Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Jsme dávno zpátky, jen nějak nebyl čas psát... Letošní Asie byla jedna z nejhezčích a už teď se těšíme na další :-)

12.2.2015  Tak jsem tu osiřela… Včera ráno jsme vyprovodili Fanouška, který už má za sebou desetihodinový let do Moskvy, patnáctihodinový tranzit v Moskvě a dvou a půl hodinový let do Prahy. Já s mámou a bráchou si tu užiju ještě pár dní sluníčka a vyrazím za ním. Radostí sem z toho celá nakřivo, do těch sr… v Čechách.

Jinak v Siem Reap nakonec ležím tři dny. Ten čtvrtý mě už v posteli udržet možný není. Razíme na krokodýlí farmu a zevlujeme městem. Fanda trénuje se Sašou, kterého taky ve finále kosí chřipka.

Nakonec se dost neplánovaně přesouváme za bráchou a MMM (mojí milovanou matinkou) do Thajska, kde tu s nimi trávíme společné dva poslední dny. Fanda odolává mojí podivný chřipce z čehož mám radost největší. Přesun ze Siem Reap není nikterak překvapivý. Něco málo přes čtyři sta kilometrů za deset hodin. Jsme fakt borcii. Loni jsem tu stejnou trasu dala za hodin dvanáct.

  

Nic, jdu truchlit k bazénu... než jsem to sem zvládla dát, Fanoušek už je v pořádku doma!

 

5.2.2015  Moc kloudnýho ze mě dneska nevypadne. Ležím doma a marodím. Fanda si za dolar půjčil kolo a vyrazil do gymu.

Tady je alespoň krátký video, kdy Angkor Fight Club, kam jsme přijeli trénovat (já marodit) navštívila pro mě jednička v muay thai a kickboxu Banchamek Buakaw a my se tam k tomu zrovna tak náramně rachomejtli. Shodou náhod je oznámen termín návštěvy Buakawa v Čechách. Tříhodinový seminář s ním se koná 18.4.2015 v Karlových Varech. Zatímco nás to stálo jednu stovečku, tam to bude stát dva tisíce :-)

4.2.2015  A my se tu každopádně nenudíme! Přes den se válíme u bazénu a večer razíme do gymu, prý tam má dorazit Buakaw, legenda thajského boxu a kickboxu. Jeho bilance je neskutečná. Má za sebou 309 zápasu z toho 256 výher (65 KO), 41 proher a 12 remíz. Trénink začíná v šest, Buakaw nikde. Nevěřím tomu, že dorazí. Kolem sedmý přichází poslední majitel gymu se slovy, že Buakaw je na cestě. Budou tam točit film o khmerském boxu, muay thai… Za chvíli jsou opravdu tam. Menší, nenápadný týpek s rozpláclým nosem v tom civilu nevypadá nikterak zabijácky. Chtějí Bělorusa Sašu a čehůňě Fandu na sparing a tak se chlapci hrabou do ringu. Jsou věci, který nejdou pochopit a tohle je právě jedna z nich. Jaká byla pravděpodobnost trénovat v gymu, v Kambodži, kam zrovna dorazí Buakaw…

Cestou domů kupujeme teploměr a vitamín C, mám dost nepříjemný pocit, že vařím. A taky že jo, mám krásných 39 ˚C… Fanoušek miláček se o mě ale hezky stará, takže až na ten tuberáckej kašel, rýmečku, bolavý kloubečky a odporný pocení to marodění docela i jde :-)

  

  

3.2.2015  Po třech dnech jsme konečně dorazili do Kambodžského Siem Reap. První noc ve vlaku, druhá noc na letišti na zemi, třetí v autobuse… Být bezdomovcem je zkrátka krutý!

 Akce „přesuňme se z Indonésie do Kambodži“ začala v pátek v šest, kdy jsme se nasoukali do vlaku třídy ekonomi. Po třídě ekonomi existuje už snad jen kolo nebo koňský povoz. Místo osmi hodin trávíme ve vlaku hodin deset, což nám ale hraje jen do karet. Místo ve dvě ráno jsme v Jakartě v půl pátý. Nemáme žádný plán, jak tu přetlouct sedmnáct hodin do odletu do Kuala Lumpuru. Venku je ještě tma, na nádraží spí na zemi snad všechno co má nohy, od dospělých až po ty nejmenší děti. Vymotáváme se z nádraží. Úspěšně se nám daří nám najít bus do Gambir, odkud odjíždí, jak jsme od místních vysondovali autobusy na mezinárodní letiště. A zároveň zjišťujeme, že právě tady je jedna z mála relativně koukatelných čtvrtí Jakarty. Krosnu si necháváme v úschovně a razíme si najít něco k snědku. Tady nás zachraňuje Visa, Master card jim tu tolik nechutná. V okolí je pár koloniálních budov a náměstí Benteng, v 19. století založené Nizozemci. Taky kostel, mešita a národní muzeum… V devět nás ale zlákává bambusový domeček v parku, kde asi na dvě hodiny usínáme. Dospat náš ekonomi vlak byla zkrátka povinnost. Poměrně pěkná je katolická katedrála před níž stojí hlavní Jakartský místo muslimský víry, mešita Istiqlal, do který se během ramadánu vejde až dvě stě tisíc lidí. Měšitu navrhl katolický architekt, svět se zkrátka zbláznil. V kostele akorát probíhá svatba, na mešitu kašleme, tam dál nejdeme. Proflákáváme se až do tří hodin, kdy si chytáme bus na letiště. Jakarta je směsí moderních budov a chudinský čtvrtí, věčně plná aut, motorek a nepostradatelnýho smogu. Mnohýma zatracovaná, nemyslíme si, že až tak zcela oprávněně.

Jakarta:

  

  

Na letišti máme hababuk času. Airasia vyžaduje svoje tři opruzný hodiny před odletem. Spouští se šílená bouřka, švihá to sem jeden blesk za druhým, mám pocit, že vlastně nikam letět ani nechci. Fanda v tom má ale jasno, do Kuala musíme, mají tam Burger King (ty kůže, střeva, játra se mu prý už zajedly). V tom případě je to teda jasný, letíme, bouřka nebouřka. Mlaďoučký muslimky se na nás sesypávají jako včely na med a chtějí po nás podpisy. Hollywoodský hvězdy hadr. Vzlítáme, blesky rozsvěcí oblohu, pilot nás informuje o letu. Poletíme v nízké výšce, kvůli počasí, povídá. Po třech hodinách jsme v KL. Čeká nás tu noční tranzit. Po nacpání se v Burger Kingu si lovíme fleka pod schodama a natahujeme se na zem. Hilton to není, ale po noci v ekonomi vlaku ten koberec taky vlastně ujde. Za odměnu si kupujeme Smirnofku a jako po ráně kladivem do hlavy usínáme.

  

Budíme se asi v pět, dáváme nezbytný kafe v Mekáči a pomalu se přesouváme k našemu gatu. Do Phnom Phenu sedáme za svítání, je to nádherný pohled. Děláme si nezbytný víza, bereme krosnu a před halou si chytáme tuktukáře, který nás přibližuje do centra. Od mojí poslední návštěvy Phnom Phenu se tady toho moc nezměnilo, jako bych tu byla včera a ne před deset lety. Bída se mícha s přepychem, welcome to Cambodia. Celý den trávíme ve městě. Muzeum genocidy rudých kmérů, Tuol Sleng je těžký kalibr. Ve škole, ze které je nyní muzeum a kde kdysi byly Polpotovým režimem páchány ty nejotřesnější mordy je na ceduli text, v kmérštině, francouzštině a angličtině... dalších komentářů myslím netřeba:

Bezpečnostní nařízení

1. musíš odpovědět přímo na mou otázku. Nesnaž se ji překroutit

2. nesnaž se zakrývat fakta tím, že se budeš vymlouvat nato nebo ono

    Máš přísně zakázáno zpochybňovat mě

3. Nedělej ze sebe blázna, jsi ten typ chlápka, co se snaží překazit revoluci

4. musíš mi okamžitě odpovědět, aniž bys ztrácel čas přemýšlením nad odpovědí

5. Nevyprávěj mi ani o svých nemorálnostech ani o podstatě revoluce

6. Při bičování a ranách elektrickým proudem nesmíš plakat

7. nedělej nic, seď rovně a poslouchej mé rozkay. Pokud jsi nedostal rozkaz, buď potichu. když ti o něco řeknu, musíš to vykonat ihned a bez protestů.

8. Nevymlouvej se na Kampuchea Kromin kvůli tomu, aby si schoval svá tajemství a zrádce

9. Pokud nebudeš dodržovat všechna výše uvedená pravidla, dostaneš mnoho ran bičem nebo elektrickým drátem.

10. Pokud porušíš kterýkoliv bod mých nařízení, dostaneš buď 10 ran bičem nebo 5 elektrický šoků.

V Tuol Sleng (věznici S – 21) dle odhadu prošlo 17-20 tisíc mužů, žen a dětí, kteří byli vyslýchání, mučeni a následně popraveni.

  

Náladu zlepšujeme v Královským paláci (Kambodžský král, který studoval v Čechách mluví česky slaví své 61.narozeniny). Nachodíme pěknou řádku kilometrů a naší procházku městem zakončujeme na kopečku Phen, kde bylo založeno město. Kdysi tu bývalo nespočet opic, teď tu po nich není ani památky. Nějakýho týpka se ptáme proč. Prý byli agresivní a tak je buď zastřelili a nebo přispali a odvezli jinam, to jsme moc dobře nepochopili. Pod kopcem se akorát na ulici cvičí aerobic. Skáčí tam mladí, staří, prostě všichni. Sedíme a pozorujeme je. Pak se podél jednoho z ramen Mekongu vracíme k nám na základnu, kde jsme nechali krosnu a koupili si jízdenku na noční, údajně lůžkový bus do Siem Reap. Cestou si kupujeme spoustu dobrot, Fanda si libuje, že tu konečně mají pořádný maso. Sedíme u Mekongu a užíváme si první večer v Kambodži.

  

  

Lůžkový bus je lůžkovým jen z části. Lůžka tam sice jsou, ale pro lidi velikosti hobitů a ne nás bílý (a to ani jeden z nás není žádný veliký čahoun). U vchodu se zouváme, fasujeme nezbytný igeliťák na boty a soukáme se na naše fleky. Klimoška na plný pecky nám pere přímo do hlav. Vedle nás si ulehá amík s amicí. Amík se vzteká, že tohle není lůžkový bus, je to opravdu bystrý chlapec. Naštěstí po vy vztekání se dává pokoj, svojí amici posílá pod klimu a jde spát. My si zaděláváme ty fuky toaleťákem, ale že by to nějak moc pomohlo, to se říct nedá. Na hlavy si nandáváme naše Bromo kulichy a jdeme se pokusit o spánek. Zatímco Fanouškovi se to poměrně dost dobře daří, já se trápím celou noc. Kambodžský cesty stojí za to, takže se spíš kodrcáme než že jedeme. Místo v pět jsme na místě v sedm.

  

Ubytováváme se v mým oblíbeným guestíku s bazénem, telkou, tepkou vodou a dvěma obříma postelema. Po několika týdnech bydlíme zase jako lidi. Jídlo se nám taky změnilo k nepoznání. Místo kostí a vnitřností jíme libový maso. Tady tu krávu dávám i já. Večer trénink u Bělorusa Saši. Fanda po dvou měsících konečně i spáruje. Saša se akorát připravuje na zápas, takže se to hodí oběma. Pozdě večer se dozvídáme, že zítra má do gymu dorazit jeden z nejlepších thajských thaiboxerů Buakaw. Máme tam být prý v šest. Několikrát jsem se na něj chtěla jet do gymu v Thajsku podívat, ale nikdy to nějak nedopadlo. A že se nám teď naservíruje jako hlavní chod tady v Kambodži, to by nás ani ve snu nenapadlo. Tak teda jooo, dneska „hellou a sawasdeeka Buakaw“.

Loučení se s Yogya:

  

30.1.2015  Yogya je jednoznačně nejhezčí velký město Indonésie, co jsme měli možnost poznat. Kromě standardního obdivování památek se tu ale věnujeme i marodění (musela jsem si naordinovat antibiotika), stříhání (Fanda potřeboval zkrátit háro), konzumování pizzy v Pizza Hut a tréninku thaiboxu. Ještě bylo v plánu kino, ale to jsme, zatím, kvůli angíně nebo co to na mě vlastně vlezlo neabsolvovali. Za to jsme zvládli koupit si jízdenku na noční vlak do Jakarty a spoustu tretek na trhu. Teda noční vlak je nočním vlastně jen z části. Vyrážíme v šest večer a v hlavním městě Indonésie, v Jakartě, budeme ve dvě ráno. Nic moc čas, ale pozdější vlak byl pro změnu „full“.

  

Včera jsme se vydali na ptačí trh, který se dříve (než jej zemětřesení srovnalo se zemí) nacházel hned vedle Sultánova paláce Kraton. Cestou si kupujeme meloun a mačetu. Meloun je asi víc k pochopení, než taková mačeta, ale já mám vlastně pochopení i pro tu mačetu (a hlavně pro staříka, který jí prodává). Myslím, že taková jedna půl metrová mačeta udělala totiž radost na všech frontách. Staříkovi, že bude mít co do pusy, Fanouškovi, že má svojí vysněnou mačetu a mě, že už nám jedna mačeta domů prostě fakt stačí. Na trhu je hababuk všemožnýho ptactva, drůbeže, plazů a jiných zvířat. Těch psů a koček v klecích nám je nesmírně líto… Jeden týpek nám otvírá krabici, je v ní kus hada, strhá jí hned Fandovi za krk. Fakt děsná legrace. Ale tenhle, narozdíl od těch ostatních co tam má v takových ledabylých klecích není jedovatý. S díky vracíme hada a mizíme pryč.

