Možná tu někdo najde radu, možná útěchu, možná povzbuzení. I kdyby to byť jen jednomu člověku a jeho čtyřnohému miláčkovi mělo pomoci, budu za to moc ráda. Separační úzkost je problém a právě pokud majitel nechce hledat řešení a pomoc, končí mnoho psů vyhozených na ulici a v útulcích.

Odmalička jsem vyrůstala se psi a do doby pořízení si našeho bílého pokladu zvaného Lara jsem nikdy neměla tu čest s tzv. „separační úzkostí“. Až Lara nám v plné síle předvedla co to znamená. Psychopatické výstupy jinak naprosto klidného, dobře ovladatelného a na štěně poměrně poslušného psa s úžasnou povahou nám byly servírovány při každém našem odchodu a zůstáváním Lary doma samotné. Zpočátku kňučící, později však štěkající a vyjící výlevy, které se den co den stupňovaly, bezhlavé skákání na vchodové i pokojové dveře, které později vzaly za své i díky zubům, poškrábané zdi, snaha o podhrabání se dlažbou. Demoliční četa zvaná Lara.

Laru jsme si kupovali ve skoro 4 měsících jejího života a právě zde mohl, ale i nemusel nastat onen kámen úrazu. Do té doby byla zvyklá žít ve smečce, ve 24 hodinovém kontaktu s jejími ať už vrstevníky či staršími psy, nebylo chvilky, kdy by nezůstala sama, bez ostatních psů či lidí.

Z  počátku jsme se snažili Laru nechávat samotnou doma jen malinkou chviličku, bohužel její domáhání se odchodu za námi následovalo ihned po zavření dveří. V tomto případě je ideální navrátit se zpátky v čase, kdy se zvíře nedomáhá odchodu ven štěkáním, demolováním. I to se nám občas dařilo, ale nikam to nevedlo, Lara i tak nabírala na intenzitě demolování i štěkání. Lara byla na doporučení odborníků izolována pouze v předsíni, kde měla co nejméně objektů k demolici, bohužel i tak dveře a stěny vzaly za své. Chvílemi se proměňovala v kamzíka šplhajíce se po botníku k nebeským výšinám. Prvotním však v tuto chvíli bylo třeba řešit ono hlasité štěkání, které se rozléhalo po celém domě s desítky sousedů.

Lara po solidní demolici předšíně putovala do klece ze které se jí asi třikrát podařilo dostat ven, takže ve finále skončila se šesti obrovským zámky na kleci a její další únik byl nula. Každé její dostání se z klece znamenalo náš návrat na úplný začátek:-(. Zde byla veliká chyba, ale jak se ona dostávala z klece ven je něco nepopsatelného, sedřená hlava do krve, kousání do mříží atd. nebylo ničím neobvyklým.

Lara byla po celou dobu natáčena na kameru, takže jsme pak mohli její chování bez naší přítomnosti sledovat. Další, seč dražší, ale zřejmě lepší možností by byla web kamera, kde člověk ono nežádoucí chování psa vidí on-line.

Laru jsme se při našem odchodu snažili zabavit kostí (dobré jsou velké hovězí, které pes nerozkouše), dobrotami které má ráda, míčky do kterých se dávají pamlsky ad., nic však nepomáhalo. Vždy při našem návratu byla viditelně stresovaná (rychlé dýchání), hračky jí nezajímaly. Zajímalo jí jediné a tím bylo jak se dostat z bytu ven a být zase v naší přítomnosti.

Zkoušeli jsme i v beznaději přístup "cukru a biče". Když byla po odchodu v klidu (čekání kdesi v patře domu), následoval náš návrat a pochvala, pokud výstup a kňučení - trest, ale tohle bylo nikam nevedoucí a nikomu to nemohu s klidným svědomím doporučit, jelikož u psů s opravdovou separační úzkostí to je naprosto k ničemu.

