šraňkách...

13.1.2014  V noci mě malá Zuzka budí dvakrát. Jednou se slovy: „Livčo, cvakáš zubama“, po druhý „tak tohle nedávám, právě přese mě přeběhla myš“. Ráno se stěhujeme jinam…

Vyrážíme lodí na ostrov Elephanta, k jeskyním Gharapury jenž jsou zapsané do světové dědictví UNESCO. Chytáme loď a za necelých čtyřicet kaček tam i zpět si dáváme víc jak hodinovou plavbu arabským mořem. Z moře je nádherně vidět spodní část Bombaje a na moři kotvící lodě včetně jejich bojových flotil. Taky míjíme ostrov, který zřejmě sloužil jako obranné místo města. Na ostrově pochodují krávy, kozy a všude zevlují tlupy makaků, který je lepší nenaštvat. Procházíme všech pět jeskyní. Ty první čtyři jsou pěkná nuda, ty snad nikdo z UNESCA nemohl ani vidět. Pátá, největší, za návštěvu už stojí.

Večer razíme do kina. Venku nás odchytává nahaněč komparsistů, že by na zítra potřebovali patnáct bělochů, že devět už jich má a že my tři bychom se mu hodili. Natáčet se bude celý den, dostaneme najíst a taky „vejplatu“ – 500 rupek (170 kaček, zkrátka vejvar jako blázen). S díky odmítáme a raději si za třicet kaček kupujeme lístky na film One. Bombaj jak jsem se už zmiňovala je sídlem Bollywoodu – nejproslulejších filmových studií v celé Indii, které produkují komerčně velmi úspěšné filmy. Náš „One“ je bez titulků, ale je to úplně jedno, jak se dalo předpokládat, je to totální blbost. Zaplouváme do sedaček, kino je zdaleka plnější než kina u nás. Když se divákům něco ve filmu nelíbí, pískají, když líbí, smějí se a šťěbetají, jsou tak vtipně naivní. Asi po hodině to balíme, mám zimnici a začíná mi být pěkně blbě. Teploměr ukazuje pěkných 39,5 ˚C, jdu chcípat do postele ze který nevylejzám celý následující den. Ráno to kosí Honzu, ťuk ťuk malá Zuzka se zatím drží a hezky se o nás stará. Kupuje jízdenky na vlak, na nádraží vyplňuje tunu papírů, jak taky jinak, prostě Indie. Zuzka velká včera odletěla na jih, my se tam budeme přesouvat zítra vlakem. Honza se od nás odpojuje a jede do vnitrozemí, za pár dní odlétá domů. Nás čeká třicetihodinová cesta do Varkally...

Betel zabalený do dokonalosti:

11.1.2014  Namaste! Ze čtrnáctimilionováýho Delhi jsme přesunuti do patnáctimilionový Bombaje, největšího a nejlidnatějšího města Indie. Ale postupně… Na chvíli se k nám přidal Zuzky kamarád, který tu už pár měsíců cestuje. Je to Honza a je vodák.

Snídáme thali, kupujeme lusky a ovoce na cestu do vlaku, dáváme rychlou procházku a vyrážíme k pevnosti Red Fort. Pevnosti, která je do dnes symbolem indické národnosti a která byla v roce 2007 zapsána pod světové dědictví UNESCO. Taky zvažujeme cestu do Starého Delhi. Na můj dotaz, co o tom píšou v průvodci se mi dostává odpovědi: „no že tam nemají turisti vůbec chodit“. Bereme si tuktuka a mizíme k pevnosti, všude jsou zácpy a smog. Zuzka si zapaluje, cigareta jí záhy mizí z ruky. Narvaní v tuktuku si povídáme, co by se s námi asi tak mohlo ve Staré Delhi stát. Honza povídá: no vás prodaj a mě podříznou. Tuktukář po chviličku nepřítomně opakuje „vás prodám“. Fajn, cestu do Starý Delhi ještě zvážíme… V pevnosti, kde akorát probíhá výstava českých hradů se dlouho nezdržujeme a mizíme směr uličky starého Delhi. Nakonec do těch nejužších, kde už od pohledů nikdo přívětivě nevypadá, nejdeme. Máme se i svoje věci ještě pořád dost rádi.

Kolem třetí se dereme zpátky k hotelu, bereme věci, dáváme thali u stánku na ulici a mizíme na nádraží. Na našem nástupišti s číslem pět jsme jediní bílí. Přijíždí vlak, je narvaný k prasknutí, nejde se do něj dostat, lidi sedí, stojí úplně všude. Naštěstí po chvíli zjišťujeme, že tohle není náš vlak, že na ten náš si ještě musíme počkat. Ulevuje se nám. Náš vlak přijíždí asi po půl hodině, soukáme se do svý lůžkový části druhý třídy. V našem „kupé“ je nějak moc lidí, nesedí nám „místenky“, začíná dohadování se. Jeden týpek, myslím že Korejec se nechce hnout ze svýho fleku a tvrdošíjně si na tý svý „sedmnáctce“ sedí. Ukazujeme mu svoje lístky, že sedmnáctka je naše, on ukazuje svůj lístek, že sedmnáctka je jeho. Něco je špatně. Nakonec odhalujeme, kde se chybička vloudila. Korejec sice sedmnáctku měl, ale až na zítřek. Chudák vystoupil. Vlak se ani nerozjel a už se tu prodávají, čepice, rukavice, zámky s řetězy, jídlo... Ráno tu letí kartáčky na zuby, zubní niť, čaj za dvě koruny, přeslazený s mlíkem a masalou  a taky nějaká ta snídaně. Z lavic na sezení si k večeru děláme tři spací fleky nad sebou. Na zem se nám vecpává nějaký inďák. V noci je docela kosa, Zuzka velká nemá spacák, moc toho chudák nenaspí. Budíme se kolem čtvrtý, deset hodin cesty je za námi, minimálně třináct před námi…

