Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

MOJE MÍRUMILOVNÁ MALIČKOST A MUAY THAI

Začalo „to“ u mě asi tahle... Na přelomu roku 2011 jsem pobývala v Thajsku, v jedné z nejchudších částí této úžasné země, v oblasti, které Thajci nazývají Isán (Khoratská plošina). A jelikož se tam vždy na nový rok konají zápasy thajského boxu, den co den se kousínek od naší chatrče ozývaly rány. Od páté ráno se chodívalo běhat a hned s rozedněním se začalo trénovat. To samé večer, když se děti vrátily ze školy. A jelikož jako na každé správné thajské vesnici se den líně převaloval za dnem, začala jsem chodit běhat i trénovat s nimi…

Dobrý no, ale celý to bylo vlastně tak trošku jinak. Tak dlouho mě smradi točili tím, že ráno nemůžu spát jak pořád rubaly do lap a pytlů, až mě to jednoho dne donutilo vstát a jít za nimi :-)

Dnes jsou tomu víc jak dva roky, co chodím trénovat i v Prágošce... Díky Hanuman Gym Praha a trenéru Petru Macháčkovi.

    

24.5.2012   JAK SE LIVIE V PRAZE NA THAJSKÝ BOX DALA

Po návratu z několika měsíčního pobytu v Asii, kde mě thajský box nadchl natolik, že jsem se rozhodla v něm pokračovat (respektive začít) trénovat i u nás, jala jsem se hledat… Volba padla na Petra Macháčka a jeho Hanuman Gym Praha. Jala jsem se psát dotaz, zda-li se můžu přijít podívat. Doraž či tak nějak zněla odpověď. Nu toš dorazila jsem. Pár holek na tréninku bylo (DVĚ), zbytek (asi 40) bylo toho druhého pohlaví. Po devadesáti minutách jsem odcházela s přesvědčením „tak do toho fakt jdu“. Příští týden jsem si sbalila rukavice, trenky a vyrazila jsem.

Venku tři kolečka, střídat sprint a vyklusávání, pak se vraťte do tělocvičny znělo z úst trenéra. Aha, první zádrhel, blondýna si nevzala boty na běhání. Ale co, nejsem přece žádná bábovka, to zvládnu i s těma pohorkama ve kterých jsem sem došla. První kolo na pohodu, druhý kolo těžknou nohy, na to třetí dlabu a vracím se do tělocvičny, kde už se vykřikuje něco jako padesát angličanů, dvacet kliků, dvacet kubánců či co. Vůbec nerozumím, co to říkají, ale dělám co ostatní, teda snažím se to dělat. Po deseti hodně ošizených klikách hledám ztracený bicepsy. Pak je protahování, to mi docela i jde, nic náročnýho to není. Jde se stínovat. Přijde mi hodně ujetý kopat a boxovat na prázdno, vypadám určitě dost dementně. Oblíkněte si všechno (myšleno rukavice, chrániče nohou, kluci suspenzory) a najděte si dvojici. Zvedám boxerku, jako že jsem volná… Nu, toš, dvojici bych měla. Dívčině s chráničem na zuby povídám, že tu jsem poprvý, ať to, prosím, bere v potaz. Dostávám pár kicku do žeber a pár ran boxerkou do hlavy. Je na mě moc hodná, ale asi jsme si moc nerozuměly. Poprvé není po desátý ani po půl roce. Taky jí mám ráda. Devadesátiminutový trénink končí opět s názvy národností, ale to už vím, co mám dělat. V pátek, kdy se boxuje a kope i do pytlů tam jdu po třetí v týdnu a ani ten další to nevzdávám. Baví mě to čím dál tím víc...

