6.-10.1.2017  po více jak týdnu jsme zpátky v civilizaci, takže teď trochu zpětně... fotky do textu vložím postupně

 

​Plánovaný den odjezdu z Kambodži neklapl, trošku sme slavili a tak se musel přesunout ještě o den později. Nakonec Kambodžu opouštíme šestýho brzo ráno. Na pátou se za námi přichází rozloučit Míša s Nataschou a po šestý nás nabírá dodávka a převáží k busu, který nás veze na kambodžsko-thajský hranice. Asi stopadesát kiláků na hranice jedeme tři a půl hodiny. To zastávka sem, to zastávka tam. Jízda v proti směru taky není problém a hlavně musíme posbírat a cestou rozvést snad všechny balíčky v Kambodži.

Vilda to asi v půl desátý zapíchává a spí až na hranice, takže ten to má taky totálně na párku. Za poslední riely si kupujeme cukrovou třtinu, kterou za pár kroků rozdávám žebrajícímu chlapečkovi. Na hranicích u thajců fronta jako blázen. Nakonec je z toho hodina čekání na pasovku. Vilém má v jedný ruce sušenku v druhý nohu a je mu to totálně fuk, na rozdíl od nás, kdy už chytáme nerva, protože nám odjede bus, kterým se musíme ještě dneska přesunout dál na severovýchod.

 

 

 

Máme před sebou ještě asi osm hodin cesty a pět set kiláků. Míříme tam, kde se zastavil čas. Jedeme do Khoratské plošiny, thajci nazývané Isán, asi osmdesát kilometrů od řeky Mekong, která je přírodní hranicí Thajska a Laosu. Isán je nejchudší a nejméně úrodná oblast z celého Thajska, tahle část turisty naprosto nedotčená. Jedeme navštívit Nataschky babičku, jmenuje se Jáj. Nataschka se s námi loučila se slovy „jen dávejte pozor, aby Jáj Viliemovi nedávala jíst brouky a žáby“. Slíbili jsme, že pozor dávat budeme. Natascha je moje neteř, je jí patnáct a z téhle, světem zapomenuté vesničky, pochází. Já tu dohromady prožila třebas rok mýho života a jestli jsem za něco opravdu ráda, tak je to právě za to, že moji oba kluci to tu mohli poznat a zamilovat si to tu stejně jako já.

 

 

 

Bus naštěstí stíháme a ve dvě opouštíme příhraničí. Už s námi jednou jen místňáci se svojí nulovou angličtinou. Cesta je dlouhá, ale naprosto v klidu. Skoro hned jak nalezeme do busu všichni na dvě hodinky usínáme, pak stavíme na pozdní oběd a v sedm jde pan Vilém zase spát, takže taková asijská pohoda. Až teda na tu jejich magorárnu s klimatizací. V buse je osmnáct stupňů. Naštěstí i na tuhle márnici jsme ale připravení, máme deku a mikiny. Za jak dlouho budeme v Yasothonu nevíme, nejsou schopni pochopit ani to. Nakonec nám necelých čtyři sta kiláků zabralo opravdu krásných bezmála sedm hodin a to tu jsou nádherný silnice. Prostě no stres. Do Yasothonu přijíždíme před půl desátou, tma jako v pr… je už dávno. Bohužel odsud se už dál na vesnici dostat nedá. Alternativním a taky jediným řešením je najít si nocleh tady. Tlemíme se jako prdlí, Fanda si představuje jaký by to asi bylo, kdyby se někdo v Evropě opil a nejednou by se ocitl tady… město spí, sem tam po nás štěkají psi, na silnici je rozjetý had a my si to s báglama kráčíme do hotelu, jsou tu celkem asi tři. Za dvanáct dolarů se ubytováváme v krásným, na naše poměry tak čtyřhvězdičkovým hotýlku, vážně vtipný. Sprcha a jde se spát.

 

V sedm vstávačka a jde se hledat dodávka na vesnici. Bohužel je sobota a žádná až k nám nejede. Jsme rádi aspoň za to, že se nám daří najít jinou, která nás přibližuje zase o dvacet kiláků blíž. Na korbě dodávky si čtyři babky přehazují pana Viléma a všichni se řehtají jako blbý. Ten už je tak socializovanej, že už je snad až přesocializovanej. No co, my si aspoň v klidu dopíjíme ranní kafe s čajem. V Saymonu už ale naše kroky končí, jediný motorkář, starý dědeček, který tu kdysi operoval tu zrovna není a jinak se tam dostat nejde. A stejně by cesta s ním, vzhledem k nákladu, který vezeme byla víc než nereálná. Nataschka nám z Kambodže obvolává sousedy z vesnice, jestli by pro nás někdo nemohl dojet. Píše, že pro nás vyráží jeden týpek, takže čekáme. Za chvíli jsme na vesnici, uvítání jako vždy úžasný. Zabavují nám pana Viléma a my si jdeme v klidu vybalit a poklidit, nikdo tu už deset měsíců nebydlel, takže je co dělat. A vzhledem k tomu, že tady se brzo usíná a brzo se vstává, najíždíme do módu isánců. V šest je stejně už tma. Všichni odpadáme asi v sedm a spíme až do sedmi do rána, jako zabití. Z venku je jen slyšet gekouš se svým „ge-ko-ge-ko-ge-ko“, který se nám mimochodem zjevuje asi za dva dny, naštěstí za sklem z druhý strany a že ho je pěkněj kus. I s ocasem je dlouhej třebas jako naše předloktí. Loví myši a pěkně dupe. Vesnice se probouzí hodně časně. V půl pátý slyším na terase babičku jak rozdělává oheň a jako každý den vaří rýži a odnáší jí mnichům do chrámu. Kohouti rozjíždí svůj ranní repertoár, nemám je ráda. My vstáváme asi v sedm a jdeme si zaběhat, pan Vilém je u sousedky Pakom, teda nejdřív si ho bere domů Lamtom. Prostě to je fuk, někdo ho tu hlídá. Každá žena tu je zasloužilou matkou několika dětí a jestli se nebojím někde a někomu svěřit našeho syna, tak je to právě tady. Křováci přesně vědí co je pro něj nejlepší a on tu je nad míru spokojen.