Docela to utíká, kolem třetí jsme v Bombaji. Čím víc se k městu šineme, tím víc za námi lozí žebráků. A taky jedna nádherná indka s dítětem. Dítě je zmalovaný, že nejde moc poznat, jestli jde o kluka nebo holčicku, ale má symbolizovat Hanumana, opičího boha, oba jsou kouzelní. Zpívají a tancují.. jejím slovům jde pochopit jen právě to „hanuman“. Po dvaceti třech hodinách se vyvalujeme z vlaku, objednáme na nádražce (Thali za deset kaček) a vlakem se přesouváme do centra. Musíme se rozdělit, ženy mají samostatný vagony, skoro prázdný, muži jsou narvaní v jiných vagonech. Hold čím blíže se na jih budeme blížit, tím víc se tu prolne hinduismus s islámem. Hodiny hledáme kde složit hlavu, v guestech za normální peníz je všude plno, inďáci mají prázdniny…  Nakonec, když už je tma konečně bydlíme. Sprcha a jde se na večeři. Omrkáváme kino, kam zítra chceme zajít. Snad ani nejde být v Bombaji a nevidět „Bollywood“. Všude na ulicích se povalují žebráci, v drahých hotelích žijí ti nejbohatší. Bombaj je zkrátka městem multimiliardářu i městem chudiny, městem těch nejluxusnějších hotelů, městem těch největších slamů…

A je tu další hádanka, o tričko z Kambodže, velikost a barva dle výherce :-)

 

2a)  Co se na plantáži pěstuje (opět to každý zná)

2b)  Fotka je z kambodžských záchodků… ženy mají jít napravo nebo nalevo?

Jinak co mám zprávy z Bangkoku, tak se mluví opravdu o převratu. Některé letecké společnosti ruší let a volby jsou vyhlášené na šestý únor, kdy se tam mám akorát vracet z Indošky. Situace se tam může do tý doby vyjíjet jakkoliv…

Delhi:  zubař, kadeřník, masna... žebráci... Delhi realita...

9.1.2014  No a je to tady, po letech domlouvání, plánování, rušení a zase plánování to prostě klaplo! Líva je v Indii.

To, že budu po třech hodinách přistávat v Delhi bylo více než naivní. Nějak jsem zapomněla počítat s časovým posunem mezi Thajskem a Indii.

A tak po čtyřech a půl hodinách přistávám v hlavním městě Indie New Delhi. Indická Jet Airways mě víc než mile překrapuje. Sedáme, brzdíme tak, jako by našemu boeingu byla krátká ranvej. Okolí přistávacích drah vypadá jako staveniště, na kterým zapomněli stavět, všude jen samá hlína. Úředníkovi na pasovce se nelíbí, že jsem do vstupovýho formuláře uvedla jen to, že bydlet budu zkrátka a prostě v Delhi. Kde prý přesně, ptá se. No vím já? Neznám jméno, neznám adresu, to ale asi není to, co chce soudruh slyšet. Jedu tam za kamarádkou, povídám. Prý jak se ten její hotel jmenuje. Třeštím na něj oči, jaký její hotel, co to tu mele. Nicméně se nenechávám rozhodit a do kolonek za Delhi píšu: ZUZANATITTLO víc se mi do těch chlívků nevejde. Podávám mu to. Pokyvuje hlavou, asi je spokojený. Nakonec mi dává štempl a já opouštím letištní halu. Venku je docela chladno. Vítám se s Boženkama - malou Zuzkou a velkou Zuzkou, víc jsem toho prosím pěkně nevymyslela), bereme si taxíka za 400 rupek (120 kaček) a mizíme do hotelu, jedeme celou věčnost. Bydlíme hned vedle vlakovýho nádraží, to se bude hodit. V ulicích je šrumec, ale není to nic proti tomu, co se tu děje večer. Sedíme nad mapu s thajskou whiskou a řešíme kam to odpíchneme dál. V úvahu připadá Bombaj a dál to pak směřovat na jih. Tady nám je zima. Jdeme na nádraží, kde čekáme, čekáme a čekáme… a taky vyplňujeme různý formuláře a další nesmysly. Byrokracie v bordelu, to je Indie. Daří se nám sehnat místa na zítra na půl pátou, budeme na cestě dvacet tři hodin. Tedy, pokud se to třeba nenavýší na třicet nebo kdo ví na kolik. Všude tu mezi troubějícíma tuktukářema, motorkářema a vším možným co má i nemá nohy pochodují krávy. Voní tu tyčinky a koření. Indie je barevná, fotogenická, už se těším na další dny. Kupujeme si indický simkarty, což je další kolotoč vyplňování a čekání (moje č., kdyby cokoliv +9818209523, plus jsem na svým thajským čísle, Zuzka Tittl.: +9818215611, Zuzka Trn.: +9818209412 - klidně prozvonit, zavolá zpět). Večeříme a já jako zaseklý kolovrátek pořád dokola opakuju, jak je to jídlo prostě skvělý…

  

   

A od příštího zápisku už píšu "my", protože tady už nejsem sama za sebe, jsme tu tři, tři blonďatý Boženky na měsíční cestě Indii :-)