  

V ulicích je vedro na padnutí, k sultánova paláci si bereme všudy přítomnýho tříkolkáře. Dědula je na rozdíl od některých už motorizovaný, takže nemusí šlapat. Poprvý tu jsou diskriminováni muži a tak Fandovi jdeme koupit tričko. Tílko je pro sultánův palác nepřípustný. Akorát tam probíhá místní hudební produkce (s falešným zpěvem). Nedá se u toho vydržet moc dlouho a tak záhy mizíme pryč. V plánu je mešita (v průvodci píší, že bychom jí měli vidět), ale do cesty se nám přimotává lazebník, takže mešita nemešita, Fanda si domlouvá stříhání. Týpek chce necelý dolar a stříhá to celý růčo, neuvěřitelný. Mešit už ale stejně myslím stačilo. Nemůžu se dočkat normálních chrámu, kde stokrát denně nehulákají do ampliónů.

  

Cestou domů má Fanda nápad: „Lívo, zeptáme se schválně v Baťovi, odkud Baťa pochází“. Fanda pokládá první otázku na tělo: „mluvíte anglicky?“. Prodavačka se zardí, ale odpověď zní ano. Prima, je tu prostor pro položení druhé, teď už lehce záludnější otázky „víte, odkud pochází obchod ve kterém pracujete, Baťa?“. Odpověď přichází okamžitě: „Kanada“. Na pomoc přichází další a další prodavačka, trošku jsme jim tam asi zamotaly hlavy. Nic, v jejich nejvášnivější diskuzi mizíme pryč. O Zlíně jsme jim nic nevyprávěly, ale Czech Republic, to by dát mohly.

Jeden celý den je vyhlášen zevlem dnem. Antibiotika zabraly poměrně záhy, takže udržet mě v klidu je docela oříšek.

Den na to vstáváme ve čtyři ráno a na motorce vyrážíme do 42 kilometrů vzdáleného buddhistického památníku Borobudur. Památníku, který přežil horský popel valící se z nedaleké sopky Gunung Merapi, teroristické útoky i zemětřesení. Jeho vznik se datuje mezi 750-850 n.l. Chceme stihnout svítání, ale o pár minut přijíždíme pozdě, což nám ve finále vůbec nevadí, zase takový řev to vlastně nebyl. Alespoň jsme tam jako jedni z prvních a vychutnáváme si ještě relativního klidu. Klid však netrvá dlouho a Borobudur obsazují místní studenti. Focení a povídání si s nimi nebere konců. Mizíme se ukrýt na lavičky pod chrámem, kde relaxujeme. V dálce se kouří ze stále aktivní a ničivý sopky Merapi, jejíž vrchol dosazuje bezmála třech tisíc. Sopka, která v posledním století několikrát vybuchla je stejně tak, jak je obávaná je i místními uctívaná. Opouštíme Borobudur a objíždíme další památky v okolí. Pak se setkáváme s našimi španěly z Broma. Dáváme oběd, je to tak milé setkání.

  

  

Zpátky je cesta poměrně dost adrenalinovou záležitostí, ale Fanda je přepnut na asijský model, takže to zvládáme naprosto parádně. Doma chvíli zevlujeme a z legrace zkoušíme vygúglit „Jogyakarta muay thai“. Vyplivuje nám to gym, je necelý dva kilometry od nás, takže se tam jedeme podívat. Trénink prý začíná v sedm, ale zatím tam ještě nikdo není. Je to ve staré neoznačené budově, to asi bude, pomyslíme si… Nic, uvidíme a razíme do druhého lákadla v okolí Jogy, chrámu Prambanan s tím, že když už jsme nestihli východ slunce nad Borobudurem, tak že by jsme mohli dát západ slunce nad Prambananem. Dovnitř jít už neplánujeme, ceny vstupnýho jsou poměrně dost nastřelený. Promotáváme se městem, cesta utíká docela rychle a za chvíli stojíme před plotem velkolepého a zároveň nejrozsáhlejšího hinduistického komplexu na Jávě. Chrám je ze silnice vidět jen lehce. Parkujeme u veliké zdi, když z ní najedou vyskakují dva pokérovaní týpci. Aha, tak takhle… Přeskakujeme zeď, máme jen maličkou chviličku do tmy, u brány už není ochranka. Rychle si prolítneme chrám a zase přes zeď mizme pryč. Jestli jde uvařit adrenalin, tak nám se právě uvařil.

  

Cesta zpátky po tmě je taky libůvka, aut a motorek je nespočet a navíc začíná lejt, lepší už to být snad ani nemůže. Doma se stavujeme pro věci a razíme do gymu. Já s antibiotiky na trénink teda nejdu nooo. Vyšlapujeme si to do prvního patra skoro staveniště a ocitáme se v gymu. Dostali nás křováci. Skvělá výbavička, trenér akorát spáruje s mlaďoučkým klukem. Dvouhodinový trénink začíná ve čtvrt na osm. Po rozcvičce, rozehřátí si Fandu trenér bere na lapy. Na maličky lapy, je to šílenost. Lapuje ho s nimi i na lowkicky. Nemají rozum. Fanda je utavený, ale nadšený. Dost dobrý trénink to byl… A cena víc než lidová.

Dneska nás čeká poslední den v Jogya a večer v šest odjíždíme vlakem do Jakarty. Celý den v Jakartě a večer odlet do Kuala Lumpuru, kde si dáme 14 hodin tranzit a další den ráno přelítáme do Phnom Phenu, tam celý den a večer nočním busem přejezd do Siem Riep. Dva dny na cestě bude každopádně dobrý oříšek…

Pár fotek od našich Španělů z Broma:

  

28.1.2015  Slezli jsme ze stromů a dorazili do Yogyakarty, města jávské kultury. Ale zase trochu zpětně…

Dostat se na letiště jménem Phraya (pojmenované jako stejnojmenné město), které je i jediným letištěm na ostrově nebyla až taková legrace, jak jsme si naivně mysleli. Taxi jsme zavrhli s tím, že taxi je pro žabaře, že my to zvládneme místním MHD. Chytáme první, žlutý „bemo“, které nás přibližuje do jakéhosi městečka Mandalika. Odtud si máme chytit něco dál, prý autobus. Autobus do Phraya, žádný ale nejede… Fajn, na autobuse netrváme, spokojíme se s dalším „bemo“ a tak se soukáme do dodávky a že teda „go to Phraya“. Řítíme se rychlostí dvacet kilometrů za hodinu. Nevadí, hlavně nespěchat, když tak si na tu Jávu chytíme další letadlo. Důležitý je, že za stěračem máme vonnou tyčinku a věneček proti zlým démonům. Vyhazují nás u tržiště v Phraya, ptáme se na letiště. Místňáci toho sice moc nerozumí, ale letiště chápou poměrně dobře. Prý, dvacet kiláků od Phraya. Blbost, pomyslíme si, když se to letiště jmenuje Phraya International Airport a v mapě je zakreslený, že je prostě z města Phraya kousek, tak tu přeci musí být někde poblíž. Omyl je samozřejmě pravdou, nemusí. A tak si bereme další dodávku a ta nás veze na letiště. Platíme 45 000 rupek za odletovou taxu vnitrostátního letu a za chvíli se soukáme na palubu letadla.

Za necelou hodinu sedáme v jednom z největších Indonéských měst, které je i důležitým přístavem, kde sídlí národní námořnictvo. Letištním, poměrně dost civilizovaným busem se přesouváme na hlavní autobusové nádraží do města Purabaya (25 tis/os.), odkud si chytáme bus do Probolingga. Tím celá civilizace taky ale i končí. Bereme si „bus economy“ s přírodní klimatizací a desítkami hulících křováků. Když začne lejt a začne akce „zabedněme všechna okna, ať taky co nejrychleji chcípnem“, je v buse nepopsatelný vedro a smrad. Vlastně se tam nedá moc dýchat, ale co by jsme taky chtěli za dolar a půl. Po třech hodinách nás vyhazují na busovým nádraží, odkud by jsme měli chytit minibus dál do Cemero Lawang. Naše kroky směřují za sopkou Bromo a okolními sopečnými vrcholy. Cemero Lawang je odsud vzdálené padesát kilometrů a my narážíme na malý problém. Nic, kromě několika vydřiduchů, kteří si říkají o naprosto nesmyslný částky za dopravu tu k mání není. Jediný, kdo tam ve finále míří je miniven, za který si řidič říká půl milionu a že čím víc lidí bude, tím to vyjde levněji. Stojí u něj dva korejci, nýmandi jak se sluší a patří. Odmítáme podporovat tuhle zvrácenost (o Probolinggu to je s podvodníky profláknutý), bereme krosny a že zkusíme něco stopnout. Mávají nám, smějí se, ale buď tam nejedou a nebo vůbec nechápou co po nich chceme a tak se vracíme zpátky, kde se objevuje jeden běloch. Paktujeme se s ním, že zkusíme najít jinou možnost jak se tam dostat, má na to stejný názor jako my. Je tam s přítelkyní, jsou to španělé a my v tuhle chvíli ještě nevíme, že s nimi strávíme několik následujících prima dní. Snažíme se sehnat jinou dopravu, ale taky marně. Za chvíli se tam zjevují ještě dva frantíci a jedna němka. Už tam tvrdneme bezmála tři hodiny. Nakonec ještě s pár místníma opouštíme nechutný Probolinggo a do Cemero Lawang odjíždíme za už normálnější peníze. Stoupáme skoro celou cestu, je už úplná tma. Vyhazují nás v horském městečku, na žabky a tílečko to tu teď večer už vážně není. Ubytko je mazec, smrdí to tu ztuchlinou, deky pračku neviděli dobrých několik let a ona společná koupelna je totální hard core. Celá naše bílá partička bydlíme ve stejný guestu a společně razíme do warungu na véču. Za necelý dolar si dáváme výborný mie goreng a kecáme a kecáme. Že se vstává druhý den ráno v půl čtvrtý, to tam zřejmě dochází jenom mě…:-)

Cemero Lawang:

Spíme asi čtyři hodiny. Navlíkáme se do teplejších hadrů a vyrážíme na vrchol Gunung Penanjakan (2770 m). Je úplná tma, jen mezi mraky občas prosvitnou hvězdy a v dálce blesk rozsvítí okolní kopec. Asi za hodinu jsme na místě. Postupně se tam schází mraky místňáků. Jsme tu mimo sezónu, takže bílí tam jsou asi jen tři. Čekáme na svítání. Kupujeme si zázvorový kafe, sedíme a povídáme si s místníma. Když se slunce vydrápe na oblohu, ten pohled, který se zjeví před námi je fascinující. Aktivní sopka chrlí svůj kouř a oproti těm okolním je právě Gunung Bromo pěkným prckem. Po chvílí nám zábavu, místo sopek, dělají místní mikro babičky. Mají asi metr dvacet, hihňající se, že se s námi chtějí vyfotit. Postupně jsme tam největší atrakcí my. Bílý opice se kterými se chtějí místňáci vyfotit u Broma, to sme teda dopadli.

  

  

Když slunce vyleze a je už konečně pořádný světlo, setkáváme se s našimi španěly a vyrážíme na procházku přes bezmála třítisícový vrchol po okraji kráteru. Z procházky je pěkně dlouhá a parádní tůra. Když sestoupáme až k Bromu, ocitáme se v měsíční krajině Laotian Pasir, tzv. písečného moře, kde je krom tun černého vulkanického písku i hinduistický chrám. Všude pobíhají koně, jejichž majitelé nabízejí, že nás vyvezou až před vrchol kouřícího se Broma. Stoupáme tam po svých a po vyšlápnutí 253 schodů se ocitáme na okraji dýmajícího kráteru. Místní Tenggerové tam jako oběti pro uklidnění sopky házejí květiny a v době každoročního festivalu i kuřata a peníze.

  

  

  

  

Až se nabažíme toho pohledu vyrážíme už na cestu zpátky. Po osmi hodinách jsme v našem ekl domečku a padáme za vlast. Během chvíle se zatahuje a začíná lejt. Večer si za dolar kupujeme nezbytné kulichy Bromo a razíme na horký čaj do Lava coffee. Připadáme si jako v horský chatě u nás v Krkonoších. Za chvíli vidíme naše španěly, jak tam míří taky a tak zase kecáme a dáváme společně večeři v místím warungu. Babkám tam na zemi hoří ohýnek, to teplo vážně bodne. S kulichama na hlavách mizíme spát. Ráno pobalit a vracíme se zpátky do Probolingga, odkud pak dál, doufáme, že vlakem, do Surakarty.

Na cestě do Probolingga:

  

Ráno narážíme na to samý na co předevčírem v Probolinggu. Na kartelovou dohodu místních lupičů. Schází se nás tam postupně devět. Cena sice není moc uspokojivá, ale hnout se odsud už opravdu musíme a tak s lupičem domlouváme alespoň to, že nás hodí až na vlakový nádraží. Sjíždíme pořádný krpál, všude okolo jsou políčka s všemožnou zeleninou. Hlava (jakožto absolventovi zemědělské školy…ehm) mi zůstává stát nad tím, jak je možný tohle množství v těhle šílených krpálech vůbec obdělat. Vlak nám odjíždí za tři čtvrtě hodinky a před námi je sedmi hodinová cesta do Surakarty. Cestou však měníme plány a jedeme až do Yogyakarty, města jávské kultury, města v jejímž čele stále stojí sultán. Na Yogyakartu si necháváme poslední čtyři dny na Jávě a v Indonésii celkově. Po sedmi hodinách se loučíme s našimi španělskými kámoši, kteří nás opouští právě v nedaleké Surakartě a samy vystupujeme o hodinu později v Yogy. Je už úplná tma. Z nádraží to ke guestům není tak daleko a tak za relativní chvíli bydlíme. Po příšernosti v Cemero Lawang máme čistý pokojík v hotelu za 11 dolarů i se snídaní. Krom města je cílem naší návštěvy i buddhistický památník Borobudur a hinduistický chrám Prambanan, obě tyto památky jsou zařazeny na seznamu Světového dědictví UNESCO. Navíc by se tu teď v tuhle dobu měl konat svátek Gerebek, jenž patří mezí jávské nejbarevnější a největší procesí.