 

  

 

Já se děsně trápím, fyzička zůstala asi v Praze. Nakonec dáváme šest a půl kiláku, po úžasných písčitých cestách. Naše běhací mise je zakončena koupačkou v rybníku mezi mangovníkama a eukalyptama. Samozřejmě, že na Adama. Je to naprostá pecka. Doma dáváme sprchu, snídani a Pakom nám přináší vysmátýho pana Viléma. Pozevlujeme na terase a pak si od Pakom a Rung Ťo půjčujme motorku a razíme projet okolí a snad i někde ulovit něco k snědku. U nás na vesnici je jen jeden maličký krámek a la „smíšené zboží“ a jinak nic. Zkoušíme najít něco, kde by se dal trénovat thaibox, ale marně. Jen jeden křovák ze sebe na dotaz „muay thai“ vyplodil slovo „tíví“. Asi, že si ho jako máme pustit v televizi. Okolní krajina je jedno veliký vyprahlý rýžoviště s pasoucíma se vodníma buvolama a krávama. Manga jsou teprve v květu, urvat se tu dá zralá papája, banány, kokosy. Kešu oříšky snad ještě ani nekvetou. Prolezeme si chrám z lahví, v sousední vesnici dáváme som tam (salát), nic jinýho se tu široko daleko k snědku koupit nedá. Nejbližší větší vesnice je vzdálená devět kiláků. V těch malých jsou všichni hodně lazy. I ty obchůdky a vývařovny, který ještě před třema rokama fungovaly sou zavřený. Som tam je skvělý, pan Vilém dostává od moc milý majitelky kuřecí křidýlka z grilu a taky isánský polštářek pod hlavu. To dítě vždycky někde něco vysomruje J. Platíme půl dolaru a jedem vrátit motorku, už se začíná stmívat a všichni stahují svůj dobytek domů. Potkáváme i Rung Ťo jedoucího pro krávy na kole, jeho motorku máme totiž my. Směje se na nás. By sme chtěli vidět v Praze, jak někomu někdo půjčí auto a sám pojede autobusem. Večer trávíme s maminkou na terase. Teda hlavně pan Vilém, ten jí miluje, my se s ní domlouváme (spíš teda nedomlouváme) rukama nohama. Půjčuje mu svoje žvýkací náčiní (většina starších isánců žvýká betelový listy, arekový ořechy smíchaný s hašeným vápnem a tabákem) a všichni jsou spokojení. V sedm koupačka pana Vilíma na terase v lavoru, venku je už úplná tma a jde se spát… Jinak babička Fandu oslovuje „suvaj“, takže když mu něco chce, zavolá „hezkej, hezkej“ a ukáže mu co kam má přenýst, je prostě výborná. Fanda, Frankie… neklaplo nic, všechno je asi moc dlouhý a složitý.

Vstáváme v půl sedmý a vyrážíme na hlavní silnici čekat na dodávku do Yasothonu. Měla by jezdit od sedmi do osmi, nikdo ale neví, kdy přesně přijede. Babky žvějkačky, který jedou s betelem už od rána navazují panu Vilémovi i nám na ruku provázky pro štěstí. Bus pořád nejede, ale prej přijede „soon“, z domluvy ruce nohy jsme pochopili, že ještě neprojel. Ale na sto procent, že tomu rozumíme správně to rozhodně není. Tak prostě čekáme. Nakonec přijíždí krátce před osmou. Je tam málo lidí, takže pan Vilím ani nemusí ven z kočárku a veze se na korbě dodávky rovnou v něm. Pohoda. V Yasothonu si dáváme víc než vynikající masáž u chrámu. Máme v plánu po hodině se vystřídat s hlídáním páč mládě nespí, ale holky si nás hned rozebírají, takže pan Vilém čeká trpělivě v kočárku. Je úplně zlatej. Vystačí si s lepkavou rýží a se svítícím Mimoňem. Na vesnici mláděti říkají „isánský chlapec“ a to právě kvůli té rýži, kterou se pořád cpe. Je to speciální druh lepkavé rýže pěstované právě isánci. Je to jejich primární a nejdůležitější obživa. Po masáži zevlování po městě a k obědu razíme na kamon kai (kuře s rýží). Ceny jsou třetinový oproti turisty zprofanovanýho Thajska. Najíme se za dolar a půl (všichni tři) a razíme hledat dodávku zpátky do Yasothonu. Ta jede bohužel až ve čtyři a to nás by už hodně tlačil čas, vrátit se domů za světla, páč máme ještě před sebou devět kiláků ze Saymonu na vesnici. Zkoušíme štěstí na autobusovým nádražím, odtamtud naštěstí každou půl hodinu odjíždí dodávky směr laoský hranice, což je i náš tah na Saymon. Moc si nepomáháme, páč nám ve tři odjíždí miniven přímo před nosem, jedem tím dalším, v půl čtvrtý. V Saymonu prošmejdíme ještě trh, tam to pěkně ožilo. Koupit se tam dá snad úplně všechno. Od hovězího masa pověšenýho za kopyto až po stažený krysy, živý žáby, brouky v pytlíkách… prostě každej si tu najde to svý. My si dáváme na ohni opečenou sépii a další dobroty a taky nakupujeme sépie zítra na oběd, Fanda má v plánu vařit. Kilo čerstvých sépii vychází na nějakých devadeát kaček, sranda. A se všema těma nakoupenýma krámama nabíráme směr vesnice, je pořád šílenej pařák. Na konci vesnice, ještě teda před nemocnici (tam by nikdo skončil rozhodně nechtěl) vidíme za plotem týpka, jak si na zahradě odpaluje golfový míčky. Nic s golfem to samozřejmě společnýho nemá, ale dědulka je vtipnej. Na vratech má hlavy krav a pověšený klobouky. Zastavujeme se a koukáme na něj. Po vteřince si nás všímá, zahazuje hůl a jde nám s pusou od ucha k uchu naproti. Mluví na místní poměry skvělou angličtinou. Prý kam jdeme a že má auto a že nás tam odveze. Máme nepopsatelnou radost, ta cesta by byla utrpení. Auto sice nevidíme, ale co už, když to říká… za chvíli vytahuje starou popelnici a my se soukáme dovnitř. Veze nás až domů, je naprosto úžasnej. Prosíme ho, ať nám napíše na sebe adresu, že mu pošleme pohled z Prahy. Očividně neumí psát, stojíme akorát u školy, tak jde za nějakým školákem, který mu jí na kus papíru píše. Ještě nezbytná fotka, moc si jí přál a my se loučíme. Tak tohle se nám v česku opravdu nestane.