8.1.2014  Toš jsem na letišti, odbavená… štědře mi tu dali šedesát minut netu zdarma. Docela to malý zpestření po tý nudný noci tady uvítávám. Za poslední dva dny jsem toho moc nenaspala. Včera ráno v pět jsem vyrážela minivenem ze Siem Reap do thajský Pattaye, kde jsem nechávala věci, hodila sprchu a chytila bus na letiště. A jelikož jel drahý miniven místo osmi slibovaných hodin, hodin třináct, měla jsem toho autobusování už akorát tak dost. Na letiště jsem se dohrabala lehce před půlnocí. Ustlala si na lavičkách a asi dvakrát na chvilku usnula. Za hodinku a půl mi to letí... Zuzky by v tu dobu pomalu měly přistávat v Dillí… takže pokud vše půjde tak jak má, měly bychom se za pět hodin všichni společně na letišti  setkat. Zatím zcela nejasně se s největší pravděpodobností budeme přesouvat vlakem na jih do Kerali...

Jo a mám tři hodinky na to vymyslet, jak ty dvě Boženky Zuzanky budu od sebe jmény odlišovat :-)

6.1.2014  Bolí mě celý člověk, nějak mě ty tréninky po dvou týdenním nic nedělání drtí. A jelikož neděle je jediný den v týdnu, kdy je gym zavřený, měla jsem ho sama pro sebe. Myšleno gym a teda i Sašu. Nemůžu si stěžovat.

Dneska poslední den v Siem Riep. Ráno razím na procházku, náhodou narážím na krokodýli farmu. U vchodu pokládám dost blbou otázku… „co tu můžu vidět?“. Prý víc jak tisíc krokodýlů… můj stupidní dotaz chlapíka naštěstí nikterak nezaráží. Tak jo, dávám mu tři dolary a jdu se projít po farmě, nikde nikdo, všude jen samí zamrzlí krokodýli. Mažu pryč, míjím nádherný chrám, pak bazén a ve dvě zase spicha se Sašou, mizíme na trénink...

Bohužel se mi trošku zkomplikoval přejezd do Thajska a následně na letiště. Bangkok se v některých částech stává neprodyšným, demonstrující se rozšířili do dalších částí města a plánuje se zablokování sedmi stěžejních křižovatek, některé aerolinky již zrušily lety… Každopádně zítra ráno v pět vyrážím na devíti hodinovou cestu do Pattaye, kde nechám část věcí, pak hned posledním busem na letiště, kde přečkám noc a ráno v devět bych měla odlétat do Dillí. Minimálně třicetihodinový maratón s tím, že bych osmýho, okolo jedný odpoledne měla přistávat v Indii…

Těžko se mi loučí.... samo, že nejen s tímhle bárkem :-)

  

   

Lůca, tyhle jsou jen pro tebe /a pana ředitele/: Kambodžský Pan OsKar, skoro Hanumanský tuk-tuk a bárek s thaiboxem v telce:-)

  

5.1.2014  Obědváme u khméřanů, přináší nám jídlo, hledám příbor. Míšo, není tu příbor, povídám. No, mě přinesli nůž… To máš dobrý, já nemám ani ten. Říkáme si o příbor, sůl a pepř. Sůl i pepř docela záhy přináší, ale na sousední stůl (stolů tam je celkem šest, hold nic jednoduchýho k zapamatování). Zalíbí se mi jejich obyčejná lžíce, je na ní Angkor. Hele, co když si jí šťípnu? Lívo, blbneš!!?...po pár vteřinách“ „no, tak dělej jak chceš“. Já: „koukají na mě“? To máš jedno, ti neuvidí, ani když si odneseš celý ten stůl i se židlema. Platíme, odcházím se lžící, jsou fakt natvrdlí…

Spich s týpkem boxerským klapl. Bere mě na svojí krosku a jedeme do gymu. Týpek se jmenuje Saša, má křivý nos, jizvu nad obočím a je z Běloruska. Povídá, že je pro něj už až neobvyklý, že nemusí s běloškou mluvit anglicky. V Siem Riepu je to vůbec první takovýhle gym. Sedíme, povídáme si, čekáme až přijdou lidi. Trénuje se od dvou asi do osmi, záleží jak lezou lidi… Musím se usmívat, když mi říká, kolik platí místní za trénink, že necelý dolar (3000 rielu). Cizinci platí víc, ale i tak to je hodně přijatelný. Vtipný, jak khméřani poslouchají anglicky mluvícího Sašu.

Saša má rozbitou ruku z motorky, bandážuje si jí a já se, byť jsem to neplánovala, nechávám strhnout a jdu si pro švihadlo. Věnuje se mi nakonec celý trénink, po odlapování má krvavou ruku, jak se mu strhly strupy na dlani. Prý, že to ale nic... Jinak khmérský box je de facto to samý co thai podle plných pravidel, zápasy jsou 5x3 minuty.

     

Večer mě háže zpátky blíž k domovu. Dál si to šlapu po svých. Na ulici u mikro starý televizky sedí partička místních chlapíků, fandí a sázejí na thaibox, čučím chvíli s nimi...