7.6.2012  THAIBOXERSKO-MEDITAČNÍ STŘEDA

Středa = sparingy. Beru Laru a s davem vybíháme ven. Tři kolečka říká Petr. Dávám obligátní dvě a vracím se do tělocvičny… Kliky na pěstech, kliky na jedný ruce s placnutím o tělo.. pěkná blbost, nejsem přece Rambo a tak si jedu tu svojí, pěkně s rozvahou na obou rukách. Protažení. Kompletně obléct, najít si dvojici. Dvojičku bych měla. Dvojička se jmenuje Anička a je jí asi šestnáct. Na úvod (opět marně) připomínám, že pořád NEMÁM ten chránič na zuby, tak ať mě šetří. Prý „jasněěě“. Zadní hák, přední hák na střídačku říká Petr. No prima, to bych mohla zvládnout. První rána mi přistává na spánek zleva, druhá rána následuje během vteřiny zprava. Po chvíli mám hlavu na kaši, ale lepším se, daří se mi ránu krejt, takže jí skoro už ani necítím. Chránič na zuby si ale asi nepořídím, protože jestli tohle znamená „jasněěě = budu tě šetřit“, nechci vidět co se bude dít, až si ten přiblblej chránič koupím. Trenér, než se pustíme do „fightu“ cosi vypráví o zápasech jakýchsi thai boxérů. Vůbec ty pány neznám. O jednom mluví jako o Spejblovi či co, no nevím co si o tom mám myslet, tak se jen přiblble usmívám. Určitě ví o čem mluví. Udělejte si čtveřice… rozhlížím se, ale nevypadá to pro mě vůbec dobře. Nakonec vychytávám ty milejší dívenky, kosí mě do stehen a jen občas schytávám ránu mezi boxerky do obličeje. Ale to už mě přece nemůže rozhodit. Ještě pak nějaký to posilování na závěr a devadesát minut je za námi… Večer se jde na meditaci.

V devět se scházíme s ostatními, v sále hoří svíčky. Petr mluví o dýchání, ukazuje, co se dneska bude dělat. Co to tu povídá, honí se mi hlavou, já si sem přišla odpočinout… Prý mám tělu vysvětlit, že se ještě nechce nadechnout, mám ovládat svojí mysl, svoje tělo, naučit se nevnímat bolest... Jsem úplně ztracená, nedaří se mi ani jedno. Ale jsem optimista, to přijde! :-)

22.6.2012  NENÍ NAD TO MÍT UPŘÍMNÉ KAMARÁDKY

L: „ahoj… kámoška mě navezla do triatlonu (plavání, kolo, běh), já asi budu běhat…“

P: „…to už vážně není normální, běhání není zdravý pohyb… i když to tvoje mlácení do palice ti taky moc nepřidá, stejně jednou

budeš blbá, ale nemusela by jsi být k tomu ještě chromá…“

L: „taky tě mám ráda:-)“

13.7.2012  JÁ VĚDĚLA, ŽE TEN ZATRACENÝ FACEBOOK NIKOMU NIC DOBRÉHO NEPŘINESE

Na thai boxe mám dvě prima kamarádky, takové potrefené matky od dětí… tu jednu, říkejme ji Jana, nenapadlo nic lepšího, než na FB přidat fotku s komentářem: „vole, koukej jak dělaj ty anglány… prej dvacet… jich dáme aspoň pět, co?„

Lucie: „joo, to je přesně Livie“

Jana: „Livie se tomu jen směje… (a dělá těch pět anglánů)

Petr M. (trenérskej): „myslím, že si vás začnu víc hlídat, krasotinky“

Na dalším tréninku…

Po třech kolech běháni ve sto stupních celsia vbíháme do tělocvičny, začíná posilování… trenér vykřikuje „deset angličanů“ ...zaleháme do kliků s výskoky… uff mám jich osm, to stačí, jdu od toho. Trenérskej na celou tělocvičnu „Livie, maš jich osm, tak koukej makat a ty Lucie taky“…

Janě patří veliké díky za solidaritu...

....

1.10.2012  JAK SE MI ODPLAVIL ADRENALIN

Včerejší turnaj MMA, co dodat… To prostě není normální, to je masakr… :-)

Parkujeme před Tipsport Arenou, přesněji řečeno, snažíme se zaparkovat… Docela nadávám, jen co se však rozhlídnu kolem, všechen vztek mě přechází… mlčeti zlato a pokorně hledat fleka, asi tak bych to pro tentokrát viděla. Nejdu na balet. Všude kolem vyholený hlavy a hordy svalů, tady se do žádných větších diskuzí nemá smysl pouštět. Ještě, že umím v čas a zcela soudně vyhodnotit situaci, pochválím se.

