20.2.2012  Když se podaří zapomenout telefon v autobuse… Po třech hodinách vystupuju na busovým nádraží v Khon Khaen. Jdu se podívat k pokladnám, kdy mi pofrčí autobus do Vientian, když tu najedou zjišťuju, že mi jaksi cosi chybí, telefon s thajsku simkartou, telefon se všema kontaktama, na bráchu, na Dereka se kterým se mám k večeru setkat. Autobus je v čudu. Co teď? Vysvětlit tady někomu, že jsem si zapomněla telefon v autobuse, který vlastně ani nevím kam pokračoval dál bylo nadlidským výkonem, ale nakonec se daří a z pokladny volají do zmizelýho autobusu. První skvělou informací je, že telefon tam na sedačce opravdu zůstal. Druhá, ještě lepší informace je, že bus se na nádraží vrátí za tři hodiny. Jdu se ubytovat a zjišťuju, že nádraží jsou tady dvě, jedno je pro klimatizovaný autobusy, druhý pro neklimatizovaný… co já vím, kterým busem se sem ten běhací magor žene? Nechávám lístečky se vzkazama na obou nádražích a jdu zevlovat po městě. V restauraci odchytávám nějakého týpka s thajkou, půjčuje mi telefon, kam si dávám svoji českou simku, ale jeho telefon na ní není. S díky odcházím dál courat po městě. Za tři hodiny stepuju na nádraží. První dost špatnou zprávou je, že autobus přijede zítra v devět (na sedmou mám jízdenku na bus do Laosu). Přemlouvám, jestli nejede jiný autobus, že by mi telefon dovezl on… prý nepojede, ale já jsem neoblomná a umím hezky škemrat. Nakonec kamsi volají a že ho předají řidiči z jiný společnosti a ať přijdu v deset večer. Derek v nedohlednu… Jdu se zase cournout. Khon Khaen je poměrě poklidný, čistý město, který geograficky vzato je opravdovým středem Isánu. Míjím restauraci, kde jsem si od týpka s thajskou půjčovala telefon (že tam sedí už asi osm hodin mi teda divný trošku je, ale...). Mávám ne ně a jdu k nim blíž s větou, jestli by mi nemohli půjčit telefon ještě jednou, že jsem kamaráda ještě nenašla, tak jestli ho náhodou nenapadlo napsat mi na český číslo. Po několika větách mi ale dochází, že „můj“ týpek s thajkou je už úplně někdo jiný. Trapas, tak proto mi ani nezamávali… Omlouvám se a v rychlosti jim vysvětluju, že jsem slepá, blbá a co se mi to vlastně dneska přihodilo. Jejich do teď nevěřícný obličeje se rozzáří a už mi půjčují svůj telefon. Kámoš Ir napsal, konečně mám jeho číslo a tak mu volám kde jako je. Prý v hotelu Kaen Inn a že mi jde někam naproti. Vracím s díky telefon a jdu ho hledat. Zvednu hlavu a zjišťuju, že stojím přímo před Kaen Inn, po chvíli ho vidím vycházet. Můj guest house, kde bydlím já je hned naproti. Ať žijou náhody. V deset jdu pro telefon tak jak mi bylo nakázáno, ale další zradička. Bus prý nakonec nejel a že ve čtvrt na dvanáct by měl přijet s jiným řidičem. Jdeme s Derekem na pivko. Po jedenáctý přijíždí můj telefon. No opravdu si už zase budu dávat na věci větší pozor:-).

Maratón každopádně z mý strany padá (dost nehezky mě zradilo koleno a tak teď sotva lezu). Derek běží oba dva dny a já pak mizím do Vientian, hlavního města Laosu. Je to boží město. Vlastně to je taková poklidná víska na břehu Mekongu. Spousta krásných koloniálních francouzských domů, s mnoha pohodovými kavárničkama, restauracema přidává městu na sympatičnosti. A zase těch fantastických baget... Po několika dnech beru lokálku a přesouvám se sto padesát kiláků na sever. Asfaltka končí záhy a proměňuje se ve hlínu s šutrama, rovinka se mění v kopečky. Za pět hodin mě vyhazují kdesi u silnice, je už úplná tma. Beru první guestík, má růžový pokoje, na posteli leží růžový ručník... tolik se mi hodí k mýmu růžovýmu Vaio, že tohle prostě nejde odmítnout:-). Zůstávám pár dní a až se mi bude chtít, přesunu se zase o kus dál na sever…

Z Prahy samý lepší zprávy, máte tam pro mě ještě někdo něco? :-) Všechny moooc zdravím.

16.2.2012  Jak jsem málem posnídala žábu aneb jedna nula pro maminku… Tuhle jsem si moc pochutnala na houbách maminky, který mi s láskyplným pohledem nabídla. Jinak ze zkušenosti, co snídá, obědvá a večeří ona není moc pojídatelné pro nás, „normální“ lidi. Je ráno, posedává u svojí síťky, pod kterou je ukryto několik mističek. „Lívijááá“ volá na mě ať si jdu dát taky. Jsem už sice po snídani, ale nechám se zlákat, co když tam jsou zase ty dobrý houbičky. Vypadá to moc dobře, nemám čočky, nemám brýle. Beru do ruky rýži, hnětu kuličku a nabírám si na ní „ty dobrý houbičky“. Přemýšlím o chilli, abych si nabrala i jí, mám to pálivý vážně ráda. Strkám to do pusy… ale jak to zvedám blíž k obličeji, cosi mi tam přebývá… vždyť to vypadá jako nohy… vždyť to jsou žáby. Se smíchem a s obrovskou úlevou, že jsem „to“ vážně nerozkousla děkuji a odcházím „od stolu“ (jí se na zemi), maminka se mi chechtá… mám radost, že se dobře baví:-).

A jelikož mi za pár dní končí víza, musím bezpodmínečně vyjet. Hongkong jsem kvůli Čínskýmu Novýmu roku vzdala (ani letos mi není souzen) a vzhledem k tomu, že odsud je nejschůdnější a pořád z velký části pro mě neprozkoumaný Laos, který mě zkrátka prostě fakt bavil, odjíždím během několika následujících dní tam. Tentokrát mám v plánu sever, severovýchod, až k Čínským hranicím… Jestli tam budu dva, tři týdny nemám nejmenší tušení. Možná si před tím ale ještě dáme čtvrt maratónek s kámošem Irem, tak pokud nezhynu někde na cestě, sabajdííí Lao.

Maminky snídaně a moje rajská...

14.2.2012  Den se tu tak hezky a líně překuluje za dnem, že se už asi domů nevrátím. Co taky tam v mínus dvaceti, ne?:-). Ba ne, legrace, náhodou se moc těším na jaro, na šeříky až pokvetou. Nu, dost sentimentu, vraťme se k realitě. Pomodleme se třeba k mrtvýmu tatínkovi (tatínkovi naší thajský maminky). Po vynikajícím Som Tam k večeři se jdeme projít ke chrámu, kde v malých výklencích ve zdi postávají plechovky od Coca Coly, od ledovýho kafe, od Red Bullu... V plechovkách je popel zemřelých, kteří se mimochodem nepálí u nás ve vsi, ačkoliv pec tu je, ale ve vedlejších vesnicích. Důvod? No přeci duchové. V ostatních vesnicích jsou prý víc statečnější. Musím se smát. Míša mi povídá: „hele tak se ti tak jednou modlíme u tatínka plechovky, když najedou Na povídá… jééé jsem se spletla, tatínek je tady a ukazuje na jinou díru ve zdi… a tak se zase modlíme k jiný tý plechovce… No a tak je to tu Lívo, prosím pěkně se vším“.

Vyrazila jsem na procházku ke chrámu z lahví a jelikož se mi tam natolik zalíbilo, chodím tam teď každý den (no dobře, kousek od chrámu je sámoška a v ní je spousta dobrot). Zapaluju tyčinky, cosi povím Buddhovi, hodím drobný do kasičky a šlapu zpátky. Ne, nezbláznila jsem se, ale to místo, uvnitř to ticho je vážně fascinující. Nejlepší je ale ta cesta. Každý mi zastavuje a chce mě někam popovézt, vůbec nemůžou pochopit, že jsem na procházce, že chci jít pěšky (isánci jedou na kole nebo na motorce, byť je to jen pár metrů). Jedna babuška s dědečkem si mě dokonce chtěli naložit za motorku do takovýho maliličkatýho slámou vystlanýho vozíčku. Jsou boží. Zdraví mě, usmívají se, tady se zkrátka nejde kabonit. Prostě vůbec neberou v potaz, že jsem to kabonění měla od rána v plánu, protože jsem se po delší době neprobudila s úplně nejlepší náladou. Ale zase to nevyšlo. Můj zamračený xichtík je jen pár desítek metrů, vlastně do pozdravení se se sousedkou Pakom, pak už se to se mnou jen veze. Ty jo, já si tu snad ani nepomračím:-).

Včera celý den prozevlováváme v Yasothonu. Nakupujeme spoustu dobrot a já si dávám masáž u mojí skvělý masérky. Při západu slunce si pak zaplavu v jezeře a po setmění se razí na párty. Soused, můj nastávající (bez pár let mu táhne na stovku, zubů mu už moc nezůstalo a jmenuje se Pojebon), před lety za sňatek se mnou nabízel dvanáct kusů krav (pak se rozšoupnul a přihodil ještě motorku) kolauduje dům, který postavil už co si vzpomínám nějak předloni. Schází se veškerý sousedstvo, zabíjí se prase, modlí se. Bezprostředně u mnichů sedí pouze muži, mnichů je sedm, mezi sebou jsou propojeni provázkem. S Míšou klečet vydržíme prvních pár desítek minut, pak se po anglicku dekujeme ven, tohle není nic pro naše bílý kolena a zhuntovaný záda. Poprvý tady se dozvídám, že nejstarší žena ve vsi je moje budoucí tchýně. Je úžasná, nemůžu si stěžovat (má tedy slabý metr dvacet, na krku vláčí asi tunu klíčů a musí jí být už minimálně dvě stě let). Vždycky, když mě vidí, sahá si na mě, mám jí moc ráda. Nikdy mě nenapadlo, že z nás jednou budou příbuzní:-). Slaví se celou noc, takže kretén Yakuza (k němu se přidává i další „inteligent“ Nico) se ukazuje zase v tom nejlepším světle. Prevít tu hubu otevře vždycky, když se mi akorát daří usínat. Asi mu ten lupen do Vietnamu někde fakt opatřím. Ráno v šest mniši prichází znovu, modlení a párty pokračuje (teda párty ještě od včerejška nepřestala).

Jinak teď se tu akorát sklízí tamarind, takže před každým domem dřepí ženy a vyloupávají z něj semínka. Taky nám tu od Lamtom přistála sklizeň slaďoučkého ananasu a manga na trhu jsou už taky za babku. Jestli se o něčem dá mluvit jako o chuťový slasti, tak je to právě o tom žlutým, slaďoučkým mangu. U nás na stromech je ještě ale pořád dost maličký a do mýho odjezdu už asi bohužel uzrát nestihne. Škoda, je to tu něco jako u nás jabloně, na každým kroku jich jsou strašná spousta. A co se týká kaučukovníku, tak jsem si onu skvěle placenou brigádu, přiznávám zcela srabácky, nechala ujít. Když jsem je ráno při běhání viděla naskládaný na valníku jako brigádu socialistický práce, odjíždět na celý den makat, vyměkla jsem a na plantáže se dívám jen při procházkách. Tím vejvarem za práci bylo tehdy myšleno zhruba osmdesát kaček… ofšem osmdesát kaček za DEN. Naznala jsem, že tohle prostě nedám. Každopádně ze stromů se získává latexový mlíko, který je pak hlavní surovinou pro výrobu přírodního kaučuku. Pod mělkými zářezy do kůry jsou ukotvený mističky kam mlíko, který na vzduchu tuhne vytéká. Dřevo stromů se pak prodává a vyrábí se z něj hodně kvalitní nábytek. Toš to asi tak s mojí brigádou.

Jo a uvnitř tý podivný věci je opravdu „houba“, která se u nás používá na mytí. Vítězem je strejda Google nebo pan Seznam, Milánku? Ale tak jo, máš „to“ u mě" :-).

10.2.2012  Výprava do That Phanom byla výpravou poměrně i zdařilou (o dvě hodiny zdařilejší, než před lety do Surinu za slonama (na slony nám po celodenním cestování za nimi zbyla jen hodinka:-)). Čtyři hodiny cesta tam, tři hodiny v That Phanom a tři hodiny cesta zpátky (to celý necelých sto kiláčků)… Místem fascinujícím chrám opravdu je. Vlastně ani ne tak chrám samotný, jako masa věřících, která se sem v tuhle dobu sjíždí. A taky těch stánků… Už co vystoupím z busu útočí na mě kao lam, pak vařená kukuřice, krab, pečený kaštany… asi jsem se přejedla. O kus dál se vykládá z karet, věští se z ruky a předpovídá se budoucnost. Všude se prodávají různý lektvary z kořínků, kůry stromů a všelijakých rostlin i živočichů. Mezi tím davem jsem jediná bílá, žádnýho jinýho, stejně barevnýho, jsem neviděla, tak na mě všichni dost nevěřícně zírají. Nejlepší je ale kyklop polda. S přilbicí na hlavě vypadá dost vtipně, ale v těch hadrech evidentně šitých na míru vypadá dobře. O fous líp, než ti naši poliši a la knedliši. Byl to každopádně krásný zážitek...

Na nám odjela do Bangkoku, takže vaření mě občas nemine (ale naštěstí vedle ve vsi dělají vynikající Som Tam a pečou na klacku kuřata). Elektrická pánev nám nefunguje, takže kotlík a oheň je teď mým nejlepším přítelem. Naposledy jsem kotlíkovala myslím před víc jak dvaadvaceti lety na táboře Rosnička a Vitana vařila za nás nebo tak něco. Rajská s těstovinama, tak libozvučně a prostě to zní. Natascha mi rozdělává oheň. Ne že bych to taky nezvládla, ale tak přece jen, domek je celý ze dřeva a já tu ještě nějaký ten den pobých chci… Těstoviny úplná hračka pro děti, mám hned hotovo. Maminka mi bere můj oheň a rozdělává mi další „plotýnku“. No jo, dvě ženský v jedný kuchyni. Cosi rychle šoupá do hrnce a už mizí pryč. Zatím co já… Zadělávám jíšku a zajímá mě, jestli mi shoří teď a nebo až za pár vteřin. Ten oheň si absolutně dělá co chce. Míchám jako o závod, hledám vodu, nejsem absolutně připravená. Nacházím vodu a přihazuju rajský. Míchám. Maminka je pořád někde v trapu. Míchám. Oheň šlehá z pod kotlíku, ze mě leje pot. Dílo je dokonáno a kupodivu se dá i jíst. Á, maminka se nám asi po půl hodince vrací. Slejvá cosi ze svýho hrnce, zahlídla jsem rybí hlavu, vypadá to, že k véče bude rybí polívčička. Pro Isánce je jejich tradiční kuchyň něco jako pro nás knedlo-vepřo-zelo. Postaví si drahý luxusní domy, ale tahle kuchyň, ta často zůstává původní.

 A kdo pozná co je tohle, něco pěknýho mu dovezu, slibuju (malá nápověda je ta, že to zná snad opravdu každý:-))

Jináč včera jsem vyrazila na procházku. Do chrámu s bílým koníkem co jsem byla tehdy s holčičkama. Šlapu si to tak přímo za nosem a bavím se tím, že koukám na stromy, co všechno se tu dá vlastně pojíst (papaya, limeta, kokos, tamarind, jack fruit, mango, banán karambola, granátový jablko…), a jak jsem zamyšlená, nevím, kde mám zatočit a tak se zcela neprozřetelně ptám místních v sousední vesnici. Nerozumí nic, za to všichni ví, komu patřím. Na kohosi volají, přijíždí holčina a ukazuje mi, ať nasednu na motorku, že mě odveze domů, za Nataschou. Se smíchem se loučím, vysvětlit jim, že tam opravdu teď nepotřebuju a že jsem se neztratila (vede tam jen jedna jediná rovná cesta) by bylo nereálný. Odbočku nacházím a šlapu si to zamyšlená dál, slunce začíná brutálně pražit. Pak mě objíždí dodávka, kluk mi ukazuje ať nasednu, že mě odveze. Široko daleko ani živáčka, jen dlouhá rovná silnice mezi políčky. Děkuju a ukazuju, že jdu pěšky. Týpek odjede, ale po chvíli přibrzďuje a zastavuje, já zpomaluju, nějak se mi to nezdá. Pak otáčí auto a jede kolem mě zpátky, zase zpomaluje, ale odjede pryč, tak jsem klidnější. Po chvíli se ale zase vrací, začínám se docela bát, bůh ví co je to zač. Objíždí mě a zase zastavuje, taky stojím a čekám co bude. Pak ale odjíždí. U chrámu se potkávám s Míšou, který mě tam vyzvedává na motorce. V chrámu si zase losuju „horoskop“ ve kterým je vlastně skoro to samý co v tom předešlým, myslím, že se budu mít skvěle:-). V chrámu je zase svátek svátků a spousta dětí, včetně naší Nataschy. Děti mají celodenní program, který provází mnich. Povídáme si s ředitely pěti škol, zvou nás na oběd, přejídám se k prasknutí, jaký dobroty nám nanáší na stůl. Děti obědvají jinde. Je to moc příjemný posezení. Nad dětmi je zavěšená celá síť provázků a všechny společně večer povedou k devíti mnichům, kteří budou celou noc rozmlouvat k Buddhovi. Na šestou se tam sejdou věřící a do ráda budou společně provázky propojeny. Odjíždíme domů, Míšovi volá Na. Říká, že jí volali ze vsi, že jsem se ztratila a že nemůžu najít cestu domů. Jo, jo, byl to ten podivný kluk v dodávce... No nejsou rozkošní?:-)

7.2.2012  Včera jsem to definitivně zamázla v Laosu a přehoupla se přes Mekong do Thajska, su zpátky na vsi… Zatímco Evropu trápí docela solidní mrazy, tady začínají pomalu a jistě dost hustý vedra. Ve stínu tu včera bylo 35˚C, takže ani voda v jezeře není moc na ochlazení.