Ráno si beru motorkáře a vyrážím k jezeru. U pokladny mě odrazuje cena i davy turistů vyrážejících na dvou a půl hodinovou plavbu po jezeře. Peču na ně, jdu se k jezeru projít po svých. Místní, takoví vodní gypsy, všude chytají ryby do sítí, pytlují je, nakládají rovnou do aut a rozvážejí do fabrik a na trhy. Pána s malým klučíkem, kteří akorát odplouvají, odstrkávám od břehu. Malý holčičce odnáším pytel na tu jejich bárku, sotva ho chuděra táhne po zemi. Jsou tak miloučcí, ušmudlaní. Při období dešťů se jezero zvětšuje a ona blátěná několika kilometrová cesta po který teď chodíme tu v tu dobu vůbec není (Kambodža má pouze dvě roční období, období sucha (od listopadu do dubna) a dešťů (od května do října). Každou chvíli nějaká ta loďka plná bílých kobylek odplouvá pryč. Kochám se na břehu, pozoruju ten jejich cvrkot a moc si to užívám…

  

  

Moje odpolední válení se u bazénu asi nikoho nezajímá:-). Je tu nádherně a já tu neplánovaně (v Asii zkrátka opravdu nic plánovat nejde) zůstávám až do sedmýho. Drink s Baru a Lukym odkládám do Prágošky.

Jinak v hlavním městě Kambodže, Phnom Phenu jsou demonstrace, střílí se tam, je tam už i několik mrtvých. Turistům tam není doporučeno vůbec jezdit. V Bangkoku to taky vře, na pondělí se plánuje, odpojení vody a elektriky „Tchaksinovcům“. Asi i tam to bude ještě zajímavý…

A už nebudu napínat, vyhrávají "my", takže, jestli to chápu správně, putuje kávička do Pouště? (že by konečně i hmatatelný důvod setkáni:-))? Mango to nejní a Ivetka byla moc pomalá. Je to opravdu avokádo a řídí ten druhý z leva. Další hádanka bude brzo...

Jo a tohle je každopádně dobrá groteska...

3.1.2014  Vstávám brzo ráno, vyrážím na procházku, cíl nemám žádný, prostě půjdu tam, kam mě nohy ponesou. Ve městě je ještě poměrně klid. Za deset dvě mám spicha s jedním majitelem gymu, vezme mě se podívat k nim na trénink (od 14-16h, magoři, teplota tu v tuhle dobu dosahuje šílených stupňů). Míjím pár chrámu, procházím městem až tam, kde začínají farmy na kterých se pěstuje zelenina, rýže a taky vidím nenápadnou ceduli „Happy Ranch Horse Farm“, zahnu mezi domky… to asi zase bude, pomyslím si. V JV jsem nikdy nic moc pěknýho v souvislosti s koňmi neviděla. Po většinou tu člověk narazí na hubená, podtržená nedochůdčata s přerostlými kopyty. Tenhle ranch se ale vymyká úplně všemu... Dávám se do řeči s ošetřovatelem, akorát nějakému valachovi léčí kopyto. Když se ptám v čem mu tu nohu máčí, tak prý v horký vodě s medicínou, co přesně je ta „medicína“ jsem se nedozvěděla. Za chvíli mi představuje jeho šéfa, chlápka v klobouku, pana Pann. Jsou tu dvoje stáje, jízdárna, kruhovka, výběhy… je tu 46 koní. Koně a ponyové jsou po většinu importovaní z Vietnamu. Pár hříbat se pase na trávě mezi domky, zbytek v písčitých výbězích. Všude čisto, připadám si tu jako v jiným světě. Jde prý o jedinou takovouto farmu v celé Kambodži. Denní provoz (mluvil o žrádle pro koně) je počítán na tři sta dolarů, což je na místní poměry sakra hodně peněz. No, pěkně mě sem nohy zanesly. Loučím se a šlapu si to dál, slunce už pěkně praží. Nacházím pár zajímavých farmiček, kde se pěstuje to či ono…

  

  

Jinak se tu spíš tak nějak poflakuju po bazénu, po masažích, po tržištích, užívám si brášky… Zítra asi vyrazím k největšímu sladkovodnímu jezeru v JV Asii, Tonle Sap a taky by večer mely být zápasy khmérského boxu /toho prvního ledna jsme tam nějak nezvládli dojít/. A taky si tu někde budu muset do tý bláznivý Indie sehnat bundu.. nebo tam fakt někde zmrznu (aktuální teploty Dillí 10, Bangkok 28, Siem Riep 32, Praha 1 stupeň).

   

   

2.1.2014  Zdravím v Novém roce… žiju no :-)

Ráno se narychlo z Kratie přesouvám do Siem Riep… Do tý doby jsem si myslela, že nic nemůže předčít cestu z Banda Aceh do Medanu na Sumatře, ale pletla jsem se. Tohle byla minimálně stejně tak „kvalitní“, sedmihodinová jízda, kdy jsme předjížděli úplně všechny, tudíž jsme po většinu času jeli v protisměru a jen o fous se míjeli s protijedoucíma. Často jsme z asfaltu sjížděli do hliněných děr podél silnice… řidič našel uspokojení až ve chvíli, kdy jsme se zapíchli za houkající sanitku a jeli za ní až do Siem Riep.

Silvestra jsem plánovala strávit v klídku v Kratie, ale tady se prostě plánovat nic nedá. V Siem Riep se potkávám s Míšou a slavit začínáme poměrně brzo… myslím, že jsme se nedočkali místního Novýho roku, o tom evropským ani nemluvím. Zapadáme do jednoho z baru a jelikož je akce 1+1 na koktejly, nejde tomu odolat. Za tři dolary mi přistávají dva Mai tai, dva Blue Hawana, dva... Hrají tu mimo jiný český a snad i slovenský songy, což mi dochází až po několikátý písničce, že je něco „jinak“. Domů jsme nějak trefili :-).