23.1.2015  Člověk míní, život mění… rozmrzeni sluncem, mořem a lelkováním se při snídani z minuty na minutu shodujeme na tom, že ještě dnes a to za chvíli opustíme Kutu a vydáme se na ten nejjihozápadnější cíp Lomboku, do Tanjung Desert (Desert Point). Po rychlém vzhlídnutí mapy do éteru padá něco ve smyslu, za hodinu a půl jsme tam… Malý batůžek máme zabalený hned a tak do půl hoďky vyrážíme na cestu. Kopírujeme pobřeží, ptáme se na Bangko Bangko, místňáci nám ukazují směr. Asi po hodině a půl se nádherná asfaltka mění v šutrovitou stezku mezi vesničkama. Naivně si myslíme, že už tam za chvíli budeme, že tady už určitě ten ostrov musí končit. Všude na nás pokřikují děti. Další desítky kilometrů jsou za námi, zase tam začíná asfaltka a pobřeží. Dalších X kiláků, končí asfalt a silnice se mění v naprostou šílenost, máme za sebou asi tři a půl hodiny cesty.

  

Okolní teplota má snad sto stupňů. Po chvíli se nedá už jet ani po tý kamenitý cestě, nějaká cedule tam sice je, stezka tam vede, ale nevíme jak daleko to na ten konec je. Nemáme vodu a kůže nás dost pálí. Nedá nám to, pod kopcem necháváme motorku, bereme helmy, batoh a na přímým slunci se hrabeme do kopce. Vydrápáváme se až nahoru, ale cesta vede dál a dál a my nevíme jestli to bude ještě dvě stě metrů nebo dva kilometry. Padáme na pusu a před „vrcholem osmitisícovky“ to otáčíme a vracíme se k motorce. Není nám moc do smíchu, ale už prostě nemůžeme. Sedáme na motorku a vracíme se po šutrech zpátky… U prvního stánku si kupujeme vodu. Usměvavý místňák se s námi dává do řeči, že tu má „home stay“, ať tu přespíme. Nejdřív se cukáme, ale on se tak moc snaží, že se na ten jeho „home stay“ jdeme aspoň podívat. Obrovskou chloubou mu je to, že tam prý má elektriku. No, panečku i elektrika by tam byla… Domeček nemá stropy, „koupelka“ je venku, krávy se pasou opodál. A on se pořád tak snaží… nemáme srdce, říct mu ne a tak za chvilku bydlíme. Bydlíme u něj doma, jde nám uvařit něco k obědu. A taky nám jde za barák najít nějaký ten kokos. Dáváme „home“ sprchu aneb polívat se kyblíčkem je spásná věc a razíme se vykoupat. Náš nový kámoš jede s námi. Vede nás k moři do rybářský vesnice, kde je to hodně, hodně přírodní. Jinak „Desert Point“ je místo proslavené jedněmi z nejlepších vln na světě. Kámoš chce fotit, takže mu svěřuju foťák. Drží ho jako atomový vědec hrábě. Vůbec neví co s tím, ale odvážně cvaká (hlavně můj nezveřejnitelný zadek s mojema růžovejma plavkama).  A fotit se chce s Fandou, ne se mnou. OK, nebudu si to brát osobně. K véče máme skoro to samý co k obědu, ale nevadí, on se vážně tak snaží.

Na terase s námi sedí stařík s mačetou a hulí. Je mu sedmdesát, má dvanáct dětí a před třemi měsíci mu umřela manželka se kterou žil šedesát let. Počty tu moc nesedí, ale to tu je poměrně dost normální. Prohlíží si časopis, rozvádíme polemiku, jestli umí vůbec číst. Usmívá se nad fotkami surfistů v plavkách, na některý poťukává prstem, netušíme co to znamená. Kouká na mapu Indonésie a s přesností ukazuje na jednotlivé ostrovy, kterým dává správné jméno. Z toho vyvozujeme, že buď číst opravdu umí a nebo přehled, minimálně indonéského zeměpisu, má. Náš kámoš spí na terase, nám nechává celý jeho domek. Zamotáváme se pod moskytiéru a padáme do komatu. V noci leje, teplota poměrně dost klesá, ale spí se báječně. Jen ráno si to hulákání z mešit mohli šátečkáři fakt odpustit. Jako ve čtyři, v půl pátý, v pět… to už není náboženství, to je magořina. Ale i tak je máme moc rádi, jsou prostě milí a většina z nich má tady to modlení se dost na salámu, naštěstí.

Ráno nás budí hlasy na terase, někdo tam mluví anglicky, že by náš kámoš odchytl nějakou další zbloudilou duši jako jsme my dva? Ale ne, na terase sedí jen týpek od sousedství. Australan, co tu žije více jak rok a půl. Dáváme se s ním do řeči. Část roku maká na ropných plošinách, zbytek roku surfuje a žije tady na Lomboku, kde si koupil půdu na který se chystá pěstovat banány. No co, taky dobrá životní idea, taková banánová plantáž na Bangko Bangko. Zase přichází stařík s mačetou, zase hulí a zase si prohlíží ty samý časáky co si prohlížel včera, je vážně vtipnej. Někde o podál prý pase krávy. Jinak náš bytný kámoš se jmenuje Suriman a přináší nám kafe a skvělou místní snídani. Rýži s amoletou, rajčaty, praženými arašídy a kokosový karbanátky, je to výborný. Sedáme na motorku a za Surimanem vyrážíme konečně snad „dobýt“ onen proslavený „Desert Point“. Vlastně ani nevíme co tam opravdu má být, nikde v průvodci to moc podrobně popsané není. Cesta je šílená, místy jdu po svých, ať si alespoň na chvilku ta chudák motorka oddychne. Jsme na kopci, kde jsme to otáčeli včera. Sjíždíme pomalu dolů, už to opravdu nebylo daleko, jestli kilák… Pár chatrčí, pár bungalovů, které v sezóně fungují a to převážně pro nadšené surfisty a taky pár žíznivých psů a moře, jinak tam je zkrátka nicotný nic. Skály, obrovské vlny, za kterými se sem od dubna do srpna ženou surfaři z celého světa. Australan povídal, že Bangko Bangko je dokonce nejlepší surfařské místo na světě. Nevíme, neumíme se na to prkno ani postavit, natož hodnotit ňáky ty vlny. Ale pohled je na ně fascinující. Jsou dlouhé, překlápí se s takovou silou. V dálce vidíme Gunung Bromo, sopku jejíž výška dosahuje 2392 metrů a je údajně jedno z nejkrásnějších a nejfotogeničtějších míst v Indonésii. Zdá se, jako by od nás byla jen kousek. Koupeme se a Bromo se nám postupně ztrácí do mraků. Máme pocit, že jsme na konci světa a ne na konci ostrova Lombok, je to tu vážně hodně zvláštní, pustý a bez lidí. Jako by tu kdysi býval tábor, který skončil a všichni se rozjeli domů. Psům dáváme svojí poslední vodu a pomalu se s tímto místem loučíme. Jsme rádi, že nám nezůstalo utajeno.

  

Balíme věci a musíme vyrazit. Máme před sebou asi šedesát posledních kilometrů na „naší“ motorce, kterou jsem si vlastně i já, díky Fandovi, trošku (fakt jen ale trošku) zamilovala. Ta svoboda je neuvěřitelně přitažlivá. Suriman se ptá Fandy, jestli by pro něj neměl nějaký tričko. Ale vzhledem k naší minimalistický výpravě (velká krosna zůstala v Mataramu) toho moc nemáme a tak mu dáváme Fandy triko na spaní. Týpek si ho hnedle bere na sebe (plandá na něm a vypadá jako by ho podědil po starším tlustším bratrovi) a jede se v něm projet po vesnici. Loučíme se s ním s vědomím, že teď tady, na „konci světa“ bude mít (dokud se nerozpadne) reklamu filmová produkce Stillking.

Proskáčeme se přes šutry, jsme zpátky na krásný asfaltce a už si to svištíme směr hlavní město Mataram. K obědu nás zlákává právě upečená ryba, kterou babky prodávají u silnice. Nejde jí odolat. Podle zubů to je nějaký dravec, to maso má naprosto skvělý. Sedíme na bambusových rohožích u pobřeží a užíváme si poslední chvíle u moře. Mataram už je jeden veliký blázinec. Ve zdraví vracíme motorku, která nám sloužila krásných devět dní. Zůstáváme tu jednu noc. Po odvšivení a odblešení se jdeme projít po městě k asi jedinýmu koukatelnýmu co Mataram nabízi a to k balijskýmu chrámu Pura Meru. Ve spleti motorek a aut tu jezdí zapřažení ponící a taky smečky potulných psů, co se statečně snaží přejít přeplněný silnice. Podívat se jdeme do největšího nákupního centra Mataramu a vlastně celého Lomboku, do Mataram mall. Střecha vypadá jako z tržiště v Budapešti, ale i tak dobrý. Na to, že o pár kiláků dál se někdo chlubí tím, že má vůbec elektriku…

Nic, jdeme spát a ráno v osm zvedáme kotvy na letiště, kam se budeme přesouvat místním „bemo“. Prý máme hledat žlutý auta… Vylítáme v 11:55 a v 11:50 máme být na Jávě. Prima posun v čase smiley

22.1.2015  Moje insomnie z nočních veder a místního nic nedělání je skvělou záležitostí pro psaní smiley. Nu, ...nějak se nám nedaří odpíchnout se z Kuty na Lomboku, fakt nevíme proč. Snad možná proto, že to tu je vážně „docela“ hezký.

Vstáváme brzo ráno a jdeme si zaběhat. Trošičku poprchává, na běhání to je ale značka ideál, neleje z nás jenom ze vnitř, ale mokří jsme i z venku. Dáváme sedm kiláků. Já s průpovídkama „bolí mě křížák na levý noze, píchá mě v boku, fakt už nemůžu…“. Fanda si vyklusává jako by nic. Nevím, co je na tom spravedlivýho, ale to koupání v moři si podle mě zasloužím i já:-)! Sprcha a jedeme na ranní trh, kde si kupujeme „baguš“ (tabák, balený do hřebíčkových papírků), ovoce a taky tam potkáváme místního „Maria“ z restaurace od naproti. Fanda si s ním domlouvá chobotnicový obchod a tak spolu nějakou tu mrchu s chapadly vybírají. K večeři nám ji Mario připraví na ohni. Mě čekají filety z tuňáka, nestěžuju si.

   

Pak mizíme někam k moři, tady je totiž vlastně úplně jedno kam. Ty pláže nemají chybu, jsou prázdné a společností nám po většinou jsou jen psi nebo místních děti (a dneska se na pobřeží zjevilo stádo, asi dvaceti kusů krav). To už byl hodně velkej extrém.

  

  

Štěňátka nám rostou před očima, horší ale je, že jsme si na ně už zvykli a tak nám po nich bude dost smutno (a jim po „nás = žrádle“ co jim dáváme asi taky). Jinak to tu je takový hodně vesnický, všude krávy, vodní buvoli, koně… Tahle Lombocká Kuta se na rozdíl od tý Balijský nenechala (zatím) strhnout tím mega nechutným turistickým průmyslem a nějak si tu tak pořád žije tím svým relativně původním a poklidným životem (na to, jakou nádheru tu nabízí).

Jak jsem se stala řidičem motorky. Fanda: „Lívo, nechceš si zkusit řídit“. Já: „tos uhodl, nechci, joo, kdyby to byla naše pomalá automatik motorka, tak možná jooo, ale tohle, to fakt neee“. Fanda: „Lívo, fakt na tom nic není, tady to řídí sedmiletí děti“. Já: „no a co, tak ať si to řídí“. Fanda: „pojď si to opravdu jen zkusit, uvidíš, že na tom nic není“. Já: „no tak teda jooo (zapracovalo egíčko… když to říděj sedmiletí smradi, tak co bych to nemohla řídit i já)“. Takhle jednička, takhle dvojka… pomalu přidávej plyn. Rozjíždím se, řadit na vyšší rychlost je sranda, jedu rovně a jedu sama, no jupíííí. Baví mě to ale jen do tý doby, než konči rovina a já se musím ze trojky dostat na neutrál. Pletu si brzdu s plynem. Tak na tohle fakt dlabu. Je na čase nechat tu motorku zase Fanouškovi a těm sedmiletým fakanům. Nikdy jsem hold nebyla, nejsem a nikdy nebudu motorkářskej typ cheeky

Večeře u Maria je výborná. Fanda po prvním zakousnutí se do chapadel přestává mluvit, pak už se nám večer poměrně dost omezuje jen na věty jako „to byla nejlepší chobotnice co jsem kdy jedl… no to ale bylo skvělý… ježiš to byla ale dobrota….“ (myslím, že na trh jedeme i dneska). Tuňák taky nebyl vůbec k zahození. Je to až trošku trapný, ale tady to je prostě fakt dokonalý.

Večer se už ale konečně musíme rozhoupat co dál a tak je nejprve v plánu přesun lodí na Jávu. Cesta by ale trvala víc jak 24 hodin. Nakonec ale z minuty na minutu kupujeme letenky a pozítří přelítáme do Surabaya (1200 Kč pro oba, no nekup to). Dnes zůstáváme ještě tady v ráji, zítra se chystáme objet jihozápadní pobřeží Lomboku a vrátit se zpátky do Mataramu, kde odevzdáme motorku a vezmeme si naší velkou krosničku. Přespíme noc, odporoučíme se na letiště a po asi deseti dnech se rozloučíme s tímhle fantastickým ostrovem…

   

20.1.2015  Toš zase dost zpětně aneb poslední den na Bali… V první minutě: nemám ráda mrouskající se kočky. Po deseti minutách: nesnáším mrouskající se kočky. Po dvaceti minutách: přeju tý přiblblý kočce nějakýho toho pěknýho psího kámoše:-). Beru si špunty do uší a snažím se zase usnout, jsou čtyři ráno.

Dostat se místní dopravou do Padangbai stojí poměrně dost úsilí, ale nakonec se nám to daří a asi po čtyřech hodinách (70 km) jsme v přístavišti a kupujeme si lupeny na čtyřhodinovou plavbu na Lombok. Na trajekt se s námi naloďují i přeplněný náklaďáky, autobusy, motorky… Čučíme na film (Milánku, „Loft“ skvělý doporučení, díky) až z toho málem zapomínáme kochat se Lombokem, když k němu připlouváme. Je tak zelený (bodeť by taky ale nebyl, když tu teď pořád chčije, chčije a chčije (řekl pan Kemr, ne já!), slunce akorát zapadá, je to nádherný pohled.