6.2.  Splavená s půltunovým batohem jsem se přiřítila na busový nádraží v Thakheku, autobus akorát vyjížděl. Ráno jsem si zaběhala a snědla obrovskou křupavou bagetu se salámem a koriandrem (no tak dobře, dvě). Kouzlo ranního běháni tady je vlastně v tom, že vybíhám de facto za tmy, ale pak se zmáčkne vypínač a během chviličky je světlo, strašně rychle tu svítá. A právě v tuto dobu před mnoha domy klečí věřící a čekají na procházející mnichy, kterým dávají rýží, modlí se. Zvláštní pocit vždycky z toho mám. V Savana se ubytovávám ve stejným gestíku, odkud jsem svojí cestu Laosem před třemi týdny začínala, spím ve stejným pokojíku s číslem 206. Poflakuju se na našem oblíbeným obrovským trhu, kupuju za 15 kaček litrovku 40% whisky a divím se, že tu při těhle cenách tvrdýho nejsou všichni zavření v protialkoholní (no jasná, i kdyby, žádná tu stejně není). Odpolko zajdu do muzea dinosaurů, já mám ale nápady. Kupuju si šejk a chvilenku posedím v kostele, šejk a otravní štěkající psi čekají venku. Chodím po městě a bavím se focením zajímavých domů, který tu zbyly z dob francouzský kolonizace. Pak se mi v hlavě rodí nápad, masáž. Prošla jsem snad celý, mě známý město a marně hledala onu masážní instituci, která „přesně vím“ kde je. Setmělo se a já ucajdaná k smrti tu zatracenou masáž ne a ne najít. Pak to ale přišlo. Úplně náhodou narážím na překrásný místo, za který by se ani pěti hvězdičkový hotel nemusel stydět. V opravdu nádherným prostředí si za sto padesát kaček dávám hodinku laoský olejový masáže. Za tmy se vracím do svojí dvěstěšestky a jdu spát.

5.2.   Ráno jako každý jiný, běhání a bageta, pak poslední polítání po trhu a mažu na bus, který mě převeze přes hranice do thajskýho Mukdahanu. Pak následuje trošku krkolomný přesun až na vesnici, takže se tam dostávám až po pátý odpoledne. Na vsi se toho moc nezměnilo, o pohřeb jsem prý nepřišla, „nebožtík“ ožil a tak se veškerý příbuzenstvo zase pěkně zpátky navrátilo do svých vzdálených prací a domovů. Jen o něco chudší, páč ty jejich salátovny v Bangkoku stály bez výdělku, hold funus je funus. Maminka s dalšími ze vsi se dneska vrátila z That Phanom, kde se nachází nejvýznamnější Isánská svatyně Wat Phra That Phanom, která je dle Lonely i pro nezasvěcený laiky fascinujícím místem a právě v tuhle dobu se na toto poutní místo míří tisíce věřících vzdát hold své víře a potěšit se na slavnostech v období mezi sklizní a novou setbou.Taky se tam chystám. Ne že bych měla v plánu modlit se za dobrou úrodu (to by tý sklizně asi moc nebylo), ale zážitek to asi rozhodně bude. Špatná zpráva ale je, že Nikolaje nám v noci srazilo auto (to je můj tady nejoblíbenější pejsek). Nejsem odborník, ale nevypadá to s ním vůbec dobře, zadní noha jako balón, nedá se jí ani dotknout, má horečku a jen apaticky leží. Zavolal se doktor. Doktor si to přidrandil na motorce, v ruce igelitku s proprietami jako jsou jehly, stříkačky a léky. Moc milý pán. Na Nikolaje kouknul z dálky a že to je špatný, ale že je na ty krávy, takže neví. Aha. Možná jsme spolu stejně „velcí“ odborníciJ. Píchnul mu Penicilin, léky na bolest a odjel. Snad to bude jen odražený a ne zlomený.

Na vesnici zůstávám asi deset dní, pak se musím přesunout zase o kus dál, jelikož mi thajci dali vízu jen na 15 dní. Hodně zvažuju asijskou meku dostihů, Hongkong. Každý ráno běhám, pak ze sebe shazuju propocený hadříky a skáču do teplýho jezera, kde si zaplavu, normální znovuzrození to je:-). Nikolajovi patláme na nohu nějaký výtažek z banánovníku co Na uklohnila a zdá se mnohem, mnohem lepší, jsou to fakt šarlatáni. Přepíchnout antibiotika už asi nehrozí:-). Zítra chci vyrazit do That Phanom, takže ráno okolo půl osmý lokálkou do Saymunu, kde chytit miniven do Mukdahanu a v Mukdahanu přesednout na bus do That Phanom. Jsem zvědavá v kolik se tam dohrabu, ale těším se. Zatímco tu sedím na terase a píšu, přišel se ke psí misce nažrat tenhle fešák. Prý to je ten, co se mnou spí v místnosti... aha:-).

Tady jsou kohouti z Novýho roku, úplně jsem na ně zapomněla.

3.2.2012  Koukám, že mám v těch datech nějaký zmatek, popravdě ani nevím který den v týdnu dneska zrovna je… Nedaleko vodopádů Tad Lo, nakonec trávím mnohem víc času, než jsem původně plánovala, překrásný místo. Včera jsem se přesunula do Thakhek.

28.1.  Před přesunem do Bolevanský plošiny, to byl v Pakxe nakonec moc fajně den. Mnou naordinovaný prášky, zabraly už v noci, takže hned dopoledne se mohlo vyrazit na kopec k obrovskýmu Buddhovi, kde se akorát slavil nějaký ten svátek svátků. Úžasný bylo pozorovat všechen ten šrumec okolo. Spousta modlících se, spousta mnichů, jídla i pití. Jsou jako ti mravenci, každý má v tom mraveništi svojí úlohu. Fakt jim tu pospolitost, to nadšení a vlastně asi i tu víru v něco dobrý závidím. Večer posedávám venku před gestíkem, když si ke mně přisedávají holka s klukem, kteří se před chviličkou ubytovali, oba jsou sympoši od pohledu. Dáváme se do řeči. Kluk, frantík z Paříže, docestoval za několik měsíců stopem až sem, cestou se seznámil s droboučkou číňankou, která léta pracuje a žije v Singapuru a tak už dva měsíce cestují spolu, dál to berou do Kambodže, kde ona bude meditovat. Kluk se tu vyloupl cestou přes Uzbekistán, Irák, Tádžikistán, Mongolsko… sama se nabízela otázka a jak jsi se tam domlouval? „No, rusky přece“. Moc hezky jsme si v Laosu, Češka s Frantíkem popovídali rusky, ani nevím vlastně proč, ale tihle lidi mě děsně moc nabili. Možná to vlastně asi umím i nazvat… bylo to tou jejich svobodou, tou nespoutaností. Pak jsem si zašla na tradiční laoskou masáž za čtyři doláčky a i když mi den nezačal úplně nejlíp, usínala jsem moc, moc spokojená.

29.1.  Další den začal stejně tak hezky, jako skončil ten předešlý. Hodina běhání, a už po sedmý hodině jsem postávala u stánku a čekala na vynikající, křupavou a obrovskou bagetu s vejcem a koriandrem, za jeden doláček. Na snídani jsme pokecali s Bertrandem a Zhao a všichni se rozešli svojí cestou. Oni na stop do Champasaku, já s Derikem na autobusový nádraží, odkud jsme vyrazili lokálkou do osmdesát kiláků vzdáleného Tad Lo. Autobus narvaný, ale to místečko pro bílý se vždycky nějak přece vykouzlí. Průvodčí a výběrčí peněz v jedný osobě zcvrkává děti pospolu. Místo čtyřech jich teď na sedačce sedí šest, no co jen ať si nezvykají, roztahovat se. Na gestíků povídali, že bus tam bude za hodinu, na nádraží už informace zněla, bude tam za dvě hodiny. Nu což, nebudeme bazírovat na čase, hodina sem, dvě hodiny tam. Z nádraží, kde jsme se bravurně vyhnuli několika kravám, jsme vyrazili s větrem o závod. Jestli ručička na tacháči ukazovala patnáct, tak to bylo hodně. Po pár kilácích jsme na to ale šlápli… řítili jsme se už asi dvaceti pěti kilometrovou rychlostí. Cesta rovná, pěkná. Za tři a čtvrt hodiny nás vyhazovali na odbočce k vesnici Tad Lo. Kafčo a shake u stánku a šineme si to pěšmo do vsi, kde se dá bydlet. Nacházíme hodně skromný bambusový chatrče u kterých Derik čte ceduli geuest house. Směju se mu, že tohle asi těžko, když tady bydlí místní. Nebydleli. Bereme si oba dva bungalovy, po dvou a půl dolarech za jeden. Prostá chatrčka s moskytiérou nestojí už úplně rovně, dveře, jak je chudák celá skřívená nejdou moc otevřít, ale což svojí funkci pořád plní. Připadám si v ní jako bych se vrátila o pár století zpátky. Sprcha a záchod je někde venku. Hážu věci do svojí nový rezidence a ani se nenaděju a ten magor, užvaněný Derik už s někým venku mele, jdu se podívat koho to tam zase ztopil. Štěstí na lidi po frantíkovi s čínankou nás provází i nadále. S němcem z Berlína a s thajkou z Isánu vyrážíme na procházku. Příroda tu je překrásná, míjíme takovou hodně „gipsy“ vesnici, kde dětí škemrají propisky, ženy kouří „doutníky“ a všude pochoduje spousta krav. Derikovi každopádně patří díky za intenzivní kurz anglickýho jazyka, vždy se mi postará o nějakou tu společnost. Večeříme u „Mama Pap“, výborná ženská a dobře tam vaří. Dostávám druhý papayový shake závdavkem. Večer usínám jako princezna při Kulovým blesku pod svojí krásnou, růžovou moskytiérou.

30.1.  Ráno běhání, pak skvělý gigantický lívanec s banánem a čokoládou a shake u „Mama Pap“ a celodenní procházka po okolí. Přicházíme k vodopádům, kde mají vesničani svoje políčka. Maličký holčičky je akorát zalévají, jestli jim je pět, tak je to hodně, všude pobíhají prasata a krávy. Vodu do většiny vesnic si každý den nosí v kanistrech od řeky. Ti nejmenší mají snad ty nejmenší kanistry na světe, pracuje tu prostě každý. O „dům“ dál, po mě kluci škemrají mojí vodu, kterou jsem s sebou měla na pití. Chudáci malí žízniví mi jí celou samozřejmě vychlemtly, takže pak několik hodin žízním při stech stupních na slunci zase já, ale nu což. Míjíme banánový a kávový plantáže, nad námi se tyčí hora. U vodopádů se koupe spousta dětí, lezou po skále a s obrovským nadšením skáčou dolů. Já bych do něčeho takovýho asi dobrovolně moc nešla. K večeru, docela daleko od domova konečně narážíme na další vesnici, kde si jde koupit voda. Kolem nás se postupně shlukuje spousta dětí, kupujeme jim sladkosti, mají nesmírnou radost. O kus dál si za 2 kačky kupujeme obrovský trs slaďoučkých banánů, po kterým se ale zapráší, hned co dojdeme do první vesnice. Snažíme se jít domů cestou mezi políčky a junglí, ale ztrácíme se, nejde přebrodit řeka a do tmy máme dvacet minut a je mi jasný, že když se do světla nestihneme vrátit na hlavní silnici, zůstaneme tu, bez baterky asi až do rána, odsud se prostě nemáme šanci vymotat a tak rychle mastíme zpátky. Domů se dostáváme kolem sedmý, za úplný tmy. Jdu na večeři, zkouším národní laoskou specialitu Lap z kuřete a samo, že šejkuju. Usínám jen co se mi hlava dotkne polštáře. Je tu krásně a spí se tu úžasně.

Pro kavaře i nekavaře… několikrát jsem v Asii viděla sušit zrna venku na rohožích, ale nikdy jsem jí vlastně neviděla na stromě a při sklizni, až teď tady. V laosu se ročně vyprodukuje více jak 20 000 tun kávy, většina z ní, pochází právě z Bolavenský plošiny (Arabica, Robusta). Laosani ji pijí velice silnou, s cukrem a kondenzovaným mlíkem. Občas získat kafe bez hordy cukru je nemalým oříškem, páč nerozumí o co tomu bílýmu, divnýmu člověku vůbec jde…

31.1.  Běhání, lívanec, klasika. Po snídani usínám jako mimino. Kolem poledního razím na procházku a dost neprozřetelně si na cestu kupuju ovoce. V první vsi se na mě sesypává tuna dětí, musím se až smát, připomíná mi to „Obchodníka se smrtí“ s Nicolas Cage, jak se v Siera Leone potřebuje zbavit důkazu, přesněji řečeno celýho letadla se zbraněmi a tak roztroubí, že to je zadara… během chvíle z letadla není vůbec nic. Po pěti hodinách se vracím domů, u řeky akorát plaví slony, slony bez řetězů na nohou, bez háků na ovládání, krásný pohled. K večeři grilovaná ryba a jde se spát…

1.2.  Dneska je poslední den s Derikem. Derik jsem zjistila vlastně asi není Derik, ale je Derek, ale to je fuk. Dopoledne vyrážíme do asi třicet kilometrů vzdáleného Salavanu. Autobus nám odjíždí před nosem, tak to bereme stopem. Hned nám staví miloučká paní, sápeme se na korbu její starý Toyotky. Pani si myslí, že se Schumacher, takže za chvíli jsme na místě. Procouráme trh, kde po dlouhý době vidím (naposledy mě snad šokoval jen stažený pes ve Vietnamu) fakt něco odpornýho. Mrtvý papoušky, veverky a opičky. Všechno k jídlu. O krysách nebo potkanech (nepoznám, nevyznám) nemluvě. Pak dáváme kávčo v místní cukrárně a já než se naděju, vidím toho blázna jak něco gestikuluje s majitelem. Během pár minut si oba sundávají trička a vyměňují si je. Derekovi se prostě líbilo tričko toho chlápka, bylo z asijských her, co se konaly loni ve Vientien, tak týpkovi řekl, že mu za něj dá svoje. Večer nám frknul poslední bus a tak nezbylo nic jinýho, než zase stopovat. Ocitáme se na korbě nákladáku na kterým sedí týpek na motorce, jsou vážně boží. Hážou nás ten větší kus, zbytek, asi deset kiláků šlapeme po svých, je tma jako v pytli. K večeři zase skvělá ryba, Derek kecá s celou restaurací, ty jeho příběhy slyším už asi po stý, tak se jen přiblble usmívám, ne važně, je fakt prima.

2.2.  Poslední gigantický lívanec a Derek mě jde doprovodit na bus, v půl osmý přijíždí dodávka, tak beru jí. V půl jedenáctý přesedám do busu do 360 km vzdálenýho města Thakhek. Když se řidiče ptám, za jak dlouho tam jako budeme, plácl, že za deset hodin. Zasmála jsem se, on se taky zasmál a zkusil něco že jako teda za šest. V buse jsem nakonec strávila přes deset hodin, nekecal. Stavěli jsme u každý žrádelny, u každýho pangejtu. V buse se mnou jel jediný bílý čičmunda, germán z Hamburgu. Oba máme namířeno ke stejnýmu guest house, takže máme společnou cestu. Skoro se doplahočíme až tak, když potkáváme amíka se slovy, že je tam beznadějně plno a tak se ve třech vydáváme hledat dál. Pěkná dálka a batoh na zádech po tolika hodinách těžkne. Všude je uvítání se slovy „full“ a kde „full“ není tak to stojí docela balík. První odpadá amík, že hold vezme co je i za ty prachy, druhý odpadá germán, zůstávám v temných ulicích sama. Všude po mě akorát útočí psi a já vlastně nevím kam se vrtnout, je asi jedenáct v noci a všechno, krom úplnýho centra usíná. Vracím se směrem k nádraží, ale nějak mi to nedá a jdu se znova podívat do ulice, kde jsme potkali amíka se slovy „ušetřím vám cestu, je tam všude plno“, my mu s diky poděkovali a obešli půlku města. No vážně mi teda ušetřil cestu…. Skoro o půlnoci narážím na zapadlý hotýlek. Čistý obrovský pokoj s telkou a to za půlku než se v tomhle proklatým městě dalo vůbec co kde najít. Po totální beznaději, protože jsem byla rozhodnutá přespat na busovým nádraží a ráno přejet do Savanakhetu, jsem usínala fakt spokojená...

Ráno jsme si zaběhala, ale samotný to tak neutíká. Teď jsem se konečně dokopala dojít na internet. Do zítra zůstávám tady, pak se přesouvám do Savanakhetu a den na to překročím hranice zpátky do Thajska. Sabai díííí Laos, bylo to tu krááááásnýýýýý.

28.1.2012  Dlouho jsem se neozvala, před odjezdem z ostrovů net nefungoval a pak nebylo připojení, obě simkarty jsou úplně marný. Teď jsem zpátky v Pakxe a necítím se zrovna nejlíp, snad zaberou prášky, který jsem si naordinovala... Z Pakxe se s největší pravděpodobností přesunu do dvě hodiny vzdálenýho Tad Hangu, podívat se na kávový a čajový plantáže, na vodopády Tad Lo, trošku potrekovat Bolevanskou plošinou, půjde-li to… a co pak dál uvidim.

O pár dní nazpátek…

22.1.  Budím se před pátou, zevluju do čtvrt na sedm, to máme sraz s Irem Derikem, jde se běhat. Derik je v běžeckým úborku s nápisem Maratón Bangkok. Derik objíždí kouty jihovýchodní Asie, kde běhá půl maratóny a maratóny. Přemýšlím do čeho jsem se to zase navezla. Přicházím s dvou minutovým zpožděním, Derik se už protahuje. S velikou důležitostí se samozřejmě taky protáhnu, aby to nevypadalo, že jsem snad nějaký outsider a jde se na to. Přes most si to šineme na sousední ostrov Don Det, půl hodinka je za námi, lehce si povídáme, utíká to a moje jinak bolavý kolena kupodivu drží. Cesta je skvělá, hliněná, takže relativně pružná. Otáčíme to a za přesně šedesát minut jsme zpátky, zase se protáhnout a pak zasloužená sprcha. V půl devátý máme spicha na snídani. Snídáme dvě hodiny, dáváme vynikající laoský kafe a bagetu s máslem a medem. Pak vyrážíme na několika kilometrovou procházku, na místo, odkud se dá vyplout a pozorovat vzácný druh delfína iravádskýho, cestou zpátky se ještě stavujeme u Somphamitských vodopádů a lehce po čtvrtý se rozcházíme se slovy, ahoj na večeři. Je to s ním prima, člověk není sám, ale to povídání si v anglině je pro mě docela dost vysilující a jelikož slunce praží neuvěřitelnou silou, mozek se mi přehřívá víc než je zdrávo.