  

Každopádně, ranní teploty mě vyděsily natolik, že Zuzky, vy můžete zůstat rovnou doma (Dillí 5 stupňů, Praha 0) a já si zůstanu asi pěkně někde tady, protože zimní oblečení s sebou fakt nemám :-). A tohle je můj kambodžský kámoš polda, milý týpek.

 

31.12.2013  Opustila jsem Sen Monorom a po krásných třech hodinách se ocitla opět a zase u Mekongu, tentokrát v městečku Kratie. Miniven („pro změnu“) byl napěchovaný pár místníma a zbytek frantíkama. Už se nedivím, proč bílí musíme platit několika násobně víc než místňáci. Dyť zatímco se na jeden „bílý“ flek vejdou tři fleky „tmavý“, na jeden flek „tmavý“ se nevejde ani půlka fleku „bílýho“. V Kratie vpadávám do prvního guestu (pro „změnu“ za pět dolarů) a vyrážím hledat něco, čím se dopravit do vísky Kampi, odkud se vyplouvá pozorovat Iravadské delfíny.

/Iravadští delfíni jsou sladkovodní, ale můžou žít i v moři. V Asii jsou již ohroženým druhem. Kdysi jich Kambodža měla na tisíc, dnes jich není ani celá stovka. Kromě Laosu, Barmy, Bangladéše jsou téměř vyhynulí. Dorůstají délky necelých třech metrů/

Je půl druhý, kolo už riskovat nebudu, nemusela bych to stihnout za světla, přeci jen třicet kiláků na těch jejich plečkách… V úvahu připadá motorka. Hledám automat, nacházím automat. Týpek ho má pěkný, naleštěný, přikrytý dekou u recepce v guestu… Prý jestli to umím řídit. Já že ne. On že to je jednoduchý. Fajn, co za to chceš ptám se. Prý šest dolarů. Tak jo, pokyvuju, tak já si teda tu tvojí leštěnku půjčím a uvidíme jak to dopadne. Začíná nejistět on. Prý jestli chci řidiče. A kolik by takový řidič jako stál. Prý šest dolarů. Jak šest dolarů, to stojí půjčení tý motorky, ne? Jo, ale že řidiče k ní dostanu jako zadarmo. Tak jo, to beru, ať sem dovalí. Do pěti minut tu je motorka i řidič. Mizíme za delfíníma. Vyplouvám sama s loďařem na široký Mekong. Už jen to je zážitek, je tak široký, místy dělá pěkný víry. Po hodině bloudění nevidím ani ploutev. Smiřuju se s tím, že prostě smůla. Pak ale vidím jinou loďku jak už vypnula motory a její loďař pádluje. Jedeme k nim… A za chvíli je vidím. Vynořují se z vody a zase zanořují, jsou tak rychlí. Ticho je, že by se mohlo krájet, jen je slyšet občasné vyfukování, když se objeví na hladině. Dostali mě, je to skvělý zážitek. Jsou opravdu ve volné přírodě, plují si kam chtějí a kdy chtějí. Žádné lákání na zvuk, na jídlo… nádhera.

  

30.12.2013  V noci toho moc nenaspím… asi ve tři mě budí nechutný, dotěrný bzzz a i když se mi to bzzz daří jednou ranou zabít, usnout mi pak už nejde. A to si na mě komáři smlsli už včera večer, když jsem byla líná dojít si pro repelent... Jdu se projít k tržišti, kde to pomalu začíná žít. Malý koník akorát přivezl nějakou tu čerstvou zeleninu...

Sedám k řece na snídani, tady mě má vyzvednout miniven do Sen Monorom. Přisedává si ke mně páreček frantíků a že jako kam jedu a takový ty bláboly. Prý jestli jím antimalarika, že zrovna provincie Mondulkiri i Rattanakiri je silně malarická a mimochodem že i tady kde teď sedíme se malárie vyskytuje… No ne, to teda nejím (že jsem ještě před pár dny nevěděla, ani kam vlastně pojedu jim nemá cenu vykládat…). Nic no… snad oni přehání a já se budu mazat aspoň repelentem.

  

Čekám dál na svůj miniven. Cosi narvaného lidmi nás míjí... Ulevuje se mi, jsem ráda, že zrovna tímhle se sedm hodin kodrcat nebudu. Jenže to by se to Narvaný k prasknutí nesmělo otáčet a mířit přímo k nám. Otevírají se dveře ze kterých vypadávají muži, ženy, děti a dělají mi místo kdesi uprostřed. Naštěstí zaslechnu něco jako market, tak prima, asi jedou jen někam kousek na trh. Po hodině zjišťuju, že vlastně ani nevím kdo z těch čtyřech hlav vepředu je řidič. Toho, koho bych za normálních okolností za řidiče považovala píše esemesky, telefonuje a na cestu moc nekouká a jelikož tu je hodně aut dotažených ze sousedního Thajska, kde se jezdí vlevo, hledám řidiče i na druhý straně… ale ani z toho nejsem moc moudrá. No je to asi jedno, hlavně že jedeme. Ani po dvou hodinách nikdo nevystupuje. Dítě vedle mě dostává záchvat řevu, breku, vzteku a když už kolem sebe začne bouchat pěstičkama a dupat nožičkama, máma mu jen s naprostým, letargickým klídkem naplácá přes ruce, přes zadek a je po ticho. Míjíme mangovníkový, tabákový a kaučukovníkový plantáže, příroda se začíná měnit. Bohužel i tady, díky kaučuku, dostává strašně zabrat… kácí se lesy, zakládají se plantáže. Jednou mě přeskládávají do jinýho minivenu, který je o poznání volnější. Silnice je uspokojivá (u hranic s Vietnamem dokonce nová), za šest hodin jsme na místě. Ani se mi tomu nechce věřit, byla to pohodová cesta. Zapadám do pěknýho guestu za šest dolarů. Panuje tu klídek, kluci na každým rovným plácku hrají petanque, volejbal nebo fotbal, děti se chtějí kámarádit. Mají tu dokonce kostel. Mondolkiri je jinak domovem domorodé menšiny Čunčietů. Na zítra si asi půjčím kolo a někam povyjedu…