 

V Lembaru jsme si měli v plánu půjčit motorku, ale máme smůlu, v Lembaru sou k mání akorát tak mešity a ne motorky na půjčení. A tak se, už po tmě, přesouváme místním „bemo“ do hlavního města Mataram. Asi tři kiláky musíme po svých, ale ubytko nacházíme poměrně snadno. Zastavují nás lidi a sami od sebe se ptají, jestli s něčím nepotřebujeme pomoci. Jeden nám dokonce kreslí mapu, že druhá do leva a pátá ulice doprava. Z pátý ulice je nakonec osmá, ale nevadí, i tak nám to dost bodlo. Mataram se netváří moc přívětivě, vypadá to na další pěkně hnusný město. Chodník se tu dost často mění v díru velikosti kráteru, takže není nad to koukat se, kam člověk vlastně šlape. V jednom z guestů se na recepci ptáme, kolik stojí noc. Týpek se usmívá a jde pro klíče, že nám ukáže pokoj. Za kolik je noc, ptáme se znovu… Směje se, klíč má v ruce. „Monay…“ ukazujeme peněženku. Pořád nic. My: „rupí“ (jejich měna). On: „rufí?“ Smějeme se už i my. Jak je možný, že je někdo až takhle totálně tupej, že mu prostě nedojde na co se ho asi tak můžeme ptát (na recepci v hotelu). No je to tady hodně solidní materiál:-).

Večeříme v místním warungu, je zase po dešti a taky zajisté i před deštěm. Leje celou noc. Na ráno si domlouváme motorku, teda Fanda jí domlouvá. Silnější manuál. Je z toho několikahodinový trucování mojí osoby, že na tom nikam nejedu, že chci zpátky náš pomalý skůtr automatik. Nakonec jsem udolána, po snídani fasuju bílou (trošku polehčující okolnost) helmu, u bytných necháváme krosnu a na lehko vyrážíme směr Tetabatu. Cesta utíká v poklidu. Kdesi, čert ví kde, stavíme na trhu, kde to spíš vypadá, že jsme dorazili někam do Indie. Zapřažení ponclové tu fungují jako místní taxi, všude je pěkný bordel, ale milí tu na nás sou, to jako zase jooo. Nějaký týpek nám pokládá dotaz asi jako většina lidí tady: „where are you from/odkud jste?“ My: „čekooo“. On: „ó, mexikooo“. No, pokecali sme si, Mexiko nebo Čeko, dyť to je vlastně fuk.

Jinak ženy se nám zahalily do šátků, ostrov Lombok je z větší části muslimskou záležitostí. To hulákání z mešit několikrát denně nás začíná štvát poměrně brzo, jako by nestačilo pomodlit se jednou denně nebo třebas klidně jedou týdně. Guest house by jsme měli, nebylo to tak složitý, jsme tu totiž snad jediní bílí turisti v tuhle jejich „rainning seassons/období dešťů“. Spousta restaurací vůbec nefunguje, vaří tu jen pár hotýlků, prostě tu chcípl pes. V tom našem „hotelu“ se pyšní i bazénem. Každopádně s tou břečkou v džungli to snad nemyslí ani vážně. Pak z nich ale vylejzá, že swimming pool se „broken last year/loni se rozbil“.

Pro změnu zase prší, ale to není nic, co by nám nějak zásadně vadilo. Prostě se jen odpoledne zčista jasna zatáhne a spustí se slejvák. Určitě je prima, že máme ty pláštěnky (žádný samozřejmě nemáme, na co taková pláštěnka do období dešťů pod rovníkem). Fanda: „pláštěnky sou pro ženy, tohle je více punk“. Já: „ha ha ha“. Jdeme se projít kamsi, nevíme kam, ale prostě jdeme. Ve vesnici na nás pokřikují děti, škemrají pera, nad námi se tyčí bezmála čtyř tisícová hora Gunung Rinjani (3726 m) všude okolo jsou rýžová políčka, na stromech rostou avokáda, pomela, limetky, granátový jablka, mangostany. Kávovníky a „čokoládovníky“ tu sou snad už samozřejmostí. V polích se nás uchopuje mísťňák, že tudy to je tam a tam a že tohle je hřebíček, tohle koriandr a támhle že jsou makadamový ořechy a my prostě šlapeme za ním. Spouští se déšť, křovák usekává banánovníkový listy a podává nám je se slovy „deštník“. A že takový „deštník“ fakt bodne, to je bez diskuzí. O kameny rozbíjí tvrdou skořápku makadamovýho ořechu, jako čerstvý jsou fakt výborný. Balí si místí tabák do odzbrojující velikosti jakože cigarety (filtr? co je to filtr?). Potkáváme dědulu s mačetou kolem pasu a trenkama značky „THE NORTH FACE“. Před námi jde „náš“ křovák, na záda nám dýchá dědula. Fanda: „Lívo, nikdy jsem se necítil tak bezpečně jako právě teď, s mačetou nějakýho typa v zádech kdesi v jungli“. Spouští se další monzun, dneska už asi po dvacátý sedmý. Zase fasujeme „umbrella“ a šlapeme dál. Nevinná procházka končí u něj doma. Děti sou z nás nadšení, bohužel nejsme „papírnictví“, takže žádný další tužky ani pera fakt nemáme. Kecáme s ním s jeho lámanou angličtinou. Dává nám banány, nabízí kafe z jeho farmy a sušenky… S pár kačkama jako díky (o žádný si světe div se sám neřekl) se loučíme a směřujeme směr domov. Pro změnu zase začíná lejt. Z Fanouška ze Senohrab se ale stává „jungle man“ a tak nám nožem seká další „umbrella“.

Jsme zpátky doma a přemýšlíme nad tím, že vlastně zatím nevíme co si o takovým Lomboku myslet. Buď tu totiž hulákaj z mešit a nebo tu leje.

  

  

Ráno nás probouzí úplně modrá obloha (a ve 4:30 šátečkáři), takže tak do dvou hodin odpoledních máme prostor pro procházky a prozkoumání dalšího okolí bez deště. Z boty nám odpadává rozšláplý škorpion, je to ještě miminko, naštěstí.

Krásně je nakonec celý den, žádný déšť. Jedeme se podívat na jeden větší trh na hlavní silnici. Nechápeme, co dělají z toho libovýho masa poražených zvířat, ale toho ostatního tam mají docela dost. Od vnitřností až po kůže a já nevím co ještě. Takový Babi Guling, který Fanda zcela neprozřetelně ochutnal na Bali je naprostou delikatesou (ve warungu je na obrázku vyfocený malý prasátko). Z prasátka je ale na talíři sušený játro, sušený střívko, cosi jako maso z hlavy, usmažená kůže… prostě taková česká delikatesa pro český psy. Kupujeme si mangostany, který nám mimo chodem rostou i před tím naším slavným hotelem se swimming pool. Najít tu něco k obědu je docela hoňka. Zalejzáme do jedný z místních restaurací (ve městě jsou teď otevřený opravdu snad jen dvě), kde se mi daří vybrat si místní sasackou specialitu, špenát v rajčatový omáčce s chilli a cibulí. Místo cibule tam jsou obilný výhonky a celý je to zalitý rybí omáčkou, takže i Fanda, který normálně zbouchá snad úplně všechno to nedává. Je to nejodpornější jídlo, co jsme kdy jedli. Fanda se trefuje do poměrně chutného jakého si kari s kuřetem. K jídlu nám hulákají z mešity (dnes už asi po osmnáctý), sedíme mezi rýžovým polem, no co více si přát. Den utekl, vlastně tu není co dělat a tak zítra mizíme pryč.

  

  

Po snídani máme namířeno do údolí Sembalun s vesničkami Sembalun Bumgbung a Sembalun Lawang, které obklopuje hora Rinjany a pak až tam, kam nás motorka donese. Zkrátka někam na jih, ostrov chceme objet po východním pobřeží. To stoupání na kopec nad údolí je šílený, několikrát nám zalehnou uši, na pár kilácích je tak patnácet metrů převýšení. Ten pohled ale stojí za to. Z vrcholu pak sjíždíme dolů do údolí, hory jsou už zahalené v mlze. Oba máme cukání vyšlápnout si to až na vrchol, ale tenhle náš fantastický nápad záhy padá, jelikož do oněch 3726 metrů, světe div se, nechodí od 10.1.-31.3., kdy je období dešťů. Ten nejstandardnější výšlap trvá tři dny a dvě noci a stojí okolo 160 USD na osobu.

  

  

Vydáváme se směr vesnice Obel Obel, kde de facto silnice začíná kopírovat nespoutané pobřeží východního Lomboku. Na pobřeží posedává pár rybářů, písek je černý. Do řeči se s Fandou dává nějaký týpek, že je učitel matematiky, jeho žena je učitelka indonéštiny (smějeme se, že nic neobvyklýho) a že je strašně rád, že si s námi může procvičit angličtinu. Akorát se chystáme najít si nějaký ten warung a tak nás vede do jednoho (ze dvou), že tam dobře vaří. Dáváme si to jedno jediný, co tam mají, ale je to vynikající. Milá paní se usmívá, ale nerozumí ani ťuk. Učitel se s námi po chvíli loučí a mizí za svojí ženou. Oběd nás oba dva stojí asi 40 kaček, sranda. Sedáme na motorku a razíme zase o kus dál. Silnice jsou prázdný, asfalt se tváří nově, takže se to sviští jedna báseň, dokonce i já si to užívám. Teplota se tu pohybuje okolo stupně varu. Všude okolo jsou plantáže kešu, ale je už po sklizni, takže jich vidíme opravdu jen pár. To ovoce, ze kterého ořech roste nádherně voní, ale ochutnat se ho srabácky bojíme. Míjíme přístavní město (odkud lodě odplouvají dál na Sumbawu) děláme zastávku na stromy. Jsou prostě nádherný.

  

Dál kopírujeme moře, když z hlavní silnice vidíme odbočku na cestu necestu k pobřeží, kde má být jakási lahůdka hlavně pro geology. Geologové nejsme, ale vidět ty černý šutry chceme. Sjíždíme tam a ocitáme se v divočině. Sou tam jen stopy psů, černočerný písek, pár mořských potvor, který vyplavilo moře a jinak nic. Během chvíle se zvedá vítr a spouští se solidní monzun. Čekáme pod převisem, jestli se to umoudří, ale je to čím dál tím horší a tak se drápeme zpátky k motorce a snažíme se dostat zpátky na hlavní. Naše jediná přístupová cesta se nám během chvíle mění v potok a tak se jen tak tak vyhrabáváme nahoru. Jet se dál v tomhle blázinci nedá a tak se, stejně jako ostatních pár místňáků, schováváme pod střechu a čekáme. Čekáme asi půl hodiny, mokrý máme úplně všechno a do toho všeho se smějeme sami sobě, jak jsme ještě před chvílí měli zájem vyrazit do bezmála čtyř tisíc. Stávají se tu z nás taky bezmozci.

Déšť ustal a vykouklo sluníčko, naše totálně mokrý věci schnou během cesty na naší kůži a za chvíli jsou úplně suchý. Prima, máme vypráno. O dalších X kiláků dál je něco jako obrovská rovná louka, na který se pase stádo krav a ze silnice je vidět, že se odtamtud dá dostat až k moři. Otáčíme motorku a jedem tam. U hlavní vybírají vstupný, vůbec ale nechápeme proč. Po nás nic nechtějí a tak jedeme dál. A najednou to celý dává smysl. Jsme na trhu s koňmi, kde je kromě koní i neuvěřitelný množství lidí, převážně mužskýho pohlaví. Zírají na nás jako by jsme přiletěli z kosmu. Na prodej jsou hřebci, kteří jsou uvázání za hlavy přes jakoby kladky ke stromům. Docela dobrá vychytávka. Po chvíli se všichni hrnou na tu placatou louku. Najednou řev a kolem sviští dva zapřažení koníci s těmi malými dřevěnými kárkami. Samozřejmě se vsází. Jinak v této jihovýchodní části Lomboku žijí úplně ti nejpůvodnější obyvatelé, tzv. sasakové.

  

  

Míříme dál na jih, do vesnice Tanjung Runggit, bohužel nemáme nejmenší tušení, jestli se tam bude dát vůbec ubytovat. Cesta tam je už hodně špatná, z asfaltky se stává udupaná hlína. Několikrát to chceme otočit, nemáme už moc času do tmy. Ale naše zvědavost nám nedá a tak dojedeme až tam, kde končí silnice. Bydlet tam sice nejde, takže zpátky musíme, ale to moře, ta pláž, to je prostě nádhera. Jen tak tak to za světla stíháme do jakýsi díry jménem Ekas, kde je rodinný guest, jinak nic. Po asi dvě stě padesáti kilácích padáme za vlast…

Při snídani si povídáme s naším bytným. Je rybář a má docela přehled. Dokonce ví, že Česko není Mexiko a že Rusové mají Putina za prezidenta. Vypráví jak je to s islámem na Lomboku. Islám, který je majoritním náboženstvím, je zde prý poměrně dost liberální. Že záleží na každé vesnici, jak to „prožívá“. Jejich vesnice je prý „medium lazy/středně líná“, takže to vyřvávání v mešitách moc nehrotěj. Sousední vesnice, že je zase „very lazy/hodně líná“ a tam že se nemodlí skoro vůbec. Šátky holky nosí do školy, pak už je jen ale na nich jestli si je vezmou či nikoliv. Před snídaní jsme měli v plánu ještě dnes odpoledne odjet, ale nakonec zůstáváme ještě jednu noc. Když bude dobrý počasí, vezme nás rybářskej (pracovně mu říkáme Vladimír Putin) v noci rybařit. Bereme motorku a mizíme na naší včerejší pláž. Míjíme buvoly, jak makaj v rýžovišti, vůbec jim to nezávidíme.

  

Déšť se spouští už zcela standardně a to samozřejmě v tu nejnevhodnější dobu. Jsme na udupaný hliněnce a tak si to motorka zvesela bruslí po hlíně. Dokloužeme se až k naší panenský „pink beach“ a flákáme se tu až do odpoledne. Růžová se jí říká díky svým narůžovělým krystalkům písku. Jsme na tom nejjihovýchodnějším cípu Lomboku. Kolem nás jsou, kromě moře, už jen další a další ostrovy a ostrůvky. A jelikož je neděle (jediný volný den v týdnu, kdy děti nemají školu) je tu s námi i několik místních rodinek s dětmi. Když se nám začne slunce poměrně dost zajídat, zvedáme kotvy a jedeme se podívat ještě o kousínek dál. Tam, kde ostrov končí skaliskama, je to neuvěřitelný pohled.