Druhý, třetí i čtvrtý den je hodně obdobný, Derik se mě asi pokouší zabít. Včera ráno jsme dali hodinu a půl běhání a pak dalších asi dvacet kiláků pěšmo. Já a hodinu a půl běhat… dobrý scifi. Po čtyřdenním maratónu na ostrovech odjíždíme lodí do Nakasangu, minivenem do Pakxe a z Pakxe hned busem do Attapu. Vyrážíme v 11 hodin, v Attapu prý budeme okolo půl šestý večer. V Rough Guides o této oblasti píší: „…tato část Laosu je nejvíce postižená malárii“, tak si snad nedovezu nějaký ten dáreček. Takže maminko, prostě se tu mám (až na tu psychickou újmu na zdraví v podobě celodenní konverzace v angličtině a fyzickou újmu na zdraví v podobě pětadvaceti kiláků denně) docela i dobře.

Jak jsem se předevčírem sama sobě zasmála… já, která miluje ty nejlepší psychothrillery (zrovna včera před spaním jsem zkoukla jeden ne úplně tak špatný „Dokonalý únik“) co se kdy vůbec natočily jsem si vytvořila vlastní scénář. Stačila mi k tomu procházka s Derikem a naprosto opuštěný místo u řeky… Nikde nikdo, jen prázdná pláž a polozbouraný, starý bungalovy. Vypadalo to tam, jako by to tam někdo musel narychlo opustit a už se tam nikdy nevrátil. Scházíme blíž k řece, když najedou Derik z ničeho nic ze země zvedá obrovský kus klacku. Periferně ho sleduju, co má s tou kládou sakra za záměr… V hlavě se mi rodí únikový plány, jak a kudy budu co nejrychleji utíkat (zdrhat zrovna jemu, už to samo o sobě je docela k pousmání). Čím dýl drží v ruce ten klacek, tím větší představy se mi v hlavě rodí. Tak a teď mě tady zamorduje, bude po mě a nikdo mě nikdy nenajde. Derik ale tím klackem začíná psát do písku, trochu mě to uklidňuje, stojím kousek od něj a dívám se co dělá. Jenže pak se najednou otáčí čelem na mě a s tou obrovskou kládou se napřahuje. V tu chvíli moje srdce buší asi stokrát rychleji než normálně… je to jasný, sbohem prostý živote, bylo to tu docela prima. Derik kamsi za mě odhazuje klacek se slovy, tak co jdeme…? Asi se budu muset přeorientovat na jiný filmový žánr:-}.

Tyhle dva strašně rychlý fešáky jsem já, poloslepá úplně náhodou zahlídla u cesty. A komu patří tahle ručička?

26.1. Do Attapu jsme opravdu dorazili v avizovaných šest večer. Cesta pohodová, loď, miniven i autobus navazoval přesně tak jak slibovali (že jsme si dvakrát štrejchly zrcátkama s protijedoucíma autama, že řidiči bylo asi šestnáct, že si celou cestu buď esemeskoval, telefonoval a nebo si pročítal nějaký papír, není v případě přežití vůbec nic důležitýho). V buse jsme se dali do řeči s jedním laoským teenagerem, co nás úpěnlivě zval spát k němu domů a na večeři, ale nakonec jsme s díky odmítli a tak nás alespoň z busovýho nádraží hodil autem do města, kde jsme se docela marně snažili sehnat ubytko za nějaký ty normální asijský peníze. Všechno dost nastřelený, nikdo nehodlá smlouvat, až narážíme na prima týpka co má restauraci, ať prý zajdeme na večeři, tak mu říkáme, že rádi, ale že nejdřív musíme někam složit hlavu. Odkazuje nás rovně, do leva a pak prý na jeden normální gestík narazíme. Nastává úžasný setkání, opravdu to nejsilnější co mě do teď v Laosu potkalo. Dva postarší lidi, vysedávají venku, ptáme se je na nocleh. Beze slova, za to s neuvěřitelně milým a srdečným úsměvem se zvedají a jdou nám ukázat pokoje. Není to ani klasický gestík, ale ze dvou pokojů si udělali spaní pro turisty, kterých sem tolik zase asi nezavítá. Spodní pokoj, který vypadá následovně mě vážně pobavil… z ulice, kde normálně jezdí auta, chodí lidi, navíc přesně naproti vchodu je obchůdek s všelijakýma nesmyslama se vejde rovnou do pokoje, kde hned proti dveřím stojí veliká postel, televize a záchod se sprchou. Takže otevřenýma dveřma je vidět z ulice přímo až do postele. Pokoj v horním patře je prostější, jde se do něj přes jejich ložnici. Záchod s koupelnou je kdesi dole za domem. Ani se nestačím otočit a paní už povlíká čisťoučkým povlečením postel, přináší vodu, zubní pastu s kartáčkem, čistý ručník. To všechno za tři dolary na noc. S pánem se pořád jen a jen usmívají, chvílema je podezírám, jestli mluví alespoň vůbec laosky. Něco tak milýho jsem dlouho nepotkala. Nejraději bych si je odvezla domu, měla bych novou babičku a dědečka. Večeřet jdeme k týpkovi, co nám je dohodil. Pochutnáváme si na nudlový polívce. Ráno na osmou nás prý bude čekat s čerstvou bagetou a omeletou.

 27.1.  …a jasný, že čekal, úsměv od ucha k uchu a už nám na stole přistává čaj, laoský kafe, bageta, sýr Veselá kráva, džem, omeleta… po hodině běhání to vážně bodne. Nacpu se, jak to říct, no do sytosti a jdeme projít město, který je obklopený ze všech stran řekou a horama. Vzpomínám na to co psali o malárii v Rough Guides, protože jeden zmetek bzučící mi dost komplikoval celou noc…bzzzz. Moskytiéru bych tuhle noc fakt ocenila. Kámoš Ir jinak pořád mele a s každým si povídá, už mě začíná dost unavovat, ale co teď s ním, když máme stejnou cestu… Občas se na něj ale přilepí fakt legrační týpci, paradoxně všichni popíjející lao whisku. Jeden byl moc dobrej. Po třetím panáku byl majitelem guest housu, po pátým panáku učitelem ve škole a po tom, co do sebe kopnul další sérijku lao lao byl v tu ránu ředitelem školy… Laosani jsou zkrátka „lovely peoples“, neuvěřitelně přátelští, nejsou vlezlí, všude je jen slyšet to jejich „sa baj dí“ (dobrý den), zatím žádná zásadně špatná zkušenost neproběhla.

28.1.  Ráno se budím ve čtyři ptáci zpívají jako o závod, v šest se jde jako každý den běhat, pak snídaně, návštěva místního provinčního muzea a kolem poledne pak přesun na busový nádraží a přejezd zpátky do Pakxe. Bytní nejen, že se jen usmívají a moc toho nenamluví, ale ráno při placení jsem zjistila, že neumí psát ani číst. Chci s nimi fotku, paní se ale fotit nechce, chichotá se a ukazuje, že není ve správných šatech, pán si bere klobouk a hrdě se staví před objektiv, jsou úžasní, loučíme se s nimi a kdokoliv zavítá sem do Attapu, je snad povinností ubytovat se u nich:-}.

Rafčo, tobě posílám jednu z lepších farmakošek (snaha s bílým pláštěm byla, ale jak si jistě povšimneš, nebyla dotažená do ouplnýho konce a dokonalosti). Bílý Fino je pro tebe Draace. A všechny ostani moc zdravím.

21.1.2012  Jsem přesunuta v čase a v prostoru, ale vezmu to postupně… Noťásek na cestách, když je člověk sám je parádní věc. Po večerech si může datlovat na nějakým tom pěkným místě u večeře a na netu pak strávit jen pár chviliček na zkopčení. Nenávidím totiž ty internety plný bílých čičmundíků. Díky růžováku, že funguješ a že mi tě ještě nikdo neukradl:-).               

17.1.  Z Mukdahanu jsem busem přejela přes Mekong, přes most Přátelství, který spojuje Thajsko s Laosem, prošla pasovkama (co vezu se nikdo ani nepodíval, ale věřím, že mít v báglu kilo Heroinu, už po mě ti jejich drogoví psi skočí). Vízu mám nakonec až do 15.2. Na laoský straně se na mě vrhnul tuktukář, že jinak se do města nedostanu. Kašlu na něj a jdu si vyměnit pár dolarů, ptám se na autobus, nějaký tam jet určitě musí. Prý ať počkám, že pojede a že je zdarma. No vida. Sedám si na sedačky a v tu ránu jsem v zájmu několika týpků, kteří tam klopí jednoho panáka laoský za druhým. Jsem na hranicích, je bezpečno, ale po půl hodině mě už vážně nebaví... Nějak to tam s nima přetluču a autobus se opravdu zjevuje a veze nás do Savannakhetu na busový terminál, přesně tam, kam potřebuju. Ptám se na bus do Pakxe. Mám přijít zítra, jede to v sedm, v devět…pohoda. Jdu po čuchu najít nějaký guest house, natrefila jsem na moc příjemný, s telkou, vlastní sociálkou za šest doláčků. Městem si dávám asi pěti hodinovou procházku, obědvám ve vývařovně na trhu, cestou futruju asi tunu sladkostí… ty lákadla a ta moje vůle… to slovo mi je sakra cizí. Jestli existuje otrava cukrem, tak asi umřu. K večeru posedávám u řeky, sluníčko zapadá a všude se vynořuje spousty jídelen, stánků, ve dne líný městečko se probouzí do noci… Sawan, jak mu místní říkají je moc příjemným místem, ani vlastně nevím proč má tolik mých sympatií, nic tu ve směs vlastně není... (dortíčky jsou pro tetičku leničku:-))

18.1.  V noci pěkně špatně spím, ty vzpomínky a ten komár. Tak dlouho bzučel, až mě donutil vstát a jít se namazat repelentem. Donutil mě otevřít sladký kokos, co jsem si koupila na zítra na ráno a celý ho sníst. Vstávám lehce po šestý, pobalím věci a jdu si koupit jízdenku do Pakxe. Jedu tím v devět. K snídani si dávám vynikající na ohni rozpečenou bagetu s vejcem a chilli. Ta francouzská kolonizace měla vážně co do sebe. Těsně před devátou sedám do plnýho autobusu a vyrážíme. Líp načasovat jsem si to nemohla. Jen co vyjedeme z města, stavíme a šup šup už to lítá, chlapící nanáší pytle s rýží a zaplňují s ní celou uličku až do výšky sedaček. Cestou přistupujou další a další lidi, v uliččce jich je nakonec mimo nás, dřepících na svých flecích (někde i po třech kouscích) víc než třicet. Jsou tam nahňácaný jako sardinky, vedro je na padnutí. Za šest hodin jsme na místě, beru si tuktuka a nechávám se hodit do města, kde jsem si našla pohodový guestík na konci poklidný uličky, za sedm doláčků. Dávám zaslouženou sprchu a jdu se projít po městě. Při hledání čehosi, co jsem nakonec ani nenašla, se mi daří zabloudit, ale za to jsem viděla myslím úplně celý město ze předu do zadu a ze strany na stranu. Určitě to je tou jejich blbou mapou. K večeři dávám kuře s bazalkou a venku si kupuju zmrzlinu, která mi padá na zem, jsem na sebe pěkně naštvaná, taková ztráta. Ale tentokrát jsem zabojovala a potrápila svojí vůli, nešla jsem si koupit další (ale našlápnuto jsem tam už měla, to zase jako jó). Domů se dopachtím až kolem půl osmý, jak se setmělo nešel ten zatracený guest house, v tý krásný boční, poklidný uličce vůbec najít a ptát se místních je jako neptat se vůbec. V noci spím zase dost mizerně, asi si nechám vyresetovat mozek.

19.1.  Noc zase příšerná, nemůžu spát, je horko, obrovská vlhkost, ale co hlavně, než zhasnu, vidím jak mi pod postel zalejzá obrovský kokrouš. Snažím se usnout, ale nejde to. Pak slyším, jak mi něco dopadá kamsi za polštář, bojuju s myšlenkou, vstát a jít rozsvítit nebo tomu nevěnovat pozornost a pokračovat dál ve svým usínání. Nedá mi to a jdu rožhnout, zvedám polštář a to odporný, nechutný, obrovský mistr šváb mi přebíhá přes postel. Zvedá se mi tepovka, vkrádá se krev do žil, jdu vraždit. Beru první co mi přijde pod ruku a mlátím do něj, hlava nehlava, vražda je dokonána, zhasínám a jdu se zase snažit usnout. Budím se v šest. V noci jsem se rozhodla, že nakonec pojedu do Champasaku loďí. Vím, že odplouvá v půl devátý, jenže nevím odkud. V Sedm se ji vyrážím hledat. Zase obejdu půlku města, zase se mi daří zabloudit a nikdo samozřejmě neví, odkud ta přiblblá loď do Champasaku vyplouvá. Vzdávám to a za pět minut dvanáct se vracím do touristickýho ofisu a kupuju si jízdenku tam. Po pár minutách mě tam vyzvedává tuktuk a veze k řece. Já hledala molo, jak naivní jsem byla. Strmý sráz z hlíny a pod ním stojí loďka. Za hodinku a půl jsme na místě. Souhrou náhod se ocitám v gestíku za tři a půl doláče za noc, s restaurací nad řekou, půjčovnou kol a prima týpkem majitelem. Dávám sprchu a jdu se projít. Městečko je malá díra s jednou hlavní ulicí. Cestou pojídám sladkosti, až dojdu na konec ulice, kde si u milý holčiny dávám banánový shake, posedím u ní a jdu zase zpátky. Slunce je hrozně silný, začíná mě pálit krk. Beru si knížky, ulehám do restaurace a pozoruju řeku. Moc toho ale nenačtu, po probdělý noci s kokroušem záhy usínám. K večeru si jdu zaběhat, pak zasloužená večeře u nás na terase a jdu spát.

20.1.  Ráno se po deseti hodinách spánku budím přesně v můj čas, v šest. Kolem půl devátý se hrabu na terasu na snídani. Pochutnávám si na bagetě s vejcem a na ovocným shake s čokoládou. Jestli jsem si myslela, že thajci jsou sakra hodně natvrdlí, tak beru zpět, thajci jsou proti laosanům vzdělaní, študovaní lidi. Jdu na recepci se slovy: „prosím vás, bude mi volat bratr z Thajska, jaká je sem volačka“? „Yes, no problem 0066…“ (0066 je volačka do Thajska) Já: „tohle je ale thajská volačka, já potřebuju tu vaší, laoskou“. Recepce: „Á, yes, I understand“. Já: „no skvělý a jaká teda je ta volačka?“ On: „same 0066…“. Já v hlavě (ty brďo to si snad ze mě děla pr..l, jak může být laoská volačka stejná jako thajská). Skončilo to tak, že to nepochopil, ale naštěstí si jí mezi tím brácha zjistil sám a už zvonil telefon ve kterým se ozvalo „hele Lívo, nejsou oni tak trošku natvrdlý, už jsem jednou volal, ale nepochopili co chci…“. V půl jedenáctý si půjčuju pěkný, „zánovní“ kolo, barvy červené s nápisem Turbo a vyrážím na osmi kilometrový výlet k nejzajímavější khmérské památce mimo území Kambodže, ke chrámu Wat Phou. Cesta moc příjemná, jen to slunce moc praží. Projíždím místníma vesničkami, sem tam zastavím a dávám si nějaký ten jejich sladký barevný patok. Za hodinku a půl jsem na místě. A teď dostali laosani zase mě. Vstupenka 30 000 kip, platím jí jedný z dívčin, druhá pořád omílá „foto, foto, foto“ a ukazuje kamsi k pokladně. Jaký foto proboha. Pořád mě šteluje k tý zdá se prázdný pokladně. Pak ke slovu foto přidá kamera. No to je konec, co po mě ta buchta asi tak chce. V pátý minutě pátýho poločasu mi to dochází. Je to tu jako na letišti, vyfotí si mě přes kameru a to dílo mi pak vytisknou na vstupenku. Nu, zaskočili mě, musím říct, tohle jsem tu nečekala. Kolo nechávám ve stínu pod stromem a jdu se projít po komplexu. Je to pěkný, ale na Kambodžský Ankor ani na Myanmarský Bagan to nemá, ale za vidění to stojí. Wat Phou v laoštině znamená „Horský klášter“ a již je zařazen pod chráněné památky Unesca a nyní je pod záštitou Indie a Laosu rekonstruován. Asi ve dvě vyrážím zpátky, zase stavím na sladký barevný patoky. Vracím kolo, dávám sprchu a jdu se projít na konec vsi, na svůj banánový shake. Srkám shake a tak hodinku relaxuju ve stínu a pozoruju lidi, jak si chodí pro jídlo ke stánku. Vracím se na gestík a na zítra si domlouvám odjezd na jih na tzv.4000 ostrovů Si Phan Don. Vybrala jsem si z pár možných Don Khon. Bus mě hodí do Nakasang, dál budu muset chytit loď.