  

  

Kolo jsem si nepůjčila, jelikož kolo nebylo. Chtěla jsem si půjčit motorku v automatu, ale v celým městě automat nemají. Nezbylo tedy nic jinýho než vyrazit po svých… Ušlapávám pěknou řádku kilometrů, mají mě za magora (asiati nejdou pěšky pomalu ani na záchod). Ráno fičí vítr, zvedá prach z hliněný silnice, dávám za vděk, stejně tak jako oni, roušce. Jinak se to nedá, prach mám úplně všude. No a fotit na samospoušť je někdy docela fakt pěkná legrace :-).

  

Jednou mě popoveze moc milý páreček autem, po druhý miloučká slečna s malou holčičkou na motorce… tý doslova vnucuju nějaký drobný, ať malý dceři koupí něco sladkýho, jsou báječní. Pokud si dobře rozumíme, tak děti tu chodí do školy šestkrát týdně, volno mají jen v neděli. Cestou narážím na kávovníkovou a banánovníkovou farmu. Dávám siestičku u jezera, snad po tom jejich černým, silným kafi usnu ještě tenhle týden:-). Mají tu chrám se hřbitovem a moc milýho a fotogenickýho mnicha. A taky slony a vodopády. Jo a jeden místní dokonce ví, že jejich král mluví česky (studoval u nás v Praze), docela koukám, potěší to. Jinak z turistů tu jsou snad jen samí frantíci, asi si myslí, že je 19. století, kdy to tu kolonizovali nebo co. Nejsou moc přátelští, nebaví mě. To samé víkendoví Vietnamci. Večeře v mým bambusovým, parádním království a zítra ráno chytám lokálku do Kratie.

A tady je první „letošní“ hádanka. Má dvě otázky, obě musí být správně, je jen jeden pokus a výhra je jasná - káva z této provincie, viz.foto :-). Odpovědi semka:  PRO-CHYTRE-A-HRAVE-HLAVICKY  :-)))

1a)  Co je to za zelený potvory /zná je snad každý, ale ne každý je jí/

1b)  a kdo, že to řídil ten miniven?

           

27.12.2013  Když si člověk myslí, že něco bude tak, tak ono to je nakonec úplně jinak… Na dnešek jsem si chtěla půjčit skútra, že prý pět dolarů (jak taky jinak)… Jdu si ale nejdřív koupit kambodžskou simku, za dolar, ujdu pár kroků a potkávám týpka, že mě na motorce vezme tam a tam, že chce deset dolarů. Řídit se mi vlastně asi ani nechce a tak docela rychle kývu, sedám k němu, kupujeme simku a mizíme po břehu Mekongu… příroda je krásná, celý den lítáme po místech, kam bych se jen těžko sama kdy dohrabala. Kambodžani se mi dostávají pod kůži, je to nevtíravý a milý národ, hodně mi připomíná laosany. Všude se pěstujou „arašídy“, manga, kukuřice, tabák… někdo pole obhospodařuje mini traktorem jiný ještě zapřahá buvoly. Khmérská architektura, v tomhle místě hodně turisticky nedoceněná by si jistě zasloužila víc pozornosti. Nikde nepotkáváme jedinýho bělocha.

 

    

  

   

Vracíme se odpoledne, kupuju si jízdenku na zítřejší ráno do Sen Monorum u Vietnamských hranic. Prý těch tři sta kilometrů pojedeme sedm hodin, ale ani to jim moc nevěřím. Provincie Mondulkiri je nejjižnější soused provincie Rattanakiri a cesta tam se prý místy stává necestou. No, uvidíme.

Posedávám venku, když z guestu vychází už od pohledu namasírovaný běloch, něco mísťákům odsekává, půjčuje si motorku a mizí pryč. Po chvíli tam přijíždí můj kámoš průvodce se slovy, že „namasírovaný týpek“ měl nehodu, že ho vezou do nemocnice a že si tam mají jít řešit motorku. Prý jel rychle a někde to položil.

K pozdnímu obědu si kupuju kukuřici a jdu se projít k mostu z bambusu, který spojuje ostrov s pevninou. Je pěkně dlouhý. Chci přejít na druhou stranu, ale v půlce se jim voda dostává pomalu přes okraj, ne že bych jim nevěřila, ale v Mekongu se koupat asi úplně tak nechci. Obracím to zpátky. Po nábřeží se vracím zpátky, sluníčko pomalu zapadá a venku to ožívá. Omladina se baví, všude stánky, cukrová vata, houpačky, prostě Matějská po kambodžsku… Zapadám do sedačky venku u řeky, dávám si šejk, red curry a relaxuju u psaní a fotek… Jo, Kambodža mě začíná vážně bavit…

Jo a tohle prý vyšívají měsíce... hold nemají co jinýho na práci :-)

 