  

  

  

Cestou domů si kupujeme asi tři kila mang, jsou skvělý a jedno stojí čtyři koruny. Během chvíle jsme obklopení dětmi, sedíme u nich, popíjíme kokos a snažíme se o nějakou tu konverzaci. Jsou jako divoká zvířátka. Z tý jedný ((je jí asi třináct a má dvě děti) nakonec vypadává „I love you/miluji tě“. Myšleno samozřejmě Fandu, ne mě…:-).

  

Doma sprcha, zbouchání mang a jdeme se projít po pobřeží. Kotví tam asi stovky rybářských bárek. My sbíráme mušle, sluníčko pomalu zapadá. Ve vsi nejde koupit nic k jídlu, takže jsme závislí na našich bytných a jejich nudlích k večeři. I tak ale dobrý. Bohužel jsou mraky, počasí moc dobře nevypadá a tak se v noci aspoň vyspíme, na moře se za rybama s Vladimírem nevyplouvá…

  

Po snídani se loučíme a vyrážíme směr Kuta. Lemujeme pobřeží, projíždíme vesničky, naskytuje se nám parádní pohled na ten obyčejný Lombocký venkov. Nikam nespěcháme, je to skvělý. V Kutě, která je diametrálně odlišná od tý nechutný Kuty na Bali nacházíme prima rodinný guestík. Bydlíme v roztomilým mikro domečku s houpací sítí na mikro terásce. S námi tu bydlí i fena se dvěma mikro štěňaty. Obědváme rybu u místního Maria a k večeru vyrážíme podél pobřeží. Několika kilometrové pláže tu jsou úplně všude a jedinou společností nám tam povětšinou dělají místní psi. Pěšky se jdeme projít průzračnou vodou až na malý ostrůvek, voda nám je po kolena a je fakt „odporně“ teplá. Tady se chudák člověk v tom moři už ani neosvěží. Malý holčičky po nás škemrají vodu, dáváme jim tu naší, pijí jí jako by nepily týden. Za pár kaček večeříme ayam goreng (kuře s rýží), příbory sou přežitkem a tak dostáváme misku s vodou na umytí rukou. Je to skvělý. Štěňďům domů neseme kosti, zbouchávají je s nadšením a relaxujeme na terase. Za chvíli vypadává elektrika a tak fasujeme svíčky. Zkrátka romantika jako poleno…:-)))

   

10.-14.1.2015  Hodně zpětně, s netem to byla dost bída... Po zaběhání si a snídani nabíráme směr do oblasti Danau Bratan. V Ubudu ještě děláme krátkou zastávku v Monkey Forest, kde se v hustém pásu džungle nachází tři svaté chrámy. Líbivý je zejména chrám mrtvých, kde jsou vyobrazeny sochy Rangdy požírající děti. Všude jsou tlupy otrslých makaků šedých. Než opustíme město, cestu nám blokuje průvod balijčanů, jsou nazdobení a hrají všemi barvami. Vypínáme motor a pozorujeme tu nádheru. Balijci jsou hinduisté, uctívají stejné bohy jako hinduisté v Indii (Brahma, Šivu a Višnu), ale na rozdíl od Indů mají svého nejvyššího boha Sanghyang Widi. Ani jeden ze tří bohů nesmí být nikdy viděn. Právě proto tu jsou svatyně a trůny vždy prázdné.

    

  

  

Cesta s tím naším fichtlem utíká pomalu. Máme se ptát na Bedugul. Rozumí nám vždy až tak na potřetí, jak tam hold není ten přízvuk s důrazem na GUL, nechápou nic, hlavy dubový. Takže když už se ptáme asi po stý padesátý a snažíme se to vyblejt stejně jako oni, ukazují nám s nadšením směr. Cestou se neplánovaně stavujeme v chrámu, jenž je zapsán pod UNESCO a po bílých tu není ani památky. Vydáváme se zase na cestu a když se kdesi v lese ptáme na ten náš slavný BeduGUL, všímáme si cedule „Luwak coffee“. Ocitáme se v zahradě, kde se pěstuje káva (Arabica a Robusta), vanilka, pepř, ženšen, koriandr… a po stromech tu lezou Cibetky, požírající kávová zrna, z jejichž trusu je následně vyráběna nejdražší káva na světě, cibetková káva. Ochutnáváme asi patnáct druhů čajů a káv s různými příměsi a hlavně i tu cibetovou ke které se podává místní čokoláda. Je to vážně skvělý.

  

Platíme pár kaček a mizíme dál směr BeduGUL, když z hlavní silnice uhybáme (na mapě to vypadá jako kousek, což nám potvrzují i místňáci, že prý jen dva kiláky… nakonec z toho bylo kiláků šedesát) a děláme si zajížďku do nejspirituálnějšího chrámu, který lze na Bali vůbec navštívit, chrámu Pura Luhur Batukau, obklopeného jednou ze tří hlavních hor tohoto ostrova (2276m), ke kterému cesta vede přes rýžové pole Jatiwulih (v překladu „skutečně nádherný“), terasy jsou zapsány pod UNESCO.

Vůbec nevíme co od chrámu čekat, je jich tu všude nespočet, silnice k němu jsou klikatý, plný výmolů a cesta k němu nám trvá hodinu a půl. Na motorkách nás předjíždějí tak stěží osmiletí smradi, když Fanda povídá: „hele tak tomuhle bylo asi dvanáct“. Já: „to jsme viděli i mladší…“ Fanda: „no jo, ale tenhle řídil auto“. Silnice u chrámu končí a my se ocitáme ve filmu Indiana Jonese, bereme si sarongy a jdeme za zpěvem. U jezera jsou modlící se, sledujeme je, jak z dlaní pijí vodu, rýži si přikládají na čelo. Tento obřad slouží k očištění jejich mysli. Jsme tam úplně sami, sem moc bílých nezavítá, má to svoji atmosféru, která vlastně nejde ani popsat. Obřad končí a všichni se přesouvají k hlavnímu chrámu, tam už my nesmíme. Smějí se na nás, mávají nám, jeden se nám přichází představit, podává nám ruku, jsou naprosto skvělí.

  

  

Máme tak dvě hodiny do tmy a před námi je asi šedesát kiláků v horách na motorce, která se v kopci ukrutně trápí. Farmáři se svými krávami obhospodařují svá rýžová pole, v dálce jsou ty obří kopce a nad nimi to vypadá na déšť, zrovna tam bohužel míříme… V jednom strmým kopci motorka odmítá pohyb vpřed a tak musíme po svých. Ještě rychlá zastávka v BeduGUL, kde se nachází chrám na břehu jezera a zase se drápeme do kopce nad Mundukem. U silnice si kupujeme rambutany, slunce mizí za obzor. Jsme na hřebeni, z jedné strany obklopeni jezerem, z druhé strany mořem. Slunce je pryč, padla mlha, silnička je uzoučká a my za chabých světel motorky sjíždíme šílený sešup do Munduku. Nic horšího se mi snad na motorce nemohlo ani stát, tma, mlha a sešup dolů, fakt mám strach… Naštěstí mám Fanouška, který to má, zdá se pod kontrolou a poměrně dost na háku. Ubytováváme se v rodinném guestu za prima peníze a během chvíle padáme do komatu. Jak to tu vypadá, nemáme nejmenší tušení… co pociťujeme je příjemné chladnější klima, náš plán tu byl zůstat den a přesouvat se zase u dům dál. Svítání a výhled do okolí a taky únava nám však totálně mění plány. Zůstáváme tu minimálně tři noci. Budeme si užívat kakaovníkových, kávových, ovocných plantáží, rýžovišť, hor, vodopádů a hlavně klidu bez turistů… /Munduk a celkově severní Bali bylo v osmdesátých letech 19.století obsazeno Nizozemci, kteří zde v té době začali zakládat plantáže kávy, vanilky, hřebíčku, kakaovníků, citrusů… do dnes tu zůstalo poměrně dost neporušených koloniálních budov/.

Jsme jako praštění kyjem mezi oči, včerejší den byl totální masakr. Po snídaní relaxuju na terase u psaní těchto řádků, Fanoušek relaxuje u hřebíčkový Garamky...

 

Oběd v místním warungu a vyrážíme k jezeru s chrámem ke kterému vede 518 schodů, což jsme napočítali až cestou zpět (vědět to dopředu, tak na to asi dlabem). Nad jezerem u silnice si dáváme banány. Ten můj je s čokoládou a se sýrem, Fandův je s balijským palmovým sirupem. Dobrý desertíček po obídku (a hlavně po těch 518 dementních schodech v džungli). O kus dál u silnice vidíme ceduli „jízda na koni“, tak to samozřejmě chci vidět. Fanda: „Lívo, dyť tam uvidíme jen pár podivnejch poníků, co tam na tom chceš vlastně vidět“? Já: „no zajímá mě čím je krměj a tak“. Fanda: „tak čím je asi tak krměj, ovsem nebo ječmenem a když nemaj oves a ječmen, tak jim dávaj banány, maj jich tu všude spousty… a než na něj nalezeš, tak tě kousne, budou slzičky a pojedeme zase pryč“. Kam Fanda chodí na ty kecy netuším, ale zasmála jsem se, prej slzičky.

Do města jsme si zajeli koupit mango (kilo skvělých mang za 20 kaček), rambutanů (ty sou předražený, asi 25 korun:-)) a trs banánů (za babku) a sjeli jsme dolů k jezeru s přírodním parkem Tamblingan. Začala padat mlha a cesta domů byla za mého poměrně už dost monotónního řevu zpomááál… Fanda: „Lívo jedu dvacet, pomalejc už fakt nemůžu…“. Já: „dvacet je rychle, jedeme z kopce a do zatáčky“. Máme tu prostě veselo. Večeříme, kopce jsou ponořené v mlze. V dálce se bouří, vypadá to na pěkný noční monzun, to se bude ale krásně spát.

Fanda ještě háže řeč s naším bytným, dozvídá se něco málo ze života balijců. Třebas to, že mají vládou redukovaný počet děti a to na 2-3 kusy. V případě rozvodu zůstávají děti s otcem, nikoliv s matkou. Srovnání našich cen s jejich je snad až groteskní. Na dotaz kolik stála letenka od nás sem následovala věta „za tohle bych měl tady jídlo na pět let“. Co se týká drog, tak tresty tu jsou poměrně mírné a je to nemalý problém, se kterým by chtěl něco udělat nynější prezident (mluví se o zavedení trestu smrti, tak jako tomu je v Malajsii, na Filipínách…). Skůtr tu vychází na sedm tisíc korun, velká, už silná motorka asi na pětatřicet. Teď je jen otázka, jestli se tyhle informace zakládají na pravdě, tady člověk nikdy neví…

Ještě večerní rozjímání u Garamky, co nechává na rtu to příjemně sladký a mizíme do našeho bivaku.

  

  

Celou noc lilo a lilo ještě za svítání, v noci nešla elektrika, jaká smršť to byla. Snídáme, je okolo osmý, mraky se už rozpouští a sluníčko se snaží prodrat na oblohu. Za chvílí vyrážíme na úplný sever, mimo jiný smočit si svoje těla v Balijským moři a pozevlovat na černých plážích z vulkanickýho písku. Čtvrt hodiny jen klesáme, cesta do Loviny nám celkem trvá asi hodinku. Pláže jsou sice prázdný, ale vůbec se nám tam nelíbí. Na molu rozděláváme tábor a sluníme se. Slunce je tak ostrý, že to nejde vydržet moc dlouho. Ten náš organismus v tom musí mít pěkný bordel. Během chvíle z chladnějších hor přímo do pekla.  Oběd dáváme v místním warungu, je to pěkně hnusný a Fanda může být rád, jestli v tý polívce, kde bylo rozsekaný snad úplně všechno, nebyl nasekaný i pes (ty vnitřnosti byly fakt hodně neidentifikovatelný). Ale neva, doufejme, že kachní žaludek Fanouška rozdejchá snad úplně všechno.

Na zpáteční cestě se stavujeme v městečku Gitgit. Vidíme nějaký ukazatel na vodopád. Už se nám tam vlastně ani nechce, ale zvědavost, co když to bude fakt pěkný nás tam táhne. Sestoupali jsme asi půl kiláků a před námi se zjevil čtyřicetimetrový vodopád. Plavky jsme měli na sobě už z moře, takže nešlo odolat a nevykoupat se. Studený to bylo, vo tom žádná, ale parádní to bylo ještě víc. Ten vichr, který od té masy vody šel, byl neskutečný. Nikde ani živáčka až na dva týpky se svým průvodce. Blbka a pumpička, děsná kombinace. Ta buchta se rozhodla vylézt na skálu, aby jí tam pumpička vyfotil. Už jak se tam drápala, urval se z pod ní obrovský kámen a tak málem letěla palicí rovnou na tu ostrou skálu. Nakonec vylezla, ale světe div se, nemohla už slézt dolů, takže jí pumpička musel jít zachraňovat, no páreček k popukání. A to mohla mít tak pěknou poslední fotku před smrtí…

   

Kupujeme si vanilku a hodně zvláštní druh chilli a taky masku Baronga (démona). Mizíme směr domov, cestou ještě zastávka v ňákom chrámu. Kupujeme si tři kila mang, který tu mají zkrátka nepopsatelnou chuť. Začíná se smrákat, padá mlha a po pár kilácích začíná lejt. Začíná lejt tak neskutečně, že není vidět ani na krok. Během chvíle jsou na silnici proudy vody, obrovský kapky nám buší do helem a my jsme totálně durch. Krokem se spouštíme dolů z těch jejich bláznivých serpentin. Hulákám, že to je rychle a že prší. Fanda: „neříkej Lívo, sem si nevšiml...“. No, ještě, že mě ten Fanoušek má. A tak se z nás stali bosí lidé. Bez bot (z našich tenisek cáká voda) se vrávoráme k našim bytným na večeři, je po tý hrůze k obědu fakt skvělá. Na terase se dofutrováváme mangama, nebude se nám odsud odjíždět snadno, bylo to tu víc než fajně. A co s námi udělalo to brutální sluníčko na tý černý pláži? Rudá barva je barva naše!