Ráno jde běhat jen Fanda, já bych to jen brzdila. Pak snídaně a vyrážíme kamsi se projít. Nabíráme směr mezi poli. Nakonec je u toho krásná procházka isánským venkovem a kde akorát sklízejí cukrovou třtinu. Nejde jim jeden stonek neukrást. A tak se po zbytek cesty cpeme třtinou. Vynořujeme se v sousední vesnici, kde nás zastavují v „naší“ a taky široko daleko jediný vývařovně, kde se dá koupit polívka a som-tam. Ukazují ať se posadíme a jestli chápeme správně, máme čekat. Nevíme sice na co, ale poslušně čekáme. Oni si rozebírají Vilíka, už prostě klasika. Po chvíli přichází paní, zdraví nás anglicky a mě to celý spíná. Před třemi lety, když jsem tu byla na posledy jsem na ní taky náhodou narazila. Žije už mnoho let v Australii a sem jezdí každý rok za rodinou. Paradox největší na tom celým je, že její syn se před lety oženil s češkou z Prahy. Povídáme si a je to moc milý setkání. Doma už zase jenom koupačka v lavoru, posezení a večeře s babičkou na terase a jde se spát. Den za dnem se tu převaluje opravdu hodně líně…

 

​Víc zase později :-)

4.1.2017  Silvestr slavíme v poklidu s Míšou, Nataschou a Na u jejich stánku s pizzou. Postupně se tam sjížďějí a zase odjíždějí jejich známí z různých koutů světa... jeden Petrohradčan přináší bramborový salát, to nemá chybu. Asi v jednu mizíme domů, u nás už je naprostý klid. Ráno mizíme na trh pro ovoce, prej jak na nový rok, tak po celý rok (to je asi stejnej blábol jako v opici vyřčeno "už nepiju"). Pár metrů od našeho domečku je pekárna, kde těm bagetám prostě nejde odolat. Jsou ještě horký, akorát vyndaný z pece. Týpek je rozsypává na bambusový rohože na zem. Kupujeme dvě a než dojdeme na trh sežereme je, jsou vynikající. Na trhu kupujeme papayu, longany, dragon fruit, banány, manga a rambutany... No kéž by to takhle mohlo být opravdu celý rok. Pan Vilém se po všem může utlouct. Po snídani bazén až do večera, holky nám přináší studený kokosy. To by fakt šlo! Večer noční tržiště, můj ráj a úplně nejlepší smlouvač Fanda :-)

 

 

Jinak se rozhodujeme, že zpátky na ostrov se nevracíme, ceny jsou kvůli novýmu roku vyšplhaný nahoru a bude tam lidí jako sr... Asi pátýho to natahneme na vesnici k holkám a bráchovi, ti tam samozřejmě ale nebudou. Naše cesta by odsud měla směřovat zase na hraniční přechod Poipet a odtamtud pak najít bus do Yasothonu. Z Yasotho by nás měl vyzvednout brácha Na a odvézt nás až na vesnici. Cesta to bude dlouhá, ale nemáme moc na výběr. I ceny letenek sou vyšponovaný nahoru a ostrovy budou přebukovaný s ubytkem. Další den začíná stejně jako ty předešlý, poklidně... na terase snídáme ještě teplý bagety a vyrážíme na trh pro maso, holky s Míšou dorazí na oběd. Trh je to místňáckej, nikde bílá kobylka, takže paráda. Fanda shání panenku z krávy... Fanda je statečnej. Vysvětlit jim, kterej flák masa zrovna nutně potřebuje je nad lidským výkonem. A navíc zrovna tu panenku. Nakonec se daří, sice ne z krávy, ale aspoň z prasete. Krávu tam prodávají jenom dvě muslimky, ale o panenku nezavadily. Kupujeme ještě rybu, kuře, sépie a mraky zeleniny. Vilda jedný z babek čóruje maniok, aspoň máme typ co bude mít dneska k obědu. Maniok s vynikající rybou je slast.

 

Fanda připravuje panenku, holky to ostatní, po tomhle se nám bude taky stýskat. Je to fakt obžérství. Odpo si jde Fanda s Nataschou zaběhat a já zjišťuju, že nemám mobil. Bohužel o něm neví ani Fanda, prohledáváme úplně všechno venku na terase i celý náš domek, slehla se po něm zem. Voláme na něj, zvoní, ale neslyšíme nic. Samozřejmě přijde i myšlenka, že nám ho z tý terasy musel někdo šťípnout, tomu se ale nechce věřit mě. Fanda se ho snaží přes účet Samsungu lokalizovat. GPS nám ukazuje, že by měl být stále někde tady. Bohužel jak hledáme tak hledáme prostě není. K večeru ho Fanda znovu lokalizuje, ale GPS ho už nenajde. Mezí tím už blokujeme mojí českou simku. Vybitý není, to taky přes aplikaci Samsung vidíme. Teď už to opravdu vypadá, že je pryč, že už z něj někdo sim vyndal, vypnul ho nebo odnesl mimo wifi. Je už půl jedenáctý v noci a můj tři měsíce starý telefon, který jsem dostala od Fandy k narozkám prostě není. Pak nás napadá ještě jeden spíš nápad ze zoufalství a to prohledat prádelnu, jestli ho nemohla omylem vzít s ložním prádlem paní co nám uklízí. Hrabeme se v hordě prádla připravenýho na ranní praní... a... z jednoho z desítek prostěradel, povlečení a čert ví čeho všeho na nás vypadává můj telefon. Sem se samou radostí málem rozskočila...

​Zítra ráno na 90% vyrazíme zpět do Thajska... uvidíme ještě po dnešku, jak se nám odsud bude totiž chtít :-)

 

29.12.2016  Vstáváme před pátou, rychle posbírat věci a hurá ven do tmy... venku už na nás čeká Pany s Nataschkou. Pany je tuktukář a my s ním vyrážíme do Angkor Watu. Chrámy v Angkoru jsou jednou z nejdůležitějších kulturních památek v Jihovýchodní Asii. Angkor byl jedním z největších měst na světě v době vrcholu khmérské civilizace. Od roku 1992 je Angkor Wat zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Ankor je od Siem Reap vzdálený sedm kilometrů, takže na místě jsme poměrně záhy. K pokladnám se sjíždějí miniveny, tuktuky, autobusy s tisícema bílých i žlutých kobylek. Vystojíme si svojí frontu pro jednodenní vstupenky za 20 doláčů na den a Pany nás veze k "hlavnímu" chrámu na východ slunce. Od února 2017 se cena vstupenky zvedá na 37 USD/os/den, takže to stíháme za pět minut dvanáct ještě za původní ceny. Pan Vilém si ve svojí káře spokojeně dospává ranní na něj moc brzský vstávání. Snídáme za rozbřesku slunce, je dost chladno, ale jen do tý doby, než slunce vyleze, pak už je tu zase to klasický kambodžský vedro. S radostí odhazujeme mikiny a vyrážíme do chrámů. Dav lidí se tak nějak rozplyne a už to nevypadá tak šíleně jako u pokladen.

 

 

 

Pany nás vozí od chramům ke chrámům, cestou potkáváme slony a taky naštěstí žrádelnu kde si dáváme oběd. Pan Vilém po zbouchání svýho obědu v podobě lepkavé rýže s mangem vykřikuje pořád dokola to svoje mňam a domáhá se našich baget. Ukořistuje kus, nedá se to poslouchat. Pan Vilém se tady rozhodně líp šatí než živí. Jeden z posledních chrámů je chrám Ta Prohm, chrám, kde Angelina Jolie natáčela film Tomb Rider. Je to nejpůsobivější chrám. Obrovský vzrostlý stromy a čas daly chrámu pěkně zabrat. Má svoje neskutečný kouzlo.