Máme to ale pěkný místa, bude dobře vidět, libuju si. Sedíme nedaleko klece ve který se bude zápasit. Prý se tomu říká octagon. Octagon neoctagon, my na to kolo s klecí zkrátka dobře vidíme. Usedáme. Čeká nás devět divácky atraktivních zápasů. Více jak polovina zápasů má elitní zahraniční zasloupení. My ale přišli fandit klukům z Hanuman Gym Praha, to je přece jasná. Když jsem se posledně na tréninku Luboše Vrňaty (devětatřicetiletý bojovník a legenda českých bojových sportů, bývalý thajský boxer a mistr ČR v thajském boxu, se v posledních letech dal na zápasy MMA) ptala, jestli ty zápasy nejsou náhodou nahraný, koukal na mě dost nevěřícně a s úsměvem ukazoval roztržený čelo se slovy „tohle je z minule, myslíš, že to je nahraný“? Tak asi nekecá, sem to tehdy uzavřela a koupila si ty lístky.

Zápasy odsejpaly dost svižně… snad jen dva páry bojovníků se podívaly AŽ do druhýho kola (MMA se boxuje na tři kola po pěti minutách). Všechny ostatní (krom jednoho, který ukončila doktorka a to pro rozsekanou hlavu od loktu a pěstí) končily technickým KO v kole prvním. A dokonce i já, zcela neagresivní lidumil v náplavu adrenalinu řvala „Luboši prokopni mu to koleno“. Bohužel pár vteřin na to je zápas ukončen. Luboš se svíjí v bolestech na zádech, do octagonu (učím se rychle) nabíhají doktoři a nahazují mu vykloubený rameno. Uvěřila jsem, není to nahraný:-). A asi jsem divná (naštěstí tam těch divných v hale bylo povícero), byl to prima večer. A klukům hanumanským hodně štěstí příště!

28.5.2013  UDĚLEJTE SI ČTVEŘICE

Včerejší trénink byl opravdu přínosný. Dnes sotva lezu a bolí mě celý člověk. Po běhání, rozcvičce a stínování se kompletně oblečte a najděte si čtveřici, zní z úst trenéra… Děláme jak říká, zatím nic netušíce jaká polo vražda se na nás chystá. Čtveřici bych měla, ale nevypadá to pro mě moc uspokojivě. Jeden kluk, jeden skoro kluk Majda a jedna obrovská osoba jménem Eliška. No, prima. Každý se vystřídá třikrát na kompletním sparingu, klinčích a lapě, pět minut a už pípá ten hrozný zvuk. Eliška jde jako první na sparing s klukem, následuji já na klinčích a Majda na lapě. To celé několikrát. Po pěti minutách střídám Elišku já. Kluk mě na sparingách docela šetří, což se nedá říct o klinčích, kde se na mě s černým chráničem na zubech a pomalu pěnou u pusy rozebíhá polo muž Majda. Pár krát se mnou háže o zem, párkrát mi naznačí loket do obličeje. Mám jí ráda, je to opravdu něžně stvoření. Pak lapa a jedeme na novo. Tahle smrt se opakuje ještě dvakrát. Točíme se, do ruky chytám onu spásnou lapu, čeká mě pět minut „odpočinku“. Trénink končí posilováním břicha, rukou, nohou a zad, nemůžu se rozhodnout, který cvik miluji více… :-)

9.7.2013  MAKEJTE, MAKEJTE AŽ SE Z TOHO POBL*JETE

Tak já tedy nevím… Od malička mi bylo do hlavy vtloukáno, nikdy nelži, buď ke všem upřímná, s poctivostí nejdál dojdeš. Dnes, ve svém dospělém věku vím, že je to pěkná blbost. Zapírat, zapírat, zapírat /v návaznosti na texty výše/.

Předminulý trénink dobrý, už netrval 90 minut, nýbrž minut 100. Dyť jo, prej že do plavek hubneme a rýsujeme či co. Po třech kolečkách „na pohodu“ mi někdo špicluje moje skoro angličany, pak protažení a stínování… hledám si trojici. Lucka je jasná, ale nemáme toho třetího. Po chvíli nám tam přistává kluk se slovy, buďte na mě hodný. Nevíme co si o tom myslet, ale my s Luckou hodný rozhodně jsme. Začíná kolotoč lap a klinčů. Kluk po chvíli záhadně mizí a tak nám tam přistává kluk další. Ten má výdrž, přežíváme my i on.