21.1.  Přesun na jih bez nejmenších problému, ubytovaná jsem v bambusový chatrči u řeky a nejenže tu v jižním Laosu nemá pokrytí můj úžasný Vodagoňácký operátor, nemá tu pokrytí ani thajský operátor, takže jediný spojení se světem je teď net (ale wifi funguji skvěle). Na cestě začalo lejt, průtrž mračen, nebylo na krok vidět a mistr řidič nevěděl, kde se zapínají stěrače. Zastavil u krajnice a hledal… pak hledal i Holanďan, hledal Ir, hledal i Japončík (tak to byla úplná ztráta času), pak se naštěstí rozsvítilo řidiči a vzpomněl si, kde se ono tlačítko nachází. Mohlo se jet dál. Z ostrova jsem neviděla zatím vůbec nic, už totiž asi šest hodin sedím v restauraci s jedním postarším chlapíkem z Irska a povídáme si, anglicky. Já a šestihodinová konverzace v anglickém jazyce… až s překvapením jsme probrali válku ve Vietnamu, politickou situaci v Irsku, hokej, fotbal a pivo v čechách… všechno zapíjím vynikajícíma ovocnýma shakema. Zítra v půl sedmý ráno jdeme běhat. Ale má to jeden háček, on běhá maratón, tak to nevím, nevím jak si zítra chlápek zaběhá:-).

17.1.2012  Oko zlobí i třetí den po atentátu brouka, ale už je to mnohem lepší a tak už mám sbalený malý batůžek a za chvíli mě Míša veze do Saymonu, kde chytnu autobus do Mukdahanu. Otřu slzu, zamávám šátečkem a budu doufat, že se dříve nebo později zase uvidíme. Hraniční přechod překročím Mukdahan/Savannakhet a budu to směřovat dál na jihovýchod a jih až ke kambodžským hranicím, vracet se chci přes Thakhek/Nakhon Phanon. Jak dlouho tam budu nevím, ale maximálně 15 dní, na tak dlouho mi dá milá Laoská lidově demokratická republika vízu.

Jak se chytaj ryby. Prut, udička, návnada.. cože, nač, k čemu, proč??? Thajci vaří jednoduše a rychle, úklid je pro ně jen ztrátou energie (moje řeč) a tak i ryby je potřeba chytit rychle a účelně. Oko bolí a tak se jdu projít na farmu, u řeky je rušno. Chlápci velikou sítí zahrazují kus toho špinavýho patoku, aby jim TO nemohlo nikudy pláchnout, vytrhávají lekníny a ostatní zbytečnosti tam a „rybalka“ může začít. Rozhodit síť, která má na koncích závaží, zatáhnout a posbírat všechno co se v ní hýbe. Za chvíli se u břehů v bambusových ošatkách hromadí ryby a hadi. Dneska to vypadá, že nikdo bez večeře rozhodně nebude.

Další den si jdu zaplavat do jezera (čmelák s plovacími brýlemi, tudíž sestřelené oko je chráněno). Beru si s sebou knížku, chci si v klídku přečíst, kam to zítra vlastně odjíždím. S úsměvem od ucha k uchu se ke mně řítí Natascha s kamarádkama a že jdou k jezeru se mnou. Plavu si jako každý den svojí obligátní hodinku, voda je dneska extrémně horká. Holky se plácají u břehu. Doplavu a jdu se zaslouženě natáhnou na bambusovou rohož, tenhle pocit mám vždycky nejraději. Holčičky mi dávají asi pět minut, akorát pohodlně ulehám, otevírám knížku a začínám číst… „prosím tě, nenaučíš nás plavat?“ Usmívám se, odkládám knihu, tu knihu, co jsem si právě otevřela, tu knihu co jsem si právě chtěla číst… „no jasný“ odpovídám. Snažím se co to jde, ukazuju rukama, ukazuju nohama, ale oni jdou pořád ke dnu a ještě se hrabou do hloubky, kam už nestačím ani já. Na tohle nemám nervy, jsou roztomilý, snaživý, byla by jich škoda... Koukají na mě jako na obrázek Buddhy, ale po chvíli mi je zcela jasný, že dneska je plavat rozhodně nenaučím. Vzdávám to a mám lepší nápad, skákat do vody, to by jim mohlo jít líp. A taky že jo, nadšení obrovský, mám prostě pro děti cit. Holčičky vyskákaný a já si jdu konečně číst a slibuju jim, že až se vrátím z Laosu, že je naučím plavat… sem asi upadla.

Taky jsem včera vytvářela hodnoty. Pomáhala sousedce Pakom s výrobou sladkých, rýžových placek. Byly vynikající.

Nu a tohle je prosím on, ten blb Yakuza. Předevčírem večer se nedostavil domů, stalo se tak poprvý za jeho krátkou životní kariéru. To byl ale klid, žádný štěkání, parádní noc to byla. Zatímco Na s Nataschou smutnily, já doufala, že ten kretén pluje první třídou do Vietnamu. Mýlila jsem se. Zjevil se u snídaně. Holky přestaly jíst a jeho jméno vyslovily snad tisíckrát. Vydřiduch Yakuza se záhy stal dalším strávníkem u stolu. Hlava mu padala z krku, po snídani byl uložen do postele, kde prospal celý den…

Dělám si samozřejmě legraci. Ne tedy v tom, že to je pes bezmozek, to on totiž opravdu je (taky kouše lidi do nohou, když jedou na kole a nebo se klidně, asi jako jediný pes v celý jihovýchodní Asii, nechá přejet autem…), ale v tom, že bych mu přála projet se do Vietnamu. Přesto, že jsem byla skoro přesvědčená, že jen celou noc zevluje u nějaký háravý chudinky fenečky, hnulo se moje svědomí, že jsem mu snad něco zlého přivolala. Tady člověk totiž nikdy neví:-).

15.1.2012  Den dětí dopadl perfektně, přežili jsme. Ráno TO vypuklo schůzí rodičů, kam jsem se nakýblovala taky. Plná třída povětšinu postarších žen, protože právě ony tady malé děti vychovávají. Matky často pracují v Bangkoku nebo jiným velkým městě, aby je uživily. Je to tu normální koloběh života. Přichází ředitel, má proslov, ale de facto nikdo ho tu neposlouchá. Nicco, naše skoro russlice mi sedí u nohou a škemrá čokoládu. Ředitel mluví hodně lámanou thajštinou… Míša pokládá Na kontrolní otázku: „posloucháš ho?“. „Jo“ až překvapivě zní odpověď. A rozumíš mu? „Ne“ a směje se. No fakt nevím, co si tu mám o nich myslet.

S Míšou se brzo dekujeme po anglicku, na pivko a kafe. U obchůdku sedí vedení vesnice a na ulici přepočítávají osm set tisíc báthů, všechno bedlivě zapisují do sešítků. Jsou to peníze určený pro obec. A jak to pěkně jde bez počítačů a jiný výpočetní techniky. Stačí bambusová rohož, propiska a kus papíru.

Asi v deset TO vypuklo, ředitel má proslov, dětem se rozdávají ceny, sladkosti. Pak následuje taneček za tanečkem, je to mazec. Natascha má odtancováno, tak se nám v hlavě rodí další strategický plán, zdekovat se. Přijíždí týpek s koblihama, poroučím se. Jsou vynikající. Odcházíme na toaletu a strašně nenápadně to balíme domů, Míša spát, já si beru úborek a jdu si zaboxovat…

Jmenuje se Beau, od slova Beautiful, ale my jí neřekneme jinak než Miní. Je úžasná, bych si jí nejraději odvezla do Prahy. Moje nadšení z němé tváře však netrvá dlouho. Když se pak stejně starému chlapečkovi zakousává do ramene /vzal jí její nafukovací balónek/ říkám si, že jí bude jednoznačně lépe tady a jdu si pohrát se štěňátkem:-))).

Jak jsem skončila u doktůrka... Jelikož můj boxovací trenér odjel do Bangkoku, jeli jsme se s Míšou podívat do jiný vesnice na trénink (do boxerský školy, kde jsme byli na zápase), kde by mě mohli po mým návratu z Laosu trénovat. Stokrát mi bylo říkáno, ber si na motorku brýle, stokrát jsem si je nevzala... Prásk, strašná bolest, Míša zastavuje a vyndavá mi z oka nějakou malou potvoru (která mě tam prý po nárazu stačila buď kousknout nebo se vyčůrat, obojí je prima představa), oko přes bolest, řezání, pálení a já nevím přes co ještě nejde otevřít, jen z něj tečou slzy. Nelepší se to ani po příjezdu domů, a tak se k nám na motorku hrabe Na a mizíme k doktorovi, který mi to proplachuje a dává kapky. Ošetření se neplatí, příspěvek je dobrovolný, připadám si jako doma... (to byl pokus o vtip, trapný co). Hážeme do kasičky peníze a mizíme domů. Cestou zpátky se zastavujeme na pivko, když tam potkáváme našeho starýho dobrýho známýho němce, který tu už taky spoustu let žije. Nedávno jsme u něj a jeho thajský ženy byli na návštěvě. Zašel si na panáka laoský whisky, se nezdá chlápek jeden. Míša s ním mluví německy, se mnou česky, s Na anglicky, on s Na mluví thajsky. Je to pěknej mezinárodní guláš. Druhý den mu povezeme knedlíky s jahodama, který jsme mu slíbili (tedy já takovou blbost samozřejmě nevyřknula).

Ráno se probouzím s pěkně nateklým okem ze kterýho pořád něco teče, bolí to. Kapu kapky co jsem dostala a jsem zvědavá, jak to bude vypadat zítra, jestli nebudu muset můj zítřejší odjezd do Laosu o pár dní odložit. Je mi to jedno, mám ještě rezervu pěti dní, pak mi končí víza a vycestovat musím. Dneska, pro velikou úspěšnost, se snad konečně dojedeme podívat na ten trénink... brejle si teda vezmu nooo.

Prostě thajci, na ty asi nikdo nemá… Jsou tři sestry od nás z vesnice, každá má svýho manžela. Jeden manžel si ale chodí užívat i s jednu ze sester svý manželky. Před vchodem si odhazuje svoje outfitový žabky, když kde se vzal, tu se vzal, nečekaně se manžel vrací domů, týpek vyskakuje a utíká oknem. Manžel kouká na ony slušivé trepky milence a povídá „co tady asi tak dělají ty trepky souseda“? Scénář se několikrát opakuje... Do teď mu nic nedošlo:-).

Pátek třináctého   V úterý jsme oslavili Míši narozeniny. Ode mě dostal koprovku s knedlíkem (kopr si musel natrhat sám), vím, jsem zhmotnělá štědrost. Moje maličkost, která v životě neuvařila ani jeden knedlík si to tu teď napracovávám i do dalšího života …knedlík s vejcem, knedlík s koprovkou, knedlík s rajskou, knedlík s jahodama... (Míša: „Lívo, prosím tě a ty švestkový knedlíky s jahodama by jsi neuměla?“ :-)).

No nic, každopádně český knedlík na březích Mekongu, to nezní vůbec špatně, ne. Ale jak to už tak v životě chodí, nic není zadarmo, obchod je obchod. Den co den tu jsem rozmazlována thajskou kuchyní (rýže se mi po těch pár dnech tady, ještě zajídat nezačala), takže… nestěžuju si.

A když už jsem u toho jídla… Dva dny na slunci se sušilo maso ze svatby (s česnekem, cukrem, pepřem…). Když ho Na přendávala do sáčku a dávala do lednice, bylo uschlý, scvrklý, lezli po něm mravenci a fakt nevypadalo vůbec vábně. Vlastně vypadalo dost odporně. Pak ho usmažila. Pěkně jsem se vofrňovala, než jsem ho strčila do pusy, ale nelitovala jsem, ba naopak. Takovou dobrotu jsem dlouho nejedla, vynikající. Hned jsem si napsala „jak na to“, ale na konci mi došlo, že to má v našich končinách jeden docela malilinkatý háček… kde vzít ty dva dny přímýho slunce.

Jinač už několikátý den je naším dopoledním programem sběr dřeva. Bereme kárku a razíme směr maminky farmu, kde jsou pokácený stromy Eukalyptu. Mačetou osekáváme větve a nakládáme je na onen pekelný, ručně poháněný stroj. Dřevo je určeno pod kotlík na vaření, ne na topení samozřejmě.

Na rýžovišti si všímám takový divný věci, ptám se co to je. Prý „síť“ na hady, žáby, ryby… zkrátka na všechno co se v zaplavených rýžovištích pohybuje. Když se pak voda vypouští a nastává období sucha, voda ústí k tak dobře položeným místům, kde se právě nachází ty podivný „sítě“ ve kterých se ona havěť zachytí. Její osud je jasný...

Teď jsem si díky tomu vzpomněla a nevím jestli to prolítlo zprávama i u nás, ale na lodi přes Mekong, mířící do Vietnamu zabavili 800 psů, kteří měli skončit na talířích. Nechutný, Vietname:-(.

Každopádně předevčírem mi to nedalo a s Na jsme si udělaly výlet. Na motorce jsme objely onu nedělní procházečku s holčičkama. Dvacet kiláků rovných. Ne že by dvacet bylo závratně moc, ale na tom šibeničním slunci tady, to ouplně málo nebylo, kor když hlava počítá s lehkou hodinkou. V chrámu u slona jsem si „vylosovala“ co mě čeká. Nezní to vůbec špatně, vyhlídky velice slibný, tak uvidíme jak moc se tomu dá věřit :-).

Dneska je ve škole Den dětí. Tanečky, sladkosti, zpívání… utíkám, ať mi něco neunikne (myšleno aby na mě nezapomněli s těma bonbónama, samozřejmě).

10.1.2012  Jednoho odpoledne se maminka vrátila s plnou taškou jídla a tak jsem si pochutnala na skvělým obědě i s dezértem. S Míšou jsme se divili odkud to nese, mysleli si že ze svatby, kde jsme byli včera, páč dneska tam párty pokračovala. Mýlili jsme se. Večer nám Na, která celý den nebyla doma řekla, že maminka byla na skvělým pohřbu, že to jídlo je odtamtud. Že mě tam chtěla vzít, ale že mi to neuměla říct, takže jsem se tý podle jejích slov fantastický akce nezúčastnila. Ani zmrzlina prý nechyběla. Umřel totiž mnich v jedný ze sousedních vesnic, takže ta „big párty“ se konala v areálu chrámu. Bylo spoustu lidí, spoustu jídla, spoustu sladkostí… a já tam k mojí lítosti chyběla. Ty jejich pohřby mě asi nikdy nepřestanou udivovat. Kde jsou sakra ty slzy, smutek, to truchlení? Víra v další a lepší život má opravdu něco do sebe…

Každopádně i pohřeb s mojí účastí zřejmě brzo bude… Umírá jeden chlápek ze vsi, tak aby ho na cestu vyprovodili, sjíždí se už rodina a příbuzní. A prý to bude velký, tak nevím co si o tom myslet:-).

Jak jsem přečkala svůj jednodenní splín…

Ráno jsem se po dlouhý době neprobudila zrovna s nejlepší náladou. Na zotavení  nepomohlo běhání ani jóga, nepomohlo plavání a ani si zaboxovat (a to i přes to, že představivost byla veliká:-)) a tak jsem se k večeru vydala na procházku. Koupila si dva kopečky zmrzliny za šest kaček a vyrazila na maminky farmu, kde jsem letos ještě ani nebyla. Člověk ale činní a život měnní. U chrámu se ke mě přiřítila Natascha se třema kamarádkama na kolech, kam prý jdu a jestli můžou jít se mnou. Jasný, kývla a usmála se, v hlavě ale bylo to obrovský NEEE, vždyť já chci být přeci sama. Holky celou cestu štěbetaly svojí hatmatilkou, šlapajíce na starých předpotopních kolech. Prý jestli chci dojít do sousední vesnice. Kývla jsem. Protáhly mě hodinovou procházkou kolem řeky, jinak naprosto vyprahlý krajiny. Ve vesnici mi nabídly večeři u jedný z holčiček, dostala jsem vodu, odvedly mě podívat se do chrámu. Byl to s nima prima strávený večer a můj splín zůstal kdesi v rýžovištích. Kdo ví jak by se mi večer usínalo, kdybych je nepotkala... Pravdou ale je, že jsem jim vlastně celou cestu v dobrým tak trošku záviděla. Tu svobodu, tu bezstarostnost jejích i rodičů. Za celý pobyt tady jsem snad nikdy nezažila ani jedno brečící děcko, který by si cokoliv vynucovalo, bylo rozmazlený, nevychovaný nebo jinak podivně poevropštělý. A to jim tu opravdu nic neschází. Na zítra jsme domluvený na běhání a na procházku, chtějí mi ukázat nějaký jejich hezký místa. Těším se na ně… (ještě naivní, netušíce co mě čeká....).

Druhý den…

5.00-  budí mě štěkání Yakuzy. Yakuza je kříženec Jack Russla a je úplně blbej, nemám ho ráda. Jako by to věděl a schválně mě všude pronásleduje, kroutí ocasem a láskyplně na mě civí.

7.00-  jdu s maminkou do chrámu, dneska, ostatně jako každou neděli, je Buddha den a tak celou noc vyráběla kytičky z banánových listů.

8.30-  si jdu zaběhat a zaboxovat

10.00- vyrážíme s Nataschou a jejíma třema kamarádkama na procházku. Málem odcházím v trepkách, nakonec mě ale cosi osvěcuje, beru si lehký pohodlný boty a mažu se aspoň šestkou proti slunci. To všechno v domnění, že do hodinky jsme zpátky.

11.00-  prošly jsme pár vesnicemi, pořád míříme dál od domova. Slunce pere jako smyslu zbavený, o stínu si můžu nechat jen zdát. Holčičky melou a melou. Ptám se jestli jejich jména něco znamenají. Jedna je máslo, druhá pudr, třetí farma. To jsou mi teda nápady.

12.00-  pořád melou a melou, vzdalujeme se od domova, na slunci se teplota pohybuje okolo bodu varu. Stín… co že je to stín?

13.00-  přicházíme do jedný z vesnic, k pěknýmu chrámu, holky se tam modlí a losují si nějaký „horoskop“. Chechotaj se jako prdlý. Ve vsi si dáváme sladký shake z prášku, první tekutina za tři hodiny na přímým sluníčku je opravdovou slastí. Pak chodíme po vsi sem a tam za jejich kámoškama, připadám si jako jejich starší sestra, která je musí hlídat. Všichni na mě zírají, kde se tu ta blonďatá věc bere… sahají mi na vlasy.

13.30-  pořád chodíme po vesnici, pubertální kolorit hadr, kolik že mi to je let? Přijíždí týpek na motorce s pekárnou, mám hlad, nejradši bych mu snědla celý krámek, jak krásně to vypadá. Dáváme si pár „koblih“, pochutnávám si a divím se, kde se v takovýhle díře vezmou tak vynikající a čerstvý dobroty.