25.12.2013  Včera jsem přejela do Kompong Cham, ale vrátím se o pár dní zpátky…

Vstávám v šest, bus na hranice má jet v osm, tak ať mám dost času. Je mi dost mizerně, ten hnus mi sedí na průduškách, zvažuju antibiotika, jinak se z toho asi nevyhrabu. Pobalíno mám, mizím na nádraží. V půlce cesty zjišťuju, že nemám mobil (to asi nikoho ani nepřekvapíJ). Musím se vrátit, vyskakuju z dodávky, chytám si prvního motorkáře, vracím se pro mobil, bus tam už stojí, prý jsem poslední cestují na koho se čeká.. no aby se nezbláznili. Beru si antibiotika, nejde to jinak. Po pěti hodinách mě vyhazuí v Aranyaprathet, několik kiláků od Kambodžských hranic. Beru tuktukáře, který mě přibližuje na hranice, které mimochodem vypadají úplně stejně jako před těmi sedmi lety, vzpomínám si, ty hranice jsem překračovala taky tady. Bordel, fronty, smět lidí táhnoucí svoje trakaře narvaný vším možným, žebrající děti. Vítej země Pol Potovy genocidy, Vietnamské okupace, Francouzské nadvlády….

  

Platím dvacet dolarů za vízu a po vystání si nekonečný fronty se ocitám v Kambodži. Naivně jsem měla v plánu ještě týž den přejíždět až do Kompong Cham, ale to vzhledem k času není vůbec reálný. Musím přespat v Siem Riep a ráno se uvidí. Rozhodla jsem se nabrat východní směr. Po asi třinácti hodinách na cestě se ubytovávám v příjemným guestu a ještě ten večer si kupuju jízdenku do Kompong Cham, do Siem Riep se totiž ještě zřejmě vrátím. Bus odjíždí v půl osmý ráno a jede PRÝ čtyři hodiny. Pěkná blbost samozřejmě. Vzdálenost to velká není, ale asfaltka se často mění v hliněnku a tak si to spíš tak hezky šineme, než že jedeme. Je mi navíc blbě od žaludku, takže neriskuju další antibiotika, vím, že by okamžitě šly ven. Není to ideální, ale nemám na výběr. Skoro už před cílem se dostáváme do stávky, prý je zatarasená silnice a dál jet není možný. Prý budeme čekat, padlo tam číslo šest hodin a více… Prima, ale co se dá dělat, to je zkrátka Asie. Jdu se natáhnout do autobusu, na chvilku usínám, když se probudím všichni bílí jsou už v tahu. Měli s sebou svoje průvodce. Zůstal tam jen jeden postarší francouzský páreček a jinak místňáci. Ale dobrý, řidič něco vytelefonoval, máme si vzít bágly, stávku projdeme po svých a tam už pro nás přijede jiný autobus. Než stávku to připomíná nějaký fajn mejdan. Tancuje se, hraje muzika… že pomalu jediná silnice (celkem jsou dvě) spojující jih se severem země je neprůjezdná je přeci fuk. Po chvíli vystupuju u obrovského mostu přes Mekong, který jim tu vystavěli Japončíci a který spojuje dvě části města. Ubytovávám se v hodně skromným guestu za pět dolarů. Všude jinde slyším „full“, takže jsem po celým dni v buse ráda i za to. Dávám sprchu, pomelo, v telce dávají muaythai… Večer jdu na masáž, zase za pět dolarů, asi se jim to číslo líbí. Začínám zase vařit, prý jsem nemocná, úplně horká, říká mi holčina. Jde po nějakou mast, vtírá mi jí špachtlí do celých zad, bolí to. Beru si paralen, v guestu je prosím o druhou deku (jsou moc hodní, prý mě vezmou k doktorovi… doufám, že na to opravdu nedojde) a jdu spát.

  

Ráno z balkonu pozoruju svítání nad Mekongem, je to nádhera. Dávám snídani.. taková kávička na břehu řeky nejní vůbec k zahození a pak se poohlídnu po městě (asi si půjčím skůtr, který teda řídit neumím, ale nic na tom nebude, když ho tu řídí malý děti). Jinak mi je mnohem, ale mnohem líp... nevím co mi na těch zádech včera ta holčina udělala, mám je celý v modřinách, ale asi to funguje. Zítra bych se chtěla přesunout do Kratie.

  

Jo a tady jedna Vánoční 24.12. :-)

23.12.2013  Od rána žijeme v tom, že právě dneska jsou TY Vánoce a že zítra, tudíž 25. ráno odjíždím do TÝ Kambodže. Ne, že by na tom tady nějak zvlášť sešlo, ale tak slavit se trošku slaví. Blbnu tím úplně všechny, až mi to i všichni uvěří. Naštěstí brácha se nedá a odpoledne nám sděluje, že Vánoce jsou opravdu až zítra. Tak jo, taky vás mám ráda. Místo tedy zítra, odjíždím až pozítří…

(domnělého 24.12.2013) Dostalo se mi velice lukrativní nabídky sňatku. Tedy přesněji tuto nabídku bych zvažovala pouze v případě, proměnila bych-li se v ledního medvěda. Týpek mi povídá: „tam u nás je dva měsíce zima /to by šlo, pomyslím si/, no a zbytek roku je velká zima /a do hajzlu/“. Co je to malá a co je to velká zima odvětím. No, když je velká zima, je kolem -40˚C. Týpek byl ze Sibiře. S díky jsem odmítla, že tohle vážně neklapne

Každopádně včera jsem si na autobusáku koupila jízdenku někam ke Kambodžský hranici. Nevím kde mě bus vyhodí, nevím čím a ani kam se dostanu do Kambodže a nevím ani přes jaký hraniční přechod tam vlastně pojedu. Jsem se na tom nádraží nějak zapomněla zeptat. Kotvy zvedám zítra ráno a podle toho kde přesně hranice překročím se rozhodnu kam pojedu. Podle mapy ale myslím, že to bude Poipet.