A aby toho nebylo málo včerejší trénink měl místo DEVADESÁTI minut, minut 110. Takže jestli to takhle půjde dál poklušeme z tréninku rovnou do háku.

Každopádně… hodinu před tréninkem jsem měla skvělý, no řekla bych, že až famózní nápad. Narvat se meruňkami a třešněmi od Barunky. Když ony byly tak dobrýýý.

Po čtyřech kolečkách, jak jinak než „tssse, na pohodu“ se vracíme do tělocvičny. Tři minuty po padesáti angličanech… stíhám jich asi třicet. Půl minuty vydechnout (pokusit se nezdechnout) a dáváme si to pro velký úspěch ještě jednou. Moje frekvence se hodně snižuje a můj žaludek se dost zvětšuje. Na rozcvičku se přidávám až v půlce… na dabljúsí hážu šavli a v hlavě se mi honí slova trenéra „makejte, makejte, až se z toho poblijete.. Do teď mi to přišlo jako docela i vtipná věta.

Mám zase svojí dvojičku Lucku a jedeme comba, takže dobrý. Sparingy nejsou na hlavu, takže taky príma. Pak závěrečný posilování. Břicho je samozřejmostí, pak záda... 50 kousků. Trenér: „..co odpočíváš?“ Karolína: „mám hotovo, fakt dvacet“. Pro Karolínu v tu chvíli nebylo ani tolik polehčující okolností, že je holka a navíc blonďatá, nýbrž to, že trenér v ruce neměl svůj motivátor (nebo měl a jen jí nadržoval, teď si nejsem jistá:-)). A pak už jen na závěr... „dáme si dvacet kliku dámských, který střídáme s dvaceti klikama normálníma a pěkně ty úzký, na tricepsy... a dáme jich...? dáme si jich sto“. Hmm. Lucky povytažený obočí mluví za všechno... to jako my a klučičí??? Trenér: „pazoury na to už máte" (tím "pazoury" určitě nemyslel naše krásný něžný ručičky).

…a tak dělám, že jsem to radši ani vůbec neslyšela. Kaptunká, Khru :-).

28.8.2013  JSEM FAKT DOBRÝ NÁBORČÍ!

Já:  „navrhuji procházku se psy odložit na jindy, venku leje…“

Kámoška:   „naprostý souhlas, radši trénuj“

Já:   „trénuju po-str-pa, dneska je úterý. Pojď někdy se mnou…“

Kámoška:   „na trénink u Macháčka asi nemám, s největší pravděpodobností bych tam chcípla“

Já:   „nechcípla, jen by ti ňáká odněkud občas přilítla, já mam zrovna teď úplně fialový stehno“

Kámoška:   „tak to zní fakt lákavě, fialový stehno… zapřemýšlím“

17.9.2013  TAK TROŠKU SE TO ZABARVILO... A KECALA JSEM, ŠACHY VÁŽNĚ CHODIT HRÁT NECHCI

kolegyně:   "proboha, tě kopl kůň?"
já:   "nee, to mám z thaiboxu"
kolegyně:   "ty jo a nechceš radši chodit hrát třebas šachy?"
já:   "chci, ale neumím je :-)"

                                                         

21.11.2013  TO SE SPOLEHNI

Já:   Hele, tak řekneme trenérovi, ať dá dneska lapy, že se po pondělku nemůžeme hýbat…

Lucie:   Tak to se spolehni! /smích/ …no ty si ale fakt kus krávy!

5.5.2014  OPRAVDU NEVÍDANÁ KŘIVDA!

Zdravíme se. Z úst trenéra zní: „pět koleček… poslední dvě střídat sprinty s vyklusáváním… budu koukat z okna, takže se neflákejte“. Vybíháme ven. Slova mojí sparingové kamarádky „vemte mu někdo tu lavičku“ mi berou kyslík… ale budu dělat že tomu vůbec nerozumím.