Dáváme dvojí snídani, jednu mangovou, druhou u našich bytných. Balíme, loučíme se a vyrážíme zpátky na jih, kde (snad) na nás čeká naše krosna. Cesta utíká, motorka v kopcích ani tolik neprotestuje a tak jsme asi za dvě hodinky, s přestávkou na oběd, zpátky v Legian. Před Denpasarská silniční tlačenice je něco nechutnýho a těch bílejch tady, to je nechutný snad ještě víc. Přespíme noc a zítra ráno zvedáme kotvy. Místním „bemo“ bychom se měli přesunout do Padangbei a následně lodí přeplout na ostrov Lombok, který je součástí souostroví Nusa Tenggara. Už aby jsme z tohohle hnusu tady byly pryč. Jo a jinak, pokud někdo zavítá na Bali s tím, že chce vidět i něco jiného než jen pláže plný odpadků s masy bílejma kobylkama, tak Bali, Bali jedině na motorce! To pak ten ostrov za tu návštěvu opravdu stojí…

 

10.1.2015  Ráno zvoní budík, kolik proboha je, pokládám dotaz. „Sedm“ odvětí mi František. Sedm, to by šlo, to běhání by šlo už míň, ale co už, slib je slib a tak na sebe hážeme pár hadříků a vybíháme do ulic. Vesnice střídají rýžová políčka a jako naschvál, celá cesta tam je do kopce. Několikrát se snažím naznačit, že už je potřeba to otočit k domovu, ale má snaha se zcela míjí účinkem. Po chvíli koukám na mobil, je za deset minut sedm, něco mi tu nesedí. Fandooo!? Byla jsem obalamucena, nevstávalo se v sedm, nýbrž o půl hodiny dříve. Vzdávám protest, budu požadovat odškodnění. Otáčíme to po půl hodině, tudíž další půl hodinka je před námi, naštěstí už z kopce. V noci pršelo, vzduch je příjemně svěží. Teď sedíme na terase a čekáme na snídani. Jsme obklopení starými sochami v krásný zahradě, tohle fakt nemá chybu. Za chvíli nakopáváme našeho skútra a mizíme dál na sever…

   

9.1.2015  Výlet vlakem (ve vlaku cedule, že tam nesmí zvířata, nesmí se tam jíst, pít, nesmí se tam plivat, nesmí se tam ani líbat… pche, zvrácení šátečkáři) do Batu Cave, kde pobíhá snad stovka oprsklých opic kradoucí všechno, co není přikotveno řetězem byl moc prima. Jedna bestie ukradla stánkařům sošku Petronas Towers, druhá zase o zem šoupe s hinduistickým bohem Ganeshou, třetí ukousla hlavu Buddhovi a cucá jí jako bonbón. Sou fakt naprosto šílený… A kdo chce chytit opici za ocas, se zlou se potácí:-). U indů dáváme thali, Fanda, byť marně, hledá to maso a drápeme se po schodech do jeskyně. Začíná lejt a lejt nepřestává skoro až do našeho odjezdu na letiště, takže na guest se vracíme promočení až na kost.

  

Busem mizíme na letiště, kde musíme být tři hodiny před odletem, pěkný vopruz. Obrovské Kuala Lumpurské letiště není zrovna nejmenší a tak asi chápeme i proč. Na palubu letadla nám prochází zapalovač i nůž (ať se pak nediví, že jim to padá) a krom od hlavy až k patě zahalených muslimek s námi cestují i bosí lidé. Zvláštní uskupení. Tři hodiny letu a sedáme na Balijské letiště kousek od moře. Na podlahu letadla mi padá krytka na foťák, takže po chvíli hledá onu krytku skoro celý letadlo. Všichni lidi následně vystupují, jen celá posádka stále hledá onu krytku. Slečny s krátkými sukýnkami tam baterkou prohledávají sedačky, je na ně až komický pohled. A jelikož takovýhle úkazy se dějí jenom mě, ta přiblblá krytka v tom letadle nalezena zkrátka nebyla, vysublimovala. Všichni už jsou dávno pryč, jen my si to šineme z letadla ven a vůbec netušíme kam jít, je už tma, všude okolo parkují letadla. Po chvíli nám je kýmsi položen poměrně zajímavý dotaz „a vy jdete odkud, usnuli jste?“ a už pro nás posílají auto, které nás veze do letištní haly. Tam si děláme nezbytná víza, bereme bágly a ocitáme se před letištní halou, je skoro půlnoc a my nevíme kam se vlastně vrtnout. Taxikáři na letišti mají ceny nastřelený a tak jdeme o kus dál k hlavní silnici, kde si nás odchytává nějaký týpek a za usmlouvanou cenu nás háže do Semyniak. Seminyak je zahalen do svítivých světel nočních podniků, na ulicích se potácí již značně alkoholem znavení bílí jedinci, totálně zkouření tmaví jedinci a do toho my s báglama na zádech. Záhy zjišťujeme, že Seminyak není pro naše peněženky (potkáváme pupkatýho Australana, který nám doporučuje hotel, prý 300-400 dolarů za noc, ale dobře nás to v tu jednu ráno baví, řežeme se smíchy a s díky se loučíme). Po několika marných pokusech a X kilometrech v nohách si bereme taxíka a necháváme se hodit do sousedního Legianu, kde pro změnu slyšíme několikrát slovo „full“. Prima, je asi půl třetí ráno, Fanda má dvacítku na zádech a my už skoro tři hodiny hledáme, kde složíme hlavu… a do toho všeho se spouští další monzun. Místní zkouření tmaví jedinci jsou na tom inteligenčně dost podobně jako taková plovací kačenka, kdy takoví často bezmozkoví thajci sou v porovnání s nimi naprostí inženýři s červenými diplomy. Asi ve tři ráno konečně bydlíme. Guest se zahradou u mladých balijčanů je naší spásou. Sprcha a jde se spát… noc je krásně teplá a my spíme jako zabití.

Ráno to po snídani za pár kaček ve dřevem vyřezávaný restauraci vypadá hned mnohem líp. Tak my to tu na tom Bali teda ještě chvíli vydržíme... Půjčujeme si motorku, potřeba prý budou dva doklady, pas a mezinárodní řidičák. Pas, tak ten by jsme měli, mezinárodní řidičák však nikoliv a blbý je, že u sebe nemáme ani ten český řidičák a tak jim místo řidičáku, s výrazem naprosté samozřejmosti, dáváme Fandovu občanku. Probíhá nezbytné papírování, vrací nám pas, „řidičák“, dostáváme helmičky, klíče od skůtru a razíme pryč. Jezdit „městskou hromadnou“ v Indonésii je skoro vražda a řídit motorku je ouplná vražda, což pociťujeme dost záhy. Provoz je na bodu asi osm z pětibodový stupnice a když nám nad hlavama na jakýsi jejich „dálnici“ proletí boeing, není nám úplně do smíchu. Narážíme na fajn koupání v Jimbaranu, kde dáváme i oběd u rybářů, ty krevety jsou výtečný. Babka na pobřeží zachytává do sítí mušličky, vypadá tak na stodvacet, měří asi metr třicet a pořád se směje. Na rybím tržišti se dá koupit snad úplně všechno co má ploutve a šupiny…

A ten šicí stroj na motorce je taky docela dost ftipnej :-)

Cestou dál zastavujeme v templech, všude se chystají na velké balijské obřady, ty jejich mundury jsou neuvěřitelný. Poslední naší zastávkou je oblast jihozápadního cípu poloostrova Bukit, kde se nachází uctívaný chrám Ulu Watu, kam zrovna míří tisíce věřících. Neuvěřitelně nádherná je podívaná ze skály, ty vlny a ta tyrkysový barva moře… Sedíme a kocháme se, než zase vyrazíme na zpáteční vražednou skútrovou misi na Bali. Jen tak tak to stíháme za světla. Večer masáž za osmdesát kaček a jde se spát…

Komár nám z noci dělá peklo. Rozkousaní od té odporné věci vstáváme a balíme minimalisticky pár věcí do jednoho malého batůžku, který s námi pocestuje na motorce na sever. Na sever Vávro, na sever…

Snídaně v naší restauraci za šedesát kaček je vynikající. Po desátý vyrážíme vstříc sebevražedné cestě do Ubudu. Cena benzínu se tu pohybuje okolo 18 korun, takže projet si Bali na motorce je úplná sranda (myšleno finanční). Projíždíme hlavním městem Denpasar a po včerejšku se tu cítíme (spíš Fanda se cítí) mnohem jistěji. Nepřekvapí ho už  ani vjíždějící auta do cesty z vedlejších silnic, aniž by se kdokoliv vůbec rozhlídl… Mě překvapují stále, stále má Fanda mokré tričko od mých opocených dlaní, jak se ho křečovitě držím kolem pasu a jedinou mojí starostí je, jestli náhodou nejedeme moc rychle. Ubud leží na mírných svazích vedoucích do centrálních hor a jeho hlavním lákadlem je pozoruhodná kultura se spoustou krásných staveb a muzei balijského umění.

Přestávku děláme na místním tržišti, kde jsou k viděni snad všechny barvy světa. Nezbytné smlouvání (i tady děláme pokroky) a k motorce se vracíme s plnou igelitkou hadrů. Kam ukotvíme onu igelitku nám je záhadou. Dobře to ale dopadá a my vyrážíme o pár kilo těžší, ale o to více spokojenější. Osvěžující kokosák v tom vedru taky bodne.

Je kolem půl druhý a my hledáme kam složíme hlavy. Ceny tu jsou vyšší než na jihu. Dostává nás babka která nám na rozcestí mezi rýžovámi políčky nabízí kokosy, my na to, že kokosy fakt nechceme, že hledáme ubytování a ona kýve ať jdeme za ní, že má i ubytování… cupitáme za ní, po chvíli se babka zastavuje, ukazuje na lehátko z bambusu se stříškou a povídá „you buy coconut, you sleep free /koupíte si kokos, spíte zadarmo/“. Babka versus my vyhrává 1:0. Se smíchem a vřelým poděkováním mizíme hledat náš nocleh dál. Ve městě je příšerný množství bělob. Nakonec to zapícháváme v rodinném guestu se zahradou, máme to i se snídaní, takže o starost na víc (co si dáme k tý snídani:-)). Dáváme sprchu a vyrážíme mezi rýžová políčka na asi desetikilometrovou procházku po okolí. Oběd v podobě nasi goreng a mia goreng na terase nad rýžovišti nemá chybu. Domů se vracíme za soumraku. Fanoušek má výborný nápadíček a to jít si zaběhat. Naštěstí je jeho večerní běh kamsi zmařen návštěvnou obchodu, kde si kupuje vychlazeného Bintanga. Jdeme spát, mezi rýžoviště se jde běhat zítra, sem to ve chvilce své mladické nerozvážnosti slíbila…:-)

7.1.2015 Po necelých dvanácti hodinách v buse nás vyklopili v hlavním městě Malajsie, Kuala Lumpuru. Mikro pokojíček s teplou vodou v Chinatown fakt bodnul. Tisíc kiláků jsme zvládli za dvacet čtyři hodin a to stopem a dvěma autobusama. Sic žádná závratná rychlost, ale i tak dobrý. Kuala Lumpur je kosmopolitní město, kde spolu na jedný hromadě žijí muslimové, hinduisté, buddhisté, křesťané, město, kde stojí mešity, kostely, chrámy, město kde žijí indové, číňané, malajci, město kde se mísí mrakodrapy s mikro domečkama s plechovýma střechama… zkrátka směsice snad úplně všeho, co člověka jen napadne, tak to přesně je Kuala Lumpur. A jelikož jsme už poměrně blízko rovníků, odpoledne se tu přehání mračna a spouští se déšť. Déšť, který během chvíle střídá horko a neuvěřitelná vlhkost.

Kuala Lumpur (v překladu blátivé město) by snad ani nešlo navštívit bez pozdravení se s jejich dvojčaty „Petronas Twin Towers“, měřící 452 metrů, jdeme se projít i k nim. Stavba, která mě prostě vždycky dostane (v tuhle dobu by měli být až sedmými nejvyššími budovami světa).

Obědváme u indů, takže fantastické obžerství za pár kaček (už teď se těším na dnešek). To jejich jídlo prostě nemá chybu a vzhledem k padlé ceně malajských ringgitů je to tu celý úplně za legraci. Legrace nás teda přechází večer, kdy zjišťujeme, že místo dvou set euro a padesáti dolarů je v peněžence nula. Asi nám jí vybrali na loďi, chyba lávky a poučení pro příště, držet se zuby nehty systému a nenechat se překecat, že to bude jinak. Mám na sebe neuvěřitelný vztek a jdu zabít všechno co se hýbe:-). Nu nic, čert to samozřejmě vem, a ty zloději shoř v pekle, hlavně že jsme v pořádku a nestalo se nic horšího…

Letenku na Bali máme koupenou na dnešní večer. S Airasia nás čeká tří hodinový let a v Denpasaru by jsme měli být okolo půlnoci. Kam se vrtneme dál se uvidí asi až na místě. Každopádně v Indonésii strávíme tři týdny a poté bychom měli přelétat (31.1) z hlavního města Jakarty do hlavního města Kambodži, Phnom Phenu. Vzdálenost nemalá, cena až komická (56 USD/ osobu).