14.00-  vyrážíme po silnici, slunce pořád slušně pere. Míjíme několik gumovníkových plantáží.

15.00-  na motorce nás našli Míša s Na, v nějaký vsi si dáváme Som Tam, párky, buráky a hlavně vodu. Trháme si granátový jabka, který tam rostou.

16.00-  šlapeme domů, začínám být polomrtvá. Holky pořád melou a melou, různě poskakují, poletují, nechápu kde berou tu energii. Asi proto, že jim je teprve devět.

17.00-  konečně se dostávám na cestu kterou znám, chodím tam běhat. Po páty jsme zpátky. Doma je připravená večeře, cpu se jako otesánek. Byl to pěkný výlet ale příště budu obezřetnější, až se bude říkat „jdeme na procházku“. Vědět, že z procházky bude sedm hodin na přímým slunci, nejdu ráno na dvě hodiny běhat a boxovat. Jsem zničená, divím se že nemám úpal s úžehem dohromady. A to jsem ty holčičky začínala mít opravdu ráda:-).

…druhý den jsme odjeli do Yasothonu, zašli na masáž, bodla mi jako nikdy před tím. Do týdne bych měla přejet přes thajsko-laoský hranice a pobýt nějaký čas v Laosu.

Fotka z nedělního modlení... je na ní, no jak to říct, něco kuriózního... komu pak "to" asi patří? :-)

5.1.2012  Druhýho jsme zajeli na oslavu Novýho roku do sousední vesnice, že je už druhýho tu nikoho samozřejmě netrápí, hlavně že je co slavit. Tancovalo se, Leo a whiska tekla proudem, nechybělo prase a pěkně pálivý Som Tam po isánsku. Všechno zadarmo, nechápu tu jejich „politiku“. Vypadají, že nemají co do pusy a pak takováhle veselka:-).

Čtvrtýho pak proběhla slibovaná svatba v Saymonu. Ani pomalu nevím kdo si koho bral, ale to je jedno. Ujetější na tom bylo to, že ta svatba začínala v osm, v osm hodin ráno… Syrový maso, osmahlá prasečí kůže a ostatní velkoleposti nám hned co jsme dosedli na židle přistávaly na stole. Když opomenu, že všechno z toho je pro můj žaludek dost nepřijatelný, nechápu jak to do sebe můžou soukat takhle brzo po ránu a to nemluvím o těch kilech chilli. Všichni až na mě si pochutnávají a za chvíli začíná obřad. Uvnitř domu sedí oddávající, novomanželé a dav těch ostatních. Asi hodinu to celý trvalo, po devátý už mizíme na trh nakoupit a pak domů. Ze svatby si odvážíme spoustu syrovýho masa jako výslužku. Každopádně, stejně tak, jako se tu neřeší funus, neřeší se tu ani svatba. V čem přijdeš v tom přijdeš, žádný společenský trapnosti jako u nás, líbí se mi to. Za to, že se vezmou, platí rodiče manžela rodičům manželky. Za tuhle museli vysolit 150 000 báthů, docela darda zdá se mi. Svatba trvá až do zítřejšího dne. Zítra je „pro změnu“ žranice a pitka.

Tady trošku toho boxu…

3.1.2012  Je Silvestr, thajci od rána slaví, všude řve muzika, zpívá se, jsme zvaní tu tam na jídlo, tu tam na pití. Jdu se podívat na kohoutí zápasy, kde laoská whiska teče proudem, uzavírají se sázky, fandí se jako o závod. Kohouti v ringu zápasí dvacet minut, pak jsou ošetřováni, myti, krmeni, dostávají pít, čistí se jim krk a do ringu jdou znovu. Pokud některý z kohoutů odmítne bojovat, vítězem se automaticky stává druhý kohout, obrovský řev sláva, jásají ti co na něj vsadili. Nesází se úplně zanedbatelný částky. Pokud jdou do boje oba kohouti, znovu se bojuje dvacet minut. Kohouti tu nebojují s břity na nohou jako třeba na Filipínách, naopak jim jsou ostrý ostruhy na nohou zavazovány izolepou. Je jedna hodina odpoledne, slunce praží a litry alkoholu se zapíjí porážka nebo vítězství. Nechápu jak ti malí střízlíci můžou vydržet do večera, do dne následujícího, do dne dalšího. Obvykle se tu Nový rok slaví několik dní v kuse...

K večeru jdeme do kláštera. Buddhovi přináším kytku, zapaluju svíčky, tyčinky a něco si přeju. Uvidíme jak mocní „ti“ nahoře jsou. V klášteře se postupně sejde asi třicítka lidí, převážně žen, muži sedí ve předu, ženy za nimi. Modlí se asi hodinu, venku mezi tím zapadá slunce, klášter se ponořuje do tmy. Výborná je nejstarší žena sedící kousek ode mě. Když se dozpívalo, domodlilo nastává pět minut ticha. Stará paní tomu však dává asi dvacet vteřin a do onoho naprostýho ticha, svým křehotavým hláskem povídá „no tak jsme se pomodlili a můžeme jít ne?“. Všichni propukli ve smích a během chviličky si u východu nazouvali svoje trepky. Fakt se mi líběj:-).

Jak na Nový rok, tak po celý rok… pěkná blbost teda. Dneska je každopádně den volna, žádný trénink a tak si jdu na hodinku zaplavat. Kolem druhý mě tam vyzvedává Na s malou. Z dálky mi ukazuje tašku a nadšeně volá „sneeejk“. Jdu se podívat blíž. Vytahuje z ní asi metrového hada, na dotaz co to je za hada mi se smíchem odpovídá, že neví, ze už nemá hlavu (to jsem si samozřejmě stačila všimnout). Na druhý dotaz kde ho jako vzala mi ukazuje farmu nedaleko, že ho tam za třicet báthů koupila, na polívku. Vracíme se domů, i s bezhlavým hadem. Sedám si na terasu a píšu, ona „TO“ mezi tím připravuje. Na ohni se vaří voda, seká „TO“ na kousky, běží pro nějaký trávy a tamarind. Během půl hodiny je hotovo, pochutnává si. Já s díky odmítám, ale musím říct, že nevědět, že je to ten had, kterýho jsem před chvílí viděla v celku, tak asi ochutnám, krásně to voní…

Večer se jede na box. Místo v osm se začíná až v deset. Za hymny jsou připraveni v ringu ti nejmenší. Jestli mají osm let, tak je to hodně. Třesou se zimou, vypadají docela vystrašeně, ale to jen do doby, než začnou bojovat. V těch obrovských trenkách vypadají legračně. Fandí se, řve se, je tam neuvěřitelná atmosféra. Ti nejmenší bojují na tři kola, ti starší pak normálně na pět. Chvílemi se mi tají dech. Druhá dvojice, asi devítiletých se „nokautuje“ v druhým kole, další pak hned v kole prvním. Dítě chvílí bezvládně leží na zemi, trenér si ho z ringu odnáší v náručí, následuje další dvojice.... Jestli se takhle masí ti prckové, co se bude dít až tam vkročí ti starší by mě zajímalo... Mám strategický místo u jednoho z rozhodčích, až někdo vyletí z ringu ven, mám skulinu, kam se schovám. Jsem prostě statečná:-). Adrenalin odplaven, v půl druhý ráno odjíždíme domů… Naši kluci si odváží jednu výhru a dvě prohry.

/Muay Thai je jeden z nejtvrdších plnokontaktních bojových sportů na světě. Mimo boxerské údery a kopy jsou povoleny i údery lokty, kopy kolenem, zachytávání a různé druhy strhů a porazů/

Zítra máme jít na svatbu, tak uvidíme, jestli to letos konečně klapne…

29.12.2011  Je ráno, přichází maminka a navazuje mi provázky na ruku, říká nějaký zaklínavadla, prý jako ochrana před zlými duchy, který jsem potkala den předtím u jezera, kam mě brácha odvezl si zaplavat. Asi se mě už chce zbavit. Krásný jezero u kláštera. Plavat jsem mohla jen po jedný straně, právě kvůli mnichům, kteří tam žiji. Ale moc dobře se mi neplavalo, jezero bylo obrovský a na dotaz co hadi? se mi dostalo zcela neuspokojivý odpovědi… „no co hadi, asi tu nějaký budou, nevím…“.  Když druhý den maminka povídala, že kromě duchů tam jsou i velký hadi a že se v jezeře utopilo už několik dětí... prima jsme si pokecaly:-). Ještě chvíli a já jim snad na ty jejich duchy taky uvěřím…

Den se tu jinak líně převaluje za dnem. Vstává se svítáním, usíná se se svítáním. Přes den praží slunce od kterýho se všichni schovávají. Krávy už nemáme, takže nám nic nebučí pod kuchyní. Dole u sousedního domu je nová tělocvična. No tělocvična je asi hodně nadnesený výraz, ale každopádně se tam dvakrát denně trénuje thajský box. Ráno od šesti se tam ozývá bušení, večer od půl čtvrtý se tam ozývá bušení.

Můj první trénink…

Vstává se v pět, je ještě tma. Jde se běhat. Běhá to moje devítiletá neteř, to teda asi bude nuda, to jejich běhání, pomyslím si. Na rohu se potkáváme s ostatními hochy a trenérem, následuje nás motorka abychom byli vidět. Běží se do sousední vesnice, je to docela daleko, nevěřím že tam doběhneme, určitě to v půlce otočí. Mýlím se… Po více jak půl hodině se vracíme, dostávám do ruky švihadlo se slovy, deset minut skákej. Po dvou minutách umírám. Pak skákání na pneumatikách a do ruky mi přistávají boxerský rukavice. Trenér, který vyučuje thajský box ve škole v Bangkoku a tady se teď připravuje na zápas, který bude po novým roce kousek odsud mi ukazuje co mám dělat. Váží 45 kilo a dát mi jeden kick, už se asi nikdy nezvednu. Když pak vidím trénovat neteř, obávám se, že by mě „nokautovala“ s přehledem i ona, jsou to šílený šlupy. Dvě hodiny jsou za mnou, je půl osmý ráno a já se těším na sprchu a snídani. Pěkně mě bolí pravý nárt, bílí lidi nejsou zvyklí chodit a kopat bosy, to tu ale vůbec neberou v potaz, křováci.

V půl čtvrtý odpoledne je nástup na druhý trénink. Během dne se teplota na slunci pohybuje okolo padesáti stupňů. V ruce mi přistává švihadlo, skáču. Pak pneumatiky, po nich nandávám rukavice a jdu se přátelit s panem pytlem. Trenér na kterým kromě svalů a šlach není vůbec nic mě opravuje. Má to se mnou nelehký, ale snažím se. Bolí mě celý tělo, nejsem na tenhle pohyb vůbec zvyklá. Můj trénink končí, přichází už rozcvičení kluci a jedou další dvě hodiny v kuse. Zítra ráno v pět třicet se jde opět běhat…

…ráno, když se všechno přes noc krásně rozleželo se se vším sebezapřením zvedám z postele. Ve čtvrt na šest mě u domu vyzvedávají kluci, jde se běhat. Pak švihadlo, pneušky a trénink. Učím se nový kop, takže kromě holenní kosti a nártu mě teď bude bolet i koleno:-). V půl osmý sprcha a snídaně, celý den je přede mnou. Kouzlo ranního vstávání je v tom, že den je pak nesmírně dlouhý, je to paráda.

A abych se mezi boxem, jógou, plaváním a běháním nenudila, domluvila mi Na práci na gumovníkových plantážích bratra Rung Denga. Kolik je denní gáže, to prozradím až někdy příště, každopádně v balíku… no v balíků vážně nebudu :-).

Všem přeju všechno nejlepší do Nového roku. Thajci tu už, i když to není jejich Nový rok, nadšeně slaví. Ten jejich, 2555 je čeká až v polovině dubna.

Jo a dopoledne když jsme jeli do Saymonu nám před motorkou „proběhla“ kobra… hadi se ale lidí prý bojí,  takže tu je zcela bezpečno:-).

24.12.2011  Z Vršovic k laosko thajským hranicím za 35 hodin…

Na letišti v BKK mě seškrabuje maličkatý týpek s minivenem, anglicky samo nemluví. Kamsi dozadu háže krosny, já se soukám na sedačku za něj, všude na zemi se válí pytle s rýží a po čtvrt na pět vyrážíme z letištní haly. V šest se stmívá a my nemáme ještě ani jedno z „těch druhých“. Za chvíli je tma jako v pr..li. V půl sedmý seškrabujeme prvního dvojici. Pak, ne že by se frekvence nabírání „těch druhých“ nějak závratně zvýšila, ale alespoň se něco málo děje. V sedm přisedá jakýsi dědula. V půl osmý nastupuje krabice se slépkami a v tomhle duchu se to vleče až do půlnoci, kdy konečně opouštíme Bangkok. To jsem moc daleko, za těch osm hodin teda nepopojela, říkám si. Za odměnu si pouštím bondovku s Craigem a jdu spát. Vzbudí mě až hlasy řidiče a „těch druhých“…a taky smrad benzínu… Zřejmě poněkud neočekávaně nám dochází plyn na který to zatracený auto jezdí… Benzín se doleje, já zase usínám. Po nějaký době, ale stojíme znovu, je ještě tma, ale postupně se rozednívá, další hodina v trapu, čekáme na jiný miniven, co nám přiveze další benzín. Vysmátý týpek s ručníkem na hlavě nám předává dva litry benzínu, to jsem teda zvědavá jak daleko zase s tímhle kolosem dojedeme. Naštěstí to klaplo a brzo „čerpáme“ plyn. Po desátý mě řidič vyhazuje doma. Osmnáct hodin odřídil sám, úsměv od ucha k uchu, asi se něčím naspídoval, panáček. Já si připadám po těch víc jak třiceti pěti hodinách na cestě jako prase, takový unavený prase. Vítání jako pokaždý miloučký. Maminka mě muchluje jako papír. Moc se tu toho naštěstí nezměnilo, snad jen to, že v nejbližším větším městečku od naší vesnice stojí Tesco Expres. Nu, což ta globalizace hold bohužel proniká i sem, ale tak alespoň se tam dá koupit tousťák, který tu jinak nikdo nejí, nekupuje a tak ani neprodává.

Nu a teď tref ten svůj ...toaletu samozřejmě :-)

21.12.2011  Je asi devět hodin večer a já dřepím na zemi na vídeňským letišti, pojídám bagetu a bavím se pozorováním lidí... a jsem samo píchlá na jejich síť...ten notebook mě vážně začíná bavit. V Praze na letišti /let Praha-Vídeň-BKK/ mi paní na přepážce oznamuje.... vaše zavazadla posílám do Bangkoku. V hlavě mi probleskává... to je vážně perfektní, už jsem se bála, že je pošlete na Sibiř :-).

29.11.2011  Letenka koupená, není cesty zpět:-). Odlet je 21.12.2011 s Austria Airlines. Dobrou zprávou je zavedení 30 denního bezvízového styku (od 11.8.2011) pro české občany a to při leteckých cestách a 15 dní při pozemních cestách.

THAJSKÁ-AMBASÁDA-PRAHA      VELVYSLANECTVÍ-ČR-V-BANGKOKU

8.11.2011  Zhruba za měsíc a půl (ťuk ťuk ťuk) začne moje nejdelší cesta Asii a tak si zaslouží už teď, abych ji věnovala několik řádků. Přílet je tak jako vždy plánovaný do thajského Bangkoku a jelikož právě tam je situace jaká je, není to úplně tak od věci. V Asii bych tentokrát měla strávit tři měsíce (takže letos zima o mě beze mě:-)). Kromě Thajska by moje kroky měly směřovat do Laosu, možná do severního a středního Vietnamu a pokud kamarádka, která má na Filipínách domácí úkol, kterým je zjistit, kde se nachází onen magnetický kopec, tak i na Filipíny... no a nebo taky úplně někam jinam, kdo ví.

BANGKOKPOST.COM

31.10.2011 Situace v Thajsku se ani po několika týdnech nelepší, spíše naopak. Silné monzunové deště způsobily katastrofální záplavy v Thajsku (postiženy jsou i okolní státy, Myanmar, Vietnam, Kambodža, Filipíny…). Pod vodou je třetina země, uzavřeno je letiště pro vnitrostátní lety Dong Muang (některé lety přesunuty na mezinárodní Suvarnabhumi), zaplaveno je více než 60 provincii (ze 77), pod vodou jsou desítky a desítky velkých továren (Casio, Seiko, Toschiba, Sony, Canon, Toyota Motor, Nikon…). Thajská vláda vyhlásila prázdniny, bez práce se ocitlo třičtvrtě milionu lidí, dva a půl milionu lidí záplavy postihly, záplavy si pro zatím vyžádaly více jak čtyři stovky obětí. Neprůjezdné jsou i hlavní silniční a železniční tahy. Ceny potravin rostou, pitné vody ubývá. Situace se v posledních dnech rapidně zhoršuje i v hlavním městě Bangkoku, který je z velké části zatopen, od zítřka opět hlásí další přívalové deště… voda zapáchá, ohrožené jsou i čističky, které dodávají vodu do hlavního města, hrozí infekce… městem se prodírají hadi, krokodýli a ostatní příšerky. Země se modlí za ústup dešťů…

2010/2011  THAJSKO, MYANMAR

29.1.2011  Fuck airport Helsinky...

Jsme zpatky, presunuti v case a prostoru. V pul desaty jsme se odlepili ze Suvanabhumi, kde ani tak giganticky letiste, kde kazdou minutu a pul vzlita jedno letadlo nestihali odbavovat. Takovyhle napor cestujicich jsme tam nezazili jeste nikdy. Vystali jsme si snad kilometrovou frontu na pasovku a nebyt toho, ze jsme tam spis cirou nahodou byli o skoro tri hodiny driv, nevim jak by jsme to stihali. Jedenact hodin do fuck Helsinek, rychly prestup a v sest vecer naseho casu jsme pristali v Praze.

Ale dluzim par dni zpatky, na vic se tu pro zacatek, nez tukat do klavesnice, stejne nezmuzu, je tu vazne kosa:-).