 

 

Cestou domů si ještě u babky kupujeme lepkavou rýži v bambusu a vydáváme se dom. Pan Vilém obligátně vykřikuje mňam a cpe se jako zvířátko. Rýži rozpatlanou v dlani a pere to do sebe hlava nehlava. Ve tři jsme doma. Rychlá sprcha a razíme do gymu. Fandu lapuje nějaký týpek z holanska a spáruje s běloruským Sašou. Dobře se štípou chlapci. Pak ještě Fanda odlapuje Nataschku a za tmy razíme dom. Cestou nudle v pouliční žrádelně a jde se spát. Myslím, že devátý večer se nikdo z nás už rozhodně nedočkal. Boží den.


Den po návšťevě Ankoru zevlujeme na poklid celý den. Mě po obědě zkoluje cosi čemu se říká prostě sračka a blička, vo těch nechutných křečích v břiše snad ani nemluvím. Pan Vilém je ještě snad hodnější než normálně, v posteli relaxuje se mnou a brzy v poklídečku usíná. Venku už se slaví, rachot a bordel tam je pořádný... a to je teprve třicátýho.


A teď jsem si vzpomněla na příběch, který se váže k fotce z tržiště... jedna z dalších babek prodávající ryby natahuje ruce a samozřejmě, že náš chlapeček se sápe do její náruče. Dobrý je, že si navlíká rukavice, takže pan Vilém pak aspoň nesmrdí jako čerstvě otevřená rybárna. Anglicky nevládne vůbec a tak ukazuje na naušnice a pak v zápětí sahá panu Vilémovi zepředu na plínu do rozkroku. Chvilku nám trvá než nám docvakne vo co jí jakože jde. Otázka zněla přece ale jasně "je to holka nebo kluk". Se z nich fakt picnu :-)

26.-27.12.2016  Krom tak nějak flákání se vyrážíme konečně do gymu. Bereme i Nataschku a Fanda ji lapuje. Je šťastná jako blecha. Její round kick se kterým se ti thajci snad rovnou rodí by jí mohl každý závidět. Po tréninku jdeme procházkou najít ranč s koňma, na který jsem tu před lety náhodou narazila. Cestu hledám jen matně a s pomocí pár kolem jdoucích i nacházím. Akorát potkáváme majitele, pupkatýho kméra s budhou na krku. Chová tu 46 koní, spíš poníků, jakýsi kříženci mongolských koní. Vilda víská radostí a na chvíli si na poníka sedá, má z toho obrovskou radost. Koně v boxech jsou podestýláni „šlupkama“ z rýže, trošku neobvyklý pro nás. Vracíme se za tmy a stavíme se za Na ve stánku s pizzou, Vilda zase koupačka na ulici, mlíko a jde se spát.

 

   

 

Na ráno máme půjčenou motorku a okolo osmý vyrážíme k jezeru Tonlé Sap, největšímu jezeru v zemi, které je zásobárnou jak vody, tak i sladkovodních ryb. V době dešťů svou rozlohu zvětší dvojnásobně. Většina domků na kůlech jsou navíc přivázány lany, aby neodpluly. Vilda jde do nosítka mezi nás. Jen co vyjedeme z naší ulice, přivírá oči a usíná. Probouzí se až když tankujeme a sjíždíme z hlavní, vysmátej a dost si to užívá. Má to jako televizi, pozoruje jak se to kolem něj všechno míhá. Silnice se mění v prašnou cestu, projíždíme pár vesnicema a po chvíli začínají rýžová políčka, všechno je krásně zelený. Cesta pro nás končí poměrně záhy, přes cestu vytéká jezero a my to otáčíme. Dál to projet už nejde. Parkujeme motorku a jdeme se projít. Fanda má zálusk na polívku z hadů, ale ty teprve stahují, takže ještě bude trvat, než se uvaří, má smolíka. Dál máme namířeno ke chrámu Bakong. Cestou se ještě stavujeme ve vesnici u rybářů a ve vsi na trhu, kde si babky chtějí nechat pana Viléma. Kupujeme si longany, cukrovou třtinu a razíme.

 

 

 

 

 

Chrám Bakong je největší a nejzajímavější z chrámů v oblasti prvního hlavního města khmérské říše-Roluos a v tuhle chvíli zde stále aktivně žijí budhističtí mniši. Dovnitř se bohužel nedostaneme, protože vstupenky jsou součástí vstupenek do Ankor watu a ta jde koupit jen v Siem Reapu. Nevadí, venku si dáváme kokos. Je pěkně hnusnej, moc mladej takže není vůbec sladkej. Jediný komu to nevadí je pan Vilém, takže ten si labužíruje, ostatně jako na všem tady. U motorky ještě vysomrovává rýži v bambusu od jedno z řidičů, který tam navezl bílý kobylky a zrovna obědvá. Vilém spořádává kus jeho oběda a jede se dál. Bereme to zadem, Fandy stažená off line aplikace maps.me, je k nezaplacení a my projíždíme pravým kambodžským venkovem, kde si život plyne svým vlastním tempem. Nikde ani noha bílého člověka, moc si to užíváme. Narážíme na hezký chrám a odtamtud se rozhodujeme kam vyrazit dál. Nabíráme směr národního parku Phnom Kulen, který by měl být asi čtyřicet kilometrů od nás. Z hlavní sjíždíme a v dálce vidíme první kopce široko daleko, tak právě tam máme namířeno. Bolí nás zadky a už toho začínáme mít docela dost a tak stavíme v místní vývařovně, kde posedává postarší běloch a jinak nikde ani noha. Dává se s námi do řeči. Ve vsi žije se svou khmerskou manželkou a my jsme prý jediní běloši za posledních deset let, které tu potkal. Z jídel jsou na výběr nudle a nudle. Takže jen jedno jídlo, ale je skvělý. Bohužel nemají ani rýži pro pana Viléma, tak jim přes týpka, anglána vysvětlujeme, ať nám aspoň horkou vodou spaří rýžové nudle, který jim tam beru z poličky mezi pracím práškem a zubníma kartáčkama. Dostává do nich svojí malou skleničku s masem a je vystaráno. My si dáváme vynikající ovocný něco jako šejk. Naše nudle jíme v klídečku naráz, páč pana Viléma si berou místní ženy a on se s nimi chechtá jako šílený. Je mu snad totálně jedno, když by jsme ho tam nechali a odjeli. Hrají si s ním i místní děti, je tak rád. Nakonec se rozhodujeme, že tady to otáčíme a do parku už nepojedeme. Anglán povídá, že za vstup chtějí dvacet dolarů na osobu a hlavně bez kočáru by jsme byli fakt ztracení. Tahat ho v krosně se nám nechce. Platíme za všechno tři dolary a mizíme pryč. Máme před sebou posledních asi padesát kiláků.

Vilém odpadá do svého poobědového spánku a my svištíme dom. Večer ještě trénink v gymu, Fanda bere Nataschku na motorku, my s Vilíkem jdeme pěšmo procházkou. Domů se vracíme za tmy… utahaní a spokojení. Dneska bazén a zítra hurá do Ankor watu!