Až teď až se rozední a my se zúčastníme nezbytného obřadu zvaného snídaně, vyrazíme do patnáct kilometrů vzdáleného hinduistického jeskynního komplexu „Batu cave“, kde se samozřejmě zúčastníme nezbytného obřadu zvaného oběd… :-)

5.1.2015  Poslední den na ostrově se loučíme výsekem ze života „to sám hlavou nevymyslíš“. Severní část ostrova je větrná, pobřeží obklopený balvanama. My posedáváme a kocháme se, jakýsi týpek sedí opodál, kochá se. Když kolem nás najednou přilétávají peníze, Fanda je chytá, týpek se směje a mává… po chvilce zase, další dvacka. Pětistovka mu plave v moři… Potkáváme se na půli cesty, vracíme mu jeho peníze, směje se, že je nechce, že jsou naše. „Vyndávám si z kapsy mobil, zafoukal vítr a byly pryč, ani nevím kolik přesně jsem tam měl“, povídá. A prý jestli nechceme vyfotit. Tak my že teda jo, když už nám dal ty peníze…:-)

  

Dáváme poslední pad thai u našich staříku na pobřeží a na devátou večer se soukáme na loď. Dostáváme místenky. Spí se na palandách, naše fleky sou dole. Fanda jako svoje spící sousedy fasuje tři malý žabožroutí děti. Neuvěřitelná rodinka, pohodový děcka, pohodový rodiče, jako klobouk dolů teda. Čekám, koho vedle sebe vyfasuju já, snad to nebude nějaký z těch ortodoxně nezávislých (pracovní název pro týpky a la hodně hippie). Fanda: „Lívo, až ucejtíš něco vlhkýho a tvrdýho… tak je to dred“. Nad nás se soukají dvě bloncky. Na posteli máme připravený deky i polštáře. Fandy deka je barvy růžové (nejdřív ružový boxerky, teď růžová deka…) a sou na ní ovečky. Moje je žlutá s kačenkama. Thajci mají smysl pro infantilitu. Spíme jako mimina. Jednu chvílí mám pocit, že jsme v šílených vlnách, do teď ale nevím jestli to byl sen nebo realita.

  

Svítá a my opouštíme loď. Žabožroutí, asi šestiletý chlapec, pomáhá s kufříkem svojí asi tříletý sestře… Loď měníme za bus a po třech hodinách jsme u národního parku Khao Sok. Parádní ubytko „Jungle huts“ nemá chybu. Domek na kuřích nožkách a nejlepší red curry pod sluncem, jo tak to by šlo. Vyrážíme na odpolední pohodovou procházku do parku. U řeky si Fandu vyčíhává odporná kudlanka. Nejdřív na něj jen ne úplně kamarádsky čumí, pak se staví do bojovýho postoje a útočí. Fanda připraven s žabkou v ruce ji zneškodňuje a milá kudlanka odplouvá kamsi do háje. Dobře jí tak. Fandovi se v džungli přestává líbit, moc pavouků, moc různých hmyzáků, cíťa:-). Do cesty se nám motá tlupa makaků. Mizíme ven z parku na skvělou kokosovou zmrzlinu (Fanda si jde k dědečkovi přidat). Trháme si limetky a banány, kupujeme si melouna a zcela neprozřetelně jej necháváme venku na terase. V noci mi dochází, jak to celý asi tak dopadne, ale jsem líná vstát. Ještě ráno si na našem melounu pochutnává opičák, banány prý byly ještě zelený a limetky moc kyselý… tlupa těch hajzlíků nám tam nechává stopy a pěkný bordel.

    

Fanda: „jéé, aspoň nebudu muset jíst k snídani meloun“. A tak si po skvělý kuřecí polívce a pancakem s banánem půjčujeme motorku a vyrážíme k asi šedesát kilometrů vzdálenému jezeru Chino Lan Dam (Rachabrapha Dam). Uměle vytvořené jezero, jenž ve své nejdelší části má neuvěřitelných 160 kilometrů, usazené v krajině, které se přirovnávána ke kráse Guilin v Číně. Okolí je nádherný a jezero jakbysmet. Bílých turistů poskromnu, všude jen místní rodinky s dětmi, je neděle, výletní den. Dáváme si dobroty v místní vývařovně, na záchodech se koupe v umyvadle dítě, prostě klasický pohodový thajský kolorit. Na cestě zpátky stavíme u chrámů, na tržištích a taky chvíli řídím motorku. Fanda je statečný mladý muž. Prímová je zastávka na sloní farmě. Fanda se se slonem dělí o naše rambutany. Chce ho tomu chobotnatci oloupat, týpek se mu směje a ukazuje, ať mu jej dá celý. Po pár kilometrech stavíme v opičím chrámu, lezeme po skále do jeskyní, všude sou mraky opic a kohoutů. Opice se koupají, potápějí se v obrovským lavoru. A pak že se opice bojí vody… Sluníčko začíná pomalu zapadat a tak se ještě razíme vykoupat do řeky, je to prostě parádní, stejně tak jako byl parádní celý náš den. (pro Draace: potkáváme tam partičku čehůňů, prý jsou z Karlových Varu a jeden dokonce ze Žlutic, od koní zná nějakou Evu, svět je malý).

  

  

  

Vracíme motorku a procházkou se vracíme k nám na naše úžasný curry… spát jdeme brzo, v půl pátý vstáváme a pokusíme se stopem dostat do Surattani a následně na osmou hodinu na vlak do Hadayi a dál až do Kuala Lumpuru. První miniven vyjíždí až v půl sedmý a to by jsme prostě nestihli.

Vstává se relativně dobře, byť je teprve půl pátý ráno. Kolem čtvrt na šest už stojíme na hlavním tahu z Phuketu do Suratthani, je úplná tma. Za půl hodiny projíždí dvě auta, třetí nám zastavuje, milá mladičká paní s dcerou a my se hrabeme na korbu jejího Hiluxu. Švihá to a my jsme za hodinu kdesi před Suratthani. Máme víc jak hodinu do odjezdu vlaku. Stojíme u krajnice, když nám sama od sebe zastavuje slečna v maličkým autíčku a že kam prý jedeme. My že na vlak do Suratthani. Odvezu vás tam, jedu do města do práce, povídá. Oblečená v kostýmku, mluvící docela dobře anglicky a pracující jako účetní pro Singa beer. Za chvílí jsme na nádraží, loučíme se s díky s milou slečnou. Bohužel máme smůlu, vlak na 8:11 na který jsme spěchali je „full“, mají jen jedno poslední místo, což nám je dost k ničemu. A tak si kupujeme jízdenku na další vlak s tím, že budeme muset jednu noc přenocovat v Hatyai jelikož ten jediný navazující vlak do Malajsie tím pádem nestihneme. Jízdenka za sedmihodinovou cestu vlakem třetí třídou (jiná k mání nebyla) vychází na 55 bt (35 Kč). Jdeme ven, najít si flek, kde si dáme ranní kávu. O kus dál postává autobus s nápisem Surat – Hatyai, je úplně prázdný. Týpek v modrý vestičce se nás ptá kam jedeme, my že do Hatyai. Tenhle bus tu prostě čekal na nás. Za dvacet minut má odjíždět tak vracíme lístky na vlak a kupujeme lístky na bus (220 bt), pořád je tedy šance, že stihneme vlak z hranic do Malajsie. Ten stejný týpek v modrý vestičce (řidič od motorek) nám dává svůj trs skvělých banánů a my za chvílí vyrážíme prázdným busem do příhraničního a zároveň čtvrtého největšího města Thajska. Bus se cestou naplní místníma, Fanda s otevřenou pusou v televizi sleduje jejich totálně stupidní klipy a la „on miluje jí, ona ho nechce, on jí chce, ona chce jiného…“ se slovy, proboha co to je? Vítej v Thajsku:-)

Kolem jedný nás vyhazují na autobusovým nádraží v Hatyai, busy do Kuala Lumpuru jsou „full“, zkoušíme se rychle přesunout na vlakový nádraží, tam slyšíme to samé „full“ (z Hatayi do KL jezdí denně pouze jeden vlak a to v 16.00). Zkoušíme ještě cestovky u nádraží, v jedný se nám daří sehnat VIP lupeny na šestou hodinu, bereme je všema deseti a jdeme se courat po městě… Teď sedíme v kavárničce a kupujeme letenky na přelet Kuala Lumpur – Indonésie, vyhrála cena, zítra odpoledne přelétáme na Bali do Denpasaru...

2.1.2015  Mám toho nejlepšího osobního řidiče. Jmenuje se František a má se mnou slitování. Tempo jízdy je přizpůsobeno mému věčnému halekání „brzdi, jedeme moc rychle“. Lívo, jedeme dvacet… No dobře no:-)

Výpravy po cestách necestách jsou naprosto skvělou záležitostí. Sem tam se někde zastavujeme na kafčo, koupání, šnorchlování (Fadna má kliku a vidí i malého žraloka, kteří tu u ostrova žijí) a zase jedeme dál. Jedna káva s kočkou na úžasné vyhlídce nemá nejmenší chybu. Slunce zapadá a my jen sedíme a kocháme se…

  

Nakonec vymekáváme a Silvestra slavíme i jednatřicátého. Sic doma v pyžamech u thajský whisky s colou a maratónu Walking dead, ale i to se počítá. Silou vůle držíme až do půlnoci. Ve městě to vypadá, že ti magoři potopí ostrov jaký tam je randál. Plácáme si po ramenou jací jsme borci, že jsme to vydrželi tak dlouho. Zatímco my jdeme spát, v Čechách to vypukne až za šest hodin…

A jestli platí jak na nový rok, tak po celý rok… máme v roce 2015 asi problém. Jdeme do supermarketu, venku se zouváme… před vchodem se válí desítky žabek. Kupujeme Nurofen, páč Fandu lehce kosí klimoška z loďi a vycházíme ven. A najednou kde se tu se, jeho modrý Crocs nikde. Místo nich tam smutně a opuštěně postávají tomu hodně podobný. Jen o pár čísel větší, černý a životem už unavený no name křustičky... Takže odjíždí bos aneb jak Fanda o boty na nový rok přišel. Asi nějaký bílý nakalenec (asiat to snad vzhledem k loďní velikosti boty být ani nemohl) si to tak trochu popletl… ty jeho tam stály i k večeru, když jsme se tam jeli podívat, jestli třebas někomu do hlavy nedoteklo, že má o pár čísel menší boty, nedoteklo…

My za chvilenku bereme skůtr a ještě za tmy vyrážíme na východní část ostrova, podívat se na východ slunce. Den proflákáme ještě na ostrově a v devět večer vyplouváme do Suratthani. Na pevnině bychom měli být zhruba za osm hodin…

Tady pár Čedokových fotek z ostrova a za chvíli zase naschle z Khao Soku!

31.12.2014  Chatuchak market narvaný k prasknutí. Nespočet psů, koček, papouchů a mraky dalšího zvířectva, včetně hadů a pavouků. Na jedný z ne uplně bezpečně tvářící se klece plný jedovatých zelených tkaniček je nápis „don´t touch, fuck off“ a u ní ne úplně mile tvářící se tlouštík. Dobře, dobře, tak si ty svoje hnusy klidně sežer, my mizíme pryč. Dáváme oběd, kupujeme si cukrovou vatu a jdeme se natáhnout do parku. Pak zase busem zpátky ke Khaosan. Odpolední kafe a u toho přímý přenos fightů z Ratch… stadium, jo, to by šlo.. V šest nás seškrabují do busu do Chumphonu. Cesta dlouhá, první loď vyplouvá až v půl sedmý ráno. Na thajský televizi probleskává informace o zmizelém letadle letící Singapur – Indonéská Surabaya společnosti Airasia, jo i tahle varianta naší cesty tu byla. Tak doufám, že už mají vybráno, jelikož s nimi asi přeletíme Kuala Lumpur – Indonésie.

V narvaným buse, kde všichni sedíme proti sobě mi Fanda, v tu dobu slepoň bez brýlí, povídá „…je tu aspoň ňáká pěkná holka“? Rychle obhlídnu situaci a povídám: „tobě to může být jedno a mě se tu žádná nelíbí“. Je zkrátka důležitý umět se domluvit. Loď nám prochází šest poldů z protidrogový. Usmívají se, ale respekt z nich jde i tak. Je to celý spíš jen na oko, vědí nejlíp, že na ostrovy krom turistů míří i spousta extáze a dalšího svinstva. Dělají si pár fotek, jakože vykonali službu, vystupují ven a my můžeme vyplout.

Po necelých třech hodinách jsme na místě. Půjčujeme si motorku a jedeme obhlídnout situaci s ubytováním. Ceny okolo novýho roku jsou klasicky nastřelený. Nakonec se nám daří sehnat flek u místních v malým rodinným guest housu. Cena asi dvouset kaček na noc je víc než příjemná. Měli poslední /ze čtyř/ volný pokoj, prostě klika. Házíme tam bágly a mizíme k moři. Procházkou pak obhlídnout jeden z gymů, který jsem tu viděla už před mnoha lety.

Večer… já: „dávej bacha, v tý MALÝ plastový lahvi vedle tý VELKÝ plastový lahve s vodou je ta slivovice, tak ať si s ní nevypláchneš pusu, až si budeš čistit zuby“

Fanda: „jooo, jasně, nejsem snad debil“

Druhý den ráno… Fanda:  „no fuj to je odporný, já sem ale fakt debil...“ (loknout si hned po ránu 60% slivovicí je za jisté veliké labůžooo)

Po snídani vyrážíme obhlídnout kus ostrova. Skůtr je moc prima, jen ten asfalt dost často chybí a po nočním dešti to je docela rozmáčený. Protestuju, nikam z toho kopce nejedu. Nikdo na mě ale nebere zřetel. Sem chudák. Ty nejstrmější kopce jdu po svých. Nakonec se nám daří sjet až skoro dolů na severní část ostrova. Necháváme tam motorku a dál už pokračujeme po svých, strmý schody vedou k opuštěnému rezortu. No, kdo by sem taky asi tak jezdil, přístup sem je možný jen po vodě, je to pěkná díra světa. Cesta končí a pobřeží lemují už jen obrovský kameny, přemýšlíme jak se po nich dostat na vedlejší pláž. Že to nebude žádná legrace je více méně jasný, ale tak co, alespoň zúročíme ty naše lezecké zkušenosti (jo, přesně ty, jak nám ty naše těžký zadky padaly z tý Boldrový stěny dolů). Asi dvakrát odmítám pohyb vpřed, na to peču, nechci umřít na šutrech v Thajsku. V žabkách to je echt super lezeníčko. Nakonec to zdoláváme a ocitáme se na příjemný, úplně prázdný pláži. Ty vlny jsou boží. Zpátky k motorce, kterou jsme ponechali kdesi na cestě v džungli má vést cesta a tak se vydáváme vyšlapanou cestičkou do kopce. Fanda se bojí hadů a pavouků, já zase toho, že nás ten sešup dolů, následný přelezení balvanů a výšlap nahoru k motorce čeká znovu. Myslím, že mě to zabije. Naštěstí máme kliku a nacházíme našeho pana skútra… Vyrážíme směr domov, úžasný výlet to byl.