Na vesnici plynul cas pomalicku, zustali jsme nakonec deset dni, deset uzasnych dni... O to horsi bylo louceni. Maminka me zkratka rozbrecela, holky a Misu jsme vedeli, ze uvidime jeste v Bangkoku pred odletem, to jsem si pak pobrecela jeste po druhy. Nas vylet do provincie Surin, do vesnice, kde misto psu a krav stoji u drevenych chatrci sloni nam zabral celkem sedmnact hodin (patnact na ceste, dve se slonama, prima obchod). Akorat zacalo vystoupeni. V hledisti krom dvou postarsich bilych chlapku jen sami nadseni mistnaci. Po skonceni probehla sloni pornografie - slon pripustil slonici a tak mozna za dva roky bude ve vesnici o slona vic. Pokochali jsme se spoustou mladat i giganty s obrimi kly. Domu jsme se dopachtili o pulnoci. Maminka nas vitala a objimala, jako by jsme se vratili z valky a ne z mestecka kousek odsud. Veri, ze v Surinu jsou zli duchove a lidi co dokazi zacarovat, neco jako woodoo. Mela o nas strach, dokonce se za nas i modlila. Mistni veri v duchy, boji se jich, az jim to i pragmaticky a racionalne uvazujici clovek uveri:-).

Taky jsme se uplne nahodou ocitli na pohrbu a to kdyz jsme se na skutru vraceli z trhu. Jeli jsme mamince pro chrobacky a nam pro melouna a longany. Obrad se uz pomalu chylil ke konci. Zucastneni nam hned jak nas uvideli prinesli vodu a zvali nas na hostinu. Pozustali akorat od rakve rozhazovali bonbony a drobny bathy, lidi je s nadsenim a se smichem chytali. Mnisi se od rana za neboztika modli, veri v reinkarnaci, v lepsi zivot. Mrtvy na posledni cestu dostal krasny rucne delany deky a polstare a sup s nim do pece. Zadny slzy, zadny velky truchleni. Vlastne jim to zavidim.

Taky uz umim lepkavou ryzi s kokosem. Nakonec k nam dorazila Pakom a jala se varit. Vypada to, ze na tom vubec, ale vubec nic neni, tak uvidime tady, co z ty prilisny jednoduchosti vyleze. Taky jsme krom valeni se u jezera byli na bramborach. Sli jsme pekny kus lesem, dorazili k poli s asi tak dvoumetrovyma kerema a jali se vyrvat brambor, ale spis jsme vypadali jako z pohadky jak dedek z babou rvali repu. Nakonec doslo na motyku a tak hned bylo co k veceri. Brambory se tu pestuji z rizku a asi pekna makacka to obdelat bude.

Proc ale tedy fuck letiste Helsinky, fuck cela EU... Na letisti v Bangkoku, na tak luxusnim letisti o kterym se cely Evrope muze jen zdat jsme si v duty free koupili litrovku Baileys, nakoupeno na zaklade pasu a palubenek, zaletovano, neotevreno nam ji zabavuji v Helsinkach se slovy... mimo Schangen, ze alkohol nemusi byt original. Kdekoliv v Asii mozny cokoliv, ale na letisti v duty free v zadnym pripade. Hold nejak se ten ve Finsku drahy alkohol, diky prohibici ziskavat musi. Klukovi pred nami bez diskuzi vzali asi za dva tisice whisku. Takze si to lehce poresime s ambasadama a letistem, obvineni, ze thajci na letisti v duty free prodavaji krekly alkohol je docela silna kava. Kazdopadne vubec nechapu, jak asiati muzou bez vsech tech zakazu, prikazu a narizeni vubec prezit a z novorozenat vyrust v dospele lidi. Az kdyz clovek vycestuje a navrati se do Evropy, uvedomi si co se tu vlastne s nami deje. Uz v letadle z Helsinek do Prahy hlasi, ze si mame davat pozor na hlavu pri otevirani ulozneho prostoru. Proc? Je to preci moje palice a jestli mi na ni neco vypadne, je to jen a jen moje hlopost. Ale ono ne, tady je treba se na kazdem kroku kryt, aby nahodou nekdo nekoho za neco nezazaloval.

No nic, takze ted uz jen podekovat vsem, kteri cestovali s nami, Zuzce s Petrem velike diky za bilou, Pavlovi za ore, Milankovi za bytecek, Jane za kralikovou, Rafce za spedicni sluzby a taky v praci, ze to tam bez nas prezili. Petr byl celou cestu bez leku na astma, bez kortikoidu a z toho mam zase nejvetsi radost ja. Video a par fotek na konec:-).

19.1.2011  Piseme z okresniho mestecka Yasothon, kam jsme se zase rano dohrabali dodavcickou. Zasli jsme si na jednu z nejlepsich a taky jedinych masazi siroko daleko a ted zevlujeme po meste. Bylo potreba nakoupit neco k jidlu, pac se nam vcera vecer lehce pozmenily plany... Puvodni byl vcera vecer odejet na ostovy na jih k mori, meli jsme koupeny jizdenky, sbaleny batohy a cekali jsme na dodavku, bratra Na, ktery nas mel vyzvednout a odvezt na nadrazi, ale... jak jsme tak cekali, koukali na ty sbaleny bagly, zacalo nam byt smutno... a tak jsme se necelou hodinu pred odjezdem shodli na tom, ze nikam vlastne odjet nechceme a tak se nam Na snazila prehodit jizdenky na pozdejc a to se i k nasi veliky radosti podarilo. Ted se tu snazime vyguglit neco o meste, asi pet hodin odsud, kam se zitra chystame vypravit. Net tu je sice jediny ve meste, ale sviha neuveritelne rychle, tak hazu fotky i video.

Jinak cas na vesnici se tu opravdu zastavil, maji tu rok 2554, ale o budoucnosti se tu mluvit moc neda. S maminkou kazdy rano vstavam {kolem paty}, rozdelavame v kuchyni ohen a varime lepkavou ryzi, ona pak odchazi s kravkama, ja budim Petra, pac se nudim:-}. Koupat se chodime k nasemu jezeru obklopeneho mangovniky a stromy eukaliptu. Letos poprvy vidime na stromech maly manga, jsme tu preci jen o neco malo pozdeji nez kolem Vanoc, kdy teprve kvetou. Na s maminkou si chytaji brouky, smazi a basti je, my s diky odmitame... davame preci jen prednost jinym laskominam. K veceru odchazime s maminkou na farmu pro kravky, nakladame susenou "slamu" z ryze a odvadime holky domu pod nasi kuchyn, tam maji pribytek. Nejsou vubec citit... za to ti tupi kohouti jsou slyset na kazdym kroku a hlavne uz asi od ctyr od rana. Krom kohoutu nas rano taky budi auto s amplionem, prijizdi vzdy s nejakou nabidkou.. at uz hlasaji, ze vykupuji ryzi, neco nakopak prodavaji a nebo privazi deky pro ty, co nemaji penize si je koupit {v noci tu je ted pomerne zima, asi 20C}. Vesnice usina kolem osmy, jen sem tam nekde hori ohen. Je tu neuveritelny svet, jina planeta az zda se mi...

16.1.2011  Mame tu sest rano a ja pisu z jungle, net tu dlouho behat nebude, elektrika tu pada skoro porad, takze co stihnu. Vcera rano jsme po deseti hodinach v minibuse prijeli na vesnici. Ridic kolem ctvrty stavi u stanku s rano porazenou kravou, Petr vyskakuje a jde koupit nejaky to maso. Je tma a nikdo nemluvi jinak nez thajsko laosky. Dari se mu koupit dve kila krasnyho masa na ktery si ukazuje. Cena je zhruba 90 kacek za kilo a je uplne jedno o jaky kus masa jde. Uvitani na vesnici jako vzdycky uzasny. Prvni nas vita Pakom, je jeste tma. Maminka nas muchluje, Natascha nas chyta za ruce, pekne vyrostla. Cely vcerejsek jsme prolezeli a projedli, Na nam varila na tisic zpusobu nami koupeny hovezi. Jen vecer jsme se vydali na farmu pro kravky a sli se podivat na Lamtom mesicni holcicku jmenem Patama, ktera se houpala v siti, jeji tata opodal osetroval kohouta po zapase. Cestou potkavame Patom, ktera me nauci delat isanskou ryzi s kokosem. Ted se chystame do okresniho mestecka nakoupit neco na vecer, proto to ranni vstavani, nakladacek jede jen rano pak uz smula. Jinak maminka opet, jako kazdy rano vstavala asi ve ctyri, rozdelala ohen a varila ryzi, pak ji odnesla mnichovi a odvedla kravy, pro ktery vecer pujdeme. Mame tu ted tri, Pratit {v prekladu nedele}, Noi {malinka}, Mum {tmava plet}. Kazdopadne kohouti si to tu davaji uz asi od tri, jsou fakt ujeti. Jo a spime pod stanem, protoze domek na kurich nozkach se zvedal asi o metr, takze to tu jeste neni uplne hotovy. Takze kempujeme na terase domu, je to vtipny a spi se tam vyborne... pravda, v lednu jsme pod stanem jeste nespali:-}. Tak ja letim, at na me necekaji...

14.1.2011 Jsme priletivsi do BKK, ale vezmu to teda lehce zpetne:-}.

V Pyay jsme nakonec stravili docela prijemny den, nas odjezd byl vsak az do posledni chvile velikym otaznikem. Dostat z mistnich nejakou kloudnou informaci o buse z Yangonu pres Pyay do Ngapali bylo nadlidskym vykonem. V jednom z guest housu, kde lehce vladli anglictinou se nam typek jal zjistovat cas, kdy tudy bude autobus projizdet. Po delsi dobe prisel s odpovedi "dneska uz odjet nemuzete, ale zitra by to slo". Padaji nam brady, s touhle info se ale smirit nehodlame. Znamenalo by to pro nas vzdat se plazi na Ngapali. Ptam se ho proc, odpovida "protoze jsem se nedovolal do Yangonu". Uleva, zaciname na novo. Chlapek se znovu chopi telefonu a prichazi konecne s informaci se kterou se uz nejak nalozit da. "bus z Yangonu vyjel ve tri hodiny, pres Pyay by mel projet mezi 8.30-9.00PM a to pres mistni most, na nadrazi vubec nezajizdi, ale je mozny, ze bude plno". Dekujeme a jdeme na tocenyho Myanmara a rumicka s orandzadou. Kolem pul osmy burcujeme toho samyho typka z guest housu, at nam sezene riksu, ktery presne bude vedet, kudy bude bus projizdet. Komu si domlouva, odjizdi se. Typ nas vyhazuje kdesi ve tme, neromumi ani tuk, jen prikyvuje na vsechno na co se ptame. "Kde mame cekat, pred mostem {kyve hlavou} nebo za mostem {kyve hlavou}. Je jasny, ze tudy cesta nevede. Najendou k nam prichazi nazvykany typek od zavry od mostu, lamanou anglictinou se pta co potrebujeme. Povidame mu to a on, ze to je velky problem, ze cizinci odsud nesmi vyjizdet do Ngapali a to kvuli registraci, ze by z toho ridici meli velike problemy. Buch, valime bulvy znovu, ale nezbyva nic jinyho, nez to zkusit. Nakonec to je prave on, co nam nejvice pomaha. K zavore prijizdi nejaky autobus, latinkou ani slovo, takze odkud kam jede, nejde precist. Typek ho zastavuje, bavi se s ridicem a nakonec povida, ze to je nas autobus a ze nas vezme. Dekujeme a sedame si na posledni dve volna mista, zase uplne v zadu. Jedou zase jen sami mistni. Spadl nam kamen ze srdce, ceka nas 11 hodinova cesta {okolo 120km} pres hory a budeme u more. Cestou nekolikat davame pasy ridici kvuli imigracnimu, jenz jsou na kazdem kroku. V pul osmy rano nas vyhazuji na busovym nadrazi, bereme si riksu k Ngapali beach. Rybarsky vesnice, hezka natur priroda kolem, more ale porad v nedohlednu.

Jsme na miste, ubytovavame se v jednom z rezortu. Cekala tu na nas belostna siroka plaz lemovana palmama, liduprazdno. Pet dni se prejidame grilovanych tunaku, barracud, olihni, tygrich krevet, krabu a dalsich ryb, ktery zapijime vynikajicima koktejlama za par slupek. Trikilometrova plaz je z obou stran obklopena rybarskyma vesnicema a zatokou s mangrovama. Uzivame si tu naprostyho klidu a nakonec si to tu o den protahujeme.

Po skoro sesti dnech zvedame kotvy a presouvame se do Yangonu, busem pres nam dobre znamy Pyay. Tri hodiny do Taungup, cestou nekolikrat vystupujeme z busu pri prejezdech pres chatrny dreveny mostky. Cim lehci, tim lepsi, preci jen tech padesat lidi v autobuse nejakou tu tunicku hodi. Ve mestecku davame obed v mistni vyvarovne a vyjizdime na 11 hodinovou cestu pres hory. Rozdavaji se pytliky na bliti a na betel. Vehementne se hlasi pulka autobusu. Prach a smrad z motoru se do autobusu line zahy, mame na vyber dve moznosti. Prvni moznosti je otevit okno a umrznout, tou druhou neotevrit okno a udusit se prachem a smradem. Obe jsou tak lakavy, ze nevim kterou driv si vybrat, takze to berem na stridacku, okno otevrit, okno zavrit. Pousti se asiaty tolik oblibeny caraoke. Pulka autobusu zpiva, druha pulka zvraci. Po 11 hodinach jsme v Pyay a pred nami je jeste sest hodin do Yangonu. Udajne po nejlepsim kousku silnice v zemi. Snazim se najit rozdil, ale i pri ty nejvetsi fantazii se mi to nedari. Prach a vymoly jsou tu porad, lepsi se to az par kilacku pred Yangonem. V osm rano, po 18 hodinach kotvime na busovym nadrazi. Vecer prelitame do Bangkoku, odkud prave pisu a loucime se s tak uzasnou zemi, kterou Barma opravdu je.

Uz ted nam budou chybet vsechny ty "zvejkacky", co denne zvykaji betel z nich jsou po cele zemi stopy "krve" na ulicich }arekove nasekane orisky balene v listech betelu potrene pastou z haseneho vapna}. Zvykaji ho v mnoha asijskych zemich, ale Barma bych rekla tomu solicne vevodi. Budou nam chybet muzi v suknich {longhi} a zeny i deti potrene thanakhou {preskem z kury stromu Thanakha}, krasna priroda i jejich usmevy...

Dneska vecer se jinak presouvame do oblasti Isanu, nedaleko Laoskych hranic. Ceka nas desetihodinovy prejezd, ale uz po vybornych thajskych silnicich. Jak a kde pak s casem nalozime je zatim ve hvezdach.

6.1.2011  "netrepat ale promichat"... Kdyz Lonely planet uvadeli, ze cesta z Baganu na Ngapali je jen pro ty nejotrlejsi cestovatele, rikali jsme si, ze prehani, ale... Za otrle cestovatele se rozhodne nepovazujeme, ale cestu si opravdu docela vyzirame. Vcera rano nas imitace minibusu nalozila na palubu, kde na nas cekala dve posledni mistecka a to na drevenych sedackach pro jeden a pul evropskyho cloveka.. postupne nabirame dalsi a dalsi lidi, nakonec pocitame okolo 38 {presne se to moc spocitat neda} lidi uvnitr a nemame predstavu kolik jich cestuje na strese. Jede s nami kvetak, ryze, brambory... Po hodine se pod nami propadaji sedacky, nastesti je zachytava kolo pod nimi, takze spokojene cestujeme dal. Po peti hodinach se lehce rozlamani vysoukavavame ven na busovym nadrazi v Magwe, odkud nam dalsi autobus na jih do mesta Pyai jede az za pet hodin. Kupujeme si posledni dve volna mista v zadu a zabijime cas tim, ze si chytame riksouse a jedeme se podivat na Dragon lake, kde bubla butan a blato. Nikdo tu nemluvi ani pul slovem anglicky. V pul paty se na nadrazi hartosi nas bus... hazeme dolu krosnu a snazime se procpat do zadu do autobusu, kde nam plany hati asi dvouset kilovy tlustoch, kteremu za nase sedadla pet typu kotvi jeho dve kola. Kola ukotvena za nase uz tak rozpadly sedacky, Petr si seda na svoje misto, ktery se klati k zemi a slapka kola je u jeho hlavy.. presedame si k oknu, nastesti si s nami misto meni droboucky mily barmanec, kterymu slapka tolik neprekazi, preci jen ma o dve hlavy min nez my. V pet se davame do pohybu, mam pocit, ze vzlitame jaky rachot to je. Vyjizdime na silnici, ujezdenou hlinu s tisici vymoly... litame nad sedackama jako na trampoline. Po chvili si nandavame rousky, v autobuse neni videt ani tuk. Usnout se nam dari jen na chvilinku, kdyz se ozve priserna rana a zadem se k nam vali naval prachu. Autobus zavravora a stavi. Ridici se promenuji v mechaniky a meni pichlou pneu, jede se dal. Po osmy hodinach a sto padesati kilometrech, v pul jedny rano pristavame na nadrazi v Pyai. Jsou na nas nanosy prachu. Chytame motorkare, kteri nas presunuji do guest housu... Platime jim a odjizdeji... Typ v hodne skromnym guest housu nam dava klice od pokoje, kdyz mu dochazi, ze nema povoleni ubytovavat cizince, omlouva se, omlouva se, omlouva se... Hleda nam jinyho fleka., popripadne vymysli variantu, ze nas necha prespat u nej doma, kdyz uz nam to tak trosku zavaril. Ze ja bych spala s jeho zenou, Petr s nim. Jsou tri rano, nakonec davame sprchu v jakymsi guest housu, co licenci pro turisty ma {ve meste jich je jen par, cizinci sem de facto nejezdi} a jdeme spat. Rano se hartosime zpatky na nadrazi v domeni, ze koupime jizdenky dal na jih, bohuzel se zlou se potacime, jizdenky nesmi prodat turistum a tak nasi jedinou moznosti jak se odsud do Tandwe, kam se potrebujeme dostat je dneska vecer cekat kdesi u mostu, kde mezi 17-21h budou projizdet autobusy z Yangonu a kdyz se najde misto, nalozi nas. Pokud ne, musime do Yangonu a pak budeme hledat nahradni plan. Ted pisu z netu, ktery jsme tu uplne nahodou objevili, takze casu do vecera spousty:-}. Takze tos to asi tak, venku je pres 40C a hodne sucho a prasno. Pokusim se hodit par fotek.