25.12.2016  První den v Kambodži byl samozřejmě že v netradičním duchu oslav Vánoc. Brácha s rodinou doráží asi v jedenáct dopoledne. Shání gril na maso a další nezbytnosti k přípravě se dělají tak nějak za pochodu. Jí se a pije se průběžně, holky si hrají s panem Vilémem, takže úplná pohůdka.

 

 

 

Natascha jako teta dobrý. A když pak chlapeček v kočárku usíná a dlouho tím pádem nic neříká, někdo u stolu vznáší dotaz „a kde je vlastně Viliem?“. No našli jsme ho. Samozřejmě, že spokojeně spícího, zaparkovanýho pod palmou. Pro jídlo na „štědrovečerní stůl“ se Na vydává na trh pro ryby. Holky kuchtí a to následný obžérství je prostě slast. Tady bych strašně moc chtěla poděkovat celé rodině Petříkům za to že jsou a že vzali mojí mámu na Vánoce mezi sebe heart

My se přežíráme k prasknutí a už za tmy vyrážíme vyprovodit holky a Míšu k nim domů, kde ještě posedíme a pak hurá dom. Byl to fajně den.

 

Na boží hod jsme rozhodnuti vyrazit běhat. Nejdřív já, pak že jako Fanda. V půl osmý jsem oblečená a vyrážím. Po pěti minutách chci zemřít, běžím jako chovanec z Jedličkova ústavu na procházce, ta horší forma. Trápím se jako blázen. To roční nic nedělání si vybírá svojí daň. Vedro začíná být na chcípnutí. Po půl hodině se vracím, tohle mi na úvod mojí běžecký kariéry rozhodně stačí. Teď, když píšu tyhle řádky je devět hodin a takhle to tu vypadá od tý doby, co jsem se v osm vrátila. Pan Vilém si vypil svoje mlíko a oba chlapci zase odpadli… Fanda běhal, možná tak ale ve snu :-)

23.12.2016  Den před odjezdem snídáme na pláži a kluci po snídani cvičí.. romantika jako prase :-)

  

Vstáváme v šest a balíme, loučíme se s kocourem, lehce po sedmý pro nás přijíždí miniven a my se skládáme jeho útrob. Výrazy některých /dost jim rozumím/… „proboha to mimino, mimina řvou“ mluví za všechno. Sedáme si na zadní sedačky pro čtyři. Postupně nabíráme další čtyři lidi. až jsme nakonec, krom našich míst vzadu vedle nás totálně full. Doslova a do písmene prosvištíme ostrov a po osmý jsme v přístavu, kde čeká loď. Týpek nás veze až na hranice. Na lodi to uteče jako nic a my se znovu soukáme do minivenu, pan Vilém usíná. Načasovaný, značka ideál.

 

​  

 

Máme před sebou asi tři sta kiláků. Nejdřív to s časem vypadá poměrně slibně, ale… Čím dýl jedeme, tím víc se dostáváme do skluzu. Pár kiláků před hranicema to na nás, ostatně jako snad vždycky zkouší… že kancelář a že nám udělají vízum, za čtyřicet dolarů na osobu. S díky odcházíme, víme, že to je prostě podvod, který ovšem, nevědět to, vypadá dost věrohodně (jen s tím rozdílem, že nastřelí 10 USD na osobu navíc). Za rohem nás nabírají do stejnýho minivenu ze kterýho nás záměrně nechali i s báglama vystoupit, aby to jako jo vypadalo opravdově, že jsme na hranicích. V tuhle chvíli nikdo z nás už nemá doklady o zaplacení (ty nám vyměnili za nálepky „Siem Reap“ když nás nabrali ještě na ostrově do minivenu). Týpek nás kus popoveze a jsme opravdu na hranicích. Hraniční přechod Poipet si nejde splést. Člověk má pocit, že se během chvíle ocitá v jiným světě. Vyplňujeme žádosti o vízum, platíme 90 USD a 300 bth, Vilém si tam ochočuje hraniční polici a dává si oběd. Nám z minivenu začíná docházet, že nás asi tak trošku podvedly, že na nás nikde žádný big bus za hranicema čekat nebude… mě to taky už dost smrdí, ale pořád nějak věřím, že to klapne. Je z nás najednou jedna velká rodina, jsme na cestě už asi sedm hodin a pan Vilém skoro ani nazabrečel, všem, asi dvanácti lidem spadl kámen ze srdce a najednou nám všichni se vším pomáhají, smějí se na něj a že je prý „cute“. I ten nasvalený, nepřístupný černoch je najednou milej. Prolezeme pasovkou a čekáme na možná imaginární big bus. Dlouho nejede, nikdo nic neví, všechno si tam tak nějak plyne svým životem. Děti žebrají, starci a stařeny žebrají, mnich žehná Vilémovi hodně štěstí…

 

 ​ 

  

Pak přijíždí, no řekněme tomu, autobus a že teda jedeme. A tak se zase se vším kýblujeme do busu. Vilda usíná v kočáru, který necháváme vedle řidiče a nám je krajně podezřelý, že by nás, pár lidí vezl skoro prázdny autobus až do Siem Reapu. Nepletla jsem se a hlavně si vzpomněla, že jsem už jednou tohle taky zažila. Řidič nás vyhazuje kdesi u budovy, nikdo tam není, jen jaká si pokladna kde se dají koupit jízdenky dál do Kambodže. Prima a je to tady.. všichni už jsme největší kámoši a všichni řeší, že nemáme vlastně jediný doklad, že jsme si na Changu koupili nějaký jízdenky. Na Changu to totiž, když jsme jízdenky kupovali, byla jakási nová, prý neznáma cestovka, samozřejmě nejlevnější J. Jediná pořád ještě nepřístupná je postarší Němka, která z počátku vypadá, že na nás spíš zavolá sociálku. Ale i ta roztála jako cukr ve vodě… o pár kiláků dál. Situaci všichni řeší s nějakýma kambodžskýma týpkama, pak se tam najednou událo nevím přesně co, ale že teda se nasoukejte do tamtoho minivenu a že nás teda do Siem Reapu odvezou. Tak se opět soukáme. Pana Viléma, který je stále ve své odpolední říší mimin si předáváme kufrem a vyrážíme. Před námi je 180 kilometrů a zhruba další 3-4 hodiny. Asi po dvou hodinách stavíme na kus žvance, pan Vilém se s úsměvem na tváři probouzí a my vylejzáme ven. V první zrádelně nám ho odebírá kmérka. A tady je moment, kdy roztává i ledová Němka, volající na sociální úřad. Vilém má novou nebo novýho, těžko říct o jaký pohlaví se jedná kmérskýho kámoše. Zkoumá ho, směje se na něj, ledová Němka bere do ruky foťák a s úsměvem na tváři si je fotí. Kmérský mimino má na hlavě jakýsi kosťál místo vlasů, Vilém má ty svoje urousaný kudrliny.. Mimina se zkoumají a osahávají si ruce, takový dvě malý opičky.