Rozcvička dobrý, u stínování se dozvídám, že jsem blondýna (překvapivě) a že zadní přední není přední zadní. Naštěstí blonďatá nejsem sama (blonďatý je i ten hnědovlasý kluk za mnou). Kompletně oblíc. Měníme se v obrňáky. S novou helmou vypadám fantasticky (nejsem v ní vůbec vidět).  Lowkick, roundkick…. prý pojď sem, blondýno. To jako já... Hnedle mi přistává kopačka na stehně a druhá na boku. Je to opravdu príma sport. Řeči, že jsem nejpomalejší blondýna, co kdy ON (ON trenér) viděl si může nechat od cesty, ale tak fajn… ať si říká co chce.

Ze zadní teep z přední roundkick… a ON zase stojí vedle mě a zase se celá tělocvična dovídá, že jsem blonďatá (nač to opakovat tolikrát, stačí to těm všem lidem říct přeci jen jednou). Už to fakt přehnání… hážu pěkněj xicht (který naštěstí přes tu helmu není vidět).

Závěrečný posilování… ON: „snad nejsi naštvaná“? já: „naštvaná nejsem, ale ukřivděná ano, dělala jsem to správně!“.

A jelikož jsem statečná blondýna, nějak se s tou křivdou poperu! Každopádně nic to nemění na věci, že ON, i přes všechny ty KŘIVDY,  je docela i prima trenér!

20.5.2014  TŘI STA ANLIČANŮ… JISTĚĚĚ, JAKO NIC KHRU!

Po odběhání plytkých pěti koleček se vracíme do tělocvičny. Prý dnes posílíme svoje hranice, že vlastně nepůjde tolik o fyzické vypětí jako o to psychické.

Dobrý no, tak to ze sebe vysyp, pomyslím si...

Tři sta angličanů po padesáti ve třech minutách… pak malá pauza a znovu to samý. Tři sta musíte dát úplně s přehledem.

No jistěěě, směju se, pche tři sta anglánů jako nic Peťo a vybavuji si jak vždycky vypadám po třiceti.

První padesátka za námi, s vypětím všech sil stíhám, moje plíce však na mě čekají v šatně...

Druhá padesátka za námi, síly došly dávno, ale stíhám, plíce jsou na cestě k autobusu...

Třetí padesátka za námi, nestíhám, dělám jich čtyřicet, plíce jedou na černo směr náměstí Míru...

Čtvrtá padesátka za námi, nestíhám, třicet pět musí stačit, plíce mění směr nemocnice Královské Vinohrady...

Pátá padesátka za námi, dávám jich čtyřicet, plíce se hospitalizovaly v pavilonu H, srdce v pavilonu kardiologie na Vinohradech...

Šestá padesátka za námi, dávám jich pět a čtyřicet, plíce, srdce i svaly si libují, že na pitevně jim je vlastně docela fajn...

A že tam mezi tím zaznělo něco jako pytel sraček… to snad nemá cenu ani zmiňovat! Miluji ty tréninky :-)

21.5.2014  ZOPAKUJEME SI PONDĚLNÍ TRÉNINK - UCELÍME SE, ZACELÍME SE, ZEMŘEME

Je úterý, obava, že se i dnes zopakuje trénink ze včerejška se naplňuje. Další sérijka tři sta anglánů na úvod…

Nás pět co si to sežrali a ucelovali se včera to prý dělat nemusí… Fajn, ale co tam jako těch dvacet minut budu dělat? Dlabu na to a pouštím se do anglánů taky. Cíl v hlavě je čtyřicítka v každý sérii, tři sta vím, že prostě nedám. Dávám si menší cíle, jsem skromné děvče, spokojím se s číslem dvě stě čtyřicet.

První čtyřicítka je příšerná

Druhá čtyřicítka nechutná

Třetí čtyřicítka zvrácená

…a do toho ON (ON trenér) pořád něco huláká o pytli hoven

Čtvrtá čtyřicítka je už vážně, ale vážně moc

Pátá čtyřicítka, kdy už mě neposlouchá vůbec nic je fuck hnus

Šestá čtyřicítka je smrtelná. Nevím proč lidi skáčou z Nuseláku, lezou pod vlak... když si stačí zajít na trénink k panu Macháčkovi

A to se ještě ke všemu na konci tréninku dozvídám, že jsem retardovaná blondýna! No mám já to vůbec zapotřebí, ToTo?!  :-)

TOPlist