4.1.2011  Silvestr jsme oslavili v Mandalay, Petr si dal sedm Tigru, ja nekolik panacku mistniho rumu, ktery jsme je naucli pit jako grog, dve vynikajici ryby na ohni, zaplatili dve kilca {na koruny} a zmizeli spat... teda jeste cestou domu nas zastavilo nekolik barmancu, davali nam mandarinky, pozvali na dalsi veceri, fotili se s nami, prali nam hezky novy rok. Jsou jedni z nejuzasnejsich asiatu co jsme dosud meli moznost poznat. Prvniho ledna jsme se presouvali do mesta Bagan, kde jsme do ted. Den jsme stravili v konsky drozce, den se kodrcali sest hodin na pickupu k posvatne hore Popa a ted si pujcujeme kola a razime po stupach do okoli. Zapad slunce tu je nad stovkami stup fascinujici. Zatra rano se presouvame dolu na jih, budeme se snazit dostat na plaze Ngapali a jelikoz necheme prelitat, bude cesta hodne rozkodrcana, ceka nas minimalne dva dny jizdy, tak snad se zdarne dohartosime az k onem to praznym plazim:-].

30.12.2010  Cesta z Yangonu k Inle nakonec trvala pres trinact hodin. Nad ranem se ocitame v mestecku Shwenyaung a jestli je pet nad nulou, je to fakt hodne. Zahy jsme pochopili, ony cepice a zimni bundy mistnaku... v mikinach se hrabeme na korbu nakladaku, ktery nas prevazi k jezeru. Mam pocit ze umrznu. Par guest housu hlasi full, nakonec se ubytovavame v Gypsi {neco pro nas.. ehm } u kanalu. Je pet rano a porad pekna tma. Jdeme spat a me zacina byt pekne mizerne, hodinu od hodiny to je horsi a horsi. Na vecer, na Stedry den je mym nejvetsim kamosem zachod, mam horecku a zimnici. Nastesti zabira jeden jediny a osvedceny lek, ktery se Petrovi dari sehnat a nad ranem mi je podstatne lip a tak razime na celodenni vylet na lod a vracime se az se zapadem slunce. Mistni tu padluji nohama, ziji v domech na vode, na jezere maji rajcatovy plantaze, moc prima den to po vcerejsim "umirani" byl...
Druhy den rano si pujcujeme kola a jedeme na celodenni vylet kolem jezera. Mistni akorat sklizi cukrovou trtinu, oraji pole se zaprazenymi buvoly, deti tu na buvolech jezdi.. Zase se vracime se zapadem slunce, zadek po dvaceti kilacich pekne boli, pac na tyhle imitaci kola to je jako sto kilaku na horsanovi. Dalsi den rano prejizdime vlakem do horskeho mestecka Kalaw, kde planujeme nejaky ten trek. Prekrasnou prirodou se kochame ctyri hodiny a v Kalaw se ubytovavame u prima typa jmenem K.T., ktery se nam i na dalsi dva naledujici dny stava pruvodcem. Denne si davame dvacet kilaku, z kopce do kopce, obedvame vybornou indii v horach, vecer nam Keytee na ohni pripravuje veceri, priroda a tvrdy zivot mistnich je vazne neuveritelny. Spime v budhistyckym klastere, po veceri s Keyteem lehce zakalime mistni rum s cukrem a limetou a brzo jdeme spat. Jestli je pet nad nulou, je to hodne. Keytee nam stele primo pod oltarem a haze nam nekolik dek, zima i tak je pekelna. Rano nam vari Shanskou kuchyni v podobe polevky s nudlemi a po osmy vyrazime a dalsich dvacet kilaku. Na noc jeste prejizdime do mesta Mandalay, odkud akorat pisu. Cesta trvala osm hodin a bus byl opravdovy ocistec. Ale konecne tu je i po zapadu slunce teplo... tak to asi vse v kosticce. Na silvestra zustavame tady a prvniho se presouvame dal...
 

21.12.2010  Tos to jsme presunuti do Yangonu a po vic jak 26 hodinach jsme se aspon na chvilku prospali, v guest housu je net, tak pisu, nez vyrazime do mesta. Ze nefunguji telefony s tim jsme pocitali, bohuzel ale nejdou stahnout ani maily pres seznam {mozna jen chvilkova chyba na strane seznamu, nevim} a taky mame, no jak to rict, takovy defektik, kterym je vymena penez... Ze vymenuji jen zcela novy dolary jsme samozrejme vedeli, ale ze jim bude vadit, ze je cestou tak lehce pomuchlam {opravdu malilinkato, de facto neznatelne} me opravdu nenanapadlo, moje chyba mela jsem si na to dat vetsi pozor. Takze malem jsme nemeli ani na zaplaceni guest housu, kde jsme vytahli prvni sto dolarovku, ze pry neberou, druhou sto dolarovku, ze v zadnem pripade, treti, ctvrtou... az asi pri sesty, ktera opravdu byla uplne novou nam ji vzali. Kazdopadne par "podle jejich predstav" jich mame, ale velka prehrsle jich rozhodne neni. Bankomaty zde neexistuji, kartama platil nelze... takze asi jeste bude zajimave... Kazdopadne Yangon jen v rychlem pruletu pusobi privetive, jako by se tu zastavil cas, chlapy chodi v suknich, po thajske levo jizde se jezdi zase v pravo...
Zustavat tu chceme minimalne dva dny a pak se nejak presunout vys na sever, ale jeste nemame uplne jasno kam presne.

21.12.2010  Mame tu skoro dve hodiny rano a ponekud neplanovane jsme se ocitli na Khaosan v Bangkoku, kde cekame na prelet do Myanmaru, ale vezmu to v rychlosti lehce zpetne. Let naprosto pohodovy, finky mily {asi odpocaty po trinacti denni stavce}, cervenyho vina dostatek... k moji radosti jsem zkoukla v rustine Salt s Angelina Jolie a za 11 hodin z Helsinek jsme sedali na Suvarnabhumi v Bangkoku. Pak rychly prejezd na barmskou ambasadu {klasickou kazdodenni bangkokskou zacpou}, kde, kam se hrabe nase socialisticke byro nasich uredniku. Priplatili jsme si za expresni vydani viz a za nekolik hodin je meli pripraveny k vyzvednuti, takze jeste ten den jsme zmizeli k mori. Bylo treba se po triceti hodinach trmaceni se zregenerovat a zbavit se barvy emental. More, slunce, masaze, ovoce.. klasicka nuda vsednich dni, tak tady jsme prezili cely tri dny a na noc se presunuli zpatky do BKK, kde jsme se ocitli o nekolik hodin driv nez jsme mysleli, takze zabijime cas a za zhruba dve hodiny se presuneme na letiste, odkud by jsme meli v sedm rano odlitat do Myanmaru a kde i bude koncit nase telefonicky spojeni se svetem {moje skoncilo uz po priletu, kdy jsme do myho telefonu dali simku lokalni} a kde bohuzel nefunguje ani thajsky operator. Takze pokud nam letadlo neuleti, ozveme se az z Myanmaru, snad z jeho hlavniho mesta Yangonu, ktery se nachazi pouhych 14 m.n.m.

13.12.2010  Drazí finové včera, po třinácti dnech, ukončili stávku... viva. Takže pokud ve čtvrtek nezapadne Ruzyň metrem sněhu, snad odletíme. Víza už jsou vyzvednuta, zítra se bude předávat na hlídání Lara a to tetě Zuzce a strejdovi Petrovi, Nastěnka tetě Janě a koně už hlídá strejda Pavel:-).

9.12.2010  Toš to aby jsme to ani letos neměli moc jednoduchý... předloni stávkující thajci, letos se nám pro změnu rozhodl stávkovat  Finnair se kterým bychom měli odlétat a který stávkuje už krásných deset dní. Veškerá jednání obou stran jsou doposud neúspěšná. Praha-Helsinky oběma směry jsou pro zatím zrušeny do 10.12., dál se uvidí...  K dnešnímu dni bylo zrušeno přes 1800 letů. Nu.

7.12.2010  Dneska ráno jsem na thajské ambasádě podala žádost o vízum a dle fronty soudě bude v Thajsku víc čehuňů než asiatů. A proč nás vlastně pro letošek zlákala právě Barmička, která porazila svého pomyslného soupeře, převážně muslimskou Indonésii? Že by možná právě...

Myanmar sousedí na východě s Thajskem a Laosem, na severu s Čínou a na východě s Indií a Bangladéšem. Myanmar, dříve Barma je země, které si uchovává stále svůj kolorit, místní obyvatelé jsou vstřícní, příjemní, většinou nezkažení turistickým ruchem, v této zemi je problém domluvit se cizími jazyky mimo turistická letoviska. Myanmar je země, která je zatím více opomíjena třeba ve srovnání s Thajskem, nabízí však více. Je to země, kde chlapi chodí v sukních, země, kde na jezeře v Inle při veslování na loďkách nepoužívají ruce, ale nohy, ve vládě zaměstnávají hvězdáře a ženy kouří velké doutníky, betel žvýkají kvůli silným a zdravým zubům, které už ale žádný z těchto ,,přežvýkavců“ nemá. Mynmar je prostě země, kde se hodně věcí dělá jinak, je to země, která stojí za navštívení...

No tak jo, když to říkají :-)

3.12.2010  Pokud se nepřihodí nic nepředvídaného, tak 16.12. odlétáme do BKK a to s Finair přes Helsinky. Všechno opět na poslední chvíli, takže v úterý příští týden jdeme podat žádost o thajské dvouvstupové vízum, které se i letos uděluje zdarma (pondělí 5.12. je zavřeno, Král slaví narozeniny). Po příletu do BKK podat žádost o Barmánské vízum (Barma nemá v ČR ambasádu, nejblíže je Berlín), v pondělí jej vyzvednout a v úterý brzo ráno přeletět do Yangonu...

Naše cesta tudíž zřejmě povede na necelý měsíc do Myanmaru (Barma) a na necelé tři týdny do naší thajské klasiky :-).

2010  PAŘÍŽ

30.3.2010   Jsme zpátky z Paříže a Vám všem, Eliško, Petro, Rafi, Šárko, Bille děkujeme za moc krásné čtyři dny v Paříži ...a za to málem ulítlé letadlo, potažmo vaše nervíky opravdu pardón:-). Tuto sú  FOTKY.

25.3.2010  Zítra ráno (čas ani nemůžu vyslovit, zní to skoro až hanlivě...šestá ranní), zvedáme kotvy do Paříže. Jen na čtyři dny, ale i tak to snad při bandě sedmi fajn lidiček bude stát za to. Počasí se dnešním slunečným dnem samozřejmě kazí, ale toš to pro nás nic noveho, letíme přecii do Evropy a ne do naší milované sluníčkové Asie, tak co bychom chtěli:-). Takže zdar sýrům, vínu a Eiffelce:-).

2009/2010  THAJSKO

15.1.2010  Ano, ano, jsme priletivsi v Praze /s nami pristalo i sedm kilco isanske ryze, nekecala jsem:-)/... tady pekny hnus teda. Prvni veta Petra, pri spatreni toho venku bylo "a ta hrouda venku ma byt jako co?" /hroudou bylo samozrejme mysleno to bily, co hrozne studi... snih se tomu myslim nadava/.

Cesta priserna, dva dny jsme de facto nespali a uz v Kyjeve nam padala hlava z krku, pri letu Kyjev Praha jsem uz ani nevedela, ze prezvykuji jakousi housku, co mi do ruky strcily stewardky. 11 hodin jsme leteli z BKK, v Kyjeve se cekalo 7 hodin /jedinou zabavou tam, bylo, ze jsme prozevlovali Duty free, kde si nakoupili kaviar, parfém a litrovcicku Cinzana, ktery tam za tech milion hodin cekani padlo za vlast/ a necele dve hodky se pak letelo do Prahy a jelikoz jsme nesli spat ani tu posledni noc v BKK, meli jsme vazne dost. Prospali jsme se do ceskyho rana, vybalujeme a pritom koukame na This is it... vsem se pomalinku ozveme, ja jen co nekde vyhrabu svoji ceskou simku. Nevim ani kde ji v tuhle chvili hledat. Mesic jsem ji nevidela.

Jo a nejen Ceske drahy, ale i Ceska posta by mela skaknout na skoleni do Thajska. Predevcirem jsme posilali EMS balik, tri sta kilacku daleko, postak jej dorucil samo, ze az do domu. Balik tam byl uz vcera a cena? Asi osmnact kacek... skoro jako u nas... ehm.

Kato, kdyz Depesaci zacinali hrat, akorat jsme pristavali na Ruzyni... jsme fakt nestihali:-).

A tady jsou posledni koukave fotky na svet (tusime, ze Tadzikistan). Dal uz to byl  jen humus s mraky, do ceho jsme sedali v Kyjeve, snad ani nemluvit

Goodbye Thailand

13.1.2010  Je cas navratu, pry uz je Praze po nas smutno... vtip samozrejme nooo. Zitra rano letime, spat se dnes uz nejde, mame tu jeste spousty fajnovych zalezitosti v merku. Zitra kolem pul devate vecer by jsme meli pristat na Ruzyni, tak snad neni v planu zadna to snehova kalamitka, se kterou cetla jsem, mela ted nedavno Evropa co docineni. Kdyz jsme vylitali, bylo -15C, ted je pry jen -5C, takze nadhera {pekna blbost co}. Uz aby bylo jaro... 

Diky vsem, co jste si nas vzpomneli, napsali, diky Mino za tu chlupatou {teda jestli uz neskoncila na pekaci}, diky Milanku za kyticky, za ty mrchy v akvarku, za bytek, diky Rafco za transport:-]... tesime se na Vas.

Jo dneska me malem klepla pepka z metrovyho jestera, ktery si to odpocival na chodiku nad Chao Phrayou, kde jsme si zrovna dovolili jit... sem ho tam jaksi taksi necekala a on tam ocividne necekal nas.

12.1.2010 Vcerejsi vylet do Ayuttayi se vyvedl... Za osm kacek jsme se prepravili vlakem {ceske drahy by meli dorazit na skoleni, co cen se tyka} do dve hodky vzdaleneho {80 km] byvaleho kralovskeho mesta, prevoznikem jsme se nechali prevezt pres reku {Ayuttaya je obklopena tremi rekami} a zapujcili jsme si kola.... predpotopni, ale ladilo mi krasne k satum. Takze jako ruzovy bonbonek jsem slapala do pedalu, co to jen slo. Thajci na me pokrikovali "o muj boze" a smali se od ucha k uchu {vedet to, vezmu si samozrejme kalhoty, ze...}. Nejsem zadny a uz vubec ne zdatny {vzpominali jsme na tebe, Milanku, by se ti to moc libilo} cyklista, malem me jednou zaslapl slon, jednou malem srazila motorka, pac jsem se porad hrnula na spatnou stranu, ale prezila jsem.

Jinak je na case zvednout kotvy a odporoucet se do Prahy... neuveze me totiz jinac letadlo, kolika dobrot jsem tu snedla. Mam tri sta kilogramu a jeste dalsich tucet s sebou tahneme isanske ryze. Nase drahe navstevy, mate se na co tesit, dostalo se mi na vsi skvele skoly vareni {i tu ryzi zvladam na vybornou}. Letosni dovolena byla poklidne uzasna, uzili jsme si to tu famozne a spis nez turisti, pripadali jsme si tu jako doma. Utikalo to tu naramne pomalu...

Vcera nas pobavil typek, ktery se sapal do taxiku z prave strany. Prekvapeni byli oba, bily cicmunda, ktery tam objevil volant a thajsky cicmunda , ktery jen odevzdane zvolal "ja jsem ridic".

Jinak na vesnici jsme mimo jine byli na dni deti... tolik robat jsem nevidela pohromade ani snad nepamatuju. Mala "Pusinka" i "Okurka" uz povyrosta a hazu fotku holciciky s taky dost atypickym {tos to pro nas evropany} jmenem "Maly ptacek". Velika disciplina a pritom obrovska svoboda, ktera panuje ve skole je neco neuveritelnyho. Deti jsou pokorni, vychovani, de facto neplacou... rodice je miluji a presto se kolem nich neskace jako u nas. Je to uzasny je pozorovat.

PS: Elen, tobe preji jeste jednou vse nejlepsi k narozkam, ja vcera uz spala {bylo tu asi pul treti rano}.

Lubosu, tak zitra jde Robert na to... ve ctyri tam mame byt, tak jsem na to sama zvedava. Je to hustej typek a jmenuje se Kai:-].

Pro moje konsky dusicky, hazu jaka atomosfera panuje na dostizich tady... A to nebyly zadny vyznamny dostihy, zkratka jen bezny to nedelni odpoledne. Thajci ujizdi na sazkach a to nejen na dostizich...

11.1.2010  Predevcirem v sedm vecer nas v chatrcce vyzvedaval miniven a az po 11 hodinach jsme se prihartosili do BKK. Ubytovali jsme se a na par hodinek usnuli. Odpoledni nedelni program byl jasny... navsteva dostihoveho zavodiste. V BKK jsou zavodiste dve a ob tyden se na kazdem z nich beha. Behaji se roviny, zacatek je po dvanacte hodine, kdyz mistni teploty ukazuji +35 ve stinu. Muzi musi mit zahalena ramena, takze Petr v tilku mel problem, ktery vsak byl zazehnan zahy. Pujcovna kosil:-]. Ze napriklad cely Hongkong zije dostihy, jsem vedela, ale ani ve snu me neco takoveho nenapadlo v Thajsku, kde na kone clovek nenarazi, jak se rok dlouhy... no jako zirala jsem. Luxusni zavodiste {uprostred je krasne golfove hriste}, narvany tribuny, thajci {ale i nemalo postarsich bilych cicmundiku} sazi jako o zivot. Prichazime po druhem dostihu, kone privadi do paddocku, po dostihu jsou okamzite chlazeny, prichazi dalsi kone. Na ctvrty dostih nam to nedalo, vsadili jsme si. Kazdy na viteze. Volba byla jasna, oba favoriti. A jak to dopadlo? no ani nevim, jestli to psat.... Petruv kun vyhral no a ten muj chcipak? Prach sproste dobehl posledni... Pokud se mi podari, vlozim vecer fotky. Atmosfera, kdy kone vbihaji do cilove roviny, kazdy fandi jako by mu slo o zivot, vsichni stoji, bouchaji, rvou... je neuveritelna.