 

Po chvíli vyrážíme dál, před námi jsou poslední dvě hodinky. Do Siem Reapu přijíždíme skoro za tmy, vyhazují nás kdesi a my si bereme tuk tuka a necháváme se hodit k „našemu“ guestu. Začíná pršet a než tam dojedeme je úplná tma. Doprava je šílená, motorky se na milimetry míjejí s tuktukářeme, do toho auta, autobusy, no spletenec pořádnej. Fanda jde zjistit jak to je s naší rezervací, kterou nám měl udělat brácha. Vrací se s tím, že tam prý žádná rezervace není a že jdeme hledat spaní jinde. Platíme tuk tukáři a o guest dál se ubytováváme. Cimra nic moc, ale co už. Jsme po dvanácti hodinách na cestě a jsme rádi za cokoliv, hlavně sprcha je očistec. Vilda pořád dobře naladěn dostává mlíko a my si zase připadáme jako lidi. Fanda se připojuje na wifi, v mesíku je vzkaz od bráchy „čekám na vás, už jsem vyzvedl klíče“. Nechápeme, nerozumíme… Ale po chvíli tomu přicházíme na kloub, brácha nám jde naproti, pomáhá nám to celý zase zabalit, platíme jim aspoň tři dolary za úklizení a jdeme vedle, tam kde ta rezervace opravdu byla a kde už Míša čekal. Jen ti kméřeni jsou asi ještě víc natvrdlejší než ti thajci. Setkání s bráchou je úžasný, Vilém se rozhoduje, že dneska mejdan s nami a že rozhodně spát se nechystá. Spokojeně vysmátý aby mu něco náhodou neuniklo sleduje hemžení kolem něj. Setkává se poprvé se svojí sestřenicí Nataschkou, ta je z něj pěkně vedleJ. Máme krásný domek s terasou, bazénem, čistý, s telkou, cena asi třista páďo na noc, prostě legrace. Okolo půl dvanáctý odpadáme… byl to dlouhý ale boží den.

Ranní vstávačka a mě zase smíchy až tečou slzy… Fanda roztahuje závěsy a kdo tam…velký geko tu s námi bydlí. Zdrhá za lednici, je ho teda kus. Fanda se vydává na lov, bere koště a že teda musí ven (tenhle se už umí slušně zakousnout J). Jak to dopadlo nevíme, geka jsme ještě párkrát zahlídly, ale ven podle nás neutekl, takže tu někde žije asi s námi…

   

Dneska štědro flákačka. Všem přejeme moc dárečku a hezký štědrý večer!

20.12.-22.12.2016  V půl osmý jsme zmobilizovaní a vyrážíme za slonama… asi jako jediní na celým ostrově, pěšky. Značka pod kopcem „sharp curve“ nevystihuje zcela přesně danou situaci. Ta zatáčka je totiž a to především ku…a do kopce. Po zdolání týhle šíleny šikany z nás slušně leje a jediný, komu to z nás tří přijde jako strašná legrace je samozřejmě pan Vilém vezoucí se ve svý káře. Jediný, co ho v polovině cesty začíná znepokojovat je jeho klobouk na hlavě a tak si ho začíná sundávat. Fanda: „tak mu ho nedávej, tady je stejně stín…“. Já: „no to mu ho teda dám, ve svých deseti měsících nebude rozhodovat, co bude a nebude mít na hlavě“. Po chvilce je zase klid a veselo i s kloboukem na hlavě :-)

Po čtyřech kilácích po silnici potkáváme vesnici a v ní slony. Na slony zatím pečeme, hlad je hlad a tak jdeme ulovit něco k snědku. Skvělý mangový šejk a palačinky s nutelou a banánem. Odměna po zdolání kopců je jednoznačně zasloužená. Venku to zase slušně pere, nebe bez jedinýho mraku. Slonům kupujeme trs banánů. Pana Viléma děsí to divný a dlouhý čím si ty banány od nás berou. Z jejich chobotů má strach. Nic podobnýho jeho milovaní koně, psi ani kočky nemají. Sloni nám schrupnou banány a my mizíme pryč…

Cesta vede dál, vede dál dovnitř ostrova. Betonka brzo končí a začíná kamenitá hliněnka. Míjíme už jenom domky místňáků, plantáže feferonek, banánovníků a dostáváme se až před bránu, kde pro nás cesta končí. Jsme obklopení džunglí. A jelikož nám zase vyhládlo, vyhlašujeme přestávku na svačinu.

V nohách máme od rána asi patnáct kiláků. Vracíme se zpátky do vsi, kde necháváme vyfotit Vildu, páč nám nějak uniklo, že i on bude do Kambodže potřebovat vízum. Vopocenej s kudrlinama na hlavě, fakt reprezentativní foto. Zpátky si už chytáme pick up, který nás háže skoro až před chajdu. Odpoledne zevlujeme u nás na pláži, vedro je na chcípnutí. Pana Viléma zase nejde vytáhnout z moře. Výská radostí a chechtá se jako pominutej. Pak přichází jeho půl třetí, zaklimbá a my víme, že do čtyř bude spát a tak se nezmaroidně cachtáme v moři dál. Vilém spí pod kokosovou palmou u šumícího moře, bez plíny, v břiše narvaný mango s papájou… největší štěstí :-)

 

V podvečer zase lovíme cosi k snědku a já jsem vyslána na masáž. Fanda s panem Vilémem mizí kamsi. Moje hodina olejový thajský je parádní záležitostí. Kluci se pak vrací a v tichosti na mě čekají. Po chvíli ho teda Fandovi krade jedna z masérek a holky mají o zábavu postaráno. Říkají mu Viliam a baví se tím, jak se na hlas chechtá. Vilém, jídlo a ženský, nekonečný příběh :-)

V noci je vedro na chcípnutí. Budím se a nejde mi moc spát. Fanda si jde ráno zaběhat, po hodině a půl se vrací. Už jsem ho viděla vypadat i líp :-). My s Vilíkem vyrážíme na prochajdu na pláž, je moc příjmeně... doprovod nám dělají psíci.

I další dny tady prozevlíme ve znamení moře, obžerství a relaxu... začínáme se nudit a tak se už moc těšíme na cestu dál.

 

Jo a tihle pracanti sou úplně nejvíc!

19.12.2016  tak se nám to venku pěkně vyčasilo… naprosto ideální konstelace pro nás. První přímý slunce po týdnu tady, kdy už je naše, jinak pěkně zimně čehuňská kůže, přeci jen trochu připravená na ten sluneční hell tady. I to počasí je s námi... Od rána se válíme na pláži, Vilík má zase spoustu thajských kámošů a neodbytně se pořád dokola hrabe do moře. Pak ho to znavuje, dává si svačinový mango a jde si schrupnout pod palmu. To je myslím fér pro všechny. Po obědě jak jinak něž relax u telky s thaiboxem. Dobře si tam dávaj frajeři.