Od čtyř jde Fanda trénovat, já si v gymu fotím bojovýho kohouta a jsem nad míru spokojená. Trénink v poho, ale na ten v Bangkoku to nemělo ani náhodou. Naskočený kolena jsou obzvlášť lahůdkou a to nejen pro Fandu. Retardovaní občané z různých zemí světa na tréninku thaiboxu nebo tak nějak by se to dalo nazvat.

  

Silvestra (a co jako, že je 30.12.) jsme se rozhodli oslavit už o den dříve a tak si pochutnáváme na Baracudě a sépii v příjemný restauraci u moře.

Nu, a ráno jdeme běhat… Ten zatracený ostrov je samý kopec. Myslím, že po prvních dvaceti metrech šíleného stoupáku (stoupák nastal asi po pěti metrech co jsme opustili náš guest house) to tu nemám už ráda. Fanda mě tlačí a mezi zuby cedí cosi jakože to dáš. Nedám, chci zhynout mezi palmami v kopci na ostrově Tao. Vzpomínám na úžasnou sjezdovku na Hanumanským kempu s panem Macháčkem. Tam aspoň nebylo to vedro. Hlavně, že mám na sobě ten úžasný běžecký obleček, co jsem dostala od Fanouška k vánocům. Ty příští bych si když tak poprosila třebas botičky (ne na běhání, samozřejmě). Dobíháme až na konec, stojíme na skále, pod námi je už jen moře a v dálce slunce, je to nádhera. Nálada se mi zvedla asi na tři a půl minuty, než jsem přestala snít a vrátila se do reality… Teď se nějak musíme dostat zpět na ten podělaný kopec. Prý tak běžíme. Jdu zemřít už asi po stodvacátý pátý. Doma sprcha a ananas… ale tak jo, dobře, bylo to vlastně prima:-)

Dneska se chystáme obhlídnout druhou část ostrova… Všem přejeme krásný Silvestr a jen to nejlepší do nového roku.

My zůstáváme do druhého a pak se přesouváme noční lodí na pevninu do Surathani a odtud pak busem do národního parku Khao Sok.

28.12.2014  Zfialověla jsem, zmodrala jsem, nadechla se… Fanoušek nějak zapomněl, že má malinko tu sílu a málem mě na tom letišti umačkal… úžasný setkání po devíti dnech to bylo. Vítej v Bangkoku…

Jsme jako chodící reklama na Benetton... Bereme si taxíka na Khaosan, kde sprcha v tý naší kopce o velikosti 2x3 metry fakt bodne a vyrážíme ke Královskému paláci a k Wat Pho, kde se mi daří ztratit peněženku. Jsem já to ale holka šikovná. Týden bez večeře, abych odčinila své hříchy:-). Sluníčko zapadá a my sedíme u Chao Phraya, koukáme na lodě a boucháme do sebe chobotnici. Proplejtáme se spleťí uliček zpátky na Khaosan, kde si na pozítří kupujeme noční jízdenku na Tao. Devět hodin busem a asi dvě a půl hodinky loďí je pohoda. Vedro na padnutí, když z Fandy vypadává „no tak tady se moc neohřejme“. Kulím oči, jak jako že neohřejeme? Pot nám stejká po čele, slunce má šílený grády, teplota vzduchu se pohybuje okolo stupně varu…se asi úplně zbláznil, pomyslím si. Vše je vysvětleno záhy, „neohřejeme“ bylo myšleno, že v Thajsku se moc nezdržíme, oddychuju si. Usínáme v osm, Fanda si ráno dá s trénink s thajcema a vyrazíme do China town a malý Indie, mám to tam moc ráda, takže jupí.

   

    

Dvanáct hodin spánku je masakr, ale nějak se s tím už popereme. Od půl osmý do půl desátý dostává Fanda školu od thajců. Nešetří ho, pěkně v tempíčku, nekreješ, dostaneš. Slušně ho postupně tři prckové utavují na lapách. Takže nám teď v tý naší kopce místo odpadu smrdí i Fandy thaiboxerský trenky, mám já to ale těžký život :-)

  

K snídani lepkavá rýže s mangem a vyrážíme se pocourat městěm. Lepí se na nás nějaký inďák a snaží se z nás vytáhnout pět tisíc báthů, že když mu ty peníze prý dáme, budeme se mít moc dobře. Za kilo nám nakonec pro legraci věští... Fanda má dobrou karmu, bude žít do 93 let (a dopr...e, to abych tu strašila do 106 minimálně:-)), já že jsem moudrá a že spolu budeme mít dvojčata-kluky, no prostě chlapík totální magor. Loďí po kanále míříme k nákupním centrům. Fanda svoje slova (než jsme vlezli do MBK), „to máme snad taky doma (myšleno obchoďák)“ začíná chápat záhy, nemáme. Osmiposchoďový obchoďák je prostě osmiposchoďový obchoďák. Z MBK nabíráme pěšmo směr Lumpiny park, ptát se lidí na cestu je poměrně bezpředmětný, vědí více méně kulový, ale aspoň chytají směr a jsou neuvěřitelně milí a snaživí. Zastavuje nás jen vynikající kammon kai a voda s ledem…a taky pár chrámu, dneska je jeden z velkých buddhistických svátků, takže všude masa věřících. Lumpiny park, obklopený výškovými budovami je balzám na duši. Nikdo nikam nespěchá, jen sem tam pobíhají sportovci protahující si svoje těla. Usínáme v trávě, svět se zastavil. Po poledním odpočinku se metrem přesouváme ke „gate of china town“. Prodíráme se spletí uliček totálního blázince a vkrádáme se do little India. Červení draci jsou vyměněny za turbany a sárí. Chytáme bus (ptáme se třech intošů, jaký bus jede směr Khaosan a tak se nám i dostává třech různých čísel, jedno z nich naštěstí ale klape) a my se za pár kaček přibližujeme k domovu, je už úplně tma. Sprcha a odchod na masáž a následný green curry a kuře s čili a bazalkou. Spouští se slušný monzun a my to jen tak tak stíháme za sucha. Leje snad celou noc, je to příjemná změna.

   

  

Dneska je dvacátého osmého ráno a my mizíme na víkendový zvířecí trh Chatuchak market, který se mi nikdy nepodařilo navštívit o víkendu, tak že by snad letos konečně… Pak možná Královský palác, uvidíme, ale v sedm opouštíme Bangkok a nabíráme směr jih.

25.12.2014  Znuděna životem moře-bazén-moře zmobilizovávám veškerou svou energii a přeci jen dělám rezervačku na ubytko v Bangkoku, kde nakonec zůstáváme dvě noci. Během včerejšího dne měním plán cesty asi dvacet sedmkrát. Jednou se letí z Bangkoku do Jakarty, za minutu se zase jede po zemi do Kuala Lumpuru a odtud se přelétá do Makassaru na Sulawesi… to nic nedělání leze na mozek. Nakonec se stejně ale vracím k plánu původnímu…

Vánoce (jo aha, oni byly Vánoce, vlastně), posedáváme venku, domů si neseme meloun… z matinky moji milovaný najednou z ničeho nic vypadává: „hele, ta má xicht jak ten náš meloun…“. A pravdu má, fakt od srdce se směju…

Jo a naši drahou českou, zkostnatělou poštu bych zrušila. Posíláme asi dvou a půl kilogramový balík, valíme věci na poštu, ochotná a usměvavá slečna nám jej balí do velikostně odpovídající krabice, balík následně cestuje tisíc kilometrů daleko, poštou EMS s tím, že druhý den by měl být na místě. Celá ta sranda vychází na osmdesát kaček. Za osm pětek u nás pošlu akorát tak tři doporučený dopisy do Brna :-)

No a matinku se tu rozhodl sbalit nějaký týpek ze Švajcu. Byl dost odporný a sáhnul jí na ruku v bazénu. Málem dostal tečku, dědek…

  

Tak dnes ještě prozevlit zbytek dne a zítra hurá na letiště za Fanóškem :-)

20.12.2014  Let do Moskvy prokecávám s týpkem z Náchoda. Je šťastně ženatý, má čtyři syny (chtěli tu holčičku)… a obchoduje s uměním. Loučíme se a já zevluju po Šeremeťevo duty fríčkách… Boeing 777 do Bangkoku je slušný a hlavně nově tvářící se monstum, Aeroflot mě opět dost mile překvapuje. Usedám se na svůj flek, vedle mě sedí trojka nařáchlých kamarádů (ne mých samozřejmě).. čtvrtý očividně patřící k nim postává opodál, baví se mezi sebou holandsky… něco na mě mluví, ale čumím dost tupě a ne asi úplně příjemně. Je mi zcela jasný o co mu teď půjde… prohodit si moje místo s jeho… Má šortky, žabky, kérky snad úplně všude a docela dost svalů. Mluví se stevardkou, moc milou dívenkou, která záhy přichází ke mně a rusky mi povídá, zda-li bych si nemohla prohodit místo s pánem, že tady má přátele a že má moc dobrý místo, že za to jeho se dokonce připlácí. Zase blbě čumím a nechávám ho vycukat, kouká jako střískaný pes, frajírek. Po chvilce mlčení ze mě vypadává „jestli jsi opravdu tak malý chlapec, který nevydrží deset hodin bez svých kamarádků, tak já si to teda s tebou prohodím“. Vedle mě výbuch smíchu, prý malý chlapec… Jdu si natáhnout nohy na jeho fakt perfektní flek.

V klíně mi přistává toaletní taštička s bačkorama, lžící na boty a dalšíma nesmyslama… Děti dostávají hračky… za chvíli meníčko, že jako co si teda dám k tý večeři. Vybírám si tresku s bramborem.. ten Aeroflot se asi definitivně, myšleno v dobrém, zbláznil.

Matinka moje milovaná si to přihartosila o den později, vždycky hold musí mít něco extra. A tak se tu s ní u moře budu poflakovat až do příletu Fandy. Moře, ovoce, krevety, bazén (s delfínem jakože)… Snad to nebude až moc veliká nuda :-)

  

Nefunguje televize, tak jdu za recepční…

Recepční: „jen co opravář dojí, pošlu ho za vámi...“

Za půl hodiny se na pokoj hartosí týpek, měří asi metr třicet, na hlavě má kulicha (teplota se pohybuje okolo stupně varu)… zouvá se a beze slova se pouští do práce… průběžně různě odchází a zase přichází… po čase přichází další týpek, též s kulichem na hlavě a jakousi opravářskou brašnou. Televize nefachá a nefachá… natahují kabely přes celou chodbu a koumají, kde se stala chyba. Asi po dvou hodinách s úsměvem na rtech odcházejí, televize funguje jedna báseň a mě se vybavují naši opraváři, kteří by s tím byli hotoví raz dva „paninko, nefunguje to, je to rozbitý!“

A tohle jsou místní dělňasové… hlavně no stress :-)

 

16.12.2014  Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, neplatí však v případě odletu letadlem. Zkrátka prostě nestačí, dostavit se na letiště a zjistit, že doklady jako je cestovní pas, karty, peníze, zůstaly doma na křesle… Je hodina před odletem, poledne, Praha poměrně solidně ucpaná… Otázka, zda-li se to dá stihnout tam a zpátky ze Štěrbohol je zodpovězena poměrně záhy. Nedá… a tak se hledá jiné řešení a jelikož se zázraky dějí, na zítra je jedno jediné volné místo (opomenu-li že tahle sranda vychází na krásných sedm tisíc korun českých)… letenka jde změnit i dvacet minut do odletu (Aeroflot má u mě neuvěřitelné plus) a tak se jako poslední hrabu, sama, na korbu aeroplánu. Tady obrovské díky Fandovi a Martině. Moskevský letiště je fakt už mezinárodní a vypadá to tu dost civilizovaně…

A tak si tu teď pěkně čekám na spoj, v duty fríčku si kupuju a to zcela nestylově Dánskou vodku (má pěkný obal:-)… nu, snad na lepší časy v Bangkoku... :-)

15.12.2014  Dneska poslední den v kanclu a zítra mi ten aeroplán konečně letí... Zabalenýho nemám vůbec nic, ale neva, to se večer nějak doladí. Fanda, bystrý kluk, ráno dokonce vznesl dotaz "kde mám vlastně ten pas?". Důležitý je zkrátka nic nepodcenit :-)!

Plán cesty se tváří poměrně uceleněji než před pár týdny, takže 26.12. seškrábnutí Fandy na letišti, užít si dva dny v Bangkoku a před novým rokem se přesunout na ostrov Tao, kde oslavit nový rok a hlavně poflákat se u moře... pak přesun do národního parku Khao Sok a dál nabrat směr Malajsie odkud by jsme měli přelétat do Indonésie. Tady je to hodně liberální, tudíž někam se prostě přesunem... v úvahu připadá Jáva-Bali-Lombok a nebo Sulawesi... Jistý je však jedno, vono to prostě nějak dopadne :-)

2.12.2014  Rok se s rokem sešel a zima dorazila i do Čech a tak je na čase (když Bůh, Buddha a osud dají) vyrazit za teplem, zážitky a poznáním. Můj odlet je směřován na 16.12., Fanda by za mnou (pokud si to ještě nerozmyslí:-)) měl dorazit o pár dní později a to 26.12. Díky opravdu nízkým cenám a víře, že přežijeme letíme z Aeroflotem přes Moskvu :-)

Netuším, kde strávíme silvestra, netušíme ani kde strávíme společných několik týdnů v zemích asijských, ale zatím je cesta směřována přes Thajsko, Malajsii a Singapur do Indonésie. Druhou variantou je dostat se se zastávkou v Hongkongu na Filipíny. Zatím se ale stále přikláním k té první variantě. Obě cesty bychom měli zakončit v Kambodži, kde bychom chtěli něco málo potrénovat v gymu...

Jinak po včerejším dni, kdy jsem si opět plně začala uvědomovat, že dnes jsi a zítra jsi popelem, neplánuji už opět vůbec nic... Hodně síly těm, kteří v těchto dnech přišly o své nejbližší...

TOPlist