Ted tu je osm rano {Peta samo jeste spi.. si snad mysli, ze tu je na dovoleny ci co:-]}, dame rychlou snidani a razime na vlakove nadrazi, odkud jezdi vlaky do Ayuttayi, takze dnesek je konecne ve znameni kultury.

7.1.2010  Predem moc diky za krasne zpravy, tesi nas, ze ty moje plky ctete:-]. A jelikoz pry letos zahalim, trosku se rozepisu, pac je o cem...

Jsme presunuti... minuli jsme par bananovych plantazi, par poli s cukrovou trtinou, par plantazi s gumovnikem a byli jsme na miste... Ne, vazne, cesta narocna... po skoro 24 hodinach na lodi, v buse, minivenu jsme se ocitli na severovychode, nejchudsi casti Thajska {thajci nazyvan Isan}.

Nakonec nam byl objednan miniven k presunu z bangkoku, ktery z jihu prijizdel na Khaosan Rd.. S radosti a v rychlosti jsme se prosli po Khaosan, raji turistu a rychle jen opustili... Miniveny vlastni isanci, objednat si jej dokazi pouze zase jen isanci {thajci}.. Proc? Nikdo z ridicu nemluvi ani sloven anglicky. S nejakym "toilet, stop, pipi..." se tam muze jit clovek akorat tak vycpat. Kdyz uz zoufale propadate v paniku a fakt proste zastavit nutne potrebujete.. prichazi na radu thajstina. A jelikoz isanci mluvi jeste se slataninou s laostinou, je to jeste vic komplikovanejsi. Lehky prizvuk jinak {slovo stejne} a misto ryze mate na stole kravu... Takze i nase "zachod" se ponekud minulo ucinkem... Ridic se se smichem od ucha k uchu otaci a podava nam lahev balene vody. Jsou kouzelni...

Nad ranem pred osmou hodinou jsme dorazili do vesnice, cestou jsme jeste v "masne" nakoupili kus kravy povesene za kopyto.. uvitani opet uzasne, objimany, mackani. Cas, ten se tu nadobro zastavil.. nic se tu za ten rok, pet, co jsme tu byli naposledy nezmenilo. Domek na kulech, destova voda v kamenych kadich, misto sporaku ohen, kravy pod kuchyni...automaticka pracka je automaticka tak dobre, jak kvalitne automaticky mavate rejzakem o pradlo. Prat se chodi do nedalekyho jezera mezi mangovniky. Automaticky jsme prali vcera.. vyfasovali jsme karku, lavor, rejzak a prasek na prani... ja prala, petr vesel pradlo na raminka a rozvesoval po stromech.. joj, jak krasne vonelo a rychle na slunci uschnulo:-].

Vse je tu za babku.. vyborny obed za dolacek, dve hodiny netu za dolacek.. S ostrovnima cenama se tu neda absolutne srovnavat. Na ostrove to je asi jako vysokohorska prirazka v Jizerkach na Jestedu {tak tady to je ostrovni prirazka, nooo}.

V BKK jsme mijeli neuveritelnou splet nadzemek, premosteni, sesti, osmiproudovky a museli se smat, nad tim, jak u nas se velkolepe mluvi o stavbe nasi nejvetsi krizovatce na D1. Fakt nudarna a legrace. A to si myslime, jak daleko v tom nasem uzasnem vyvoji jsme... v mnoha vecech jsme oproti asiatum jeste ani neslezli ze stromu. Jejich infrastrukturu jim muzeme jen tise zavidet.

V den prijezdu jsme se prospali par hodin a vyrazili na farmu Rung Deng a jeho zeny Patom, kde uz se na ohni pripravovaly ryby, salat z mravencu, varila se polevka z ryb {hlava, kosti, vnitrnosti, to vsechno se hodi}, v siti se motal had.. i jeho osud byl zpeceten. A jelikoz jsem se chtela naucit thaj salat Som Tam, "varila" jsem... Isanci ho delaji malinko jinak, nez v ostatnich castech thajska. Bohuzel jsem zahy dosla k zaveru, ze udelat jej doma je de facto nemozny. Cesnek, rajce, rybi tuk, chilli se sehnat jeste da, ale ostatni nesmysly uz jen tezko. Patom vytahla ze sacku vetsiho krabka a ja i jej statecne v kamene mysce, stejne tak, jako vsechno ostatni drtila. Pila se thaj i lao whiska.. na jidlech mouchy, ji se rukama, v prstech se mne jejich lepkava isanska ryze... zijeme, paradni odpoledne.

Vcera, kdyz petr jeste spal {asi 15 hodin}, jsem se jala prehazovat pisek, ktery si maminka nechala dovez. Je tady uplne fuk, jak dlouho tady ta hromada bude lezet.. jestli dny, mesice, snad i roky. Lopatu jsem hledala, marne. Dostalo se mi jen motyky a jakehosi kosiku, takze pisek jsem prenasela ruco fuco a nahrabavala ho na tu proutenou vec motykou. Zase ten cas... To, co my by jsme meli doma hotovy za dve hodiny, tu lezi i roky, je to fuk preci. Vlastne jim tohle zavidim... neznaji stres, shon, jejich hodnoty jsou uplne jinde, nez ty nase... honime se za cetkama, hadrama, domama a stejne.. Nahy jsi prisel a svet nahy odejdes.. tos to svata pravda. Nezblaznila jsem se, to vubec ne, ale kazdemu bych prala, moci tu stravit alepson par dni...

Jo a taky se chci naucit varit isanskou onu lepkavou ryzi... tak ze pry jasny. Maminka vstava kazde rano ve ctyri hodiny a pripravuje ji. Pak ji odnasi mnichum, kteri kazde rano pro sve celodenni jidlo- ryzi vyrazi z klastera mezi lidi. Ryze se tu ji neustale a ke vsemu. No, mam co delat, ta ctvrta rano...

Vcera pri vecerni prochazce jsme videli dva hady.. jeden zivy, nam stihnul prebehnout pres cestu, druhy, uzky zeleny, prudce jedovaty byl mrtvy napichnuty na ostnatym dratu... i kobra kralovska tu neni nic neobvykleho... neradi by jsme meli tu cest.

Ted sedime na jedinem netu siroko daleko, jsme v okresnim meste Yasothon. Tak snad jsem vas moc neznudila, sup sup, prace vola:-]]]].Hazim alespon tri fotecky, leze to pomalu...

3.1.2010  V novem roce vsechny moc zdravime a moc dekujeme za hezke sms a taky nas moc tesi, ze tak trosku cestujete s nami. Doufam, ze jste radne oslavili novy rok... aspon tak jako my... ani nevim, kdy odbyla pulnoc, ale dle delobuch a rachejtli, jimiz se thajsko - belosska korporace rozhodla potopit ostrov, tusime, kdy onen cas nastal. Slavili jsme s thajcema, za pritomnosti Changa a Petrovske vodky... rano se v bungalovu probudili s psikem, kteremu jsme pracovne zacali rikat KoTao... zprijemnoval nam tu dalsi tri dny a nebyt slozitosti prevozu, cestoval by zpatky asi s nami.. bohuzel oficialni cesta prevozu je vsak de facto az nemozna {Evi, moc dekujeme za zaslane info} a tak i nadale budeme cestovat pouze ve dvou.

Jinak kazdy den objizdime na motorce plaze, snorchlujeme se... je tu paradne, az skoda mluvit... na plazi kousek od Zralociho ostrova se s malymi zralocky snorchlujeme, spoustu krasnych ryb. Jen koraly u brehu jsou mrtvy a zniceny.

Dneska jsme se presunuli to male spelunky do pristavniho mestecka a zitra rano prejizdime katamaranem na pevninu do Chumphonu, odtud pak busem do BKK a pak uz jen doufame, ze se nam hned podari dostat na nocni bus na severovychod {nedaleko Laoskych hranic}, smer Mukdahan, kde s domorodci na vsi stravime nekolik dni. Takze nas zitra a pozitri ceka asi tak 20 hodinova cesta...

30.12.2009  Byla jsem odlozena na internet.... a to jelikoz a protoze... predevcirem jsme na skutriku objevili telocvicnu, kde trenuji Muai Thai {thajsky box} a kde zaroven maji i jakousi posilku, takze mi Petr zmizel tam. Vcerejsek byl ve znameni plovani na lodi a snochlovani se... a hlavne, videli jsme je... sice jine , nez jsem zminovala a take mnohem mensi, ale stacilo. Jasny, na mysli mam zraloky. Byli tak metrovi a meli cerne konce hrbetnich ploutvi...

No a jinak i pres 30 faktor zaciname vypadat ponekud cmoudoidne. Na skutru uz mame zmaknuty skoro cely ostrov {velka cast je samozrejme nepristupna, diky skale a dzungli}, nasli jsme prekrasne plaze, ktery je snad i skoda popisovat a tak par az kycovitych fotek a la Cedok se pokusim hodit do fotek. Vecer tu mastime kulabr {bez cti prohravam}, hrajeme karty {Prsi, tos to se cti vyhravam} a proste fakt relaxik.. mam pocit ze tu cicmundime uz minimalne mesic, uplne se tu zastavil cas, utika to pomalu, takze si zatim nestezujeme:-].

Velike diky Milankovi za kontakt na Coral Bay, slibila jsem ze dam vedet, jak jsme dopadli... i tam to znelo dost podobne jako vsude jinde pred silvestem - full. A jelikoz se nam tu po prozkoumani ostrova zacalo dost libit, zustavama tady minimalne do druheho. Jaka bude nase dalsi cesta dal, to jeste uvidime.

28.12.2009  Od vcerejska jsme presunuti na ostrov Tao. Cesta busikem trvala skoro 13 hodin a dalsich asi sest hodin jsme stravili na lodich. Bohuzel zadna zrovna nejela primo, takze jsme vymetli Samui i Phangan. A jelikoz jsme se narozdil od ostatnich vyflakli na rezervaci bungalovu, dalsi nasi naplni bylo shanet ubytko... a ze se darilo. Pres dve hodky hledani, kdy vsichni znali jen jedno jedine slovicko "full", bylo moc prima. Nakonec bydlime v dost vtipnym fialovym bungalovu, ktery vypada jako by jej navrhoval sam Salvator Dali. Dneska jsme si pujcili skutrik a objizdeli ostrov... narozdil od mnoha ostatnich jsme cely, bez sramu... tolik pomlacenych bilych cicmund, jako je tady, jsme zatim nevideli nikde, ani na mega kopcovitem Phanganu... to zafacovana hlava, to ruka, to zlomena noha a berle, jako rachot.

Zitra razime na cely den na lod, snorchlovat se po ruznych mistech a pozitri, pokud se nam podari udelat rezervaci {kdyz Milanek, najde vizitku u nas v bytecku a posle kontakt... moc diky predem:-]} na nasi oblibenou plaz a bungalov na Phanganu, presuneme se na Silvestra tam.

Vcera jsme meli prvni den bez masazi, jinak kazdy den poctive chodime. Cena samo super a tak trosku dalsi provokacka pro rafcu:-], hodka vychazi kolem 100 kc za thai a 150 kc za olejovku. Vecer skvele ryby na ohni, krasne more pres den... je tu docela idelne rekla bych

25.12.2009  Konecne jsme se dohrabali na net... a ted vlastne ani nevim co psat a nebo cim zacit... Zralok ani tygr nas nezozral, slunce nespalilo a jidlo neotravilo:-].

Po hodce spozdeni v Praze jsme se lehce pred polednem pricicmundili do kyjeva. Zima jako v rusku..teda jako na ukrajine, vlastne -15C. Z osmi hodinoveho cekani nakonec byla jen hodinka a uz nas ladovali do natriskanzho boeingu do BKK. 1,5 hodky nam rozmrazovali letadlo, vyletali jsme ya chumeleni a mlhy a po zhruba 9 hodinach jsme pristali na obrim letisti Subvarnnabhumi...akorat svitalo.

Odtud razime na dva dny k mori, kde se flakame. Pak se presouvame zpet do BKK, odkud jsme meli namireno do Ayutaji, ale nakonec jeste v buse prehodocujeme a na nadrazi nastupujeme do busu do Kanchanaburi. Reka Kwai a jeji slavny to most, muzeum valky, spoustu templu...jidlo, ubytko je tu proti ostrovum opravdu za babku, postarsi pokerovani typci a la ZZ Top, mraky hypiku, tak pusobi Kanchanaburi. Odsud jsme mistnim busikem vyrazili do chramu, kam pred lety vesnicane prinesli mlade tygra, jehoz matku zabili pytlaci. Mistni mnich se mladete ujal, zachranil jej a dnes v chramu zije na padesat tygru. Stala se tam z toho brutalni fraska, ale na jejich obhajobu, jinak to snad ani nejde. Penize od turistu jsou urceny na stavbu rezervace pro tygry, nez budou pusteny do volne prirody. A ono ze zazitek mit obri hlavu tygra ve svem kline proste je. Vetsinu lidi napadne dotaz, jestli tygri nejsou zfetovani.. Nejsou, jen jsou pred prichodem, nas cicmund z celeho svete, prezrani a ta spojitost s mistnim klima a vedrem udela sve.

Zitra prejizdime dolu na jih na ostrovy, ceka nas minimalne 12 hodinovy presun busikem. Ted je doba, kdy k ostrovum v Thajskem zalivu priplouvaji naci zraloci. Lidi nebasti a videt je by byl urcite zazitek. Na laos letos definitivne dlabeme a presouvame jej i s Barmou na priste.

Hazim par fotek.. Dobytek pro tebe, Kato, lekarna pro tebe Rafco {snad neva, ze se tam k ty meducine primotalo i jedno male autiko:-]] a par tygrich fotek jako pozdrav pro vsechny:-]]

9.12.2009  V pátek budeme mít hotová víza, za 10 dní nám to letí, sakra jak rychle ten rok utekl... Ale proč to píšu. Ještě jsme ani neodletěli do BKK, ještě jsme se ani nevrátili z BKK a už máme letenky do Paříže. Sice jen na prodloužený víkend, ale s partičkou fajn lidiček, tak snad je na co se těšit.

19.11.2009  Když se nestane nic nepředvídaného, tak ode dneška za měsíc zvedáme kotvy a odétáme do tepla. Návrat v polovině ledna. Kam přesně je pořád ve hvězdách, času poměrně málo, takže letos to krom Laosu (a i ten je velkým otazníkem) a severovýchodu Thajska vidíme na ostrovy na jihu. Naprosto skvělou informací je, že Thajsko nevybírá do začátku března poplatky za turistická až dvouvstupová víza. Takže jestě jsme ani nevyjeli a už jsme ušetřili 2 800,- Kč. Šikulové jsme:-).

V době od 25.6.2009 do 4.3.2010 se nebudou vybírat poplatky v případě žádostí o turistická víza, nicméně povinnost českých občanů mít při vstupu do Thajska platné vízum i nadale trvá! Viz www.thaiembassy.cz v sekci Embassy News (Renew Tourist Visa exemption).

19.10.2009 Takže.... letos Thajsko a Laos zřejmě (chtěli bychom kopírovat laoské hranice podél Mekongu a vynořit se někde na severu Thajska). 19.12.09 odlétáme přes Kyjev do Bangkoku. V Kyjevě máme osmihodinový tranzit, takže plánujeme návštěvu města (pokud se nám tedy bude chtít a neumrzneme (nezbude hold asi nic jiného, než se zahřívat jako místní -vodečkou :-) ).

Kam příště a kdy? Prozradím brzo

2008/2009  THAJSKO, FILIPÍNY, BORNEO - MALAJSIE

6.2.2009  V pul osme rano jsme po dvou mesicich po jihovychodni Asii pristali na Ruzyni. Zazitku je nespocet a vlastne vsechno krome rychle navstevy Hong Kongu jsme zvladli vsechno, jenz jsme si naplanovali. Severovychod Thajska, prelet z BKK na Filipiny do Manily, sever Filipin (Baguio, Sagada, Bontoc, Banaue), navrat do Manily a nasledny prelet na ostrov Cebu, lodi na ostrov Bohol Tagbilaran, busem do Carmen- Chocolate Hills, navrat lodi na Cebu, prelet z Cebu City na ostrov Palawan do Puerto Princesa, busem kus na sever (Sabang, Honda Bay), kus na jih (Aborlan, Tigman), prelet z Princesy na Malajskou cast ostrova Borneo- mesta Kota Kinabalu, vystup na Mt.Kinabalu, prejezd busem do Sandakanu, busem do vesnice Sepilog za orangutany, prelet do Kuala Lumpuru, prejezd busem zpet do Thajska na ostrov Ko Phangan, prejezd zpet do BKK, prelet do Vidne a do Prahy. Takze ted uz snad jen, jaky ze byl ten nas odlet z Bangkoku do Prahy?

14.12.2008 Zvedáme kotvy a odlétáme do teplých krajin asijských. Zatím je plán hodně neurčitý a může se i během cesty ještě několikrát změnit. Rádi bychom však zvládli sever-severovýchod a některý z jižních ostrovů Thajska, z Malajsie Kuala Lumpur a rychlou návštěvu ostrova Penang, ale tentokrát bychom se rádi podívali do některých částí Indonésie. Zde je variant více. Bohužel od prosince do března tam je sice teplo, ale také i období deštů, takže Indoška sice bez turistů, ale také se sesuvy půdy a s malarickými komáry. Zkrátka prekérka:-).

Letíme už již tredičně se společností Austrian Airlines a to přes Vídeň do Bangkoku. Pak už bereme jen to, co se zrovna naskytne:-). Loď, autobus nebo snad i letadlo na přelet Bangkok-Kuala Lumpur...