 

A takhle „nudně“ se tu den za dnem převaluje…

Večerní koupačka v moři a pohled na západ slunce je dobrá kýčovka, ale zase příjemný, to se musí nechat.

  

​   

Jinak bílý kobylky tady tomu dávaj pěkně na frak. Tolik rozflákaných blbů z motorky, to jsem neviděla snad nikde, ani na tom bláznivým Panganu. Kus od našeho domku je půjčovna kol, jen totální sebevrah nebo magor si tu, v těhle vedrech může půjčit kolo a vyrazit vstříc těmhle šíleným kopcům. Ostrov Chang je druhý největší v Thajsku a za posledních deset let se změnil k nepoznání, bohužel jako všechno, kam páchnou turisti, k horšímu.

Na 23.12. si kupujeme jízdenky do Siem Reap do Kambodže. Měla by nás čekat dvanácti hodinová cesta, ale… Pick up, loď, miniven na hraniční přechod Poipet a pak údajně, možná, snad, doufejme big bus, ale... Jsme v Asii, takže... J. Vyrážet bychom měli v sedm ráno.

Jinak apetit pana Viléma je až k nevíře. Chlapeček tu má jediný a to velice zásadní problém, který dokáže dávat velice hlasitě na jevo. Chce jíst všechno a chce jíst pořád. Asi nebude příliš šťasten, až mu doma místo sladký a štavnatý papaji, manga, mangostanu… naservírujeme odporný jablka z polskýho sklepa a nezralý banány z Ekvádoru. A to nemluvím o mladým kokosu po kterým se může totálně utlouct.

Teď tu máme sedm ráno a já polehávám na terase, píšu a koukám na východ slunce, profukuje vítr, je moc příjemně, kluci ještě spí (táta se synem se nezapře)… dneska asi vyrazíme juknout na slony.

  laugh

16.-18.12.2016  Čas na ostrově plyne, no řekněme líně… časový posun lehce zlobí nás s Fandou, pan Vilém už je dávno najetý na svůj pražský režim, jen s rozdílem šesti hodin. Jestli jsem se něčeho trochu obávala, tak to bylo právě časovýho posunu a jak je vidět, obava byla naprosto zbytečná. Ranní procházka do gymu dobrá, jen ty kopce trochu fuška. Fanda si domlouvá trénink na zítra. Na snídani zapadáme do nám na pohled sympatický restaurace, sedáme si a mladý týpek si bez jedinýho slova bere do náruče Vildu a jde mu ukázat jak pěkný to tam má. My jen slyšíme jak se mlaďoch chechtá, takže v klídečku posnídáme a pak nám ho, jiná, vysmátá thajka vrací… snídaně i s hlídáním, to by šlo. Pak jdeme okusit moře, je teplý jako kafe. Usínám na slunci a nebýt toho, že mě Fanda probudí, je ze mě asi oharek. Pak klasický zevlování a jedno z nejlepších curry u nás na terase. Je už úplná tma, je odliv. Vilém večeří s námi svoje mlíko a záhy usíná…

 

V noci se spouští monzun, několikrát mě to probouzí jak silný je. A prší až do rána, kluci spí do půl devátý jako zabití. V deset ustává déšť a my jdeme okusit moře, je tak teplý. Vilém mu přichází na chuť ještě víc než předtím. Nejde z něj vůbec vytáhnout, jak spokojený v něm je.

 

 

 

Večerní procházka končí v gymu. Vlastní ho pidlooký rus mluvící thajsky a až na ty ceny to tam má fakt pěkný. Lapovaní s thajcem supr, pak Fanda spáruje se třema ruskýma týpkama. S jedním z nich hážu řeč. V ringu trošku víc magor. Pan Vilém si tam ty dvě hodiny spokojeně úřaduje zcela sám. A abych nebyla o požitky ošizena já, večer hurá na masáž. Život občas dokáže být i spravedlivý :-)

 

12.-14.12.2016  Dva dny si užíváme v Bangkoku. Fanda si od půl osmý ráno dává trénink v oblíbeným gymu, který máme jak jinak než za rohem guestu a na pozítří si pak kupujeme jízdenky na bus na koh chang, kde trošku počítáme s prekérkou s ubytováním, no uvidíme jestli budeme nebo nebudeme mít kliku. K obědu si pan Vilém pochutnává na lepkavé rýži připravenou v bambusu. V mezi čase se cpe mangem, melounem, papayou, ananasem… všechno je prej nelepší  a všude to teče J. První den zevlujeme po městě, všechny vstupy jsou zdarma, Thajci stále drží smutek a po smrti svého, nejdéle vládnoucího na světě, vítají svojí princeznu. Nekonečné hodiny všichni, oblečeni v černé, čekají u Královského paláce, neuvěřitelná oddanost. Fronta nemá konce, jsou to deseti a desetitisíce lidí. Prolezeme si noční wat Pho, má to svoje neskutečné kouzlo. Na lodi si Vilík získává mnicha, stejně tak jako ostatní thajce, milují děti. Pan Vilém usíná a my si dáváme masáž, nemá to chybu. První thajský den je za námi.

 

 

 

Další den ráno zase gym a pak se vyráží do osmdesát kilometrů vzdálené Ayutthaya. Chytáme místní bus, směrem tam má číslo 35, zpátky 53… prostě Thajsko a razíme na vlakový nádraží, kde nám „to“ jak jinak než že ujíždí přímo před nosem. Hodina času se nedá využít líp než v pouliční žrádelně a tak je k obědu kamon kai, ideální jídlo i pro pana Viléma. Kuře s rýží mu víc než chutná.

 

Asi za tři hodiny se vysoukáváme z vlaku v Ayutthaya a procházkou razíme ke chrámům. Je tam nádherně a všechno umocňuje následný západ slunce. Po tom, co jsme nachodili sedmnáct kiláků a nohy už dost bolej, bereme si tuktuka a necháváme se hodit zpátky na nádraží. Vlak jede až před sedmou. Domů se dostáváme v deset, spokojení, unavení…

 

 

 