Co bylo poměrně účinné (někdo si řekne drastické a samozřejmě ne přiliš vhodné pro zažívací ústrojí psa, ale sousedé jsou také lidé a ve chvíli, kdy řešíte, že pes musí z domu zkusíte cokoliv), bylo krmit Laru POUZE v naší nepřítomnosti. Náš odchod znamenal "jídlo", náš návrat znamenal "odebíráme ti jídlo". Trvalo několik dní, než pochopila, že se zkrátka MUSÍ najíst, když odejdeme, jelikož náš návrat znamená, že bude nadále o hladu.

Jak řešit štěkání v nepřítomnosti, kde předchozí možnosti zklamaly?

Možností se nabízí hned několik. Protištěkací obojky, ať už elektrické, zvukové či sprayové, zvukový přístroj do místnosti. Zde jsme se radili s odborníkem na tuto problematiku, panem Ščučkou. Byl nám doporučen protištekací obojek značky DOG trace, d-mute small pro malá plemena (přesto, že je Lara středně velkým plemenem, byla a stále je v tuto chvíli štěnětem). Obojek má několik možností nastavení a funguje na vibraci hlasivek, proto se aktivuje opravdu pouze při zaštěkání psa, který ho má správně, poměrně pevně, umístěný na krku. Obojek je možné nastavit na první stupeň, který psa při štěkotu upozorní pouze nepříjemným zvukem (mnoho psů zvuk irituje a naopak ho provokuje k dalšímu štěkání). Takže i v našem případě se to zcela minulo účinkem. Lara dál hlasitě vyla a štěkala. Obojek jí bylo nutno nastavit na druhý stupeň, který psa při štěkotu nejprve upozorní nepříjemným zvukem po němž v zápětí následuje upozornění slabounkým výbojem. To v našem případě bylo postačující, Lara to velice záhy (po dvou impulsech) pochopila a přestala hlasitě štěkat. Na obojku je možné nastavit i citlivost. Při dalších stupních se intenzita výboje zvyšuje. Obojek je nutné nechávat psovi, je-li o samotě (než začne plně akceptovat, že zůstává doma v klidu sám) vždy! Laře jsme pro jistotu v její husté srsti, v oblasti hlasivek, vyholili maličký čtvereček na který se elektrody přikládají.

Hlasité štěkání (obojek se naučila obcházet kňučením, kde hlasivky nerozvibruje natolik, aby obojek zareagoval, ale už to bylo snesitelné a pro sousedy de facto neslyšitelné) bylo díky obojku odbouráno, ale neřešilo to Lary obstojnou demolici předsíně. Již neštěkala, ale o to intenzivnější bylo ničení dveří a zdí.

Pořízení obojku Dog trace se pohybuje zhruba od 1 700 - 2700 Kč vč.DPH.

Jak řešit demolici bytu v nepřítomnosti, kde opět předchozí možnosti zklamaly?

Popravdě de facto 100% možnost je zřejmě jedna jediná a tím je klec. Pro mnohé, kdo nezažil onu separační úzkost u psa je to něco nepřestavitelného, slova týrání, chudák pes jsem slýchávala poměrně často. Lara v tu dobu již byla na klec zvyklá a to z veterinární kliniky, kde jí nechávám když tam pracuji. Klec samotná jí nečinila sebemenší problém, pojala jí za pelech a jídelnu v jednom. Klec je o rozměrech 130x70cm a prostoru v ní má opravdu mnoho. Zde patří veliké díky naší kamarádce a velice šikovné Radce za zapůjčení klece.