Jinak nevím jestli to někoho zajímá a ani nevím jaké info /pokud vůbec nějaké/ jsou v českých mediích, ale situace v Bangkoku se poněkud přiostřuje, od včerejška se očekává na tři miliony demonstrantů, kteří se do BKK sjíždějí ze všech koutů země. Ještě včera ráno nebyl vyhlášen výjimečný stav, ale co není může být. Demonstranti požadují okamžité odstoupení (to již odstoupila, ale stále má rozhodovací právo) premiérky /sestry Tchaksina/, změny ve vládě a zákonech a také proti amnestii, kterou se chystala premiérka vyhlásit. Amnestie by dovolila navrácení do země bývalého premiéra. Hodně v kostce, víc se asi nemá cenu rozepisovat. Za mě, jedině dobře, že demonstrují. Turistům je doporučeno na letiště přejíždět s velikým /údajně až šesti hodinovým/ předstihem, jinak si myslím, že se demonstrace turistů nikterak zásadně nedotknou (myšleno co se týká bezpečnosti).

Jo a začínám přitahovat bitky. Včera večer se na trhu strhla rvačka faranga s thajcem. Nevím čím to začalo, ale během pár vteřin na bělocha naskákalo několik thajců. Farang odešel poražen s rozpáranou hlavou a může být rád, že vůbec po svých, moc dobře to pro něj teda nevypadalo.

Všem přeji krásné Vánoce, hodně zdravíčka, lásky a zkrátka takový ty všechny pěkný věci co se přejí. Jsem moc ráda, že mám kolem sebe tak prima lidi, které mám. Dobře, dobře, přání tedy lehce s předstihem, ale i to se počítá nee smiley

21.12.2013  Hanumanský večírek půl dne před odletem a rozjíždějící se chřipka… občas se to tak zkrátka sejde. Spát se jde v půl čtvrtý ráno, léčba slivovicí na vypálení choroby, která se mě pokoušela zabít, naštěstí se zdá být léčbou poměrně účinnou. Spíme tři hodiny, takže žádná velká hitparáda, dobrý ale je, že v krku mě už ráno tolik nebolí. Horší však je, že moje šedesáti procentní slivovice určená do Indie na desinfekci skoro celá padla právě na onu intenzivní léčbu. Ráno do sebe peru ibáče, klouby bolí, vařím nechutně. Ivetce odtahují auto. To nám ten den pěkně začíná…

Na letišti mě šacují jako snad nikdy. Asi s těma horečkovýma očima vypadám dost podezřele. Každopádně kokain v ponožce, v botě ani nikde jinde na těle opravdu nevezu.

Pak už jen dvě hodiny do Kyjeva s navazujícím, asi desetihodinovým letem do Bangkoku. Naznávám, že s těma jejich plečkama „ukrajinskýma“ už příště nikam neletím. Navíc se tam jednu chvíli schyluje k bitce Slovák versus nevím co je to druhý. Kupuju si lahev Bailyes, ať cesta líp utíká… pouštím si film Pařba v Bangkoku a padám do komatu.

Z letiště pak busem na pár dní rovnou k moři, doléčit chřipajznu a promyslet kam se vrtnout dál. Zatím to vypadá na přejezd k laosko-thajským hranicím na vesnici {ale muze se taky porad jeste stat, ze to zatahnu do Kambodze}. V noci nespím, cloumá se mnou časový posun, asi fakt stárnu.

Každopádně dneska se chystám vyrazit koupit si jízdenku na bus at uz prave do Kambodze nebo do Isanu, kam bych se chtěla přesouvat zítra v noci. Jinak co už tady… moře, skvělý ryby, jídlo, mraky ovoce, masáže, vedro… je čas zmizet, jinak se mi to stane návykovým.

Na fotkach je neprodysna Barma a pak uz Bangkok tesne pred pristanim...

  

Jo a holky vám díky za poslední moc fajně večer v Prágošce cheeky. Vsem posilam moc, moc pozdravu!

17.12.2013  Toš zítra mi to letí, po některých lidech se mi bude hodně moc stýskat, o Laře ani nemluvím, asi stařecký sentiment mě dostihl:-). Od čtvrtka budu na svém thajském čísle, takže kdyby cokoliv (+66844304840) a psát budu zase semka. Do 8.1. jsem někde, sama nevím kam mě vítr zavane, v Thajsku, pak přelítám na měsíc do Indie. Zuzka + Zuzka těším se brzy, doufám, na viděnou!

9.12.2013  Letím přes Kyjev do Bangkoku, v Kyjevě demonstrace, v Bangkoku demonstrace. Dobře, nebudu si to brát osobně:-). Každopádně od pátku máme hotová víza do Indie. Na tyfus kašlu, když tak si ho nechám píchnout v Thajsku, ale nemyslím si, že na to dojde...

21.11.2013  Začaly jsme řešit indickou vízu, kterou jsem původně chtěla nechat až na BKK, kde bych ovšem zřejmě měla smůlu, jelikož nám čecháčkům jí tam údajně nevydávají, takže Indická ambasáda v Prágošce to jistí... A poprvý na cestě do JV Asie jsem se rozhodla nechat si píchnou břišní tyfus, ale i tady smůla. Drahý výrobce Sanofi na to pěkně dlabe a vakcína Typhim Vi zkrátka v celé ČR není. Mončo, co tam proboha v tý práci děláte?! :-)

TOPlist