Přesun z Bangkoku na ostrov Chang…

V osm ráno se soukáme do minivenu, kterej nás sváží do jejich slavnýho „big bus“. Ukořisťujeme nejlepší fleky v patře vepředu. Trvá celou věčnost, než se prokoušeme bangkokskejma zácpama a bohužel ani potom se ta rychlost moc nezlepší. Místo slibovaných šesti hodin je z toho hodin devět, ale to nic objevnýho na Asii. Pan Vilém si háže svýho dopoledního i odpoledního šlofíka, takže aspoň někomu ta cesta utíká. Na oběd stavíme ve vývařovně, kde si s Vilémem dáváme vařenou zeleninu s rýží a neskutečně sladký mango. Fanoušek sahá po mase. Z busu se přesouváme na loď, začíná krápat. Thajci jsou hotoví, že na pana Viléma padají mikro kapičky deště. On je rád… Těžko jim vysvětlit, že u nás taky prší, ale s tím rozdílem, že tam je fakt zimaJ. Na loďi se nezdržíme ani hodinu, utíká to a my připlouváme na ostrov, kde se hrabeme na korbu dodávky a necháváme se hodit úplně na slepo na jakousi údajně poklidnější lonely beach. Všichni v dodávce, krom samozřejmě nás, mají rezervaci… my pořád doufáme ve štěstí, i když čas a světlo začíná už hrát hodně proti nám. Na recepci neslyšíme nic objevnýho, prostě full. Nakonec se týpek zamýšlí o fous víc a že jeden bungalov má. Cupitáme za huličem s nadějí, že nebudeme spát v bambusu s kokroušema. A ono ejhle. Z bungalovu je veliký domeček s verandou, teplou vodou, větrákama i klimou a cena čtyři sta kaček na noc je na ostrovní ceny víc než přijatelná. Za chvíli vybalujeme krámy, je už úplná tma. Hážeme sprchu, od Prahy první v teplný vodě, což oceňuje především mládě. Jak tu vypadá moře, pláž ani co je kolem nás netušíme, ale bambusová restaurace u pláže nás hodně baví. Dáváme si vynikající curry, mangovej šejk a jdeme se natáhnout do našeho novýho byvaku. Jak dlouho tu budeme nevíme úplně přesně, ale týden to tu asi zvládneme určitě :-). Fanda už má očáknutý gym, takže zítřejší ranní procházka má cíl...

 

 

11.12.2016 dvacet hodin od nasednutí směr letiště po odložení báglů v bangkokským guestu... dobrá práce.
Odlet nebyl, ostatně jako vždy, bez menších komplikací (opomenu story s mojí mamkou a jejím ten den rozbitým telefonem... Renče největší díky). U odbavení nám slečna za přepážkou povídá: "systém vás nemůže odbavit, protože váš pobyt přesahuje měsíční platnost bezvízového styku s Thajskem". My: "fajn, ale my budeme vycestovávat, takže žádný problém... ". Ona: "no a máte nějakou letenku, že opustíte zemi?" My: "jedeme po zemi, nemáme žádnou letenku". Ona: "no aha tak v tom případě vás nemůžeme pustit" My: "jste jediná společnost, co s tím má problém... thajci nám po příletu dají razítko na 30dní a tím to hasne, není to vaše starost". No, když to celý zkrátím, nakonec nás vedení drahé Lufthanzy pouští na "dobrý slovo". Pěknej teda blábol!
Pak už jde vše jako po másle a my po hoďce přistáváme ve Franfurktu, kde po dvou hodinách v tranzitu vyrážíme jumbo jetem 747 na deset a půl hodinovou cestu. S dítětem tedy bez výhod s výběrem sedadel. Ale vzhledem k velký pohodě pana Viléma nám to vlastně ani nevadí. Hlavně, že dovalili červený a pivo a to i na ten krátký let.
Thajsko je po smrti svého krále zahaleno v černém.
Bereme si tágo a vyrážíme se ubytovat... tam co vždycky. A právě tady nastává druhý menší zádrhel. Taxík nás vyhazuje před "naším" guestem, který se netváří zrovna moc otevřeně. Zrušeno, že rekonstrukce. Zkoušíme guest vedle... "vánoční" klasika full. Nakonec bydlíme o pár ulic dál a máme tu i bazén, takže všechno špatný je pro něco dobrý.
A pan Vilém? Pan Vilém je mega frajer, který to opravdu bez jedinýho brekotu, bez jediný stížnosti dal s prstem v nose.
V letadlech si ochočuje svoje sousedy vedle nás, ty před ním i ty za sebou a samosebou i posádku. Takže když zrovna nespí, chechtá se na všechny, na chlápky, na ženský... a oni se chechtají s ním. Fakt vtipný.
Na guestu dáváme sprchu a vyrážíme ven. Nu a ta večerní masáž nemá samozřejmě chybu. Vilda je zbaven odpornýho navlíkání do všech možných svršků. Tričko a bosý nohy sou prej pohoda :-)
V deset večer místního času jdeme spát, Vilém akceptuje šesti hodinový časový posun s menším protestem (přeci jen u nás doma jsou teprve čtyři odpoledne), ale za chvíli usíná a chrupe si pod větrákem spokojeně až do rána. Na osmičku ráno vyrážíme do gymu na trénink. Jinak v Bangkoku zůstáváme dva, tři dny a pak je nakonec asi přeci jen v plánu přesun na ostrovy ke kambodžským hranicím...

 

10.12.2016  Nastal den D, den našeho odletu... je půl osmý ráno, oba kluci ještě spí, jen já straším. Nemám už do čeho píchnout a tak se přeci jen na poslední chvíli rozhoduju, že růžováka (myšleno věrného kámoše kompjútra) beru i letos. Nechtěla jsem, ale prý psát mám, tak uvidíme jak to letos bude s tím časem.

Cože vy letíte do Asie? a Vilík bude jako kde? Vilíka dáváme do baby boxu...

Samozřejmě, že i pan Vilém odlétá s námi. Pan Vilém byť je nejmenší účastník zájezdu, tak právě on má s sebou nejvíc krámů, pan Vilém není troškař.

Okolo sedmé večer vylétáme z Prahy do Franfurktu, kde máme bezmála dvouhodinový tranzit a pak už nás čeká jen noční skoro jedenáctínodinový let do Bangkoku. Tam letíme s Lufthanzou, zpátky s rakušákama přes Vídeň.

A plány? Tak ty nejsou zcela jasné. Nejmenšímu účastníkovi zájezdu bude samozřejmě přizpůsobena i celá šestitýdenní cesta... a tak se uvidí až na místě, kam naše kroky přesně povedou. Zatím bychom měli pobýt a aklimatizovat se pár dní v Bangkoku, odkud pak vyrazit na nějaký z thajských ostrovů, kde se zhruba deset dní poválet u moře... a dál, jestli vše půjde podle matných plánu bychom se měli těsně před štědrým dnem přesouvat do kambodžskýho Siem Reapu... to jako jediný v tuhle chvíli považuju za poměrně náročný přesun, takže uvidíme, zvažujeme a rozhodneme se až na místě. Nepodceňujeme nic z toho, co by mohlo ohrozit naše dítě a i samotná příprava před cestou byla poměrně náročná. Samozřejmě, že nejsme schopni ovlivnit všechno a netvrdíme, že se nemůže nic stát, ano stát se může cokoliv, ale to se může stát i u nás na dvorku.

Takže jak to celé opravdu bude a nebude je v tuhle chvíli v rukou Budhy, ale těšíme se už strašně, strašně moc heart

TOPlist