Poprvé bez naší přítomnosti jsme tam Laru nechali s protištěkacím obojkem nastaveným jen na první stupeň (upozornění zvukem), rozštěkala se záhy, snažila se dostat ven, po zhruba půl hodině psychopatických výstupu usnula a vydržela spát nejdéle co jen v naší nepřítomnosti spát vydržela (byť se jednalo jen o několik minut). Druhý den se obojek nastavil na upozornění impulzem a hlasité štěkání záhy ustalo. Lara se po více jak týdnu v kleci učí v naší nepřítomnosti odpočívat. Daří se jí to jen občas, ale celkově už nevypadá tolik stresovaně. Nemáme zatím v žádném případě definitivně vyhráno a netušíme jak dlouhou dobu bude muset Lara v naší nepřítomnosti trávit čas v kleci a s obojkem (možná týdny, možná měsíce), ale jsme na dobré cestě a teď už po propadajících stavech zoufalství nabýváme pocitu, že to jde zvládnout...

Co by jsme, ocitnout se znovu v této situaci udělali jinak?

Při odhalení separační úzkosti bych neotálela s klecí a pes by do ní putoval ihned.

Co by jsme udělali stejně?

Použili proti štěkací obojek.

Pořídili si i starší štěně/psa.

Co je velice důležité a nelze to opomíjet?

Pes musí mít dostatek pohybu mimo klec, samozřejmostí je socializace zvířete. Klec musí být dostatečně veliká, aby si pes mohl lehnout tak jak potřebuje, postavit se, udělat pár kroků, mít tam misku s vodou, popřípadě s jídlem.

Před použitím obojku bych se vždy radila s odborníkem nejlépe s někým kdo s těmito obojky citlivě pracuje a má zkušenosti, např. zmiňovaný pan Ščučka odkaz.

Důslednost.

Dobu nechávání psa doma samotného postupně po krátkcýh úsecích prodlužovat. Druhou možností, pokud se ta první mine učinkem, nechávat psa doma (ne malé štěně, psa vyvenčeného, vyběhaného) v delších několika hodinových úsecích.

Střídat časy nechávání psa doma samotného, aby si stejně zvykl na ranní odchody majitelů, tak i na večerní.

Při odchodech se se psem neloučit, při příchodu jej zcela ignorovat, že je doma sám, je přeci samozřejmostí.

Opravdu to zvládnout jde

Uplynulo pár měsíců a Lara bez větších zádrhelů zůstává sama doma, kde v naší nepřítomnosti i klidně spí. Stále v kleci a pro jistotu s obojkem, ale po dlouhých týdnech nebo spíše měsících naprosté beznaděje teď vím, že to zvládnou zkrátka jde. Jen se to chce obrnit opravdu nemalou dávkou trpělivosti.

Lara nám naší společnou dlouhou a trnitou cestu se svou separační úzkostí navrací skvělou, bezproblémovou povahou a učenlivostí. Nic pro ní není problém, dopravní prostředky, restaurace, kde okamžitě usíná, ostatní psi... Je to zkrátka náš bílý poklad... hold kdysi s "malým" defektem:-).

Jak jde čas...

3.4. 2011 byl Laře jeden rok. O samotě doma zůstává stále v kleci a s obojkem, nechceme nic uspěchat a k odbourání klece i obojku přistoupíme až za několik měsíců.

15.4.2011  jsme se rozhodli řešit i Lary kňučení, které občas následovalo ihned po našem odchodu a které nebyl schopen zachytit antištěkací obojek a to vypůjčením výcvikového elektrického obojku. Zde patří díky Míše s Tomem, moc nám tím pomohli. Po našem opuštění bytu a čekáním na chodbě dostala první den tři slaboučké impulsy a utichla, druhý a třetí den po jednom. Dny následující už byl naprostý klid a Lara při našem příchodu vypadá opravdu rozespale:-).

27.4.2011 byla Lara poprvé ponechána doma samotná a to bez antišťěkacího obojku na krku a natáčena na kameru. Bez jediného zakňučení naší několika hodinovou nepřítomnost spokojeně prospala.

Definitivní zlom ale nastal až po mém odletu na tři měsíce mimo republiku a Lara byla na hlídání u kamarádky. S věkem (Lara slavila druhé narozeniny) a s okolnostmi (stěhování do jiného bytu atd.) se z Lary stal naprosto bezproblémový pes, který zůstává samotný kdekoliv ho ponechám.